Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Anketa

Anketa, jejíž přírůstky jsou průběžně publikovány níže, představuje odpovědi na otázky:

1. Jaké Broukovo dílo Vás nejvíce zaujalo a proč?

2. V čem spatřujete Broukův největší přínos – dobový i současný?

V případě, že máte zájem anketní otázky zodpovědět, napište, prosím, autorovi webu Viktorovi A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz.

(Stav k 22. dubnu 2014, řazeno abecedně dle příjmení.)

V souvislosti s anketou zároveň upozorňuji na rubriku Řekli o Broukovi.

 

JAROSLAV BALVÍN, prozaik a editor

1. Stať Máchův kult ve sborníku československých surrealistů Ani labuť ani Lůna (1936). Velmi záhy a velmi originálně zde Brouk kritizuje dezinterpretaci Máchova díla jeho vykladači, kteří ho od romantikovy smrti až podnes opakovaně zneužívají ke svým vlastním účelům.

2. Brouk představuje jednoho z nepočetné řady inteligentních českých esejistů a autorů odborných prací, kteří se nedrželi akademických myšlenkových stereotypů, a jak ve volbě témat, tak ve způsobu jejich zpracování do jeho díla vklokotal samotný život.

 

VĚRA BERANOVÁ, estetička a kunsthistorička
1. Bohuslav Brouk stál v centru mého zájmu jak jako pedagožky, tak i autorky. Zabývám se estetikou, a tak tedy: Patologie životní zdatnosti (1937) – umělecká osobnost, genialita/šílenství, analýza významných osobností – umělců; Lidé a věci (1947) – netradiční pohled na věci z psychologického hlediska.

2. Za Broukův největší přínos považuji jeho vidění problémů, které se začaly odkrývat a alespoň teoreticky řešit dávno potom, co je Brouk ve svých studiích pojmenoval.

 

MARTINA BITTNEROVÁ, spisovatelka

1. X

2. Domnívám se, že Broukův pohled na Karla Hynka Máchu ve stati Máchův kult (1936) byl velmi osobitý a přinesl do našich stojatých vod velmi svěží a neotřelý přístup k této nevšední básnické osobnosti.

 

EUGEN BRIKCIUS, básník a filozof

1. + 2. William Faulkner psal v několikastránkových větách (viz Růže pro Emilii), Bohuslav Brouk v několikastránkových aforismech, nikoli nenáročných, ale o to pravdivějších paradoxech (viz doslov k textu Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu). On by uměl zredukovat svůj text na aforizující báseň o dvou verších, ale byla by to škoda. Naštěstí ponechává celý text jako báseň v próze, jako notově rozepsaný aforismus.

 

LADISLAV ČUMBA, o. s. Skutečnost

1. Odpovědi na otázku se vyhnu tímto konstatováním: Jsem rád, že konečně máme k dispozici jeden svazek, kde se všechny z mých nejoblíbenějších textů různého zaměření sešly poromadě. Brouk surreálný, erotický, společenský, literární i politický na jednom místě. Kniha Soukromé tisky vyšla u bizarní příležitosti stého výročí narození, svépomocí, přičiněním a nákladem Broukových synů. V hlavním městě evropské země počátku 21. století není jediný exemplář půjčitelný mimo dohled knihovnic ze studovny domů.

2. I na druhou otázku odpovím vyhýbavě: Když se na počátku nacistické okupace konal opětovný pohřeb kostí Karla Hynka Máchy, tak se z pietního aktu k uctění básníkovy památky stala politická demonstrace. Její reálný průběh upřesnil tehdejší student medicíny a pozdější profesor antropologie Emanuel Vlček ve svých vzpomínkách. Měli na průzkum kosterních ostatků příliš málo času, výzkum byl přednější než náboženská část obřadu. Spisovatelé čeští nesli na vyšehradský Slavín pouze prázdnou rakev. Kdyby to prý byl někdo z přítomných tušil, čeští antropologové by se jistě lynči nevyhnuli. Náš autor, dědic největší tuzemské sítě obchodních domů, ten, který „provalil“ obsah Máchových tajných deníků, přispěvatel sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), provokoval a prolamoval bariéry nevědomí, aby poukázal na nejběžnější zřetelnou skutečnost. Kéž by se česky psané literatuře dostávalo takových autorů i na počátku nového tisíciletí!

 

PAVEL GROŠPIC, advokát

1. Onanie jakožto světový názor. Pomáhá mi přežít ve světě stupidního hemžení, které lidstvo zodporňuje.

2. Potření kýče, svoboda, stoicismus, humor, propojování věcí a jevů.

 

ONDŘEJ HANUS, básník, překladatel a redaktor

1. Soukromé tisky (2013), protože jsou nejodvážnější a nejotevřenější.

2. Ve schopnosti být a priori kritický a nespokojený, což umožňuje předcházet sebeklamu.

 

JAKUB CHROBÁK, literární vědec a kritik

1. Nemám vlastně konkrétní jeden text ve zvláštní oblibě oproti jiným, mě Broukovy texty fascinují svou zvláštní nechutí patřit vlastně do rodiny „tradičních“ literárních textů, stejně jako autor sám se jaksi samozřejmě vymyká z intelektuálského světa, ve kterém se tolik daří tomu zvláštnímu vlažnému hraní si na vážnost slova, kterému říkáme intelektuálština. V tomto bodě je ostatně příznačná jeho aktivita, pokud jde o kompletní vydávání Máchova deníku: prostě skutečnost musí mít přednost před obrazem o někom, i kdyby jej mělo faktum tzv. poškodit.

2. Na to vlastně odpovídám už v předchozím – suverénní důvěra, že slovo je tu jako důležitý výrazový formát lidské existence, a jen podle tohoto kritéria je možné jej soudit, žádné škatule, žádné bratříčkování či nepřítelíčkování, ale tvorba, jako sebevědomý, ale i pokorný prostředek života, nikoli přídavek k němu.

 

HELENA JAROŠOVÁ, estetička

1. Lidé a věci (1947), navždy nejlepší kritické dílo obrácené na svět věcí a s nimi související životní způsoby. Očistná četba, dnes možná ještě více, než když vyšla.

2. Neopomenutelný a nezastupitelný (viz psychoanalytický aspekt) hlas v české meziválečné avantgardě. Celé Broukovo dílo je originální v pojetí analýzy a kritiky života, stereotypů a skrytých věcí. Má své pevné historické místo. A v současnosti? Myslím, že ta současnost snad ani u nás ještě nenastala – je současný, ale bohužel stále jen znám českému čtenáři a na překlad jen tak vydaný zas poněkud „vychladlo“. Ale Broukova doba u nás již již přichází. Kritika nesmyslného a přeestetizovaného světa na sebe nenechá dlouho čekat.

 

VENDULA JEŽKOVÁ, ?

1. Oblíbila jsem si svazek O pošetilosti života i smrti (2009). Brouk se zbytečně „nepatlá“ a také odpovídá racionálně, pragmaticky až přesahuje nihilismus, pro mne, k metafyzice. Činí tak svérázně, ne čistě metodicky.

2. Bohuslav Brouk je pro mne zjevení muže, který je ochoten „vyzkoušet“ to, co myslí, na sobě, ne jen abstraktně filozofovat s kamarády. Bez iluze o sobě a o druhých, s láskou k sobě a druhým. Výše zmíněná kniha (a knihy dalších autorů)… mne nakopla, díky panu Broukovi dokáži lépe a radostněji, bez zbytečných příkras, jen obyčejně, vnímat sebe ve světě. Mám nadhled nad sebou (alespoň někdy) a umím lépe poskytnout prostor druhým být tím, čím potřebují být. To doznávám jako zkušenost ze čtení.

 

RADIM KOPÁČ, literární a výtvarný kritik, redaktor a editor

1. Není jedno, je jich více, vlastně celý Brouk se dá rozdělit na toho předjímavého a toho naivního už ve své době.

2. Provokuje, vyvolává otázky – se syrovým vtipem a reflektovaně.

 

PAVEL KOSATÍK, publicista

1. Dopisy z exilu příštím milenkám (1949), byly první.

2. V tom, jak prakticky (tedy tvorbou) dokázal naložit se svými objevy na poli svobody, ke kterým díky psychoanalýze a různým svým dalším studijním zájmům došel. Brouk otestoval a zjistil, že v soudobé společnosti lze být svobodný bez toho, aby člověk sám sebe kastroval ohledy na zdánlivě racionální požadavky společenské korektnosti. Usvědčil naopak společnost z toho, že intelektuálům často lže nejvíc právě tehdy, když se k nim tváří nejlaskavěji.

 

MILAN NÁPRAVNÍK, básník a prozaik

Způsob tázání mne uvádí poněkud do rozpaků. Vybírat z Broukových knih jednu, která mě nejvíce zaujala, bych si těžko dovedl představit. Četl jsem je poprvé koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let a tehdy mě zaujalo ze všech něco. Vcelku mě zaujala jeho odvaha k interpretacím psychoanalýzy a jeho humor. Byl vlastně jediný z tehdejších surrealistů, který se tématem psychoanalýzy vážně zabýval. K jeho přínosu bych navíc rád citoval Karla Teiga, který při rozhovoru se mnou jednou prohodil, že by bez Broukovy finanční pomoci z tehdejší české surrealistické erudice spatřila světlo světa jen polovina. Myslím, že by tento Broukův neznámý, sponzorský přínos k recepci surrealismu v českých zemích snad zasloužil alespoň poznámku pod čarou.

 

JIŘÍ PADEVĚT, ředitel nakl. Academia a spisovatel

1. Lidé a věci (1947). Pro většinu populace by čtení tohoto spisu bylo nejspíše popřením smyslu života.

2. V totální upřímnosti ke čtenáři i sobě.

 

ZLATKO PASTOR, gynekolog a sexuolog 

1. Profesionálně oceňuji soubor textů publikovaný v knihách Lidská duše a sex i Autosexualismus a psychoerotismus vydaných v r. 1992. Broukovy nadčasové úvahy vystihují podstatu lidské přirozenosti osvobozené od pseudomoralistických pohledů. Zarážející je pozoruhodná vyzrálost jeho názorů a precizní analýza partnerských vztahů, kterou formuluje v tak mladém věku. Vnímavým čtenářům odkrývá faktické principy sexuality, které sice tušili, přesto se obávali se s nimi ztotožnit nebo se vůči nim jasně vymezit. Brouk totálně ignoruje přepjaté konvence mrzačící sexuální autenticitu, kterou líčí jako přirozenou pudovou naléhavost naší existence. Dobře ví, že boj s primitivní většinou je ztracen, a že skutečně oslovuje pouze ty chápavé, kteří vnímají složitou komplementaritu světa v širších souvislostech. Simplexní většinou je posuzován jako propagátor jakéhosi divného sexu, který irituje, právě proto že ťal do živého.

2. Bohuslav Brouk ukázal, že při prosazování svých jasných názorů je bolestná osamocenost a nepochopení přihlouplé většiny pro duchovní integritu a vnitřní klid lepší než láska průměrného okolí a davu, jenž je zvyklý myslet a jednat v rovnoběžkách. Ovšem vybírat divoké životní zatáčky, občas vjet do protisměru je spletité, často se trestá a těžko hledáte spolujezdce, kteří to s vámi vydrží až do konce.

 

ZDENKO PAVELKA, editor, publicista a nakladatel (Novela bohemica)

1. Životní sloh. Broukova představa zůstala utopií, ale ani skoro šedesát let od napsání neztratila schopnost inspirovat a vyvolávat otázky. Třeba tuhle: Proč lidé tak marnotratně volí horší varianty?

2.  Tehdy i dneska je příkladem kritického intelektuála, jemuž není nic svaté, ale přitom jsou jeho soudy doslova prodchnuté pocitem zodpovědnosti.

 

MARTIN REINER, spisovatel a nakladatel (Druhé město)

1. + 2. Když hned zkraje (1992) vyšel v Odeonu Autosexualismus a psychoerotismus běžel jsem si ho samozřejmě koupit jako tisíce dalších zvědavců. Jsem si téměř jist, že jsem tu knížku – ostatně vytištěnou nepříjemně malým písmem – nedočetl a že mě iritoval Broukův jazyk: šroubovaný a rádobyučený; tušil jsem intuitivně, že má jaksi dodat více vážnosti obsahu. Později jsem mu trochu přišel na chuť; v některých chvílích pro mě začal získávat až jakousi potměšilou veselost, při vší své obskurnosti. Dodnes ale platí, že Brouka lze užívati spíše v malých dávkách. Možná i proto byla druhá kniha, kterou jsem si pořídil, tenká: O smrti, lásce a žárlivosti s přitažlivou větičkou nahoře na obalu: Po konfiskaci nové opravené vydání. Vydavatel Alois Srdce-Praha. Ve stejném vydavatelství vyšla v roce 1937 i Patologie životní zdatnosti, s tou krásnou temnou obálkou… a ta mě bavila asi nejvíc, protože se nejvíc dotýkala předmětu mého konkrétního zájmu. Nejpodstatnější knihou pro mě nakonec bylo Zde trapno existovat (2008), což bezpochyby souvisí s tím, že mě v posledku Brouk zajímal víc jako člověk než jako myslitel. Zároveň – a tím se snad alespoň dotknu i druhé otázky – snad dokážu vnímat Brouka dostatečně v dobovém kontextu… a tady nelze než ocenit jeho chuť i schopnost provokovat, jít s kůží na trh a – koneckonců – skutečně přinášet cenné podněty.

 

JIŘÍ SCHMIDT, architekt a publicista

1. Obchodní dům Bílá labuť [pozn. autora webu – jednalo se o obchodní dům rodinné firmy Brouk a Babka]. Pokud mám správné informace (literatura), Bohuslav Brouk vytvořil v Bílé labuti kulturu prodeje a strukturu členění provozu.

2. Necessismus. [Pozn. autora webu: Brouk spolu se svými přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem po válce založili Klub pro studium spotřeby – necessisté chtěli vést spotřebitele mimo jiné k získání schopnosti „rozlišovat věci nezbytné od vedlejších a zbytečných“ – HONZÍK, Karel. Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby. Praha: Klub pro studium spotřeby, 1946, s. 17].

 

BRUNO SOLAŘÍK, publicista, editor, redaktor revue Analogon a člen Surrealistické skupiny

1. + 2. Nejvíc mě u Brouka zaujaly na pohled marginální články z prvních let jeho publikační činnosti, tedy z let 1930–1931, kdy mu bylo osmnáct let. Konkrétně bych jmenoval články Nové these o umění, Věčné neměnné v umění a Na obranu individualismu, vydané roku 1931 v časopisech Odeon, Kvart a Rok, a dále texty Primérní a sekundérní ilusionismus, Ideál a Asociace a barva ze Zvěrokruhu (1930), Problém oidipuskomplexu v moderní sociologiiz ReDu (1930), Kýč a Bez dogmatu z Listu pro sociologii a psychologii (1931) a Psychologická hodnota marxistické ideologie z Odeonu (1931). V uvedených textech se mladičký Brouk projevil jako překvapivě, až záhadně zralý stoupenec toho, čemu říkám konfliktní harmonie protikladů. V rámci krajně levicové publicistiky se tím jeho texty ostře odlišovaly od dobové jednostrannosti zavile prosazovaného náboženství pokroku. Tam, kde se ostatní zaklínali dialektikou, Brouk ji byl schopen skutečně uplatňovat. Především jsou jeho tehdejší postřehy podnětné v oblasti teorie umění. Brouk vystupoval proti účelové ideologizaci a racionalizaci tvůrčího procesu. Zdůrazňoval, že „i ‚duše‘ sdílí stejné zákony s ostatní přírodou“ a vyzdvihoval úlohu intuice, která při tvůrčím poznávání světa „odkrývá tajemství života hlou­běji než kterákoliv filosofie“. Kritizoval přitom nejen historizující akademismus, ale i hypermodernistické teorie umění: odmítal jak přehánění racionálního obsahu na úkor smyslové formy, tak nadvládu estetiky nad ideačními mechanismy. Nad ideologické i estetické teorie stavěl výzkum psychologických aspektů tvorby i vnímání uměleckého díla. Zdůrazňoval přitom, že vývojem se mění jen vnější možnosti tvůrčího projevu, přičemž ovšem „jádro, determinující umění, zůstává neproměnné, neboť i lidé jsou v podstatě stále stejní, sužuje je trvale tentýž nepřítel a slaví tatáž vítězství“.

Pak pro mne následuje dlouhá pauza, v níž Brouk podle mého názoru obrátil a začal kupodivu prosazovat právě takové zavilé jednostrannosti, které předtím tak důvtipně zpochybňoval. V otázkách sexuality, etiky, životního slohu i politiky se v letech 1936–1946 většinou zmítal v nejkrajnějších krajnostech futuristických bludů. Například svým odmítnutím etiky an sich se dostal do nebezpečné blízkosti běsů následující světové války. V jejím průběhu se pak snažil narýsovat lidem funkcionalistický životní plán „bez tretek a krámů“ tak zevrubně, že to připomínalo, ne-li překonávalo klasický středověký ikonoklasmus šílených chiliastů: Brouk tehdy zcela vážně hodlal srovnat se zemí nejen chrámy, ale i hroby – a zavést jednotné bydlení pro živé (hotely se společnými kuchyněmi) i pro mrtvé (uniformní kolumbária). Po odvážném zápasu s dosud jím vzývaným bolševismem [pozn. autora webu – viz Broukovy články v publikaci Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000, s. 559–617] a po zkušenosti s bezprizorním životem v emigraci se ovšem pětačtyřicetiletý Brouk nakonec vyšvihl k novému úctyhodnému nadhledu, když v letech 1953–1958 v Melbourne sestavil hluboce podnětný spis O šalbě svobody a filosofie. V něm se vrací k poukazu na konfliktní harmonii, když ve filosofii odmítá jednostrannost indeterminismu i determinismu a v analogii k Boasovým antropologickým zjištěním zdůrazňuje, že „bez psychologie nelze naše rozhodování pochopit“, protože každý jedinec, ale také každá společnost má své vlastní důrazy:„Svoboda je pojem, který má význam jen v subjektivním smyslu. Osoba, která je v plném souladu se svou kulturou, se cítí svobodná. Taková osoba vykonává ochotně vše, co se od ní žádá, aniž tyto úkoly pociťuje jako vnucované…“ Vzhledem k tomu, že život sám svou podstatou brání v definitivním uskutečnění pevného a trvalého životního slohu, pak podle Brouka „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva jako nezbytný důsledek duchovního, vědeckého a technického vývoje člověka“. Tato tečka za eschatologickou ideologií pokroku přitom vyznívá nikoli jako přitakání sterilnímu tradicionalismu, nýbrž naopak jako výraz vůle osvobozovat se stále znovu i od takových svobod, které se časem mohou snadno proměnit v útlak.

 

VIKTOR ŠLAJCHRT, publicista a spisovatel

1. O Bohuslavovi Broukovi jsem za minulého režimu slýchal jen vyprávět, zejména Josefa Hiršala, který ho v mládí znal a věnoval mu také poutavé pasáže ve svých pamětech. S Broukovými obsáhlejšími texty jsem se setkal až na počátku devadesátých let, když mu Odeon vydal dvě knížky o sexu (Lidská duše a sex a Autosexualismus a psychoerotismus). Líbila se mi jejich otevřenost, pobavilo svérázné prolnutí vědeckého myšlení se sklonem k provokativním fikcím a humorným efektům. Ale dál jsem jeho dílo příliš nesledoval.

2. Řekl bych, že Broukovy konkrétní ideje byly často jako utrženy ze řetězu, přínos však vidím v jeho nepřekonatelném svérázu. Spolu s Ladislavem Klímou, Josefem Váchalem a několika dalšími vzácnými osobnostmi dal svými gesty národu příklad vnitřně svobodného a vnějšně nezávislého myšlení.

 

JAKUB ŠOFAR, prozaik, editor a publicista

1. „Není snad skromnějšího počinu než proklamace filozofického systému onanie. Nejedná se tu ovšem o zesuverenizování nějakého způsobu dráždění našich genitálií, jež puritánští předkové potupně zvali samohanou a pro něž právě tak dobře mohl být v češtině uplatněn název samochvála. Onanii, přikládáme-li jí tak široký význam, je nutno chápat jako druh, formu života subjektu vystačujícího se sebou samým ve všech funkcích, týkajících se zužitkování vlastní energie.“ (Bohuslav Brouk: Onanie jakožto světový názor)

Broukův text z Erotické revue (1930/1931) je i na dnešní dobu velice odvážným způsobem řešení společenských problémů, vyzvedávající jedince jako autarkní systém. Stejně tak je možno ho číst jako satiru na budoucí sexuální revoluci, která se jako každá revoluce proměnila ve svou vlastní karikaturu. Popsat (možná lépe řečeno „objevit“) onanii jako filozofický systém a vtáhnout ji do hry v situaci, kdy ji ještě část i odborné veřejnosti označovala v lepším případě za hřích a za mrzkou úchylku, elegantním a přívětivějším způsobem než Sigmund Freud, není to majstrštyk hodný génia? A konečně – není celý tento odstavec „zakuklená“ legranda, kterou si dovoluji vzdát hold tomu českému mudrci?

2. Dobové i současné se mně slévá do jednoho období, protože to minulé (dobové) mohu posuzovat jen dnešníma očima. Obrovská šíře Broukova záběru a neagresivní způsob jeho výkladů… Jeden z těch „vyvolených“, který dráhu oběhl už několikrát, zatímco těch několik poučených zrovna vyběhlo a hlavní závodní pole se teprve nervózně řadí před startem. Kolik máme takových všestranných postav v českém 20. století? Teige, Chalupecký…? Bohuslava Brouka čtyřicet let gumovali z našich dějin, z našeho vědomí, to už se nedá bohužel nijak napravit. Ale díky jeho životu, dílu a názorům mohu alespoň věřit, že současná převládající fachidiocie není nutně jedinou možnou cestou…

 

JAN ŠVANKMAJER, filmový režisér a výtvarník

1. Z Broukových textů se mi jako první dostala do ruky kniha Autosexualismus a psycherotismus (1935), její otevřenost a provokativnost mne mocně zasáhla, možná že to byla právě tato kniha (mimo jiné impulzy a osobní obsese), která stála u zrodu mé studie Budoucnost patří ipsačním strojům. Od té doby jsem přečetl snad vše, co zatím od Bohuslava Brouka vyšlo, aniž bych nebyl vzrušen.

2. Bohuslav Brouk je jednou z výjimečných „nečeských“ (z oficiální české kultury stále vytěsňovaných) osobností z rodu Ladislavů Klímů, Vratislavů Effenbergerů, Karlů Šebků aj. českých prokletých básníků, kteří přitom jako jediní dávají smysluplnou odpověď na stále pokládanou „českou otázku“.

 

PETR TOMÁŠEK, kurátor, kunsthistorik a estetik

1. Za jednoznačně nejpozoruhodnější (a pravděpodobně i nejbizarnější) dílo Bohuslava Brouka považuji knihu Lidé a věci z roku 1947. Autor v ní představil vlastní návrh nové vědní disciplíny, kterou nazval chrematologií (= nauka o věcech). Jejím prostřednictvím chtěl pomocí kombinace sociologických, antropologických a psychologických přístupů objasnit, jakou funkci mohou jednotlivé věci mít pro svého lidského uživatele či majitele. Klasifikoval celé skupiny předmětů z hlediska jejich široce pojímané funkčnosti a přitom – v pravděpodobně upřímné snaze dodat svojí teorii na epistemologické závažnosti – vytvořil také pozoruhodně komplexní „vědeckou“ terminologii. Broukova snaha o vytvoření nového vědního oboru pramenila v sociálně utopických představách oné doby a při své bizarnosti a rozporuplnosti neměla naději na širší společenské uplatnění (i když současníky byla kniha vyzdvihována jako podrobná kritika životního stylu elit kapitalistické společnosti). Překvapivě živě však po mnoha desetiletích působí některé pasáže textu v souvislosti s aktuálními kritikami soudobé konzumní společnosti.

2. Dobový přínos není jednoduché odhadnout. Bohuslav Brouk byl nejspíš svými současníky považován za jistého solitéra a jeho vliv na soudobou vědu, kulturu a umění nelze přeceňovat. Svými texty, psanými vždy s velkou dávkou mladického entuziasmu (a to i v pozdějších letech), dokázal čtenáře spolehlivě motivovat k vyhraněné reakci, ať již byla jejich tématem psychoanalýza, jazykověda, estetika či filosofie. Bohatým jazykem plným ironických odboček, polemických útoků, paušalizujících zjednodušení a nekorektností všeho druhu musel nicméně provokovat nejen svoje názorové odpůrce, ale i seriózní katedrové představitele dotčených vědních oborů. Dlouhodobě pěstovanou pozici salonního intelektuála výrazně překročil v období před únorem 1948, kdy se zařadil mezi nejaktivnější kritiky totalitarizační politiky KSČ. Jako jeden z mála si totiž uvědomil význam individuální lidské svobody pro zdravý a přirozený rozvoj lidské společnosti. Broukova svobodomyslnost, která je ve větší či menší míře přítomná ve všech jeho pracích, je výjimečná i v měřítcích dnešní, zdánlivě svobodné liberální společnosti. Její pozitivní, chtělo by se říci okysličující účinek, mohou na sobě podle mého názoru pozorovat i dnešní čtenáři Broukových textů.

 

STANISLAV VAŠINA, blogger

1. Stručný životopis Jana Vlasáka (1949), protože je to stručné a hutné. Nadsázka. Ironie.

2. Solitér. Svéráz. Osobitost etc.

 

TOMÁŠ VOKR, grafik

1. Vyzdvihl bych soubor Zde trapno existovat (2008), který zahrnuje většinu Broukových pozdějších textů z exilu. Tato kniha je velmi zajímavá tím, že obsahuje velký záběr Broukovy tvorby a umožňuje ho poznat ve více literárních žánrech, jako jsou próza, poezie, články, osobní úvahy a části jeho soukromé korespondence. Už název knihy je velmi dobře vybrán a mnohoznačný, ostatně stejně jako celá Broukova tvorba. Vystihuje spíše jeho život v exilu, nebo lidský úděl a existenci obecně? Témata, která se prolínají většinou jeho tvorby.

U Brouka je mi blízký především jeho vtip, ironie, schopnost nadhledu a zároveň přístup absolutního ponoření se do tématu a tvorby. Jeho přehled, škála znalostí a šíře záběru jsou ohromující, ať už se jedná o literaturu, psychologii, filozofii, sociologii nebo o mnoho dalších souvisejících nebo naopak nesouvisejících oborů.

2. Z mého pohledu vystihuje Brouka snad nejvíce jeho nezařaditelná osobitost. Jeho individualismus – prožitý a v tvorbě dovedený až do maxima. Brouk je z úžasné generace autorů, jako byli například Štyrský, Chalupecký, Toyen a Teige, které ostatně osobně znal a s většinou se i přátelil. Jejich hlavním směřováním byl život jako neustálé umělecké hledání a prožívání umění ve všech aspektech lidského bytí a současně snaha nalézt v něm až samu krajní mez, které lze uměleckou tvorbou dosáhnout.

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: