Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Ostatní

Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi

Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.

 

Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?

Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.

 

To bylo po únoru 48?

To bylo po únoru 48.

 

A proč ho přišli zatknout?

Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.

 

On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?

Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.

 

Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?

Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.

 

Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.

Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.

 

A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?

Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.

 

A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat? 

Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.

 

Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?

Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.

 

Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?

Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.

 

Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?

Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.

 

Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?

On vyprávěl anekdoty, ale taky měl,  já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.

 

Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?

Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.

 

O čem byl ten román? Vzpomenete si?

On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.

 

To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.

Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.

 

A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?

My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.

 

A tam jste se viděli, v Londýně, teda?

My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.

Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.

 

Proč neměl kamarády?

To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.

Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů). 

Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

NEJ Jiřího Padevěta

Novinářka Eva Riegerová položila otázku historikovi a řediteli nakladatelství Academia Jiřímu Padevětovi (1966), jaká byla největší útrata, kterou zaplatil:

„Kdysi dávno v antikvariátu jsem zaplatil za knihu Bohuslava Brouka Patologie životní zdatnosti 800 korun. Tenkrát to bylo více než moje měsíční mzda.“

Anketa byla publikována v časopise Vlasta, 12. 4. 2017, č. 15, s. 56; J. Padevět vydal v r. 2014 v nakl. Academia Broukův výbor Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930-1960 (ed. Viktor A. Debnár).

Jiří Padevět (1966), nedatováno

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Výstava Prostory touhy a Brouk

Výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera se pokusí představit a interpretovat vztahy sexuality, konstrukce sexuální a genderové identity, architektonického prostoru a architektonické tvorby na modernistickém a současném materiálu. Bude zkoumat, jakým způsobem se materializují genderové role a sexuální vztahy a stereotypy v architektuře.

Výstava ukáže na příběhu architektury 20. století, jak různé sexuality a genderové role utvářely architekturu, prostor a proces architektonické tvorby a jak naopak architektura a urbanismus ovlivňují genderové stereotypy v naší společnosti.

Jako příklady poslouží domy od Adolfa Loose, jehož architekturou se Praha může pyšnit, stavby a názory předního modernisty Le Corbusiera, kritické texty F. X. Šaldy, Bohuslava Brouka, Bohumila Markalouse nebo profeministické příručky Bruno Tauta.

Kurátoři se na pestrých příkladech historické i současné architektury pokusí ukázat, jak se utvářely, otiskovaly a zpřítomňovaly v konkrétním prostoru stereotypy, projektované do role mužů a žen, lidí heterosexuálních i neheterosexuálních a jak architekti počítali s viditelností lidské tělesnosti.

Panel „Možnost střídání partnerů“: sexualita v architektonické teorii a kritice

Přestože spolutvůrci programů architektonických avantgard prosazovali emancipaci žen, šlo stále o více či méně poučené muže. Výraznými postavami v tomto směru byli především Bohumil Markalous (vlastním jménem Jaromír John, 1882—1952), Karel Teige (1900—1951) a Bohuslav Brouk (1912—1978). Markalous ve svém systému architektonické estetiky udržoval představu nedotknutelného mužského génia, avšak píše, že z „dionýských, erotických (…) opojení nevyrostla ještě žádná architektura.“ V časopise Bytová kultura, který vedl, přetiskoval Loosovy články a propagoval jeho vidění světa. Ačkoli Markalous v Loosově duchu ve dvacátých letech odsoudil národní dekorativismus prosazovaný Uměleckoprůmyslovou školou, přiznal ornamentu funkci politického symbolu, který představoval vztah nadvlády a podřízení. Karel Teige stejně jako Markalous útočil na ornament: „janákovsko-kyselovské interiéry (v národním stylu) musí nutně znervózňovati a zneklidňovati moderního člověka a je těžko myslitelno, že takovýto příbytek by mohl být opravdu útulný a intimní“.

Oproti loosovské tradici však Karel Teige při formování levicového názoru pro soudobou architekturu odmítal patriarchální představu ženy jako udržovatelky domácnosti. Podmínkou pro něj byla společenská změna, která měla nastat převzetím vlády proletariátem. Teige jako levicový liberál odmítal koncept individualistické rodiny a prosazoval, stejně jako řada dalších avantgardistů, volnou lásku. Sexualitu jako klíčový aspekt lidského života a také bydlení velmi otevřeně vyzdvihoval Bohuslav Brouk poučený nejsoučasnější psychoanalýzou. K ženské emancipaci například psal: „Žena musí být od mužů jedinců zcela neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt. Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální život.“ Liberální přístup k sexu samozřejmě podle Brouka vylučoval „ubohý a mrzácký“ institut monogamního manželství: „Všechny velkolepé vymoženosti kultivovaného milostného života nejsou nám mnoho platné, jestliže lidé povětšině omezují svůj pohlavní život na směšně krátké chvíle, za nichž se spíše tělesně i duševně jen unavují a deptají, místo aby se rozradostňovali a osvěžovali.“ Rozkoš, zábava a smyslnost byly Broukovými imperativy volné lásky a tomu mělo odpovídat nejen uspořádání společnosti, ale také estetika bydlení.

Vernisáž se koná 4. srpna 2016 od 19 hod. v Galerii Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1 (následuje koncert: Vagyny dy Praga a kníže pornofolku Záviš); výstava bude otevřena do 29. září 2016. Více na stránkách GJF.

Kurátorský tým: Ladislav Zikmund Lender, Dan Merta, Filip Šenk. Architektonické řešení: Bronislav Stratil.

Prostory touhy (výstava, 2016)

Prostory touhy (pozvánka)

 

Prostory touhy - panel Brouk 02

Panel „Možnosti střídání partnerů“ (výstava Prostory touhy, GJF)

Prostory touhy - panel Brouk 01

Panel se zmínkou o Bohuslavu Broukovi (výstava Prostory touhy, GJF)

Publikace Krása bude křečovitá

Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Ve sladké tísni klína

V nakladatelství Paseka vyšla koncem dubna publikace Radima Kopáče, Josefa Schwarze a Jakuba Šofara Ve sladké tísni klína s podtitulem Erotika v české literatuře od počátků po dnešek.

Kniha je věnována „Bohuslavu Broukovi, tomu, co nemá pohlaví zarostlé mechem“.

Výprava za tématem erotiky napříč staletími – od počátků po rok 1989. Pouť začíná v polovině 14. století dramatickým Mastičkářem a končí texty, které vznikly těsně před „listopadovým uragánem“. Povaha sebraného materiálu je různá, jako se různily doby, kdy jednotlivé příspěvky vznikaly. Čtenář objeví jak velké postavy dějin české literární erotiky (Jeník z Bratřic, K. H. Mácha, K. J. Obrátil), tak desítky autorů anonymních, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Autorem osvětové předmluvy je esejista Jan Nejedlý. Kniha pojatá zábavným, nenuceným způsobem poslouží dobře k čtení, listování i snění v každém věku.

Ukázku najdete zde.

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Chystá se rekonstrukce teras Bílé labuti, obchodního domu firmy Brouk a Babka

[Terasy] v Bílé labuti by brzy měly projít rekonstrukcí a měly by se vrátit k původnímu širšímu využití z konce 30. a 40. let. Kromě obchodu by měly sloužit i jako místo setkávání a kulturního vyžití. Vrtulník, který kdysi obchodní dům měl a který tam přistával, se už ale na střechu Bílé labutě asi nevrátí. […]

Historik architektury Zdeněk Lukeš připomněl, že terasy se v období funkcionalismu, kdy se objevily ploché střechy, budovaly velmi často. Za první republiky se jim říkalo i střešní zahrady nebo sluneční terasy. Historik architektury Richard Biegel pak konstatoval, že stejně jako jsme zapomněli používat veřejný prostor v rámci měst, ulic a náměstí, vytratilo se i užívání teras. „Doba, kdy by každý pořádný dům měl na střeše obytnou terasu, je bohužel ještě trochu vzdálená. Ale ona znovu přijde, nebojte,“ konstatoval Richard Biegel.

Možností, které nabízejí terasy, využil velkoryse obchodní dům Bílá labuť na začátku své existence. V polovině třicátých let zadali podnikatelé Brouk a Babka stavbu domu dvojici architektů Josefu Kittrichovi a Josefu Hrubému. Vznikla moderní budova plná technických vymožeností. Bílá labuť byla v té době největším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě. A dodnes je považována za vrcholné dílo meziválečné avantgardní architektury.

Marek Tichý, architekt z Ústavu navrhování ČVUT, připomněl, že Bílá labuť má tři hlavní terasy. Ty byly v minulosti využívány pro obchod, služby i pro rekreaci zaměstnanců. „Byly prodlouženým prostorem toho, čemu se před druhou světovou válkou říkalo obchodní palác – kromě restaurací tam byly společenské akce, rauty, obchodní aktivity, prezentace produktů,“ řekl Marek Tichý.

Oldřich Petráček, generální ředitel Bílé labutě, připomněl, že na jedné z teras se točil film Šťastnou cestu s Adinou Mandlovou a Otomarem Korbelářem. Režíroval ho Otakar Vávra a do kin vstoupil v roce 1943. Jak Oldřich Petráček dodal, Bílá labuť měla později i svou helikoptéru, která na terase přistávala.

Fungování Bílé labutě přitom poznamenaly hned dva historické zvraty. Dům byl slavnostně otevřen v březnu 1939, tři dny po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Druhý zlom nastal v době komunismu. Architekt Marek Tichý konstatoval, že z Bílé labutě se v té době stal sice věhlasný, ale přesto celkem banální obchodní dům. „Byl sice využívaný, byl populární, ale byl samozřejmě okleštěný,“ řekl Marek Tichý. Obchodní život se podle něj odehrával uvnitř a z teras se staly běžné provozní střechy. To by se ale mělo změnit – vznikl projekt na rekonstrukci nejen obchodního domu, ale právě i teras. V plánu je i jejich rozšíření.

Podle Marka Tichého je základní myšlenka projektu návrat k tomu, co architekti Kittrich a Hrubý vymysleli před druhou světovou válkou. Tedy rozšířit obchodní dům, který byl velice funkční a živý. „To znamená restaurační plochy, obchodní plochy, společenské plochy, místa prezentací, místa pro setkávání, místa pro hudební a jiné akce související s obchodem,“ konstatoval Marek Tichý.

Generální ředitel Oldřich Petráček připomněl, že v Bílé labuti kdysi vystavoval obrazy třeba Emil Filla a další známí malíři. Dnes proto chtějí na tuto tradici navázat: „Terasy jsou velké a jejich využití nebude monokulturní. Jedna věc je restaurace, ale chceme dát příležitost mladým umělcům, vernisážím a podobným akcím,“ řekl Oldřich Petráček. Ředitel Bílé labutě věří, že se jim podaří oživit terasy příští rok. […]

Z článku Terasa, kde přistával vrtulník a točila Adina Mandlová, znovu ožije (podepsáno šifrou pba, ČT24, 23. 5. 2015).

Brouk a Bílá labuť (Padevět - Průvodce protektorátní Prahou)

Bohuslav Brouk a rodinný podnik Bílá labuť (Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou, 2013)

Vrtulník na Bílé labuti (1957, foto Jan Tachezy)

Vrtulník na střeše obchodního domu Bílá labuť (1957, foto Jan Tachezy)