Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Ukázky z textů

Bruno Solařík: Boty, které netlačí: B. Brouk a F. Boas k problému svobody

V padesátých letech (1953–1958) sestavil Bohuslav Brouk v Melbourne filozofický spis O šalbě svobody a filosofie. Zhuštěnou verzi spisu nazvanou Problém svobody v lidské kultuře vydala newyorská exilová revue Svědectví poté, co se Brouk na konci padesátých let natrvalo přestěhoval z Austrálie do Británie.

Tematicky šlo Broukovi v této práci zjevně o pokus přispět politickým silám Západu k pochopení pravé skutečnosti života idejí v bolševických systémech. Svou podnětností však jeho vysvětlení přesahuje dobové politické otázky. Stává se vystižením nikoli jen politicko-sociálních, ale kulturně-civilizačních činitelů života jednotlivce v kolektivu. […]

Úvod ze studie Bruna Solaříka Boty, které netlačí: B. Brouk a F. Boas k problému svobody (Analogon, 2013, č. 69, s. 112-116); studie je součástí rozsáhlejšího textu, publikovaného pod názvem Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka (in BROUK, Bohuslav. Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930-1960. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014, s. 12-101).

Bruno Solařík (1968), nedatováno

Reklamy

Bohuslav Brouk – Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity

Na lidi, kteří po celý život bez oddechu pra­cují a kteří ve shonu svého zaměstnání ne­nacházejí volnou chvíli pro sebe samé, jest zvykem pohlížet s podivem a úctou, neboť povětšině právě oni tvoří legiony neznámých i známých budovatelů lidské civilisace. Vzhle­dem ke své práci si takovíto lidé zajisté také podiv a úctu zasluhují, avšak, pohlížíme-li na ně jako na osobnosti, nahlédneme-li do jejich nitra, shledáme na nich stěží co podivuhod­ného, natož pak úctyhodného. Úctyhodné jsou toliko jejich výkony, jejich díla, kdežto oni sami, jakožto zdroje výkonnosti, nás ohro­mit nemohou. Sebepilnější, až do úmoru pra­cující lidé nebyli by totiž nikdy schopni si vydobýt vážnosti, kdybychom si jasně uvědo­movali, jaké pohnutky je donucují k nepře­tržité pracovní aktivitě, leckdy tak úspěšné.

To, co tak mnohé lidi žene z práce do práce, je hrůza před sebepoznáním. Lidé nezdolné činorodosti jsou jedinci, kteří nemají odvahu poznat trapnou pustotu svého já a uvědomit si nesmyslnost celého svého života, takže se oddávají horlivě práci jedině proto, aby se ne­mohli zabývat sebou samými, to jest: aby se nemohli pohřížit v sebe, zpytovat se a řádně si ujasnit svou životní situaci. Agilnost prácemilovných lidí je tedy v podstatě útěk před prázdnem. Vezměme si za příklad třeba svědomitého, pracovitého úředníka. Jeho život plyne skoro každý den zcela stereotypně. Rá­no se rychle umyje, oblékne a nasnídá, a poté spěchá do úřadu, kde horlivě pracuje až do večera, s výjimkou polední přestávky, jež mu sotva dostačí k řádnému naobědvání a – dej­me tomu – k letmému přehlédnutí novin. Po skončení úřadování a ledabylém zhltnutí večeře vrhá se pak znovu do práce, na kterou mu nezbylo v úředních hodinách dost času nebo kterou si vyžadují různá vedlejší zaměst­nání, jichž se podjal. Tak se dostává úředník, zasvětivší svůj život práci, do postele teprve v pozdních nočních hodinách a jen stěží se ještě jakž takž vyspí, aby druhého dne mohl opětně a skoro nepřetržitě pracovat. Takovíto úředníci a jim podobní lidé si často sice stě­žují na přepracovanost a bědují nad tíhou svého osudu, avšak ve skutečnosti jsou tito lidé zcela šťastni, že z práce nevyjdou neboli že po zdolání jednoho pracovního úkolu je čeká ihned druhý. Nelze si pro ně opravdu představit větší trest, než kdyby se jim v práci zabraňovalo a kdyby byli nuceni delší dobu dlít v naprosté nečinnosti. Neustálé zaměst­nání jim totiž umožňuje vyhnout se zhoub­nému poznání vlastní nicotnosti a kromě toho naopak vydatně posiluje jejich sebevědomí, jelikož pracovní úkoly, které se před nimi hromadí, dodávají jejich existenci zdání závažnosti. Práce je pro ně, jak zřejmo, jediný raison d´être a tím i jediné pouto, kterým jsou vázáni k životu. Kdyby pojednou neměli co na práci, byli by nutkáni obrátit svou po­zornost na sebe samé a tu by zajisté pocítili nesnesitelnou měrou svou ubohost, malost a nejspíše by si zoufali. Víme přece ze zkuše­nosti, že mnozí staří lidé, donucení odejít na odpočinek, chřadnou a často i brzy zmírají, nemohouce si zvyknout na nečinnost. Zbaveni pracovních povinností jsou totiž pojednou postaveni před problém: Občánku, a co teď? a v tom prázdnota jejich bytostí, jejich já, je ovane a v úzkostných stavech jim poznenáhlu začnou tuhnout údy. Ustání v práci odstonává si pracovitý člověk obvykle jako velmi těžký psychický šok.

Lidé jsou nuceni pracovat, pracovat a zase jen pracovat, neboť kdyby měli čas se zpytovat, nutně by si uvědomili marnost, bezúčelnost a trapnost svého života, posuzovaného z hlediska osobního, a stěží by se jim ještě poté dostávalo sil k dalšímu setrvání na tom­to světě. Nepřetržitá činorodost je jistý druh opojení, které šalebně dodává bezcílnému ži­votu smysl a oprávnění. Proto jak z hlediska osobního, tak i sociálního lze směle razit cestu heslu: Pracovat a nefilosofovat, nemyslit! Nečinnost je často velmi nebezpečným vykolejením z drah života a může končit smrtelnou havárií. Jen prací opojeni unikají leckteří lidé hrůze a zoufalství, které by jim bylo s to připravit poznání jejich prázdnoty a nicot­nosti. Práce je tedy nezřídka ochranou před sebepoznáním, sebeuvědoměním a lze ji pro­to mnohdy označit za symptom autofobie.

Ovšem práce není jediný prostředek, který umožňuje lidem uniknout sobě samým. Člo­věku dostačuje k odvrácení pozornosti od vlastního já i pouhopouhá zábava: návštěva divadel a biografů, pěstování tělocviku a roz­ličných sportů, hra v karty, sběratelství vše­možných tretek, atd. Zábava je zřejmě svým negativním subjektivním smyslem rovnocenná práci a jedině díky tomu je také možné, že každý člověk není nutkán z vnitřních důvodů k práci a že naopak pro většinu lidí je práce jen a jen pouhé nutné zlo. Lidé, nemající lásku k práci a pracující jen z vnějšího do­nucení, uvolují se pracovat pochopitelně jen tolik, kolik je nezbytně nutné k obhájení existence, k ukojení materiálních potřeb, a tak získávají sdostatek volného času. Získaný volný čas nezasvěcují však sladké nečinnosti, nýbrž, jakmile se sprostí práce, pachtí se po nějaké zábavě nebo holdují jistému koníčku. Lidé, k práci nelnoucí, lenošiví, vyhýbají se totiž neméně nečinnosti než lidé ostatní, prácemilovní, a proto, stěžují-li si lidé, že jsou přespříliš zaměstnáni a bojují-li o maximálně krátkou pracovní dobu, nelze v tom spatřovat výraz touhy po klidu, nýbrž toliko projev snahy rozptylovat se snazším, pohodlnějším a svobodnějším způsobem než prací. Po ne­činnosti a nerušeném klidu lidé nikterak ne­touží. Jinak by zajisté nepospíchali po práci z úřadů a dílen trénovat svá těla do tělocvičen a na sportovní hřiště, cvičit se ve hře na různé hudební nástroje, shánět nové exempláře pro své sbírky známek nebo ošetřovat rodin­né zahrádky a podobně. Nečinnost vede k zoufalství. Lidský duch musí být stále něčím za­ujat, aby snad nemohl obrátil svou pozornost na sebe sama. Považme jen, jak pečlivě se lidé zabezpečují proti nečinnosti, proti tomu, aby se jim jednoho dne nedostávalo žádného zaměstnání, žádné práce ani zábavy. Na pří­klad celý rok kují plány, jakým způsobem se zabaví o dovolené, strachujíce se, aby se snad nedostatkem vnějších vzruchů nestali sami středem svých zájmů. Turistika a cestování vůbec, kterému se většina lidí právě o dovo­lené oddává, jest v podstatě taktéž toliko jed­nou formou útěku před vlastním já. Lidé, pu­tujíce z města do města nebo slézajíce jednu horu po druhé, prchají před sebou samými.

Člověk je lovec sensací, jelikož je mu zapo­třebí jedné sensace za druhou, aby se neměl čas pozorovat a zpytovat sám. Je mu příjemné soustředit se na cokoliv jen ne na sebe sama a proto je též vděčný za každý vnější, reálný vzruch. Co by si také počal, kdyby se nezaměstnával neustále nějakou realitou, něčím jiným než vlastním já? Je přece nemožné, aby se vnořil do sebe, přemýšlel o smyslu a hodnotě svého podnikání a jednání, neboť by nutně upadl v zoufalou nudu a beznaději a jeho bytost by byla zžíhána palčivým pocitem vlastní nicotnosti a bezúčelnosti. Neustálá aktivita, nepřetržitý životní shon je bezpod­mínečnou podmínkou lidského bytí a štěstí. Nezaměstnávají-li se lidé dostatečně prací, holdují alespoň různým více nebo méně po­šetilým koníčkům, zušlechťujíce zahrádkami okolí svých domků nebo snažíce se třeba zís­kat co nejrozsáhlejší sbírku autogramů pro­minentních osobností. Křesťanské průpovědi: V práci a snažení je naše spasení, je nutno dát plně za pravdu. Kdyby člověk nebyl stále za­ujat něčím kolem sebe a kdyby jeho aktivita nenacházela jiného objektu než vlastní já, ocitl by se v stejné situaci jako ryba na suchu – a ta, jak známo, lekne.

Domnění, že lidé vydrží lenošit tou měrou, že jsou s to strávit svůj život povalováním v posteli, aniž by o co projevili zájem a aniž by se jej snažili uspokojit, je klamné. Není jediného člověka, který by nebyl na útěku před prázdnotou svého já a který by nepotře­boval neustále nějak se zabavovat. Pohlédně­me na příklad na život typického povaleče, neoddávajícího se pražádné práci a neholdujícího ani nějaké zálibné činnosti. Kdyby­chom šli po stopách takovéhoto individua, zajisté bychom shledali, že je neméně absorbo­váno než člověk nejpracovitější, jenže věcmi a záležitostmi mnohem malichernějšími. Kla­de si třeba za povinnost pohovořit za den s to­lika a tolika lidmi po kavárnách, vykonat tolik a tolik návštěv po soukromých bytech, být očitým svědkem rozličných pouličních nehod a příhod, vykonat alespoň hodinovou zdravotní procházku v sadech, a tak podobně. Pro takovéhoto člověka je život skutečně ne­menším shonem než pro lidi ostatní. I on je nutkán mít stále nějaké zájmy, snahy a cíle a být jimi plně zabaven, neboť zvláště on ne­může své mysli nikdy dopřát času, aby se mohla zabývat pustotou a nesmyslností jeho života.

Nejiných zkušeností pak nabudeme, obrátíme-li svou pozornost třeba na život paniček, kterým výhodný sňatek umožňuje vyhýbat se skoro po celý den kloudné práci. Také ony nejsou s to vybřednout ze shonu života, vy­hledávajíce si všemožné úkoly, jejichž vyko­návání by je plně po celý den zaneprazdňovalo. Zabavují se na příklad zcela nesmyslným pátráním po laciných nákupních pramenech a jsou ochotny vydat se na několikahodino­vou cestu, aby jisté zboží nakoupily o dva­cetihaléř levněji. Stráví tak alespoň volný čas a vyhnou se nečinnému sedění doma, kde o samotě mezi čtyřmi stěnami by si snadno mohly uvědomit zbytečnost své existence. Jindy zase promarňují čas schůzkami v kavár­nách a klevetami na ulici. Zdají se být povinovány zastavit se s paní X. Y., pozeptat se jí po zdraví rodiny a pohovořit s ní o novin­kách rozmarné mody. Ženy vůbec rády hovoří o nejmalichernějších věcech a jsou dokonce schopny hovořit o nejbanálnější události i ce­lé hodiny. Takovéto hovory, nad nimiž se slušným lidem zdvihá žaludek, jsou jakási pouhá gymnastická cvičení mluvidel, nic více než řeči do prázdna, avšak ženské, a bohužel mnohdy i muži, se jimi zabezpečují před zpytováním a poznáním vlastní prázdnoty. Lidé lpějí zuby nehty na vnějším světě a ničeho se tak nestrachují jako toho, nerozptylovat se realitou a pohroužit se do sebe. Něčím se neustále zaměstnávat je nezbytnou lidskou potřebou. Jestliže třeba panička doma osamí, počne přerovnávat prádelník, přehlížet garderoby, krášlit si obličej, čistit a lakovat si nehty nebo promrhá celé hodiny pedantsky důkladnou koupelí a vyběravým oblékáním. Ani péči o čistotu nelze tedy obdivovat. Ob­zvláštní náklonnost k čistotě, krajně starost­livá péče o hygienu těla a šatu je ve většině případech jen projevem nedostatku poctivého zaměstnání a výrazem nepřekonatelné potře­by paralysovat takto pach vlastního já. Lidé se věnují hygieně těla, aby se nebyli nuceni věnovat hygieně ducha, k níž se jim nedostá­vá ani schopností, ani odvahy.

Nechme stranou život odkvétajících paniček a všimněme si lidského života vůbec. Kolik času, kolik energie promarňují lidé vesměs zcela bezúčelnou aktivitou, činností, která ne­má jiný význam, než že je odvrací pohlédnout na sebe sama! Zabývají se nejnicotnějšími událostmi, přemílají nejprázdnější fráze a od­dávají se nejbezúčelnějším zaměstnáním, jen aby neměli času přemítal o sobě a nezhroutili se poznáním své malichernosti a pustoty. Sebepoznání má pro lidi katastrofální následky a vede u mnohých dokonce i k dobrovol­nému skoncování životní pouti. Dokladem toho jsou třeba sebevraždy z nešťastné lásky. Pokud lidé prožívají milostný poměr nebo pokud v jeho navázání chovají naděje, jsou šťastni a spokojeni, avšak jakmile je jejich láska zhrzena, jakmile osamějí, prodchne je nezadržitelně pocit nicotnosti a marnosti je­jich existence a, nedovedou-li rychle nalézt jiný zdroj opojení, který by je odvrátil od sebezpytování, zbavují se života.

Lidé, jak zřejmo, jsou schopni se omámit i jinými prostředky než alkoholem. Jestliže se jedni opájejí lihem, omamují se druzí prací, třetí zábavou, čtvrtí láskou, atd. Jest dokonce možno doslovně pojímat i přísloví, že leckdo se dá opít i rohlíkem. Známe přece lidi, kteří jsou u vytržení, pozorují-li třeba lopotu mra­venců nebo naslouchají-li cvrlikání ptactva. Zabaveni přírodou zapomínají na svou bědnost a na své trampoty právě tak jako jiní, ztrativší autokritiku a soudný rozum vůbec nemírným požitím alkoholu. Lidé jsou nuceni neustále se opájet, ať již alkoholem, prací, zábavou, láskou, klevetěním a podobně, aby jim před očima nevyvstala jejich malost a zbytečnost. Znemožníte-li člověku pracovat, zamezíte-li mu zábavu nebo zhatíte-li mu lás­ku, uvedete ho ve stav, který je neméně trap­ný a trudný než kocovina, s níž se člověk pro­bouzí po vystřízlivění z alkoholického deliria. Nakonec docházíme tedy k paradoxnímu zá­věru, že pracovitost z hlediska subjektivního, osobního je rovnocenná alespoň v svém nega­tivním smyslu alkoholismu. Vlastní nicota diktuje kategoricky někomu pít, pít a pít… a jinému zase pracovat, pracovat a praco­vat…

18. XI. 1939.

 

Vytiskla knihtiskárna Litera v Praze X. Jako soukro­mý tisk k Novému roku 1940 vydal autor.

 

(Publikace v naskenované podobě je – stejně jako i jiné publikace – k dispozici ke stažení zde.)

Bohuslav Brouk: Strach z oddechu (1939, obálka asi Toyen)

Bohuslav Brouk: Stíny (lásky)

Překrásná dívko ztepilá,
mohu jít s vámi, smím?
By krásou vaší opilý,
jak chovat se, to vím.

Mne nemámí ten bědný klam,
jejž láskou srdcí zvou.
Z lásky nečiním melodram
ni frašku nejapnou.

Když ke klínu se nachýlím,
tasím hned jazyk z úst,
tempem jej ženu zběsilým,
slovům však nedám růst.

Když polibky klín připravím
pro vyšší sensace,
tu proniknu jej údem svým
a začne kreace.

Jak směšni jsou ti bloudkové,
jimž lže pták a keř,
co hrají scény loutkové
a šeptají si „Věř!“

Pro chtíč přec střemcha nekvete,
hrdliččin nezní smích —
„Proboha, vy snad pláčete,
že jsem vám sukně zdvih’?“

Ach, nebraňte se, zmoudřete!
Romány vám jen lhou.
Ještě mne celého podřete
pro kapric marnivou.

(Fráňa Šrámek: Stíny)

Báseň pochází ze sbírky parafrází Ohlasy básní českých, které vznikly pravděpodobně během Broukova francouzského pobytu (1948-1951) a vydány byly vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let; báseň je součástí autorova svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 126n).

Ohlasy básní českých (vznik na přelomu 40. a 50. let), titulní list rukopisu

Bohuslav Brouk: Ohlasy básní českých (vznik na přelomu 40. a 50. let), titulní list rukopisu

Bohuslav Brouk o práci a mravnosti

Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymaniti se z pomíjejícnosti, má subjektivně ještě jiný význam, a to jakožto prostředek k získání obdivu, k získání žen. Tímto způsobem dochází sexualita důstojného uplatnění, čímž jedině bylo rov­něž možno naočkovati pracovitost převážné většině lidí. Práce je sice nutným zlem, jímž se musíme protrpěti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale udržení rodu vyžaduje jí od každého jedince více. Člověk nepracuje toliko pro sebe, ale také pro své potomstvo, pro společnost. Práce jednotlivců netvoří toliko hodnoty spotřební, ale i zásobní, které zkonsumují jiní. Mo­rálkou vštípená pracovitost vyvolala nadpráci, která dala vzniknouti člověčenství. Pokud se člověk staral výlučně o sebe, nebyl vlastně člověkem. Dnes ovšem člověk neproduktivní je snad naopak člověkem du­ševně (a v psýše právě tkví rozdíl mezi námi a zví­řaty) nejideálnějším, neboť mu zbývá, oproti dru­hým, nejvíce času stráviti zásobní hodnoty navršené sty generacemi. Genese člověka prvního je však nezbytně závislá na práci.

Intelektuální psýcha byla evokována teprve pra­cí, neboť i řeč byla současně vynalezena s prvými nástroji, v nichž anthropologové shledávají důkaz člověčenství. Když podčlověk vyšel z asylu, tj. doby, kdy se pravděpodobně jeho sexualita omezovala na říjná údobí, dala mu kontinuitní potence svou nad­produkcí impuls k intensivním činnostem neomeze­ným na verbování samiček. Nadbytečné sexuální na­dání projevilo se libidinosně v hraní. Dejme tomu, že člověk, ne z nouze, ale z čilosti, která ho neopus­tila v své intensitě ani když byl neschopný soulože, počal imitovati své radostné situace třením dvou ka­menů o sebe. Tímto třením pravděpodobně zhotovil prvý nástroj, anebo po prvé zapálil jiskrou při kře­sání odlétající. Objev ten nemohl být zapomenut, poněvadž sebe svůdnější žena nemohla muže tak zabaviti, aby si nehrál. Hraní, imitování koitu ne­bylo tudíž žádným surogátem. Mnohotvárností li­bida nabylo hraní vlastního účelu. Tak byly zhoto­veny první nástroje lidstva a snad také první slovo, specifikovaný sexuální skřek, jímž člověk doprová­zel své vynalézavé hraní. Z původních disposic ne­ustálé hravosti a artikulovanosti lákavých zvuků byly stvořeny hodnoty, které nyní čekaly jen svého využití.

Provedení toho umožnila morálka, vyzdvihující ne­příjemné stránky sexu a vzbuzující takto aversi k němu. Stud se stal formálním projevem této averse, která zakládá se, jak jsme již dříve vysvětlili psycho­logicky, na touze po věčnosti a popírání, odvrácení se od sexuality, což je biologicky podloženo traumatem zrození. K jeho projevení došlo však teprve morál­kou, která se o toto přirozené nadání člověka k studu opřela a jej vyvolala. Bez morálky jistě by nebylo studu. Proto předpoklad Havelock Ellise, že stud existuje u zvířat, je mylný. Ellis to dokládá pří­kladem čuby, která, usednouc, zakryje své pohlaví před dotěrným psem. Podle toho musela by se stydět i motýlí samička, ulétávající samečkovi. Ač nelze pochybovati o přímém zájmu samiček na kohabitaci, přece se samičky obávají jejich trýzní a proto se posléze brání i přijetí. Stud není ničím pudovým, bezprostředním, abychom jej mohli přisuzovati i zvířatům. Lévy-Bruhl plně chápe jeho pozdní vznik předpokládaje, že vznikl teprve tehdy, když z kolek­tivního myšlení vzešlo myšlení samostatné, indivi­duální. Stud mohl vzniknouti jenom v lidské společ­nosti, jež jej nepotřebovala pro ochranu samiček, ale pro ochranu společnosti jako celku. To je jeho efektivní účel, účelem subjektivním zůstává zjednání si nesmrtelnosti.

Je zřejmé, měl-li stud tento smysl, obracel se ke genitáliím jakožto k frapantnímu dokladu nesmrtelnosti. Nelze se ovšem domnívati, že by se projevoval zakrýváním pohlaví, neboť zástěrky, které přes ně divoši nosí, mají pravé opačný význam: upozorňovati a lákati. Šat vůbec nevznikl ze studu. Ba, zá­kladem šatu nebyla dokonce zástěrka skrývající po­hlaví, nýbrž nejspíše, jak i u dnešních divochů vi­díme, šňůra přepjatá přes boky. Šatem, pozůstáva­jícím původně z nošených ozdob a tetuáží, se člověk toliko krášlil a vynášel nad jiné. Křiklavé barvy zástěrek prozrazují pak jasně své poslání: vzbuditi zájem. Mimo to různé přikrývky měly i jiný význam, jako uluri, jež slouží za menstruační pásku, majíc zabrániti větší ztrátě krve. U nás, kdy šat mimo hy­gienického poslání je nošen jako obrana proti drsné­mu počasí, zmizel sice jeho výlučně erotický ráz, avšak i tu se objevuje. Lze připomenouti braguette nápadně obalující mužské pohlaví, korset vytlačující ňadra, cul de Paris upozorňující na krásu zadních partií, výstřihy, délku sukní apod. Nedivme se proto, tvrdí-li podnes mnozí, že šat je nestoudnější než nahota. Nikdy však nemůžeme připustiti, že by šatu bylo k těmto účelům zneužito, neboť byl k těm­to účelům stvořen. Šatu naopak zneužila morálka, která postupem času stále víc a více vybičovávala stud. Proto nemá dnes šat, pokud se týká záležitostí erotických, jednotného poslání. Člověk dělá šaty podle sebe: cudné a necudné, chceme-li již těchto slov užíti.

Stud nebyl však výlučně reakcí na věci pohlavní, nýbrž přenášel se na všechny animálně životní děje. Někteří divoši ze studu ani nejedí před sebou a do­dnes stydí se na př. i polský rolník před svým pá­nem vypíti nabídnutou mu kořalku. Stud před exkrementy je stejného původu, neboť i tyto funkce připomínají závislost a smutné konce všeho životem začatého. Že hodování je stejně studuhodné jako souložení, dokázal i do minulého století platný zákaz kouření na ulici. Úřady měly patrně starost, kterou má lidská pošetilost dosud, o to, aby lidé nepouka­zovali kouřením přespříliš na své zažívací ústrojí a neodhalovali své živočišství. Podobná bláhovost studu tkví v zadržování moče a stolice, jsme-li ve společnosti, čímž se někteří lidé domnívají předstírati svou bezpohlavnost a nadhmotnost.

Tyto produkty studu jsou zcela bezvýznamné a spíše ke škodě. Úkolem morálky nebylo zakrytí geni­tálií, ani samotářské provádění životních funkcí po­žíváním počínaje a defekací konče, nýbrž využití lidských schopností k práci pro hegemonii lidského druhu. Morálka stvořila stud proto, aby hravost učinila produktivní. Opírajíc se o vrozenou disposici ke studu, využila morálka k práci lidské přiroze­nosti: hravosti. Mezi hravostí a prací je podstatný rozdíl. Hravost stává se totiž prací teprve tehdy, nabývá-li účelu jakožto prostředek. Naproti tomu smysl hravosti vězí v ní samé. Je-li proto hravost vitální přirozeností, nelze to předpokládati o práci. Práce je nutným zlem. Pro neposlušnost byl člověk vyhnán z ráje a trestem mu určeno, aby v potu tváří dobý­val svůj chléb. Práce má, oproti čisté hravosti, ještě jiné funkce než libidinosní ukájení. Je tu tedy k ra­dosti z hraní připojena nelibost plánu a účelu. Pů­vodně veškerá činnost měla přímý vztah k sexuál­nímu životu. Každé hraní bylo v podstatě reprodukcí sexuálních zkušeností, jakož i mluva omezovala se na zvukové vábení partnera a projevy krajních vzrušení.

Těmito vlastnostmi by se ovšem člověk nelišil od vrčícího psa, hrajícího si s poduškou. Člověk stal se člověkem, neboť z hravosti vyvinula se práce a ze zvukového sex appealu řeč. Ekonomickým zužitkováním diferenciovaných vábivých volání, jakož i nalezených nových hodnot hravosti byl však prvotní sexuální charakter řeči a práce potlačen a zůstal toliko latentním. Je proto záhodno připomenouti, že nejdůležitější nástroje, jako je na př. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imi­tování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi.

Tělesná potence, neomezovaná na genitálie, vzbudila tak velkou potenci duševní, tak velkou chuť po sexuální činnosti, že ji vůbec kdy nebylo a není možno normálně ukojit. Bohudíky psychická potence však nevyžaduje pohlavního partnera, má své vlastní cesty. Kdyby se byla zabývala toliko ženami, nikdy by se nebyla stala vynalézavou. Proto ani morálka nemusí býti do té míry puritánskou a odvraceti lidi od přímého sexuálního ukájení, aby získala jejich zájem pro práci. Stačí, odvedla-li je od výlučnosti jeho představ. Pro práci nemusí nikdo obětovati normální sexuální život. Po této stránce žili staří Řekové ideálně, neboť při neomezovaném ukojení, fysicky potřebném, vytvořili vysokou kulturu. Zadržováním semene se nic neušetří, morálka musila pro své zá­jmy zatlačiti do nevědomí sexuální charakter hravosti, nikoli však sexualitu samu.

Potlačování tělesných potřeb nijak kulturní a civilisační práci nepodpořilo, ba naopak, možno říci, že na ni působilo pathologicky. Povšimněme si ne­zdravé přetíženosti gotiky proti jednoduchosti an­tiky a renesance. Vidíme, že když církev nedovolila ve středověku obcovati sdostatek se ženami, obco­valo se se stavebním materiálem. Z obavy, aby se neprznily ženy, bylo dovoleno zprzniti stavby. V gotice projevuje se proto nejen morálkou racionálně využitý prvek hravosti vtělené lidem, nýbrž daleko více stávají se dómy nouzovými náhražkami alkoven. Proti antice jsou sexuální motivy křesťanské kultury nepřirozené a nezdravé. Jestliže za její éry se stala práce jediným uznávaným ventilátorem erotiky a sexuality, nebyla tato sladším břemenem, než je dnes, v době poměrně mnohem svobodnější sexuálně.

Práce baví do jisté míry, plně bavit nikdy nemůže. Druh práce lze si sice vybrati dle individuálních zálib, avšak všechny pracovní obory jsou vázány neměnným základním plánem, který nemůže ustoupiti pracovníkově libovůli, neboť z práce by se pak stala opět neproduktivní hravost. V plánovitosti, v účelo­vosti tkví trpkost práce. Nelze pracovati jen tak pro samotnou rozkoš. Jedině snad umělcova práce blíží se tomuto ideálu, avšak také jen částečně. I uměni je vázáno formálně, neboť každá práce je plánem vytčené využití lidské hravosti.

Kapitola Práce a mravnost z Broukovy publikace Psychoanalytická sexuologie (Praha: [Alois Srdce], 1933, s. 32–37).

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Markéta Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu

Magisterská diplomová práce Markéty Kuchařové se zabývá surrealistickým objektem a jeho reflexemi u českých teoretiků.

V první části práce je představena problematika surrealistického objektu a subjekt-objektových vztahů v surrealismu. Představeno je zde Bretonovo filosofické uchopení surrealistického objektu, též jeho pojetí krize objektu. V rámci první části práce je nastíněna podstata nalezeného objektu, koncept křečovité krásy a Dalího paranoicko-kritická metoda jako jeden z dalších zdrojů surrealistické obraznosti. Druhá část práce se zaměřuje na reflexi předmětnosti surrealismu a na vztahy umění a skutečnosti v myšlení Jana Mukařovského. Třetí část práce konceptualizuje estetiku Bohuslava Brouka ve světle surrealismu. V této části je stručně naznačen rámec Broukova pojetí subjekt-objektových vztahů, též jeho interpretace surrealistického objektu. Poslední část naznačuje Teigeho pojetí surrealistické tvorby vzhledem ke zdrojům surrealistické obraznosti.

Práce byla obhájena v září 2016 na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; samotná práce a další související dokumenty jsou k dispozici ke stažení zde.

M. Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu (diplomová práce, 2016), titulní list

Bohuslav Brouk a necessismus

[… ] Odmítavý postoj k nastupujícímu konzumnímu způsobu života sdílel Ladislav Žák se svými přáteli, architektem Karlem Honzíkem i provokativním myslitelem Bohuslavem Broukem, zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR. Společnými silami se pokusili podnítit vznik utopického hnutí za racionalizaci výroby a zjednodušení spotřeby, pro které Honzík, známý svou zálibou v zavádění nových „vědeckých“ termínů, vymyslel název „necessismus“.1 [… ]2

Úryvek z publikace Dity Dvořákové Ladislav Žák (Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 84).

Poznámky pod čarou (pozn. č. 2 autor webu)

1 V roce 1946 vydává Karel Honzík stejnojmennou brožuru s podtitulem Myšlenka rozumné spotřeby. Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli rovněž plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947). Viz Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, fond 168 – Karel Honzík, položka 78. Iniciátorem těchto aktivit byl pravděpodobně Honzík.

2 Brouk se tématu omezení spotřeby a šířeji problematice životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde.

Dita Dvořáková: Ladislav Žák (2013), obálka

Karel Honzík: Necessismus (1946), obálka

Z úvodu přípravného materiálu k založení klubu pro studium spotřeby Necessismus (1946)

Bohuslav Brouk: Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list