Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Ukázky z textů

Přednáška Vladimíra Papouška

Přednáška literárního historika Vladimíra Papouška k tématu sexuality v interpretaci Bohuslava Brouka se koná ve středu 22. května 2019 od 19.20 do 20.00 v kině Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1.

Vstup volný.

Přednáška se koná v rámci konference Fantastické pohlaví: Krumbachová, Carter, Ottinger.

Vladimír Papoušek, jehož medailon najdete zde, je mimo jiné autorem:

Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursu v textech Bohuslava Brouka in PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007 (jedná se o studii původně psanou pro publikaci Bohuslava Brouka Zde trapno existovat /Brno: Host, 2008/, v níž je studie rovněž otištěna).

„Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk in BROUK, Bohuslav. Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960, ed. Viktor A. Debnár, Praha: Academia, 2014, s. 102-122.

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

 

Reklamy

Helena Jarošová – Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka

Svět věcí

Téma vztahu člověka k věcem v Broukově spisu Lidé a věci se logicky váže k zájmům, které do válečných let věnoval každodennímu životu – sportu, smyslu práce a rekreace, erotickému životu, manželství aj. Zmínku autora o hypertrofovaném shromažďování věcí za válečné nouze je nutno vzít v úvahu, nicméně jako zdůvodnění tak zásadní analýzy světa věcí je nedostačující. Autorův záběr a důkladnost, s jakou k analýze přistupuje, musí být hlubší už proto, že se jí připravuje na budoucí teorii životního slohu.

Nuže, Broukovy Lidé a věci, vydané v roce 1947,[1] rok před emigrací, jsou na první čtení obdivuhodnou, místy karikaturní a úsměvnou, přece však za každou cenu systematickou analýzou nejroztodivnějších příčin našeho lpění na věcech, kterými se obklopujeme v reprezentačních i soukromých pokojích, jimiž zahlcujeme sklepy, půdy a komory svých příbytků, které zneužíváme a deklasujeme na krámy nebo na nich pošetile lpíme, protože mají jistou pofidérní hospodářskou, etiketní, památkovou nebo nepodstatnou emotivní funkci. Tyto věci nejen zabírají naše životní prostory, ale ubírají nám možnost rozumně žít a jakožto nepodstatné a nerozumné předměty znamenají také mrhání materiálem, pracovní energií, a jsou tudíž v soukromém i celospolečenském měřítku nehospodárné.

Různé předměty kultovní, fetiše a krámy (u Brouka terminus) se zmocňují našeho života a ten tak plyne v péči o ně, v povrchních aktivitách, pošetilých zvycích a konvencích, s nimiž jsou spjaty. Brouk odmítá vše, co je jenom trochu cítit procovstvím, tedy neautentičností, neopravdovostí, co nemá praktický dopad a udržuje se pouze jako statutární symbol. Tak za balast považuje i učení se jazykům nebo běžnou amatérskou hru na hudební nástroj (či jeho vlastnění). Balastem a planým kramařením jsou sběratelství a všechny tzv. koníčky. Krámem je fotoaparát v rukou amatéra, který za něj vydá tisíce a přitom nemá koupelnu. Lidé touží po krámech… z bídy,… pro bědnost toho, jak mohou uspokojovat své základní potřeby (necesárie). Kdyby lidé náležitě bydlili, jedli, šatili se apod. … nebyli zavalováni existenčními starostmi, puritánskými příkazy v erotickém životě atd. … nenahrazovali by život pošetilými požadavky, míní Brouk (Životní sloh II)[2].

Funkce věcí, které Brouk postupně odhaluje, důsledně kategorizuje a často příkře pojmenovává, aby po detailní analýze našich příbytků, skříní, polic a zásuvek zůstaly v našem vědomí zřetelně trčet jako věci nehodné rozumného, nového života. Jejich seznam je téměř nekonečný, funkce se vzájemně prolínají, doplňují a anulují až k nepřehlednosti. I dnešní čtenář je většinou fascinován autorovými objevy a kritickými, nemilosrdnými poznámkami, občas se musí usmát, když se v hledáčku krámovitých předmětů ocitnou pokojové květiny, ptáci v klecích, domácí mazlíčci i lidé, nebo když se nejednou připomíná vrkoč milenčiných vlasů převázaný stužkou jako příklad památky pošetilé funkce. Přesto je čtenář vtažen do očistné a vše racionalizující inventarizace a nakonec zůstává přesvědčen, že vskutku v tom přeplněném a zaběhaném světě věcí není něco v pořádku a že by i on patrně rád pozbyl oněch dotčených zbytečností, nastoupil novou cestu, cítil se svobodný, nezávislý, rozumný a jistý si tudíž nejenom přehledností příbytku a svého života v něm, ale nejspíš také i sám sebou.

Přivedl nás k této očistě psychoanalytik, jímž Brouk může slout, navyklý vynášet na světlo a opatřovat pravými jmény ukryté vrstvy vědomí i nevědomí? Nebo surrealista právě vyléčený z objevování a uctívání bizarních snových i reálných objektů, jak naznačuje Marie Langerová?[3] Možná také, možná oboje, ale především tu promlouvá Bohuslav Brouk – příslušník generace prodchnuté modernitou, žijící duchem avantgardy, opírající se v předválečném Československu o ducha a produkty purismu a funkcionalismu, který zřejmě zdejší společnosti vyhovoval mentálně, kdoví možná i pro jeho protestantské kořeny. Daly se tu vidět funkcionalistické stavby, interiéry, nábytek, sklo, keramika, textil, o funkcionalismu se psalo a debatovalo nejen na stránkách odborných listů, funkcionalismus se mohl cítit i jako hlubší princip, který došel svému vnějšímu vyjádření. V českém pánském časopise Gentleman (1929, r. VI , č. 3) evokuje žurnalista Josef Šíma následující situaci: je přijat v moderní vile s trubkovým nábytkem a je mu předloženo jídlo. Kultura pokrmu se se svou složitostí a nečitelností pohybuje někde v baroku. V tom případě, píše Šíma, by měl být nad jídelním stolem kazetový strop, sousedka v krinolíně a on sám v sametovém obleku s mečem po boku. Tak moderní vila a její zařízení volaly po jednoduché, lehké a srozumitelné stravě, která tu k celkovému duchu chyběla, respektive české tradiční jídlo zde působilo neslohově. Současnou dobu a její styl života a uvažování vystihuje princip jednoduchosti, hygieny, široce pojaté racionalizace a necesissmu, soustřeďující lidské potřeby na nejnutnější. Vyhovoval by českým necesisstům názor pana Goga, napůl prosťáčka, napůl ironického modernisty, literární postavy Giovanniho Papiniho[4], který nutný způsob sycení odkazuje do ústraní? Jíst by podle něj lidé měli jednotlivě, v podobné intimitě jako konají vyprazdňování, takže by v lidských příbytcích byly vedle WC nápojové a alimentární kabinky s označením AA? Nikoliv, s tím by ani Karel Honzík ani Bohuslav Brouk jistě nesouhlasili a Brouk sám mnohokrát připomíná, že stravování má být potěšením, nikoliv nezbytností či trapnou povinností. Pro modernizaci české kuchyně by však byl, určitě by měla být slohovou.

[…]

Úvodní kapitola studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 7-17); celá studie je k dispozici zde.

Poznámky pod čarou

[1] BROUK, Bohuslav. Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947.

[2] Jedná se o část spisu, která není součástí přítomného svazku; více viz ediční poznámka.

[3] LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk. Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831.

[4] PAPINI, Giovanni. Gog. Přel. N. Tučková. Praha: Volvox Globator, 1992, s. 163.

Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

 

Bohuslav Brouk: Poslední dnové etiky

Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už neudělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.

Friedrich Nietzsche

 

Tajemnost tkví především v hlouposti. Ta­jemná je duše primitivů, tajemné jsou ná­boženské obřady, tajemný je hlas svědo­mí. Na světě je dosud mnoho tajemných věci, ba stále a stále ještě nové přibývají, neboť nejen lidský rozum, nýbrž i lidská hloupost se domáhá pokroků. Oč méně ta­jemnější bude člověku příštího tisíciletí náš slovník, oplývající termíny: mravnost, čest, ctnost, spravedlnost, soucit, sociální cítění, zrada, surovost, neřest… než slov­ník primitivů, v němž se střetáváme s pojmy: bůh, démon, totem, tabu…?

Víra v tajemné věci, uznání tajemných zá­sad, pravidel a postulátů je nejstarší a nejzakořeněnější tradicí, již je možno sledo­vat ve vývoji lidstva, a proto zůstává nám lidské jednání od počátku až do dnešních dob veskrze nepochopitelné a nepředvída­telné. Člověk dosud větší nebo menší mě­rou pohrdal a pohrdá rozumem, darem přírodním, snaže se jednat podle svých instinktů, jimiž ho příroda nevybavila. Hloupost není ještě instinkt, avšak zdání instinktu může působit, takže, pozorujeme-li lidi, připadá nám, že jednají instinktiv­ně a že jejich rozum je podřízen jakýmsi vyšším instancím. Jak nás učí přírodově­da, je sice člověk tvor rozumový (homo sapiens), ale ve skutečnosti více než rozu­mu dovolávají se lidé tušení, víry, svědo­mí, mravního imperativu a jiných irracio­nálních kriterií.

O irracionalitě svého jednání a usuzování ovšem člověk mnoho nepřemýšlí, a když se k tomu již odhodlá a usiluje pak o nápra­vu, nedostane se obvykle dále, než že ze své psychy vymýtí představy různých nad­přirozených bytostí, duchů a bohů. To na­prosto dostačí k spokojenosti tuctového moderního, pokrokového člověka, a tako­výto dnešní, eticky založený bezvěrec po­važuje se pak za bůhvíjak rozumově vy­spělejšího člověka, než jakým je člověk, ži­jící v kázni a bázni boží. Po pravdě je však „přirozená“, „rozumová“ etika atheistů rozumu vzdálenější než etika náboženská, a mravný bezvěrec se tedy rozumu odcizuje více než člověk založený nábožensky.

Jest totiž velmi snadno pochopitelné a vel­mi rozumné, jestliže nábožensky smýšlejí­cí člověk jedná mravně, neboť věře v bo­ha, neposlušné trestajícího a poslušné od­měňujícího, jedná tak proto, aby se bohu zalíbil a byl od něho odměněn. Desatero mravních přikázání, jež bůh pro lid sta­novil, jsou logicky bezvadně opodstatněna. Páté přikázání zní: „Cti otce svého a mat­ku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh dá tobě.“ (Exo­dus, XX., 12.) To znamená, že k sebezáchově člověka je naprosto nezbytné, aby ctil své rodiče, neboť jinými slovy bůh říká: „I ten, kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře!“ (Exodus, XXL., 17.) Desatero božích přikázání je nutno dodržovat. Jinak nás stihne hněv bo­ží a špatně se nám povede v životě i po smrti. V boha věřící lidé jednají tedy vel­mi rozvážně a zcela rozumově, chovají-li se podle božích přikázání, avšak – jak ospra­vedlníme rozumově desatero, popřeme-li existenci boha? Proč bychom se jím měli řídit, když nás nemůže stihnout ani trest ani odplata boží? Dekalog bez pána boha je ve psí.

Etika bez náboženství je nesmyslná kapri­ce, prostá svévolnost. Mravnost bez boha je absurdum. To poznal konečně již Vol­taire, jeden z mála duchů, jejichž intelekt se nezastavil před žádným dogmatem, vtloukaným od kolébky lidem do hlavy. „Proč se zdá atheistická společnost nemož­nou?“, ptá se Voltaire a odpovídá: „Protože se má za to, že lidé, kteří by neměli uzdy, nemohli by nikdy žíti pospolu, že zákony nezmohou nie proti tajným zloči­nům a že je třeba Boha-mstitele, jenž by potrestal na tomto neb onom světě viní­ky, uniknuvší lidské spravedlnosti“ (Dictionnaire philosophique)1. Bůh je tedy podle Voltaira jediným bezpečným udržovatelem mravnosti; zákony ji tehdy asi udržet ne­stačily. Od dob Voltairových jsou arciť světská bezpečnostní opatření mnohem vy­spělejší, takže je jisté, že bez mravnosti a tedy i bez boha, jehož raison d´être je právě morálka, by se svět klidně obešel. Není-li tomu tak, je-li nadále k vývoji lid­stva třeba mravnosti, pak ovšem nezbý­vá nic jiného než opět vzkřísit boha z mrtvých. Nechcete-li uhasit v lidech mrav­ní city, hlasy svědomí, vraťte jim jejich boha, logický důvod jejich mravnosti. „Přirozená“ morálka vyžaduje větší potlačení rozumu než etika náboženská.

Je-li nutno, aby etika byla nábožensky zdů­vodněna, a pěstují-li se v lidech mravní zásady již od nejútlejšího věku, je nabíledni, že se lidé navracejí k bohu, k náboženství, že boj proti náboženství stále víc a více ztroskotává. Přírodní vědy, zasadivše ná­boženství dosavad nejtěžší ránu, opano­valy v minulém století veškerou lidskou kulturu, prodchnuly svým duchem jak všechny vědy a filosofii, tak i umění, ale dnes, zdá se, pozvolným znovu vzkříšením božím upadají zase v zapomenutí. Nad úpadkem významu přírodních věd pro du­ševní vývoj lidský není se však nutno po­zastavovat ani bědovat. Laický zájem o přírodní vědy byl přespříliš neúměrný tehdejšímu jejich kulturnímu významu. Zájmu o ně bylo souzeno, aby tak jako tak ustal, neboť přírodní vědy si zvolily špat­nou, neschůdnou cestu k uplatnění. Jestliže bojovaly proti fixní ideji boha-stvořitele místo proti etice, jestliže vyvracely existen­ci boží místo mravní přikázání, pak nemoh­ly nikdy trvale zdolat a nahradit nábožen­ství, jak se jejich přívrženci prostoduše domnívali. Boj o uplatnění přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha je mož­no zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít nábožen­ství a zaujmout jeho místo může přírodo­věda jedině tehdy, oprosti-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. Zničit náboženství neznamená pensionovat, odstranit boha, nýbrž zavrhnout jeho zá­kony, zničit jeho zbraně. Zdařilým aten­tátem na vojevůdce nezničíme armádu, ba neodstraníme ani jejího vojevůdce, neboť si nalezne nového, a právě tak i etika, zba­vená boha, opět si ho nachází. Vědecký výklad o vzniku vesmíru a života, pokud jej lze vůbec sestrojit, ohrožuje dočasně boží existenci, ale jádro náboženství, je­ho zárodek, věčně schopný regenerace, zůstává jím nedotčen.

Přírodní vědy nebyly tedy s to svými kosmogonickými teoriemi, vylučujícími boha-stvořitele, nikterak otřást v základech lidskou duší. Způsobily jen přechodný shock. Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy spolu s Darwinovou teorií po­stupného vývoje organismů nemohly samy o sobě pozměnit lidský život, a jestliže se v to věřilo, byl to planý poplach, marné naděje a zbytečné obavy. Přímý boj proti bohu je úplně marný. Vymyká se schop­nostem přírodních věd, neboť dozajista bu­dou vždy existovat neprobádané záhady, v jejichž sférách bude možno vyznavačům boha bezpečně skrýti svojí modlu. Napro­ti tomu však lze přírodovědcům velmi snadno dokázat nerozumnost a nepřiro­zenost etiky, a dokáží-li ji, budou slavit svrchované a trvalé vítězství.

Věk rozumu, věk přírodních věd může vze­jíti až na troskách etiky, naprostým vy­mýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v takovém stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. Etika si vždy, dříve nebo později, pod­maní rozum. Bezpečnost rozumu, vláda vě­dy je možná jen v naprosto aseptickém pro­středí, v prostředí, nezamořeném pražád­nými apriorními předpoklady ani postulá­ty, žádnými irracionálními etickými směr­nicemi. Žel však, přírodovědci místo, aby se bránili nejhoršímu nebezpečí, největšímu nepříteli – etice, spokojili se tím, že na­padali naivní představu boha, o sobě samé naprosto neškodnou, a etice se snažili na­opak napomáhat. Dali se oslepit leskem božího trůnu, ale jeho pevné pilíře v tem­ném podsvětí neviděli. Nepoznali, že etika je sémě veškeré irracionality, veškerých vývojových zmatků a v své prostoduchosti se snažili ji dokonce vědecky pěstovat. Po­výšili etiku naroveň logice a estetice, ačko­liv to je vlastně konglomerát zmrzačené logiky a estetiky, učinili z ní samostat­nou vědu, i když se zabývá pouhým sou­borem problémů všemožných jiných věd­ních disciplin, i když její činnost nelze ji­nak pojímat, než jako nevědecké, neodbornické řešení otázek sociologických, náro­dohospodářských, biologických, atd. Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, este­tika s neestetickými postuláty, logika s ne logickými konklusemi. Etika učí nás milo­vat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a v slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti na­šim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perversní, masochistická estetika a logika.

Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání, a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky ne­zná. Naše pudová přání určují základní principy estetiky, a rozum ukazuje nám cesty, jak s nimi prorazit. „Vyššími“ eti­ckými principy a směrnicemi nebyli jsme přírodou obdařeni. Přes to přese všechno je však nutno uznat, že etika, i jako při­rozenosti lidské odporující jev, měla velký historický význam a vývojové opodstat­nění. Etika byla nutná, aby primitivní člo­věk dosáhl dnešního stupně civilisace. Eti­ka byla drastickým, náhlým uniformním ukázněním lidské estetiky a logiky, a je­dině její pomocí bylo možné, že se člověk pozvedl v svých estetických tužbách nad idol praehistorických Venuší a že se na­učil svého rozumu užívat dokonaleji, nejen k tomu, aby lstivě přepadával kořist.

Historický význam nelze etice upřít, ale je rovněž nemožné, abychom byli tak konservativní a domýšleli se, že bez etiky to v životě již nikdy nepůjde. Společnost dospě­la totiž pod záštitou etiky dnes k takové organisaci, že jí sama o sobě dostačuje k udr­žení a dalšímu vývoji. Ještě Voltaire vzdoroval atheismu, obávaje se, že bezbožníci by ho byli s to připravit o hrdlo, neboť tehdy se asi nemohlo spoléhat na účinnost světských bezpečnostních opatření jako dnes. V naší době je totiž bezpečnost za­ručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. Nejsme-li zavražděni, děkujeme za to nikoliv účinnosti řečí moralistů a kněží, nýbrž účinností zá­konů a důslednosti jejich strážců. Lidé nevraždí dnes konec konců proto, že se obá­vají trestů, a nikoliv snad, že by se vraž­dy štítili, že by ji z mravních důvodů ne­byli s to provést. Pána boha, imaginární­ho policajta, nahradily ozbrojené bezpeč­nostní orgány, které sice nejsou vševědou­cí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu. Etika za mezinárodní bezpečnostní služby, za soupisu obyvatel­stva, atd. je zbytečná. Byla by se snad v dnešních dobách ještě osvědčila na arktických pláních, kde ztroskotala výprava ge­nerála Nobile, ale, jak se již ve světě stává, tam, kde jí bylo právě třeba, tam jí ne­bylo. V normálních poměrech je morálka pak přebytečná i jako pomocné opatření. Lidstvo jest možno ukáznit zcela dobře danými zákony, a kdyby to snad nedostačo­valo, lze zákony zostřit. Budeme-li zavražděni, oloupeni, ošizeni, atd. přičtěme to na vrub sentimentálně umírněným zákonům nebo jejich přespříliš blahovolnému uplatňování.

Jak zřejmo, pokusy o vybudování „přirozené“, „racionální“ etiky, byly po zhrou­cení boží autority nejen proradné, neboť si takto vědci vypěstili zbraň proti sobě samým, zbraň proti rozumu a vědě, nýbrž i zbytečné, jelikož se dnes svět obejde s klidem bez morálky. Konečně pak pokusy o vědecké zdůvodnění morálky, rozumový výklad nerozumnosti, racionální obhajobu irracionality, byly i pokrytecké, demago­gické. Etiku v celé její šíři nelze nikdy racionálně zdůvodnit, vysvětlit prospě­chem společnosti, neboť etické jednání je nerozumné, namnoze společnosti neprospěšné. Pokuste se na příklad utilitaristic­ky vysvětlit úctu k starým lidem. „Uvolněte místo starým!“ – čtete ve vozech pouliční dráhy asi proto, že je prospěš­nější, aby si odpočinul pensista, než člověk, na kterého čeká práce. Nebo zazníva­jí k vám prosby: „Podporujte mrzáčky!“ – snad proto, že jejich život přináší společnosti užitek? „Přirozená“ morálka zů­stala pouhým snem, ba ani akce, jež lze rozumově, utilitaristicky zdůvodniti, nikdy se tak nezdůvodňují, nýbrž ospravedlňují se čistě eticky. Zajisté nebyla dosud pořá­dána žádná sbírka ve prospěch nezaměst­naných, jejímž heslem by bylo: „Podpořte nezaměstnané, abyste bezpečni byli doma i na ulici, abyste preventivně zabránili vzrůstu zločinnosti.“ Od nepaměti až po­dnes halasí se jen se soucitem, láskou k bližním, sociálním cítěním, atd.

Pokud se pak týká pokusů, vysvětlit a oprávniti morálku quasi biologicky jakožto apriorní, vrozenou vlastnost lidskou, pídili se její obhájci po dokladech morálky v celé říši živočišné, i u nejnižších živočichů. Byly to ovšem pokusy neméně beznadějné než pokusy učinit z etických postulátů lo­gické konkluse. Předem je k těmto poku­sům nutno podotknout, že vše to, co jo správné třeba u slepic, není ještě směro­datné pro člověka, ale i kdybychom se již odvážili aplikovat na člověka kdejaký příklad z říše živočišné, nenalezneme tu nikdy příkladu pro lidskou morálku. Je sice prav­da, že ptáčci pečují o svou rodinu, avšak existují naopak i živočichové, kteří svá mláďata požírají. Dejme však tomu, že i láska k mláďatům by byla zásadně všem zvířatům vrozena, pak přes to přese všech­no nenajdeme zase v přírodě příkladu, aby se rodičové starali o zplozená nedochůd­čata. Zrůd se živočichové štítí. Bílá vrána nesmí ani do hnízda, ani do hejna. Vezmeme-li si tedy příklad z přírody, je snad dobře, že zakazujeme potraty, avšak je též nutno, abychom naopak zakazovali život zrůdám, které nejsou s to se samy obži­vit, jež žijí na útraty společnosti, aniž by jí kdy mohly v sebemenší míře prospět. Brojí-li moralisté proti potratům a dovo­lávají-li se dojemné lásky rodinné u zví­řat, ať se tedy také nestrachují sáhnout na krk individuím, společnost naprosto zby­tečně zatěžujícím. Obhajuje-li se pak protipotratový zákon utilitaristicky, je rovněž v zásadě oprávněný, neboť čím více lidí je zrozeno, tím je větší pravděpodobnost, že se vyskytne více geniů a jiných zvláš­tě zdatných lidi, avšak jeho oprávněnost je vázána podmínkou, že neopomeneme vydati zároveň i zákon o odstřelu škodné, jejž si racionální utilitarismus vyžaduje jménem společnosti ještě resolutněji než zákon protipotratový. Příroda je nesmírně plodná, jelikož počítá s enormními ztrá­tami, a proto je také na lidstvu, aby bylo enormně plodné jedině tehdy, předpokládá-li enormní ztráty a nepočítá-li s vy­pipláním kdejaké zrůdy. Skleníkové pěs­tění zrůd, jež se stále zdokonaluje a roz­šiřuje, nikoliv snad v zájmu vědy, nýbrž v intencích etických, je nepochopitelnou realisací jakýchsi surrealistických fanta­sií. Maloměšťákům se sice hnusí surrealis­mus v umění, ale v životě mu sami s největší péčí a zájmem umožňují, aby prorazil.

Příroda po každé stránce přímo hazardu­je materiálem, ale lidé to nechtějí postřeh­nout. Smrt každého individua považují za strašné neštěstí. Na záchranu jediné letkyně, která si vzlétne nad oceán, nelitují vynaložit denně milionové náklady a vysí­lati sta jiných lidí v nebezpečenství smrti. Lidská sentimentalita se zvrhla v dadais­mus, stala se, i když se to zdá paradoxní, přímo cynickou. V lítosti nad ztrátou se­mene vyroněného mimo vagínu byli by li­dé s to zavraždit každého člověka, který se takto „provinil“. Etika, jejíž život je dnes zbytečně prodlužován, bují v patolo­gických formách. Zasahuje vždy „zla“, která společnosti nejméně škodí, a vynu­cuje si brutální trest za každou malichernost, zatím co se snaží opravdové zločiny ochránit před neslitovnými zákony. Eti­kou zhovadilí lidé stavěli by nejraději ši­benice pro každého „surovce“, jenž ublíží němé tváři, a zvláštní sekta umravněnců, tzv. vegetariáni, odpírající požívat maso z etických důvodů, nejraději by zavřeli všechny masožravé lidi do koncentračních táborů. Naproti tomu však i život mnoho­násobných vrahů je jím posvátný, a, jsou­ce organisováni v různé společky, ostře protestují proti jakémukoliv trestání indi­viduí, jež se dopustila nezákonných činů z chorobných motivů, jako kdyby společ­nost neutrpěla touž škodu, ať už jde o zlo­činy, provedené z „neodolatelného nut­kání“, nebo o zločiny spáchané „svévolně“.

Vraždící sadisté patří prý do ústavů pro choromyslné, neboť nemohou za své zvlášt­ní sklony. Že za svou perversi nemohou, je ovšem mimo diskusi, avšak každý, jak normální, tak chorobný člověk, musí své pudy potlačovat, omezovat, a snažit se nalézti pro ně ukojení, které by se nepříčilo zákonu. Kdyby sadistické sklony měly být omluvou nebo jen i polehčující okolností v trestním stíhání vražd, bylo by nutno omlouvat i znásilnění jako jednáni pudové. A právě jako se nedovoluje lidem omlou­vat násilný skutek žádostivostí, tak se ne­má ani dbát omluv sadistického běsnění chorobnou náklonností. Neméně směšné je pak i brojení moralistů proti trestu smrti. Je-li některý člověk tak nebezpečný, že musí být nadosmrti internován, nebo provedl-li čin, za nějž nejmírnější trest je doživotní žalář, bylo by mnohem roz­umnější, tj. společnosti prospěšnější, kdy­by byl popraven, neboť hřbitov je lacinější než věznice, a pak z hrobu nemůže nikdo utéci ani být propuštěn.

Duch humanity povznesl lidi k blbosti. Chápou život jako sentimentálni filmeček a heroisují zbojníky, jejimž vraždám uči­nila konec kulka z četnických karabin, li­tujíce, že nebyli polapeni živí do sítí a poté ochráněni před trestem přímluvami růz­ných hnutí pro pěstování sentimentality. Občané mohou vraždit, zákon však nikoliv. Zákon je podle humanistů milenka, která se nechá zkopat jedině proto, aby měla co odpouštět, a ukázala proti hrubosti dru­hých svou ušlechtilost. Humanisté chtějí udělat ze společnosti baráčnickou organisaci, prodchlou slitováním a milosrdenstvím, a vystavenou na pospas antisociálním individuím. Rozumovou zásadu starozá­konní: Zub za zub, oko za oko, snaží se nahradit heslem Kristova učení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Proti tomu, aby se řešily spory diskusí nic nenamítá­me, ale je nejapné, chtít diskutovat s člo­věkem, který se ohání jen pěstí. Proti pěsti pěst! Život je neslitovný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. Je směšné, že lidé, kteří se zda­jí rozumově vyspělí, útočí na příklad dnes na tu neb onu válčící stranu ve Španělsku pro její zvěrstva. Válka je zvěrstvo, a kdo je zvířečtější, zvítězí. Ti, kdo podepisují manifesty proti zvěrstvům španělských fašistů, učinili by lépe, kdyby poslali alespoň jedinou patronu vládním.

Sentimentalitě by měla byt učiněna již jednou přítrž. Je nutno lidi převychovat, nekázat jim stále o spravedlnosti a prá­vech, nýbrž naučit je znát a využívat mož­ností. Lidé jsou dnes vychováváni jako trpitelé, jimž se stále ubližuje, a nikoliv jako chlapi, kteří mají rozum a silu, z utrpení se vymanit. V dětství se lidem všecko snáší na dosah ruky, litují se, atd., místo aby se učili překonávat překážky vlastními sílami. Výchova si žádá tvrdosti a přísnosti, rodiče a pedagogové nechť jsou dětem spíše nepřáteli než přáteli. Skutečný život bude pak lidem snesitelnější, budou do života lépe vyzbrojeni. Děje-li se však pravý opak, přicházejí lidé do ži­vota zatíženi infantilismem, vědouce jen o své hubě, ale neznajíce svých zubů. Etické a humanistické ideály učinily z nich blbečky, které bez hlesu sežerou vlci, ta šťastná individua, která se sama přítěže morálky zbavila! Etika je opium lidstva, nábožen­ství je jen jeho nevyhnutelný následek – opiová halucinace. Kdo užívá opia, neujde jeho šalebným snům. Člověk bojující za svůj lepší zítřek musí se již jednou roz­žehnat s hlupci, kteří ze svého zápecí žalostně vykřikují „Foul – surovost“, kdy­koliv se ve světě zdvihne nějaká pěst, s blbečky, kteří mravně odsuzují Hitlera, místo aby se mu bránili stejnými zbraně­mi, idioty, kteří žvaní o právech dělníků, místo aby dělníky poučili o jejich moci a možnostech.

Svět, jak vidět, je dosud velmi zetisovaný, ale přece jen lze již pozorovat, že pomalu nastává nová doba, éra neokleštěného a neskrývaného rozumu. Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový, jenž nás učí, že dělník nemá práva, nýbrž mož­nosti, že komunistické zřízení bude příští společenskou organisací nikoliv proto, že je spravedlivější, nýbrž jedině proto, že bude vybojováno, že život dělníkův bude snesitelnější nikoliv proto, že se to srovná­vá se sociálním cítěním, nýbrž proto, že si to dělník vynutí. Sociální cítění je soukro­má zábava buržoasie.

V poslední době zbavili se pak i odpůrci ko­munismu etických zásad. Hitlerismus zno­vu dokázal, že lid lze organisovat bez eti­ky, že pro odium surovosti není zpečetěn zánik žádného režimu. Třetí Říše dokonce přímo zavádí neskrývaný přírodní životní boj, o němž nás prvně poučil Darwin, do společenské organisace, žel však zabředá jeho rasistickou formulací do nejpochyb­nějších sfér přírodovědy, takže tu spíše běží o zneužití přírodních věd, než o jejich využití. Rasová příslušnost nepředurčuje nikterak zdatnost lidstva, jak se mnozí eugenikové v Říši domnívají, a i kdyby to­mu tak bylo, neměli by nordikové právo vyhlazovat Židy, neboť Israelité dali svě­tu zajisté percentuálně nesmírně více vynikajících lidí než dolichocefální plaví nordikové. Věří-li již kdo rasistickým teo­riím, měl by si přát, aby Židé vyhubili nordickou „lůzu“. Nejen etika, nýbrž i roz­um může tedy vést na scestí, avšak rozum lze snáze korigovat, než tajemné, v hloubi hlouposti vzklíčené mravní postuláty.

Koneckonců, ať již na světě vládne dnes jakákoliv mizérie, můžeme přece jen pozo­rovat, že dějiny se začínají racionalisovat. Ovšem povrchní tvářnost komunistů, tak i nacistů je etická, ani Hitler, ani komin­terna neodvažuje se zřeknout oficiálně mo­rálky a jejich rekvisit: sociálního cítění, mírumilovnosti, atd., arciť jen z důvodů demagogických, a to spíše na oklamání svých nepřátel než svých stoupenců. Etika se ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. O tom nás přesvědčuje každý hlubší pohled na soudobé dějinné události. Rozum počí­ná zaujímat své místo. Věda po dlouhé do­bě přece jen vymýcením etiky přemáhá ná­boženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nově Evropy – vítězi nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.

Obálka a typografická úprava od Toyen. Vytiskla knihtiskárna Bratři Řimsové v Blatné v říjnu 1937. Vyšlo jako druhý soukromý tisk autorův.

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Poznámky pod čarou (autora webu)

1 Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy. Přel. Emma Horká. Praha: Jan Laichter, 1929 (reprint Praha: Votobia, 1997); ve francouzském originále ke stažení v různých vydáních zde.

 

Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen

Bohuslav Brouk: Racionalisace spotřeby (1946)

[…]

Pošetilé lpění na věcech

S lidskými potřebami se nejlépe obeznámíme kritikou svých svršků a hmotných statků vůbec. Jestliže zkoumáme předměty svých potřeb, zjišťujeme, že si jich vyžadujeme tak enormně velký počet hlavně pro své pošetilé, nejapné žádosti. Náš poše­tilý poměr k věcem se projevuje jednak pošetilým lpěním na věcech neboli tak zvanou chrematofilií, jednak nejapným, nesmyslným opovrhováním věcmi neboli tak zvanou chrematoklastií. Především si povšimneme neblahé chrematofilie.

Pošetilým lpěním na věcech se přeplňují naše příbytky, jakož přímo i povrch zemský, především všelikými krámy, to jest věcmi, jež postrádají jakékoliv podstatné funkce, schopné rozumně ospravedlniti jejich existenci, zastávajíce toliko funkce pošetilé a nepodstatné. Z této definice krámů, věcí z rozumného hlediska naprosto nesmyslných, zbytečných, jest zřejmé, že v podstatě lze rozlišovat trojí funkci věcí neboli tři druhy po­žadavků, kterým jsou věci s to vyhovovat, a to podstatné, ne­podstatné a pošetilé. Podstatné funkce, které dodávají věcem samy o sobě kloudný důvod k bytí, nelze jak pro jejich enormní četnost, tak i pro nepřekonatelné terminologické potíže vyjme­novat. Ovšem toho není třeba ani želeti, neboť naproti tomu můžeme specifikovati všechny druhy pošetilých a nepodstatných funkcí, takže k identifikaci podstatných funkcí nám postačuje vědomí, že podstatnou jest každá funkce, která není pošetilou anebo nepodstatnou.

Chceme-li si učiniti náležitou představu o spoustě krámů, pošetilých věcí, které jsou pro nás jen zbytečnou přítěží, je ne­sporně nezbytné se seznámiti s jednotlivými druhy pošetilých a nepodstatných funkcí. Pokud jde o funkce pošetilé, pokládáme za ně fiktivní funkci hospodářskou, funkci representační, svátostní, kultovní, magickou, jakož i etiketní.

Domnělé poklady

Fiktivní funkci hospodářskou připisujeme všem věcem, které lidé uchovávají pro jejich domnělou hodnotu. I při běžné prohlídce našli bychom zajisté v každé domácnosti spousty před­mětů, které nejsou namnoze zhodnotitelné ani jakožto pouhý zdroj materiálu, z něhož jsou vyrobeny, a přece jejich majitelé na nich lpí a za nic na světě by je nevyhodili na smetiště, kamž jedině patří. Skladování bezcenného haraburdí, krámů, které v nejpříznivějších případech lze snad zpeněžiti za několik haléřů jako surovinu na výrobu jiných, nových věcí, je ovšem z hos­podářského hlediska prostoduchou a předem pochybenou spekulací lidí, nesnesoucích po­myšlení, že nějaký předmět, který se ocitá v je­jich vlastnictví, by mohl být zcela bezcenný. Krámy, nakupené během času ze zmíněných důvodů v lidských domácnostech a vyplňující množství skříní, zásuvek, jakož i četné kufry a bedny, uložené na půdě nebo ve sklepě, jako na pří­klad klika, pozůstalá z mlýnku na maso, zlomená konsola, prasklé sklenice a džbány, poklopy z rozbitých terin, potlučené sošky, víčka od ztracených krabiček, přepálené žárovky, rozskřípaná pera atd., toť fiktivní majetek chudých i bohatých lidí, kteří z lačnosti po co největším jmění neopovrhují ani zohýbanými hřebíčky a střepy.

Ovšem fiktivní hospodářská funkce, kterou lidé jsou ná­chylní přikládati zásadně všem svým svrškům, nezmnožuje naše domácí haraburdí jen o opravdu bezcenné trety – obecné krámy, nemající vůbec pro nikoho žádný rozumný význam, nýbrž mnohdy též o krámy, které postrádají jakéhokoliv kloudného důvodu k bytí jen v rukou svých konkrétních držitelů. Jde tu vlastně o zcela užitečné, rozumně plně opodstatnitelné věci, jež jsou na krámy toliko deklasovány. Takovýmito krámy jsou na příklad rozmanité nepotřebné textilie, jako vyřaděné obleky, prádlo, záclony, přikrývky a pod., přečtené knihy, po nichž znova již nesáhneme, nejrozličnější nástroje a pomůcky, pro které je­jich majitelé nemají a nebudou již nikdy míti použití, a jiné a jiné bezpočetné předměty, jejichž zevrubný výpis by byl právě tak nekonečný, jako i bezúčelný. Bláhové mamonářské přeceňování věcí ponouká totiž lidi, aby každý nepotřebný předmět, který by ovšem jiným li­dem byl s to prokázati ještě mnohé platné služby, neodprodali a nechali jej zbytečně zaháleti ve svých příbytcích, jelikož se zajisté nenajde nikdo, kdo by za něj zaplatil přemrštěnou sumu, na níž si jej jeho bláhoví vlastníci právě cení.

Zvláště často uskladňují lidé nesmyslně mezi svými svršky na příklad spousty odloženého šatstva a prádla, neboť se nechtějí rozloučiti jeho odprodejem s blaženými sny o „velikém“ jmění, které předpokládají mít v něm uloženo. Proto tlí v šatnících mnoho věcí, pro jiné lidi ještě upotřebitelných, obvykle tak dlouho, až je buď rozežerou moli nebo až je překotné radikální změny v módě učiní obecně nepouživatelnými. Postupem času stávají se, díky pošetilému mamonářství, zřejmě z věcí, zbytečných pro jistou osobu, povětšině i absolutní krámy neboli věci obecně neužitečné, nesmyslné. Lidé, kteří se rozpakují odprodati nepotřebné věci, aby je nemusili dát o několik korun levněji, než nač si je cení, ztrácejí tedy zpravidla nakonec vše, ježto věci, za něž mohli v dané chvíli utržit i ještě jistý obnos, pozbývají často za nějaký čas úplně jakékoliv hodnoty.

[…]

Zábavní krámy

Další nepodstatnou emotivní funkcí jest funkce zábavní, pročež i veškeré předměty sloužící čistě zábavě jest třeba odsuzovati jako krámy. Jedinou výjimku činí pouhé hračky určené in nejmladším dětem, ačkoliv i pro ně by se zajisté našlo dosti předmětů, které by kromě funkce zábavní měly i funkci výchovnou, neboli dosti  hraček, kterými by si nejmenší světoobčané zároveň i cvičili svá tělíčka a bystřili své smysly. Pro dospělé lidi jsou však čistě zábavní předměty přebytečné, jelikož místo planými zábavami se mohou lidé baviti všelikými úkony životně důležitými Je opravdu pošetilé, baví-li se lidé třeba hrou v karty, kuželky atd. a nevyužívají-li možnost zábav, které je jim s to skýtati na příklad kultivované stravování. Jsme-li již nuceni jísti, mohli bychom zajisté jísti tak, aby nám stravování bylo i zábavou. Žel však, dosavadní vývoj směřuje opačným směrem. Lidé si dokonce zvykají jísti ve stoje v různých bufetech, které počaly zamořovat i naše města v předválečných časech, a posadí-li se již k jídlu, hledají úpěnlivě buď spolustolovníka, s nímž by zapředli pro zábavu nezávazný rozhovor, anebo sahají z nouze alespoň k novinám, které je mají leckdy i svou insertní částí zabavovati po dobu stravování. Tomuto vývoji se nelze konečně diviti. Vaří-li se dnes jenom tak, abychom nezemřeli hladem, je přece pochopitelné, že lidé se z jedení nemohou radovati a že touží, aby se konečně podařilo biologům a chemikům zhutniti dávku nutných živin na drobnou pilulku, kterou bychom po způ­sobu léku pojídali místo oběda.

Podobně jako se dnes opomíjejí radosti, kterými by nás mohlo obšťastniti kultivované stravování, není dostatečně nebo vůbec využito ani ostatních přirozených druhů zábavy, jimiž je třeba dokonalý milostný život, uměnímilovnost, maximální sezábavění práce atd. Zábava je dnes nejapně oddělo­vána od života a lidé se jí mohou věnovati jen mimo pracovní čas a všední život: v lunapar­cích, které propagoval i u nás před lety Karel Teige. Má-li člověk opravdu šťastně žíti, jest však naopak zapotřebí, aby si sezábavnil veškeré své životní úkony a neodděloval své zábavy od života. Čistě zábavní akce jsou nedůstojné kultivovaného člověka, neboť je zcela zbytečné, abychom nachá­zeli zábavy jen mimo své životní nezbytnosti a povinnosti v ja­kýchsi reservacích, jimiž jsou lunaparky, zábavní místnosti, sportovní stadia, kde se lidé rozněcují pohledem na sportovní utkání, neumělecká četba, representovaná u nás především Rodokapsy, atd. Vždyť i nejrmutnější povolání by bylo možno náležitě zpříjemniti. […]

Ukázka z Broukovy studie Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, kterou vydala Architektura ČSR v Praze v únoru 1946. Brožuru autor později rozšířil do více než čtyřistastránkové knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947). Celá brožura – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

 

B. Brouk: Racionalisace spotřeby (1946), obálka (autor neznámý)

Vladimír Borecký: Skeptický ctitel svobody

Svým přezíravým vztahem k náboženství a kritickým vztahem k demokratickým autoritám první republiky se Bohuslav Brouk odlišuje od ostatních protagonistů1 tohoto sborníku. Broukovo myšlení bylo odkojeno pozitivní vědou a v osvícenském duchu odmítalo jakoukoliv indoktrinaci, klerikální i politickou. Přitahoval ho socialismus, zabýval se problematikou sociální otázky, ale totalitní řešení, ať již bolševické nebo nacistické, zásadně odmítal. Nikdy se nevzdával své individuální svobody, své originality a svého svérázu nebo, jak sám říkal, osobitosti. […]

Úvodní slovo z příspěvku Vladimíra Boreckého (1941-2009) Skeptický ctitel svobody in DRÁPALA, Milan (ed.). Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Praha: Prostor, 2000, s. 545–557.

Poznámka pod čarou (autora webu)

1 Jedná se o Pavla Tigrida, Helenu Koželuhovou, Jana Kolára, Luďka Formana, Bohdana Chudobu, Ladislava Jehličku a Miloslava Skácela.

Vladimír Borecký (1941-2009), nedatováno, zdroj: http://www.czechlit.cz

 

Na ztracené vartě Západu (Prostor, 2000), obálka

Lidská duše a sex k poslechu

V rámci youtubeového kanálu Rozhlasové hry a četba je k dispozici audio nahrávka publikace Lidská duše a sex (ed. Jan Šulc. Praha: Odeon, 1992) obsahující Psychoanalytickou sexuologii a Doslov k próze Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu. Délka 7:05:57.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka

Josef Pechar a Petr Urlich o Broukovi

[…] Programovou aktivitu tehdejší doby dokládá také obsah Architektury ČSR, jejíž první číslo vyšlo v září 1945 a mezi jejímiž přispěvateli se setkáváme s hlavními představiteli meziválečné generace. Vydání druhého čísla uvedla výzva k plánování, která připomněla myšlenku Le Corbusiera Le plan est le générateur a zdůraznila potřebu plánování jako východiska k veškerému architektonickému a urbanistickému navrhování. Také otázky bydlení byly stále důsledněji chápány nikoli jen jako problém úzce odborný.

Tehdejší programové snahy významně vyhranila teorie architektury. Byly to zejména teoretické práce vydávané v letech 1945 až 1947 v knihovně časopisu Architektura ČSR, z nichž mnohé však byly napsány v letech okupace a po válce jen myšlenkově dozrály. Svědčily o hlubším pochopení společenské determinace architektury. Do této skupiny náleží Honzíkův Necessismus, čili myšlenka rozumné spotřeby,1 s cílem dosáhnout více volného času pro všechny lidi. Podobně v této době zkoumal a propagoval nutnost zjednodušení životních potřeb přírodovědec a filozof Bohuslav Brouk.2 […]

Úryvek z publikace Josefa Pechara a Petra Urlicha Programy české architektury (Praha: Odeon, 1981, s. 82).

 

Poznámky (autora webu)

1 HONZÍK, Karel. Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby. Praha: Klub pro studium spotřeby, 1946.

2 Na konceptu životního slohu pracoval Brouk se svými přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem již během druhé světové války – po válce uvažovali o vydávání časopisu, který by se věnoval aktuálním otázkám životního slohu, a založili Klub pro studium spotřeby. Brouk se tématu věnoval v některých svých článcích (např. O nový životní styl: Výzkum a tvorba lidového životního slohu. Dnešek, 15. srpna 1946, r. I, č. 21, s. 329–332) a především v publikacích Závažnost obecného vzdělání (Praha: Václav Petr, 1946), Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování (Praha: Architektura ČSR, 1946) a Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947); publikování knih Životní sloh (ed. Viktor A. Debnár. Brno: Barrister & Principal, 2010), jejíž vydání bylo plánováno v nakl. Orbis, a Dnes a zítra (nakl. Aventinum) nebyla nakonec realizována; K. Honzík se dále zmiňuje o existenci Broukovy knihy O kráse přírody a smutcích neděle, která měla být vydána v blíže neurčeném nakladatelství (HONZÍK, Karel. Tvorba životního slohu: Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec. Praha: Václav Petr, 1946, s. 62).

Josef Pechar – Petr Urlich: Programy české architektury (1981), obálka

 

Architektura /ČSR/ 1939-1961