Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatRudolf Vévoda: „Nechci být kůlem vyhlášek“: František Halas a jeho politická cesta po roce 1954
[…] Na aktivu spisovatelů-komunistů v květnu 1946 Ladislav Štoll sice kritizoval vedení Syndikátu [českých spisovatelů – pozn. autora webu], ale nikoho nejmenoval a vůbec hovořil dosti všeobecně.1 Naproti tomu ještě na aktivu kulturních pracovníků, konaném 12. 2. 1948, bral Halase v ochranu před útoky Brouka a Černého – sám Čivrného šéf, Gustav Bareš. Na adresu tzv. kulturní reakce mimo jiné uvedl: „Chtěli by upírat právo mluvit jménem české kultury S. K. Neumannovi, Nejedlému, Halasovi, Olbrachtovi, místo toho by chtěli Peroutku, Brouka, Mareše.“2 Přízeň mocných tedy dosud trvala. Jistě tomu napomohl i Halasův podpis pod ustavujícím prohlášením komunisty ovládané Kulturní obce (v říjnu 1946), ve kterém se mimo jiné vyjadřovala radost nad tím, že náš lid „jednou provždy překonal svou závislost na zhoubných předmnichovských poměrech mezinárodních i vnitřních.3 […]
Úryvek ze sborníku Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1947: Materiály z konference uskutečněné 11.–13. 6. 1997 v Praze. Ed. Petr Hruška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1998, s. 54; příspěvek je k dispozici zde, celý sborník potom zde.
Poznámky
1 „Za rok své existence Syndikát se neprojevil, ačkoliv zde byla řada velmi důležitých problémů. Ani nyní před volbama, kdy se jedná o tak vážný krok, Syndikát jako obhájce důsledné demokracie nevystoupil.“ SÚA, fond 19/7 (Kulturně propagační oddělení ÚV KSČ), sign. 681. V. Řezáč se na zmíněném aktivu, konaném 10. 5. 1946, pokusil Syndikát hájit: „Reakční tisk označuje Syndikát za hnízdo komunistů.“
2 Tamtéž, sign. 71.
3 V. Černý, Skutečnost svoboda, Praha 1995, s. 411.
Sborník Rok 1947 (1998, obálka)
Bohuslav Brouk: Francouzské plakáty
Hádejte, které historické datum je nejpopulárnější ve Francii? Alespoň v Paříži to je nesporně 11. červenec 1881, den, kdy byl vydán zákon, podle něhož se stíhá vylepování plakátů mimo místa k tomu vyhražená, neboť v Paříži čteme skoro na každé zdi a na každé podezdívce domů velké nápisy: Zákaz plakátování podle zákona ze dne 11. července 1881.
Plakát je ve Francii mnohem oblíbenějším propagačním prostředkem než u nás a francouzští umělci se stali v tomto výtvarném odvětví nepřebornými mistry. Leč, co lze říci slovy o francouzských plakátech? Francouzský plakát, ten musíte vidět, a nemůžeme-li Vám žádný ukázat, jsme tedy nuceni se spokojit jen několika jeho obecnými charakteristikami.
Především se shledáváme ve Francii s plakáty mnohem větších rozměrů než u nás, s opravdu obřími, u nás nevídanými plakáty, které nacházejí vhodného umístění kromě na pouličních návěštních plochách i na rozměrných plochách vyhrazených plakátování na stanicích pařížské podzemní dráhy. Účin těchto velkých plakátů bývá pak často nesmírně zvyšován tím, že jeden a týž plakát bývá vylepován vedle sebe v několika exemplářích, o čemž se obzvláště dobře můžeme přesvědčit právě na stanicích pařížského metra, kde často celá stanice bývá vyhražena vylepení jednoho druhu plakátu v mnoha exemplářích.
Pokud jde o výtvarnou stránku a působivost plakátu, setkáváme se pochopitelně ve Francii mimo s dobrými plakáty i s plakáty úrovně prostřední, špatné a dokonce i velmi špatné, jenže kromě toho se každou sezonu vyrojí i deset až dvacet plakátů, které nemají v celém světě konkurence. Vzorný francouzský plakát je jedinečným malířským a kreslířským dílem, poutajícím Vás již svou barevnou komposicí, nápadný svou jednoduchostí, nekomplikovaností a přesvědčivý svou výstižností. Zastavíte se před ním jako před chef d’oeuvry slavných malířů, která zdobí stěny Louvru, a zadumáte se nad ním jako nad nejskvělejší strofou nejskvělejších básníků. Pohledem na takovéto plakáty prožíváte svěžest provenského jara, neposkvrněnost rozkvetlých alpských luk, opar pařížských nocí, idyly zašlých dob, teplo laskavého domova, exotičnost tropů anebo třeba slunné dny svého dětství, a přece to jsou jen plakáty, doporučující Vám tu nebo onu značku parfému, mýdla, punčoch, marmelády, minerálky, pečiva apod.
Avšak co lze říci slovy! Francouzský plakát, jak jsme již předeslali, se musí vidět, a proto si spíše než o plakátech promluvme o plakátování vůbec. Plakáty se ve Francii nepropagují jen výrobky různých značek a nákupní prameny, nýbrž i politické ideje. Ovšem politika nehraje ve Francii tak značnou roli jako u nás, a kdyby nebylo komunistů, je zcela možné, že by se ve Francii mimo dobu voleb politický plakát nevyskytoval. Jenže ve Francii komunisté vynakládají skoro všechny své dotace podle moskevských směrnic do plakátování rozličných svých hesel proti vládě, válce v Indočíně, zbrojení etc. Jsou to vesměs čistě typografické
plakáty, velmi špatné úpravy, a vyskytne-li se na nich již nějaká kresba, je to črta nějakého komunistického kreslíře, provedená v duchu východního proletářského realismu a vyjímající se mezi ostatními svěžími plakáty jako snětí napadená ratolest v bujné zeleni větvoví. Komunistické plakátování donutilo ovšem k plakátování i ostatní politické strany a hnutí, aby čelily plakátované komunistické lži, a tak se na francouzských návěštních plochách vede často čilá politická polemika. Při této příležitosti vzpomeňme třeba loňského sjezdu obránců míru, který se měl konati v Londýně a který byl oznamován plakáty s obrazem holubice. Odpovědí na tyto kongresové plakáty objevily se po celé Francii plakáty s obrazem holubice ukuté z oceli, s jakýmsi tankem, majícím podobu mírové holubice a nesoucím na svém bělostném pancéři znak rudého srpu a kladiva. Pod touto holubicí bylo pak prostě napsáno: Holubice, která dělá bum! Velmi dobrou odpovědí na komunistickou lžiagitaci jsou pak též zejména nálepky velikosti knižního formátu, na nichž je zobrazen Stalinův narudlý profil s pěkně se vyjímajícími černými vousy a s taškářským úsměvem a nesoucí nápis z písmen přizpůsobených azbuce: Tento plakát je ode mne. Tyto velké nálepky jsou již po několik let ve Francii nalepovány na všechny komunistické a komunisující plakáty.
Ovšem ani záhadné dotace francouzských komunistů nejsou tak veliké a rovněž všechny komunistické sprostoty nesnesou legální publikace ani v tak liberální zemi, jako je Francie, takže komunistická agitace se omezuje na pouhé malé nálepky, které disciplinovaní soudruzi vylepují po všech kandelábrech, domech, zdech a ohradách. Ani tato komunistická agitace však nezůstává bez odpovědi. Na příklad, když se při jednání parlamentu o zvýšení vojenské služby na 18 měsíců objevily komunistické nálepky s heslem Pryč s vojnou, pryč s 18měsíční vojenskou službou, přidružily se k nim za několik dní stejně veliké nálepky s textem: Pryč s 18měsíční službou! Chceme tříletou službu jako v Rusku pro obranu své svobody. Leč ani tištěné nálepky společně s plakáty nestačí zuřivé komunistické agitaci, a tak se shledáváme i s vylepenými komunistickými letáky, pořízenými jen na cyklostylu. Mezi těmito cyklostylovanými plakátkami můžeme často objevit věci sensační jako třeba i ostouzení církví a protináboženské štvaní. Když jsme na lucerně v jednom pařížském předměstí četli cyklostylovanou pozvánku na schůzi, na níž bude dokázáno, že náboženství je opium lidu, a na níž budou předvedeny všechny rozumové důkazy neexistence boží, nemohli jsme nevzpomenouti na naše monsignory sedící v komunistické vládě a na naše komunisty vydávající se za ochránce náboženství.
Konečně se uchylují francouzští komunisté i k popisování zdí a chodníků. Tuto vášeň konečně prokazovali i u nás a připomeňme si třeba jen nápisy: Ne Masaryk, ale chleba, jimiž v Praze znečistili u příležitosti poslední volby T. G. Masaryka presidentem vyšehradské hradby a vltavská nábřeží. Dnes znečišťují komunisti ve Francii zdi zase nápisy jako: Pryč s válkou v Indočíně, Ne zbraně, ale školy, Pryč se zbrojením atd., jako kdyby předpokládali, že lid v západních státech se obává, že zbrojením upadne v bídu jako ve zbrojících státech za železnou oponou.
Ovšem přes všestrannou propagační činnost komunistů ztrácí se jejich plakáty, nálepky a nápisy v moři francouzské obchodní reklamy, jakož i v záplavě propagace jiných politických i nepolitických hnutí. Vidíte-li jeden komunistický plakát, naleznete na téže plakátovací ploše jistě deset jiných, propagujících zase demokracii, svobodu, náboženství nejrůznějších církví a sekt, socialismus etc. A vidíte-li někde na zdi napsáno Ať žije Thorez nebo Stalin, jistě na protější zdi můžete číst nápis Ať žije de Gaulle a na zdi za rohem zase Ať žije Comte de Paris.*
Ale to všechno smývá déšť, a ne-li, mizí politické nápisy na zdech, ponuré zábavy dospělých, v záplavě dětských čmáranic a nápisů, jako že Jean chodí s Colette a že Yvonna je zamilována do Henriho, neboť ve Francii převládá život nad politikou a z plakátů, nálepek a nápisů na francouzských ulicích je to jasně zjevné.
Poznámka pod čarou
* Titul užívaný pretendenty na francouzský trůn – v tomto případě Henri R. F. M. L. P. d‘Orléans (1908–1999).
Článek Francouzské plakáty byl napsán v Paříži pravděpodobně v letech 1950–1951; poprvé byl otištěn v Broukově souboru Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 72–76).
B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová /a Viktor A. Debnár/)
Ladislav Žák: Obytná krajina
[…] Souběžné práci obou autorů [architektů Karla Honzíka a Ladislava Žáka – pozn. autora webu] dostalo se významného a nesporně velmi cenného doplnění vědeckou činností přírodovědce a filosofa RN a PhDra Bohuslava Brouka, jenž obšírně prozkoumal a podepřel zejména nutnost zjednodušení životních potřeb, záslužně poukázav již před tím na nesmyslnou zábavní a pracovní náruživost soudobého člověka. (Spisy Lidé a věci, 1943–1944, Racionalisace spotřeby, 1945 a významná úvaha Strach z oddechu, 1939.)1 Thema životního slohu došlo pozornosti a obliby také tohoto pracovníka, jímž bylo pak v dalších spisech samostatně dále zpracováno a rozváděno. […]
Úryvek z publikace Ladislava Žáka Obytná krajina (Praha: Svoboda a S. V. U. Mánes, 1947, s. 24).
Poznámka pod čarou (autora webu)
1 Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947; Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování. Praha: Architektura ČSR, 1946; Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity. [Praha]: vl. nákl., [1939]. Publikování Broukových knih Životní sloh, jejíž vydání bylo plánováno v nakladatelství Orbis, a Dnes a zítra (nakl. Aventinum) nebyla nakonec realizována; Karel Honzík se dále zmiňuje o existenci Broukovy knihy, resp. rukopisu, O kráse přírody a smutcích neděle. Studie Životní sloh vyšla s předmluvou estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka v roce 2010 v brněnském nakl. Barrister & Principal (edičně připravil Viktor A. Debnár).
Ladislav Žák: Obytná krajina (1947, přebal)
Jaromír Slomek: Brouk do kapsy, blbečci a duševní kreténi
O Bohuslavu Broukovi (1912–1978) už tady byla řeč 10. 7. 2010, tehdy proto, že vyšla knížka Životní sloh, připravená věrným a oddaným broukovským editorem Viktorem A. Debnárem (nar. 1979). Mimochodem, tento muž založil a provozuje, tedy rozšiřuje a aktualizuje, internetové stránky nazvané http://www.bohuslavbrouk.cz/, kde je hojnost textů (i sekundárních) a fotografií, jednou tam možná budou Broukovy sebrané spisy, prostě vše, co z Broukovy ruky vyšlo, ať knihy, ať články, ať dopisy. Zatím však pan Debnár stále ještě usiluje o prezentaci Broukova díla jaksi postaru, na papíře, tedy v knižní podobě. A proč ne? Když tady vychází na čtyřicet knih denně, jednou za rok jedna z nich může být Broukova. Otázka je, jak početné broukovské publikum tu existuje.
Literární dílo Bohuslava Brouka není v povědomí českého národa usazeno tak jako třeba verše Erbenovy, Bezručovy nebo Seifertovy, jako prózy Němcové, Vančurovy nebo Hrabalovy. Jistě, Brouk není tak velký jako oni, navíc ho asi ve škole nemá kdo vykládat. Dnešní středoškolští češtináři, řekněme lidé pětadvacetiletí až sedmdesátiletí, se o něm sami neučili, na filozofických a pedagogických fakultách jim o něm pravděpodobně nikdo nevykládal, o Broukovi se mohli ti zvídavější z nich dočíst až v prvním svazku Lexikonu české literatury (1985). Brouk se do osnov nevešel, navíc to byl poúnorový exulant – a o takových se čtyřicet let mlčelo, až se na některé z nich opravdu zapomnělo.
Leč „od minulosti spějme zpátky“, jak se zpívá v jedné pochmurné písničce. Nakladatelství Volvox Globator, podpořeno finančně ministerstvem kultury, vydalo koncem léta nevelkou knížku nazvanou O šalbě svobody a filosofie. Z rozsáhlejšího Broukova rukopisu tento text vyloupl již jmenovaný editor: „K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík (tedy – výběrový jmenný rejstřík, jak se v jeho záhlaví přiznává, úkaz poměrně vzácný, protože nepraktický – J. S.) sestavil Viktor A. Debnár.“ Jde tu, dočítáme se, o „závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofies podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž autor začal pracovat během roku 1953 v Melbourne“ a dokončil ho o pět let později.
Také tato Broukova studie, soudě alespoň podle nyní publikovaného závěru, má všech pět p: je provokativní, potměšilá, poťouchlá, pitvorná i (parciálně) poutavá. Při prvním čtení docela zábavná, při opakovaném už sotva. Brouk třeba napíše (pro pořádek: je to pod čarou, tedy přičiněno editorem, ovšem Broukova autentická slova to jsou, byť z jiného textu): „A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti.“ Co s tím? Vyvracet? A proč?
Brouk je však nejen zarputilý, bohorovně generalizující a též chybující (například výrok o náboženství jako opiu lidu připisuje Leninovi, ač jeho autorem je Marx), nýbrž i jazykově hravý, rozjímá například takto: „Proto se nedivme, že se nejeví nikomu jako protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích jako o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v „demokratických“ zemích se pokládají za zotročené. To potvrzuje, že užívání slova „svobodný“ ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často také nekryje. V češtině máme pro to vhodnou analogii v užívání slova „svobodný“ na rozdíl od „ženatý“. V tomto smyslu je svobodný muž považován za opravdu svobodného a ženatý jen v anekdotách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem jak svobodného, tak i manželského stavu člověka.“
Tady se čtenář zarazí: „A naopak ne?“ Také naše politická nesvoboda přece byla atributem jak lidí neoženěných, neprovdaných, tedy svobodných, tak těch, kteří se vstupem do manželství se „svobodou“ rozloučili. A nejmenovaly se tu náhodou za té dlouhé studené války jedny noviny ironicky Svobodné slovo? A co svobodná povolání? Svobodní zednáři? Ve svobodě? V nesvobodě? Třeba o tom všem píše Bohuslav Brouk v té větší části svého spisu, kterou editor do dnešní knížečky nepojal.
Publikováno na autorově blogu, 24. 9. 2011.
Jaromír Slomek (foto Jan Zátorský), nedatováno
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]
1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.
Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).
POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA
Otázky
1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samotářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lásce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komplexu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který předmět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému století odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.
Odpovědi s odůvodněním
Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).
Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).
Společenské? Samotářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).
Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednoduchostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šílenec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) verbální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).
Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).
Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momentální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobujeme).
Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).
Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými proměnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).
Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hádkách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).
Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).
Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému přednost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mořem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příšerou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).
Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).
Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).
Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, rozčlenění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukajících ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).
Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).
Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těleso, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).
Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat obsah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má napsaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodloužiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).
Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).
Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).
V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).
Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).
V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).
Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).
Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).
Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (probuzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).
S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální situace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).
Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahrazuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prostora, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahuje barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvědomělé i neuvědomělé perverzi.
Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).
Obchodní dům Brouka a Babky v Bratislavě
V rámci projektu Bohéma přibyla na samotnou budovu obchodního domu Dunaj (původně obchodní dům Bohuslav Brouk, arch. Karl Christian Ludwig, 1936) informace v podobě plakátu, stručně představujícího historii stavby.
„Cieľom projektu je zrevitalizovať výklady obchodného domu Dunaj a ich okolie, ktoré by sa tak mali stať priestorom, ktorý odzrkadľuje súčasné umenie vytvorené v Bratislave. Takto chceme podporiť lokálnu umeleckú komunitu zloženú z hercov, spisovateľov, maliarov, filmárov, architektov, dizajnérov a muzikantov.“ Více informací najdete zde.
Obchodný dom Dunaj (plakát na samotné stavbě, Bratislava, foto Viktor Debnár, červen 2019)
