Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatJaromír Slomek: Brouk do kapsy, blbečci a duševní kreténi
O Bohuslavu Broukovi (1912–1978) už tady byla řeč 10. 7. 2010, tehdy proto, že vyšla knížka Životní sloh, připravená věrným a oddaným broukovským editorem Viktorem A. Debnárem (nar. 1979). Mimochodem, tento muž založil a provozuje, tedy rozšiřuje a aktualizuje, internetové stránky nazvané http://www.bohuslavbrouk.cz/, kde je hojnost textů (i sekundárních) a fotografií, jednou tam možná budou Broukovy sebrané spisy, prostě vše, co z Broukovy ruky vyšlo, ať knihy, ať články, ať dopisy. Zatím však pan Debnár stále ještě usiluje o prezentaci Broukova díla jaksi postaru, na papíře, tedy v knižní podobě. A proč ne? Když tady vychází na čtyřicet knih denně, jednou za rok jedna z nich může být Broukova. Otázka je, jak početné broukovské publikum tu existuje.
Literární dílo Bohuslava Brouka není v povědomí českého národa usazeno tak jako třeba verše Erbenovy, Bezručovy nebo Seifertovy, jako prózy Němcové, Vančurovy nebo Hrabalovy. Jistě, Brouk není tak velký jako oni, navíc ho asi ve škole nemá kdo vykládat. Dnešní středoškolští češtináři, řekněme lidé pětadvacetiletí až sedmdesátiletí, se o něm sami neučili, na filozofických a pedagogických fakultách jim o něm pravděpodobně nikdo nevykládal, o Broukovi se mohli ti zvídavější z nich dočíst až v prvním svazku Lexikonu české literatury (1985). Brouk se do osnov nevešel, navíc to byl poúnorový exulant – a o takových se čtyřicet let mlčelo, až se na některé z nich opravdu zapomnělo.
Leč „od minulosti spějme zpátky“, jak se zpívá v jedné pochmurné písničce. Nakladatelství Volvox Globator, podpořeno finančně ministerstvem kultury, vydalo koncem léta nevelkou knížku nazvanou O šalbě svobody a filosofie. Z rozsáhlejšího Broukova rukopisu tento text vyloupl již jmenovaný editor: „K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík (tedy – výběrový jmenný rejstřík, jak se v jeho záhlaví přiznává, úkaz poměrně vzácný, protože nepraktický – J. S.) sestavil Viktor A. Debnár.“ Jde tu, dočítáme se, o „závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofies podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž autor začal pracovat během roku 1953 v Melbourne“ a dokončil ho o pět let později.
Také tato Broukova studie, soudě alespoň podle nyní publikovaného závěru, má všech pět p: je provokativní, potměšilá, poťouchlá, pitvorná i (parciálně) poutavá. Při prvním čtení docela zábavná, při opakovaném už sotva. Brouk třeba napíše (pro pořádek: je to pod čarou, tedy přičiněno editorem, ovšem Broukova autentická slova to jsou, byť z jiného textu): „A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti.“ Co s tím? Vyvracet? A proč?
Brouk je však nejen zarputilý, bohorovně generalizující a též chybující (například výrok o náboženství jako opiu lidu připisuje Leninovi, ač jeho autorem je Marx), nýbrž i jazykově hravý, rozjímá například takto: „Proto se nedivme, že se nejeví nikomu jako protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích jako o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v „demokratických“ zemích se pokládají za zotročené. To potvrzuje, že užívání slova „svobodný“ ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často také nekryje. V češtině máme pro to vhodnou analogii v užívání slova „svobodný“ na rozdíl od „ženatý“. V tomto smyslu je svobodný muž považován za opravdu svobodného a ženatý jen v anekdotách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem jak svobodného, tak i manželského stavu člověka.“
Tady se čtenář zarazí: „A naopak ne?“ Také naše politická nesvoboda přece byla atributem jak lidí neoženěných, neprovdaných, tedy svobodných, tak těch, kteří se vstupem do manželství se „svobodou“ rozloučili. A nejmenovaly se tu náhodou za té dlouhé studené války jedny noviny ironicky Svobodné slovo? A co svobodná povolání? Svobodní zednáři? Ve svobodě? V nesvobodě? Třeba o tom všem píše Bohuslav Brouk v té větší části svého spisu, kterou editor do dnešní knížečky nepojal.
Publikováno na autorově blogu, 24. 9. 2011.
Jaromír Slomek (foto Jan Zátorský), nedatováno
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]
1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.
Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).
POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA
Otázky
1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samotářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lásce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komplexu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který předmět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému století odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.
Odpovědi s odůvodněním
Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).
Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).
Společenské? Samotářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).
Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednoduchostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šílenec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) verbální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).
Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).
Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momentální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobujeme).
Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).
Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými proměnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).
Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hádkách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).
Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).
Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému přednost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mořem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příšerou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).
Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).
Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).
Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, rozčlenění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukajících ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).
Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).
Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těleso, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).
Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat obsah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má napsaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodloužiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).
Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).
Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).
V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).
Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).
V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).
Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).
Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).
Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (probuzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).
S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální situace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).
Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahrazuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prostora, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahuje barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvědomělé i neuvědomělé perverzi.
Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).
Obchodní dům Brouka a Babky v Bratislavě
V rámci projektu Bohéma přibyla na samotnou budovu obchodního domu Dunaj (původně obchodní dům Bohuslav Brouk, arch. Karl Christian Ludwig, 1936) informace v podobě plakátu, stručně představujícího historii stavby.
„Cieľom projektu je zrevitalizovať výklady obchodného domu Dunaj a ich okolie, ktoré by sa tak mali stať priestorom, ktorý odzrkadľuje súčasné umenie vytvorené v Bratislave. Takto chceme podporiť lokálnu umeleckú komunitu zloženú z hercov, spisovateľov, maliarov, filmárov, architektov, dizajnérov a muzikantov.“ Více informací najdete zde.
Obchodný dom Dunaj (plakát na samotné stavbě, Bratislava, foto Viktor Debnár, červen 2019)
Přednáška Vladimíra Papouška
Přednáška literárního historika Vladimíra Papouška k tématu sexuality v interpretaci Bohuslava Brouka se koná ve středu 22. května 2019 od 19.20 do 20.00 v kině Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1.
Vstup volný.
Přednáška se koná v rámci konference Fantastické pohlaví: Krumbachová, Carter, Ottinger.
Vladimír Papoušek, jehož medailon najdete zde, je mimo jiné autorem:
Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursu v textech Bohuslava Brouka in PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007 (jedná se o studii původně psanou pro publikaci Bohuslava Brouka Zde trapno existovat /Brno: Host, 2008/, v níž je studie rovněž otištěna).
„Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk in BROUK, Bohuslav. Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960, ed. Viktor A. Debnár, Praha: Academia, 2014, s. 102-122.
Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010
Zakladatel firmy Brouk a Babka bude mít pamětní desku
Výjimečnou podnikatelskou osobnost si připomenou obyvatelé obce Hlince na Plzeňsku. Chystají se zde totiž 11. května 2019 odhalit pamětní desku nejvýznamnějšímu rodákovi Jaroslavu Broukovi. Ten byl zakladatelem firmy Brouk a Babka, kterou v první polovině 20. století proslavily moderní obchodní domy.
Za myšlenkou odhalit Jaroslavu Broukovi, který se v obci narodil 11. května 1884, pamětní desku, stojí starosta Hlinců Petr Jirásek.
„Tu myšlenku nosím v hlavě léta a myslím, že je trochu ostuda, že jsme to neudělali dřív. Povědomí o Jaroslavu Broukovi se u nás drží. Já si myslím, že byl pro Československou republiku podobně významný jako například Tomáš Baťa. Jaroslav Brouk ovšem nebyl kapitalistický dravec, ale spíš lidumil,“ říká starosta.
Celý článek Jaroslava Nedvěda „Zavedl i zásilkovou službu. Zakladatel firmy Brouk a Babka byl vizionář“, publikovný 4. května 2019 na webu iDNES.cz, si můžete přečíst zde.
Program
Jaroslav Brouk st. (1884-1953), asi počátek 30. let
Článek a fotografie z akce najdete na stránkách obce Hlince.
Helena Jarošová – Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka
Svět věcí
Téma vztahu člověka k věcem v Broukově spisu Lidé a věci se logicky váže k zájmům, které do válečných let věnoval každodennímu životu – sportu, smyslu práce a rekreace, erotickému životu, manželství aj. Zmínku autora o hypertrofovaném shromažďování věcí za válečné nouze je nutno vzít v úvahu, nicméně jako zdůvodnění tak zásadní analýzy světa věcí je nedostačující. Autorův záběr a důkladnost, s jakou k analýze přistupuje, musí být hlubší už proto, že se jí připravuje na budoucí teorii životního slohu.
Nuže, Broukovy Lidé a věci, vydané v roce 1947,[1] rok před emigrací, jsou na první čtení obdivuhodnou, místy karikaturní a úsměvnou, přece však za každou cenu systematickou analýzou nejroztodivnějších příčin našeho lpění na věcech, kterými se obklopujeme v reprezentačních i soukromých pokojích, jimiž zahlcujeme sklepy, půdy a komory svých příbytků, které zneužíváme a deklasujeme na krámy nebo na nich pošetile lpíme, protože mají jistou pofidérní hospodářskou, etiketní, památkovou nebo nepodstatnou emotivní funkci. Tyto věci nejen zabírají naše životní prostory, ale ubírají nám možnost rozumně žít a jakožto nepodstatné a nerozumné předměty znamenají také mrhání materiálem, pracovní energií, a jsou tudíž v soukromém i celospolečenském měřítku nehospodárné.
Různé předměty kultovní, fetiše a krámy (u Brouka terminus) se zmocňují našeho života a ten tak plyne v péči o ně, v povrchních aktivitách, pošetilých zvycích a konvencích, s nimiž jsou spjaty. Brouk odmítá vše, co je jenom trochu cítit procovstvím, tedy neautentičností, neopravdovostí, co nemá praktický dopad a udržuje se pouze jako statutární symbol. Tak za balast považuje i učení se jazykům nebo běžnou amatérskou hru na hudební nástroj (či jeho vlastnění). Balastem a planým kramařením jsou sběratelství a všechny tzv. koníčky. Krámem je fotoaparát v rukou amatéra, který za něj vydá tisíce a přitom nemá koupelnu. Lidé touží po krámech… z bídy,… pro bědnost toho, jak mohou uspokojovat své základní potřeby (necesárie). Kdyby lidé náležitě bydlili, jedli, šatili se apod. … nebyli zavalováni existenčními starostmi, puritánskými příkazy v erotickém životě atd. … nenahrazovali by život pošetilými požadavky, míní Brouk (Životní sloh II)[2].
Funkce věcí, které Brouk postupně odhaluje, důsledně kategorizuje a často příkře pojmenovává, aby po detailní analýze našich příbytků, skříní, polic a zásuvek zůstaly v našem vědomí zřetelně trčet jako věci nehodné rozumného, nového života. Jejich seznam je téměř nekonečný, funkce se vzájemně prolínají, doplňují a anulují až k nepřehlednosti. I dnešní čtenář je většinou fascinován autorovými objevy a kritickými, nemilosrdnými poznámkami, občas se musí usmát, když se v hledáčku krámovitých předmětů ocitnou pokojové květiny, ptáci v klecích, domácí mazlíčci i lidé, nebo když se nejednou připomíná vrkoč milenčiných vlasů převázaný stužkou jako příklad památky pošetilé funkce. Přesto je čtenář vtažen do očistné a vše racionalizující inventarizace a nakonec zůstává přesvědčen, že vskutku v tom přeplněném a zaběhaném světě věcí není něco v pořádku a že by i on patrně rád pozbyl oněch dotčených zbytečností, nastoupil novou cestu, cítil se svobodný, nezávislý, rozumný a jistý si tudíž nejenom přehledností příbytku a svého života v něm, ale nejspíš také i sám sebou.
Přivedl nás k této očistě psychoanalytik, jímž Brouk může slout, navyklý vynášet na světlo a opatřovat pravými jmény ukryté vrstvy vědomí i nevědomí? Nebo surrealista právě vyléčený z objevování a uctívání bizarních snových i reálných objektů, jak naznačuje Marie Langerová?[3] Možná také, možná oboje, ale především tu promlouvá Bohuslav Brouk – příslušník generace prodchnuté modernitou, žijící duchem avantgardy, opírající se v předválečném Československu o ducha a produkty purismu a funkcionalismu, který zřejmě zdejší společnosti vyhovoval mentálně, kdoví možná i pro jeho protestantské kořeny. Daly se tu vidět funkcionalistické stavby, interiéry, nábytek, sklo, keramika, textil, o funkcionalismu se psalo a debatovalo nejen na stránkách odborných listů, funkcionalismus se mohl cítit i jako hlubší princip, který došel svému vnějšímu vyjádření. V českém pánském časopise Gentleman (1929, r. VI , č. 3) evokuje žurnalista Josef Šíma následující situaci: je přijat v moderní vile s trubkovým nábytkem a je mu předloženo jídlo. Kultura pokrmu se se svou složitostí a nečitelností pohybuje někde v baroku. V tom případě, píše Šíma, by měl být nad jídelním stolem kazetový strop, sousedka v krinolíně a on sám v sametovém obleku s mečem po boku. Tak moderní vila a její zařízení volaly po jednoduché, lehké a srozumitelné stravě, která tu k celkovému duchu chyběla, respektive české tradiční jídlo zde působilo neslohově. Současnou dobu a její styl života a uvažování vystihuje princip jednoduchosti, hygieny, široce pojaté racionalizace a necesissmu, soustřeďující lidské potřeby na nejnutnější. Vyhovoval by českým necesisstům názor pana Goga, napůl prosťáčka, napůl ironického modernisty, literární postavy Giovanniho Papiniho[4], který nutný způsob sycení odkazuje do ústraní? Jíst by podle něj lidé měli jednotlivě, v podobné intimitě jako konají vyprazdňování, takže by v lidských příbytcích byly vedle WC nápojové a alimentární kabinky s označením AA? Nikoliv, s tím by ani Karel Honzík ani Bohuslav Brouk jistě nesouhlasili a Brouk sám mnohokrát připomíná, že stravování má být potěšením, nikoliv nezbytností či trapnou povinností. Pro modernizaci české kuchyně by však byl, určitě by měla být slohovou.
Úvodní kapitola studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 7-17); celá studie je k dispozici zde.
Poznámky pod čarou
[1] BROUK, Bohuslav. Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947.
[2] Jedná se o část spisu, která není součástí přítomného svazku; více viz ediční poznámka.
[3] LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk. Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831.
[4] PAPINI, Giovanni. Gog. Přel. N. Tučková. Praha: Volvox Globator, 1992, s. 163.
Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš
