Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Adler

Josef Vojvodík a studie Česká avantgarda

[…] V době, kdy Štyrský vydává Erotickou revue, publikuje tehdejší student biologie Bohuslav Brouk první českou publikaci o hlubinné psychologii Psychoanalysa (1932),* která podává souhrn psychoanalytické teorie Sig­munda Freuda, Carla Custava Junga a Alfreda Adlera. Již v roce 1930 přelo­žil tehdy osmnáctiletý Brouk pro Nezvalův časopis Zvěrokruh části psychoanalytických pojednání Freuda, Junga, ale také Rankovo Trauma zrození. Po Psychoanalyse vydal Brouk ještě Psychoanalytickou sexuologii (1933) a práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která vyšla již v Edici surrealismu.** Nejde o původní sexuologická pojednání, nýbrž o kompilace z německé sexuo­logické literatury. Broukovi šlo také o ironickou konfrontaci jednak s pozitivismem, ovládajícím v té době stále ještě přírodovědně-empiristicky orientovanou českou psychiatrii a psychologii, jednak s morálkou tzv. měšťácké společnosti, která tematizaci onanie „jakožto světového názo­ru“, jak Brouk pojmenoval svůj parodisticko-provokativní, nicméně vtip­ný text pro první ročník Erotické revue,*** nebo homosexuality považovala za provokaci a útok proti svým hodnotám a normám. Připomeňme, že ve stejném roce, kdy vychází Broukův Autosexualismus a psycherotismus, vydává publicista, diplomat a redaktor konzervativní Národní politiky Lev Borský (1883–1944) práci Vůdcové lidstva a jeho svůdci. Základy biopolitiky (1935). Ovlivněn Nietzscheho filozofií života i Spenglerovou vizí zániku Západu a no­vého „césarismu“ jako východiska, ale také dobovými rasovými teoriemi, rozvinul Borský, který se sám stal v říjnu 1944 v Osvětimi obětí nacionálněsocialistické rasové biopolitiky, svoji teorii biopolitického ozdravění civilizace „mladšími kmeny bílého plemene“. Cílem biopolitiky má být podle Borského omezování kultury, neboť „největším neštěstím“ pro spo­lečnost, národ, stát jsou elitářské skupiny vzdělanců a intelektuálů, pro­to má biopolitika omezovat kulturu, sociální vymoženosti a emancipaci žen ve prospěch ideálu zdravé a bojovné „mužnosti“, posílení vojenského ducha a techniky, plození, porodnosti a početných rodin.

Provokace, jako byla Broukova obhajoba onanie jako „světového názoru“, mohou dnes působit úsměvně. Devatenácté století bylo však epochou tvrdé restrikce emocionálních hnutí, která se v průběhu století stále více „genderově“ polarizovala do mužské zatvrzelosti („muži pře­ce nepláčí“) a ženské hysterie. Post-osvícenský racionalismus 19. století „ekonomizoval“ jak „plýtvání“ slzami, tak plýtvání mužským semenem, s čímž souvisela od konce 18. století záplava spisů s útoky proti „samoha­ně“, popisované jako neprominutelný hřích a příčina fyzické i psychické degenerace. Měšťanská společnost 19. století odsuzovala toto „plýtvání“ vitální energií jako typický příznak dekadentní šlechty, která v předsta­vách umravněných a „osvícených“ měšťanů plýtvala pobuřujícím způso­bem vším: majetkem, krví, slzami i semenem. Onanie byla velmi ostře kritizována jako nepřípustný narcismus a skandální soběstačnost, která vede k „výpadku“ článku z řetězce nadindividuální cirkulace společnosti jako příznaku naprosté sociální patologie. Pláč a onanie byly tedy v deva­tenáctém století diskvalifikovány jako pobuřující solipsistické, anarchistické a sociálně nepřípustné aktivity. Měšťanská společnost statuarizovala – jako protiklad „dekadentního“ a „perverzního“ aristokrata – idol atletického muže (v Čechách Tyrš a sokolské hnutí), který měl v nacionálních ideologiích mužnosti 19. století prolévat svůj pot za otužilost a ná­rodní brannost, semeno za reprodukci a recycling národního „korpusu“ a krev za vlast. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka Česká avantgarda: Vývoj, skupiny, proměny, teorie, programy, umělecké postupy (in VOJVODÍK, Josef – WIENDL, Jan /eds./. Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Praha: Filozofická fakulta UK a Togga, 2011, s. 49–50).

Poznámky


* BROUK, Bohuslav: Psychoanalysa. Alois Srdce, Praha 1932. [Publikace je k dispozici ke stažení zde – pozn. autora webu.]

** Broukovými psychoanalytickými publikacemi a jeho aktivitami v rámci surrealistické skupiny se zabývá BORECKÝ, Vladimír: Bohuslav Brouk a psychoanalýza v českém surrealismu v letech 1930–1947. In: Bydžovská, Lenka; Srp, Karel (eds.): Český surrealismus 1929–1953. Skupina surrealistů v ČSR: události, vztahy, inspirace. Argo – Galerie hlavního města Prahy, Praha 1996, s. 66–75. [Obě zmiňované publikace – Psychoanalytická sexuologie (1933) a Autosexualismus a psycherotismus (1935) – jsou ke stažení zde – pozn. autora webu.]

*** BROUK, Bohuslav: Onanie jakožto světový názor. Erotická revue 1 (1930–1931). Torst, Praha 2001, s. 79–84.

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958 (2011, obálka)

Marie Langerová: Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk

[…] V českém prostředí konce historické avantgardy to byl Bohuslav Brouk, kdo postavil v roce 1947 knihou Lidé a věci do nového světla a nové situace věcnost, kterou na surrealismu odhalil Walter Benjamin na konci dvacátých let. Broukova revolta proti věcem je zároveň odvratem od surrealismu, v němž se angažoval jako propagátor i kritik psychoanalýzy Freudovy, ale také jako svérázný obhájce poezie, umění, umělce a jejich společenských rolí (byl členem Surrealistické skupiny v ČSR od roku 1934). Kniha je zároveň radikálním výpadem jak proti surrealistickému, tak válkou obecně rozbujelému fetišismu, světu přebujelých věcí, sběru předmětů – starých krámů, této „stoupy lidské energie“ (BROUK 1947: 370) a krámovitých lidí (Hitler, nejkrámovitější člověk ze všech lidí). Broukův generální úklid je významným mezníkem, v němž se převrací pohled na historickou avantgardu. Jakoby mimoděk, stranou třídění sběru, se tu Brouk vrací i ke dvěma meziválečným tvůrčím proudům, jakými byly konstruktivismus (purismu, funkcionalismu) a protipólný surrealismus, „který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem“ (BROUK 1947: 120).

Bohuslav Brouk byl důvěrný znalec velkoobchodu (pocházel z rodiny majitelů obchodních domů Brouk a Babka a obchodu se také věnoval), kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů. V jeho knize před námi defilují sběratelé starožitností i ti, kteří trpí nákupní fóbií. Jako profesionál pečlivě třídí, kategorizuje věci. A z tohoto kramaření ve světě, který se nám před očima mění ve sklad sběrných surovin, se přece pokouší vydolovat zbytky toho, co by mohlo odpovídat nějaké umělecké potřebě člověka – hledá emoci, která by funkci umění identifikovala v záplavě věcí – starých krámů. Bohuslav Brouk pořídil encyklopedii zbytků reprezentace. Charakteristickou ukázkou jejího prostoru je měšťanský pokoj s jeho patinou zastaralého a biedermeierovskou vitrínou se starožitnostmi (vzývanými romantiky), reprezentací par excellence.1

Psychoanalýza, surrealismus, strukturalismus

V roce 1932 (Psychoanalysa) vytýkal Brouk Freudovi, že psychoanalýza zasadila ránu lidskému sebevědomí, kterou není schopna léčit. „Psychoanalysa rozšťárala vosí hnízdo a nyní vosy konejší sladkými slovy“ (BROUK 1932: 28). Freud v psychoanalýze nenašel řešení vztahu (vyneseného) nevědomí k vnějšku. Psychoanalýza zažehnává krizi slovy, a to vyžaduje neustálou osobní přítomnost otcovského terapeuta v životě jednotlivce. Brouk naráží na jeden z nejvíce diskutovaných psychoanalytických pojmů: přenos – interpretační figuru v pravém slova smyslu: je zde doslova figurou interpreta, freudovským luštitelem šifer-rébusů-snových symbolů, jehož prekérní situaci pojmenovává Brouk lapidárně: kdyby byla translace (přenos) umožněna v normálním životě, neurotik by nebyl neurotikem!2 Freudův přenos chápe jako jenom jinou-další masku nevědomí. Brouk otevřel radikálně poezii a umění objevům psychoanalýzy. To, co odmítl Teige i Mukařovský (v době, pro kterou bylo relevantní uvažovat o vztazích strukturalismu k avantgardě, surrealismu a freudismu – především v době Mukařovského úvah o záměrném a nezáměrném), zajímá Brouka jako problém subverze jazyka, založená na odhalení pudových zdrojů života, sexuality utvářející nové vztahy (psychoanalýzou do nevědomí rozloženého) subjektu k „reálnu“. […]

Poetismus je mrtev, ať žije poezie, psal Brouk v Nových thesích (BROUK 1931a). Na Teigově poetismu mu vadila „neznalost psychologických momentů emoce“, ale pozoruhodně také pojem „díla“ prostě daného jako prototypu umění vůbec, zatímco Brouk klade důraz na sám proces tvorby, umělce a emotivnost závislou na „psychickém smyslu reality“ (Teigův poetismus je mu příliš vzdálen psýše). To ho vede k formulaci poezie, která není vědou, ale bláznovstvím. V článku Na obranu individualismu otištěném v kulturním letáku Rok v říjnu 1931 operuje pudovým nevědomím, zdrojem mimoracionálního poznání, aplikovaným na „objektní reálno“, a intuicí básníka-psychika: doména psychiků je „revoluce, vzpoura a svobodný pohyb“ (BROUK 1931b: 3). Anarchista-génius je základem kulturní společnosti.

Bohuslav Brouk vytušil (spíše než vyanalyzoval), jak mohutným zásahem bylo Freudovo odhalení nevědoma do umění (poezie) a jeho jazyka. Nejen do rozvrhů umělecké reprezentace, ale jako akt rozlomení, který se týká společnosti obecně; jejích tabu i nových hranic – těla (i zpředmětněného jazyka). Jedinečná zkušenost antropologického člověka nachází novou přirozenost – sexualitu, která jediná bude určovat limity svobody (a jejich transgresi). […]

Bylo to v době mimořádného zájmu o proměňující se obsah pojmu poezie. Nejen v rámci poetismu Teigova, ale také rodícího se strukturalismu, formujícího se na těchto zlomech avantgardy – a především v době váhání mezi poetismem a surrealismem na přelomu dvacátých a třicátých let. Mukařovského Motorické dění v poezii (přednáška v Pražském lingvistickém kroužku v březnu 1927; JANKOVIČ 1985) vychází z oslnění Brémondovou „čistou poezií“ (srov. také Václavkovy úvahy v Pásmu v polovině dvacátých let nad poezií, která bude luxusní, čistá, anebo nebude). Mukařovský odmítne „hédonismus“ a ztotožňování uměleckého díla se subjektivním psychickým stavem (Umění jako sémiologický fakt, 1936): básník pro něho zůstane reprezentativní figurou par excellence, samým znakem (znak, který má k věcem kosý vztah; MUKAŘOVSKÝ 1936: 86), figurou zastupování a nahrazování.3 Roman Jakobson pokládá otázku „Co je poesie?“ na přednášce v doprovodném programu mezinárodní výstavy v Praze (JAKOBSON 1933), v níž se ohlašuje surrealismus, a příznačně nazvané Poesie 1932.4

Ve třicátých letech rozvíjel Brouk Freudovu teorii potlačení, z níž vzchází nejen portrét umělce-psychika a umění závislého na „psychickém smyslu reality“ (pozice umělce tak blízká druhé avantgardě čtyřicátých až šedesátých let, především postojům Mikuláše Medka), ale také portrét fetišisty a charakteristika jeho „poměru k reálnu“. Potlačení (tabu a libidinózní tlak) a erotická nouze jsou proslulou Broukovou (parafráze Freuda) teorií energetického pohonu lidských činností, u nás zasahující národní mytologii v postavě pracovité, ke všem freudovským interpretacím vstřícné figury Přemysla Oráče (BROUK 1938). Brouk jako by svým svérázným rozvíjením a rozmnožováním příkladů zároveň neustále hledal řešení problému potlačení (surrealistické heslo „Sublimuj!“) a přenosu – problémů, které naznačil kritikou freudismu: „Objektivní poměr k reálnu je vždy jenom zastřeným, zintelektualizovaným poměrem libidinosním, a to tím více, čím více je libido potlačováno“ (BROUK 1933a: 24).

V českém presurrealistickém prostředí na počátku 30. let Brouk anticipoval problém, ve který vyústila jeho teorie Freudových sublimací, náhrad a přenosů, když se ve čtyřicátých letech vyrovnával s historickou avantgardou prostřednictvím věcí. Narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života. […]

Pozoruhodné je i jeho [Havelocka Ellise – pozn. V. A. Debnár] vymezení vůči perverzi, v níž jako by se dovršil proces odlučování, přechod ve stav (nemoci), kdy fetiš-symbol začíná fungovat sám o sobě. Věc je pozoruhodná nejen jako lingvistický problém a strukturalistický zvlášť, ale i z hlediska toho, co se v simulovaném světě postmoderního myšlení ukazuje jako hyperrealista s vyprázdněným hrobem reprezentace. Z hlediska lékařů-psychiatrů moderny se celá situace může jevit jako lékařská zpráva o „chorobě vědomí“ (jako filozofický problém ji shrnul v době rané avantgardy v roce 1912 Miguel de Unamuno v Tragickém pocitu života). Celou její tíži ostře odkrývají dva velcí průzkumníci perverze ve 20. století, Bohuslav Brouk a Jean Baudrillard […].

Ukázka pochází ze studie Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]).

POZNÁMKY

BROUK, Bohuslav

1931a Nové these. Odeon, literární kurýr, r. I, č. 10, červen, s. 145–147.

1931b Na obranu individualismu. Rok, říjen, s. 1, 3.

1932 Psychoanalysa (Praha: Alois Srdce).

1933a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, r. III, s. 25–26.

1933b Umění a choromyslnost. Volné směry, r. XXX, č. 3, s. 71–72.

1938 O funkcích práce a osobitosti (Praha: soukromé vydání autora); 3. vyd. Praha: Volvox Globator, 2009 (pozn. Viktor A. Debnár)

1947 Lidé a věci (Praha: Václav Petr).

JAKOBSON, Roman

1933 Co je poesie? Volné směry, r. XXX, s. 229–236.

MUKAŘOVSKÝ, Jan

1936 Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (Praha: Borový).

ROUSOVÁ, Hana

1986 Linie, barva, tvar. Katalog výstavy (Praha: Galerie hlavního města Prahy).

TELEROVSKÝ, Roman

2002 Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, č. 34/35, s. 52–55.


1 Broukovo třídění věcí se řídí typem vztahu člověka k věci, tím, jaké funkce tyto věci zastávají v životě člověka. Vztah člověka k věcem je v základě buď pošetilým lpěním na věcech (chrematofilie), nebo pošetilým odporem (chrematoklastie), funkce věcí pak třídí na pošetilé nebo rozumné, a ty na podstatné nebo nepodstatné. Mezi nepodstatné patří funkce estetická. Brouk tu rovněž polemizuje s Mukařovského pojetím estetické funkce (MUKAŘOVSKÝ 1936). Mukařovskému vytýká, že jeho estetickou funkcí (dominující v umění) lze definovat jako umění kdejaký dekorační krám („jablonecké trety, jimiž se po vzoru svých barevných kolegyň zdobí naše ženy, umělé květiny, těšící se dodnes tak značné oblibě po celém světě, rozmanité dečky, podkládané ve „vzorných“ domácnostech na každou volnou plochu atd.“; BROUK 1947: 117), stejně jako každou „rozumnou věc“ (neboť žádné rozumné věci není estetická funkce cizí). Možná je tu Brouk příliš bezohledný ke kontextu, otevírá ale zároveň znovu (v návaznosti na Teiga) umění širší problematice, a to v historickém přehodnocení vztahu k věcem.

2 Pro možná řešení se pak obrací především k Alfredu Adlerovi, C. G. Jungovi, ale také Helene Deutschové.

3 Pandán Mukařovského pojmu díla-znaku, dílo-věc, vnějškový symbol vystupující z jádra kolektivního vědomí, má přitom charakter velmi blízký Benjaminovu pojetí kýče.

4 Hana Rousová v katalogu výstavy Linie, barva, tvar zmiňuje diskusi, kterou výstava Poesie 1932 vyvolala mezi lékaři, především psychiatry a psychology (viz rovněž TELEROVSKÝ 2002: 52–55). Vyvolal ji prof. Pelnář, když napsal v Časopise českých lékařů v roce 1932, č. 50, že výstava pro lékaře „splývá ideově s uměleckými výkony choromyslných“. „Naši psychiatrové, jak jsem se přesvědčil ze stoupající návštěvy výstavy, věnují živý svůj zájem tomuto zjevu v kulturním životě neklidné poválečné doby. Porovnávají jej se známými epidemiemi psychických davových zjevů po velkých katastrofách v historii lidstva, s dětskými křižáckými výpravami, s flagelantismem, průvody tanečníků sv. Víta, s tarantismem, s náboženským sektářstvím apod. zjevy“ (cit. dle ROUSOVÁ 1986: 50). Staré téma provázející avantgardu od jejího zrodu, podobnosti moderního umění s výtvory choromyslných (do diskuse se zapojil také doc. Janota, autor brožurky o uměleckých projevech choromyslných; v roce 1931 napsal předmluvu k brožuře Jeana Vinchona, profesora lékařské fakulty v Paříži, nazvané Umělecké projevy choromyslných), přišlo Broukovi jako na zavolanou. Ve Volných směrech obhajoval vztahy moderního umění k výtvorům šílenců. Jeho teorie umělce-psychika předjala tyto diskuse o moderním umění. Pozoruhodné je tu obzvláště Broukovo poučení schizofrenií (zejména vzpomeneme-li Deleuzovu a Guattariho výměnu psychoanalýzy za schizoanalýzu v Anti-Oidipovi), a důraz na schizofrenikovo senzibilní pojímání reality a eliminaci „racionální funkce skutečna“ (BROUK 1933b: 72). V porovnání umění choromyslných a moderních výtvarníků vyzvedá pak Brouk „estetickou hodnotu“ u druhých, ale právě tento moment osvobozování linií, ploch a barev „ve prospěch estetické funkce“ reality a na úkor jejího racionálního významu jsou oběma skupinám společné. „Nevyřazují-li choromyslní ze svých kreseb přímo realistické metody umožňující co nejvěrnější ilusionování reality, pozbývají však smyslu pro proporce a syntaxi. Neskutečná proporcionalita a fantastická obrazová aglutinace je výsledek subjektivního, sensibilního hodnocení reality…“ (IBID.: 71). Umělec a šílenec-schizofrenik jsou si blízcí co do způsobu svého vztahu k realitě. „Šílenci a moderní umělci vstoupili tedy do stejného stavu psychického, kterému rozpínavý racionalismus uzavíral dlouho brány“ (IBID.: 72). Umělec se ovšem propracoval k takovémuto subjektivnímu, estetickému pojímání skutečna, aniž by ztratil rozum.

Marie Langerová (2006, foto Alena Ziebikerová)

Brouk o psychoanalýze a svobodě vůle

[…] Právě tak jako MarxEngelsem, ani Freud se nezabývá problémem svobody rozhodovací a v svých Vorlesungen zür Eisenführung die Psychoanalyse (1916–17)1 se jen stručně přiznává k deterministickému názoru: „Kdokoliv se odvrací, ať již v kterémkoliv ohledu, od determinace přírodních jevů, zpronevěřuje se vědeckému nazírání na svět vůbec… Chováte v sobě ilusi duševní svobody, které se nechcete vzdáti. Musím s politováním říci, že v tomto ohledu vám co nejostřeji oponuji.“ (Ang. překlad od Joan Riviere, vyd. z r. 1935, str. 27, 45.) Přesto však Freud má zásluhu o objasnění determinismu našeho jednání, jakou dosud lze sotva přičíst komukoliv jinému. Do Freudovy psychoanalysy byl determinismus v své konkretisaci učením jen velmi hrubým, opírajícím se toliko o předpoklad vlivu dědičnosti a milieu, prostředí. Dědičnost duševních vlastností je však dosud jen zcela vágní hypotézou a sám vliv prostředí stěží stačí vysvětlit lidskou individualitu. Kromě toho pak výklad povahy prostředím nedává nám nahlédnouti do duše lidské, do psychologických pochodů, neboť toliko koreluje zevní podmínky našeho života s naším chováním. Jinými slovy řečeno, takovýto determinismus vyřaďuje nebo zcela pomíjí psychologii, což dokazuje jasně i výrok Engelsův v jeho spise Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie (1888)2: „Všechny tyto hnací síly činnosti kteréhokoliv individua musí projíti jeho mozkem a přeměniti se v motivy jeho vůle, aby ho přiměly k akci…“ (Str. 62, anglický překlad, vytištěný v SSSR). Touto frází přechází dialektický materialismus veškerou psychologii a kdyby Marx s Engelsem měli vůbec zájem o psychologický výzkum, byli by jistě poznali, že lidská psýcha je komplikovanější, než aby ji šlo prostě vykládat jen a jen hospodářskými, resp. třídními zájmy. Rovněž pak i dědičnost přehlíží zcela psychologii, neboť prostě předpokládá, že taková a taková povaha jedince je zděděna, prostě přenesena z rodičů, respektive prarodičů, na děti a o to, že kdesi a kdysi musila též vzniknout, se nestará. Ať již tedy přihlížíme jako k determinantám k dědičnosti nebo k zevním vlivům, k sociálnímu postavení ve smyslu marxistickém, k vlivům podnebí, počasí, sídliště, krajiny, stravy atd., nedotýkáme se lidské psýchy samé a takovýto konkrétní determinismus musí býti pochopitelně velmi hrubým a namnoze i velmi naivním učením. Determinismus je především pracovní basí pro psychology a bez psychologických poznatků k poznání konkrétní determinace našeho jednání nemůžeme dospěti. Až dosud, jak jsme seznali, byla vlastně jedinou psychologickou teorií determinismu asociační psychologie, jenže to je teorie čistě formální a kusá, než aby stačila k výkladu našeho jednání a svým naivním mechanistickým pojetím lidské duše činí z ní sotva objekt hodný vlastní disciplíny. Proto můžeme také tvrditi, že všechny konkretisující deterministické teorie se až do doby Freudovy de facto obcházely bez psychologie, a že si takto psychologie skutečně nezasluhovala do psychoanalysy místa ve vědním systému, jak předpokládal Auguste Comte. To, co bylo do Freuda psychologií, byla povětšině více nebo méně fantastická filosofie a vědecký výzkum duše se omezoval na výzkum biologický a sociologický. Duši lidskou jako objekt poznání objevil teprve Freud, a tudíž teprve v něm můžeme viděti zakladatele opravdové psychologie. To, co pro sociologii znamená dialektický materialismus, znamená, ne-li více, psychoanalysa pro psychologii. Leč freudismus má na druhé straně s marxismem i mnohé nectnosti. Právě tak jako Marx s Engelsem vybudoval na základě svých sociologických poznatků celou filosofii, tak i Freud se snažil na základě svých psychologických poznatků vytvořit kompletní světový názor a rovněž jako Marx i Freud teoretisoval všeliké mechanismy, jejichž platnost je mnohem více než pochybná. Dále pak i Freud se projevil přespříliš jednostranným a právě tak jako Marx nedbal jiných motivů, než které sám objevil. Jinými slovy řečeno, jak marxismus, tak freudismus jsou ukvapenými učeními, což však nikterak nesnižuje hodnotu jejich základních objevů.

Nejznamenitější poznatek Freudův je psychogenese duše, psychogenese naší osobitosti, individuality. Naše povahové rysy nejsou podle něho fysiologicky zpříčiněny anebo přesněji řečeno, nejsou zpříčiněny alespoň přímo, fysiologicky, ani nejsou přímými důsledky vnějších vlivů, vlivu prostředí, nýbrž jsou formovány psychickou, velmi složitou a jemnou, cestou. Ovšem kdyby byl býval Freud viděl v duchu lidském jen formální schopnost, která je teprve životem, zevními vlivy uváděna v provoz a specificky formována, nebylo by toto obecné konstatování žádnou novotou, žádným epochálním objevem a mohlo by být snad jen podrobnějším a precisnějším psychologickým objasněním genese duše v rámci obecně již nastíněném Helvétiem, Tainem anebo Marxem. Leč Freud přesto, že pohlíží na člověka přicházejícího na svět jako na tabula rasa, přikládá jeho chování v každém směru vrozenou hnací tendenci, která od prvého dne jeho života řídí jeho chování. Tuto základní tendenci spatřuje pak Freud v libidu, což je širší pojem pro náš pohlavní pud. Libido, chceme-li použíti podobenství, má se k pohlavnímu pudu jako Marxův ekonomický činitel k hladu. Do doby Freudovy byl pohlavní pud chápán toliko jako záležitost dospělých lidí, fysiologický požadavek kohabitace od doby našeho pohlavního vyzrání, puberty, do klimakteria, kdy ztrácíme schopnost pohlavního styku, a pochopitelně jako takovému nemohl mu býti přikládán ani takový význam jako potřebě výživy, spánku a jiných potřeb, které nesporně provázejí člověka celým jeho životem. Ovšem ani všechny biologicky podmíněné nezbytné lidské potřeby dohromady nemohly postačit k vysvětlení lidské aktivity, dokud právě Freud neseznal obrovský skrytý význam sexuálního pudu nebo, lépe řečeno, libida pro náš život po všech stránkách. Jinými slovy řečeno, Freud poznal lidského ducha jako ducha libidinosního, a objevil tak skrytou motivaci našeho jednání a chování, o které se dosud nikomu ani nesnilo. Ve svém spise Drei Abhandlungen zum Sexualproblem (1905)3 poukázal Freud dokonce, že ani tělesné není vázáno ukojení naší sexuality jen na pohlaví a že mimo pohlavních orgánů jsou význačnými erogenními pásmy i ústa a otvor řitní, které jsou dokonce vývojově prvotními sexuálními pásmy. Ovšem pro psychologii je důležitější objev polymorfnosti libida, vzhledem k níž je libido schopno sublimovaného ukájení neboli vzhledem k níž je libido s to nalézt ukájení v kterékoliv činnosti a v jakémkoliv chování vůbec. Objevením všudypřítomných libidinosních zájmů objevil Freud novou sféru lidského ducha – nevědomí, předpokládající tudíž motivaci našich aktů a chování, zůstávající skrytou našemu vědomí. Teprve na základě takovéto motivace je možno vypátrat determinaci našeho jednání a v nejnezávažnějších detailech, na jejichž výklad dřívější deterministické teorie nejen nestačily, ale sotva vůbec pomyslily. Freud dodal smyslu každičkému lidskému hnutí, objevil smysl a příčiny i tak zdánlivě bagatelisovaných počinů jako je přeřeknutí, přeslechnutí a jiné chybování ([nečitelný německý termín]). Skrytími tendencemi vysvětlil Freud vše, co se dříve snažili vědci naivně vyložit barometrickými změnami, speciální výživou apod. anebo předpokladem dědičnosti kdejakého duševního založení. Zjištěním nevědomých libidinosních tendencí se dostal Freud od přírodovědeckého průzkumu člověka k jeho vědeckému průzkumu psychologickému, a tím zároveň oprostil psychologii ze spárů planého filosofování. Objevením nevědomých motivů, majících svůj nemysteriosní, fysiologický substrát v pohlavním pudu, libidu, byla odhalena psychogenese duše, bez níž nelze porozuměti našim reakcím na vnější vlivy. Dokud nebylo psychoanalysy, pokoušející se odhalováním skrytého smyslu našich akcí o psychologický výklad našich náklonností a aversí, byly naše manifestní náklonnosti a averse prazákladními pilíři naší duše, jejichž zrod byl rovnou nutno přičítat buď fysiologickému uzpůsobení anebo zevním vlivům. Dejme tomu, vezměme si za příklad homosexuální sklony. Až do psychoanalysy omezoval se výklad homosexuality na výklad prostředím, svedením k homosexualitě inversními druhy, isolací od druhého pohlaví apod. anebo na výklad fysiologický, předpokládající nějakou dosud neobjevenou anomálii fysiologickou. Naproti tomu Freud vidí v homosexualitě, pokud jde o jedince mužského pohlaví, především identifikaci s matkou, k níž vzhledem k rodinnému zřízení, v němž vyrůstáme, víže každé dítě mužského pohlaví své prvé erotické city. Heterosexuální vazba na matku, typická pro vývin každého mužského jedince, může tedy v jistých případech na základě komplikovaných duševních pochodů, na jejichž objasnění nemáme místa, vésti k homosexualitě. Krátce řečeno, homosexualita není ani fysiologická abnormita, ani návyk, ani přirozenost lidská, jež, jak se snaží dokázati někteří obhájci homosexuality, byla toliko mravy lidské společnosti pranýřována jako zrůdnost, nýbrž výjimečný důsledek fixace našich erotických vztahů na matku, abnormalita, získaná složitými duševními pochody v rodinném prostředí. I z tohoto letmého nárysu genese homosexuality je zřejmé, že přes své psychologisování se psychoanalysa nezpronevěřuje materialistickému názoru na lidskou duši, v níž nevidí nic jiného než svébytné duševní pochody, jimiž jsou naše pudové žádosti transformovány a sublimovány vzhledem k daným okolnostem a bez jejichž prostřednictví bychom nikdy nebyli s to pochopit determinace naší aktivity. Přesto však epochální význam psychoanalysy zůstal nedoceněn, ne-li namnoze úplně nepochopen. Psychoanalysa se setkala nejen s pochopitelnou nevraživostí idealistických filosofů, nýbrž i s odporem ze strany marxistů, dialektických materialistů, kteří v každé nebiologisující nebo nesociologisující psychologii shledávají pavědu a kteří tak vlastně neodmítají jen psychoanalysu, nýbrž psychologii vůbec.4 Ovšem, jak jsme již zdůraznili, z čistě materialistického nefilosofického hlediska je psychoanalysa zcela nezávadná a jestliže v mnoha více nebo méně detailnějších ohledech chybuje, nelze se tomu diviti, neboť psychoanalysou vědecká psychologie nekončí, nýbrž naopak toliko začíná.

Psychoanalysa nám ukazuje cestu, klíč k lidské duši, a je-li pro koho zklamáním, že dokazuje nemožnost dopracovati se řádné psychologie metodami přírodovědeckými, sociologickými apod., nýbrž že si vyžaduje metod vlastních, psychologických, nelze mu pomoci. Ovšem na druhé straně, jak jsme již předeslali, trpí freudismus, právě tak jako marxismus, svým doktrinářstvím a jednostranností. Které z Freudem objevených výkladů našeho chování jsou správné a které nikoliv, o tom rozhodne teprve další vědecký pokrok. Dnes, i při největší kritičnosti, je však z Freudova učení nutno přijmouti objev skrytých, nevědomých tendencí našeho jednání a uznati jejich častý libidinosní význam. Právě tak jako marxismus, tak i freudismus je nutno oceňovat pro objevení důležitosti jistých determinačních faktorů, a nikoliv snad pro teoretisaci primárnosti a vševládnosti těchto faktorů, k níž jak Marx, tak Freud v své ukvapenosti a zaujatosti došli. Zvláště pokud jde o jednotlivcovo jednání, je nemožné přiřknouti mu zásadně nadvládu, ať již toho nebo onoho faktoru, a opravdu jen naivní dogmatik si může třeba klásti otázku, co je pro jednotlivcovo jednání zásadně rozhodující. Což nejsme stále svědky, že boje proti komunismu a za udržení kapitalistického zřízení se zúčastňuje i spousta proletářů, kteří v svém ekonomickém zájmu by se měli bíti právě za komunismus, a že naopak zase mnoho příslušníků maloměšťáckých i měšťáckých vrstev zdvihá proti hospodářským zájmům prapor revoluce? Anebo si zvolme jiný příklad. Lidé v kapitalistické společnosti si vybírají svého manželského druha vzhledem k hospodářským výhodám, které jim sňatek s takovým partnerem skýtá, avšak lze snad z toho vyvozovat nějaký zákon a přezírat, že se i v takových zemích lidé žení a vdávají často i proti svým hospodářským zájmům a že si třeba někdo vezme chudou, starší a méně půvabnou dívku, poněvadž je obrazem jeho matky, třebaže měl možnost se oženiti s dívkou mladší, objektivně půvabnější a bohatou? Naproti tomu, jaké lze vyvozovat důsledky na příklad zase z psychoanalytického poznatku, že u chirurgů lze vystopovat sadistické sklony? Vidí-li student medicíny, chovající nevědomé sadistické náklonnosti, že bude mít mnohem lepší vyhlídky na kariéru, vybéře-li si jiný lékařský obor než chirurgii, je přece zcela možné, že přes všechnu svou nevědomou pudovou náklonnost se nebude specialisovat na chirurgii. Člověka nelze jednostranně charakterisovat ani jako tvora ekonomického, ani jako tvora libidinosního a seřaďovat determinační činitele do nějaké pevné, absolutně platné hierarchické řady je nesmysl, odporující všem našim zkušenostem. Hierarchie determinačních faktorů není jistě u každého individua stejná a kromě toho i u individua samého podléhá změnám, zpříčiněným někdy přímo i fysiologicky. Tak na příklad potřeba sexuálních styků je jistě mnohem silnější v mladistvém věku než ve stáří, neboť právě tak jako člověk sexuálně vyzrává, tak zase poznenáhlu sexuálně odumírá. Dále pak hierarchickému posouzení determinačních činitelů staví se na překážku i jejich častá nerozlučnost. Psychoanalysa nám ukázala mimo jiné, že i hospodářské zájmy jsou mnohdy silně libidinosně motivovány, takže jejich vyzdvihováním vyzdvihujeme i mocnost libida. Marxisté se sice zlobí na psychoanalytiky, že ani hospodářské zájmy jim nejsou svaté a že se je pokoušejí libidinosně vykládati, avšak nezasluhují si hospodářské zájmy snad výkladu neboli jsou v celé své šíři něčím přirozeným, nutnou konsekvencí našich hmotných potřeb? Při té příležitosti je vhodné připomenouti učení Alfreda Adlera, který se pokusil dodati veškerému lidskému jednání jednotný hlubší smysl, vzhledem k němuž je teprve pochopitelné i lidské ekonomické snažení v celém svém rozsahu.

Alfred Adler (1870–1937) byl vídeňský psychiatr, který se odštěpil od Freudovy psychoanalysy a který stvořil svou vlastní nauku, již pojmenoval individuální psychologií.5 Stručně a zhruba řečeno, Adler nahradil nevědomé libidinosní sklony nevědomě působícím pudem po nadřazenosti a vykládal kdejaký fenomén jakožto překonání pocitu méněcennosti. I bez hlubinné psychologie Adlerovy lze těžko přezírat enormní roli pudu po nadřazenosti pro naše jednání. Jak jinak by bylo možno třeba právě vysvětliti, že kapitalista dosáhnuvší jmění, které by mu i jeho potomkům zaručilo skvělý život, dere se dále za úspěchy a snaží se být stále hospodářsky ještě silnějším jedincem? Anebo, proč by si jinak tolik lidí cenilo mnohem více svého sociálního postavení než své finanční posice? Dejme tomu, učitel, který je namnoze v Evropě hůře placen než i kdejaký školený dělník,6 jistě by svou profesi neměnil, neboť alespoň vzhledem k ní zaujímá důstojnější společenské postavení než i nejskvěleji placený dělník. A konečně, jak by bylo vůbec možno pochopit všechny politické boje, kdybychom nepřihlíželi k velemocnému pudu po nadřaděnosti? Proč by se dávali bojovníci za svobodu tak často žalářovat, kdyby jim byla opravdu nejvyšším statkem svoboda, a nikoliv naopak úcta a sláva, kdyby právě jejich touha po vyniknutí nebagatelisovala pro ně samé svobodu největší měrou? Touhy po překonání deptajícího pocitu méněcennosti využívají pak silnou měrou i sami marxističtí zeměvládci. Nemohouce uspokojiti za svého režimu dělníky dostatečně hospodářsky, snaží se je uchlácholit alespoň zvýšením jejich sociální posice, budováním kultu dělníka. Ovšem na druhé straně nelze připustit, že by snad touha po nadřaděnosti byla absolutním zákonem našeho jednání. Častokráte, a začasto právě z neskrytých, přímých libidinosních důvodů jednáme způsobem, příčícím se zcela našim požadavkům superiority, a dopouštíme se skutků, jimiž si někdy i ničíme svou kariéru. Leč naskýtá se jiná otázka, co je vlastně touto tak mocnou touhou po nadřaděnosti, je to pudová, přirozená vlastnost, nebo získaná vlastnost? Nějaký přímý fysiologický substrát nelze pro touhu po nadřaděnosti zajisté shledávati a musili bychom býti metafysiky, kdybychom hlásali, že touha po nadřaděnosti je přirozenou tendencí lidského ducha. Je-li touha po nadřaděnosti zplodinou společenského soužití člověka, je však zase těžko předpokládat, že tak obecná a mocná touha mohla vzniknout bez nějakého živelného, pudového zaujetí, a zdá se tedy, že si sama vyžaduje hlubšího výkladu, a to právě výkladu libidinosního. Zájem na svém vyšinutí může míti člověk původně jen z erotických důvodů. Je třeba se vrátit do dětských dob, do oidipské situace, abychom seznali vlastní povahu a smysl touhy po nadřaděnosti. Zkrátka řečeno, zdá se, že touha po nadřaděnosti vzniká již v samém dětství z erotické konkurence, a že tak je ve své podstatě libidinosního charakteru, projevem, k němuž libido dospělo již v nejzákladnější jednotce společenské organisace – v rodině. Tak se dostává snaze po vyniknutí materialistického, fysiologického zakotvení a usmíření s Freudovou teorií libida. Je jistě značnou škodou, že Adler a Freud se rozešli a že se ve své odloučenosti jen víc a víc názorově rozcházeli, avšak to jest právě dílo touhy po nadřaděnosti. Proč by slávu za hlubinný průzkum duše měl přenechati Adler Freudovi a proč by Freud se měl podílet o slávu s Adlerem a připouštět do jisté míry správnost jeho náhledů? Objevením dalekosáhlého významu touhy po nadřaděnosti objevil Adler prakticky nejvýznamnější determinační faktor lidského jednání, neboť společnost, vědoma si tohoto faktoru, může jej lehce využíti k prospěšnému zvládání lidské aktivity. Na příklad vytkne-li si společnost rozumné cíle, může snadno zaříditi, aby naše aktivita byla kanalisována právě v jejich intencích a nebyla darmo promarňována jinými způsoby. Tak na příklad místo aby společnost oslavovala sportovních a filmových hvězd, čímž vede lidi k plýtvání energií v rozličných dětinských hrách a sportech,7 anebo v pokusech vyniknouti nad jiné ústrojem, účesem a nalíčením po způsobu věhlasných filmových herců a hereček, může lehce obrátiti nadřazovací tužby k činnostem obecně prospěšným jednak přímo vrcholným hodnocením kultury a kvalitní produkce, všestranným privilegisováním tvůrčích jedinců, dovedných organisátorů a zručných pracovníků, jednak nepřímo potíráním a znevažováním veškeré aktivity, v níž se náš pud po vyšinutí může uplatniti společensky neprospěšnou, nebo dokonce škodlivou formou. Snadno řiditelná touha po vyniknutí, schopná se upínati ke kterékoliv naší činnosti, umožňuje nám zřejmě regulovat kterékoliv naše konkrétní potřeby, a tak vlastně říditi a plánovati intensitu jednotlivých faktorů, které determinují naše chování. Závisí nakonec na ideálech společnosti, dáváme-li třeba větší důraz na naše potřeby vyživovací než oděvní anebo zvítězí-li nad našimi oděvními potřebami potřeby kulturní. Je-li věcí bontonu lépe se oblékati, než vybraně jísti, anebo zase vynáší-li společnost lidi sečtělé a vzdělané v nejrozličnějších oborech umění nad elegantně nastrojené panáky, je zřejmé, že se její hodnocení nemine úspěchem a že většina lidí se projeví býti determinována díky své touze po nadřaděnosti právě společností více fedrovanými potřebami než potřebami ostatními. Pomocí našeho pudu po nadřaděnosti neboli pomocí nepřímých libidinosních zájmů může společnost dokonce regulovati i naše přímé sexuální potřeby, o čemž poskytují důkaz, třebaže smutný, protestantští Anglosasové, kteří jsou úspěšně všemi prostředky vedeni k tomu, aby se těšili a pyšnili úspěchy v naivních sportech a hrách místo úspěchy u druhého pohlaví, přirozenými radostmi, jež by u nich vznítily sensibilitu, tak žalostně postrádanou nejen v jejich všedním životě, nýbrž i v jejich umělecké tvorbě. Světobornou není tedy vědecká otázka, který determinační činitel byl nebo je v tom nebo onom případě dominantní, nýbrž otázka, který z determinačních faktorů našeho jednání má být dominantní. A to je právě stěžejní problém nové filosofie, jež se má zajímat výlučně o to, co má býti, a jež vzhledem k tomu bude musiti především vytýčit rozumnou hierarchii našich potřeb, odpovídající co nejlépe naší dnešní vzdělanosti a manifestující takto opravdu rozumné kulturní snahy.

Dříve, než se rozloučíme s psychoanalytickou psychologií, zbývá se nám ještě zmíniti o jedné její specifické slabině. Freud se dopracoval svých objevů jako psychiatr a rozebíral lidského ducha za účelem léčebným. Při tom se domníval, že nervové nebo duševně chorý člověk se vyléčí, uvědomí-li si skryté psychické příčiny svého onemocnění. Jak nutno přiznat, měl také Freud a jeho následovníci četné léčebné úspěchy, jenže na druhé straně léčebnými úspěchy se mohl chlubit i Adler, právě tak jako i další odpadlík od freudismu, švýcarský Němec C. G. Jung (1875)8, psychoterapeutik a psycholog, „objevivší“ archaické nevědomí. Již z toho je nesporně jasné, že vyzdravení pacienta nemůže záviset na poznání příčin choroby. Léčebný úspěch analytické psychologie (tohoto termínu užívá sice Jung na označení své vlastní nauky, avšak výhodnější by bylo užívat jej v našem smyslu jako souborné označení pro freudismus a všechny školy z něj vzešlé) netkví v zásadě v ničem jiném než v péči a zájmu věnovaném pacientu analytikem a v důvěře a náklonnosti pacienta k analytikovi. Chorý musí mít především důvěru k psychoanalytikovi a věřit, že mu může pomoci, a pak péče psychoanalytika, péče, s níž se věnuje všem zmateným a nicotným zájmům, starostem a problémům ošetřovaného, na něž nikdo z vlastního okolí pacientova nemá čas ani náladu, může konat pravé divy podobně jako bezvýznamné medicíny šarlatánů anebo návštěvy zázračných míst jako na příklad Lourdes. Analytik je něco podobného jako placený přítel, duševní gigolo, a proto také tak mnohé léčebné úspěchy psychoanalytiků trvají jen potud, dokud je pacient v ošetřování, dokud má někoho, komu se může vypovídat, kdo o něj projevuje zájem a k němuž má především sám libidinosní vazbu. Freudův názor, že poznáním příčiny nervové nebo duševní choroby je pacient se s to uzdravit, je zřejmě ilusí, jejíž kořeny nacházíme již v Platónově filosofii, v Platónově racionalistickém determinismu, podle něhož člověk jedná nedobře, špatně jen z neznalosti, nemoudrosti. Leč na neštěstí nezůstal Freud poplaten filosofii jen v svém léčebném využití psychoanalysy, nýbrž i ve své vlastní psychologii a na příklad v teoretisaci Nad-já (Über-Ich) jakožto protipólu libidinosního nevědomí (das Unbewusste, Es) podlehl zase žalostně idealistické filosofii německé, Kantovu bludu kategorického imperativu, mravnosti, pozdvižené nad osobní zájmy. Přesto přese všechno se však povšechně nahlíženo Freud, právě tak jako i Marx, naopak [stal] odbouravatelem filosofických hodnot, ježto odhaluje v rozmanitých zřízeních, idejích a ideálech podle vkusu idealistů ještě přízemnější motivy, než jsou zájmy hospodářské.

Pokud pak jde speciálně o učení Adlerovo a Jungovo, na něž jsme při výkladu psychoanalysy narazili, spokojme se přihlédnouti toliko k stanovisku, jaké zaujímá Adler a Jung přímo k samému problému svobody vůle. Jak Adlerova individuální psychologie, tak i Jungova analytická psychologie se nepokoušejí v zásadě o nic jiného než psychoanalysa, to jest snaží se taktéž, i když velmi odlišným způsobem, vykládati naše jednání a chování, a již vzhledem k tomu jsou vybudovány na deterministickém hledisku. Ani Jung, přestože byl svou fylogenesí duše sveden k filosofování, neodchýlil se od determinismu a v svých přednáškách Analytische Psychologie und Erziehung, které proslovil roku 1924 v Londýně a jež v novém přepracování vyšly roku 1946 v Curychu,9 nazývá svobodu vůle nezakrytě populární ilusí, týkající se „libovolnosti“ duševních pochodů. Blíže se pak Jung zabývá otázkou svobody v jedné své stati, soukromě vytištěné v Baselu roku 1934, a v ní přiznává svobodě vůle existenci jakožto obecnému pocitu, trvajícímu přes všechny naše deterministické poznatky: Vůle je velký kouzelník a nadto ještě jest podivně paradoxní. Cítí se býti svobodnou a prohlašuje, že takovou je. „Máme pocit svobody, třebaže je faktem, který lze nade vše pochyby dokázat, že právě takové a takové příčiny vyvolaly pomocí největšího nátlaku takový a takový důsledek. Na druhé straně jsme si vědomi, že není ničeho, co by nemělo příčiny, a že tak rovněž i vůle musí být zpříčiňována. Leč vůle se cítí svobodnou, neboť vlastní kus oné naší temné tvořivé síly, která nás a naše životy některak utváří a která působí na tělo, udržujíc nebo rozrušujíc naši strukturu a utvářejíc nové lidi. Ve vůli vstupuje tato energie jistou měrou do říše našeho vědomí a přináší s sebou tento absolutní, suverénní pocit věčné svobody, který žádná filosofie nemůže vyvrátiti. Můžeme zplodit tolik filosofických systémů, kolik nám je libo, avšak pocit svobody potrvá. Není jej možno zničiti filosofií, neboť je kuriosním primordiálním faktem přírody.“ (Citováno z Jolande Jacobi: Psychologische Betrachtungen: Eine Auslese aus den Schriften von C. G. Jung, anglický překl. z r. 1953, str. 192.)10 Touto tirádou na jakýsi obecný a nevyhladitelný pocit svobody zpříčiněný jakousi tajů plnou tvořivou silou dostává se sice Jung na nebezpečná zcestí, avšak ježto nadále věří v determinovanost našich počinů, pokud se opírá o rozum a [nečitelné slovo], nelze ho osočovat z prohřešení proti determinismu. Pocit svobody je pro existenci svobody nerozhodný, právě tak jako náboženské pocity pro existenci boha. Naproti tomu méně filosofující, střízlivější Alfred Adler ve svých anglicky psaných Problems of Neurosis: A Book of Case-Histories, London 1929,11 proti všem očekáváním teoretisuje rovnou jakousi mezeru v determinovanosti našich duševních pochodů, alespoň pokud jde o náš ranný duševní vývoj, a píše: „Pocit bezmocnosti neboli pocit inferiority je základní koncepcí individuální psychologie… Jeho přesná diagnosa je asi nesnadnější v ranném věku, kdy lze pozorovat četné snahy obcházeti instinkty a skrývati city před sebou samým, avšak většina našich ranných projevů je spojena se sílou nebo chabostí našich orgánů a s přátelskostí, respektive nepřátelskostí našeho prostředí. Přesto však ani vrozený organismus, ani okolí není plně zodpovědnými za pocit nemohoucnosti a ani oba faktory dohromady jej nezpříčiňují. Míra v jaké nemohoucnost je pociťována, závisí kromě obou těchto faktorů ještě na reakci dítěte. Dětská duše, jako vědomý prostředník mezi organismem a prostředím, zdá se míti nekonečnou příčinnou sílu, takže, ať již je normální nebo abnormální, nereaguje nikdy s matematickou přesností. Život jako protiklad mrtvé hmoty reaguje vždy takovýmto více nebo méně nepřesným – a spontánním – způsobem.“ (str. 33–34). Jak zřejmo, mezery v svých znalostech pokládá Adler za mezery v determinovanosti našich duševních procesů, a tak se teoreticky vyvazuje z důsledného determinismu, k jehož předpokladu positivní psychologické poznatky Adlerovy nauky naopak právě vedou. Nejen psychoanalysa, nýbrž i učení Adlerovo má totiž svými konkrétními výklady psychických jevů neobyčejnou zásluhu o utužení determinismu a Adlerem teoretisovanou svobodu dětské mysli lze proto nakonec omluvit jako naivní nedomyšlenost, jíž se, žel, tak často vyznačují i nejznamenitější vědci, mají-li dospět k obecným uzávěrům na základě svých objevů. […]

Autorem hranatých závorek a poznámek pod čarou je autor webu Viktor A. Debnár.

Část (s. 352–359) kapitoly Německá filosofie (kap. V. Novověké náhledy na lidské jednání, 7. Filosofie prvé polovice 19. století, d. Německá filosofie) z rozsáhlé rukopisné studie O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a Londýn, 1954–1958); „zhuštěná“ verze celého spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323), k dispozici ke stažení zde. Pdf verze přítomné ukázky je k dispozici zde.

Poznámky (autora webu) 


1 FREUD, Sigmund. Vorlesungen zur Einführung in die Psychoanalyse. Leipzig a Wien: Hugo Heller & Cie, 1916–1917; česky FREUD, Sigmund. Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (Přel. J. Pechar. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997). 

2 ENGELS, Friedrich. Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen deutschen Philosophie. Stuttgart: J. H. W. Dietz, 1888, k dispozici na www.mlwerke.de/me/me21/me21_259.htm; česky Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie (Přel. L. Štoll. Praha: Svoboda, 1950).

3 Správně Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie (Leipzig a Wien: Deuticke, 1905); česky Tři úvahy o sexuální teorii (Přel. V. Srdce. Praha: Alois Srdce, 1926).

4 Na toto téma vedl Brouk svou vůbec první diskusi v tisku – jeho příspěvek Filosofování o psychoanalyse (Tvorba, 12. června 1930, r. V, č. 23, s. 356–357) vyprovokoval k prudké reakci komunistické publicisty Ladislava Ormise (vl. jm. L. Szántó; články Marxisticky o psychoanalyse, Tvorba, 26. června 1930, r. V, č. 25, s. 389–390 a Nadtřídnost vědy a co za ní vězí, Tvorba, 24. července 1930, r. V, č. 29, s. 461; oba texty vyšly slovensky knižně in SZÁNTÓ, Ladislav. Vybrané state. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1958, s. 41–51) a Karla Ambrože (vl. jm. Jan Brožek; článek Psychoanalytická tragikomedie, Tvorba, 10. července 1930, r. V, č. 27, s. 422–423); Bohuslav Brouk reagoval článkem Věda a její metoda (Tvorba, 3. července 1930, r. V, č. 26, s. 504 [de facto 405]) a dodatečně článkem Representanti vědeckého marxismu v Č. S. R. (Plán, 1930, r. druhý, č. páté, s. 159–[160]).

5 Syntéze psychoanalýzy a individuální psychologie se Brouk věnoval v publikaci O funkcích práce a osobitosti (Praha: vl. nákl., 1938; 2. vyd. Praha: Edice surrealismu, 1939; 3. vyd. Praha: Volvox Globator, 2009).

6 Více o otázkách vzdělávání v Broukově eseji Závažnost obecného vzdělání (Praha: Václav Petr, 1946).

7 Na téma sportu se Brouk (pod pseudonymem Jan Vlasák) zaměřil v článku Sportovní narkotikum (Rok, říjen 1931, r. [1], č. [1], s. 1, 4; téma dále rozpracoval ve spisku Stoupa života (Praha: vl. nákl., [1938]; 2. vyd. in Autosexualismus a psychoerotismus. Praha: Odeon, 1992, s. 199–205).

8 Carl G. Jung zemřel až po napsání Broukova spisu, v roce 1961.

9 JUNG. C. G. Psychologie und Erziehung: Analytische Psychologie und Erziehung. Konflikte der kindlichen Seele. Der Begabte. Zürich: Rascher, 1946.

10 JUNG. C. G. Psychological Reflections: An Anthology of the Writings of C. G. Jung. Ed. Jolande Jacobi. London: Paul Kegan a Routledge, 1953.

11 ADLER, Alfred. Problems of Neurosis: A Book of Case-Histories. London: Paul Kegan, 1929 (reprint London: Routledge, 2002 je k dispozici ke čtení zde).

 

Sigmund Freud (1856-1939, první řada vlevo) a Carl G. Jung (1875-1961, první řada vpravo), nedatováno

 

 

Alfred Adler (1870–1937), nedatováno

 

 

Karl H. Marx (1818–1883) a Friedrich Engels (1820–1895), nedatováno

 

Kniha o geniech a šílencích (Národní politika, 31. října 1937)

Bohuslav Brouk: Patologie životní zdatnosti

Kritika Lombrosovy teorie geniality a její ohlasy. –  Genialita duševně chorých. – Je možno vědecky mluviti o dědičnosti? – Jsou vztahy mezi geniálností a šílenstvím? – Existují vůbec geniové?

Autor několika knih a studií moderního věd­ního oboru psychoanalysy, který také vydal české dílo o moderní psychologii Freudově, Adlerově a Jungově (1932), vydává svou PATOLOGII ŽIVOT­NÍ ZDATNOSTI jako přísnou, místy velmi ostře negující kritiku známých teorií italského Lombrosa o genialitě, zločinnosti a šílenství, jakožto dědičných sklonech lidstva. Kniha má metodou i podáním hojné zevnější značky vědeckého díla: analysuje a snáší soudy, kriticky popírá nebo uzná­vá, uvádí na pravou míru, ať již se věc týká geniality jako zjevu vůbec anebo jejího poměru (či vli­vu) na různé jiné stránky lidského povahového uzpůsobení, zločinných sklonů, náchylnosti k šílenství, k poruše nervů atd. Autor je v těchto úsudcích proti dosavadním teoriím značně skeptický, často striktně a přímočaře záporný vůbec, v celku až hodně kacířský.

Bohuslav Brouk, z jehož péra jsme četli různé odvážné teorie, zabíhající k zájmům nejmodernějších literárních škol (surrealismus, dadaismus…), pokračuje zde v sondování svých starších problémů patologických (zvrácený erotism, sebevražednost) – stejně odvážně a se stejnou suverénní sebejistotou v usuzování. Brouk nevěří ve zvláštní duševní schopnosti, „jimiž by se lišili lidé výjimeční od lidí všedních“. Geniality ani talentu neuznává; ve víře v ně vidí pověru. Nevěří také v dědičnost, kterou prý si moderní genetikové vypomáhají, tak jako si středověk v mimořádných zjevech vypomáhal konstelací hvězd, působením nadpřirozených sil, božím omilostněním. Je přesvědčen, že „karyotyp, dědivá hmota, kterou nás obdařují naši rodičové, nepůsobí na naši psychu o mnohem víc, než konstelace hvězd v den našeho narozeni“.

Víc než v dědičnost věří autor v lidský smysl napodobovací, kterým vykládá některé analogis v rodu („psycha se nedědí, nýbrž imituje“). Víc než v geniálnost věří ve velkou, svobodnou osobitost, individualitu, která prý se dá vy­chovati důslednou revoltou proti tenden­cím autoritativním a ujařmovacím. Žehrá na to, že se u nás tyto věci nepromýšlejí do krajních důsledků, a jen proto prý se „nauka o dědičnosti duševního charakteru stává paradoxně fetišem právě levých intelektuálů, volnomyšlenkářů a jiné pokro­kové havěti, která přes svou racionální tvářnost nemá daleko k mariánským družinám“.

Jak vidět, kniha dokonale kacířská, negující, místy až tak vášnivě a divoce, že se zdá, jako by právě negace za každou cenu zatěžovala myslivou a tvůrčí povahu spisovatelovu. Už po této stránce bude jistě o knize hojně disputováno od­borníky i laiky. Podnětů k tomu dá mnoho. A že i čtena bude hojně, nese v sobě už její svůdný předmět a obsah.

Recenze byla publikována v Národní politice, 31. října 1937, r. [55], č. 299, Nedělní zábavná a poučná příloha, s. 4.

Další zaznamenané recenze

HYMPÁN. [Patologie životní zdatnosti]. Časopis lékařů českých, 24. června 1938, r. LXXVII, č. 25, s. 780.

-at-. Výlet pana Brouka do vědy: Kniha plná nehorázností. Haló noviny, 19. listopadu 1937, r. V, č. 273, s. [4].

POPELOVÁ, J[iřina]. Na pomezí sensace a vědy. Právo lidu, 17. listopadu 1937, r. 46, č. 270, s. 4.

bdn-. Patologie životní zdatnosti. Rozhledy, 4. listopadu 1937, r. 6, č. 31, s. 240.

K., M. Z nové české literatury vědecké: Psychologie. Lidové listy, 30. října 1937, r. IV, č. 205, s. 5.

KALANDRA, Záviš. Šílenství a genialita. Světozor, 1937, r. 37, č. 41, s. 674 (přetištěno in KALANDRA, Záviš. Intelektuál a revoluce. Ed. Jiří Brabec. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 143–146).

Posudek Otakara Matouška a Jiřího Malého. [Praha: Přírodovědecká fakulta UK], 25. května 1937.

Celá publikace v naskenované podobě je – vedle dalších Broukových publikací – k dispozici ke stažení zde.

B. Brouk - Patologie životní zdatnosti (1937, přebal Jindřich Štyrský)

Kniha o geniech a šílencích (Národní politika, 31. října 1937)

Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu

O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka

Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.

Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.

Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.

Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.

Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.

Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.

Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.

S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.

Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).

Jaroslav Formánek

Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti

Ve čtvrtek 9. dubna 2009 od 19 hod. se v pražské kavárně Krásný ztráty uskutečnilo setkání při příležitosti vydání dvou knih Bohuslava Brouka, enfant terrible českého kulturního života 30. a 40. let. Křtila se  reedice publikace O smrti, lásce a žárlivosti (1936, nyní pod názvem O pošetilosti života i smrti) a kniha O funkcích práce a osobitosti (1938).

Uvedl editor Viktor A. Debnár. Hudba Katka Zochová a Markéta Lisá (Audiofenky), ukázky četl Radek Rubáš, večerem provázel Ladislav Čumba.

Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho „odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše“, a proto platí, že „podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty“. Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům – důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej „veřejně podněcuje ke zločinu“.

O funkcích práce a osobitosti, publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností. Z doslovu Františka Dryjeho: „Scientistická víra“ je základem mnohých Broukových úvah a spekulací, jež svým způsobem, „mimo dobro i zlo“, mimo všechny pochybnosti „iracionalizují racionalitu“ a získávají – jaksi paradoxně – kvalitu poezie. Stále více se přesvědčujeme, že dílo Bohuslava Brouka je paradoxním výrazem právě takového „rozvoje reálna díky imaginárnímu“. Aplikace básnické metody „pars pro toto“ na psychologickou a sociálně-psychologickou problematiku je plná humoru a jiskřivě „krátkých spojení“ nejrůznějších významových okruhů.

Křest čtvrtek 9. dubna 2009

Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti, 9. dubna 2009

Reportáž z křtu včetně rozhovoru s editorem je ke shlédnutní v rámci pořadu Knižní svět (ČT2, 19. dubna 2009).

Fotografie
(autor: Tomáš Hrůza)

Laďa Čumba křtící

Laďa Čumba křtící

Radek Rubáš

Radek Rubáš čtoucí

Katka Zochová

Katka Zochová tvořící

Markéta Lisá a Katka Zochová

Markéta Lisá a Katka Zochová zpívající

Katka Zochová a Markéta Lisá zpívající

Katka Zochová a Markéta Lisá zpívající

TOPlist