Večer Analogonu

31/08/2009 (19:20) · Filed under Ukázky z textů, Čtení, křty and tagged: Analogon, Debnár, Dryje, křest, O funkcích práce a osobitosti, O pošetilosti života i smrti

V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.

Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.

Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.

Pozvánka na Večer Analogonu (25. června 2009)

Ukázka přednesená během večera

Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.

Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]

Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.

Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.

Komentáře