Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Bednář

Václav Černý o Bohuslavu Broukovi

[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]

[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]

[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]

Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.

 

Poznámky autora webu

1 Správně Běloves.

2 Magazín dp (Družstevní práce).

 

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý - Paměti I

Václav Černý: Paměti I (1994)

Reklamy

Z článku Bohumila Polana

Seznámil jsem se s Konstantinem Bieblem v prvních třech letech čtyřicátých, kdy jsem v červenci nebo v srpnu několik dní pobýval s Karlem Konrádem a jeho ženou, mou dcerou Milenou, v Bělovsi u Náchoda. V skromném, tichém lázeňském místě se v prázdninovém čase scházela společnost spisovatelů, kteří se tam cítili bezpečnější před německou policií a českými udavači. Biebl se svým tehdy nejbližším přítelem Konrádem nikdy v běloveském zátiší nechyběli. K nim se opakovaným pobytem přidružoval Kamil Bednář s rodinkou. Ze sousedního domovského Náchoda přicházíval do lázniček Václav Černý. Stolní kruh v hostinci pana Jarkovského časem rozšiřovali Vladimír NeffVlastou Petrovičovou, Bohuslav Brouk,1 Jaroslav Kratochvíl, Josef Trojan, Zdeněk Urbánek, umělecký teoretik a kritik Václav Nebeský. S Helenou Šmahelovou přijel někdy ze Slatiňan Jaromír John. […]

Úryvek z příspěvku literárního/divadelního kritika a básníka Bohumila Polana (vl. jm. Bohumil Čuřín) Skočím z věže: Životní závěr Konstantina Biebla (Tvar, 12. 5. 2011, r. XXII, č. 10, s. 6).

Poznámky autora webu


1 Brouk byl mj. Bieblovým švagrem – v r. 1941 se oženil s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou Bieblovy manželky.

Bohuslav Brouk se švagrem Konstantinem Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

Bohuslav Brouk s manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem Konstantinem Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)

Ze vzpomínek Josefa Hiršala

[…] Mí noví slavní známí se scházeli, jak jsem se již zmínil, ve vinárnách U Šupů, U Paukertů, v Bulgarii či ve vinárně Réva v paláci Dunaj. Sedávali tam rovněž Václav Černý, jeho bratr Vladimír, plukovník vládního vojska, malíř Ferdyš Duša, docent František Kovárna a surrealistický psychoanalytik Bohuslav Brouk. Občas zavítal Konstantin Biebl, František Nechvátal, Bohumír Novák, Karel Janský a jiní. […] K naší surrealistické lektýře patřila kdysi i Patologie životní zdatnosti(1) od Bohuslava Brouka, psychoanalytika z pražské oficiální surrealistické skupiny. Zabývala se hlav­ně teoriemi neuropatismu geniálních lidí a autometrickou metodou zločinných typů italského psychiatra Cesare Lombrosa. Broukovo jméno znali jsme i z máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna. Ve své stati se zde rozčiloval mimo jiné i na nejmenovaného Karla Janského, že nezveřej­nil rozšifrovaná místa intimního Máchova deníku. Vyjevilo by se prý jasně, že básník neměl jako mnozí měšťáčtí kriplové „pohlaví zarostlé mechem“. Četli jsme však i Šaldův odsudek Broukova příspěvku v IX. ročníku Zápisníku, končící výsměšnými slovy: „Vůbec tenhleten Brouk!

Jaký proto byl můj údiv, když mi jednou Miloslav Bureš sdělil, že tento významný teoretik, syn z rodiny, které patřily velké obchodní domy Brouk a Babka a Bílá labuť, sedává ve vinárně ve společnosti Kamila Bednáře a že on sám se s ním velmi dobře zná. Tohoto učence se dvěma doktoráty představoval jsem si jako váženého muže v čer­ném, věčně zamyšleného, ponořeného v meditacích o prin­cipech slasti a pudu k smrti. Jakých proto ještě vyšších poloh dosáhl můj údiv, když jsem na konci roku 1941 (2) ve vinárně Réva v paláci Dunaj v kruhu literátů proklamujících „nahého člověka“ poznal vědce osobně. Má představa o surrealistickém řeholníku se zhroutila zcela beznadějně. Veselý, mírně obézní muž střední postavy v luxusním anglickém obleku světlého tónu, vždy se usmívající a jakoby mírně udivený, hladký bledý obličej s nosíkem vzhůru, trochu připomínající ježka či krtka a trochu i novoroční selátko pro štěstí. Hladké nazad sčesané vlasy a pichlavá jasná očka. Tehdy se o cosi vášnivě přel s docen­tem Františkem Kovárnou, rovněž hostujícím u stolu bednářovců a strašlivě spílajícím profesoru Miroslavu Hýskovi jakýmisi verši, které končily „… pánovi prdel vylíže Kulturleiter Hyzek“.

Brouk, jak se ukázalo, zapíjel narození syna. Ale syn nesyn, nasával jako vždy. O několik týdnů později poznal jsem i jeho krásnou paní Aťu, sestru manželky básníka Konstantina Biebla, který na této galéře býval rovněž sem tam vítaným hostem. RNDr. a PhDr. Bohuslav Brouk byl zřejmě nejbohatším mužem společnosti. Měl obsáhlou překrásnou sbírku současného českého výtvarného umění, několik Zrzavých, Kremličky, Filly, Trampoty i Štyrské a Toyen, které mě dosud nejvíc fascinovaly. Měl i jednoho klasického Kupeckého, ale to prý byl falsifikát. Když nás občas pozval do svého přepychového apartement v Praze VII, Malá vinařská 4, mohli jsme zde popít suchého vermutu, beaujolais i francouzského koňaku. Protože jeho hosty bývali i lidé jiné sorty, byl na stolečku v hale talíř na spropitné pro služebnou. Jak mi přátelé vyprávěli, Jirka Orten si prý při svých návštěvách sem tam z toho vypůjčil několik obolů pro Charona.

Bonvivant Sláva Brouk si mě brzy jakoby oblíbil, vlastně přímo vyvolil za průvodce svých četných nočních dobro­družství. Touto zajímavou rolí obšťastnil prý před časem i Kamila Bednáře – dokud nebyl ještě tak slavný a mocný – jak mi dotyčný sám vyprávěl, když si povšiml mého údělu. Tyto noční hry byly velmi stereotypní, vlastně se jednalo o jakési permutace. Sotva se posezení v Dunaji, U Šupů či U Paukrtů chýlilo ku konci, vyzval mě pološeptem Brouk: „Zavolej do Astorky Kašpřika nebo vrchního do Bonnuitky, že tam přijdem!“ Příkaz jsem se snažil vyplnit co nejdiskrétněji, a pak jsme se většinou taxíkem přesunuli do lokálů hluboce nočních. Bylo-li zavřeno, stačilo zaklepat a vyslovit kouzelné zaříkadlo: doktor Brouk. A i když bylo plně obsazeno, vrchní nás vždy decentně a nenápadně umístil k plné spokojenosti. A mezi bludičkami zašumělo: „Jirka je tu, Jirka přišel!“ Byl to zřejmě Slávův pseudonym, který měl krýt jeho identitu před těmito užovkami, krajta­mi a zmijemi. Pak dorazila láhev vína s preservativem a dvě či tři bosorky k výběru. Po provedené eliminaci – odmítnu­té ještěřice byly odbyty padesátikorunou – se ořechový host odebral s korunní princeznou do chambre separé. Většinou to byly kóje, šupny s polstrovanou lavicí a zasou­vacími dveřmi. Tam se freudista zlískal a ztřískal tak, že bylo nutno asi za hodinu objednat u vrchního taxík a zavést ho do Malé vinařské 4, počkat tam, až se mu podaří odemknout domovní dveře a pak s bohatě přeplaceným čekajícím taxíkářem odjet na Staroměstské náměstí, kde jsem v té době přespával v pronajatém pokojíku mého bratra Miroslava.

Jeden detail z oněch dávných nočních mystérií se mi vryl v paměť obzvlášť hluboce, zvláště v souvislosti s Brouko­vou statí o Máchově erotismu. Když jsem se jednou už řádně podroušen bavil ve vší počestnosti u stolu s odmítnu­tými a nepoužitými sexuálními údernicemi, vykřikovala jedna už postarší, ošlejší, s ďábelským chechtotem: „Hele, toho Jirku bych poznala už po hmatu. Von má spor­tovního!“ […]

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek. Praha: Rozmluvy, 1991, s. 91-94.

Josef Hiršal - Vínek vzpomínek (1991), titulní list

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek (1991, titulní list)

Josef Hiršal (1920-2003), 80. léta, foto Hana Hamplová

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Konstantin Biebl (1898-1951), švagr B. B., nedatováno

Brouk a Babka (logo společnosti)


Poznámky

1 Patologie životní zdatnosti. Obálka, typografická úprava a vazba Jindřich Štyrský. Praha: Alois Srdce, 1937 (původně disertační práce Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu obhájená v r. 1937 na Přírodovědecké fakultě UK); 1. část (do s. 109) a 2. část (od s. 110).

2 Josef Hiršal se v dataci mýlí, neboť Broukův syn Ivan se narodil 9. ledna 1942.

Jan Pilař o Broukovi

[…] Šok z nádherných obrazů jsem však prožil na jiném místě, kde se naše generace také několikrát octla. Byl to mnohapokojový byt Bohuslava Brouka na Letné.

Brouk byl syn spolumajitele známého tehdy obchodního domu Brouk a Babka. Často se účastnil našich generačních válečných schůzek. Jeho žena Aťa byla sestrou Marie, ženy Kosti Biebla. Obě byly dcerami zámožného obchodníka ze Slaného. Měl jsem je rád, zapadly po krk do vody literatury. Marie psala verše, Aťa pečovala o svého vzdělance, dvojnásobného doktora, vyznavače psychoanalýzy, kádrového surrealistu a přítele V. Nezvala a K. Teigeho. Po rozpuštění surrealistické skupiny stál Brouk na straně Teigově proti Nezvalovi. Ale tenkrát ty hranice nebyly příliš zřetelné.

Při jedné schůzce jsme tu uspořádali literární program. Ve velké místnosti, spíše sále, byly na všech stěnách pověšeny v několika řadách obrazy od stropu až k podlaze. Bylo to úchvatné shromáždění české moderní malby. Soukromá galérie, které se patrně v té době [tj. počátkem 40. let – pozn. autora webu, Viktora A. Debnára] máloco vyrovnalo. Tady jsme předčítali své rukopisné verše. Byli s námi Konstantin Biebl a Jan Mukařovský.

Brouk stejně jako Urbánek měl zázemí, z něhož mohl zásobovat naše schůzky. Ostatně z Broukových sklepů jsme ještě několikrát za války dobírali poslední láhve vína. Brouk nepatřil ke generaci. Jeho estetické zaměření bylo jiné. Po roku 1948 se vystěhoval a v roce 1978 zemřel v Londýně. […]

Úryvek z knihy Jana Pilaře Sluneční hodiny: Vzpomínky (Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 99–100).

J. Pilař - Sluneční hodiny: Vzpomínky (1989, titulní list)

Jan Pilař (1917-1996), nedatováno

S manželkou Miroslavou "Aťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií (Pustevny), kolem r. 1940

Jan Mukařovský (1891-1975), asi 1932

[…] Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štyrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

Úryvek patrně z týdeníku Tvorba (1981?), převzato z http://basne.webzdarma.cz/biebl_na_skle.html.

Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

S Toyen, V. Nezvalem a J. Štyrským, 30. léta

Jiří Orten (1919-1941), asi 2. pol. 30. let

Bohuslav Březovský (1912-1976), nedatováno

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno