Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Biebl

Vzpomínka Josefa Rybáka

[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?

A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?

Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.

To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]

Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.

Rybák Josef - Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983)

Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka

Josef Rybák (1904-1992)

Josef Rybák (1904-1992), nedatováno

Večer k 80 letům vzniku Skupiny surrealistů v ČSR (1934-2014)

Revue Analogon si připomíná osmdesát let od založení Skupiny surrealistů v ČSR. Večer se koná ve čtvrtek 27. března 2014 od 18 hod. v salonku Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1; okolnosti vzniku skupiny uvede redaktor Bruno Solařík, od roku 1997 člen Surrealistické skupiny.

Hovořit se rovněž bude o zakládajícím členovi skupiny Bohuslavu Broukovi, který mimo jiné vlastním nákladem vydal leták informující o jejím ustavení (21. března 1934), viz fotografie níže. Členy skupiny byli: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Imre Forbath (vl. jm. Emerich Fuchs), Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Katy King (vl. jm. Libuše Jíchová), Josef Kunstadt, Vincenc Makovský, Jindřich Štyrský a Toyen (vl. jm. Marie Čermínová).

80 let Skupiny surrealistů v ČSR

80 let Skupiny surrealistů v ČSR (plakát k večeru 27. března 2014)

Leták Surrealismus v ČSR (1934) - podpisy

Podpisy na čtvrté, závěrečné straně letáku Surrealismus v ČSR (21. března 1934)

 

Václav Černý o Bohuslavu Broukovi

[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]

[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]

[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]

Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.

 

Poznámky autora webu

1 Správně Běloves.

2 Magazín dp (Družstevní práce).

 

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý - Paměti I

Václav Černý: Paměti I (1994)

Jiří Peňás: Tady trapno existovat

Byl by to přitažlivý titulek k politickému komentáři, ale bohužel (či bohudík) jeho autorství patří buržoaznímu synku, bonvivánovi, ironikovi a vzdělanci v různých oborech od psychoanalýzy přes marxismus, biologii, strukturalismus a další – Bohuslavu Broukovi. Dnes (19. 11. 2012 – pozn. autora webu) je to sto let, co se jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století narodila.

Pocházel z podnikatelské rodiny – jeho otci patřily obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid pro pěstování zájmů, které ho zavedly ke kavárenským stolům avantgardy. Do Surrealistické skupiny byl v roce 1934 přijat jako odborník na Freudovu psychoanalýzu. To už vydával provokativní brožurky, v nichž se radikálně vypořádával se sloupy „tradiční společnosti“ – s rodinou, kultem práce i požadavky tzv. spořádaného a smysluplného života. Určité proslulosti se dodnes těší jeho traktáty o onanii (autoerotismu), udivující jak faktografickou šíří, tak čtivostí a sarkasmem. „A vůbec, tenhleten Brouk!“ zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda, který se divil, jak se mohou Nezval a Teige s někým takovým „zahazovat“. Pak však přichází okupace a potom dlouhá totalita. Výstřední osoby, jako byl Brouk, mizí z českého prostoru a povědomí. Zůstává po nich pouze stopa, kterou tu mohly zanechat jen relativně krátkou dobu. V březnu 1948, kdy s aktovkou opouští na Šumavě vlast, je mu šestatřicet let. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. Jeho bratr si svoje léta v Jáchymově oddřel.

Pro lidi Broukova typu byla emigrace dvojnásobným utrpením. Čekaly ho nejen starosti utečence, ale snad ještě větší překážkou byly jeho dispozice. Brouk byl takzvaný obtížný charakter: vypjatý individualista, samotář s destruktivními sklony. Bylo za tím však jistě i vědomí výlučnosti, které je tímhorší, je-li obklopeno průměrem, na němž je však ten, jenž ční, závislý. V textech z té doby dochází až ke konstatování, že „život není nutno za všech okolností žít“. Brouk žil dál. Zemřel až v roce 1978 v malém bytě na předměstí Londýna, kde žil od roku 1958 – zcela opuštěný a zapomenutý. A takové to bylo zázračné dítě. Kdyby se ale narodil v rodině Beetle, třeba v Anglii…

Článek, který je k dispozici v originální podobě zde, byl publikován v deníku Lidové noviny, 19. listopadu 2012, r. XXV, č. 270, s. 9; jeho titul je parafrází části Broukova verše „zde trapno existovat“ z básně Ustrnutí času (sb. Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).

Jiří Peňás (1966)

Ecce Homo – Konstantin Biebl

27. června 1950 byli popraveni čtyři odsouzení k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou, mezi nimi i spisovatel a teoretik Záviš Kalandra. 1. října následujícího roku zemřel na Jiráskově klinice pronásledovaný a uštvaný Karel Teige, jehož patrně zkosil infarkt. Oba byli přáteli Konstantina Bieblaz okruhu Bohuslava Brouka a Devětsilu.*

Když Biebl recenzi na svoji sbírku Bez obav objevil ve směrodatné Tvorbě hned vedle druhého pokračování stati o „teigovštině“ jako „trockistické agentuře v naší kultuře“ viděl v tom pochopitelně zlověstný signál. Psychicky neunesl tlak doby a před 60 roky ukončil svůj život skokem z okna. Následoval tak svého otce.

Celý příspěvek Libora Vykoupila si můžete přečíst a poslechnout na internetových stránkách Českého rozhlasu Brno.

 

Poznámky pod čarou (autora webu)


* Od r. 1940 byl Bohuslav Brouk Bieblovým švagrem, když si vzal za manželku Miroslavu „Áťu“ Bulovovou (1917–1994), sestru Bieblovy ženy Marie (1909–1997).


Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

S manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)

Brouk v denících Vítězslava Nezvala

Sedíme se Štyrským, s Broukem a s Toyen v Metru a čekáme na Makovského. Ten souhlasí s letákem[1] a ihned je rozhodnut odříci výstavu portrétů. Žádá se Mánes o listopadový termín k výstavě Surrealist. skupiny. Jdem do kavárny Axa, kde je basin – a rozhodujeme se scházet se tam každý pátek v 8 hodin. (12. 3. 1934)

Jedeme do Axy (s Ježkem), mám trochu kocovinu, Biebl přišel, Makovský chybí, zlobíme se. Jednáme o technických záležitostech skupiny. Večer se procházíme před Axou s Toyen, Broukem a Honzlem a jedeme se Štyrským domů. Stavujeme se ještě v kavárně Daliborce, kde jsme do 2 hodin. (16. 3. 1934)

U Julišů se domlouvá Štyrský s Broukem na koupi aparátu. Rozhoduji se také koupit si aparát a radio. (20. 3. 1934)

Štyrský ujednal s Broukem, že si půjdem koupit aparáty. Jedeme k Broukům. Brouk s mikroskopem. […] Brouk nám vysvětluje, jak se zachází s aparátem, dělám objednávku detailů atd. Doma si zkouším zacházení s aparátem. (21. 3. 1934)

… přišel Štyrský, Brouk, Toyen, polemizujeme s Fučíkem o náš leták, Štyrský odejel, já s Toyen jsme na schůzi Levé fronty – hájím Teigeho, vyjednal jsem vkládání prospektů do Doby. Štyrský se neobjevil, jdem s Toyen za Broukem k Paukrtům, tam jsem nucen sedět s [nečit. jm.] a s Konrádem – jsem s nimi ještě chvilku u Šupů. Jedu domů ke 3. hodině. (3. 4. 1934)

Sešli jsme se odpoledne se Štyrským a s Broukem a jdeme k Srdcovi prohlížet laciné vyřazené knížky. Koupil jsem si jich několik. […] Jdem s Broukem, Štyrským a Toyen do Mánesa, přeme se s Broukem o některé detaily z psychoanalýzy, které jsou v rozporu s dialekt. materialismem. V Olympiku, kde je též Teige (s agitpropem), pokračujeme v polemice. Brouk dostal doplatit honorář za knížku. Jedeme domů až ráno. (7. 4. 1934)

Jdu s Toyen a s Broukem na Vlastu Buriana. U Vlasty v šatně. (8. 2. 1937)

Z Nezvalových diářů, uložených v Literárním archívu Pamatníku národního písemnictví v Praze vybral BS [= Bruno Solařík – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu].

Úryvky z Nezvalových záznamů, které byly otištěny pod titulem “Číšník polije Toyen šaty”: Z diářů Vítězslava Nezvala (Analogon, [září] 2011, r. [23], č. 64, s. 34–36).

Poznámky


[1] Leták Surrealismus v ČSR, datovaný k 21. 3. 1934, sestavoval Nezval, jak vyplývá z diáře, od konce února do 8. března. První výtisky letáku, vydaného nákladem Bohuslava Brouka, jsou hotové 26. března.

Analogon (září 2011, č. 64; obálka)

Zdeněk Sýkora, Louny a Bohuslav Brouk

[…] V životě a umělecké tvorbě Zdeňka Sýkory hrálo důležitou roli několik náhod. Například se nikdy nepřestěhoval do Prahy, i když tam desítky let učil. V Praze měl dokonce svého času ateliér, ale jak sám přiznával, neudělal v něm ani čárku. „Připadal jsem si jako v Sing Singu, protože v ateliéru se stropním oknem mi chyběl výhled. Raději jsem každý den dojížděl a maloval v Lounech,“ uvedl v rozmluvě „v ateliéru“ s Adélou a Jaroslavem Krbůškovými. „Do osmapadesátého roku jsem všechny obrazy maloval v krajině – v zimě v létě jsem stál venku a tu šíři měl v sobě… Otevření prostoru je u mě životní pocit a princip. Fyzicky nesnáším uzavřený prostor a tmu, což jistě souvisí.“ Louny a zejména jejich okolí byly v tomto směru vynikajícím místem, zvláště, když se se svou ženou přestěhoval do měšťanského domu, navrženého Kamilem Hilbertem: „Je odsud nádherný pohled, po kterém jsem toužil. Dole pod námi teče Ohře, moje osudová řeka, a v dálce vidím kopce Českého středohoří – vyvřelé magmatické pupíky obroušené erozí. Kolem řeky jsem prožil dětství, znám tu každý kámen. … Jsem neustále v kontaktu s krajinou, kterou jsem léta maloval.“

Ale Louny, to byli i zajímaví lidé. „Nežiju jako hvězda, proto jsem tady šťasten, mám tu mnoho přátel,“ řekl publicistce Lence Lindaurové. A v jiném rozhovoru pak přiblížil atmosféru města slovy: „Přece jen se tady narodil Vrchlický, žil tady Biebl i Konrád a řada dalších kulturních lidí.  I Bohuslav Brouk se sem přiženil, takže tady to viselo ve vzduchu.* Louny měly také obrovské štěstí, že sem přišel z Kolína knihovník Jaroslav Janík, který tady vytvořil obrovské kulturní zázemí. Kamil Linhart byl jakýmsi jeho asistentem a šířil to dál…“ […]

Poznámka autora webu


* Brouk se v r. 1940 oženil se sestrou Bieblovy manželky, Miroslavou Áťou Bulovovou (1917–1994).

Úryvek z článku Ivana Matějky Linie Zdeňka Sýkory (1920–2011) (Literární noviny, 21. července 2011, r. XXII, č. 29, s. 11).

Zdeněk Sýkora (1920-2011, nedatováno)