Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Breton

Vzpomínka Josefa Rybáka

[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?

A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?

Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.

To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]

Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.

Rybák Josef - Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983)

Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka

Josef Rybák (1904-1992)

Josef Rybák (1904-1992), nedatováno

Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění

[…] Roku 1930 Fromkovo nakladatelství začíná vydávat měsíční „literární kurýr“ Odeon v redakci Jindřicha Štyrského. […] Hned v říjnovém čísle Nezval píše se zájmem o Bretonovi jako o někom „jenž svou jasnost hledá v duchu šílen­ců“, a v dubnu příštího roku Štyrský s Nezvalem oznamují, že chystají po dohodě s Bretonem antologii surrealistických manifestů, textů, poezie a ob­razů; v posledních dvou číslech Bohuslav Brouk prohlašuje surrealismus za nejhodnotnější v současném umění a tiskne útok proti politickému zamě­řování umění; zvláště umění a komunismus podle Brouka vůbec k sobě nepatří.1 Časopis má široký okruh spolupracovníků: Vančuru, Nezvala, Ha­lase, Závadu, Weila, Hostovského, Bedřicha Fučíka a další. Štyrský tu při­chází s novým pojetím modernosti, do níž pojímá i Weinera a Demla. […]

Úryvek ze studie výtvarného a literárního kritika a teoretika Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) O dada, surrealismu a českém umění (1976; Praha: Jazzová sekce, 1980), přítomný úryvek pochází z autorovy knihy Cestou necestou (Jinočany: H & H, 1999, s. 211).

Poznámky (autora webu)

1 Jedná se o Broukovy příspěvky Nové these o umění (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 145–147) a Psychologická hodnota marxistické ideologie (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 148–149).

 

Chalupecký Jindřich - Cestou necestou (1999)

Jindřich Chalupecký: Cestou necestou (1999), obálka

 

Chalupecký Jindřich - O dada, surrealismu a českém umění (Jazzová sekce, 1980)

Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění (1980), obálka

 

Jindřich Chalupecký (1910-1990), nedatováno

Jindřich Chalupecký (1910-1990), nedatováno

Pavel Řezníček, Karel Šebek a Bohuslav Brouk

[…] Myslím, že v doslovu [ke knize Karla Šebka Dívej se do tmy, je tak barevná: Texty z let 1965–1994 – pozn. autora webu] nebylo třeba zdůrazňovat Šebkovu návaznost na Skupinu 42, protože vazba na každodenní svět je českému poválečnému surrealismu, který se vzdal utopie, vlastní jako ryba v zobáku říčního orla. Šebek je důvěrně obeznámen s ulicemi měst, ve kterých klopýtá se svými taškami nabitými stovkami listů svých básní a léků, časopisů na koláže a vyklepaných cigaret; zná dobře haly vlakových a autobusových nádraží i ledové haly léčeben i zakouřené haly bufetů a lokálů. V podivných sklech jeho podivných brýlí se mu realita hal i měst přetváří v nadrealitu. Může si tu ověřit svoji zkušenost z lysergovky, že „úzkost je rozkoš“. Z těch ulic i hal léčeben a nádraží pramení jeho černý a bílý humor, jazyková komika, o které kdysi psychoanalytik Brouk napsal, že „vyvěrá z lidských běd a strastí“1. […]

Úryvek z textu Pavla Řezníčka Prsty panenky přejeté nočním vlakem (Nové knihy, 1996, č. 26, s. 3), přetištěno v autorově publikaci Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (Praha: Aula a KANT, 2013, s. 383).

[…] Šebek si našel mne, nikoliv já jeho, jak by se slušelo. Začátkem šedesátých let ve vrchlabské kotelně opisoval a opisoval. Podle svého tvrzení opsal zde na stroji dvě stě surrealistických knih. Budeme-li střízlivější, bylo jich řekněme padesát… Předválečná vydání Bretona, Eluarda, surrealistického Nezvala, Bohuslava Brouka a fascikly poesie Zbyňka Havlíčka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále, Stanislava Dvorského atd. atd. […]

Úryvek z textu Pavla Řezníčka Parašutista poesie (Obrácená strana Měsíce, 2006, č. 4, s. 10), přetištěno v autorově publikaci Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (Praha: Aula a KANT, 2013, s. 385).

Poznámky (autora webu)


1 Pavel Řezníček má na mysli Broukovu lingvistickou publikaci Jazyková komika: Estetická studie (Praha: Václav Petr, 1941), která byla obhájena jako disertační práce na Filosofické fakultě UK v Praze v roce 1946.

Řezníček Pavel - Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013)

Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013, obálka)

Pavel Řezníček (1942)

Pavel Řezníček (1942), nedatováno

Karel Šebek (1941-1995)

Karel Šebek (1941-od r. 1995 nezvěstný), nedatováno

Martin Fryš: Poslední cesta Bohuslava Brouka (faktografický záznam)

Osou Letné je třída Obránců míru.1 Pro mé rané dětství to byly odlehlé končiny. Pak jsem tam chodíval do knihovny pro děti. Cestou jsem míjel velkou reklamu: psací pero z neonů. Stoupala vzhůru jako živá, pestrá a barvila ulice. Vířivý proud lidí. Až zcela poslední budova, než se ulice rozlije na Letenské náměstí, je obchodní dům Brouk a Babka. Ačkoliv obchodní dům už byl znárodněn a jmenoval se jinak, tento původní název žil v širokém povědomí. Tehdy na mne název – spojení těchto dvou jmen – působil magicky svou neodolatelnou komikou, a působí tak dodnes.

Byl pro mne vyvrcholením celé ulice, její tajemnou korunou, labyrintem života soustřeďujícím vše, co lze koupit, pod jednou střechou. Až mnohem později přišel první kontrapunkt v tomto motivu. Stále jsem chodil do školy na Strossmayerově náměstí, odkud ulice vybíhala. Ale byla to již střední škola, když jsem se svými kamarády objevil surrealismus.

Záchytný bod byl Vítězslav Nezval. Již v osmé třídě, když nám paní učitelka Angelisová vykládala podle osnov o Nezvalovi, vystoupil přede mne v dráždivé podobě. Bylo to ovšem neúmyslné ze strany školy, ale jak to bývá, svým výkladem dosáhla pravého opaku. Chválíce poslední období básníkova života, Zpěv míru a další, zmínila se káravě, že ve svém mládí, ve 30. letech psal i takové divné básně, které byly surrealistické. Jako doklad nevázanosti uvedla, že byly psány bez interpunkce. To byl snad pro ni vrchol nedovolenosti, a její odsouzení vzbudilo u mne lásku a náklonnost, vášeň právě k tomuto období. Psali jsme také surrealistické verše a zakládali jednu surrealistickou skupinu za druhou, které se okamžitě rozpadaly. Studovali jsme surrealistická díla Nadju a Spojité nádoby od André Bretona, hráli surrealistické hry setkání na mostě a psali na zamrzlá zimní okna tramvají jméno Nadja – magické jméno.

Tehdy také, když jsme stopovali hnutí surrealistické skupiny, sledy jejich členů, jsme se dozvěděli, že jejím členem byl i Bohuslav Brouk. Nedovedu si vybavit, kdo tuto informaci přinesl, a nevím, kde ji získal. Jistě jsme na jeho osobu narazili jako na přispěvatele do sborníku Ani labuť, ani lůna.2 A informace byla kupodivu přesná a spolehlivá, vytvářející pro nás – pro mne – bizarní postavu Bohuslava Brouka, jak nyní vím, jednou provždy, pro celý můj život. Informace říkala, že pochází z milionářské rodiny majitele obchodního domu Brouk a Babka. A dále říkala, že se nejvíce věnoval psychoanalýze a že k jejímu studiu měl odborné předpoklady, neboť vystudoval biologii, a napsal několik knih, také Autoerotiku a psychosexualismus.3 Jen jednou, po řadě dlouhých let, jsem ji držel na chvíli v ruce v zákulisí antikvariátu v Dlážděné, ale získat ji nebylo možné. Teprve tehdy se vrátil tento motiv do mého života a zazářil. Jako to, co stále hledám a co mi stále uniká. Co existuje v mém životě i tehdy, když to nevím. Je to střetnutí s jiným osudem, jiným člověkem, více střetnuti než setkání.

Tehdy informace končila u těchto základních a fragmentárních údajů. Dnes vím víc, ale tím víc se vyjevuje principiální fragmentárnost osudu jiného člověka pro mne. Tehdy informace končila vlastně údaji z let 30. Že jeho život měl pokračování, že přesahoval do další doby, snad i do dnešní, mne tehdy kupodivu nenapadlo. Nenapadlo mne, že vlastně bylo možné, že jsme ve stejnou dobu žili ve stejném městě a že jsem ho dokonce mohl neodolatelnou náhodou potkat. Zřejmě zde zapůsobila iluze, že 30. léta jsou zastřena těžkou oponou, nenávratně uzavřena a zakázána, že nikdo z nich nepřešel do dnešních časů.

Všemi léty mého života – střední školou počínaje – probleskují antikvariáty, nakupování v antikvariátech. Bohatství druhého života, třetího života. Ve své náhodnosti objevu otevírají nové průhledy a nové linie. A bylo to v roce 1978, kdy mi návštěva antikvariátu na Vinohradské otevřela novou kapitolu, nový průhled do osudu Bohuslava Brouka. Našel jsem tam jeho knihu Lidé a věci.4 Bez rozmýšlení a v závrati jsem ji koupil. Kniha vyšla v roce 1947 a tím tedy prorazila bariéru let 30., kdy pro mne až do této chvíle jeho osud končil. Zde bylo náhlé pokračování, které – jak mne napadlo – mohlo vést až do dnešních dnů. Byla to první kniha Bohuslava Brouka, kterou jsem koupil a která se stala mým majetkem. Četba, kterou jsem doma hned zahájil, vedla k otřesu. Ani při prvním prolistování jsem neodhadl její směr. U každého jevu, s kterým se člověk setkává, má předem vytvořené nějaké očekávání, jinak jev nerozpozná. Některé očekávání je jasně vyhraněné, jiné jen matně, ale je. Zde bylo očekávání jednoznačné. Mělo to být pokračování jeho surrealistické a psychoanalytické epochy. Otřesem bylo, že kniha byla banální. Byly tam neuvěřitelně triviální pasáže na několik stránek, popisující triviální věci. V tom kniha nechtěně dosahovala značné bizarnosti. Nebyla zklamáním, ale otřesem. Myšlenka knihy je pozoruhodná a dá se prostě říci, že odsuzuje kult věcí a požaduje strohost a zjednodušení životního stylu. Ale tuto myšlenku rozvádí neúnosně rozvláčným způsobem. Avšak otřes pro mne způsobilo to, že se zříká své surrealistické minulosti. To bylo zcela nečekané. Nejen že se zříká své surrealistické minulosti, ale zapírá ji a surrealismus odsuzuje. Autor volá a touží po nové společnosti, odsuzuje dosavadní společnost, která kult věcí vytvářela, odsuzuje kapitalistickou společnost, volá po revoluci. Jisté vysvětlení jsem si pro sebe nalezl: jeho otřes byl vyvolán válkou. Byla to historie několika posledních let, kterou prožíval celý český národ: Mnichov, okupace. To vedlo k touze po rozloučení, po něčem úplné novém. Tehdy to nebyla jen oficiální fráze, ale spontánní cítění spousty lidí.

Ale pak přišel další zvrat v mém setkávání se s osudem Bohuslava Brouka. Když jsem vyprávěl kolegovi v práci, který měl podobné zájmy jako já, o svém nákupu knihy Bohuslava Brouku, vyprávěl mi na oplátku pokračování osudu B. Brouka. Bylo to další překvapení. Dozvěděl jsem se, že v roce 1948 emigroval z Československa a odešel do Anglie. Asi po roce se mi tato ústní informace potvrdila psaným záznamem. Bylo to v lexikonu českých spisovatelů, 1. díl. A–G, který pravé vyšel.5 Říkali dál, že přednášel v Londýně na universitě botaniku a zemřel tam v roce 1978. Vrátil se tak ke svému původnímu povoláni biologa. Tím rokem 1978 se osud Bohuslava Brouku v Londýně uzavřel. Zhruba v té době skončilo mé střetávání s ním. A přece ještě nastalo nečekané pokračování.

Uplynulo deset dlouhých let, ve kterých nebylo žádné návaznosti. Život šel jinou cestou. Až dnes nastal zvrat. Jako tak častokrát i dnes jsem se vydal ze Strašnic do Holešovic, do své rodné čtvrti. Vždy neomylně mi to přinášelo povzbuzení. Dnes poprvé jsem zabloudil na holešovický hřbitov, malý a nenápadný, který se přimyká ke Stromovce. Snad jsem tam přišel poprvé v životě, ačkoliv jsem tak dlouho v této čtvrti bydlel. Ale zřejmě jsem se tomu místu vyhýbal.

Hřbitov je ostrov smrti uprostřed ulic života. Lehce stoupající vzhůru do stráně Letné, rozprostíraly se skromné náhrobky. Sloupal jsem úzkými cestičkami a s dojetím pročítal nápisy na hrobech, jména a data narození a úmrtí. Pak upoutal mou pozornost obrovský náhrobek. Byla to velká mramorová deska, vztyčená do výše o rozměrech asi čtyři krát dva metry. Připadlo mi objasnění, že zde bude rodinná hrobka nějaké bohaté rodiny. Přitom deska byla řešena nadobyčej prostě. Byla to jen hladká deska, na které nebylo nic dalšího, žádný reliéf, žádný další nápis kromě jmen:

Josefa Brouková †1939

Vladimír Brouk †1947

RNDr., PHDr. Bohuslav Brouk 1912–19786

Ano, byla to rodinná hrobka spolumajitele obchodního domu Brouk a Babka. A poslední jméno mne fascinovalo. Zde tedy byl pohřben surrealista Bohuslav Brouk.7 Sem se tedy vrátil z emigrace Londýna do rodné čtvrti Letné. Toto byla poslední cesta Bohuslava Brouka. Jeho bizarní surrealisticky osud se naplnil.

Článek byl publikován v časopise LH [Lázeňský host], 1993, r. [XIII], č. III, příloha s. 2–3; v naskenované verzi je článek k dispozici zde.

Poznámky autora webu


1 Dnes Milady Horákové.

2 Jedná se o sborník Ani labuť ani Lůna (Ed. Vítězslav Nezval. Praha: Otto Jirsák, 1936; 2. vyd. – reprint – Praha: Concordia a Společnost Karla Teiga, 1995), do něhož přispěl Brouk proslulým esejem Máchův kult.

3 Správně Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935; 2. vyd. pod téměř nepatrně pozměněným názvem Autosexualismus a psychoerotismus. Praha: Odeon, 1992); první vydání je k dispozici ke stažení zde.

4 Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947), více o této průkopnické publikaci ve studii Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]) a ve studii Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Barrister & Principal, 2010).

5 Jde o heslo Milana Blahynky (pod zkratkou mb) v Lexikonu české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Sv. 1. A–G. (Praha: Academia, 1985).

6 Autor článku se zde mýlí, viz fotografie rodinné hrobky zde.

7 Bohuslav Brouk je v rodinné hrobce pohřben pouze „symbolicky“ – zpopelnění ostatků se uskutečnilo v Londýně, popel byl pravděpodobně na místě rozptýlen.

Rodinná hrobka rodiny Broukových, v níž je symbolicky pohřben i B. Brouk, Praha 7-Holešovice (květen 2010, foto Viktor A. Debnár)

Lázeňský host III-1993 (obálka)

Časopis LH (Lázeňský host), 1993, č. III (obálka)

Bohuslav Brouk a francouzští surrealisté André Breton a Paul Eluard

Dne 27. března 1935 přijeli (do 10. dubna) na návštěvu Československa na pozvání Skupiny surrealistů v ČSR francouzští surrealisté: básník a prozaik André Breton se svou tehdejší manželkou malířkou Jacqueline a básník Paul Eluard. V rámci svého pobytu navštívili řadu měst (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Brno); André Breton přednesl několik přednášek (např. Surrealismus v poesii a v malířství, Co je surrealismus?), P. Eluard příspěvek O surrealistické poesii.

Francouzští surrealisté v Praze (1935)

S francouzskými a českými surrealisty ad. (Wilsonovo nádraží, Praha, 27. března 1935), B. Brouk stojící za Paulem Eluardem; v prvé řadě zleva V. Nezval, J. Breton, A. Breton, P. Eluard, J. Šíma a A. Hoffmeister

S francouzskými a českými surrealisty ad. (Wilsonovo nádraží, Praha, 27. března 1935), B. Brouk stojící za Paulem Eluardem; v prvé řadě zleva V. Nezval, J. Breton, A. Breton, P. Eluard, J. Šíma)

Francouzští surrealisté v Praze (Wilsonovo nádraží, Praha, 27. března 1935), B. Brouk stojící za Paulem Eluardem; v prvé řadě zleva V. Nezval, J. Breton, A. Breton, P. Eluard a J. Šíma, neznámé periodikum

S francouzskými a českými surrealisty (1935)

S francouzskými a českými surrealisty (1935), B. Brouk první zleva; zleva Toyen, V. Makovský, A. Breton, J. Breton, P. Eluard, K. Teige a J. Štyrský

S francouzskými a českými surrealisty (1935), B. Brouk první zleva; zleva Toyen, V. Makovský, A. Breton, J. Breton, P. Eluard, K. Teige a J. Štyrský

S francouzskými a českými surrealisty (1935), B. Brouk druhý zleva; zleva Toyen, J. Breton, A. Breton, V. Nezval, V. Makovský, P. Eluard, K. Teige a sedící J. Štyrský

S francouzskými a českými surrealisty (1935), B. Brouk první zleva; zleva Toyen, V. Makovský, A. Breton, J. Breton, P. Eluard, K. Teige a J. Štyrský

S francouzskými a českými surrealisty (detail, 1935), B. Brouk druhý zleva; zleva Toyen,  J. Breton, B. Breton a J. Štyrský

Plakát (přednášky André Bretona a Paula Eluarda, 1935)

Plakát k přednáškám André Bretona a Paula Eluarda (1935), B. Brouk na druhé fotografii zprava

Dopis André Bretonovi (17. 3. 1938, str. 8)

Str. 8 dopisu B. Brouka, K. Biebla, J. Štyrského, K. Teiga a Toyen André Bretonovi (17. března 1938)

ignatury (dopis A. Bretonovi, 23. 3. 1938)

Detail signatur K. Teiga, Toyen, B. Brouka, J. Honzla, J. Štyrského a K. Biebla (dopis André Bretonovi, 23. března 1938, str. 5)

Věnování André Bretonovi z knihy Autosexualismus a psycherotismus (1935), 9. dubna 1935

Broukovo věnování André Bretonovi z Broukovy knihy Autosexualismus a psycherotismus (1935), 9. dubna 1935

Dedikace A. Bretona B. Broukovi - Spojité nádoby

Věnování André Bretona B. Broukovi v Bretonově knize Spojité nádoby (1934), 9. dubna 1935

Vladimír Papoušek o Broukovi a poválečném období

[…] Příkladem střetu individualismu s novým komunistickým slovníkem jsou texty psychologa Bohuslava Brouka, člena původní surrealistické skupiny, vyhraněného individualisty, který sice koketuje se socialismem, nakonec ho však rozkrývá jako ideologii devastující jedinečnost. Jako jeden z mála před­stavitelů české kultury píše antikomunisticky ještě v roce 1947, v době, kdy už to rozhodně není bezpečné a kdy se stahují mraky nad křehce obnovovanou poválečnou demokracií. Tehdy se vrací i český exilový spisovatel Egon Hostovský. I on, ač zapřisáhlý nepřítel Benešovy koncepce, koketuje se socialismem jako s utopickou nadějí v lepší svět. Zanedlouho se však znovu ocitá v americ­kém exilu – s dočasnou nálepkou komunisty, na něhož šije třeba dávat pozor.

Rodí se spisovatelský establishment, který bude páteří oficiální komunis­tické kultury po roce 1948. Marie Pujmanová chystá Miliony holubiček, Vítěz­slav Nezval píše o kremelském orloji a jásá nad Stalinem. Autor psychologic­kých románů Václav Řezáč promýšlí budovatelskou ságu. Mladí komunističtí nadšenci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera přijímají nový jazyk, zřejmě s jistou dávkou rané nevinnosti. Vytváří se zřejmá digrese mezi oficiálním a podzemím, kam odcházejí ti, kdo svou individualitu nehodlali podří­dit novému kolektivnímu nadšení – Milada Součková zůstala ve Spojených státech amerických, mimo oficiální proud setrvávali surrealisté, Skupina 42 v čele s Jiřím Kolářem a také talentovaní autoři, například Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký.

V letech 1945–1947 se však teprve rozhoduje o výsledku střetu mezi jedi­nečností a velkým kolektivním pohybem dějin, a rozhoduje se také o slov­níku, který bude jedince napříště reprezentovat a který bude tvořit jeho obraz světa. Nabízejí se dvě možné osy budoucího diskursu. První je založena na přitakání velkému dějinnému pohybu, který slibuje spásu ve svém definitiv­ním završení – v ukončení dějin. Druhou cestou je reflexe vlastního pobytu ve skutečnosti, existence a míry individuální svobody ve vztahu k nárokům dějin. Tento bazální konflikt se formuje prakticky po celé dvacáté století, mini­málně od nástupu avantgardy, a už během třicátých let jej jasně pojmenovává například Štyrský ve svém článku „Koutek generace“1. Fatálním způsobem se vyhrocuje právě v krátké poválečné periodě 1945–1947. Současně s touto – lze říci – univerzální kontradikcí zaznívají na poli umění i další fundamentální otázky: Lze navázat na koncepty estetických hodnot stanovených před válkou, nebo nová dějinná situace a přestálé trauma ruší minulost a vytvářejí prostor pro nalezení nových vyjadřovacích prostředků? […]

V roce 1947 byla z iniciativy tehdy už velmi redukované původní surrealis­tické skupiny zorganizována Mezinárodní výstava surrealismu. André Breton napíše při této příležitosti manifest „Druhá archa“, v němž jako by se ozýval sartrovský patos osobní odpovědnosti, když zde mluví o povinnosti básníka postavit se proti všem disciplinárním nařízením a o „závazku“ jako o „nectném slově, které se potí servilností, z něhož má umění a poezie hrůz“.2

Kontradikce jedinečnosti a závazku vůči společenství je formulována nejjas­něji právě existencialisty a zjevuje se na dobovém obzoru jako zásadní dějinný problém. Zde je rovněž nově rozvrhován problém jedincovy svobody. Vedle filozofického pole diskursu nachází toto téma odezvu v aktuálním dějinném dění i ve vzpomínkách na přestálá traumata. Tragické osudy lidí masově zbavovaných osobní svobody i života pro nastolené dogma čistoty rasy, stejně jako ponižování Francouzů, Poláků a příslušníků dalších okupovaných národů, kteří byli postaveni do pozice méněcenných poddaných nadřazené panské rasy ovládající většinu Evropy – to vše je živým a opět univerzálním obrazem, který propojuje veřejný prostor a jeho řeč nezávisle na konkrétním jazyce.

Bretonova výzva ve „Druhé arše“ ovšem souvisí i s dalším ohrožením ideologiemi nabízejícími nové očištění a spásu. Absorpční diskursivní síla přicházející z tábora komunistů nabízí nové završení lidského štěstí za cenu další očisty, tentokráte od reliktů starého buržoazního umění, které začne být záhy nazýváno zvrhlým. V článku „Moderní umění a KSČ“ z roku 1947, kdy řeč komunistů už získala zřejmou dominanci, Bohuslav Brouk odvážně, přesně a s transparencí mluvy dítěte odhalujícího císařovu nahotu charakterizuje dobovou situaci v Čechách:

„Nemysleme si však, že naši umělci se snad hlásí ke komunismu ze sebe­vražedné mánie nebo nevědomosti. Komunisté je totiž za jejich přisluhovačství, které projevili obzvláště dokonalým způsobem za posledních voleb, skvěle zaopatřují, dávajíce jim nejen četné zakázky, nýbrž především všeliké sinekury, jako nejvyšší úřednická místa v ministerstvech, ve filmu, v tisku, v zahraniční službě atd. Svou oddaností ke KSČ projevili tedy naši moderní umělci jen svou hamižnost, svou přízemní touhu po tučných prebendách a dále ovšem i svou pevnou víru, že komunistům se přece jen nepodaří strhnout na sebe v našem státě veškerou moc, za níž by byli utraceni jako koťata, kdyby se ani pak snad nechtěli přizpůsobit par­tajním receptům umění. Kultura jde s námi, pokřikují komunisté ve svých průvodech, avšak neří­kají kam.Teprve přihlížíme-li k článku oficiálního filozofa KSČ o moder­ním umění, je nám jasné, že s komunisty jde kultura na jatka, a za to panu Kolmanovi pěkně děkujeme.“3

Brouk obvinil komunisty z útoku na svobodu umění i v řadě svých starších prací, zejména z let 1946–1947. Že v Čechách pro své názory už v této době nenacházel platformu, dokazuje jeho přechod ke slovenskému časopisu. Podstatnější jsou však dva momenty. Především Broukova starost o individuali­tu a její svobodný projev. V exilu, v roce 1956, se k problému vrátí v obsáhlé studii „Problém svobody v lidské kultuře“,4 v níž mimo jiné kritizuje existencialistické pojetí svobody, ale nakonec se s ním shoduje zejména v tom, že svoboda je především otázkou individua, nikoliv společenského řádu či ko­lektivního usilování.

Broukův článek z roku 1947 pak především upozorňuje na to, co bylo dobově často opomíjeno a co neodhalily ani snahy organizátorů večerů Umě­lecké besedy: totiž že profilace umělců v jisté periodě není určována pouze jejich estetickými ideály či uměleckými schopnostmi, ale zásadním způso­bem i dobovou ideologií, mocí, osobními motivacemi. A zároveň je zjevné, že v popisované periodě sehrávaly ryto neumělecké motivy, jako je strach, touha po moci či úspěchu, nejen zásadní roli, ale že také rozdělovaly uměleckou veřejnost na ty, kdo přijmou, byť jen naoko, hodnotový a estetický systém při­cházejícího režimu, a na ty, kdo ho přijmout nechtějí či nemohou. Právě tady se umělci dělí na „insidery“ a „outsidery“, přičemž ovšem umělecký úspěch, stejně jako hodnota, není závislý na tomto historickém „rozpočítávání“. […]

Úryvek ze studie Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) in PALA, Dušan. Stromy a kamení. Praha: Akropolis, 2013, s. 9, 10, 12, 14, 15.

Poznámky


1 Štyrský, J.: „Koutek generace“ Odeon. Literární kurýr 1, č. 1, říjen 1929, s. 12; č. 3, prosinec 1929, s. 46; č. 4, leden 1930, s. 60.

2 Breton, A.: „Druhá archa“, přel. Věra Smetanová, in: Mezinárodni surrealismus, Praha: Topičův salon, 1947, nestránkováno.

3 Brouk, B.: „Moderní umění a KSČ“, Nové prúdy v našom súčasnom živote 3, č. 26, 23. 11. 1947, s. 599–600; též in: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha: Prostor, 2000, s. 607–613. Článek byl reakcí na stať Arnošta Kolmana „Několik poznámek o národně-lidovém umění“ (Program D 48 11, 1947/1948, č. 2, s. 45–51), odmítající avantgardní umění jako nerevoluční.

4 Brouk, B.: „Problém svobody v lidské kultuře“, Svědectví 3, 1960, č. 12, s. 300–323, též in: Týž: Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 172–205.

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Opět vychází Erotická revue

Pražské nakladatelství Torst vydalo v červenci letošního roku nový reprint legendární Erotické revue, kterou vydával Broukův přítel malíř Jindřich Štyrský počátkem třicátých let minulého století jako „přísně soukromý tisk“. První reprint ve třech svazcích vyšel v nakl. Torst již v roce 2001, současná edice má podobu pouze jednoho svazku.

Z textu nakladatele: „Reprint jednoho z nejnedostupnějších a nejvzácnějších knižních projektů české meziválečné avantgardy. Na naléhání zájemců o moderní české umění z řad historiků umění, literatury a studentů vydává nakladatelství Torst fotoreprinty všech tří ročníků Štyrského Erotické revue. Na literární a výtvarné podobě tohoto unikátního projektu se podíleli mimo jiné J. Štyrský, Toyen, A. Hoffmeister, F. Bidlo, A. Pelc, E. Filla, A. Wachsman, B. Brouk, V. Nezval, F. Halas, J. Hořejší, F. HrubínV. Závada, překládány zde byly mj. texty Aragonovy, Freudovy, BretonovyEluardovy.“

V Broukově případě obsahuje revue dva příspěvky: Onanie jakožto světový názor (říjen 1930–květen 1931, r. 1, s. 79–84) a Chvála cudného rozumu (duben 1933, r. třetí, s. 24–28).

Více se o Erotické revui můžete dočíst zde.

Erotická revue (obálka; Torst, 2011)