Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Burian
Vojtěch Čurda o biografii Stanislava Budína
První ucelená biografie sledující vývoj novináře a celoživotního levičáka Stanislava Budína se musela vypořádat nejen s bílými místy, která bylo třeba zaplnit, ale také s hodnocením nejrůznějších politických zvratů, jež do značné míry určovaly Budínovu životní dráhu.
Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903-1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. […]
V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. […]
Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek. […]
Úryvek pochází z recenze Vojtěcha Čurdy publikace Martina Gromana Stanislav Budín: Komunista bez legitimace (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016), publikované v kulturním čtrnáctideníku A2, 15. 2. 2017, r. XIII, č. 4, s. 29.
Martin Groman: Stanislav Budín (2016, obálka)
Vzpomínka Josefa Rybáka
[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?
A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?
Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.
To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]
Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.
Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka
Josef Rybák (1904-1992), nedatováno
Brouk v denících Vítězslava Nezvala
Sedíme se Štyrským, s Broukem a s Toyen v Metru a čekáme na Makovského. Ten souhlasí s letákem[1] a ihned je rozhodnut odříci výstavu portrétů. Žádá se Mánes o listopadový termín k výstavě Surrealist. skupiny. Jdem do kavárny Axa, kde je basin – a rozhodujeme se scházet se tam každý pátek v 8 hodin. (12. 3. 1934)
Jedeme do Axy (s Ježkem), mám trochu kocovinu, Biebl přišel, Makovský chybí, zlobíme se. Jednáme o technických záležitostech skupiny. Večer se procházíme před Axou s Toyen, Broukem a Honzlem a jedeme se Štyrským domů. Stavujeme se ještě v kavárně Daliborce, kde jsme do 2 hodin. (16. 3. 1934)
U Julišů se domlouvá Štyrský s Broukem na koupi aparátu. Rozhoduji se také koupit si aparát a radio. (20. 3. 1934)
Štyrský ujednal s Broukem, že si půjdem koupit aparáty. Jedeme k Broukům. Brouk s mikroskopem. […] Brouk nám vysvětluje, jak se zachází s aparátem, dělám objednávku detailů atd. Doma si zkouším zacházení s aparátem. (21. 3. 1934)
… přišel Štyrský, Brouk, Toyen, polemizujeme s Fučíkem o náš leták, Štyrský odejel, já s Toyen jsme na schůzi Levé fronty – hájím Teigeho, vyjednal jsem vkládání prospektů do Doby. Štyrský se neobjevil, jdem s Toyen za Broukem k Paukrtům, tam jsem nucen sedět s [nečit. jm.] a s Konrádem – jsem s nimi ještě chvilku u Šupů. Jedu domů ke 3. hodině. (3. 4. 1934)
Sešli jsme se odpoledne se Štyrským a s Broukem a jdeme k Srdcovi prohlížet laciné vyřazené knížky. Koupil jsem si jich několik. […] Jdem s Broukem, Štyrským a Toyen do Mánesa, přeme se s Broukem o některé detaily z psychoanalýzy, které jsou v rozporu s dialekt. materialismem. V Olympiku, kde je též Teige (s agitpropem), pokračujeme v polemice. Brouk dostal doplatit honorář za knížku. Jedeme domů až ráno. (7. 4. 1934)
Jdu s Toyen a s Broukem na Vlastu Buriana. U Vlasty v šatně. (8. 2. 1937)
Z Nezvalových diářů, uložených v Literárním archívu Pamatníku národního písemnictví v Praze vybral BS [= Bruno Solařík – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu].
Úryvky z Nezvalových záznamů, které byly otištěny pod titulem “Číšník polije Toyen šaty”: Z diářů Vítězslava Nezvala (Analogon, [září] 2011, r. [23], č. 64, s. 34–36).
Bohuslav Brouk 