Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Camus
Bohuslav Brouk a Albert Camus
Paralela myšlenkových konceptů Brouka (O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009) s Camusem (Mýtus o Sisyfovi. Praha: Garamond, 2006): jak Brouk svým lhostejným rozumným, tak Camus svým absurdním člověkem se snaží překonat (Broukovým slovníkem řečenou) pošetilost života a jeho tužeb. Utopická cesta za zodpověděním racionálně vystavěné otázky po smyslu (a následné praxi) lidské existence poté končí u Brouka konstrukcí ideálního člověka, který je oproštěn od sentimentality možnosti ideálu lásky a který nejedná jinak než racionálně, u Camuse poté vyvázáním se z rozumovosti původní otázky a jejím „znovuzacyklení“ v absurdní etiku vyčerpání možností existence. Lze si „dopřát“ následnou spekulaci: Brouk by mohl nařknout Camuse ze „sentimentalismu“, stejně tak jako by Camus mohl nařknout Brouka z „racionalismu“.
Závěr 4. kapitoly nazvané „Bohuslav Brouk“ z magisterské diplomové práce Jana Kubeše Sebevražda v literárním díle Schola alternativa (Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 27).
Albert Camus (1913-1960; Paříž, 1947, foto Henri Cartier-Bresson)
Jan Kubeš: Sebevražda v literárním díle Schola alternativa (titulní list, 2010)
Vojtěch Lahoda: Zdenek Rykr a Bohuslav Brouk
[…] Dobrovolná smrt má však i další aspekty, které možná konkrétní důvody přesahují. Tím, že byla poněkud „propagačním divadlem“, jak Markýz de Sade ve Filozofii budoáru nazval sebevraždu v době Revoluce, mohla být Rykrova akce atavistickou připomínkou dobrovolné smrti francouzských republikánů, kteří volili „svobodu nebo smrt“1. Stala se „morálkou v akci“, prokázáním, dle Camuse, své svobody. Rykrův případ nejspíše souvisí s intelektuální náladou, kterou kolem pojmu „geniality“ (životní zdatnosti) a sebevraždy aktivoval vedle surrealistického zájmu o hysterii a podvědomí Bohuslav Brouk. V řadě Rykrových obrazů Elegií se objevuje hlava Génia, nejčastěji v emblému, případně plující v nebi. Hlava mladého muže v profilu má často mladické rysy. Již bylo uvedeno, že je můžeme považovat za kryptoautoportréty. Právě Bohuslav Brouk napsal knihu Patologie životní zdatnosti, vydanou v roce 1937 s obálkou Jindřicha Štyrského. Zde se Brouk mimo jiné zamýšlí nad otázkou „předčasného uhasnutí tvůrčích sil“, které mnohdy tvůrcům prospívá v tom, „že jejich život nabývá tragických rysů, jež jsou velmi příhodné, aby vzbudily lidský zájem a reverenci“ a umožňuje, aby si „lid z jejich kratičké činnosti, z jejich fragmentárního díla učinil lepší představu o jejich ‚nadání‘ a skvělosti, než jakou by byli tito tvůrcové v stavu prokázat, kdyby žili déle“.2 Rykr byl v době dobrovolného skonu na vrcholu tvůrčích sil a prošel všemi myslitelnými cestami moderního umění. Zdá se, víme-li, jaké obrazy z cyklu Žena v koupelně vytvářel malíř poslední rok svého života, tj. obrazy výlučně semiabstraktní a avantgardní, že jeho sebevražedné gesto není jen výpovědí o jeho osudu, trápení, ale také „divadelní“ sebevraždou avantgardy, s níž sice institucionálně nikdy nesplynul, ale ve svém důsledku ji neustálými experimenty naplňoval. […]
Úryvek z příspěvku Vojtěcha Lahody Elegie Zdenka Rykra (in 55. bulletin Moravské galerie v Brně. Brno: Moravská galerie v Brně a Město Brno, 1999, s. 80 a 82).
Poznámky
1 D. Timková, Dobrovolná smrt a elita Francouzské revoluce, Český časopis historický 96, 1997, s. 1–34.
2 B. Brouk, Patologie životní zdatnosti, Praha 1937, s. 198. Bohuslav Brouk vydal již v roce 1936 knihu o sebevraždě, O smrti, lásce a žárlivosti [2. vyd. O pošetiloti života i smrti, Praha 2009 – pozn. autora webu].
Zdenek Rykr (1900-1940), nedatováno
Vojtěch Lahoda (1955), Edinburk, duben 2009
Vladimír Papoušek o Broukovi
[…] Jeden z prvních textů specificky se vymykajících dominující diskusi o příčinách a následcích únorového převratu je separát vydaný v Paříži už v létě 1949. Jeho autorem je Jan Vlasák (pseudonym Bohuslava Brouka) a jmenuje se Dopisy z exilu příštím milenkám. Bývalý člen pražské surrealistické skupiny tu jako jeden z prvních analyzuje postavení emigrace spíše z hlediska své subjektivní situace než z hlediska obecných nadosobních cílů exulantů. Stylizuje se, podobně jako ve svých pracích předválečných, do pozice znuděného pražského dandyho pěstujícího „vysokou kulturu“ a pohrdajícího politickým hokynařením, hysterií, národními ideály i představou, že na exilu samotném může být něco vznešeného. Vlasákova proklamace individualismu znamená ostrou kritiku exilového „kolektivismu“ a víceméně i rozchod se všemi možnými modely exulantských organizací.
Pro Vlasáka je emigrace především otevřením prostoru vlastní svobody. Zde se v některých momentech přibližuje svou autostylizací hrdinům francouzských existencialistických próz. Vlasákův separát končí jeho vlastním životopisem, v němž se uvádí: „Do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že třináct je šťastné číslo… Snaží se životem protlouci jako nezúčastněný divák, který má právo hvízdat, kdykoliv se mu hra nelíbí, a který je spokojen vědomím, že může opustit toto pozemské divadlo, kdykoliv to uzná za vhodné.“ (Vlasák, J.: Dopisy z exilu příštím milenkám, Paříž 1949, s. 6)
Proklamace nevěrectví, pocit distance a neúčasti na událostech vlastního života, zřeknutí se nadějí a iluzí a z toho pramenící vědomí svobody volby (vždy je možné pískat a vždy je možné odejít), jsou prvky téměř totožné s charakteristikami hrdinů francouzského „revoltujícího“ existencialismu Sartrova a Camusova.
Vlasák se velmi ostře staví proti exilové „hře na odboj“, kterou shledává falešným důvodem k bytí. Pokládá ji za komickou roli, jíž by se člověk neměl ujímat ani pod pohrůžkou smrti. Jestliže v této souvislosti odhlédneme od zcela jistě přítomných dobově podmíněných invektiv, je zřejmé, že to, co zbývá, je opět specifická stylizace mluvčího, který se odmítá sklonit před zoufalstvím exilu a vyjadřuje svůj protest proti situaci, do níž byl vržen. Protestuje přijetím svého údělu. Blíží se tak pojetí bohy odsouzeného krále z Camusova eseje Mýtus o Sisyfovi. Tato stylizace představuje mezi exulantskou tvorbou počátku padesátých let spíše výjimku a zdá se, že vznikla i díky bezprostřednímu kontaktu s existencialistickou atmosférou tehdejší intelektuální Paříže. Vlasákův individualismus spojený s otevřenou kritikou exilových poměrů, gesto skepse a protestu tedy modelují určitý typ postoje blízký francouzskému „ateistickému“ existencialismu, ale k otevřené reflexi tohoto duchovního proudu v textu nedochází. V naší úvaze se tedy opíráme spíše o komparaci analogických prvků než o jasný signál. […]
Ukázka pochází z publikace Vladimíra Papouška Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století. Praha: Torst, 2005, s. 349–351; analýza Broukovi tvorby je autorem rozvedena ve studii Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursu v textech Bohuslava Brouka in PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007 (jedná se o studii původně psanou pro publikaci Zde trapno existovat /Brno: Host, 2008/, v níž je studie rovněž otištěna).
Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010
Bohuslav Brouk 