Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Černý
Protestujeme!
Byl nám dodán následující projev význačných českých intelektuálů, který srdečně vítáme a kterému popřáváme místa tím ochotněji, že jej ostatní tisk, kterému byl zaslán, umlčel. Redakce Proletářských novin.
K novému moskevskému procesu[1] pokládáme za svoji povinnost říci veřejně, že metody, jakými jsou vedeny procesy proti někdejším vůdcům Říjnové revoluce a vynikajícím vědeckým pracovníkům, nás naprosto nepřesvědčují o vině obžalovaných. Nevěřili jsme nikdy a nevěříme ani dnes, že většina Leninových spolupracovníků byli zrádci socialismu a špiony zahraničních velmocí. Jako přátelé Sovětského svazu a stoupenci mezinárodního hnutí dělnického připojujeme se k protestu, který zaslala do Moskvy francouzská Liga pro lidská práva.
Frant. Bidlo, malíř; Boh. Brouk, spisovatel; Václav Černý, spisovatel; J. L. Fischer, docent Masarykovy univ. v Brně; dr. L. Görlich, lékař; Frant. Halas, básník; Jar. Ježek, skladatel; Václ. Kaplický, spisovatel; Fr. Kovárna, docent Karlovy university v Praze, Jan Noha, básník; K. Reiner, skladatel; Jar. Seifert, básník; K. Teige, spisovatel; Toyen, malířka.
Manifest Protestujeme! byl otištěn v Proletářských novinách, 15. dubna 1938, r. [1], č. 1, s. 1; přetištěno v samizdatu vydaném článku Jiřího Brabce Promluvy zaslechnuté po padesáti letech aneb Zapadlý list, Kritický sborník, 1989, r. IX, č. 3, také in PALEK, Karel (ed.). Kritický sborník 1981–1989: Výbor ze samizdatových ročníků. Praha: Triáda, 2009, s. 588.
[1] Tzv. čtvrtý moskevský proces byl namířen proti tzv. pravici („pravicově trockistickému antisovětskému bloku“) a proběhl mezi 2.–12. březnem 1938. Na lavici obžalovaných seděli Nikolaj Ivanovič Bucharin, Christian Georgijevič Rakovskij a bývalý předseda vlády Alexej Ivanovič Rykov. Prokuratura je vinila z toho, že po celou dobu od Říjnové revoluce (1917) byli protisovětskými spiklenci, kteří osnovali plány na zavraždění Lenina i Stalina, cizím státům potom chtěli vydat části sovětského území; odsouzeni byli k trestům smrti.
Manifest Protestujeme!, Proletářské noviny, 15. dubna 1938.
Nabídka Broukovy Jazykové komiky (1941)
Antikvariát v pražských Nuslích nabízí k prodeji za bezkonkurenční cenu 190 Kč Broukovu estetickou studii Jazyková komika, ojedinělé, průkopnické strukturalistické dílo, svým humorným zaměřením blízké surrealismu, v němž Brouk zavádí typologii jednotlivých jazykových forem komiky. Po skončení druhé světové války (1946) byla publikace obhájena jako dizertační práce u profesorů Jana Mukařovského, Otakara R. Machotky a Jana B. Kozáka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Profesor Mukařovský ve svém posudku mj. uvedl, že hlavní zásluhou Broukovy práce je „vyhledání co nejúplnějšího seznamu možností, které jazykový materiál komičnu poskytuje, a roztřídění tohoto značně bohatého i různorodého materiálu“*.
OBSAH PUBLIKACE
1. Komické projevy jazykové
2. Zvukově komická mluva a její význam
3. Komický slovník, tvarosloví a skladba
4. Komické slovní hříčky a vtipy
5. Komický záznam
O Jazykové komice se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:
BEČKA, J[osef] V. Komika a humor v jazyce. Naše řeč, 1946, r. 30, č. 4-5.
SVOBODA, K. Jazyková komika. Listy filologické, 1942, r. 69, seš. 4, s. 280-282.
TOMÁŠEK, Petr. Teorie komiky nebo komická teorie?: Bohuslav Brouk estetikem. In GILK, Erik (ed.). Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století: Sborník příspěvků ze sympozia Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století konaného 20.-22. května 2004 v Rychnově nad Kněžnou. Boskovice: František Šalé – Albert, 2004, s. 34-40.
T[ROST], P[avel]. O jazykové komice. Slovo a slovesnost, 1941, r. VII, s. 219–220.
Bohuslav Brouk: Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý
Z článku Bohumila Polana
Seznámil jsem se s Konstantinem Bieblem v prvních třech letech čtyřicátých, kdy jsem v červenci nebo v srpnu několik dní pobýval s Karlem Konrádem a jeho ženou, mou dcerou Milenou, v Bělovsi u Náchoda. V skromném, tichém lázeňském místě se v prázdninovém čase scházela společnost spisovatelů, kteří se tam cítili bezpečnější před německou policií a českými udavači. Biebl se svým tehdy nejbližším přítelem Konrádem nikdy v běloveském zátiší nechyběli. K nim se opakovaným pobytem přidružoval Kamil Bednář s rodinkou. Ze sousedního domovského Náchoda přicházíval do lázniček Václav Černý. Stolní kruh v hostinci pana Jarkovského časem rozšiřovali Vladimír Neff s Vlastou Petrovičovou, Bohuslav Brouk,1 Jaroslav Kratochvíl, Josef Trojan, Zdeněk Urbánek, umělecký teoretik a kritik Václav Nebeský. S Helenou Šmahelovou přijel někdy ze Slatiňan Jaromír John. […]
Úryvek z příspěvku literárního/divadelního kritika a básníka Bohumila Polana (vl. jm. Bohumil Čuřín) Skočím z věže: Životní závěr Konstantina Biebla (Tvar, 12. 5. 2011, r. XXII, č. 10, s. 6).
1 Brouk byl mj. Bieblovým švagrem – v r. 1941 se oženil s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou Bieblovy manželky.
Bohuslav Brouk se švagrem Konstantinem Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940
Bohuslav Brouk s manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem Konstantinem Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)
Zdeněk Kirschner vzpomíná na Bohuslava Brouka
Nebyl jsem, toť se ví, sám tak chytrý, abych si bez pomoci vybral srovnávací dějiny literatur ke studiu na Filozofické fakultě. Brožura s informacemi o studiu přinášela před oči „reálgymnasijního“ maturanta v roce 1947 takové množství možností, že choutky, ještě nebrzděné představou zkoušek, se rozbíhaly do všech stran. Můj tatínek, který pracoval tam, kde začínal kdysi sloužit Franz Kafka, znal ze své obchodní činnosti Bohuslava Brouka – o němž s jistou dávkou noblesního pohrdání říkal, že ten firmu Brouk a Babku nepovznese, a měl, myslím, jako ve všem, co řekl, pravdu – a tudíž mě k panu Broukovi vzal, aby mi z nepřehledného množství nabízených oborů na Filozofické fakultě něco vhodného doporučil. Tehdy se mě notář při povinném ověřování maturitního vysvědčení, prohlédnuv si moje známky, s netajeným údivem zeptal, co vlastně chci studovat, správně předpokládaje na základě jediné jedničky, a to z náboženství, že to přece jen nebude teologie. Ale na fakultu jsem se dostal, neboť ještě nebylo ani kádrování ani numerus clausus. Přednášelo se v návalu neukojených předválečných, válečných a nových poválečných ročníků v leckterých pražských sálech, ale žádný děkan ani rektor – tehdy ovšem – se neodvážil sahat ke zmenšování počtu studentů výmluvou na nedostatek místa nebo přednášejících. Bohuslav Brouk mi bez zdráhání doporučil obor čí spíše osobu pana profesora Černého. […]
Ukázka z textu Co dal Václav Černý nám, svým hloupějším studentům ze čtyřicátých let, uveřejněném ve sborníku Václav Černý. Život a dílo: Materiály z mezioborové konference (Náchod 23.–25. března 1995) (Red. Věra Brožová. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1996, s. 37).
Rozhlasový vzpomínkový pořad Osudy Zdeňka Kirschnera (připravila Marina Feltlová, Český rozhlas 3-Vltava, 12. března 2018).
O literárním historikovi a historikovi fotografie, publicistovi a překladateli Zdeňkovi Kirschnerovi se můžete dočíst zde a zde.
Zdeněk Kirschner (1928), nedatováno
Václav Černý: Život a dílo (1996, obálka)
Reakce Zdeňka Hrubana na příspěvek Franka Marlowa
Ani labuť ani Lůna
[…] Bohuslav Brouk. Černý o něm píše, že to byl naivní, přímo chlapecký fanatik freudismu a surrealismu. Zabýval se analýzou erotických jevů. Podle průpovědi „čím kdo zachází, tím také schází“ chytil – asi při těch analýzách – syfilis a na něj později zemřel. Šalda považuje Broukův příspěvek do sborníku Ani labuť ani Lůna, za zkomolený a neohebný. Píše: „Jak se mohou lidé Nezvalova a Teigeho kalibru kompromitovat s takovým Broukem?“
Z článku česko-amerického právníka a podnikatele Franka Marlowa Ani labuť ani Lůna, Reportér/Polygon, 1990, r. 7, č. 6, s. 27.
Ani labuť ani syfilis
V článku Ani labuť ani Lůna (Reportér, 1990, č. 6) je o Dr. Bohuslavu Broukovi psáno: „Zabýval se analýzou erotických jevů. Podle průpovědi ‚čím kdo zachází, tím také schází‘ chytil – asi při těch analýzách – syfilis a na něj později zemřel.“ Paragraf vyznívá jako hanobení díla Brouka.
Škoda, že si autor neudělal názor o Broukovi na základě čtení jeho knih. Poznal by, že Brouk bojoval proti předsudkům, odstraňoval tabu a „hledal pravdu“ na podkladě faktů jak to dělal TGM. Broukovy názory o sexualitě vyjádřené za první republiky jsou uznávány a šířeny předními americkými časopisy teprve v posledním desítiletí. Brouk by nehanobil lidi jen proto, že mají AIDS. Brouk by žádal klinickou nebo pitevní diagnosu, než by nazval někoho syfilitikem. (Mimo jiné syfilis čili přijíce je ženského rodu.)
Navštívil jsem Dr. Brouka několik měsíců před jeho smrtí. O svém zdraví mluvil velmi otevřeně. Přežil mozkovou mrtvici a měl cukrovku, na jejíž komplikace pravděpodobně zemřel. Kdyby Dr. Brouk měl opravdu přijíci, zařadili bychom ho mezi Jaroslava Vrchlického, Bedřicha Smetanu a jiné velikány?
Čtenářům, které osoba Dr. Brouka zajímá, doporučujeme nekrolog v třetím díle Pejskarovy Poslední pocty.
Neotištěná reakce prof. Zdeňka Hrubana (1921-2011) zaslaná redakci časopisu Reportér/Polygon.
Bohuslav Brouk 