Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Debnár
Václav Hnátek o Broukově Na obranu individualismu
Redaktoři kulturní rubriky MF DNES sestavili vlastní katalog pětapadesáti lákadel převážně novinek předvánočního trhu. Tady je hlavní pětice dárků, které vybrali jako vlastní „srdeční záležitost“.
Václav Hnátek: Přiznávám, že mám rád podivuhodné a prazvláštní, často i konfliktní osobnosti, rád si o nich čtu a rád si je čtu, jsou-li literárně činné. Letošní rok byl poměrně bohatý na různé literární životopisy (Horáčková o Čerepkové, Reiner o Blatném a další), stejně jako na edice starších děl více či méně klasických autorů. Pro mě zcela mimořádné je další nahlédnutí do světa Bohuslava Brouka, osobnosti, která, s nadsázkou řečeno, vždycky stála proti všem. O tom ostatně svědčí i titul výboru z Broukovy publicistiky z let 1930–60, který sestavil autorův dlouholetý propagátor a editor Viktor Debnár. Velmi cenná je úvodní studie surrealisty Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, která zařazuje vybrané texty, které v obsáhlém, bezmála šestisetstránkovém svazku čteme, do kontextu jak dobového, tak individuálního. Hodně o autorovi vypovídá i závěrečný editorův text s máchovským titulem Ani labuť, ani brouk. Mnohé vlastní Broukovy texty, které tvoří samozřejmě většinu svazku, jsou dodnes provokativní už svým názvem, nejpatrněji v jeho úvahách z oblasti psychoanalýzy a sexuologie, například skutečně legendární Onanie jakožto světový názor. Texty, které se týkají kultury, většinou souvisejí s okruhem české avantgardy, jejímž byl Brouk příslušníkem. Články politického charakteru hájí Broukovy názory proti většině „-ismů“ 20. století.
Anketa 55 dárků, které sluší a neomrzí, byla zveřejněna v deníku Mladá fronta Dnes, 6. 12. 2014, s. 5.
Václav Hnátek, nedatováno
Jaromír Slomek: Brouk do kapsy, blbečci a duševní kreténi
O Bohuslavu Broukovi (1912–1978) už tady byla řeč 10. 7. 2010, tehdy proto, že vyšla knížka Životní sloh, připravená věrným a oddaným broukovským editorem Viktorem A. Debnárem (nar. 1979). Mimochodem, tento muž založil a provozuje, tedy rozšiřuje a aktualizuje, internetové stránky nazvané http://www.bohuslavbrouk.cz/, kde je hojnost textů (i sekundárních) a fotografií, jednou tam možná budou Broukovy sebrané spisy, prostě vše, co z Broukovy ruky vyšlo, ať knihy, ať články, ať dopisy. Zatím však pan Debnár stále ještě usiluje o prezentaci Broukova díla jaksi postaru, na papíře, tedy v knižní podobě. A proč ne? Když tady vychází na čtyřicet knih denně, jednou za rok jedna z nich může být Broukova. Otázka je, jak početné broukovské publikum tu existuje.
Literární dílo Bohuslava Brouka není v povědomí českého národa usazeno tak jako třeba verše Erbenovy, Bezručovy nebo Seifertovy, jako prózy Němcové, Vančurovy nebo Hrabalovy. Jistě, Brouk není tak velký jako oni, navíc ho asi ve škole nemá kdo vykládat. Dnešní středoškolští češtináři, řekněme lidé pětadvacetiletí až sedmdesátiletí, se o něm sami neučili, na filozofických a pedagogických fakultách jim o něm pravděpodobně nikdo nevykládal, o Broukovi se mohli ti zvídavější z nich dočíst až v prvním svazku Lexikonu české literatury (1985). Brouk se do osnov nevešel, navíc to byl poúnorový exulant – a o takových se čtyřicet let mlčelo, až se na některé z nich opravdu zapomnělo.
Leč „od minulosti spějme zpátky“, jak se zpívá v jedné pochmurné písničce. Nakladatelství Volvox Globator, podpořeno finančně ministerstvem kultury, vydalo koncem léta nevelkou knížku nazvanou O šalbě svobody a filosofie. Z rozsáhlejšího Broukova rukopisu tento text vyloupl již jmenovaný editor: „K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík (tedy – výběrový jmenný rejstřík, jak se v jeho záhlaví přiznává, úkaz poměrně vzácný, protože nepraktický – J. S.) sestavil Viktor A. Debnár.“ Jde tu, dočítáme se, o „závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofies podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž autor začal pracovat během roku 1953 v Melbourne“ a dokončil ho o pět let později.
Také tato Broukova studie, soudě alespoň podle nyní publikovaného závěru, má všech pět p: je provokativní, potměšilá, poťouchlá, pitvorná i (parciálně) poutavá. Při prvním čtení docela zábavná, při opakovaném už sotva. Brouk třeba napíše (pro pořádek: je to pod čarou, tedy přičiněno editorem, ovšem Broukova autentická slova to jsou, byť z jiného textu): „A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti.“ Co s tím? Vyvracet? A proč?
Brouk je však nejen zarputilý, bohorovně generalizující a též chybující (například výrok o náboženství jako opiu lidu připisuje Leninovi, ač jeho autorem je Marx), nýbrž i jazykově hravý, rozjímá například takto: „Proto se nedivme, že se nejeví nikomu jako protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích jako o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v „demokratických“ zemích se pokládají za zotročené. To potvrzuje, že užívání slova „svobodný“ ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často také nekryje. V češtině máme pro to vhodnou analogii v užívání slova „svobodný“ na rozdíl od „ženatý“. V tomto smyslu je svobodný muž považován za opravdu svobodného a ženatý jen v anekdotách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem jak svobodného, tak i manželského stavu člověka.“
Tady se čtenář zarazí: „A naopak ne?“ Také naše politická nesvoboda přece byla atributem jak lidí neoženěných, neprovdaných, tedy svobodných, tak těch, kteří se vstupem do manželství se „svobodou“ rozloučili. A nejmenovaly se tu náhodou za té dlouhé studené války jedny noviny ironicky Svobodné slovo? A co svobodná povolání? Svobodní zednáři? Ve svobodě? V nesvobodě? Třeba o tom všem píše Bohuslav Brouk v té větší části svého spisu, kterou editor do dnešní knížečky nepojal.
Publikováno na autorově blogu, 24. 9. 2011.
Jaromír Slomek (foto Jan Zátorský), nedatováno
Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století
Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.
Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.
Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.
Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.
Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.
A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.
Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…
Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.
Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014
Petr Zídek: Bohuslav Brouk, obránce demokracie
Viktor A. Debnár vydává průřez publicistiky Bohuslava Brouka, enfant terrible české meziválečné avantgardy a pozdějšího obránce demokratických svobod.
Bohuslav Brouk (1912–1978) zřejmě nebyl v životě úplně šťastný, štěstí má ale po smrti na svého editora. Viktor A. Debnár zpřístupňuje systematicky Broukovo dílo a také mu založil a vzorně vede webovou stránku. Debnár nyní vydal v nakladatelství Academia výbor z Broukovy publicistiky z let 1930–1960.
Bohuslav Brouk je dnes znám převážně v kontextu českého surrealismu 30. let (např. Derek Sayer ho v knize recenzované na této straně zmiňuje asi dvacetkrát). Svými články i většími pracemi jako Autosexualismus a psycherotismus (1935), Manželství. Sanatorium pro méněcenné (1937) šokoval měšťáky, tedy společenskou vrstvu, z níž vyšel – jeho otec byl spolumajitel známých obchodních domů Brouk a Babka.
Německé zvrhlosti
Debnárův výbor z publicistiky, který je doplněn hned čtyřmi hutnými studiemi Vladimíra Papouška, Bruna Solaříka, Milana Drápaly a editora, vnímání Brouka rozšiřuje. Vedle jeho statí o psychoanalýze, sexuologii, umění a kultuře, přináší také oddíly věnovaný politické publicistice. Navazuje tím na Antologii české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, kterou před čtrnácti lety vydal Milan Drápala pod titulem Na ztracené vartě Západu.
Broukovy psychoanalytické články jsou z dnešního pohledu již jen pouhou kuriozitou. Například jeho interpretaci nacismu jako produktu sexuální zvrhlosti Němců: „Jestliže se v jiných zemích rozlišovali lidé podle politického nebo náboženského přesvědčení, třídili se Němci především podle své specifické pohlavní zvrácenosti. Ten příslušel k homosexuálům, onen k masochistům, jiný k fetišistům, další k sadistům a nejumírněnější, nejslušnější Němci byli zase alespoň stoupenci nudismu…“
Naopak Broukovy texty z let 1945–1948 jsou dodnes aktuální svou jasnozřivostí, a především odvahou. To, co si dovolil napsat v tehdejší době omezené svobody slova Bohuslav Brouk o komunistech, bylo zcela výjimečné. Čteme například: „Lid, lidovost a podobná hesla jsou pro naše komunisty jen nevinně vzhlížejícím pláštíkem, pod jehož ochranou se snaží uchvátit veškerou moc ve státě pro sebe samé.“ Ve stejném článku ze srpna 1947 přirovnává komunisty ovládanou SNB k „četám esesáků a gestapáků“.
Brouk biologem
V této době již Brouk nemohl v českých zemích publikovat ani v tisku demokratických stran a útočiště nalezl ve slovenském časopise Nové prúdy založeném předsedou Demokratické strany Jozefem Lettrichem, který byl podle Milana Drápaly „jedním z nejvýraznějších a nejlepších politických listů v celém tehdejším Československu“. Jeho hlavní význam spočíval v tom, že překročil národně frontovní rozdělení tisku a dal prostor širokému spektru nekomunistických autorů.
Bohuslav Brouk odešel v roce 1948 do exilu, čímž si pravděpodobně zachránil život. Pobýval nejprve ve Francii, odkud odjel na počátku 50. let do Austrálie, která jako jedna z mála poskytovala uprchlíkům víza. V roce 1958 se přestěhoval do Británie, kde o dvacet let později zemřel. Bohužel se mu nepodařilo získat místo ve Svobodné Evropě, snad vinou svého krátkého členství v KSČ, z níž vystoupil v únoru 1946. Také do exilových periodik až na výjimky nepsal. Živil se jako biolog, což byl jeden z oborů, který v Praze vystudoval.
Příspěvek historika Petra Zídka byl publikován v deníku Lidové noviny (30. listopadu 2014, č. 279, příl. Orientace, s. 10); naskenovanou verzi článku si můžete přečíst zde.
Petr Zídek (1971), 2012, foto Jovan Dezort
Křest Broukovy knihy Na obranu individualismu
Pozvánka na uvedení knihy B. Brouka Na obranu individualismu (20. října 2014)
Vernisáž výstavy Brouk, Bohuslav Brouk
Výstava fotografií spojených s životem Bohuslava Brouka (1912-1978), enfant terrible českého a slovenského kulturního života třicátých a čtyřicátých let. Úvodní slovo přednese kurátor výstavy Viktor A. Debnár a Bruno Solařík. Součástí vernisáže bude rovněž uvedení Broukovy knihy Na obranu individualismu (ed. V. A. Debnár, Academia, 2014).
Kdy: pondělí 6. října 2014 v 19 hod.
Kde: Café Lajka, U Akademie 11, Praha 7
Výstava potrvá do 31. října 2014.
Pozvánka na výstavu Brouk, Bohuslav Brouk (6.-31. října 2014, Café Lajka)
Bohuslav Brouk 