Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv demokracie

Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014

Reklamy

Blíží se vydání Broukova svazku Na obranu individualismu

Ediční plán nakladatelství Academia na léta 2014/2015 obsahuje anotaci Broukova rozsáhlého svazku Na obranu individualismu, představujícího autorovu publicistiku z let 1930–1960. Výbor, který edičně připravil Viktor A. Debnár, obsahuje doprovodné studie Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, Vladimíra Papouška „Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk, Milana Drápaly Individualista s kolektivistickými ideály a Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk. Publikace vychází v červnu/červenci 2014 v rámci edice Šťastné zítřky.

Úvodní slovo editora

Z více než jednoho sta článků, které Bohuslav Brouk publikoval a které jsou ve svém celku charakterizovány fundamentální svobodomyslností dbající na naprostou svobodu tvorby nezávislé na jakémkoliv společenském, politickém a jiném diktátu, se v přítomném svazku dostává čtenáři přibližně jedna jejich polovina. Jedná se o texty, které zřetelně charakterizují Broukův podnětný myšlenkový přínos k jednotlivým tématům a které přinášejí do dnešních dnů aktuální názory; vzhledem k šíři autorova mnohotematického a mnohovrstevnatého zájmu byly jednotlivé příspěvky rozděleny do tří oddílů: Psychoanalýza, sexuologie…, Umění a kultura a Společnost, politika…

B. Brouk Na obranu indivi

Anotace knihy Bohuslava Brouka Na obranu individualismu v Edičním plánu nakl. Academia 2014/2015

Vladimír Papoušek o Broukovi a poválečném období

[…] Příkladem střetu individualismu s novým komunistickým slovníkem jsou texty psychologa Bohuslava Brouka, člena původní surrealistické skupiny, vyhraněného individualisty, který sice koketuje se socialismem, nakonec ho však rozkrývá jako ideologii devastující jedinečnost. Jako jeden z mála před­stavitelů české kultury píše antikomunisticky ještě v roce 1947, v době, kdy už to rozhodně není bezpečné a kdy se stahují mraky nad křehce obnovovanou poválečnou demokracií. Tehdy se vrací i český exilový spisovatel Egon Hostovský. I on, ač zapřisáhlý nepřítel Benešovy koncepce, koketuje se socialismem jako s utopickou nadějí v lepší svět. Zanedlouho se však znovu ocitá v americ­kém exilu – s dočasnou nálepkou komunisty, na něhož šije třeba dávat pozor.

Rodí se spisovatelský establishment, který bude páteří oficiální komunis­tické kultury po roce 1948. Marie Pujmanová chystá Miliony holubiček, Vítěz­slav Nezval píše o kremelském orloji a jásá nad Stalinem. Autor psychologic­kých románů Václav Řezáč promýšlí budovatelskou ságu. Mladí komunističtí nadšenci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera přijímají nový jazyk, zřejmě s jistou dávkou rané nevinnosti. Vytváří se zřejmá digrese mezi oficiálním a podzemím, kam odcházejí ti, kdo svou individualitu nehodlali podří­dit novému kolektivnímu nadšení – Milada Součková zůstala ve Spojených státech amerických, mimo oficiální proud setrvávali surrealisté, Skupina 42 v čele s Jiřím Kolářem a také talentovaní autoři, například Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký.

V letech 1945–1947 se však teprve rozhoduje o výsledku střetu mezi jedi­nečností a velkým kolektivním pohybem dějin, a rozhoduje se také o slov­níku, který bude jedince napříště reprezentovat a který bude tvořit jeho obraz světa. Nabízejí se dvě možné osy budoucího diskursu. První je založena na přitakání velkému dějinnému pohybu, který slibuje spásu ve svém definitiv­ním završení – v ukončení dějin. Druhou cestou je reflexe vlastního pobytu ve skutečnosti, existence a míry individuální svobody ve vztahu k nárokům dějin. Tento bazální konflikt se formuje prakticky po celé dvacáté století, mini­málně od nástupu avantgardy, a už během třicátých let jej jasně pojmenovává například Štyrský ve svém článku „Koutek generace“1. Fatálním způsobem se vyhrocuje právě v krátké poválečné periodě 1945–1947. Současně s touto – lze říci – univerzální kontradikcí zaznívají na poli umění i další fundamentální otázky: Lze navázat na koncepty estetických hodnot stanovených před válkou, nebo nová dějinná situace a přestálé trauma ruší minulost a vytvářejí prostor pro nalezení nových vyjadřovacích prostředků? […]

V roce 1947 byla z iniciativy tehdy už velmi redukované původní surrealis­tické skupiny zorganizována Mezinárodní výstava surrealismu. André Breton napíše při této příležitosti manifest „Druhá archa“, v němž jako by se ozýval sartrovský patos osobní odpovědnosti, když zde mluví o povinnosti básníka postavit se proti všem disciplinárním nařízením a o „závazku“ jako o „nectném slově, které se potí servilností, z něhož má umění a poezie hrůz“.2

Kontradikce jedinečnosti a závazku vůči společenství je formulována nejjas­něji právě existencialisty a zjevuje se na dobovém obzoru jako zásadní dějinný problém. Zde je rovněž nově rozvrhován problém jedincovy svobody. Vedle filozofického pole diskursu nachází toto téma odezvu v aktuálním dějinném dění i ve vzpomínkách na přestálá traumata. Tragické osudy lidí masově zbavovaných osobní svobody i života pro nastolené dogma čistoty rasy, stejně jako ponižování Francouzů, Poláků a příslušníků dalších okupovaných národů, kteří byli postaveni do pozice méněcenných poddaných nadřazené panské rasy ovládající většinu Evropy – to vše je živým a opět univerzálním obrazem, který propojuje veřejný prostor a jeho řeč nezávisle na konkrétním jazyce.

Bretonova výzva ve „Druhé arše“ ovšem souvisí i s dalším ohrožením ideologiemi nabízejícími nové očištění a spásu. Absorpční diskursivní síla přicházející z tábora komunistů nabízí nové završení lidského štěstí za cenu další očisty, tentokráte od reliktů starého buržoazního umění, které začne být záhy nazýváno zvrhlým. V článku „Moderní umění a KSČ“ z roku 1947, kdy řeč komunistů už získala zřejmou dominanci, Bohuslav Brouk odvážně, přesně a s transparencí mluvy dítěte odhalujícího císařovu nahotu charakterizuje dobovou situaci v Čechách:

„Nemysleme si však, že naši umělci se snad hlásí ke komunismu ze sebe­vražedné mánie nebo nevědomosti. Komunisté je totiž za jejich přisluhovačství, které projevili obzvláště dokonalým způsobem za posledních voleb, skvěle zaopatřují, dávajíce jim nejen četné zakázky, nýbrž především všeliké sinekury, jako nejvyšší úřednická místa v ministerstvech, ve filmu, v tisku, v zahraniční službě atd. Svou oddaností ke KSČ projevili tedy naši moderní umělci jen svou hamižnost, svou přízemní touhu po tučných prebendách a dále ovšem i svou pevnou víru, že komunistům se přece jen nepodaří strhnout na sebe v našem státě veškerou moc, za níž by byli utraceni jako koťata, kdyby se ani pak snad nechtěli přizpůsobit par­tajním receptům umění. Kultura jde s námi, pokřikují komunisté ve svých průvodech, avšak neří­kají kam.Teprve přihlížíme-li k článku oficiálního filozofa KSČ o moder­ním umění, je nám jasné, že s komunisty jde kultura na jatka, a za to panu Kolmanovi pěkně děkujeme.“3

Brouk obvinil komunisty z útoku na svobodu umění i v řadě svých starších prací, zejména z let 1946–1947. Že v Čechách pro své názory už v této době nenacházel platformu, dokazuje jeho přechod ke slovenskému časopisu. Podstatnější jsou však dva momenty. Především Broukova starost o individuali­tu a její svobodný projev. V exilu, v roce 1956, se k problému vrátí v obsáhlé studii „Problém svobody v lidské kultuře“,4 v níž mimo jiné kritizuje existencialistické pojetí svobody, ale nakonec se s ním shoduje zejména v tom, že svoboda je především otázkou individua, nikoliv společenského řádu či ko­lektivního usilování.

Broukův článek z roku 1947 pak především upozorňuje na to, co bylo dobově často opomíjeno a co neodhalily ani snahy organizátorů večerů Umě­lecké besedy: totiž že profilace umělců v jisté periodě není určována pouze jejich estetickými ideály či uměleckými schopnostmi, ale zásadním způso­bem i dobovou ideologií, mocí, osobními motivacemi. A zároveň je zjevné, že v popisované periodě sehrávaly ryto neumělecké motivy, jako je strach, touha po moci či úspěchu, nejen zásadní roli, ale že také rozdělovaly uměleckou veřejnost na ty, kdo přijmou, byť jen naoko, hodnotový a estetický systém při­cházejícího režimu, a na ty, kdo ho přijmout nechtějí či nemohou. Právě tady se umělci dělí na „insidery“ a „outsidery“, přičemž ovšem umělecký úspěch, stejně jako hodnota, není závislý na tomto historickém „rozpočítávání“. […]

Úryvek ze studie Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) in PALA, Dušan. Stromy a kamení. Praha: Akropolis, 2013, s. 9, 10, 12, 14, 15.

Poznámky


1 Štyrský, J.: „Koutek generace“ Odeon. Literární kurýr 1, č. 1, říjen 1929, s. 12; č. 3, prosinec 1929, s. 46; č. 4, leden 1930, s. 60.

2 Breton, A.: „Druhá archa“, přel. Věra Smetanová, in: Mezinárodni surrealismus, Praha: Topičův salon, 1947, nestránkováno.

3 Brouk, B.: „Moderní umění a KSČ“, Nové prúdy v našom súčasnom živote 3, č. 26, 23. 11. 1947, s. 599–600; též in: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha: Prostor, 2000, s. 607–613. Článek byl reakcí na stať Arnošta Kolmana „Několik poznámek o národně-lidovém umění“ (Program D 48 11, 1947/1948, č. 2, s. 45–51), odmítající avantgardní umění jako nerevoluční.

4 Brouk, B.: „Problém svobody v lidské kultuře“, Svědectví 3, 1960, č. 12, s. 300–323, též in: Týž: Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 172–205.

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

V lednu vychází Broukovy Soukromé tisky

Při příležitosti 100. výročí narození Bohuslava Brouka (19. listopadu 1912) a 35. výročí jeho úmrtí (19. ledna 1978) vychází publikace Soukromé tisky, kterou vydávají ve 200 číslovaných výtiscích synové Ivan a Vladimír Broukovi.

Kniha obsahuje eseje Onanie jakožto světový názor, Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu (Jindřich Štyrský), Máchův kult, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství: Sanatorium pro méněcenné, Židovství – dílo árijců, Stoupa života, Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity, Bludnost jedné představy, Dopisy z exilu příštím milenkám a O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie.

K vydání připravil, ediční poznámkou a poznámkou o autorovi opatřil, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár, který je rovněž autorem obálky (viz níže). Typografie a sazba písmem Regula Old Face Střešovické písmolijny Viktor A. Debnár a Veronika Daňhelová.

Rozsah 264 str., vychází v Praze v lednu 2013.

Publikace nebude distribuována oficiálními distribučními kanály – zájemci nechť se ozvou editorovi V. A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz, popřípadě na tel. č. 224 809 119. Cena 249 Kč.

Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Bohuslav Brouk: Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Miloš Matúšek: S Broukem v hlavě

Bohuslav Brouk – filosofující autor širokého záběru – započal se sepisováním své práce O šalbě svobody a filosofie v době vynucené australské emigrace v roce 1953 a pracoval na ní pět let. Po opuštění republiky byl na něj vydán zatykač a vyhlášeno pátrání jako po „protistátním zločinci“. V jednom z dopisů Brouk uvádí, že svou „habilitační práci“, píše „pro šuplík“ – těžko by ji mohl nabídnout katedrovým marxistům v bývalé vlasti.

Závěrečná kapitola „šuplíkového“ spisu, tedy jakési shrnutí Broukových úvah, nyní poprvé vychází tiskem. Ač téma svobody vůle zaměstnávalo nejlepší hlavy od počátků filosofie, pokládá ji Brouk za ničím nepodloženou filosofickou fikci. Sama filosofie jako „pěstitelka bludu svobody vůle“ není pro Brouka víc než bájesloví, „jež své báje více nebo méně rozumově konstruuje“ a není ve svém počínání méně nesmyslná než náboženství. Doménou poznání je totiž v Broukově očích výlučně věda a nová filosofie skutečně hodná svého jména nemá jiný úkol než „na základě všech vědeckých poznatků plánovat život, kterému sama věda nemůže dát žádného smyslu a cíle“.

Víra ve svobodu lidské vůle je podle Brouka přinejmenším naivní. Nemáme důvod domnívat se, že by lidské jednání nepodléhalo obecnému determinismu, a mělo by být přinejmenším od Freudových dob zřejmé, že duševní dění je ovlivňováno i zdánlivě sebenepatrnějšími událostmi. Svoboda, kterou definuje psychologicky jako absenci pocitu nesvobody, je vždy relativní a nesouvisí v zásadě se žádnými specifickými životními okolnostmi.

Broukova inspirace marxistickou vizí nové společnosti je ve spise zřetelná. Jeho konstrukt plánující filosofie je poněkud překvapivý a zdá se, že láska k moudrosti jako hlavní úkol filosofie bere za své ve prospěch sociálního inženýrství. Filosof je v Broukově pojetí deklarátorem nového smyslu, který svými smělými plány determinuje v zájmu tzv. autentických hodnot občany k nové svobodě, ať už si o tom sami myslí cokoli – vždyť svoboda je nakonec jen jakýsi pocit.

To ovšem význam Bohuslava Brouka nesnižuje. Jeho úvahy nesené pesimistickým humanismem s vyhraněným antikonzumním postojem a s existenciální touhou po životě neztrácejí na aktuálnosti. Vzácně se u něj snoubí upřímná filosofická touha po pravdě se schopností říci ji „na plnou hubu“. Představuje typ myslitele, který je schopen o věci samostatně přemýšlet, ať už si uznávané autority o ní myslí cokoli (k čemuž vede rovněž své čtenáře) a ať ho myšlenka zavede k nejneočekávanějším závěrům.

Autor se věnuje české filosofii a estetice.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 9. 2011, r. XXII, č. 36, s. 65; naskenovaná verze článku je k dispozici zde.

Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie (2011), obálka Viktor A. Debnár

Právě vychází O šalbě svobody a filosofie

V pražském nakladatelství Volvox Globator vyšla počátkem srpna studie Bohuslava Brouka O šalbě svobody a filosofie, v níž autor radikálně a provokativně demytizuje fundamentální hodnoty a pojmy, tradičně považované za nezpochybnitelné – filosofii, svobodu a demokracii.

Publikace představuje závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofie s podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřicný význam, na němž začal Brouk pracovat během roku 1953 v Melbourne (s vlastním psaním započal o rok později), zcela poslední změny do textu zanesl koncem roku 1958 v Londýně, pričemž samotný závěr je datován 21. dubnem 1958 v australském East Brightonu. Studie je doplněna esejí Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323; přetišteno v souboru Broukových textů z exilu Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 172–205). Publikace představuje poslední dosud nalezený a nepublikovaný autorův text.

OBSAH

Místo úvodu (B. Brouk)

O šalbě svobody a filosofie
Nové poslání filosofie
Svoboda jako sociální fakt
Plánování svobody

Problém svobody v lidské kultuře
Svoboda a atomy
Svoboda jako zákonitost
Pokusy o smír s determinismem
Existencialistická svoboda
Nesmysl a smysl libertismu
Svoboda a odpovědnost
Dětské nemoci determinismu
Kritika Lockeova pojmu svobody
Svoboda a rozhodování
Občanská svoboda
Politická svoboda
Specifické svobody
Co je svoboda?
Svoboda a životní sloh

Dodatky
Obrazová příloha
Výběrový jmenný rejstřík
Ediční poznámka

K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár. Obálka Viktor A. Debnár. Sazbu z písma Jannon Strešovické písmolijny připravil Karel Horák. Vydání první, 146 str. Vydání publikace podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie (2011), obálka Viktor A. Debnár

V červenci vyjde Broukova studie O šalbě svobody a filosofie

Počátkem července letošního roku vyjde v pražském nakladatelství Volvox Globator studie Bohuslava Brouka O šalbě svobody a filosofie, v níž autor radikálně a provokativně demytizuje fundamentální hodnoty a pojmy, tradičně považované za nezpochybnitelné – filosofii, svobodu a demokracii.

Publikace představuje závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofie s podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřicný význam, na němž začal Brouk pracovat během roku 1953 v Melbourne (s vlastním psaním započal o rok později), zcela poslední změny do textu zanesl koncem roku 1958 v Londýně, pričemž samotný závěr je datován 21. dubnem 1958 v australském East Brightonu. Studie je doplněna esejí Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323; přetišteno v souboru Broukových textů z exilu Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 172–205).

OBSAH

Místo úvodu (B. Brouk)

O šalbě svobody a filosofie
Nové poslání filosofie
Svoboda jako sociální fakt
Plánování svobody

Problém svobody v lidské kultuře
Svoboda a atomy
Svoboda jako zákonitost
Pokusy o smír s determinismem
Existencialistická svoboda
Nesmysl a smysl libertismu
Svoboda a odpovědnost
Dětské nemoci determinismu
Kritika Lockeova pojmu svobody
Svoboda a rozhodování
Občanská svoboda
Politická svoboda
Specifické svobody
Co je svoboda?
Svoboda a životní sloh

Dodatky
Obrazová příloha
Výběrový jmenný rejstřík
Ediční poznámka

K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár. Obálka Viktor A. Debnár. Sazbu z písma Jannon Strešovické písmolijny připravil Karel Horák. Vydání první, 146 str. Vydání publikace podpořilo Ministerstvo kultury ČR.

B. Brouk - O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a London, 1954-1958, rkp.), rub str. 449