Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Freud

Bohuslav Brouk: Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936

Letos u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda vyšlo i v našem tisku mnoho článků o životě a díle tohoto světoznámého vídeňského profesora psychiatrie, tvůrce psychoanalysy, avšak v podstatě to byly statě nekritické, čistě informativní, navíc promísené jen uznalými slovy a úctyplnými frázemi. Jejich pisatelé si zajisté uvědomovali, že o oslavencích, právě tak jako o mrtvých, má se mluvit jen to nejlepší. Ovšem je možno hledat ještě i jinou příčinu, jež přiměla naše kritiky shovívavě nahlížet na psychoanalysu, a to v tom, že její tvůrce Sigmund Freud je moravský rodák. Narodil se totiž 6. května 1856 v Příboře na Moravě.

Dříve referoval náš seriosní tisk o psychoanalyse jedině v koutku humoru, a když už byl nucen referovat o ni i na jiném místě, zavrhoval ji obvykle velmi briskním způsobem jakožto znemravňující výmysl smyslné židovské krve, rozjařené zhýralými nocemi vídeňského Prateru. Psychoanalyse to však na štěstí neublížilo, přestála takovéto naivní útoky, vesměs moralisticky naladěné, bez nejmenší úhony. Nepřátelé psychoanalysy v našich zemích byli tím ovšem nepříjemně překvapeni, neboť takto definitivně seznali, že ani nejzavilejší odpor a nenávist k psychoanalyse není s to ji vyhladit z povrchu zemského, že zesměšňování a zlehčováni psychoanalyse nikterak neublíží. Leč když už chtěj nechtěj byli nuceni uznat její existenci, pokusili se psychoanalysu strávit alespoň co nejpříjemnějším způsobem, a to jim nesporně umožnil moravský původ jejího tvůrce Sigmunda Freuda.

Freud stal se pro nás především velkým Moravanem, a proto bylo možno lehce pozměnit i názor na psychoanalysu samu. Moravský původ tvůrce psychoanalysy očistil psychoanalysu od odia, které na ní dosud lpělo. V našem „veřejném“ mínění o psychoanalyse nastal obrat. Dnes, v roce osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda, kdy jsme měli příležitost řádně si uvědomit moravský původ tvůrce psychoanalysy, není již psychoanalysa jen zesměšňována, nýbrž poznenáhlu i více méně oceňována a v příštích letech, neztratíme-li se zřetele, že se Freud narodil na Moravě, lze s největší pravděpodobností očekávat, že psychoanalysa, právě tak jako byla dříve odmítána jakožto produkt židovského ducha, bude u nás vynášena jakožto plod ducha moravského. Dost možná, že se přijde i na to, že psychoanalysa by nebyla bývala stvořena, kdyby na plodové blány, v nichž Freud za svého embryonálního vývoje spočíval, nebyly dorážely hlasy moravského lidu. Podnět k teto domněnce zavdal dokonce již i cizinec, F. Wittels, píše ve své knize: Sigmund Freud (1924): „V domě (Freudových) rodičů mluvilo se německy, avšak slovanské zvuky dopadaly na procítající bubínek dítěte.“ Tato Wittelsova fráze natropí jistě ještě mnoho zla, neboť „olysalí duchové“ (básnická reminiscence) našeho kulturního života se nepochybně co nejdříve chopí myšlenky učinit z psychoanalysy moravský svéráz, i když jediné, co Freuda k Moravě poutá, jsou tři léta nejútlejšího dětství, které tam prožil, dříve než se jeho rodiče trvale usídlili ve Vídni.

Objevení moravského ducha v psychoanalyse nebude konečně ani tak nesnadným úkolem, jak by se zdálo, jelikož psychoanalysa jak sama o sobě, tak i svou tendencí neprohřešuje se nikterak proti arijskému, neposkvrněnému duchu moravského lidu. V žádném případě není v ní nutno vidět židovský výmysl, destruktivní a demoralisující učení, jak nám dosud bylo namlouváno. Psychoanalysa vyhovuje plně předpokladu, že arijský duch není s to dát vzklíčit nemravným teoriím, které by podrývaly mravní základy dnešní společnosti, neboť nezaujatou kritikou poznáváme, že psychoanalysa je ve skutečnosti vysoce mravní naukou. Dříve se sice tvrdilo, že psychoanalysa, vysvětlující vztahy mezi rodiči a dětmi oidipsky a spatřující ve všem společenském životě erotické motivy, rozvrací rodinu a veškeré sociální svazky vůbec, avšak dnes, nezaujati odporem k psychoanalyse, stvořené velkým Moravanem Sigmundem Freudem, poznáváme, že psychoanalysa rodinné jakož i jiné společenské svazky naopak utužuje.

Pokud běží speciálně o rodinu, umožňuje totiž psychoanalysa i vysloveným buřičům, lidem naprosto osvobozeným ode všech morálních závazků, oplývat city, které dosavad byly pokládány za šosácké, a žíti tak v souladném rodinném životě. Ctít svého otce a matku není již nutno, dík psychoanalyse, pojímat jako poslušnost čtvrtého přikázání Božího, nýbrž jako svobodný projev neujařmených libidinosních požadavků, jakožto výraz incestních tužeb, běží-li o poměr mezi synem a matkou nebo dcerou a otcem, nebo jakožto výraz homoerotických citů, běží-li o poměr mezi synem a otcem nebo dcerou a matkou. Láska k rodičům, právě tak jako opačně i láska rodičů k dětem není nic mravného, nýbrž rozkošnického, pudového a proto život rodinný je důstojný i ducha revoltujícího. Jen předsudky, které se konečně psychoanalyse podařilo odstranit, překonat a vyvrátit, zbraňovaly dosud lidem nespoutaného ducha vychutnávat rozkoše šosáckého, rodinného života a nerozumně je donucovaly rdít se za sentimentální poměr k rodičům nebo dětem. Týmž způsobem jako o rodinu zasluhuje se ovšem psychoanalysa, jak již bylo výše naznačeno, i o společnost vůbec, o veškeré společenské soužití. Psychoanalysa umožňuje, aby i nejzapřisáhlejší anarchista byl prodchnut naivními, humánními city, aby miloval všechny své bližní, i své nepřátele, aby snášel nadvládu a bezpráví, atd., neboť takové břímě ukládá si, podle psychoanalytických výkladů, svobodně a pro prosté rozkošnictví svého libida. Polymorfnost libida vzbuzuje homoerotickou náklonnost dělníka k zaměstnavateli, a jelikož je pochopitelné, že v milostném roznícení je možno snášet největší křivdy, bylo by zvrácené, kdyby dělníci proti svým pánům revoltovali. Tento erotický podklad lidské pospolitosti prohlédl konečně již dávno před Freudem kníže Svatopluk. Proč by býval jinak symbolisoval soudržnost svých synů právě svazkem prutů (zřejmý falický symbol!)? Jak zřejmo, lze tedy alespoň v tomto směru považovat psychoanalysu za přímý ohlas ducha Říše Velkomoravské, takže vlastně psychoanalysa není jen umravňujícím učením, apotheosou šosáckých institucí dnešní společnosti, nýbrž i čistě slovanským učením, a proto bude záhodno, aby všichni řádní a uvědomělí Čechoslováci měli ji, jakož i jejího zakladatele Sigmunda Freuda v lásce a úctě. Že vývoj k tomu směřuje, dosvědčují shovívavé a namnoze přímo uctívačné články o psychoanalyse, zdůrazňující moravský původ jejího původce, články, které byly publikovány v našem tisku u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda. Osud psychoanalysy u nás je zpečetěn, stane se moravským svérázem.

Nám ovšem pramálo záleží na tom, zda psychoanalysa bude přiřčena duchu semitskému nebo arijskému, nebo zda bude chápána jako výplod vídeňského Prateru nebo moravského ovzduší, a máme-li se i my v jubilejním roce Freudově rozepsat o psychoanalyse, nebudeme se zabývati jejím vznikem, nýbrž jí samou. Dík zmíněným oslavným článkům, pojednávajícím o psychoanalyse, a především letos vyšlému překladu základního díla Freudova Úvod do psychoanalysy jsme ovšem zbaveni úkolu informovati čtenáře stroze o podstatě psychoanalysy a můžeme se na těchto několika stránkách věnovat výlučně současné situaci psychoanalysy jakožto vědy, dnešnímu osudu psychoanalysy, o kterémžto osudu, alespoň u nás, nebylo skoro vůbec pojednáno, a když, tak velmi nevýstižně.

Psychoanalyse, ačkoliv toho neobyčejně potřebovala, nedostalo se klidného a vážného vývoje ve vědeckém ovzduší, nýbrž od svého prapočátku byla vháněna do vřavy všedního života. A právě to se stalo psychoanalyse osudné, a zajisté daleko osudnější, než všechny útoky a výtky, kterých se jí dostalo od jejích zavilých nepřátel, neboť popularisována a propagována vzrostla ve hnutí nadšenců, jejichž enthusiasmus přesahoval v nepoměrné míře jejich sensibilní a intelektuální potenci.

Popularisování Freudova učení vedlo k tomu, že prostá metoda a základní poznatky Freudovy byly zastíněny bizarními a subjektivními teoriemi a dohady, jimiž Freud nikdy nijak nešetřil. V takové formě získávala pak psychoanalysa rovněž své přívržence a ti pochopitelně namísto, aby samostatně pracovali k rozvoji psychoanalytického vědění, přejímali toliko s naprostou odevzdaností teorie a hypotesy svého učitele a, považujíce je zároveň za nezvratné absolutní pravdy, přetvořili psychoanalysu, jež v podstatě je pouhou metodou, opírající se jedině o poznatek, že vše duševní je duševního zrodur o psychogenesy duše, v uzavřenou hotovou doktrínu – ve freudismus. Nemístná popularisace a propagace psychoanalysy měla tedy ten výsledek, že Freud místo několika originálních spolupracovníků sehnal stáda tupých, ale spolehlivých, věrných a oddaných žáků, kteří přenechali vývoj psychoanalysy, a tím i vývoj psychologie vůbec, na bedrech svého učitele a spokojili se pouhou exploitací mistrova učení. Objevil-li se časem mezi freudisty duchaplnější člověk, snažící se samostatně pracovat a pokoušející se pochybovat o dogmatech, byl zavržen. Psychoanalysa byla zglajchšaltována a zorganisována ve freudistické hnutí, čímž se ovšem stala mrtvou doktrínou, která stěží, alespoň na poli vědeckém, přežije svého zakladatele a stvořitele.

Freudisté, rekrutující se převážně z řad lékařů, obvykle filosofických a psychologických antitalentů, přejali Freudovy dohady, předpoklady a náznaky v nejvulgárnějším smyslu a s takovou vírou v jejich absolutní pravdivost a precisnost, že s nimi zacházejí takřka matematicky, jako by s exaktními přírodovědeckými poznatky. Psychoanalytické badání stalo se ve freudismu bezduchou, mechanickou, šablonovitou prací. Freudistovi stačí hrubá znalost Freudových spisů, znalost všech Freudem koncipovaných komplexů a psychických mechanismů, neboť jeho úkolem není bádat: analysovat, nýbrž aplikovat: vykládat. Freudismus tíhne k šablonovitému třídění duševních jevů a pochodů, jak nás o tom dostatečně přesvědčují spousty bezduchých studií, uveřejňovaných v rozličných oficiálních freudistických revuích, neprávem se nazývajících psychoanalytickými. Dnes již toto šablonovité vykládání různých záchvěvů lidské duše dospělo nejzazších mezí, takže veškerou další činnost nahradil by plně freudistický slovník, v němž by po způsobu snářů našly všechny psychické fenomény svůj stereotypní výklad. Freudistické hnutí, které si vynašlo ustálené výklady a definitivní hantýrku, lze právem přirovnati k tajným sektám, isolovaným oproti všem vnějším vlivům a žijícím si ve svém světě, ostatním lidem nepochopitelném a tajuplném. Dnes lze tedy konstatovat, že snahy o popularisaci psychoanalysy měly paradoxní účinek, že namísto, aby byly s psychoanalysou obeznámily širší vrstvy, získaly pro psychoanalysu houf bezduchých nadšenců, kteří svojí naivností odvádějí od psychoanalysy nejen zájem laiků, nýbrž í zájem poctivých vědců. Psychoanalysa stala se ve freudismu mělkou neživotnou doktrínou, pavědou podobnou astrologii, chiromantii, atd.

Přestala-li psychoanalysa ve freudismu být vědou, stala se však živností, neboť jestliže pozbyla přitažlivosti pro vědecké kruhy, nabyla přitažlivosti pro hořeních deset tisíc. Freudisté – praktikové stali se dík erotickému nátěru freudismu, pro lepší společnost, která je schopna platit velké honoráře za „psychoanalytické“ ošetření, jakýmisi duševními gigoly, vyhovujícími slovně neukojeným přáním zklamaných paniček a nedočkavých slečinek. V lékaři – „psychoanalytikovi“ nacházejí dámy z lepší společnosti trpělivého přítele, který za tučný honorář jest ochoten vyslechnout všechny jejich vrtochy a bolesti a jemuž pod záminkou lékařského ošetření mohou otvírat svá mělká srdce, aniž ztrácejí na své důstojnosti. Psychoanalytické ordinace nabyly kouzla věštíren a intimity přísně soukromých fajfokloků. Pro podnikavé freudisty se otevřely zlaté doly. V tomto úpadkovém rozkladném stavu došel freudismus konečně pravého pochopení a ocenění po celém světě. I u nás, dík několika podnikavým německým emigrantům, snaží se tento mroucí freudismus zapustit kořeny. Leč doufejme, že bujaré mládí našich paní se nadále raději přímo vydovádí na slunném Jadranu, než nepřímo, v zmrzačené formě, v zatuchlých, budoárových ordinacích freudistů. Ovšem, je možné, že freudisté – živnostníci podchytí časem i ony vrstvy, které reflektují výlučně na přímé ukájení, a že název psychoanalysa stane se stejně významným nápisem na veřejích vykřičených domů, jako dnes nápisy kosmetika, masáže atd. V této formě byla konečně psychoanalysa známa již za starověku, jak zřejmo z epigramu Martialova:

„Trpím prý hysterií…“ tak hlásí starému
choti
Leda a připojí stesk: že prý má milovat
víc
Hned však se zajiká pláčem: „Oh ráda
oželím zdraví!
Nežli snad takový lék, stokráte raději
smrt!“
Manžel radí: „Jen žij: květ mládí načpak
si ničit?!“
Nakonec schvaluje rád, k čemu již nestačí sám…
Mžikem jsou lékaři zde a lékaři tiše se
ztratí:
zvednou jí sukně to vše… Trudné to
léčení, že!?

Je patrno, že v dnešním stadiu psychoanalysy, ve freudismu nejde o vědu, nýbrž skoro již jen o živnost. Proto také přenechme na příště reference o vývoji freudismu na starost živnostenským úřadům a nikoli kulturním a vědeckým kritikům.

Tragicko-humoristický konec freudismu má ovšem nedozírně těžké následky pro vědu, jelikož freudismem nebyly zdiskreditovány jenom pochybené teorie a výstřelky Freudovy nauky, nýbrž, neprávem, i její základ – psychoanalysa. Zkomíraním psychoanalysy ve freudismu jsou posilovány snahy primitivních materialistů, hledajících anatomické a fysiologické kořeny duše. Čím později bude freudismus definitivně vyhlazen z povrchu zemského, tím déle bude psychologie ve spárech přírodovědy zaháněna do slepých uliček, Proto je nutno obnovit svobodné psychoanalytické badání a vysvobodit psychoanalysu od freudismu, ve kterém ustrnul její vývoj.

Freud nám ukázal cestu: objevil, že všechny duševní jevy jsou zrodu psychického, že je nutno hledat duševní a nikoli fysické faktory k vysvětlení psychologických a psychiatrických problémů, že je nutno člověka analysovat a nikoliv pitvat. Za druhé pak sám psychoanalytickou cestou objevil důležitost pohlavního pudu pro duševní dění a otevřel nám tak nové světy expansivního a polymorfního libida. To jsou pilíře, na nichž je nutno budovat znovu psychoanalysu, vymaněnou z područí zglajchšaltovaného freudismu. Přes fiasko freudismu dal tedy Freud dostatečný základ k novodobé, naprosto originální psychologii, základ, který sotva kdy bude náležitě doceněn. Proto: Ať žije Freud, ať žije psychoanalysa, avšak pryč s freudismem! Toho by si měli být především vědomi naši psychologové, neboť jsou-li dnes nuceni vážiti si Freuda, snaží se ho ocenit, nepostihnuvše ducha jeho učení, začasté místo jako tvůrce psychoanalysy, jako tvůrce freudismu.

Obálka a typografická úprava Jindřicha Štyrského. Vytiskla knihtiskárna Graf a Stricker, Praha-Žižkov. Jako soukromý tisk k Novému roku 1937 vydal autor.

Celá publikace je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Reklamy

Pavel Šafr: Brouk v hlavě

Koncem minulého roku (tj. v roce 1992 – pozn. autora webu) vydalo nakladatelství Odeon svéráznou příručku pro mladé novo­manžele – LIDSKÁ DUŠE A SEX. Napsal ji čes­ký psychoanalytik, biolog, surrealista a kritik společnosti 30. let Bohuslav Brouk. Není to kni­ha z rodu sexuálních kuchařek či manuálů, nýbrž osobitý názor překladatele a pokračovatele myš­lenek S. Freuda a C. G. Junga. V podání problé­mu sestupuje Brouk až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbó­nem, slepené oči.

Šokuje výkladem, ale vliv Freuda čiší z nejedné syrové myšlenky. V jakémsi rozmnožovacím úvodu promlouvá autor ústy biologa, osvětluje mechanismus a význam pohlavního pudu. Nejzávažnějšími problémy se ovšem zabývají kapi­toly o vývoji a smyslu lidské sexuality, jejím vli­vu na vznik společnosti a kultury: „Kultura a civilizace mohly vzniknout jenom na podkladě strachu před sexuálním životem.“ Kritizují monogamní způsob života (původně ekonomickou nutnost) a popírají funkci manželství: „Člověk, který pojal za manželku ženu, je nutně za kratší, nebo delší dobu sexuálního styku deziluzován a touží po novém ideálu.“ V neposlední řadě Brouk osvětlí čtenáři samotnou podstatu ženy: Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s práci, vědou a uměním.“ Jako by však ani to nestačilo na čtenářovo probuzení, rozebírá ženskou tragédii do důsledků, v podsta­tě každé ženy vidí prostitutku. Její tělo je pak vý­borným prostředkem, který ženu obživuje. Jedi­nou možnou záchranu ženy a vůbec celé společ­nosti vidí autor v socializaci žen, neboť monogamní rodina je v krizi v důsledku přílišné ekonomizace a emancipa­ce žen.

Ve druhé části knihy se nachází souhrnný popis a výklad sexuálních odchylek od konvenčního pojetí sexu s již očekávanou kritikou společ­nosti: „Sexuální anomálie zachraňují člověčen­ství, jsou ventilátorem patologie naší kultury.“ Na závěr chci ještě upozornit na doslov k próze J. Štyrského – Emilie přichází ke mně ve snu, který je zde publikovaný. Brouk v něm kri­tizuje povrchní spotřební pornografii, aby po­vznesl pornografii uměleckou. Tímto doslovem se kniha Lidská duše a sex stává pro čtenáře opět aktuální.

(pf)

Recenze Pavla Šafra Brouk v hlavě byla publikována v Českém deníku, 12. 2. 1993, r. 3, č. 35, s. 12; v originále ji najdete zde.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka s použitím koláže Karla Teiga Vladimír Nárožník

Šafr Pavel

Pavel Šafr (1967), nedatováno

Bohuslav Brouk o Marxovi, Engelsovi, Freudovi, materialismu a determinismu

[…] Politickou mocí prosazený marxismus, jemuž komunistické země vděčí za vítězství determinismu a za umrtvení filosofie, má ovšem po kulturní stránce taktéž své mnohé neblahé důsledky. Marxismus sice pohřbívá filosofii, avšak sám se nechce vzdáti ani titulu, ani výsad filosofie. V svém mocensky prosazovaném ortodoxním podání staví se marxismus jako filosofie nad vědy a knihy Marxovy a Engelsovy, jakož i Leninovy a donedávna i Stalinovy, jsou oficiálním komunistům tímtéž, co římskokatolickému světu Písmo svaté a jeho papežské výklady. Marxisté, kteří kladou tak velký důraz na to, že vše je dobové, pokládají naproti tomu apoštoly komunismu za naddobové duchy a zkoumají pravdivost vědeckých názorů, ba i samých vědeckých poznatků podle toho, odpovídají-li nebo neodpovídají-li různým Marxovým a Engelsovým, respektive Leninovým a Stalinovým výrokům. Poněvadž na příklad Freud psychologisuje a nekráčí ve výzpytu duše po cestách přírodovědeckých, o nichž před Marxem a Engelsem snil již Comte, je jeho psychoanalysa odmršťována jako měšťácká pavěda. Jak jsme si již osvětlili, je vskutku mnoho idealistického, filosofického nánosu ve Freudově učení, avšak ani Marx a Engels nezůstali ušetřeni, jak jsme si rovněž již objasnili, neblahého vlivu idealistického filosofování. Nezaujatý myslitel nemůže však proto zavrhovati kompletně ani Freuda ani Marxe a zejména nemůže odsuzovat jednoho pro filosofické přežitky na základě filosofických přežitků druhého. Právě tak jako nemůžeme z vědeckého stanoviska přísahat na Freudovo rozškatulkování duše na nevědomí, podvědomí, vědomí (já) a nad-já a na různé jím teoretisované duševní mechanismy, tak nemůžeme rovněž bráti jed na Marxovy mechanismy dějinného vývoje. Naproti tomu však nemůžeme mít nejmenší pochyby o enormním vlivu sexuality na psychický život jedince a na úžasně mnohotvárnou a spletitou sublimaci libida v zdánlivě i nejvšednějších a nejbezvýznamnějších projevech, jak nám objasnil Freud. A právě tak nemůžeme sebeméně pochybovat o závislosti organisace lidského života v základních rysech na ekonomických činitelích, jak nás poučil zase Marx. Freud je psycholog a Marx sociolog. Hrají-li si však mimo toho i na filosofy, není k tomu třeba bráti zřetel. Věda jsou fakta a všechny teorie jsou jen více nebo méně pravdivější nebo mylnější dohady, z nichž je nutno zásadně odmítati jen ty, které vykazují protivědecké, to jest nábožensko-idealistické tendence. Tak na příklad musí být odmrštěna jako reakční zneužití vědy teorie svobody, šalebně podkládaná atomovými výzkumy a hlásaná reakčními vědci typu Eddingtonova. Tvrdí-li však třeba Freud, že lidé prožívají oidipskou situaci v rodině, je to rozhodně směšné potvrzovati nebo popírati z čistě materialistického hlediska. Takového omylu se může dopustit jen materialistická filosofie, materialismus filosoficky zneužitý, materialismus, který nechce být jen směrnicí, nýbrž pošetile rovnou naukou. Materialismus správně chápaný je vědeckým postulátem, pouhým vědou dosaženým obecným hlediskem, a nikoliv filosofickým učením. Z tohoto hlediska vše má a musí mít svou fysikální podstatu neboli materialistické stanovisko popírá existenci duše jako samobytné entity, právě tak jako existenci boha a všelikých duchů a sil postrádajících hmotného substrátu. Jinými slovy řečeno, materialismus nás učí, co není, avšak nikoliv co je. Co je, je záležitostí samé vědy, a proto i otázka, co je sama hmota, je záležitostí výhradně vědeckou, kterou dnes řeší a v základě již vyřešila atomová fysika. Ovšem materialistický předpoklad, že vše má svůj hmotný substrát, je zároveň provázen i předpokladem, že vše má svou příčinu, takže i samý determinismus je předpokladem, plynoucím z pouhého materialistického hlediska. Jak jsou naše duševní akce determinovány, nelze však z pouhého materialistického hlediska dedukovat. I v tomto směru poskytuje nám materialistické hledisko jen negativní informace, totiž že není žádných mimomateriálních sil, které by naše duševní akce determinovaly, že náš duch není v rukou pána boha, ani žádných principů, nezávislých na materiálním světě. Myšlenka svobody tedy padá proto, že se příčí vědeckému nazírání, proto, že kausalita je základním předpokladem vědy, a nikoliv snad proto, že ji popíral Marx a Engels. Víra ve svobodu je prohřešením proti rozumu a musíme ji odmítat z čistě vědeckého hlediska, které Marx s Engelsem nestvořili, nýbrž k němuž se jen přidali. […]

Část (s. 390–391) kapitoly Ruská filosofie (kap. V. Novověké náhledy na lidské jednání, 8. Filosofie posledních sta let, e. Ruská filosofie) z rozsáhlé rukopisné studie O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a Londýn, 1954–1958); „zhuštěná“ verze celého spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323).

 

O šalbě svobody a filosofie

B. Brouk: O šalbě svobody a filosofie (Melbourne a Londýn, 1954-1958), titulní list

 

Kamil Lhoták – Jan Hertl: Psychoanalysa a její použití v české poesii

Předkládá se tu studie mladého badatele o tom, kterak lze prakticky použít u příležitosti osmdesátin příborského rodáka Sigmunda Freuda výsledků psychoanalysy v české literatuře na základě dialektického sjednocení protikladů surrealismu, aby tento a) epatoval konvenčního měšťáka i levého tupohlavce (nejmeno­vaného), b) udržoval katolického šíbala při dobré náladě, c) vytrhl tajné žahadlo Strašidla, jež vítězný proletariát srazí k zemi.

Čtenáři! Soudruzi z ústředního agitpropu a ženoddělu KSČ (Komunistické strany Československa), upozorňujeme vás, že tu lecčemus nebudete rozumět a nad lecčíms se budete v revolučním studu rdět barvou tmavší, než jaká jest revolučnímu proletariátu předepsána, ale nic naplat! Sigmund Freud začal! „Nechápete? Nebyl jste dobře zasvěcen? Chcete za každou cenu vysvětlivky pod čarou, blázinec pro rozum?“(1) Vezměte erogenní činnost oblasti anální, Oidipův komplex, sýr, Libido, infantilní lásku(2), přidejte Malého Nerona, fetišismus, třídní boj v prostorném atelieru a dostanete český surrealismus.

Ostatní čtenáři se pak laskavě nepohoršujte! Vědecká práce jest objektivní. Co budete dále číst, vše je pravdivé – nic není zamlčeno, vše je na svém místě. Ostatně použitá literatura je citována. Čtěte a dejte číst dál! Hlavně pak těm z vašeho okolí, kdož v psychoanalyse a v jejím dialektickém splynutí s marxismem nalezli své zalíbení nebo smysl života. Ať je jim nadsmyslno lehké!

Vzd. [Vzdoroslavíček = Jan Hertl]

[…]

Použitá literatura

Brouk: Psychoanalysa.

Brouk: Autosexualismus a psycherotismus, I. díl.

Manifest surrealismu.

Brouk: O lásce, smrti a žárlivosti.

Babka: Libido a třídní boj.

Rukopis lask. zapůjčil autor, jenž dosud nenašel nakladatele. Spolek nemajetných leč pokrokových studentů se na dílko za účelem vydání upozorňuje.

Koláže Jindřicha Štyrského.

Všechny romány Vítězslava Nezvala.

A pochopitelně spisy Sigmunda Freuda.

 

Text malíře Kamila Lhotáka, podepsaný pseudonymem Psych. (analysae) Cand. (idatus) VŠEZVĚD VŠUDYBUD, s úvodem historika Jana Hertla, pod zkratkou Vzd. neboli Vzdoroslavíček, byl publikován v rámci rubriky Listy z Československa v katolické „revui pro kulturu a život“ Řád, MCMXXXVI [1936], r. třetí, s. 199–204; celý text si můžete přečíst zde.

 

Poznámky

1 Bližší v Manifestu surrealismu.

2 Tyto a další termíny blíže podány u S. Freuda a jeho českého žáka Brouka.

 

Kamil Lhoták (1912-1990), foto Jaroslav Brabec, 1978

Kamil Lhoták (1912-1990), 1978; foto Jaroslav Brabec

Masturbace, onanie, ipsace aneb Broukova autosexualistická terminologie

[…] Z tohoto stanoviska rozlišujeme všeobecně dva druhy se­xuálního ukájení. Allosexualismus, pokud k ukájení slouží part­ner nebo erotický předmět, a autosexualismus, ukájíme-li se sami, bez pomoci cizí osoby nebo erotického předmětu. Autosexualistické ukájení specifikujeme pak přesněji podle toho, je-­li dosahováno spontánně, fysiologickou cestou nebo provádíme-li je sami na sobě samém fysickým, eventuelně chemickým dráž­děním. Čistě fysiologicky dosahované ukájení nazýváme automatio (od automatos = sám od sebe), odmítajíce dosavadní jeho nevěcné a moralistické označení pollutio (od polluere = poskvrniti) stejně jako termín oneirogmus (od oneiros = sen) omezu­jící nesprávně jeho existenci na spánek. Ostatním autosexualistickým aktům vyhrazujeme dále název sebeukájení.

Nejrozšířenějším cizím termínem pro sebeukájení je onanie. Toto označení je odvozeno od jména biblické osoby Onan. V prvé knize Mojžíšově Genesis kap. XXXVIII, odst. 6–10., čteme: „I dal Juda Herovi prvorozenému svému manželku, jménem Támar. A byl Her, prvorozený Judův, zlý před očima Hospodina, i zabil jej Hospodin. Tedy řekl Juda Onanovi: Vejdi k ženě bratra svého, a podlé příbuznosti pojmi ji, abys vzbudil símě bratru svému. Věděl pak Onan, že to símě nebu­de jeho. Protož kdykoli vcházel k ženě bratra svého, vypouštěl símě na zem, aby nezplodil synů bratru svému. I nelíbilo se Hospodinu to, co dělal Onan; protož ho také zabil.“ Z tohoto strohého znění Písma je ovšem těžko vyčíst povahu Onanova sexuálního ukájení.

Biblický příběh Onanův je založen na levirátním manželství (z lat. levir, bratr manželův), o němž se dovídáme v bibli: „Když by bratří spolu bydlili, a umřel by jeden z nich, nemaje syna, nevdá se ven žena toho mrtvého za jiného muže; bratr jeho, vejde k ní a vezme ji sobe za manželku, a právem šva­grovství přižení se k ní. Prvorozený pak, kteréhož by porodila, nazván bude jménem bratra jeho mrtvého, aby nebylo vyhla­zeno jméno jeho z Izraele.“ (Deuteronomium, kap. XXV., odst. 5–6). Toho, kdo by odepřel za choť pojmouti ženu svého zemřelého bratra stihne, jak nás dále zpravuje Písmo svaté, veřejná potupa. „Nechtěl-li by pak muž ten pojiti příbuzné své, tedy přijde příbuzná jeho k bráně před starší a řekne: Nechce příbuzný můj vzbuditi bratru svému jména v Izraeli, a nechce podlé práva švagrovství pojíti mne. Tedy povolají ho starší města toho, a mluviti budou s ním, a stoje, řekl by: Nechci jí pojíti, přistoupí příbuzná jeho k němu před staršími, a zuje střevíc jeho z nohy jeho, a plivne mu na tvář a odpoví, řkouci: Tak se má stati muži tomu, kterýž by nechtěl vzdělati domu bratra svého. I bude nazváno jméno jeho v Izraeli: Dům bosého.“ (Tamtéž, odst. 7–10.) Tento mrav vyplýval z patriar­chálního zřízení. Jeho ekonomický význam spočíval v zabránění sňatku vdovy s příslušníkem cizího rodu, jímž by i majetek zemřelého přešel do cizích rukou, a v dodatečném zplození le­gálního dědice. Na základě levirátního manželství bylo tedy povinností Onanovou pojmouti Támar za choť a získati zemřelé­mu potomstvo. Onan neodepřel sice Támar manželství, avšak varoval se ji oplodniti, aby zemřelému nezplodil syna, v jehož prospěch byl by býval nucen vzdáti se prvenství v rodě, získaného po bratrově smrti. Proto raději vypouštěl símě na zemi.

V tomto smyslu (effusio seminis in terram) interpretují sta­ří katoličtí překladatelé Písma svatého jeho původní hebrejský text, zmiňující se toliko o znečištění Onanově. V hebrejštině je tedy činnost Onanova ještě méně specifikována. Za „hřích Onanův“ je proto možno považovati každé effusio seminis extra vaginam mulieris, neboť Písmo nás zpravuje jedině o účelu Onanova jednání, nikoli o jeho formě. I kdybychom vycházeli z doslov­ného znění latinského překladu, transkribujícího hřích Onanův jako effusio seminis in terram, je myslitelno mnoho různých praktik takto končících. Onan, chtě se uvarovati zplození syna svému bratru, mohl v tomto smyslu zabrániti oplození Támar předcházejícím sebeukájením, jež by byl provozoval do té mí­ry, že by jej bylo indisponovalo k provedení soulože nebo alespoň k jejímu vyvrcholení v ejakulaci, stejně jako mu mohl zabrániti, a to pravděpodobněji, přerušením soulože, per copu­lae interruptionem (coitus interruptus). Nelze tedy ani podle latinského překladu Písma specifikovati Onanovo „provinění“ a určiti, zda se Onan oddával sebeukájení nebo přerušování soulože. I když je nejpravděpodobnější, že Onan „hřešil“ pře­rušením soulože před ejakulací, neboť tato praktika je vzhle­dem k účelu Onanova jednání nejjednodušší a nejpohodlnější, a je dodnes z těchže důvodů hojně užívána, nelze tím vyvraceti mínění druhých, kteří by trvali na opačném výkladu. Vzhledem k hebrejskému textu bible nelze nic namítati ani proti vý­kladu Onanova „hříchu“ análním koitem s Támar nebo do­konce stykem se zvířaty, jenž by měl obdobnou funkci, jako již uvedené sebeukájení, atd.

Není-li tedy Onanův „hřích“ specifikován formálně, jest je­ho povaha přesně vymezena alespoň etiologicky, neboť podle bible lze považovati za onanii effusiones extra vaginam mulieris, nebo držíme-li se textu latinského, effusiones seminis in terram, toliko tehdy, jsou-li prováděny jedině proto, aby se zamezilo oplození. Ovšem sebeukájení je normálně prováděno z úplně jiných příčin. Rovněž tak ukájení provozované stykem se stejnopohlavním partnerem nebo se zvířaty apod., připouštíme-li, aby se jím vykládalo Onanovo prohřešení, vyplývá nejčastěji z erotické psychopatie, a nikoliv ze lstivosti a obe­zřetné snahy vyhnouti se rozplozovacímu úkolu. Konečně ani případy abnormálního sexuálního ukájení psychopaticky nebo nouzí nezapříčiněné, nejsou obvykle prováděny z „onanistických“ motivů, nýbrž spíše z pouhé zvídavosti a rozmařilosti. Pova­žovati proto všechny výlevy semene extra vaginam mulieris za onanii, nehledě k jejich příčinám, je svrchovaně nesprávné. Podobného omylu dopouští se Garnier, když vztahuje označení onanie na „všechny praktiky a manévry, jejichž cílem a ná­sledkem (nikoliv tedy jedině účelem, pozn. autora) je ejakulace spermatu mimo ženinu pochvu“. (Onanisme, str. 19).1 Tyto praktiky dělí pak na onanii ruční, frotérskou, mechanickou, vulvovaginální (tribadie a clitorismie), ústní (saphismus), řitní (pederastie a sodomie) a na onanii se zvířaty (bestiali­ta). Všechny tyto druhy a způsoby sexuálního ukájení mohli bychom nazývati onanií, jestliže by byly prováděny z důvodů antikoncepčních, avšak neostýcháme-li se vyložiti prostě a při­rozeně Onanovo jednání přerušováním soulože, můžeme je zá­sadně vůbec z pojmu onanie vyloučiti. Tak zužuje se nám rozsah onanie na pouhý coitus interruptus (coitus reservatus), který, při širokém pojetí onanie, byl zvláště specifikován jako onanismus conjugalis. V sexuologické systematice není však vhodné užití názvu onanie ani pro tento způsob koitu, neboť soulož bývá přerušována i z jiných důvodu než z těch, které k tomu přiměly Onana. Tentýž důvod, jak jsme již uvedli, brá­ní označovati úkon sebeukájení slovem onanie, nehledě ani k tomu, že vykládati jím Onanův čin je velmi násilné a krko­lomné. Kdyby však ani těchto námitek nebylo, nelze názvu onanie pro sebeukájení zásadně použíti, neboť sebeukájení mohlo by býti pak pojímáno nanejvýše jenom jako jeden z mno­ha druhů onanie (viz Garnierovo dělení). Proto je naprosto vyloučeno, aby se ve vědě užívalo termínu onanie dokonce jako synonyma pro sebeukájení.

Ačkoliv si musel býti vědom rozporu Onanova jednání s charakterem sebeukájení již i lausannský lékař Simon André Tissot (1728–1797), užil přesto v pojednání o následcích sebeukájení pro tento druh autosexualismu názvu onanie. Prvé vydání této studie bylo latinské a vyšlo v Lausanne roku 1760 pod názvem Tentamen de morbis ex manustupratione, jako dodatek k dílu Dissertatio de febribus biliosis.2 Název onanie převzal Tissot ze starého spisu o sebeukájení, vydaného na počátku osmnáctého století s titulem Onania or the Heinous Sin Of Self-Pollution, and all Frightful Consequences in both Se­xes, considered with Spiritual and Physical Advice. Za jeho autora jest pokládán londýnský lékař-laik Bekker.3 Zásluhou této knihy, avšak hlavně zásluhou spisu Tissotova, jenž byl brzy přeložen do všech moderních jazyků, rozšířilo se nespráv­né označení sebeukájení, jakožto onanie, po celém světě. Francouzský překlad Tissotova pojednání o následcích sebeukájení vyšel po prvé roku 1764 pod názvem Traité de l´Onanisme. Dissertation physique sur les maladies produites par la mastur­bation. Pozdější, autorem opravená a značně rozšířená vy­dání (od roku 1768) nesou pak definitivní titul L´Onanisme, dissertation sur les maladies produites par la masturbation.4 Německý překlad byl prvně vydán roku 1767 v Hamburku, ná­kladem Typografické společnosti s názvem: Von der Onanie oder Abhandlung iiber die Krankheiten, die von Selbstbefleckung herrühren.5

Ačkoliv termín onanie je odvozen od biblické osoby, je ná­zvem světským, zatím co teologové před jeho vytvořením i poté označovali sebeukájení pollutio (poskvrnění) nebo mollities (chlípnost). Oba tyto názvy jsou samozřejmě vědecky nemož­né, neboť vyjadřují jen moralistické opovržení, nehledě k to­mu, že prvý termín, pollutio, sloužil a slouží převážně k ozna­čení automace.

Daleko staršího data než dosud uvedená označení jest pro sebeukájení název masturbatio, jejž nacházíme zároveň s pojmem onanie též v titulu Tissotova spisu. Masturbatio (mastur­bace) jest odvozeno od latinského slova manus (ruka) a stuprare (zhanobiti). Ačkoliv samo substantivum masturbatio je novotvarem, přece sloveso masturbari nacházíme již v Martialovi (XI, 104, 13), zároveň s pojmem masturbator (XVI, 103), označujícím jedince oddávajícího se této činnosti. V novodobé sexuologické literatuře propaguje název mastur­bace předně dr. Hermann Rohleder ve své monografii Die Masturbation,6 označuje jím vůbec jakékoliv sebeukájení. Pro sebeukájení je tento název nevhodný stejně jako název onanie a to předně proto, že vůbec nevystihuje jeho podstatný char­akter, neboť rukou se mohou ukájeti (hanobiti) i lidé na­vzájem, za druhé, že ruční forma sebeukájení není jeho jedi­ným, výlučným způsobem a za třetí, že má moralistické ten­dence (stuprare).

Věcně stejný význam jako masturbatio a jeho obměny mastupratio, manusturbatio a manustupratio má odmoralisovaný termín manuelisatio, jehož dnes vsak užíváme pro ma­nuální formu allosexuálního ukájení. Zamítáme-li tato ozna­čení pro sebeukájení, musíme zavrhnouti i další synonymum masturbace, cheiromania, uměle vytvořené z řeckého cheir (ru­ka) a mania (vášeň). Z původních řeckých názvů pro sebeuká­jení, toliko v slovesné formě dochovaných, vystihuje pak jedno­stranně jeho manuální formu od cheir (ruka) odvozené sloveso cheirurgein (Diogenes Laertios 6, 46.), z něhož povstalo dneš­ní jméno chirurgie, přesto, že chirurg, alespoň ve své profesi, užívá ruky k zcela jiným účelům. Jiná klasická řecká slovesa pro činnost sebeukájení jsou anaphlan, aposkolyptein, apotylun, dephein a dephesthai. Aristofanés užívá pak termínu anaphlystos, pro označení člověka oddaného sebeukájení; tento název značil zároveň jméno jednoho attického kraje (Hans Licht, Sittengeschichte Griechenlands, II. 23.).

V moderních jazycích, vyjma obscénní lidová pojmenování, vyskytují se názvy pro sebeukájení s nepatřičnou dávkou mo­rální příchuti. Tak na př. v češtině, která jimi právě zvlášť ne­oplývá, nacházíme tyto termíny: samohana, samoprzeň, samoprznění a sebeprznění. Němčina jich zato má pořádnou řádku: Selbstbefleckung, Befleckung, Selbstschändung, verborgene, heimliche Sünde, geheime Verirrung, Geheimes Laster, stummes Laster, Sünde, Laster, Lüste der Jugend, Jugendverirrung, Schossünde, Sünde Onans, Sünde gegen den Leib, Sünde der Hände, handlich ausgeübtes Laster, Genitallaster, stille Ausschweifungen, widernatürliche Leidenschaft apod. Termínem Seihstschwächung vyhrožuje se pak neprávem škodlivými ná­sledky sebeukájení a názvy tödtendes oder mörderisches La­ster dokonce straší smrtí. Jediný nezávadný a věcný název v němčině je Selbstbefriedigung nebo Selbstentspannung, po­dobně jako v češtině sebeukájení. Frančtina mimo dva termiíny: habitude ou manoeuvre solitaire, rovněž nezakrývá mora­listické stanovisko k sebeukájení, jak vidno z názvů: crime ou péche ďOnan, vice manuel, souillure manuelle, libertinage soli­taire, vice génital, vice, l´acte, l´amour ou pasion contre nature etc. Přes tuto nadvýrobu domácích termínů, těší se dosud lido­vé oblibě nejvíce internacionální, nesprávně ve vědě užívané označení sebeukájení: onania a masturbatio, jež mění v růz­ných řečech obvykle koncovku a výslovnost. Česky zní: onanie, masturbace, německy Onanie, Masturbation, francouzsky: onanisme, masturbation, anglicky: onania, masturbation, rusky: onanizm, masturbacia; španělsky: onanismo, masturbación a italsky: onanismo, mastuprazione.

Jestliže moralisté vymyslili na tucty nových opovržlivých označení pro sebeukájení, vědci se spokojovali skoro až do dnešní doby starými nevhodnými názvy. Nově vytvořené termíny jako autoerotismus, název ražený Havelock Ellisem ve spisu Pohlavní pud a stud (německé vydání z roku 1907, str. 225) nebo autoerastie (Latamendi, Madrid), autofilie (Dr. Laupts: Perversion et perversité sexuelles, 1896, str. 337)7, autismus (E. Bleuler), monosexuální idiosynkrasie (Gustav Jaeger) a narcismus (Paul Naecke: Psychiatrischen en neurologischen Bladen, 1899)8 nejsou pak s to státi se vědeckými názvy sebeukájení, poněvadž vyjadřují speciální erotickou nadstavbu sexuality, nikoli speciální druh autosexualismu, jakým je sebe­ukájení.

Pokud se týká posledního názvu, narcismu, je tento odvozen od jména mytické postavy Narkisse, o němž v Bájesloví ře­ckém a římském, str. 125–6, píše Fr. Ruth: „Narkissos, spanilý syn boha proudu Kefissu, srdce byl kamenného a lásky neznal. Spatřila ho nymfa Echo a dojata jsouc jeho krásou, následo­vala ho z hor do hor, z lesa do lesa. A když i jí pohrdl, žalem nyla a se trápila, až zůstal z ní jen hlas. I jiné nymfy od něho byly povrženy, až jedna z nich mu přála, aby i on miloval tak beznadějně. A uražená Afrodíté její žádost vyplnila; na lovu za horkého dne Narkissos přišel na Helikonu k jasnému pra­meni. I naklonil se, aby se napil, a spatřiv obraz svůj, zamilo­val se do sebe, a to způsobila Afrodíté. Zahynul touhou nevyplnitelnou, a z něho vyrost krásný květ narcisku, obraz lásky chladné a bez srdce.“ Podle této báje zamiloval se Narkissos (latinsky Narcissus) sám do sebe, avšak tato erotická sobě­stačnost není ještě nutnou nadstavbou každé sexuální soběstač­nosti. Většina lidí, oddávajících se sebeukájení, i když nevchá­zí v tělesný styk s objektem, přece jej miluje a vzrušuje se jím. Je to přirozené, neboť sebeukájení jsou schopni všichni lidé, aniž se jejich normální erotické náklonnosti změní. Avšak i v těch případech, kdy sebeukájení vyplývá z psychopatie, nemusí být podloženo narcistickým zvratem erotiky. Převážná část lidí, lpících chorobně na sebeukájení, odvrací se od part­nera toliko jako od sexuálního nástroje, ale nikoliv jako od erotického objektu. Toliko malé procento lidí, u nichž je sebe­ukájení chorobně zakořeněno, je narcisty. Kromě toho sebe­ukájení při narcismu je toliko nejobvyklejším, avšak ne jedi­ným možným způsobem sexuálního ukájení. Právě tak jako sebeukájením, může se narcista ukojiti automací, a ani allosexualistické ukojení nelze u něho zásadně předem vylučovati. Proto, chceme-li nalézti vhodný název pro sebeukájení, nesmí­me je chtíti charakterisovati podle erotické nadstavby. Pojmem narcismus, jehož užil Naecke, může být specifikován jistý druh erotických sklonů, nikdy však určitý druh sexuálního ukájení.

Termín narcismus, nebo také narkissismus, není proto způ­sobilý odpomoci nám od nesprávného označení sebeukájení, jak se děje názvy onanie nebo masturbace. Rovněž nelze bráti v úvahu ani ostatní termíny: autoerotismus, autoerastie, autophilie, neboť je nelze považovati za nic, než za synonyma nar­cismu, věcně specifikující Narcisovy sklony. Podobně nelze uvažovati ani o názvu monosexuální idiosynkrasie. Jediné ozna­čení autismus mohlo by býti použito jako názvu pro sebeuká­jení, kdyby ovšem nebylo již zvykem charakterisovati jím spí­še jevy psychické povahy. Nebýti toho, byla by jeho latinská transkripce ipsatio (autos, ipse – sám) zbytečná. Za stávají­cích okolností lze však tento termín, jenž filologicky je synonymem autismu, jen s povděkem přijmouti. Po prvé užil to­hoto názvu pro sebeukájení roku 1912 Dr. Kurkiewicz z Kra­kova, ve svém polsky psaném spise o lidském pohlavním ži­votě.9 Od něho jej převzal Magnus Hirschfeld, jehož zásluhou se pak rozšířil v moderní sexuologické literatuře celého světa. Z ipsatio (ipsace) odvozené názvy ipsant, ipsator, ipsista, na­hradily pak i nesprávná označení jedince, provozujícího sebe­ukájení jako: onanista, masturbant, masturbator, podobně ja­ko slovesný tvar ipsare (ipsovati), dřívější onanovati, masturbovati. Tvarem ipsismus byl pak odstraněn i název onanismus, kterého na rozdíl od prosté onanie, Marcuse a Bloch užívali jako označení pro onanii provozovanou dlouhá léta, tj. pro onanii habituální a excesivní.

Žel, mnoho odborníků dosud nepřijalo této nové terminolo­gie a užívá pro sebeukájení nadále starých názvů. Tak na př. i vynikající moderní sexuolog a psychoanalytik Stekel, rovněž jako i Freud a celá jeho škola, spokojuje se termínem onanie. Důvody, které brání přijetí názvu ipsatio, uvádí z badatelů oboru ipsace jedině Rohleder. Věcné námitky, jež proti tomuto. termínu vznáší, však padají, oddělujeme-li sexuální ukájení od jeho erotické nadstavby, formální námitky jsou pak malicherné, Pokládá-li Rohleder označení sebeukájení jako ipsace neobstojné z hlediska filologického, musel by z tohoto hlediska, kdyby ovšem chtěl být důsledným, zavrhnouti přes polovinu umělých termínů všech vědních disciplin. A i kdy­bychom nepřehlíželi tuto námitku, je přece daleko lépe užívati ve vědě filologicky násilného termínu, než věcně nesprávného názvu masturbatio, na němž ulpěl Rohleder.

Úryvek z kapitoly „Terminologie“ Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 7–15).

Poznámky (autora webu)


1 První vydání GARNIER, P. Onanisme, seul et a deux, sous toutes ses formes et leurs conséquences. Paris: Garnier Frères, 1883, ke stažení zde.

2 Vydání TISSOT, S. A. D. Dissertatio de febribus biliosis; seu Historia epidemiae biliosae lausannensis, an. MDCCLV accedit Tentamen de morbis ex manustupratione. Lausannae: Sumptibus Franc. Grasset & Soc., 1780, ke stažení zde.

3 BEKKER, Balthazar. Onania, or the Heinous Sin of Self-Pollution, And All Its Frightful Consequences, In Both Sexes, Considered: With Spiritual and Physical Advice To Those Who Have Already Injured Themselves By This Abominable Practice. (Publikace nizozemského teologa B. Bekkera se objevila v Londýně někdy v letech 1712–1716.)

4 Vydání TISSOT. L´onanisme; ou dissertation physique sur les maladies prosuites par la masturbation. Lausanne: Antone Chapuis, 1760, ke stažení zde.

5  Vydání TISSOT. Von der Onanie, oder Abhandlung über die Krankheiten, die von Selbstbefleckung herrühren. Eisenach: Michael Gottlieb Grießbachs sel. Söhnen, 1770, ke stažení zde.

6 Vydání ROHLEDER, Hermann. Die Masturbation: Eine Monographie für Ärzte und Pädagogen. Berlin: Fischer´s Medicin Buchhandlung H. Kornfeld, 1899, ke stažení zde.

7 Vydání LAUPTS. Perversion & perversité sexuelles. Paris: Masson, 1896, ke stažení zde.

8 NÄCKE, Paul. Die sexuellen Perversitäten in der Irrenanstalt. Psychiatrische en neurologische Bladen, no. 3, 1899.

9 Není zcela jasné, které Kurkiewiczovo dílo má Brouk na mysli; v každém případě od téhož autora existuje dílo KURKIEWICZ, Stanisław. Samieństwo („Onania“): Określenie – istota – znaczenie – skutki – i t.p. wiadomości dla osób dojrzałych. Kraków: nákl. autora, 1917, ke stažení zde.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus. Sv 1. Autosexualismus (1935), obálka Karel Teige

Jiří Peňás: Tady trapno existovat

Byl by to přitažlivý titulek k politickému komentáři, ale bohužel (či bohudík) jeho autorství patří buržoaznímu synku, bonvivánovi, ironikovi a vzdělanci v různých oborech od psychoanalýzy přes marxismus, biologii, strukturalismus a další – Bohuslavu Broukovi. Dnes (19. 11. 2012 – pozn. autora webu) je to sto let, co se jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století narodila.

Pocházel z podnikatelské rodiny – jeho otci patřily obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid pro pěstování zájmů, které ho zavedly ke kavárenským stolům avantgardy. Do Surrealistické skupiny byl v roce 1934 přijat jako odborník na Freudovu psychoanalýzu. To už vydával provokativní brožurky, v nichž se radikálně vypořádával se sloupy „tradiční společnosti“ – s rodinou, kultem práce i požadavky tzv. spořádaného a smysluplného života. Určité proslulosti se dodnes těší jeho traktáty o onanii (autoerotismu), udivující jak faktografickou šíří, tak čtivostí a sarkasmem. „A vůbec, tenhleten Brouk!“ zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda, který se divil, jak se mohou Nezval a Teige s někým takovým „zahazovat“. Pak však přichází okupace a potom dlouhá totalita. Výstřední osoby, jako byl Brouk, mizí z českého prostoru a povědomí. Zůstává po nich pouze stopa, kterou tu mohly zanechat jen relativně krátkou dobu. V březnu 1948, kdy s aktovkou opouští na Šumavě vlast, je mu šestatřicet let. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. Jeho bratr si svoje léta v Jáchymově oddřel.

Pro lidi Broukova typu byla emigrace dvojnásobným utrpením. Čekaly ho nejen starosti utečence, ale snad ještě větší překážkou byly jeho dispozice. Brouk byl takzvaný obtížný charakter: vypjatý individualista, samotář s destruktivními sklony. Bylo za tím však jistě i vědomí výlučnosti, které je tímhorší, je-li obklopeno průměrem, na němž je však ten, jenž ční, závislý. V textech z té doby dochází až ke konstatování, že „život není nutno za všech okolností žít“. Brouk žil dál. Zemřel až v roce 1978 v malém bytě na předměstí Londýna, kde žil od roku 1958 – zcela opuštěný a zapomenutý. A takové to bylo zázračné dítě. Kdyby se ale narodil v rodině Beetle, třeba v Anglii…

Článek, který je k dispozici v originální podobě zde, byl publikován v deníku Lidové noviny, 19. listopadu 2012, r. XXV, č. 270, s. 9; jeho titul je parafrází části Broukova verše „zde trapno existovat“ z básně Ustrnutí času (sb. Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).

Jiří Peňás (1966)

Soutěž Českého rozhlasu s Bohuslavem Broukem

V pondělí 19. listopadu 2012 si připomínáme 100 let od narození Bohuslava Brouka. Tato všestranná osobnost se zapsala nejen do dějiny české psychologie, ale také literatury a výtvarného umění.

Psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista, filosof, estetik, sociolog a biolog. A možná ani tento výčet není úplný. Bohuslav Brouk byl jedním z prvních československých propagátorů psychoanalýzy a vykladačem díla Sigmunda Freuda. Jeho dílo se týká také jazyka a způsobu vyjadřování či vztahů člověka k věcem, tzv. chrematologie, zabýval se i problematikou sebevraždy.

V poválečném období let 1945–1948 se intenzivně zapojil do politické a publicistické činnosti – jako jeden z mála intelektuálů v této době veřejně přednášel a v tisku uveřejňoval texty, v nichž kritizoval komunistickou ideologii a především praktickou politiku Komunistické strany Československa. Od roku 1948 žil v emigraci.

Velkou oblastí jeho zájmu byla literatura a výtvarné umění, konkrétně jeden konkrétní směr. Tento je spojen i s manifestem, který Bohuslav Brouk vydal dokonce vlastním nákladem.

Soutěžní otázka:
Který literární a výtvarný směr Brouk prosazoval, jak se jmenoval manifest, který vydal, a ve kterém roce vyšel?

Odpovědi můžete zasílat až do nedělní půlnoci na e-mail monitor@rozhlas.cz. V předmětu zprávy uveďte heslo Soutěž s Leonardem 19. 11.- 25. 11. a nezapomeňte na zpáteční korespondenční adresu.

Tento týden soutěžíme o následující ceny:
– CD Černá sanitka
– propagační předměty Českého rozhlasu Leonardo

Logo stanice Český rozhlas Leonardo