Z korespondence (Brouková, Hais, Lukáš, Petrla, Řehák, Stránský, Vaněk)

14/09/2009 (11:43) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Biebl, Gellner, Hais, Herben, Hoffmeister, Holan, Hrubín, Ludmila Brouková, Nezval, Seifert, Stránský, Teige, Toyen, Vaněk, Závada, Řehák

[…] P. Barany zřejmě zná ne-li námět, tak aspoň začátek Vašeho románu, ale nechce nám ho prozradit. Bude to asi něco náramně sexuologického, soudě z Vašich narážek na ženské a Gellnera. […]

Z dopisu Jaroslava Lukáše (Sydney), 24. června 1951

Milý Brouku,

konečně jsme dostali od Iluš Tvoji adresu a konečně se také dostávám k tomu, abych Ti napsal. Tak jsem se až trochu toho psaní bál. Lyon a všechno, co jsme tam prožívali, se mi vrací, ale už je to jiné, už to není špinavá bída fabriky a věčné počítání usmolených franků, ale je to zase ta sladká Francie se svým bohatým a pestrým životem, procházky v údolí Saony a hospody, kde se na všechno zapomíná u dobré skleničky, ta věčně zalévaná naděje na lepší zítřek a smutek loučení s drahými včerejšky. My jsme v Kanadě a Ty v Austrálii a myslím, že je to obojí stejné. Je zde všechno, co si jen přeješ, ale schází tomu mech a plíseň staré evropské kultury. V kostelech jsou záchody, výtahy a šatny, jídlo má příchuť spolehlivé desinfekce a hospody jsou smutná místa pro ještě smutnější hosty, kde se počítají láhve jako v pivovarské expedici. Lidé jsou moc bohatí a žijí v dobrých domech, mají překrásné automobily a utrácejí peníze mnoha způsoby, ale žádný z nich nestojí za to, co stojí. Chudobní lidé jako my se honí celé dny, bydlí také moc dobře, mají lacinější automobily (kromě právě přišlých emigrantů) – zkrátka je to taková komfortní otrava. Země je zde moc hezká, ale všechno hrozně daleko. Když lidé někam jedou, tak se dohadují, lze-li to vozem udělat za dva dny nebo za tři. V radiu slyším denně všechny písničky, které jsme poslouchávali ve Francii – nebo zase v anglickém rozhlasu šlágry, které se podle obliby vysílají třeba dvacetkrát denně. A posloucháš-li nějakou vážnější hudbu, riskuješ, že během jediné Beethovenovy symfonie to pětkrát přeruší a řeknou Ti, že to nebo ono mýdlo je lepší než ostatní, že firma Lajeunesse prodává nejnovější modely fordek za bezkonkurenční ceny. Ale nakonec si i na to zvykneš a řekneš si, že ten ledničkový komfort je přece lepší než bytová kultura à la usine de Lyon a trpělivě skládáš vydělané dolary do banky, abys si mohl koupit jednoho dne od pana Lajeunesse ten psolední model fordky, nebo ještě lepší ledničku, než máš v bytě. […]

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), 8. srpna 1951.

Milý Brouku,

nezlob se na mě, že Ti teprve teď píšu. Měl bych sice všechny důvody, abych se teprve teď vzpamatoval z úžasu nad Tvým posledním dopisem, ale přece si jen myslím, že bys mi to nevěřil, a tak se kajícně přiznávám, že jsem, jak se říká v Praze, „moc kecal a málo psal“ – že jsem tuto sensační novinku trousil po zbývajících světadílech a zcela speciálně po Montrealu a nejbližším okolí. Bylo z toho strašlivé divení, někteří lidé mi to dodnes nevěří – ztratil jsem důvěru mnoha přátel, když jsem jim vážně vykládal, že jsi měl svatbu v kostele před hlavním oltářem. Prosím, ještě mi to potvrď v příštím dopise, abych si trochu spravil pověst. […]

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), pravděpodobně konec r. 1951.

Milý Brouku,

v prvé řadě se Ti omlouvám, že odepisuji tak pozdě, ale tím upřímnější jsou moje gratulace k Tvému sňatku a do nového roku Tobě i Tvé paní. Zprávu o Tvém sňatku jsem si přečetl dvakráte, neboť když jsem ji četl poprvé, tak jsem svým očím nevěřil – jak mne překvapila. A u jiných bylo překvapení stejně veliké. […]

Z dopisu Edmunda Řeháka (Paříž), 7. ledna 1952

Milý Brouku,

ani nevíš, jakou radost jsi mi způsobil svým dopisem. Cestoval sice dvakrát kolem světa, než jsem ho dostal do rukou, ale hlavně, že došel. […] Překvapil mě Tvůj odjezd tak daleko, ale chápal jsem, že poměry ve Francii jsou takového rázu, že si člověk nemůže vybírat. Tesně před odjezdem do Londýna odjel Frant. Meloun do Mnichova, ač také nevěřil, že se tam dostane, s ním tam odjel red. a spisovatel V. Štědrý, který také vegetoval v Londýně. Měl jsem tedy pevné přesvědčení, že i Ty jsi tam odjel, protože jsem neviděl žádného důvodu, proč bys měl být odmítnut. Nyní mi píšeš, žes marně čekal a nedočkal se. Nechápu podle jakého klíče se tu postupovalo a jaké kvality rozhodovaly. […]

Až do nedávna jsem byl bez zaměstnání a i to, co jsem teď našel, nevím, jak dlouho vydrží. Chápeš proto, že jsem měl hodně osobních starostí a tak přes nejlepší vůli jsem zanechal korespondence, až budu mít lepší náladu. Pravdu máš, že ti chlapi na Západě nechápou, že se musí bojovat proti komunismu také zlepšováním sociálních poměrů a nejen přípravou zbraní a případným jich použitím. K tomuhle patrně dojdou až později, až to zase někde vybuchne a dělníci se ozvou. […]

Zajímají mě Tvé poměry v té nové zemi a zkušenosti, jichž jsi nabyl. Platíš-li téměř polovinu platu na byt – je to hrozný nepoměr a je třeba opravdu se divit, co dělala ta dělnická vláda, když si téhle otázky nevšímala. Měl jsem vždy dojem, že právě tam si počínala nejlépe – a nyní píšeš, že tam není ani soc. pojištění, tak to je hnedle jako v Kanadě, zde také se musíš na všecko pojistit u soukromé pojišťovny. S překvapením jsme vzali s Mílou na vědomí, že ses znovu oženil – domnívali jsme se, že jsi nenávistník žen a najednou píšeš takovéhle věci. Tož, přejeme Vám oba, aby to byl krok šťastný a přispěl k tomu, abyste lépe snášeli všechny útrapy exilu. Ve dvou se to lépe táhne, to říkával už starý Kuděj, patrně měl pravdu. A v těch emigrantských zemích musí pracovat dva, aby se mohlo existovat, to vidíme tady v Kanadě zcela jasně. Ani my se zde s nikým nescházíme, krajané jsou živel nám odlehlý, s nimi nás nic nepojí, a s nově přistěhovalými je potíž, každý tady se brzy nakazí horečkou získat rychle peníze, že se snimi nedá o ničem hovořit. To není jako v Paříži, kde byl přece jen kruh lidí, kteří měli jakési společné zájmy. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 16. března 1952.

Milý Brouku:

Hrom do police, to byla rána, když přišel Tvůj dopis. Nemohl jsem ani věřit svým očím, že by Bohuslav Brouk psal. […]

Tak tedy bys chtěl vědět něco o nás a o našich mladých. Začněme tím mládím, je to taky útěšnější. Milan je už skorem dva roky učitelem českého jazyka ve vojenské škole v Kalifornii. Je to náhodou nejkrásnější kousek této polokoule vůbec, kde je ta jejich škola, mají tam od armády vilku se třemi pokoji jako je to v Americe zvykem (a se zahrádkou ovšem), pěstují angorského kocoura Frantíka, který jim dělá starosti, protože když přijde jeho čas, toulá se celé noci za slečnama jako Brouk a potom má kruhy pod očima, jak tvrdí Martička. […]

Tož to máš povšechný referát o nás. Snad bych dodal ještě to, že mě překvapil Tvůj opovržlivý názor na anglosaský způsob života, ale ten termín se mi nezdá. Američani nejsou také nic jiného než Anglosasové a přece žijí docela jinak. Snad bys měl spíše říkat anglický, ostrovní způsob života – to je ovšem hrůza nejhrůzovatější. […] Američani jsou docela jiní, veselí, družní, poživační, neukáznění, stejně nevzdělaní jako Angličani, ale nedělají ze sebe intelektuály – no, ti by se Ti líbili. Už proto, jak dovedou chlastat, ale vesele chlastat v houfu, ne o samotě zarputile a krutě jako Angličani. […]

Z dopisu Ivana Herbena (New York), 17. listopadu 1952

[…] bude nejekonomičtější, když Ti napřed vypočtu chýry, které jsem měl o Tobě: Že jsi venku. V Paříži. V komité. Že mi někdo opatří Tvou adresu. Než ji opatřil, že jsi v Austrálii. Ženat. Adresy jsem neměl. A ovšem četl jsem Tvé články v Zítřku, některé zna-me-ni-té! Toť vše: Brouk honí v Austrálii klokany. Škoda. Dobře mu tak. Pracuje-li tam, je tam ostatně opravdu dobře. Líp než v půltuctu jiných zemí. […]

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 24. listopadu 1953.

[…] Přijmi, prosím, naši kondolenci k úmrtí Tvého otce, který za svou celoživotní práci si jistě zasloužil lepší osud – ale dostali jsme se všichni pod kola osudu a ten s námi smýká nemilosrdně, škoda, že se nedočkal lepších časů. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 17. ledna 1954.

[…] Pokud pak jde o politiku vůbec, evropskou i francouzskou, jak vidím, se asi neshodneme, máš, zdá se mi, příliš nihlistické názory a já jsem stále optimista, věřím, že demokracie je jediný způsob, jak učinit lidský život krásnějším a plnějším. […]

Z dopisu Arna Haise (Paříž), 17. dubna 1958.

[…] Že Aťa a Tvoji od loňska nepíší, vysvětloval bych si spíše oprávněným než neoprávněným strachem. Za poslední rok totiž opravdu zase pořádně přituhlo, zejména pokud jde o bývalé lidi, takže starost, aby děti neztratily možnost studovat, aby Marie neztratila místo, aby všichni nepřišli o byt v Praze, nebo podobně, je zatraceně pochopitelná. […]

Mluvil jsem se šéfem stanice Juliem FIRTEM, že budeš v Mnichově po tři dny hostem R. F. E. jako československý exulant, který právě přijíždí z Austrálie, a v interviewu, jejž s Tebou udělám(e), povíš (buď pod svým jménem nebo pod pseudonymem) rozhlasem našim posluchačům do ČSR o svých zkušenostech z Austrálie, na př. jak se tam žije, kolik lidé vydělávají, co si chválí a nač si stěžují, a vůbec ať malé nebo velké věci, které budeš považovat za vhodné říci domů. […]

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 12. září 1958

[…] I Vy jste se chtěl po puči vpravit do nových poměrů, ale shledal jste, že na to nemáte žaludek a přibouchl jste za sebou dvéře. Totéž jsme udělali my. Rozdíl je v tom, že Vy jste na to měl dobré právo, my méně dobré. Kdo se dá pověřit veřejným mandátem, má mít žaludek na všechno, nač musí mít žaludek všichni. […]

Z dopisu Jaroslava Stránského (Londýn), 1959.

[…] S dr. Broukem jsem se poznala v roce 1962 při své návštěvě Londýna, dostala jsem totiž povolení navštívit svoji sestru Libuši, která se zotavovala z mozkové příhody (aneurisma), která ji postihla, když jí bylo 39 let. Do té doby jsme vůbec nevěděli, za koho se Libuše provdala, nikdy to nenapsala, dokonce se po své svatbě na dlouhá léta odmlčela. Měla bych snad vysvětlit, proč o něm mluvím jako o Broukovi, ale každý, kdo ho jen trochu důvěrněji znal, mu říkal Brouku, protože své křestní jméno nenáviděl a zakazoval si, aby někdo jeho křestní jméno vyslovoval. On, bezvěrec, a Bohuslav. […] Naše setkání bylo pro nás oba osudové, ale bez vyhlídek. On morálně vázán k Libuši, která se vlastně nikdy už nezotavila ze své nemoci, a já, vdaná s dcerou Renatou, žijící v Praze. Byli jsme tedy odkázáni na dopisování a jeho dopisy po celá ta léta byly plné smutku, beznaděje a roztrpčení. Tak jak jsem ho poznala za své dvouměsíční návštěvy, udivoval mne svými obrovskými vědomostmi, důkladnými znalostmi na poli kulturním i politickém. Znal každého, kdo v kultuře nebo politice něco znamenal. Měl ohromnou paměť a myslím, že byla velká škoda, že nenapsal něco o lidech, s kterými se v životě setkal. Jsem si jista, že by to nebylo nic lichotivého, věděl, jak si dělat nepřátele, ale jistě by to bylo zajímavé. Z básníků si nejvíce vážil Seiferta, Holana, Závady, osobně měl rád Hrubína a Biebla, který byl vlastně jeho švagr a seznámil ho s Áťou, měl za ženu její starší sestru Marii. Při mé návštěvě mě žádal, abych se pokusila spojit s Hrubínem, že by si sním rád dopisoval. Napsala jsem panu Hrubínovi dopis, ale nikdy neodpověděl. Těžce nesl, že se Nezval ve svých pamětech o něm nikdy nezmínil, ač byli po léta velice důvěrní přátelé. Dostal se do této společnosti mnohem starších lidí už v devatenácti letech, vždy říkával, že s mladými lidmi si neměl co říci. V té době se také seznámil s paní Toyen (paní Toyen je malířka, která snad ještě žije v Paříži), byla to po dlouhá léta jeho velká láska, ač byla o mnoho let starší. Měl rád Teigeho, nikdy neměl rád Hoffmeistra. Měl [Adolf Hoffmeister – pozn. Viktor A. Debnár] prý vždy plnou pusu socialismu, ale svého šoféra nechával mrznout až do ranních hodin ve voze, aby ho pak odvezl z některého pražského baru domů. V debatách vždy opovrhoval pracující třídou, ale když byl za války nucen „jako“ pracovat v Bílé labuti, všichni zaměstnanci ho měli raději než jeho bratra Jaroslava. Byl introvert, těžký cholerik a svým cynismem zakrýval svoji tak lehce zranitelnou povahu. Byl útočný, napadal každého ve svém okolí, ale vždy zpříma, nikdy zákeřně. […]

Z dopisu Ludmily Broukové (Montreal) Zdeňkovi Hrubanovi (Chicago), 5. září 1980.

O jednotlivých korespondentech

Ludmila Brouková (?–?)–roz. Kalinová, třetí manželka B. Brouka (sestra jeho druhé manželky Libuše)

Arno Hais (1893–1971) – odborový funkcionář, novinář, vydavatel, editor, komunistický a sociálnědemokratický politik; korektor Práva lidu, během I. světové války v Rusku vydával časopisy Svoboda a Průkopník svobody, redaktor časopisu Čechoslovan, tajemník Ústředního sekretariátu KSČ, působil v Mezinárodním odborovém svazu a v Rudé odborové internacionále, člen Syndikátu čs. novinářů (1926–1941, 1945–1948), vyloučen z KSČ (1929), vstoupil do Čs. strany sociálnědemokratické (krajský tajemník v Praze), člen Jednoty zaměstnanců ve svobodných povoláních (1938–1942), zástupce generálního tajemníka (a další funkce) v Národní odborové ústředně zaměstnanecké (NOÚZ), v prosinci 1942 zatčen za spolupráci s odbojem (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a vězněn, redaktor a přednosta tiskového oddělení ministerstva výživy (1945–1948), emigroval v březnu 1948 přes Vídeň do Paříže (spolu s B. Broukem člen Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques), od jara 1949 ve Spojeném království a od začátku r. 1951 v Kanadě (Toronto), kde pracoval jako sazeč, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), iniciátor (a v letech 1954–1962 místopředseda a pokladník) Ústředí svobodných odborářů v exilu, zástupce čs. odborářů v Mezinárodním ústředí svobodných odborářů v exilu, v pol. padesátých let se vrátil do Paříže a v r. 1962 do Vídně, editor Odborových rozhledů, přispíval např. do Svobodného zítřku, Odboráře a Biče, autor několika publikací – např. Odborové hnutí za druhé republiky a okupace (1938–1942): Příspěvek k historii odborového hnutí (1956)

Ivan Herben (1900-1968)

Jaroslav Lukáš (?–?) – právník; Broukův známý ještě z ČSR

Zdeněk Petrla (?–?) – osobní tajemník Jaroslava Stránského

Edmund Řehák (1914–2000) – novinář a lidovecký politik; ve třicátých letech vídeňský dopisovatel Poledních listů, od r. 1939 v odboji ve Francii, dopisovatel Lidové demokracie, spolu s B. Broukem pracovník Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques v Paříži, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), exilu přispíval např. do Nového domova, Zpravodaje, Zpráv ČSPK nebo Londýnských listů, nositel fr. řádu Légion d’Honneur. Více zde.

Jaroslav Stránský (1884–1973)

Jaroslav Stránský

Miloš Vaněk (1897–1967) – rovněž používal pseudonym Pravdomil Bašta a Michal Kras; levicový novinář a ekonom; za I. světové války legionář, spoluzakladatel Komunistické internacionály, člen Čs. strany sociálnědemokratické, poté KSČ, pobyt v Moskvě (1922–1926), návrat k sociálním demokratům, redaktor Práva lidu (1927–1938), po II. světové válce sekční rada na ministerstvu výživy, po únoru 1948 emigroval do americké okupační zóny v Německu, člen Rady svobodného Československa, v letech 1951–1966 komentátor ekonomické redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE), v exilu přispíval např. do Skutečnosti, Československého přehledu, Českého slova nebo Demokracie a socialismu, autor např. brožur Průmyslová tragedie československá a ná rodní demokracie (1935) nebo Thomas G. Masaryk, de moderne staatsman en denker… (1950).

Comments (1)