Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Hitler

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká

Jestliže můžeme s hrdostí zjistit, že představitelé české kultury se dobře osvědčili za první okupace, nelze to bezvýhradně říci dnes, za okupace druhého nepří­tele. Ve cti přežili nacismus, ale přívalu druhého te­roru zatím všichni neodolali: v druhém kole zápasu demokracie proti diktatuře a teroru — jak se zdá — ztratili dech; někteří vůbec zradili.

Proto zatím nacházíme poměrně málo osobností našeho kulturního života v dnešním exilu. Z téhož dů­vodu nevycházejí ani doma protesty proti násilnickému režimu z hlav, natož z úst našich kulturních čini­telů. Místo básníků, spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků, kteří nosívali insignie duchovních vůdců národa, musí zatím světu dokazovat nevůli našeho národa žíti v nesvobodě, lži a strachu sám národ, jeho drobní příslušníci, lid. Vskutku to dokazují: ve složení našeho exilu zjišťujeme, že jej povětšině tvoří drobní lidé, dělníci a zaměstnanci; sledujeme-li události ve vlasti, rostoucí vlnu domácího odboje, musíme zase přiznat, že jeho prvním významným projevem, nacházejícím velký ohlas i v cizině, bylo chování drobných lidí, seřaděných do sletového průvodu.

Tak zvaná vůdčí vrstva našeho národa se dosud výrazně neprojevila. Podlehnuvši z jisté části rudým vyhrůžkám a svodům, budí dojem, že si chce pro příš­tě vážiti více poklidného užívání rudého penízu mzdy než duchovních statků, které by měly být právě jí nejcennější. Ale tímto zjevem nemůžeme být překvapeni: o ústupu určité části našich kulturních pracovníků od ideálu svobody a humanity vůbec jsme se přesvědčili již v prvních poválečných dnech, ihned po tak zvané revoluci, kterýmžto pojmem eufemisují naši komunis­té své smutně proslulé poválečné partajnické rejdy. Již tehdy přemnohý básník a básníček, spisovatel, ma­líř a filosof se utíkal pod záštitu rudého praporu, aby za nového, právem očekávaného teroru nemusil znova trpěti za svou čest, jako snad za ni trpěl předtím, za Hitlera. V obavě, aby si neznesnadnili v nadcházející komunistické samovládě více méně svou existenci, byli tehdy čeští kulturní pracovníci — dost mnozí, i  když zajisté ne všichni — ochotni sloužit anebo alespoň přisluhovat a mlčet ke všemu, co se páchalo od prvních dnů poloosvobození.

Nedomnívejme se však, že můžeme vinit ze zrady nebo nestatečnosti jenom ty naše kulturní představite­le, kteří ke komunismu přešli až po revoluci nebo konečně po únorovém policejním puči. Nejen oni, ale i staří odvěcí rudí umělci, vědci a publicisté zradili, neboť i oni — vzhledem k zásadám a ideálům vlastní tvůrčí práce — měli povinnost se postaviti proti násilí komunistické strany, za jejíž hegemonie, jak dokázaly příklady z jiných států, není dána tvůrčí svoboda.

Komunističtí kulturní pracovníci, kteří to dobře znali, nikdy se netajili obavami z nastolení komunis­tického režimu. Ale ze strachu o své obroky se smiřo­vali s neblahými vyhlídkami jako s osudovou nutností. Dříve, za první republiky, si počínali namnoze čest­něji: když se na příklad roku 1929 na příkaz Moskvy měnila taktika komunistické strany v Československu a když pro laciné efekty měly být utráceny dělnické životy, odešli ze strany společně s odstraněnými poli­tickými vůdci i četní komunističtí spisovatelé a intelektuálové.(1) Tehdy jim ovšem strana mohla nabídnout jenom chudobu a strádání, takže na cti a charakteru bylo možno vydělat. Naproti tomu po válce, kdy komu­nistická strana může své věrné odměňovat bohatými statky vezdejšími, je ovšem hmotně nevýhodné se vzpírati jejímu počínání. Proto i komunističtí kulturní pracovníci prozíravě mlčí a jenom po straně ulevují svému svědomí, hovoříce v soukromí proti zlu a násilí, které jinak veřejně kryjí svým jménem. Čest se v nejpříznivějších případech stala některým kulturním činitelům záležitostí výsostně intimní, neboť jen tak si mohou zachovat bohatý peníz mzdy od dnešních vlád­ců a činiti si klamné iluse, že po návratu svobody do našich zemí si jej udrží i nadále jako osvědčení charakterní lidé z dob, kdy národ se bránil.

Článek Bohuslava Brouka Rudý peníz láká byl otištěn ve Svobodném zítřku (Paříž), 21. října 1948, r. [1], č. 2, s. [2]. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 149-151.

Poznámky pod čarou


1 Spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi spisovateli a spisovatel­kami byli z KSČ vyloučeni např. Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Ivan Olbracht.

 

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. 10. 1948)

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. října 1948)

Reklamy

Blanka Činátlová o Broukově knize Lidé a věci

[…] V souvislosti s brakem nepříliš zmiňovaná, ale o to inspirativnější je práce psychoanalytika a spisovatele Bohuslava Brouka Lidé a věci (1947), v níž se autor věnuje takzvané chrematofilii. Během války, píše v úvodu, značně hypertrofoval „pošetilý poměr lidí k věcem“ a současně se nadmíru projevila funkční proměnlivost věcí: „z nejobyčejnějších mírových svršků se stávaly čistě reprezentační krámy“. Brouk pracuje s pojmy „krámovitá věc“ a „člověk krám“. Těžko říct, do jaké míry pramení jeho nechuť k věcem z osobní zkušenosti velkoobchodníka a syna spoluzakladatele obchodnické firmy Brouk a Babka, do jaké z únavy z meziválečné avantgardy a surrealismu, který se „snažil rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti“. Každopádně podává obraz světa – spíše smetiště – zamořeného zbytečnými a zbytnělými věcmi. Brak zde splývá s krámem, se zbytečnými, méněcennými, zastaralými, nedokonalými nebo poškozenými předměty, k čemuž Brouk ještě dodává, že „všechny věci, mající jedině kultovní význam, jsou v zásadě krámy“.

K brakovitosti tak odsuzuje nejen domácí mazlíčky, pokojové květiny, biedermeierské vitríny, ale i kostely, kaple, obřadní předměty, sochy a jiné křesťanské „trety“, pokud nevykazují uměleckou funkci. Sama „kultovní funkce“ vede k deklasaci věcí už proto, že „kultovní sklony jsou samy o sobě nepochopitelné, neboť nemají žádného rozumného významu a dále je nelze považovati ani za vrozené, pudové tendence“. Brouk tedy krámy považuje v podstatě za fetiše a spolu s nimi z umění vylučuje i jakoukoli sakrální či imaginativní rovinu, která nemá rozumnou funkci. To, co začíná jako sběratelská pošetilost („vystavování zdobného talířku jak representačního krámu za sklem příborníku“), podle něj vede ke kultovním sklonům a zbožňování vůdců (příkladem „člověka krámu“ je Adolf Hitler). Brak zde namísto intimity dostává – vedle svých dalších aspektů – politické měřítko.

Úryvek z článku Blanky Činátlové Takzvané zazdívání: Brak a ideologie (A2, 27. 2. 2013, r. VIII, č. 5, s. 7); v mírně rozšířené verzi je text rovněž k dispozici v autorčině publikaci Odradky: Věc a věcnost v literatuře (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015, s. 65, 67).

Blanka Činátlová (1976, nedatováno)

Blanka Činátlová (1976, nedatováno)

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Marie Langerová: Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk

[…] V českém prostředí konce historické avantgardy to byl Bohuslav Brouk, kdo postavil v roce 1947 knihou Lidé a věci do nového světla a nové situace věcnost, kterou na surrealismu odhalil Walter Benjamin na konci dvacátých let. Broukova revolta proti věcem je zároveň odvratem od surrealismu, v němž se angažoval jako propagátor i kritik psychoanalýzy Freudovy, ale také jako svérázný obhájce poezie, umění, umělce a jejich společenských rolí (byl členem Surrealistické skupiny v ČSR od roku 1934). Kniha je zároveň radikálním výpadem jak proti surrealistickému, tak válkou obecně rozbujelému fetišismu, světu přebujelých věcí, sběru předmětů – starých krámů, této „stoupy lidské energie“ (BROUK 1947: 370) a krámovitých lidí (Hitler, nejkrámovitější člověk ze všech lidí). Broukův generální úklid je významným mezníkem, v němž se převrací pohled na historickou avantgardu. Jakoby mimoděk, stranou třídění sběru, se tu Brouk vrací i ke dvěma meziválečným tvůrčím proudům, jakými byly konstruktivismus (purismu, funkcionalismu) a protipólný surrealismus, „který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem“ (BROUK 1947: 120).

Bohuslav Brouk byl důvěrný znalec velkoobchodu (pocházel z rodiny majitelů obchodních domů Brouk a Babka a obchodu se také věnoval), kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů. V jeho knize před námi defilují sběratelé starožitností i ti, kteří trpí nákupní fóbií. Jako profesionál pečlivě třídí, kategorizuje věci. A z tohoto kramaření ve světě, který se nám před očima mění ve sklad sběrných surovin, se přece pokouší vydolovat zbytky toho, co by mohlo odpovídat nějaké umělecké potřebě člověka – hledá emoci, která by funkci umění identifikovala v záplavě věcí – starých krámů. Bohuslav Brouk pořídil encyklopedii zbytků reprezentace. Charakteristickou ukázkou jejího prostoru je měšťanský pokoj s jeho patinou zastaralého a biedermeierovskou vitrínou se starožitnostmi (vzývanými romantiky), reprezentací par excellence.1

Psychoanalýza, surrealismus, strukturalismus

V roce 1932 (Psychoanalysa) vytýkal Brouk Freudovi, že psychoanalýza zasadila ránu lidskému sebevědomí, kterou není schopna léčit. „Psychoanalysa rozšťárala vosí hnízdo a nyní vosy konejší sladkými slovy“ (BROUK 1932: 28). Freud v psychoanalýze nenašel řešení vztahu (vyneseného) nevědomí k vnějšku. Psychoanalýza zažehnává krizi slovy, a to vyžaduje neustálou osobní přítomnost otcovského terapeuta v životě jednotlivce. Brouk naráží na jeden z nejvíce diskutovaných psychoanalytických pojmů: přenos – interpretační figuru v pravém slova smyslu: je zde doslova figurou interpreta, freudovským luštitelem šifer-rébusů-snových symbolů, jehož prekérní situaci pojmenovává Brouk lapidárně: kdyby byla translace (přenos) umožněna v normálním životě, neurotik by nebyl neurotikem!2 Freudův přenos chápe jako jenom jinou-další masku nevědomí. Brouk otevřel radikálně poezii a umění objevům psychoanalýzy. To, co odmítl Teige i Mukařovský (v době, pro kterou bylo relevantní uvažovat o vztazích strukturalismu k avantgardě, surrealismu a freudismu – především v době Mukařovského úvah o záměrném a nezáměrném), zajímá Brouka jako problém subverze jazyka, založená na odhalení pudových zdrojů života, sexuality utvářející nové vztahy (psychoanalýzou do nevědomí rozloženého) subjektu k „reálnu“. […]

Poetismus je mrtev, ať žije poezie, psal Brouk v Nových thesích (BROUK 1931a). Na Teigově poetismu mu vadila „neznalost psychologických momentů emoce“, ale pozoruhodně také pojem „díla“ prostě daného jako prototypu umění vůbec, zatímco Brouk klade důraz na sám proces tvorby, umělce a emotivnost závislou na „psychickém smyslu reality“ (Teigův poetismus je mu příliš vzdálen psýše). To ho vede k formulaci poezie, která není vědou, ale bláznovstvím. V článku Na obranu individualismu otištěném v kulturním letáku Rok v říjnu 1931 operuje pudovým nevědomím, zdrojem mimoracionálního poznání, aplikovaným na „objektní reálno“, a intuicí básníka-psychika: doména psychiků je „revoluce, vzpoura a svobodný pohyb“ (BROUK 1931b: 3). Anarchista-génius je základem kulturní společnosti.

Bohuslav Brouk vytušil (spíše než vyanalyzoval), jak mohutným zásahem bylo Freudovo odhalení nevědoma do umění (poezie) a jeho jazyka. Nejen do rozvrhů umělecké reprezentace, ale jako akt rozlomení, který se týká společnosti obecně; jejích tabu i nových hranic – těla (i zpředmětněného jazyka). Jedinečná zkušenost antropologického člověka nachází novou přirozenost – sexualitu, která jediná bude určovat limity svobody (a jejich transgresi). […]

Bylo to v době mimořádného zájmu o proměňující se obsah pojmu poezie. Nejen v rámci poetismu Teigova, ale také rodícího se strukturalismu, formujícího se na těchto zlomech avantgardy – a především v době váhání mezi poetismem a surrealismem na přelomu dvacátých a třicátých let. Mukařovského Motorické dění v poezii (přednáška v Pražském lingvistickém kroužku v březnu 1927; JANKOVIČ 1985) vychází z oslnění Brémondovou „čistou poezií“ (srov. také Václavkovy úvahy v Pásmu v polovině dvacátých let nad poezií, která bude luxusní, čistá, anebo nebude). Mukařovský odmítne „hédonismus“ a ztotožňování uměleckého díla se subjektivním psychickým stavem (Umění jako sémiologický fakt, 1936): básník pro něho zůstane reprezentativní figurou par excellence, samým znakem (znak, který má k věcem kosý vztah; MUKAŘOVSKÝ 1936: 86), figurou zastupování a nahrazování.3 Roman Jakobson pokládá otázku „Co je poesie?“ na přednášce v doprovodném programu mezinárodní výstavy v Praze (JAKOBSON 1933), v níž se ohlašuje surrealismus, a příznačně nazvané Poesie 1932.4

Ve třicátých letech rozvíjel Brouk Freudovu teorii potlačení, z níž vzchází nejen portrét umělce-psychika a umění závislého na „psychickém smyslu reality“ (pozice umělce tak blízká druhé avantgardě čtyřicátých až šedesátých let, především postojům Mikuláše Medka), ale také portrét fetišisty a charakteristika jeho „poměru k reálnu“. Potlačení (tabu a libidinózní tlak) a erotická nouze jsou proslulou Broukovou (parafráze Freuda) teorií energetického pohonu lidských činností, u nás zasahující národní mytologii v postavě pracovité, ke všem freudovským interpretacím vstřícné figury Přemysla Oráče (BROUK 1938). Brouk jako by svým svérázným rozvíjením a rozmnožováním příkladů zároveň neustále hledal řešení problému potlačení (surrealistické heslo „Sublimuj!“) a přenosu – problémů, které naznačil kritikou freudismu: „Objektivní poměr k reálnu je vždy jenom zastřeným, zintelektualizovaným poměrem libidinosním, a to tím více, čím více je libido potlačováno“ (BROUK 1933a: 24).

V českém presurrealistickém prostředí na počátku 30. let Brouk anticipoval problém, ve který vyústila jeho teorie Freudových sublimací, náhrad a přenosů, když se ve čtyřicátých letech vyrovnával s historickou avantgardou prostřednictvím věcí. Narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života. […]

Pozoruhodné je i jeho [Havelocka Ellise – pozn. V. A. Debnár] vymezení vůči perverzi, v níž jako by se dovršil proces odlučování, přechod ve stav (nemoci), kdy fetiš-symbol začíná fungovat sám o sobě. Věc je pozoruhodná nejen jako lingvistický problém a strukturalistický zvlášť, ale i z hlediska toho, co se v simulovaném světě postmoderního myšlení ukazuje jako hyperrealista s vyprázdněným hrobem reprezentace. Z hlediska lékařů-psychiatrů moderny se celá situace může jevit jako lékařská zpráva o „chorobě vědomí“ (jako filozofický problém ji shrnul v době rané avantgardy v roce 1912 Miguel de Unamuno v Tragickém pocitu života). Celou její tíži ostře odkrývají dva velcí průzkumníci perverze ve 20. století, Bohuslav Brouk a Jean Baudrillard […].

Ukázka pochází ze studie Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]).

POZNÁMKY

BROUK, Bohuslav

1931a Nové these. Odeon, literární kurýr, r. I, č. 10, červen, s. 145–147.

1931b Na obranu individualismu. Rok, říjen, s. 1, 3.

1932 Psychoanalysa (Praha: Alois Srdce).

1933a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, r. III, s. 25–26.

1933b Umění a choromyslnost. Volné směry, r. XXX, č. 3, s. 71–72.

1938 O funkcích práce a osobitosti (Praha: soukromé vydání autora); 3. vyd. Praha: Volvox Globator, 2009 (pozn. Viktor A. Debnár)

1947 Lidé a věci (Praha: Václav Petr).

JAKOBSON, Roman

1933 Co je poesie? Volné směry, r. XXX, s. 229–236.

MUKAŘOVSKÝ, Jan

1936 Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (Praha: Borový).

ROUSOVÁ, Hana

1986 Linie, barva, tvar. Katalog výstavy (Praha: Galerie hlavního města Prahy).

TELEROVSKÝ, Roman

2002 Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, č. 34/35, s. 52–55.


1 Broukovo třídění věcí se řídí typem vztahu člověka k věci, tím, jaké funkce tyto věci zastávají v životě člověka. Vztah člověka k věcem je v základě buď pošetilým lpěním na věcech (chrematofilie), nebo pošetilým odporem (chrematoklastie), funkce věcí pak třídí na pošetilé nebo rozumné, a ty na podstatné nebo nepodstatné. Mezi nepodstatné patří funkce estetická. Brouk tu rovněž polemizuje s Mukařovského pojetím estetické funkce (MUKAŘOVSKÝ 1936). Mukařovskému vytýká, že jeho estetickou funkcí (dominující v umění) lze definovat jako umění kdejaký dekorační krám („jablonecké trety, jimiž se po vzoru svých barevných kolegyň zdobí naše ženy, umělé květiny, těšící se dodnes tak značné oblibě po celém světě, rozmanité dečky, podkládané ve „vzorných“ domácnostech na každou volnou plochu atd.“; BROUK 1947: 117), stejně jako každou „rozumnou věc“ (neboť žádné rozumné věci není estetická funkce cizí). Možná je tu Brouk příliš bezohledný ke kontextu, otevírá ale zároveň znovu (v návaznosti na Teiga) umění širší problematice, a to v historickém přehodnocení vztahu k věcem.

2 Pro možná řešení se pak obrací především k Alfredu Adlerovi, C. G. Jungovi, ale také Helene Deutschové.

3 Pandán Mukařovského pojmu díla-znaku, dílo-věc, vnějškový symbol vystupující z jádra kolektivního vědomí, má přitom charakter velmi blízký Benjaminovu pojetí kýče.

4 Hana Rousová v katalogu výstavy Linie, barva, tvar zmiňuje diskusi, kterou výstava Poesie 1932 vyvolala mezi lékaři, především psychiatry a psychology (viz rovněž TELEROVSKÝ 2002: 52–55). Vyvolal ji prof. Pelnář, když napsal v Časopise českých lékařů v roce 1932, č. 50, že výstava pro lékaře „splývá ideově s uměleckými výkony choromyslných“. „Naši psychiatrové, jak jsem se přesvědčil ze stoupající návštěvy výstavy, věnují živý svůj zájem tomuto zjevu v kulturním životě neklidné poválečné doby. Porovnávají jej se známými epidemiemi psychických davových zjevů po velkých katastrofách v historii lidstva, s dětskými křižáckými výpravami, s flagelantismem, průvody tanečníků sv. Víta, s tarantismem, s náboženským sektářstvím apod. zjevy“ (cit. dle ROUSOVÁ 1986: 50). Staré téma provázející avantgardu od jejího zrodu, podobnosti moderního umění s výtvory choromyslných (do diskuse se zapojil také doc. Janota, autor brožurky o uměleckých projevech choromyslných; v roce 1931 napsal předmluvu k brožuře Jeana Vinchona, profesora lékařské fakulty v Paříži, nazvané Umělecké projevy choromyslných), přišlo Broukovi jako na zavolanou. Ve Volných směrech obhajoval vztahy moderního umění k výtvorům šílenců. Jeho teorie umělce-psychika předjala tyto diskuse o moderním umění. Pozoruhodné je tu obzvláště Broukovo poučení schizofrenií (zejména vzpomeneme-li Deleuzovu a Guattariho výměnu psychoanalýzy za schizoanalýzu v Anti-Oidipovi), a důraz na schizofrenikovo senzibilní pojímání reality a eliminaci „racionální funkce skutečna“ (BROUK 1933b: 72). V porovnání umění choromyslných a moderních výtvarníků vyzvedá pak Brouk „estetickou hodnotu“ u druhých, ale právě tento moment osvobozování linií, ploch a barev „ve prospěch estetické funkce“ reality a na úkor jejího racionálního významu jsou oběma skupinám společné. „Nevyřazují-li choromyslní ze svých kreseb přímo realistické metody umožňující co nejvěrnější ilusionování reality, pozbývají však smyslu pro proporce a syntaxi. Neskutečná proporcionalita a fantastická obrazová aglutinace je výsledek subjektivního, sensibilního hodnocení reality…“ (IBID.: 71). Umělec a šílenec-schizofrenik jsou si blízcí co do způsobu svého vztahu k realitě. „Šílenci a moderní umělci vstoupili tedy do stejného stavu psychického, kterému rozpínavý racionalismus uzavíral dlouho brány“ (IBID.: 72). Umělec se ovšem propracoval k takovémuto subjektivnímu, estetickému pojímání skutečna, aniž by ztratil rozum.

Marie Langerová (2006, foto Alena Ziebikerová)