Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Hitler

Bohuslav Brouk: Poslední dnové etiky

Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už neudělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.

Friedrich Nietzsche

 

Tajemnost tkví především v hlouposti. Ta­jemná je duše primitivů, tajemné jsou ná­boženské obřady, tajemný je hlas svědo­mí. Na světě je dosud mnoho tajemných věci, ba stále a stále ještě nové přibývají, neboť nejen lidský rozum, nýbrž i lidská hloupost se domáhá pokroků. Oč méně ta­jemnější bude člověku příštího tisíciletí náš slovník, oplývající termíny: mravnost, čest, ctnost, spravedlnost, soucit, sociální cítění, zrada, surovost, neřest… než slov­ník primitivů, v němž se střetáváme s pojmy: bůh, démon, totem, tabu…?

Víra v tajemné věci, uznání tajemných zá­sad, pravidel a postulátů je nejstarší a nejzakořeněnější tradicí, již je možno sledo­vat ve vývoji lidstva, a proto zůstává nám lidské jednání od počátku až do dnešních dob veskrze nepochopitelné a nepředvída­telné. Člověk dosud větší nebo menší mě­rou pohrdal a pohrdá rozumem, darem přírodním, snaže se jednat podle svých instinktů, jimiž ho příroda nevybavila. Hloupost není ještě instinkt, avšak zdání instinktu může působit, takže, pozorujeme-li lidi, připadá nám, že jednají instinktiv­ně a že jejich rozum je podřízen jakýmsi vyšším instancím. Jak nás učí přírodově­da, je sice člověk tvor rozumový (homo sapiens), ale ve skutečnosti více než rozu­mu dovolávají se lidé tušení, víry, svědo­mí, mravního imperativu a jiných irracio­nálních kriterií.

O irracionalitě svého jednání a usuzování ovšem člověk mnoho nepřemýšlí, a když se k tomu již odhodlá a usiluje pak o nápra­vu, nedostane se obvykle dále, než že ze své psychy vymýtí představy různých nad­přirozených bytostí, duchů a bohů. To na­prosto dostačí k spokojenosti tuctového moderního, pokrokového člověka, a tako­výto dnešní, eticky založený bezvěrec po­važuje se pak za bůhvíjak rozumově vy­spělejšího člověka, než jakým je člověk, ži­jící v kázni a bázni boží. Po pravdě je však „přirozená“, „rozumová“ etika atheistů rozumu vzdálenější než etika náboženská, a mravný bezvěrec se tedy rozumu odcizuje více než člověk založený nábožensky.

Jest totiž velmi snadno pochopitelné a vel­mi rozumné, jestliže nábožensky smýšlejí­cí člověk jedná mravně, neboť věře v bo­ha, neposlušné trestajícího a poslušné od­měňujícího, jedná tak proto, aby se bohu zalíbil a byl od něho odměněn. Desatero mravních přikázání, jež bůh pro lid sta­novil, jsou logicky bezvadně opodstatněna. Páté přikázání zní: „Cti otce svého a mat­ku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh dá tobě.“ (Exo­dus, XX., 12.) To znamená, že k sebezáchově člověka je naprosto nezbytné, aby ctil své rodiče, neboť jinými slovy bůh říká: „I ten, kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře!“ (Exodus, XXL., 17.) Desatero božích přikázání je nutno dodržovat. Jinak nás stihne hněv bo­ží a špatně se nám povede v životě i po smrti. V boha věřící lidé jednají tedy vel­mi rozvážně a zcela rozumově, chovají-li se podle božích přikázání, avšak – jak ospra­vedlníme rozumově desatero, popřeme-li existenci boha? Proč bychom se jím měli řídit, když nás nemůže stihnout ani trest ani odplata boží? Dekalog bez pána boha je ve psí.

Etika bez náboženství je nesmyslná kapri­ce, prostá svévolnost. Mravnost bez boha je absurdum. To poznal konečně již Vol­taire, jeden z mála duchů, jejichž intelekt se nezastavil před žádným dogmatem, vtloukaným od kolébky lidem do hlavy. „Proč se zdá atheistická společnost nemož­nou?“, ptá se Voltaire a odpovídá: „Protože se má za to, že lidé, kteří by neměli uzdy, nemohli by nikdy žíti pospolu, že zákony nezmohou nie proti tajným zloči­nům a že je třeba Boha-mstitele, jenž by potrestal na tomto neb onom světě viní­ky, uniknuvší lidské spravedlnosti“ (Dictionnaire philosophique)1. Bůh je tedy podle Voltaira jediným bezpečným udržovatelem mravnosti; zákony ji tehdy asi udržet ne­stačily. Od dob Voltairových jsou arciť světská bezpečnostní opatření mnohem vy­spělejší, takže je jisté, že bez mravnosti a tedy i bez boha, jehož raison d´être je právě morálka, by se svět klidně obešel. Není-li tomu tak, je-li nadále k vývoji lid­stva třeba mravnosti, pak ovšem nezbý­vá nic jiného než opět vzkřísit boha z mrtvých. Nechcete-li uhasit v lidech mrav­ní city, hlasy svědomí, vraťte jim jejich boha, logický důvod jejich mravnosti. „Přirozená“ morálka vyžaduje větší potlačení rozumu než etika náboženská.

Je-li nutno, aby etika byla nábožensky zdů­vodněna, a pěstují-li se v lidech mravní zásady již od nejútlejšího věku, je nabíledni, že se lidé navracejí k bohu, k náboženství, že boj proti náboženství stále víc a více ztroskotává. Přírodní vědy, zasadivše ná­boženství dosavad nejtěžší ránu, opano­valy v minulém století veškerou lidskou kulturu, prodchnuly svým duchem jak všechny vědy a filosofii, tak i umění, ale dnes, zdá se, pozvolným znovu vzkříšením božím upadají zase v zapomenutí. Nad úpadkem významu přírodních věd pro du­ševní vývoj lidský není se však nutno po­zastavovat ani bědovat. Laický zájem o přírodní vědy byl přespříliš neúměrný tehdejšímu jejich kulturnímu významu. Zájmu o ně bylo souzeno, aby tak jako tak ustal, neboť přírodní vědy si zvolily špat­nou, neschůdnou cestu k uplatnění. Jestliže bojovaly proti fixní ideji boha-stvořitele místo proti etice, jestliže vyvracely existen­ci boží místo mravní přikázání, pak nemoh­ly nikdy trvale zdolat a nahradit nábožen­ství, jak se jejich přívrženci prostoduše domnívali. Boj o uplatnění přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha je mož­no zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít nábožen­ství a zaujmout jeho místo může přírodo­věda jedině tehdy, oprosti-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. Zničit náboženství neznamená pensionovat, odstranit boha, nýbrž zavrhnout jeho zá­kony, zničit jeho zbraně. Zdařilým aten­tátem na vojevůdce nezničíme armádu, ba neodstraníme ani jejího vojevůdce, neboť si nalezne nového, a právě tak i etika, zba­vená boha, opět si ho nachází. Vědecký výklad o vzniku vesmíru a života, pokud jej lze vůbec sestrojit, ohrožuje dočasně boží existenci, ale jádro náboženství, je­ho zárodek, věčně schopný regenerace, zůstává jím nedotčen.

Přírodní vědy nebyly tedy s to svými kosmogonickými teoriemi, vylučujícími boha-stvořitele, nikterak otřást v základech lidskou duší. Způsobily jen přechodný shock. Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy spolu s Darwinovou teorií po­stupného vývoje organismů nemohly samy o sobě pozměnit lidský život, a jestliže se v to věřilo, byl to planý poplach, marné naděje a zbytečné obavy. Přímý boj proti bohu je úplně marný. Vymyká se schop­nostem přírodních věd, neboť dozajista bu­dou vždy existovat neprobádané záhady, v jejichž sférách bude možno vyznavačům boha bezpečně skrýti svojí modlu. Napro­ti tomu však lze přírodovědcům velmi snadno dokázat nerozumnost a nepřiro­zenost etiky, a dokáží-li ji, budou slavit svrchované a trvalé vítězství.

Věk rozumu, věk přírodních věd může vze­jíti až na troskách etiky, naprostým vy­mýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v takovém stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. Etika si vždy, dříve nebo později, pod­maní rozum. Bezpečnost rozumu, vláda vě­dy je možná jen v naprosto aseptickém pro­středí, v prostředí, nezamořeném pražád­nými apriorními předpoklady ani postulá­ty, žádnými irracionálními etickými směr­nicemi. Žel však, přírodovědci místo, aby se bránili nejhoršímu nebezpečí, největšímu nepříteli – etice, spokojili se tím, že na­padali naivní představu boha, o sobě samé naprosto neškodnou, a etice se snažili na­opak napomáhat. Dali se oslepit leskem božího trůnu, ale jeho pevné pilíře v tem­ném podsvětí neviděli. Nepoznali, že etika je sémě veškeré irracionality, veškerých vývojových zmatků a v své prostoduchosti se snažili ji dokonce vědecky pěstovat. Po­výšili etiku naroveň logice a estetice, ačko­liv to je vlastně konglomerát zmrzačené logiky a estetiky, učinili z ní samostat­nou vědu, i když se zabývá pouhým sou­borem problémů všemožných jiných věd­ních disciplin, i když její činnost nelze ji­nak pojímat, než jako nevědecké, neodbornické řešení otázek sociologických, náro­dohospodářských, biologických, atd. Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, este­tika s neestetickými postuláty, logika s ne logickými konklusemi. Etika učí nás milo­vat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a v slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti na­šim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perversní, masochistická estetika a logika.

Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání, a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky ne­zná. Naše pudová přání určují základní principy estetiky, a rozum ukazuje nám cesty, jak s nimi prorazit. „Vyššími“ eti­ckými principy a směrnicemi nebyli jsme přírodou obdařeni. Přes to přese všechno je však nutno uznat, že etika, i jako při­rozenosti lidské odporující jev, měla velký historický význam a vývojové opodstat­nění. Etika byla nutná, aby primitivní člo­věk dosáhl dnešního stupně civilisace. Eti­ka byla drastickým, náhlým uniformním ukázněním lidské estetiky a logiky, a je­dině její pomocí bylo možné, že se člověk pozvedl v svých estetických tužbách nad idol praehistorických Venuší a že se na­učil svého rozumu užívat dokonaleji, nejen k tomu, aby lstivě přepadával kořist.

Historický význam nelze etice upřít, ale je rovněž nemožné, abychom byli tak konservativní a domýšleli se, že bez etiky to v životě již nikdy nepůjde. Společnost dospě­la totiž pod záštitou etiky dnes k takové organisaci, že jí sama o sobě dostačuje k udr­žení a dalšímu vývoji. Ještě Voltaire vzdoroval atheismu, obávaje se, že bezbožníci by ho byli s to připravit o hrdlo, neboť tehdy se asi nemohlo spoléhat na účinnost světských bezpečnostních opatření jako dnes. V naší době je totiž bezpečnost za­ručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. Nejsme-li zavražděni, děkujeme za to nikoliv účinnosti řečí moralistů a kněží, nýbrž účinností zá­konů a důslednosti jejich strážců. Lidé nevraždí dnes konec konců proto, že se obá­vají trestů, a nikoliv snad, že by se vraž­dy štítili, že by ji z mravních důvodů ne­byli s to provést. Pána boha, imaginární­ho policajta, nahradily ozbrojené bezpeč­nostní orgány, které sice nejsou vševědou­cí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu. Etika za mezinárodní bezpečnostní služby, za soupisu obyvatel­stva, atd. je zbytečná. Byla by se snad v dnešních dobách ještě osvědčila na arktických pláních, kde ztroskotala výprava ge­nerála Nobile, ale, jak se již ve světě stává, tam, kde jí bylo právě třeba, tam jí ne­bylo. V normálních poměrech je morálka pak přebytečná i jako pomocné opatření. Lidstvo jest možno ukáznit zcela dobře danými zákony, a kdyby to snad nedostačo­valo, lze zákony zostřit. Budeme-li zavražděni, oloupeni, ošizeni, atd. přičtěme to na vrub sentimentálně umírněným zákonům nebo jejich přespříliš blahovolnému uplatňování.

Jak zřejmo, pokusy o vybudování „přirozené“, „racionální“ etiky, byly po zhrou­cení boží autority nejen proradné, neboť si takto vědci vypěstili zbraň proti sobě samým, zbraň proti rozumu a vědě, nýbrž i zbytečné, jelikož se dnes svět obejde s klidem bez morálky. Konečně pak pokusy o vědecké zdůvodnění morálky, rozumový výklad nerozumnosti, racionální obhajobu irracionality, byly i pokrytecké, demago­gické. Etiku v celé její šíři nelze nikdy racionálně zdůvodnit, vysvětlit prospě­chem společnosti, neboť etické jednání je nerozumné, namnoze společnosti neprospěšné. Pokuste se na příklad utilitaristic­ky vysvětlit úctu k starým lidem. „Uvolněte místo starým!“ – čtete ve vozech pouliční dráhy asi proto, že je prospěš­nější, aby si odpočinul pensista, než člověk, na kterého čeká práce. Nebo zazníva­jí k vám prosby: „Podporujte mrzáčky!“ – snad proto, že jejich život přináší společnosti užitek? „Přirozená“ morálka zů­stala pouhým snem, ba ani akce, jež lze rozumově, utilitaristicky zdůvodniti, nikdy se tak nezdůvodňují, nýbrž ospravedlňují se čistě eticky. Zajisté nebyla dosud pořá­dána žádná sbírka ve prospěch nezaměst­naných, jejímž heslem by bylo: „Podpořte nezaměstnané, abyste bezpečni byli doma i na ulici, abyste preventivně zabránili vzrůstu zločinnosti.“ Od nepaměti až po­dnes halasí se jen se soucitem, láskou k bližním, sociálním cítěním, atd.

Pokud se pak týká pokusů, vysvětlit a oprávniti morálku quasi biologicky jakožto apriorní, vrozenou vlastnost lidskou, pídili se její obhájci po dokladech morálky v celé říši živočišné, i u nejnižších živočichů. Byly to ovšem pokusy neméně beznadějné než pokusy učinit z etických postulátů lo­gické konkluse. Předem je k těmto poku­sům nutno podotknout, že vše to, co jo správné třeba u slepic, není ještě směro­datné pro člověka, ale i kdybychom se již odvážili aplikovat na člověka kdejaký příklad z říše živočišné, nenalezneme tu nikdy příkladu pro lidskou morálku. Je sice prav­da, že ptáčci pečují o svou rodinu, avšak existují naopak i živočichové, kteří svá mláďata požírají. Dejme však tomu, že i láska k mláďatům by byla zásadně všem zvířatům vrozena, pak přes to přese všech­no nenajdeme zase v přírodě příkladu, aby se rodičové starali o zplozená nedochůd­čata. Zrůd se živočichové štítí. Bílá vrána nesmí ani do hnízda, ani do hejna. Vezmeme-li si tedy příklad z přírody, je snad dobře, že zakazujeme potraty, avšak je též nutno, abychom naopak zakazovali život zrůdám, které nejsou s to se samy obži­vit, jež žijí na útraty společnosti, aniž by jí kdy mohly v sebemenší míře prospět. Brojí-li moralisté proti potratům a dovo­lávají-li se dojemné lásky rodinné u zví­řat, ať se tedy také nestrachují sáhnout na krk individuím, společnost naprosto zby­tečně zatěžujícím. Obhajuje-li se pak protipotratový zákon utilitaristicky, je rovněž v zásadě oprávněný, neboť čím více lidí je zrozeno, tím je větší pravděpodobnost, že se vyskytne více geniů a jiných zvláš­tě zdatných lidi, avšak jeho oprávněnost je vázána podmínkou, že neopomeneme vydati zároveň i zákon o odstřelu škodné, jejž si racionální utilitarismus vyžaduje jménem společnosti ještě resolutněji než zákon protipotratový. Příroda je nesmírně plodná, jelikož počítá s enormními ztrá­tami, a proto je také na lidstvu, aby bylo enormně plodné jedině tehdy, předpokládá-li enormní ztráty a nepočítá-li s vy­pipláním kdejaké zrůdy. Skleníkové pěs­tění zrůd, jež se stále zdokonaluje a roz­šiřuje, nikoliv snad v zájmu vědy, nýbrž v intencích etických, je nepochopitelnou realisací jakýchsi surrealistických fanta­sií. Maloměšťákům se sice hnusí surrealis­mus v umění, ale v životě mu sami s největší péčí a zájmem umožňují, aby prorazil.

Příroda po každé stránce přímo hazardu­je materiálem, ale lidé to nechtějí postřeh­nout. Smrt každého individua považují za strašné neštěstí. Na záchranu jediné letkyně, která si vzlétne nad oceán, nelitují vynaložit denně milionové náklady a vysí­lati sta jiných lidí v nebezpečenství smrti. Lidská sentimentalita se zvrhla v dadais­mus, stala se, i když se to zdá paradoxní, přímo cynickou. V lítosti nad ztrátou se­mene vyroněného mimo vagínu byli by li­dé s to zavraždit každého člověka, který se takto „provinil“. Etika, jejíž život je dnes zbytečně prodlužován, bují v patolo­gických formách. Zasahuje vždy „zla“, která společnosti nejméně škodí, a vynu­cuje si brutální trest za každou malichernost, zatím co se snaží opravdové zločiny ochránit před neslitovnými zákony. Eti­kou zhovadilí lidé stavěli by nejraději ši­benice pro každého „surovce“, jenž ublíží němé tváři, a zvláštní sekta umravněnců, tzv. vegetariáni, odpírající požívat maso z etických důvodů, nejraději by zavřeli všechny masožravé lidi do koncentračních táborů. Naproti tomu však i život mnoho­násobných vrahů je jím posvátný, a, jsou­ce organisováni v různé společky, ostře protestují proti jakémukoliv trestání indi­viduí, jež se dopustila nezákonných činů z chorobných motivů, jako kdyby společ­nost neutrpěla touž škodu, ať už jde o zlo­činy, provedené z „neodolatelného nut­kání“, nebo o zločiny spáchané „svévolně“.

Vraždící sadisté patří prý do ústavů pro choromyslné, neboť nemohou za své zvlášt­ní sklony. Že za svou perversi nemohou, je ovšem mimo diskusi, avšak každý, jak normální, tak chorobný člověk, musí své pudy potlačovat, omezovat, a snažit se nalézti pro ně ukojení, které by se nepříčilo zákonu. Kdyby sadistické sklony měly být omluvou nebo jen i polehčující okolností v trestním stíhání vražd, bylo by nutno omlouvat i znásilnění jako jednáni pudové. A právě jako se nedovoluje lidem omlou­vat násilný skutek žádostivostí, tak se ne­má ani dbát omluv sadistického běsnění chorobnou náklonností. Neméně směšné je pak i brojení moralistů proti trestu smrti. Je-li některý člověk tak nebezpečný, že musí být nadosmrti internován, nebo provedl-li čin, za nějž nejmírnější trest je doživotní žalář, bylo by mnohem roz­umnější, tj. společnosti prospěšnější, kdy­by byl popraven, neboť hřbitov je lacinější než věznice, a pak z hrobu nemůže nikdo utéci ani být propuštěn.

Duch humanity povznesl lidi k blbosti. Chápou život jako sentimentálni filmeček a heroisují zbojníky, jejimž vraždám uči­nila konec kulka z četnických karabin, li­tujíce, že nebyli polapeni živí do sítí a poté ochráněni před trestem přímluvami růz­ných hnutí pro pěstování sentimentality. Občané mohou vraždit, zákon však nikoliv. Zákon je podle humanistů milenka, která se nechá zkopat jedině proto, aby měla co odpouštět, a ukázala proti hrubosti dru­hých svou ušlechtilost. Humanisté chtějí udělat ze společnosti baráčnickou organisaci, prodchlou slitováním a milosrdenstvím, a vystavenou na pospas antisociálním individuím. Rozumovou zásadu starozá­konní: Zub za zub, oko za oko, snaží se nahradit heslem Kristova učení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Proti tomu, aby se řešily spory diskusí nic nenamítá­me, ale je nejapné, chtít diskutovat s člo­věkem, který se ohání jen pěstí. Proti pěsti pěst! Život je neslitovný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. Je směšné, že lidé, kteří se zda­jí rozumově vyspělí, útočí na příklad dnes na tu neb onu válčící stranu ve Španělsku pro její zvěrstva. Válka je zvěrstvo, a kdo je zvířečtější, zvítězí. Ti, kdo podepisují manifesty proti zvěrstvům španělských fašistů, učinili by lépe, kdyby poslali alespoň jedinou patronu vládním.

Sentimentalitě by měla byt učiněna již jednou přítrž. Je nutno lidi převychovat, nekázat jim stále o spravedlnosti a prá­vech, nýbrž naučit je znát a využívat mož­ností. Lidé jsou dnes vychováváni jako trpitelé, jimž se stále ubližuje, a nikoliv jako chlapi, kteří mají rozum a silu, z utrpení se vymanit. V dětství se lidem všecko snáší na dosah ruky, litují se, atd., místo aby se učili překonávat překážky vlastními sílami. Výchova si žádá tvrdosti a přísnosti, rodiče a pedagogové nechť jsou dětem spíše nepřáteli než přáteli. Skutečný život bude pak lidem snesitelnější, budou do života lépe vyzbrojeni. Děje-li se však pravý opak, přicházejí lidé do ži­vota zatíženi infantilismem, vědouce jen o své hubě, ale neznajíce svých zubů. Etické a humanistické ideály učinily z nich blbečky, které bez hlesu sežerou vlci, ta šťastná individua, která se sama přítěže morálky zbavila! Etika je opium lidstva, nábožen­ství je jen jeho nevyhnutelný následek – opiová halucinace. Kdo užívá opia, neujde jeho šalebným snům. Člověk bojující za svůj lepší zítřek musí se již jednou roz­žehnat s hlupci, kteří ze svého zápecí žalostně vykřikují „Foul – surovost“, kdy­koliv se ve světě zdvihne nějaká pěst, s blbečky, kteří mravně odsuzují Hitlera, místo aby se mu bránili stejnými zbraně­mi, idioty, kteří žvaní o právech dělníků, místo aby dělníky poučili o jejich moci a možnostech.

Svět, jak vidět, je dosud velmi zetisovaný, ale přece jen lze již pozorovat, že pomalu nastává nová doba, éra neokleštěného a neskrývaného rozumu. Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový, jenž nás učí, že dělník nemá práva, nýbrž mož­nosti, že komunistické zřízení bude příští společenskou organisací nikoliv proto, že je spravedlivější, nýbrž jedině proto, že bude vybojováno, že život dělníkův bude snesitelnější nikoliv proto, že se to srovná­vá se sociálním cítěním, nýbrž proto, že si to dělník vynutí. Sociální cítění je soukro­má zábava buržoasie.

V poslední době zbavili se pak i odpůrci ko­munismu etických zásad. Hitlerismus zno­vu dokázal, že lid lze organisovat bez eti­ky, že pro odium surovosti není zpečetěn zánik žádného režimu. Třetí Říše dokonce přímo zavádí neskrývaný přírodní životní boj, o němž nás prvně poučil Darwin, do společenské organisace, žel však zabředá jeho rasistickou formulací do nejpochyb­nějších sfér přírodovědy, takže tu spíše běží o zneužití přírodních věd, než o jejich využití. Rasová příslušnost nepředurčuje nikterak zdatnost lidstva, jak se mnozí eugenikové v Říši domnívají, a i kdyby to­mu tak bylo, neměli by nordikové právo vyhlazovat Židy, neboť Israelité dali svě­tu zajisté percentuálně nesmírně více vynikajících lidí než dolichocefální plaví nordikové. Věří-li již kdo rasistickým teo­riím, měl by si přát, aby Židé vyhubili nordickou „lůzu“. Nejen etika, nýbrž i roz­um může tedy vést na scestí, avšak rozum lze snáze korigovat, než tajemné, v hloubi hlouposti vzklíčené mravní postuláty.

Koneckonců, ať již na světě vládne dnes jakákoliv mizérie, můžeme přece jen pozo­rovat, že dějiny se začínají racionalisovat. Ovšem povrchní tvářnost komunistů, tak i nacistů je etická, ani Hitler, ani komin­terna neodvažuje se zřeknout oficiálně mo­rálky a jejich rekvisit: sociálního cítění, mírumilovnosti, atd., arciť jen z důvodů demagogických, a to spíše na oklamání svých nepřátel než svých stoupenců. Etika se ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. O tom nás přesvědčuje každý hlubší pohled na soudobé dějinné události. Rozum počí­ná zaujímat své místo. Věda po dlouhé do­bě přece jen vymýcením etiky přemáhá ná­boženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nově Evropy – vítězi nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.

Obálka a typografická úprava od Toyen. Vytiskla knihtiskárna Bratři Řimsové v Blatné v říjnu 1937. Vyšlo jako druhý soukromý tisk autorův.

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Poznámky pod čarou (autora webu)

1 Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy. Přel. Emma Horká. Praha: Jan Laichter, 1929 (reprint Praha: Votobia, 1997); ve francouzském originále ke stažení v různých vydáních zde.

 

Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen

Reklamy

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká

Jestliže můžeme s hrdostí zjistit, že představitelé české kultury se dobře osvědčili za první okupace, nelze to bezvýhradně říci dnes, za okupace druhého nepří­tele. Ve cti přežili nacismus, ale přívalu druhého te­roru zatím všichni neodolali: v druhém kole zápasu demokracie proti diktatuře a teroru — jak se zdá — ztratili dech; někteří vůbec zradili.

Proto zatím nacházíme poměrně málo osobností našeho kulturního života v dnešním exilu. Z téhož dů­vodu nevycházejí ani doma protesty proti násilnickému režimu z hlav, natož z úst našich kulturních čini­telů. Místo básníků, spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků, kteří nosívali insignie duchovních vůdců národa, musí zatím světu dokazovat nevůli našeho národa žíti v nesvobodě, lži a strachu sám národ, jeho drobní příslušníci, lid. Vskutku to dokazují: ve složení našeho exilu zjišťujeme, že jej povětšině tvoří drobní lidé, dělníci a zaměstnanci; sledujeme-li události ve vlasti, rostoucí vlnu domácího odboje, musíme zase přiznat, že jeho prvním významným projevem, nacházejícím velký ohlas i v cizině, bylo chování drobných lidí, seřaděných do sletového průvodu.

Tak zvaná vůdčí vrstva našeho národa se dosud výrazně neprojevila. Podlehnuvši z jisté části rudým vyhrůžkám a svodům, budí dojem, že si chce pro příš­tě vážiti více poklidného užívání rudého penízu mzdy než duchovních statků, které by měly být právě jí nejcennější. Ale tímto zjevem nemůžeme být překvapeni: o ústupu určité části našich kulturních pracovníků od ideálu svobody a humanity vůbec jsme se přesvědčili již v prvních poválečných dnech, ihned po tak zvané revoluci, kterýmžto pojmem eufemisují naši komunis­té své smutně proslulé poválečné partajnické rejdy. Již tehdy přemnohý básník a básníček, spisovatel, ma­líř a filosof se utíkal pod záštitu rudého praporu, aby za nového, právem očekávaného teroru nemusil znova trpěti za svou čest, jako snad za ni trpěl předtím, za Hitlera. V obavě, aby si neznesnadnili v nadcházející komunistické samovládě více méně svou existenci, byli tehdy čeští kulturní pracovníci — dost mnozí, i  když zajisté ne všichni — ochotni sloužit anebo alespoň přisluhovat a mlčet ke všemu, co se páchalo od prvních dnů poloosvobození.

Nedomnívejme se však, že můžeme vinit ze zrady nebo nestatečnosti jenom ty naše kulturní představite­le, kteří ke komunismu přešli až po revoluci nebo konečně po únorovém policejním puči. Nejen oni, ale i staří odvěcí rudí umělci, vědci a publicisté zradili, neboť i oni — vzhledem k zásadám a ideálům vlastní tvůrčí práce — měli povinnost se postaviti proti násilí komunistické strany, za jejíž hegemonie, jak dokázaly příklady z jiných států, není dána tvůrčí svoboda.

Komunističtí kulturní pracovníci, kteří to dobře znali, nikdy se netajili obavami z nastolení komunis­tického režimu. Ale ze strachu o své obroky se smiřo­vali s neblahými vyhlídkami jako s osudovou nutností. Dříve, za první republiky, si počínali namnoze čest­něji: když se na příklad roku 1929 na příkaz Moskvy měnila taktika komunistické strany v Československu a když pro laciné efekty měly být utráceny dělnické životy, odešli ze strany společně s odstraněnými poli­tickými vůdci i četní komunističtí spisovatelé a intelektuálové.(1) Tehdy jim ovšem strana mohla nabídnout jenom chudobu a strádání, takže na cti a charakteru bylo možno vydělat. Naproti tomu po válce, kdy komu­nistická strana může své věrné odměňovat bohatými statky vezdejšími, je ovšem hmotně nevýhodné se vzpírati jejímu počínání. Proto i komunističtí kulturní pracovníci prozíravě mlčí a jenom po straně ulevují svému svědomí, hovoříce v soukromí proti zlu a násilí, které jinak veřejně kryjí svým jménem. Čest se v nejpříznivějších případech stala některým kulturním činitelům záležitostí výsostně intimní, neboť jen tak si mohou zachovat bohatý peníz mzdy od dnešních vlád­ců a činiti si klamné iluse, že po návratu svobody do našich zemí si jej udrží i nadále jako osvědčení charakterní lidé z dob, kdy národ se bránil.

Článek Bohuslava Brouka Rudý peníz láká byl otištěn ve Svobodném zítřku (Paříž), 21. října 1948, r. [1], č. 2, s. [2]. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 149-151.

Poznámky pod čarou


1 Spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi spisovateli a spisovatel­kami byli z KSČ vyloučeni např. Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Ivan Olbracht.

 

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. 10. 1948)

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. října 1948)

Blanka Činátlová o Broukově knize Lidé a věci

[…] V souvislosti s brakem nepříliš zmiňovaná, ale o to inspirativnější je práce psychoanalytika a spisovatele Bohuslava Brouka Lidé a věci (1947), v níž se autor věnuje takzvané chrematofilii. Během války, píše v úvodu, značně hypertrofoval „pošetilý poměr lidí k věcem“ a současně se nadmíru projevila funkční proměnlivost věcí: „z nejobyčejnějších mírových svršků se stávaly čistě reprezentační krámy“. Brouk pracuje s pojmy „krámovitá věc“ a „člověk krám“. Těžko říct, do jaké míry pramení jeho nechuť k věcem z osobní zkušenosti velkoobchodníka a syna spoluzakladatele obchodnické firmy Brouk a Babka, do jaké z únavy z meziválečné avantgardy a surrealismu, který se „snažil rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti“. Každopádně podává obraz světa – spíše smetiště – zamořeného zbytečnými a zbytnělými věcmi. Brak zde splývá s krámem, se zbytečnými, méněcennými, zastaralými, nedokonalými nebo poškozenými předměty, k čemuž Brouk ještě dodává, že „všechny věci, mající jedině kultovní význam, jsou v zásadě krámy“.

K brakovitosti tak odsuzuje nejen domácí mazlíčky, pokojové květiny, biedermeierské vitríny, ale i kostely, kaple, obřadní předměty, sochy a jiné křesťanské „trety“, pokud nevykazují uměleckou funkci. Sama „kultovní funkce“ vede k deklasaci věcí už proto, že „kultovní sklony jsou samy o sobě nepochopitelné, neboť nemají žádného rozumného významu a dále je nelze považovati ani za vrozené, pudové tendence“. Brouk tedy krámy považuje v podstatě za fetiše a spolu s nimi z umění vylučuje i jakoukoli sakrální či imaginativní rovinu, která nemá rozumnou funkci. To, co začíná jako sběratelská pošetilost („vystavování zdobného talířku jak representačního krámu za sklem příborníku“), podle něj vede ke kultovním sklonům a zbožňování vůdců (příkladem „člověka krámu“ je Adolf Hitler). Brak zde namísto intimity dostává – vedle svých dalších aspektů – politické měřítko.

Úryvek z článku Blanky Činátlové Takzvané zazdívání: Brak a ideologie (A2, 27. 2. 2013, r. VIII, č. 5, s. 7); v mírně rozšířené verzi je text rovněž k dispozici v autorčině publikaci Odradky: Věc a věcnost v literatuře (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015, s. 65, 67).

Blanka Činátlová (1976, nedatováno)

Blanka Činátlová (1976, nedatováno)

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Marie Langerová: Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk

[…] V českém prostředí konce historické avantgardy to byl Bohuslav Brouk, kdo postavil v roce 1947 knihou Lidé a věci do nového světla a nové situace věcnost, kterou na surrealismu odhalil Walter Benjamin na konci dvacátých let. Broukova revolta proti věcem je zároveň odvratem od surrealismu, v němž se angažoval jako propagátor i kritik psychoanalýzy Freudovy, ale také jako svérázný obhájce poezie, umění, umělce a jejich společenských rolí (byl členem Surrealistické skupiny v ČSR od roku 1934). Kniha je zároveň radikálním výpadem jak proti surrealistickému, tak válkou obecně rozbujelému fetišismu, světu přebujelých věcí, sběru předmětů – starých krámů, této „stoupy lidské energie“ (BROUK 1947: 370) a krámovitých lidí (Hitler, nejkrámovitější člověk ze všech lidí). Broukův generální úklid je významným mezníkem, v němž se převrací pohled na historickou avantgardu. Jakoby mimoděk, stranou třídění sběru, se tu Brouk vrací i ke dvěma meziválečným tvůrčím proudům, jakými byly konstruktivismus (purismu, funkcionalismu) a protipólný surrealismus, „který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem“ (BROUK 1947: 120).

Bohuslav Brouk byl důvěrný znalec velkoobchodu (pocházel z rodiny majitelů obchodních domů Brouk a Babka a obchodu se také věnoval), kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů. V jeho knize před námi defilují sběratelé starožitností i ti, kteří trpí nákupní fóbií. Jako profesionál pečlivě třídí, kategorizuje věci. A z tohoto kramaření ve světě, který se nám před očima mění ve sklad sběrných surovin, se přece pokouší vydolovat zbytky toho, co by mohlo odpovídat nějaké umělecké potřebě člověka – hledá emoci, která by funkci umění identifikovala v záplavě věcí – starých krámů. Bohuslav Brouk pořídil encyklopedii zbytků reprezentace. Charakteristickou ukázkou jejího prostoru je měšťanský pokoj s jeho patinou zastaralého a biedermeierovskou vitrínou se starožitnostmi (vzývanými romantiky), reprezentací par excellence.1

Psychoanalýza, surrealismus, strukturalismus

V roce 1932 (Psychoanalysa) vytýkal Brouk Freudovi, že psychoanalýza zasadila ránu lidskému sebevědomí, kterou není schopna léčit. „Psychoanalysa rozšťárala vosí hnízdo a nyní vosy konejší sladkými slovy“ (BROUK 1932: 28). Freud v psychoanalýze nenašel řešení vztahu (vyneseného) nevědomí k vnějšku. Psychoanalýza zažehnává krizi slovy, a to vyžaduje neustálou osobní přítomnost otcovského terapeuta v životě jednotlivce. Brouk naráží na jeden z nejvíce diskutovaných psychoanalytických pojmů: přenos – interpretační figuru v pravém slova smyslu: je zde doslova figurou interpreta, freudovským luštitelem šifer-rébusů-snových symbolů, jehož prekérní situaci pojmenovává Brouk lapidárně: kdyby byla translace (přenos) umožněna v normálním životě, neurotik by nebyl neurotikem!2 Freudův přenos chápe jako jenom jinou-další masku nevědomí. Brouk otevřel radikálně poezii a umění objevům psychoanalýzy. To, co odmítl Teige i Mukařovský (v době, pro kterou bylo relevantní uvažovat o vztazích strukturalismu k avantgardě, surrealismu a freudismu – především v době Mukařovského úvah o záměrném a nezáměrném), zajímá Brouka jako problém subverze jazyka, založená na odhalení pudových zdrojů života, sexuality utvářející nové vztahy (psychoanalýzou do nevědomí rozloženého) subjektu k „reálnu“. […]

Poetismus je mrtev, ať žije poezie, psal Brouk v Nových thesích (BROUK 1931a). Na Teigově poetismu mu vadila „neznalost psychologických momentů emoce“, ale pozoruhodně také pojem „díla“ prostě daného jako prototypu umění vůbec, zatímco Brouk klade důraz na sám proces tvorby, umělce a emotivnost závislou na „psychickém smyslu reality“ (Teigův poetismus je mu příliš vzdálen psýše). To ho vede k formulaci poezie, která není vědou, ale bláznovstvím. V článku Na obranu individualismu otištěném v kulturním letáku Rok v říjnu 1931 operuje pudovým nevědomím, zdrojem mimoracionálního poznání, aplikovaným na „objektní reálno“, a intuicí básníka-psychika: doména psychiků je „revoluce, vzpoura a svobodný pohyb“ (BROUK 1931b: 3). Anarchista-génius je základem kulturní společnosti.

Bohuslav Brouk vytušil (spíše než vyanalyzoval), jak mohutným zásahem bylo Freudovo odhalení nevědoma do umění (poezie) a jeho jazyka. Nejen do rozvrhů umělecké reprezentace, ale jako akt rozlomení, který se týká společnosti obecně; jejích tabu i nových hranic – těla (i zpředmětněného jazyka). Jedinečná zkušenost antropologického člověka nachází novou přirozenost – sexualitu, která jediná bude určovat limity svobody (a jejich transgresi). […]

Bylo to v době mimořádného zájmu o proměňující se obsah pojmu poezie. Nejen v rámci poetismu Teigova, ale také rodícího se strukturalismu, formujícího se na těchto zlomech avantgardy – a především v době váhání mezi poetismem a surrealismem na přelomu dvacátých a třicátých let. Mukařovského Motorické dění v poezii (přednáška v Pražském lingvistickém kroužku v březnu 1927; JANKOVIČ 1985) vychází z oslnění Brémondovou „čistou poezií“ (srov. také Václavkovy úvahy v Pásmu v polovině dvacátých let nad poezií, která bude luxusní, čistá, anebo nebude). Mukařovský odmítne „hédonismus“ a ztotožňování uměleckého díla se subjektivním psychickým stavem (Umění jako sémiologický fakt, 1936): básník pro něho zůstane reprezentativní figurou par excellence, samým znakem (znak, který má k věcem kosý vztah; MUKAŘOVSKÝ 1936: 86), figurou zastupování a nahrazování.3 Roman Jakobson pokládá otázku „Co je poesie?“ na přednášce v doprovodném programu mezinárodní výstavy v Praze (JAKOBSON 1933), v níž se ohlašuje surrealismus, a příznačně nazvané Poesie 1932.4

Ve třicátých letech rozvíjel Brouk Freudovu teorii potlačení, z níž vzchází nejen portrét umělce-psychika a umění závislého na „psychickém smyslu reality“ (pozice umělce tak blízká druhé avantgardě čtyřicátých až šedesátých let, především postojům Mikuláše Medka), ale také portrét fetišisty a charakteristika jeho „poměru k reálnu“. Potlačení (tabu a libidinózní tlak) a erotická nouze jsou proslulou Broukovou (parafráze Freuda) teorií energetického pohonu lidských činností, u nás zasahující národní mytologii v postavě pracovité, ke všem freudovským interpretacím vstřícné figury Přemysla Oráče (BROUK 1938). Brouk jako by svým svérázným rozvíjením a rozmnožováním příkladů zároveň neustále hledal řešení problému potlačení (surrealistické heslo „Sublimuj!“) a přenosu – problémů, které naznačil kritikou freudismu: „Objektivní poměr k reálnu je vždy jenom zastřeným, zintelektualizovaným poměrem libidinosním, a to tím více, čím více je libido potlačováno“ (BROUK 1933a: 24).

V českém presurrealistickém prostředí na počátku 30. let Brouk anticipoval problém, ve který vyústila jeho teorie Freudových sublimací, náhrad a přenosů, když se ve čtyřicátých letech vyrovnával s historickou avantgardou prostřednictvím věcí. Narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života. […]

Pozoruhodné je i jeho [Havelocka Ellise – pozn. V. A. Debnár] vymezení vůči perverzi, v níž jako by se dovršil proces odlučování, přechod ve stav (nemoci), kdy fetiš-symbol začíná fungovat sám o sobě. Věc je pozoruhodná nejen jako lingvistický problém a strukturalistický zvlášť, ale i z hlediska toho, co se v simulovaném světě postmoderního myšlení ukazuje jako hyperrealista s vyprázdněným hrobem reprezentace. Z hlediska lékařů-psychiatrů moderny se celá situace může jevit jako lékařská zpráva o „chorobě vědomí“ (jako filozofický problém ji shrnul v době rané avantgardy v roce 1912 Miguel de Unamuno v Tragickém pocitu života). Celou její tíži ostře odkrývají dva velcí průzkumníci perverze ve 20. století, Bohuslav Brouk a Jean Baudrillard […].

Ukázka pochází ze studie Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]).

POZNÁMKY

BROUK, Bohuslav

1931a Nové these. Odeon, literární kurýr, r. I, č. 10, červen, s. 145–147.

1931b Na obranu individualismu. Rok, říjen, s. 1, 3.

1932 Psychoanalysa (Praha: Alois Srdce).

1933a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, r. III, s. 25–26.

1933b Umění a choromyslnost. Volné směry, r. XXX, č. 3, s. 71–72.

1938 O funkcích práce a osobitosti (Praha: soukromé vydání autora); 3. vyd. Praha: Volvox Globator, 2009 (pozn. Viktor A. Debnár)

1947 Lidé a věci (Praha: Václav Petr).

JAKOBSON, Roman

1933 Co je poesie? Volné směry, r. XXX, s. 229–236.

MUKAŘOVSKÝ, Jan

1936 Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (Praha: Borový).

ROUSOVÁ, Hana

1986 Linie, barva, tvar. Katalog výstavy (Praha: Galerie hlavního města Prahy).

TELEROVSKÝ, Roman

2002 Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, č. 34/35, s. 52–55.


1 Broukovo třídění věcí se řídí typem vztahu člověka k věci, tím, jaké funkce tyto věci zastávají v životě člověka. Vztah člověka k věcem je v základě buď pošetilým lpěním na věcech (chrematofilie), nebo pošetilým odporem (chrematoklastie), funkce věcí pak třídí na pošetilé nebo rozumné, a ty na podstatné nebo nepodstatné. Mezi nepodstatné patří funkce estetická. Brouk tu rovněž polemizuje s Mukařovského pojetím estetické funkce (MUKAŘOVSKÝ 1936). Mukařovskému vytýká, že jeho estetickou funkcí (dominující v umění) lze definovat jako umění kdejaký dekorační krám („jablonecké trety, jimiž se po vzoru svých barevných kolegyň zdobí naše ženy, umělé květiny, těšící se dodnes tak značné oblibě po celém světě, rozmanité dečky, podkládané ve „vzorných“ domácnostech na každou volnou plochu atd.“; BROUK 1947: 117), stejně jako každou „rozumnou věc“ (neboť žádné rozumné věci není estetická funkce cizí). Možná je tu Brouk příliš bezohledný ke kontextu, otevírá ale zároveň znovu (v návaznosti na Teiga) umění širší problematice, a to v historickém přehodnocení vztahu k věcem.

2 Pro možná řešení se pak obrací především k Alfredu Adlerovi, C. G. Jungovi, ale také Helene Deutschové.

3 Pandán Mukařovského pojmu díla-znaku, dílo-věc, vnějškový symbol vystupující z jádra kolektivního vědomí, má přitom charakter velmi blízký Benjaminovu pojetí kýče.

4 Hana Rousová v katalogu výstavy Linie, barva, tvar zmiňuje diskusi, kterou výstava Poesie 1932 vyvolala mezi lékaři, především psychiatry a psychology (viz rovněž TELEROVSKÝ 2002: 52–55). Vyvolal ji prof. Pelnář, když napsal v Časopise českých lékařů v roce 1932, č. 50, že výstava pro lékaře „splývá ideově s uměleckými výkony choromyslných“. „Naši psychiatrové, jak jsem se přesvědčil ze stoupající návštěvy výstavy, věnují živý svůj zájem tomuto zjevu v kulturním životě neklidné poválečné doby. Porovnávají jej se známými epidemiemi psychických davových zjevů po velkých katastrofách v historii lidstva, s dětskými křižáckými výpravami, s flagelantismem, průvody tanečníků sv. Víta, s tarantismem, s náboženským sektářstvím apod. zjevy“ (cit. dle ROUSOVÁ 1986: 50). Staré téma provázející avantgardu od jejího zrodu, podobnosti moderního umění s výtvory choromyslných (do diskuse se zapojil také doc. Janota, autor brožurky o uměleckých projevech choromyslných; v roce 1931 napsal předmluvu k brožuře Jeana Vinchona, profesora lékařské fakulty v Paříži, nazvané Umělecké projevy choromyslných), přišlo Broukovi jako na zavolanou. Ve Volných směrech obhajoval vztahy moderního umění k výtvorům šílenců. Jeho teorie umělce-psychika předjala tyto diskuse o moderním umění. Pozoruhodné je tu obzvláště Broukovo poučení schizofrenií (zejména vzpomeneme-li Deleuzovu a Guattariho výměnu psychoanalýzy za schizoanalýzu v Anti-Oidipovi), a důraz na schizofrenikovo senzibilní pojímání reality a eliminaci „racionální funkce skutečna“ (BROUK 1933b: 72). V porovnání umění choromyslných a moderních výtvarníků vyzvedá pak Brouk „estetickou hodnotu“ u druhých, ale právě tento moment osvobozování linií, ploch a barev „ve prospěch estetické funkce“ reality a na úkor jejího racionálního významu jsou oběma skupinám společné. „Nevyřazují-li choromyslní ze svých kreseb přímo realistické metody umožňující co nejvěrnější ilusionování reality, pozbývají však smyslu pro proporce a syntaxi. Neskutečná proporcionalita a fantastická obrazová aglutinace je výsledek subjektivního, sensibilního hodnocení reality…“ (IBID.: 71). Umělec a šílenec-schizofrenik jsou si blízcí co do způsobu svého vztahu k realitě. „Šílenci a moderní umělci vstoupili tedy do stejného stavu psychického, kterému rozpínavý racionalismus uzavíral dlouho brány“ (IBID.: 72). Umělec se ovšem propracoval k takovémuto subjektivnímu, estetickému pojímání skutečna, aniž by ztratil rozum.

Marie Langerová (2006, foto Alena Ziebikerová)