Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Hoffmeister

Dílo ze sbírky Bohuslava Brouka v aukci

Díla, která vlastnil Adolf Hoffmeister, psychoanalytik Bohuslav Brouk nebo historik umění František Dvořák – do aukční nadílky jdou exponáty z významných sbírek. […]

V nedělní [27. května 2012 – pozn. autora webu] aukci síně Meissner – Neumann přijde pod kladívko obraz Antonína Slavíčka Kostel v Kameničkách z let 1904 až 1907 s vyvolávací cenou 1,4 milionu korun. Zajímavou historii má olej Růžový dům Alfreda Justitze (1928). Patřil totiž napřed do sbírky prvorepublikového psychoanalytika a přítele umělecké avantgardy Bohuslava Brouka a později do známé restituované sbírky Jaroslava Borovičky.* […]

Úryvek z článku Nadi Klevisové Nekonečný víkend (Magazín Víkend, 25. 5. 2012, s. 34).

Poznámky (autora webu)

* Více o sbírce i o osudech jejího majitele v článku Marcely Chmelařové Jaroslav Borovička (Art + antiques, léto 2012, č. 7-8, s. 30-33).

 

Růžový dům – olej na plátně, 46 x 55,5 cm, rámováno, datováno 1928, signováno vpravo dole, zezadu opatřeno sběratelským razítkem J. Borovičky, Praha, č. 59, dále sběratelským razítkem Dr. B. Brouka, Praha, č. 79 a výstavním razítkem Mánesa. Vyvolávací cena 500 000 Kč.

Alfred Justitz – Růžový dům (1928)

Razítko Sbírka Dr. B. Brouka (obraz Alfreda Justitze Růžový dům, 1928)

Reklamy

Opět vychází Erotická revue

Pražské nakladatelství Torst vydalo v červenci letošního roku nový reprint legendární Erotické revue, kterou vydával Broukův přítel malíř Jindřich Štyrský počátkem třicátých let minulého století jako „přísně soukromý tisk“. První reprint ve třech svazcích vyšel v nakl. Torst již v roce 2001, současná edice má podobu pouze jednoho svazku.

Z textu nakladatele: „Reprint jednoho z nejnedostupnějších a nejvzácnějších knižních projektů české meziválečné avantgardy. Na naléhání zájemců o moderní české umění z řad historiků umění, literatury a studentů vydává nakladatelství Torst fotoreprinty všech tří ročníků Štyrského Erotické revue. Na literární a výtvarné podobě tohoto unikátního projektu se podíleli mimo jiné J. Štyrský, Toyen, A. Hoffmeister, F. Bidlo, A. Pelc, E. Filla, A. Wachsman, B. Brouk, V. Nezval, F. Halas, J. Hořejší, F. HrubínV. Závada, překládány zde byly mj. texty Aragonovy, Freudovy, BretonovyEluardovy.“

V Broukově případě obsahuje revue dva příspěvky: Onanie jakožto světový názor (říjen 1930–květen 1931, r. 1, s. 79–84) a Chvála cudného rozumu (duben 1933, r. třetí, s. 24–28).

Více se o Erotické revui můžete dočíst zde.

Erotická revue (obálka; Torst, 2011)

Z Broukovy korespondence s Karlem Honzíkem

Louny, 15. IX. [19]46.

Milý Šávle,

teprve dnes nacházím trochu času, abych zodpověděl Tvůj obšírný dopis. Jsem potěšen, že se ti líbil (až na to rytí) můj článek a doufám, že mi bude popřáno místo v některém z příštích čísel Přítomnosti, alias Dnešku.

Pokud jde o „diskusi“ se Smetanou1, předem podotýkám, že mne S. dožral hlavně tím „přituhuje, přituhuje“, jímž reagoval na aféru s Achmatovou a Zoščenkem. Je to typický příklad protektorátního myšlení. Takhle reagovali kolaboranti na „odsun“ Židů do plynových komor, na totální nasazování, etc. Svět bude takový, jaký si jej uděláme a je trapný pohled na intelektuály, kteří jen trpně registrují potlačování svobody. Já po takových zbabělcích a oportunistech pliji!, třebaže je chápu. Co je S. do Achmatové? Poesii asi nečte a lidovláda mu přichystala teplé místečko na Um-prum. Proč by tedy nechválil vše co tak zvaný pokrokový řád natropí. Nač by se obtěžoval nějakými problémy svobody a proč by měl pěstovat svědomí. Plat se mu tím nezvýší a při zadávkách státních staveb by mu to bylo jen k neprospěchu.

Ty jsi ovšem zaostřil pozornost na jiné problémy a ty Ti chci rovněž zodpověděti.

A, BRIGÁDY. Proti brigádám jsem proto, že je považuji za provisorní, nouzový zjev, který by měl co nejdříve vymizet. Vím, že jsou snad dnes nutné, ale mnozí činitelé by jimi chtěli překonávat nedostatek dělnictva nejspíše trvale – a to je to, co se nelíbí na brigádnictví. Stavíme spoustu brigád, ale nezískáváme skoro ani jediného učně na zednictví, hornictví atd. A ptáš se proč? Tedy proto, že dnes každý analfabet s politickou legitimací může být úředníkem. Dříve jezdil s voly a dnes je policejním referentem u ONU. Mohou-li být tak lehko lidé řediteli, přednosty úřadů, úředníky, národními správci, četníky atd., byli by blbci, kdyby se ucházeli o fysickou práci. Výraz blbci jsem užil v tomto smyslu, a nikoliv jak Ty mi imputuješ: Lidé by byli blbci, kdyby pracovali pro celek.

Chceme-li získat pracovní síly je nutno žádat nejnemilosrdněji pro každé „lepší“ místo náležitou kvalifikaci, odbourat nadbytečný stav úřednictva, státních zaměstnanců, dělníků, zahálejících v mamutích národních podnicích, kde se skoro nic nevyrábí, a pod. Konečně, když pomyslíš na tyto možnosti, nebudou se Ti snad zdát brigády ani dnes nezbytné. Jak se využívá lidí prozatím, ilustrují příkladně tyto případy. V Lounech je přednostou pracovního úřadu bývalý portýr z nočního podniku s dámskou obsluhou. Trest za krádež byl mu po revoluci vymazán z rejstříku. Je členem KSČ. Jeden dělník (KSČ) z místních železničních dílen, které mají dnes o 500 lidí více než za Ády H. (nezaměnuj s Hoffmeisterem) a které přesto mají mnohem menší produkci, mi sdělil, že se tam „proti své vůli“ fláká a nudí. Vysvětluje to takto: Na demontáž nýtů z kotle lokomotivy je počítáno 20 hodin, ale tuto práci vykoná hravě každý za 2 hodiny. Kdyby však dělník demontoval více kotlů, nebude za to zvláště honorován, a proto se raději fláká. V těchže dílnách je zaměstnán jeden můj známý inženýr. Nedávno mi říkal, že společně s třemi mistry vyšetřoval po celý den na rozkaz závodní rady, kdo vykopl výplň dveří, když se nemohl dočkat po [nečitelné slovo] klíčníka, který by otevřel dělnické šatny. Pochopitelně viník nebyl zjištěn, avšak zatím nějaký rozumný člověk výplň do dveří zase nasadil.

Němci jsou pryč! S tím se pořád argumentuje, ale zapomíná se, že jistě 1 milion Němců tu ještě pracuje. Ubylo nám tedy jen 2 000 000 obyvatel. Za prvé republiky se však nesrovnatelně více vyrábělo a budovalo i v dobách krise než dnes a bylo přes 1 milion nezaměstnaných. 1 mil. nezaměstnaných je pak mnohem více než 2 mil. Němců, neboť se svými rodinami, ženami, dětmi atd. tvořili zajisté armádu 4 milionů. Proto považuju Tvé úvahy o tom, zda by každý člověk neměl část roku pracovat tělesně za zbytečné. Tak hloupý nejsem, abych uvěřil, že odsunem Němců se nám nedostává pracovních sil. Velmi lituji, že se dovoláváš takové demagogické argumentace. Přenech to naší vládě.

B., Ve své úvaze o [nečitelné slovo] síle lidu, říkáš, že dialekt. mat. má ideal. etiku. Nuže, marx (píši s malým m, neboť to je němec) žádnou etiku nestvořil a žádnou z jeho učení nelze ani dedukovat leč tu, že člověk je zvíře, které jde za skývou lepšího chleba. Já na to však nevěřím, ačkoliv mám asi horší mínění o lidech než Ty.

Jediné, co uznávám z Tvých výtek je má nediplomatičnost. Někdy přestřelím a neměl bych to dělat, ale na druhé straně nepovažuj každý můj projev, odchylný od veřejného mínění, za nediplomatický. Je nutno zápasit o lepší zítřek, i když to není často podle směrnic Národní fronty. Na diplomatičnost, kterou musil veřejně člověk zachovávat za Ády – se vyseru!

Patří-li k pokrokovosti hejslovanství, antisemitismus, nekritická odevzdanost do vůle vlády, nacionalismus a jiná fašounství – budu se rád zváti reakcionářem.

Resumé:

1., Brigády, právě jako nezaměstnanost jsou symptomem neplánovaného života

2., Marx nezná etiku

3., Brouk nezná diplomacii

Srdečně Tě zdravím a těším se na shledanou.

Tvůj Sláva

Ať žije Svoboda bez holínek a lampasů!!

Vyřiď pozdravení Máně!

Praha 22. IX. 1946

Milý Slávo,

závěr Tvého posledního dopisu je toho druhu, že ne­mohu odolat a musím s ním polemisovat.

Za prvé uzavíráš své vývody tvrzením: „Marx nezná ethiku“! Toto apodiktické tvrzení je mírně řečeno přemrštěně sebevědomé. Neboť může být proneseno pouze za dvou předpokladů:

A. / Buď bys byl musel osobně mluvit s Marxem a on by Ti byl musel výslovně prohlásit: Neznám ethiku.

B. / Protože však případ A nenastal, zbývá jen předpoklad B, že se totiž považuješ za takového znalce Marxovy theorie, že můžeš tak suverénně hovořit jménem Marxo­vým.

Mám ale ke všem na slovo vzatým znalcům nějakých nauk velkou nedůvěru, neboť – zejména, když hovoří s velkou jistotou – obvykle je vykládají nějak zkresleně po svém naturelu, nebo mechanicky. Nemohu si tedy pomoci, ale tvrzení: „Marx nezná ethiku“ je přímo školním příkladem toho, jak je marxismus chybně vykládán materialistickým monismem. A domnívám se, že je to omyl velmi častý. Co se mne týká, nepovažuji se za žádného příliš se­čtělého odborníka v naukách marxistických, ale pokud jsem se jimi zabý­val, vždycky mi z nich utkvělo v paměti něco, a to je dialektika. Tahle stránka mne vždycky na Marxových a Engelsových theoriích okouzlovala, byť jsem si někdy nebyl jist , zda jsou pravdivé v každém směru. Nikdy se tam nevyskytují tak přímočaré závěry, jako že něco je, nebo není. Kdybychom chtěli vyjádřit stanovisko Marxovo k ethice a to skutečně v duchu jeho theorie, tu bychom museli říci: „Marx zná i nezná ethiku.

Nezná ji potud, pokud by sloužila za primární východisko při výkladu sociálních dějů, ale zná ji jako nadstavbu materiálních podmínek, zná ji jako nejvyšší produkt hmoty. V tom smyslu jistě také uznává i její pů­sobnost, neboť výslovně prohlašuje, že sekundérní činitelé mají nepochybnou zpětnou působnost na dějství vyvolaná materiálními podmínkami.

A dále: nezná ethiku, pokud byla vytyčena jedinou vládnoucí třídou na obranu zájmů této třídy. Ale zná nepochybně ethiku socialistické spole­čnosti, zná ethiku revolučního hnutí atd. Jsem ochoten se o této věci příti před fórem znalců a jsem si jist, že by mi bylo dáno za pravdu. Kdyby nebylo pro důkaz nic jiného než praktické zkušenosti z dosavadního komunistického hnutí:

Co jsou pojmy „zrádce“ nebo „hrdiny“ jiného než-li pojmy ethické? Ostatně, nepovažuješ-1i mne za dost kompetentního v těchto věcech, slyšme, co se praví v oficiální komunistické literatuře (F. Doležal: UMĚNÍ v pojetí dialektického materialismu)2:

Jednotlivé společenské vrstvy si pro sebe usurpují základní ethickou zásadu: mravné je to,co je dobré pro mne jako clena té a té společenské vrstvy.

Tento zákon změní budoucnost v ten smysl, že mravné je to, co je dobré pro člověka, to jest pro člověka vřazeného do rovných sociálně-ekonomických poměrů… Atd.

To by byla jedna věc. Teď ještě o těch brigádách… Neporozuměl jsi zřejmě, oč mně zejména šlo. Nezáleží mi na tom, zda brigády teď jsou či nejsou nutny s ohledem na odsun Němců. Nezabýval jsem se naléhavo­stí této otázky a možná dost, že máš pravdu, když říkáš, že je na nut­nou práci dost a dost lidí, jen kdyby byli správně zařazeni, organisováni a kdyby se neflinkali místo práce. Šlo mi o docela něco jiného. Ptal jsem se, zda z hlediska zásadního je pracovní brigáda něco tak hrozného, aby nad tím lidé kvíleli, zda-1i je to fašounský výmysl apod. A tu jsem říkal – a trvám na tom –, že pro mládež je to docela do­bré zařízení, protože vystřídají jednu práci jinou, protože místo hlou­pých sportů dělají zdravou fysickou gymnastiku, která je současně uži­tečná, a že se dostanou mezi nejrůznější vrstvy obyvatelstva, mezi nejrůznější obory a třídy, takže se tím vyrovnává obecný sklon k přehradám mezi obory. A pak jsem říkal, že vůbec v budoucnosti bude ideálem vystřídávání tělesné a duševní práce, že to prospěje jak fysickým pracovníkům, tak i těm duševním. Bylo by na př. zajímavá sociologická studie: vliv tělesné nehybnosti a pobytu v uzavřených místnostech na druh filosofie a umění. Možná, že by se ukázaly docela zají­mavé výsledky.

A konečně k tomu Tvému konečnému zvolání: Ať žije svoboda bez holinek a lampasů! Nemyslím, že by v tomto hesle bylo vše přesně a přimě­řeně rozlišeno. Mohlo by to svádět k omylu, že každá kázeň, která vždy trochu omezuje svobodu, musí mít za následek holinky a lampasy.Tedy v tom jsme zajedno: Jsme proti holinkám a proti lampasům. Ale co se týče té svobody – ta může být chápána různě. Podle mého názoru nemůže být větší svobody než dobrovolná kázeň.

[Karel Honzík]

Korespondence je uložena ve Fondu Karel Honzík, Archiv architektury a stavitelství, Národní technické muzeum v Praze (karton 81).

Poznámky

1 Pravděpodobně malíř, grafik a architekt Jan Smetana (1918–1998).

2 Jedná se o publikaci malíře Františka Doležala (1910–1989) Umění v pojetí dialektického materialismu (Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1946).

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Lubomír Slavíček o Broukově sběratelství

[…] Po roce 1900 a zejména po skončení 1. světové války docházelo ovšem k nutným korekcím a proměnám tohoto dosud převládajícího sběratelského zaměření, když stále více sběratelů svůj zájem rozšiřovalo i na díla nové, nastupující generace českých umělců, sdružené zejména ve Spolku výtvarných umělců Mánes a později i v poimpresionistických spolcích moderny a avantgardy. Někteří z nich je pouze přiřazovali k již stávající kolekci, zatímco u jiných lze pozorovat naprostý přerod ve specializované sběratele moderního umění. V obou případech došlo k sestavení řady zajímavých souborů, jak to dokazují například kolekce, které pro své potěšení vytvořili lékaři Antonín Starý, Miloš Klika a Adolf Lukl, advokáti František Čeřovský, Ladislav Weber, Květoslav Kolář a Jaroslav Nebesář, podnikatelé Oskar Federer, Armand Grosz, Václav Butta, František Müller, Julius Schmitt či Joe Hartmann, ale také spisovatelé a výtvarní umělci sami, mj. Bohuslav Brouk, Otakar Štorch-Marien, Jan Bartoš a Karel Čapek, Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Dvořák, František Muzika nebo Adolf Hoffmeister. […]

Osobitou skupinu sběratelů moderního umění představovali lidé pohybující se v blízkosti umělců a kolem moderního umění, ať již jako jeho zasvěcení vykladači a propagátoři – prostředníci mezi umělci, jejich tvorbou a veřejností – nebo prostě jako názoroví souputníci, kteří dávali „průchod svým výtvarným citům“ a obklopovali se „díly nejlepších mladých malířů svého věku“, svých přátel. Tvořili ji zejména tvůrčí pracovníci, básníci a spisovatelé František Halas, Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Rudolf Fuchs, Jaromír John, Josef Kopta či Johannes Urzidil, architekti Karel Honzík, Antonín Heythum, Jiří Kodl a František Lydie Gahura, fotograf Josef Sudek, nakladatelé František Jan Müller, Rudolf Škeřík, Otakar Štorch-Marien či Otto Girgal, literární a výtvarní kritici Bedřich Fučík, Václav Nebeský a Bohuslav Brouk, knihovníci a osvětoví pracovníci Jan Thon a Josef Poch nebo avantgardně orientovaní intelektuálové, např. lékař Josef Janda. […]*

Úryvek z publikace Lubomíra Slavíčka „Sobě, umění, přátelům“: Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 (Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007, s. 240, 254–255).

Poznámky (autora webu)


* Více o Broukově sbírce viz vzpomínka Jana Pilaře.

Lubomír Slavíček: „Sobě, umění, přátelům“ (2007, obálka)

Obludný kankán surrealistů

K stému výročí smrti K. H. Máchy vydali pražští surrealisté Ani labuť ani Lůna, v redakci V. Nezvala.

K. H. Mácha je jen záminkou, aby několik příslušníků stárnoucí generace na sebe upozornilo, NezvalTeigem v článcích plných šarlatánství předčí jarmareční vyvolavače pouťového zboží. Nescházejí ani silné výrazy a zupácké nadávky, B. Brouk odhání „ty roje cizopasníků“ buržoasní společnosti.

A na závěr: šarlatánství se snoubí s clownskou naivitou (na př. Ad. Hoffmeister v článku Poznámka o vylhané podobě básníkově), Štyrský v koláži (4) docílil vrcholu nevkusu a tak je nám opravdu s podivem, najde-li se ještě vážný kritik, který může o téhle makulatuře našich velkých masturbantů obšírně referovat.

Pod šifrou -ou- [asi úředník, spisovatel a literární kritik Jaroslav Janoušek] uveřejněno v listu Aktivisté, r. 1936–7 [1], č. 1, s. 1 (přetištěno in Dějiny a současnost, 2010, r. XXXII, č. 8, s. 39).

Aktivisté, r. 1936–7 (1), č. 1, s. 1

Ani labuť ani Lůna (1936, ed. V. Nezval)

Vítězslav Nezval s Karlem Teigem (1926)

Jindřich Štyrský (1931, foto Josef Sudek)

Adolf Hoffmeister (1902-1973), nedatováno

Z korespondence (Brouková, Hais, Lukáš, Petrla, Řehák, Stránský, Vaněk)

[…] P. Barany zřejmě zná ne-li námět, tak aspoň začátek Vašeho románu, ale nechce nám ho prozradit. Bude to asi něco náramně sexuologického, soudě z Vašich narážek na ženské a Gellnera. […]

Z dopisu Jaroslava Lukáše (Sydney), 24. června 1951

Milý Brouku,

konečně jsme dostali od Iluš Tvoji adresu a konečně se také dostávám k tomu, abych Ti napsal. Tak jsem se až trochu toho psaní bál. Lyon a všechno, co jsme tam prožívali, se mi vrací, ale už je to jiné, už to není špinavá bída fabriky a věčné počítání usmolených franků, ale je to zase ta sladká Francie se svým bohatým a pestrým životem, procházky v údolí Saony a hospody, kde se na všechno zapomíná u dobré skleničky, ta věčně zalévaná naděje na lepší zítřek a smutek loučení s drahými včerejšky. My jsme v Kanadě a Ty v Austrálii a myslím, že je to obojí stejné. Je zde všechno, co si jen přeješ, ale schází tomu mech a plíseň staré evropské kultury. V kostelech jsou záchody, výtahy a šatny, jídlo má příchuť spolehlivé desinfekce a hospody jsou smutná místa pro ještě smutnější hosty, kde se počítají láhve jako v pivovarské expedici. Lidé jsou moc bohatí a žijí v dobrých domech, mají překrásné automobily a utrácejí peníze mnoha způsoby, ale žádný z nich nestojí za to, co stojí. Chudobní lidé jako my se honí celé dny, bydlí také moc dobře, mají lacinější automobily (kromě právě přišlých emigrantů) – zkrátka je to taková komfortní otrava. Země je zde moc hezká, ale všechno hrozně daleko. Když lidé někam jedou, tak se dohadují, lze-li to vozem udělat za dva dny nebo za tři. V radiu slyším denně všechny písničky, které jsme poslouchávali ve Francii – nebo zase v anglickém rozhlasu šlágry, které se podle obliby vysílají třeba dvacetkrát denně. A posloucháš-li nějakou vážnější hudbu, riskuješ, že během jediné Beethovenovy symfonie to pětkrát přeruší a řeknou Ti, že to nebo ono mýdlo je lepší než ostatní, že firma Lajeunesse prodává nejnovější modely fordek za bezkonkurenční ceny. Ale nakonec si i na to zvykneš a řekneš si, že ten ledničkový komfort je přece lepší než bytová kultura à la usine de Lyon a trpělivě skládáš vydělané dolary do banky, abys si mohl koupit jednoho dne od pana Lajeunesse ten psolední model fordky, nebo ještě lepší ledničku, než máš v bytě. […]

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), 8. srpna 1951.


 

Milý Brouku,

nezlob se na mě, že Ti teprve teď píšu. Měl bych sice všechny důvody, abych se teprve teď vzpamatoval z úžasu nad Tvým posledním dopisem, ale přece si jen myslím, že bys mi to nevěřil, a tak se kajícně přiznávám, že jsem, jak se říká v Praze, „moc kecal a málo psal“ – že jsem tuto sensační novinku trousil po zbývajících světadílech a zcela speciálně po Montrealu a nejbližším okolí. Bylo z toho strašlivé divení, někteří lidé mi to dodnes nevěří – ztratil jsem důvěru mnoha přátel, když jsem jim vážně vykládal, že jsi měl svatbu v kostele před hlavním oltářem. Prosím, ještě mi to potvrď v příštím dopise, abych si trochu spravil pověst. […]

 

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), pravděpodobně konec r. 1951.


 

Milý Brouku,

v prvé řadě se Ti omlouvám, že odepisuji tak pozdě, ale tím upřímnější jsou moje gratulace k Tvému sňatku a do nového roku Tobě i Tvé paní. Zprávu o Tvém sňatku jsem si přečetl dvakráte, neboť když jsem ji četl poprvé, tak jsem svým očím nevěřil – jak mne překvapila. A u jiných bylo překvapení stejně veliké. […]

Z dopisu Edmunda Řeháka (Paříž), 7. ledna 1952


Milý Brouku,

ani nevíš, jakou radost jsi mi způsobil svým dopisem. Cestoval sice dvakrát kolem světa, než jsem ho dostal do rukou, ale hlavně, že došel. […] Překvapil mě Tvůj odjezd tak daleko, ale chápal jsem, že poměry ve Francii jsou takového rázu, že si člověk nemůže vybírat. Tesně před odjezdem do Londýna odjel Frant. Meloun do Mnichova, ač také nevěřil, že se tam dostane, s ním tam odjel red. a spisovatel V. Štědrý, který také vegetoval v Londýně. Měl jsem tedy pevné přesvědčení, že i Ty jsi tam odjel, protože jsem neviděl žádného důvodu, proč bys měl být odmítnut. Nyní mi píšeš, žes marně čekal a nedočkal se. Nechápu podle jakého klíče se tu postupovalo a jaké kvality rozhodovaly. […]

Až do nedávna jsem byl bez zaměstnání a i to, co jsem teď našel, nevím, jak dlouho vydrží. Chápeš proto, že jsem měl hodně osobních starostí a tak přes nejlepší vůli jsem zanechal korespondence, až budu mít lepší náladu. Pravdu máš, že ti chlapi na Západě nechápou, že se musí bojovat proti komunismu také zlepšováním sociálních poměrů a nejen přípravou zbraní a případným jich použitím. K tomuhle patrně dojdou až později, až to zase někde vybuchne a dělníci se ozvou. […]

Zajímají mě Tvé poměry v té nové zemi a zkušenosti, jichž jsi nabyl. Platíš-li téměř polovinu platu na byt – je to hrozný nepoměr a je třeba opravdu se divit, co dělala ta dělnická vláda, když si téhle otázky nevšímala. Měl jsem vždy dojem, že právě tam si počínala nejlépe – a nyní píšeš, že tam není ani soc. pojištění, tak to je hnedle jako v Kanadě, zde také se musíš na všecko pojistit u soukromé pojišťovny. S překvapením jsme vzali s Mílou na vědomí, že ses znovu oženil – domnívali jsme se, že jsi nenávistník žen a najednou píšeš takovéhle věci. Tož, přejeme Vám oba, aby to byl krok šťastný a přispěl k tomu, abyste lépe snášeli všechny útrapy exilu. Ve dvou se to lépe táhne, to říkával už starý Kuděj, patrně měl pravdu. A v těch emigrantských zemích musí pracovat dva, aby se mohlo existovat, to vidíme tady v Kanadě zcela jasně. Ani my se zde s nikým nescházíme, krajané jsou živel nám odlehlý, s nimi nás nic nepojí, a s nově přistěhovalými je potíž, každý tady se brzy nakazí horečkou získat rychle peníze, že se snimi nedá o ničem hovořit. To není jako v Paříži, kde byl přece jen kruh lidí, kteří měli jakési společné zájmy. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 16. března 1952.


 

Milý Brouku:

Hrom do police, to byla rána, když přišel Tvůj dopis. Nemohl jsem ani věřit svým očím, že by Bohuslav Brouk psal. […]

Tak tedy bys chtěl vědět něco o nás a o našich mladých. Začněme tím mládím, je to taky útěšnější. Milan je už skorem dva roky učitelem českého jazyka ve vojenské škole v Kalifornii. Je to náhodou nejkrásnější kousek této polokoule vůbec, kde je ta jejich škola, mají tam od armády vilku se třemi pokoji jako je to v Americe zvykem (a se zahrádkou ovšem), pěstují angorského kocoura Frantíka, který jim dělá starosti, protože když přijde jeho čas, toulá se celé noci za slečnama jako Brouk a potom má kruhy pod očima, jak tvrdí Martička. […]

Tož to máš povšechný referát o nás. Snad bych dodal ještě to, že mě překvapil Tvůj opovržlivý názor na anglosaský způsob života, ale ten termín se mi nezdá. Američani nejsou také nic jiného než Anglosasové a přece žijí docela jinak. Snad bys měl spíše říkat anglický, ostrovní způsob života – to je ovšem hrůza nejhrůzovatější. […] Američani jsou docela jiní, veselí, družní, poživační, neukáznění, stejně nevzdělaní jako Angličani, ale nedělají ze sebe intelektuály – no, ti by se Ti líbili. Už proto, jak dovedou chlastat, ale vesele chlastat v houfu, ne o samotě zarputile a krutě jako Angličani. […]

Z dopisu Ivana Herbena (New York), 17. listopadu 1952


[…] bude nejekonomičtější, když Ti napřed vypočtu chýry, které jsem měl o Tobě: Že jsi venku. V Paříži. V komité. Že mi někdo opatří Tvou adresu. Než ji opatřil, že jsi v Austrálii. Ženat. Adresy jsem neměl. A ovšem četl jsem Tvé články v Zítřku, některé zna-me-ni-té! Toť vše: Brouk honí v Austrálii klokany. Škoda. Dobře mu tak. Pracuje-li tam, je tam ostatně opravdu dobře. Líp než v půltuctu jiných zemí. […]

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 24. listopadu 1953.


[…] Přijmi, prosím, naši kondolenci k úmrtí Tvého otce, který za svou celoživotní práci si jistě zasloužil lepší osud – ale dostali jsme se všichni pod kola osudu a ten s námi smýká nemilosrdně, škoda, že se nedočkal lepších časů. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 17. ledna 1954.


 

[…] Pokud pak jde o politiku vůbec, evropskou i francouzskou, jak vidím, se asi neshodneme, máš, zdá se mi, příliš nihlistické názory a já jsem stále optimista, věřím, že demokracie je jediný způsob, jak učinit lidský život krásnějším a plnějším. […]

Z dopisu Arna Haise (Paříž), 17. dubna 1958.


 

[…] Že Aťa a Tvoji od loňska nepíší, vysvětloval bych si spíše oprávněným než neoprávněným strachem. Za poslední rok totiž opravdu zase pořádně přituhlo, zejména pokud jde o bývalé lidi, takže starost, aby děti neztratily možnost studovat, aby Marie neztratila místo, aby všichni nepřišli o byt v Praze, nebo podobně, je zatraceně pochopitelná. […]

Mluvil jsem se šéfem stanice Juliem FIRTEM, že budeš v Mnichově po tři dny hostem R. F. E. jako československý exulant, který právě přijíždí z Austrálie, a v interviewu, jejž s Tebou udělám(e), povíš (buď pod svým jménem nebo pod pseudonymem) rozhlasem našim posluchačům do ČSR o svých zkušenostech z Austrálie, na př. jak se tam žije, kolik lidé vydělávají, co si chválí a nač si stěžují, a vůbec ať malé nebo velké věci, které budeš považovat za vhodné říci domů. […]

 

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 12. září 1958


 

[…] I Vy jste se chtěl po puči vpravit do nových poměrů, ale shledal jste, že na to nemáte žaludek a přibouchl jste za sebou dvéře. Totéž jsme udělali my. Rozdíl je v tom, že Vy jste na to měl dobré právo, my méně dobré. Kdo se dá pověřit veřejným mandátem, má mít žaludek na všechno, nač musí mít žaludek všichni. […]

 

Z dopisu Jaroslava Stránského (Londýn), 1959.


[…] S dr. Broukem jsem se poznala v roce 1962 při své návštěvě Londýna, dostala jsem totiž povolení navštívit svoji sestru Libuši, která se zotavovala z mozkové příhody (aneurisma), která ji postihla, když jí bylo 39 let. Do té doby jsme vůbec nevěděli, za koho se Libuše provdala, nikdy to nenapsala, dokonce se po své svatbě na dlouhá léta odmlčela. Měla bych snad vysvětlit, proč o něm mluvím jako o Broukovi, ale každý, kdo ho jen trochu důvěrněji znal, mu říkal Brouku, protože své křestní jméno nenáviděl a zakazoval si, aby někdo jeho křestní jméno vyslovoval. On, bezvěrec, a Bohuslav. […] Naše setkání bylo pro nás oba osudové, ale bez vyhlídek. On morálně vázán k Libuši, která se vlastně nikdy už nezotavila ze své nemoci, a já, vdaná s dcerou Renatou, žijící v Praze. Byli jsme tedy odkázáni na dopisování a jeho dopisy po celá ta léta byly plné smutku, beznaděje a roztrpčení. Tak jak jsem ho poznala za své dvouměsíční návštěvy, udivoval mne svými obrovskými vědomostmi, důkladnými znalostmi na poli kulturním i politickém. Znal každého, kdo v kultuře nebo politice něco znamenal. Měl ohromnou paměť a myslím, že byla velká škoda, že nenapsal něco o lidech, s kterými se v životě setkal. Jsem si jista, že by to nebylo nic lichotivého, věděl, jak si dělat nepřátele, ale jistě by to bylo zajímavé. Z básníků si nejvíce vážil Seiferta, Holana, Závady, osobně měl rád Hrubína a Biebla, který byl vlastně jeho švagr a seznámil ho s Áťou, měl za ženu její starší sestru Marii. Při mé návštěvě mě žádal, abych se pokusila spojit s Hrubínem, že by si sním rád dopisoval. Napsala jsem panu Hrubínovi dopis, ale nikdy neodpověděl. Těžce nesl, že se Nezval ve svých pamětech o něm nikdy nezmínil, ač byli po léta velice důvěrní přátelé. Dostal se do této společnosti mnohem starších lidí už v devatenácti letech, vždy říkával, že s mladými lidmi si neměl co říci. V té době se také seznámil s paní Toyen (paní Toyen je malířka, která snad ještě žije v Paříži), byla to po dlouhá léta jeho velká láska, ač byla o mnoho let starší. Měl rád Teigeho, nikdy neměl rád Hoffmeistra. Měl [Adolf Hoffmeister – pozn. Viktor A. Debnár] prý vždy plnou pusu socialismu, ale svého šoféra nechával mrznout až do ranních hodin ve voze, aby ho pak odvezl z některého pražského baru domů. V debatách vždy opovrhoval pracující třídou, ale když byl za války nucen „jako“ pracovat v Bílé labuti, všichni zaměstnanci ho měli raději než jeho bratra Jaroslava. Byl introvert, těžký cholerik a svým cynismem zakrýval svoji tak lehce zranitelnou povahu. Byl útočný, napadal každého ve svém okolí, ale vždy zpříma, nikdy zákeřně. […]

Z dopisu Ludmily Broukové (Montreal) Zdeňkovi Hrubanovi (Chicago), 5. září 1980.

 

O jednotlivých korespondentech

Ludmila Brouková (?–?)–roz. Kalinová, třetí manželka B. Brouka (sestra jeho druhé manželky Libuše)

Arno Hais (1893–1971) – odborový funkcionář, novinář, vydavatel, editor, komunistický a sociálnědemokratický politik; korektor Práva lidu, během I. světové války v Rusku vydával časopisy Svoboda a Průkopník svobody, redaktor časopisu Čechoslovan, tajemník Ústředního sekretariátu KSČ, působil v Mezinárodním odborovém svazu a v Rudé odborové internacionále, člen Syndikátu čs. novinářů (1926–1941, 1945–1948), vyloučen z KSČ (1929), vstoupil do Čs. strany sociálnědemokratické (krajský tajemník v Praze), člen Jednoty zaměstnanců ve svobodných povoláních (1938–1942), zástupce generálního tajemníka (a další funkce) v Národní odborové ústředně zaměstnanecké (NOÚZ), v prosinci 1942 zatčen za spolupráci s odbojem (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a vězněn, redaktor a přednosta tiskového oddělení ministerstva výživy (1945–1948), emigroval v březnu 1948 přes Vídeň do Paříže (spolu s B. Broukem člen Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques), od jara 1949 ve Spojeném království a od začátku r. 1951 v Kanadě (Toronto), kde pracoval jako sazeč, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), iniciátor (a v letech 1954–1962 místopředseda a pokladník) Ústředí svobodných odborářů v exilu, zástupce čs. odborářů v Mezinárodním ústředí svobodných odborářů v exilu, v pol. padesátých let se vrátil do Paříže a v r. 1962 do Vídně, editor Odborových rozhledů, přispíval např. do Svobodného zítřku, Odboráře a Biče, autor několika publikací – např. Odborové hnutí za druhé republiky a okupace (1938–1942): Příspěvek k historii odborového hnutí (1956)

Ivan Herben (1900-1968)

Jaroslav Lukáš (?–?) – právník; Broukův známý ještě z ČSR

Zdeněk Petrla (?–?) – osobní tajemník Jaroslava Stránského

Edmund Řehák (1914–2000) – novinář a lidovecký politik; ve třicátých letech vídeňský dopisovatel Poledních listů, od r. 1939 v odboji ve Francii, dopisovatel Lidové demokracie, spolu s B. Broukem pracovník Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques v Paříži, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), exilu přispíval např. do Nového domova, Zpravodaje, Zpráv ČSPK nebo Londýnských listů, nositel fr. řádu Légion d’Honneur. Více zde.

Jaroslav Stránský (1884–1973)

Jaroslav Stránský

Miloš Vaněk (1897–1967) – rovněž používal pseudonym Pravdomil Bašta a Michal Kras; levicový novinář a ekonom; za I. světové války legionář, spoluzakladatel Komunistické internacionály, člen Čs. strany sociálnědemokratické, poté KSČ, pobyt v Moskvě (1922–1926), návrat k sociálním demokratům, redaktor Práva lidu (1927–1938), po II. světové válce sekční rada na ministerstvu výživy, po únoru 1948 emigroval do americké okupační zóny v Německu, člen Rady svobodného Československa, v letech 1951–1966 komentátor ekonomické redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE), v exilu přispíval např. do Skutečnosti, Československého přehledu, Českého slova nebo Demokracie a socialismu, autor např. brožur Průmyslová tragedie československá a ná rodní demokracie (1935) nebo Thomas G. Masaryk, de moderne staatsman en denker… (1950).

TOPlist