Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Honzík

Bohuslav Brouk a necessismus

[… ] Odmítavý postoj k nastupujícímu konzumnímu způsobu života sdílel Ladislav Žák se svými přáteli, architektem Karlem Honzíkem i provokativním myslitelem Bohuslavem Broukem, zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR. Společnými silami se pokusili podnítit vznik utopického hnutí za racionalizaci výroby a zjednodušení spotřeby, pro které Honzík, známý svou zálibou v zavádění nových „vědeckých“ termínů, vymyslel název „necessismus“.1 [… ]2

Úryvek z publikace Dity Dvořákové Ladislav Žák (Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 84).

Poznámky pod čarou (pozn. č. 2 autor webu)

1 V roce 1946 vydává Karel Honzík stejnojmennou brožuru s podtitulem Myšlenka rozumné spotřeby. Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli rovněž plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947). Viz Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, fond 168 – Karel Honzík, položka 78. Iniciátorem těchto aktivit byl pravděpodobně Honzík.

2 Brouk se tématu omezení spotřeby a šířeji problematice životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde.

Dita Dvořáková: Ladislav Žák (2013), obálka

Karel Honzík: Necessismus (1946), obálka

Z úvodu přípravného materiálu k založení klubu pro studium spotřeby Necessismus (1946)

Bohuslav Brouk: Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

Reklamy

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list

Josef Vojvodík: „Lidé a věci“: realista (a biopolitik) Brouk a surrealista (a romantik) Teige

V souvislosti s diskusemi o (socialistickém) realismu po roce 1945, o racionalismu a materiální ekonomii „dvouletky“ a plánovaného hospodářství, ale také v souvislosti s desémiotizací znaků kultury a jejich zvěcňováním již v realismu devatenáctého století je nápadný „návrat k věcem samotným“ v kontextu české postavantgardy čtyřicátých let. V roce 1947 vydává Bohuslav Brouk, člen předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, čtyřsetstránkovou sociologicko-estetickou práci Lidé a věci29 která je pokusem o vypracování nové nauky o věcech (chrematologii), pokusem o novou axiologii věcí a vztahu k věcem. Brouk čer­pá nepochybně také z vlastní zkušenosti „uměleckého poradce“ obchodního domu Bílá labuť, kde byl během války zaměstnán. Vychází ze zjištění, že za války „pošetilý poměr lidí k věcem namnoze značně zbujel, hypertrofoval, takže byl nepřehlédnutelný a přiměl i samého autora k tomu, aby se vůbec zabýval průzkumem lidského vztahu k věcem“.30 Nová, poválečná, sociálně reorganizovaná společnost na racionálních základech se musí podle Brouka osvobodit od pošetilého vztahu k věcem, který na jedné straně věci fetišizuje, na druhé straně deklasuje a znehodnocuje. Předválečný entuziastický stoupenec surrealismu a psychoanalýzy Brouk se na pozadí nového racionálního přístupu ke světu věcí v industriální společnosti právě devastované druhou světovou válkou (kniha byla napsána v letech 1943–1944) rozchází se surrealismem, jehož osudem patrně bude, že zmizí se starým světem měšťáctví, „které prolíná i duše největších revolucionářů“. Jestliže konstruktivismu Brouk přiznává ještě určité pozitivní rysy (zaměření na funkčnost), ostře kritizuje surrealismus pro jeho iracionální, společensky přímo škodlivý vztah k věcem a racionálnímu způsobu života: „Výsostným představitelem této reakce [na konstruktivistický purismus; pozn. J. V.] je surrealismus, který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo patologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadli do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“31 Ve své knize32 reprodukuje Brouk mj. známou fotografii Jindřicha Štyrského z cyklu Muž s klapkami na očích (1934), s rozbitým akváriem a dalšími odloženými věcmi v zaprášeném přístěnku. Štyrského jako autora fotografie však v knize neuvádí.

V Broukové koncepci nového pragmaticko-racionálního vztahu k věcem v „nové organizované společnosti“ není místo pro surrealistickou zálibu v bizarních „objets trouvés“ a (romanticko-surrealistickou) fantastiku. V jeho argumentaci slouží konstruktivismus a surrealismus jako příklady dvou extrémů, na jedné straně asketický „nudný“ purismus, na druhé „pošetilý“ až patologický iracionalismus. Fantazie, asociace, imaginace produkují z perspektivy racionálně pragmatického nazírání – jak se domníval již realismus deva­tenáctého století – jen chaos, působící škodlivě také a právě na vztah lidí „našeho věku“ k věcem, které je v jejich každodenním životě obklopují. Do protikladu k iracionalitě je postaven „racionalizovaný životní provoz“ všedního dne. Proto by také podle Brouka měla lépe organizovaná společnost usilovat o to, „aby v lidech utlumila veškeré nerozumné po­třeby“, především různými „zákony a nařízeními“.33 Pod vlivem extrémně polarizovaných modernistických „-ismů“ upadají lidé ve vztahu k věcem „z extrému do extrému“: „Výstižným příkladem tohoto chaosu, zasahujícího i nejširší vrstvy, jsou především soudobá bytová zařízení.“34 Oba modernistické „extrémy“, konstruktivismus i surrealismus, „pečují“, jak se Brouk domnívá, na jedné straně purismem, na druhé iracionalismem o „krámy“ a o jejich popularitu u obyvatelstva. „Realistou“, který se zbavil „kramářské“ předpony „sur“, k níž se v třicátých letech hlásil, je Brouk v Lidech a věcech také tím, že jakoukoliv „reprezentaci“ (a „reprezentační funkci“) zásadně odmítá především pro její neracionálnost a zaměření na „neracionalisovaný životní provoz“: „Representaci nelze zásadně schvalovati a měli bychom se proto snažit všemi silami jí zabrániti.“35 Stejně tak řadí estetickou funkci věcí k „nepodstatným funkcím“. Z perspektivy realismu je reprezentace vždy klamem, něčím jako „zastírací manévr“ a odmítání (principu) reality.36 Realista trvá na „holé“ skutečnosti.

Zároveň se ovšem Brouk neméně vehementně obrací proti civilismu a industrializaci jako jevu a ideji „od kořene měšťácké“, neboť „dýmající tovární komíny jsou nepochopitelnou metou buržoasie, jelikož z každé zaměstnané, pracující továrny, bez ohledu na to, co vyrábí, plynou jejím majitelům zisky“.37 Budoucí svět nemůže být „mořem továrních komínů“, nýbrž mnohem spíše „velkým přírodním parkem neboli o tvářnost příštího světa bude postaráno spíše jeho renaturalisací než industrialisací“.38 Je zajímavé, ačkoliv u (původně) biologa a („neo“)realisty Brouka nikoliv překvapující, že východisko z „mašinismu“ a industrialismu ztroskotané „měšťácké společnosti“ a zároveň budoucnost nově organizované společnosti spatřuje Brouk v „renaturalizaci“ světa jeho prostupnou proměnou v „obytnou krajinu“, jak pojmenoval svou knihu (1947) a zároveň projekt renaturalizace světa architekt Ladislav Žák.

Druhou aktuální prací, na kterou se Brouk odvolává, je Tvorba životního slohu (1946) Karla Honzíka. Brouk v souvislosti s myšlenkou nového životního slohu užívá pojem „biopolitika“39, který sice aluduje na Honzíkův „bioplastický styl“, ale pod pojmem „biopolitika“ rozumí Brouk nový životní styl, nazývaný také „renaturalizace“. Pojem „biopolitika“ je příznačný pro Broukovu představu organizace poválečné společnosti. Tato představa je staronová; již samotný pojem „renaturalizace“ naznačuje dominanci ordo naturalis empirické sféry přírody, který zaujímal důležité místo v socio-fyzické sféře realismu a realistů devatenáctého století, v Broukově pojetí se však jedná o to, co by bylo možné označit jako (protosocialistický) ekologismus a „zelenou politiku“ avant la lettre, zatímco sféra (avantgardní) kultury reprezentuje „nepřirozenou“ denaturalizaci a v Broukově pojetí výstřelky buržoazně měšťáckého civilismu „většiny soudobých avantgardistů“.40

Je nápadné, co Brouk s „biopolitikou“ nového životního slohu spojuje: typizaci, normativnost, „sociálně dokonale organisovanou společnost“ cestou reglementace „různými zákony a nařízeními“ jako např. potlačování soukromého automobilismu („vyloučení soukromých aut z dopravy v centru velkoměst“), třebaže zdůrazňuje, že k „rozumnému a šťastnému životu lze tedy vést lidi bez ostychu i zákony, avšak poznenáhlými a velmi šetrnými.“41

V moderní společnosti dvacátého století je cílem biopolitiky kontrolovat společnost (jako „sociální tělo“) na racionální bázi: její zdraví, její nárůst a její životaschopnost. Nikoliv individuální tělo, ale statisticky postihnutelné hromadné biopolitické fenomény (porodnost, úmrtnost, reprodukce, plodnost). S „biopolitizací“ života jde ruku v ruce jeho technologizace. Do důsledku vzato znamená Broukem požadovaná důsledná racionalizace „životního provozu“, očištěná od reprezentačních, estetických, zábavních, emotivních ad. funkcí (a věcí) každodenního života, jeho redukci na „holý život“, o kterém uvažuje Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (1995).42

K Žákově Obytné krajině, kterou Brouk považuje za průkopnickou knihu, „razící cestu opravdu novému životnímu slohu“43 napsal předmluvu Karel Teige (Předmluva o architektuře a přírodě), jehož představa „obytné krajiny“ vychází ze zcela jiných předpokladů a pojetí než Broukova protimodernistická „renaturalizace“. Jestliže Teigovo pojetí vychází z romanticko-surrealistické vize lyrizace životního prostoru, uvažuje Brouk jako „realista“ v biopolitických kategoriích ordo naturalis. Teige sice také ostře kritizuje procovskou „reprezentaci“ novodobých zbohatlíků, napodobujících feudální životní styl, stejně tak jako nehumánní formy bydlení v moderních velkoměstech, a jeho představa „obytné krajiny“, která se podle Teigeho uskuteční s „uskutečněním socialismu“, je ovšem představou „surrealistického prostoru, surrealistické krajiny“, kde bude možné „prožít ve skutečném světě nejhlubší lidskou báseň“. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka „Žádné umění není tak neschopné ukořistit realitu jako právě realismus“: Český surrealismus, (post)avantgarda a diskuse o realismu a realitě v průběhu čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010], s. 133–136.

Poznámky pod čarou (s původním číslováním)

29 B. Brouk, Lidé a věci.

30 Tamtéž, s. 7.

31 B. Brouk, Lidé a věci, s. 120. M. Langerová si ve stati Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk v této souvislosti pozorně všímá vztahu Broukovy „revolty proti věcem“ v jeho knize z roku 1947 a uvádí ji do podnětné souvislosti s Benjaminovou kritikou „fetiše zboží“, ale také do vztahu surrealismu ke kýči, fetiši, který se stává za určitých okolností pro surrealisty profanizovanou relikvií. Jak autorka píše, byl Brouk důvěrným znalcem velkoobchodu (pocházel z rodiny majitele obchodních domů Brouk a Babka), tohoto „kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů“ (viz studii M. Langerové otištěnou v této knize). [Studie vyšla původně v časopise Česka literatura, 2007, r. LV, č. 6, k dispozici ke čtení zde – pozn. autora webu.]

32 Tamtéž, s. 32.

33 Tamtéž, s. 317.

34 Tamtéž, s. 120.

35 Tamtéž, s. 47.

36 A. A. Hansen Löve, Der frühe russische Realismus und seine Avantgarde, s. 388.

37 B. Brouk, Lidé a věci, s. 11.

38 Tamtéž, s. 11.

39 Tamtéž, s. 376.

40 Tamtéž, s. 12. K Broukově kritice avantgardy poznamenává Vratislav Effenberger (Interview. Milan Nápravník a Vratislav Effenberger, s. 59–65): Mentální rozvrat Bohuslava Brouka způsobil podle soudobých svědků alkoholismus, který ho přivedl po válce až ke knize Lidé a věci, v níž se svou atraktivní zběsilostí napadal surrealismus a Teigeho způsobem hodným S. K. Neumanna“ (s. 61).

41 Tamtéž, s. 318–319.

42 Nelze ovšem zapomínat, že myšlenka „biopolitiky“ má svoji antecedenci v představách „zdravé“ a „nové“ společnosti v „realistice“ sociálního darwinismu a biologismu na konci devatenáctého století, v představách, které souvisejí na jedné straně s afirmací pokroku a výdobytků kulturního a technického vývoje, na druhé straně s kritikou a odmítáním civilizační moderny. Psychiatr a sexuolog Richard von Krafft-Ebing, autor proslulé Psychopathia sexualis (1886), volá ve své přednášce o „nervozitě“ (Über Nervosität, Graz 1884) po návratu k jednoduchým „původním“ formám „přirozeného“ života, kdy by se člověk opět věnoval obdělávání pole, lovu a rybolovu místo práci v uzavřených prostorách kanceláří a továren. Ve své době renomovaný kriminolog Hans Groos uveřejnil v roce 1896 text „k otázce deportace“ (Zur Deportationsfrage) a v roce 1905 článek Degeneration und Deportation (in: Hans Groos, Gesammelte kriminalistische Aufsätze I–II, Leipzig 1902, 1908), kde navrhuje zcela vážně deportaci a izolaci „degenerovaných individuí“, ohrožujících „zdraví“ národa a rasy. Za těmito návrhy působí jako jejich ideová báze socio-biologický darwinismus a lamarckovská nauka o dědičnosti. Volání po obnovení „zdravých“ principů, odvozených z „přirozeně“ kruté přírody tvoří ideologickou výbavou rasově-biologického a třídně-materialistického teroru. V říjnu 1937 vydává Brouk jako soukromý tisk novoročenku s názvem Poslední dnové etiky. I přes záměrně ironicko-provokativní tón a rabiátsky agresivní teze vybízí tento text, také vzhledem k Broukově poválečné vizi nové „biopoliticky“ organizované společnosti, k zamyšlení. Brouk zde zdůrazňuje potřebu vítězství „přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha“, který je „možné zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít náboženství a zaujmout jeho místo může přírodověda jedině tehdy, oprostí-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. […] Věk rozumu, věk přírodních věd může vzejíti až na troskách etiky, naprostým vymýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. […] V naší době je totiž bezpečnost zaručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. […] Příroda po každé stránce přímo hazarduje materiálem, ale lidé to nechtějí postřehnout. Smrt každého individua považují za neštěstí. […] Duch humanity povznesl lidi k blbosti. […] Život je nelítostný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. […] Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový. […] Věda po dlouhé době přece jen vymýcením etiky přemáhá náboženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nové Evropy – vítězí nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.“

43 B. Brouk, Lidé a věci, s. 12.

 

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Josef Vojvodík (1964), nedatováno

Symboly obludností (obálka)

M. Langerová – J. Vojvodík – A. Tippnerová – J. Hrdlička: Symboly obludností (2009, obálka)

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice

Bakalářská diplomová práce, obhájená v roce 2013 na Ústavu estetiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, je zaměřena na problematiku spojenou s pojmem „životního slohu“, zejména v teoretických textech Karla Honzíka a Bohuslava Brouka. Názory těchto autorů jsou uvedeny do souvislosti se starší českou estetikou (Otakar Hostinský) i analyzovány ve vztahu ke kontextu evropskému. Práce rovněž vyzdvihuje myšlenkový význam zmiňovaných autorů vzhledem k současné společnosti.

Práce je k dispozici ke stažení zde.

Lucie Kroulíková, titulní list

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice (2013), titulní list

O Broukovi v Historické sociologii

[…] Dalším původně nepřípustným tázáním typu „co by kdyby“ může být úvaha „bez koho nebo čeho“ se lze obejít, a to hlavně v dnešní době, jež se přímo přelomově informačně a distribučně změnila. […]

V tomto kontextu se nabízí připomenout dnes znovu objevovaného spisovatele psychoanalytického ražení Bohuslava Brouka (1912–1978), jehož kniha Lidé a věci z roku 1947 vytváří dobré východisko pro úvahy o artefaktech pohybujících se mezi „hodnotou a odpadem“, popřípadě pro analýzu braku nejen literárního. Ve své publikaci se Brouk zabývá tzv. chrematofilií, přičemž neváhá uvažovat o tzv. krámech a vůbec krámovitosti. V této souvislosti lze také hovořit o lidské kumulativní pošetilosti a fetišistických sklonech. Exulant Bohuslav Brouk, jenž zemřel roku 1978 osamocený a zapomenutý na předměstí Londýna, se v posledních dvou desetiletích opět těší vydavatelské pozornosti. Připomeňme jen jeho Životní sloh (Brno: Barrister & Principal 2010) s úvodní studií estetičky Heleny Jarošové. Právě „konceptu životního slohu“ se věnoval spolu s proslulými architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem. Další provokativní díla tohoto reprezentanta české avantgardy a bohémy se prodávají rovněž v antikvariátech, ale již za aukční ceny. V osmdesátých letech 20. století byla Broukova Jazyková komika (Praha: Václav Petr 1941) v pražském antikvariátu „Na můstku“ k mání za desetikorunu, dnes se její cena pohybuje v řádu jednoho nebo dvou tisíců českých korun. Hodí se dodat, že právě Broukova publikace o jazykové komice představuje vhodný příspěvek ke studiu jednoho ze specifických modů každodenní komunikace. Celkově řečeno, přinejmenším některé knihy nekompromisního Bohuslava Brouka lze úspěšně přisunout k oblasti každodennosti, a to nejen z perspektivy historických sociálních věd. Každopádně by bez něho a jemu podobných autorů bylo bádání v tomto směru neúplné a ztrácelo by potřebný švih. […]

Úryvek z editorialu Bohuslava Šalandy (Historická sociologie, 2014, č. 1, s. 5-6).

 

Historická sociologie 1-2014 (obálka)

Historická sociologie (2014, č. 1), obálka

 

Martina Pachmanová o Broukovi

[…] Mnozí pováleční teoretikové těžili z levicových názorů české avantgardy dvacátých a třicátých let, což se projevilo v pokračujících diskusích jak o typizaci a standardizaci designu (stejně jako architektury), tak o pro­blémech spjatých s jeho sociálními funkcemi. Důležitým svorníkem obou období bylo téma životního slohu […]. Pochopit komplexnost životního slohu […] předpokládalo překročit běžné pojetí slohu jakožto formální či estetické kategorie, která dokládá historický vývoj umění, a přijmout naopak im­pulzy, výzvy a metody z jiných oblastí vědy: sociologie, ekonomie, biologie, psychologie či fyziky.

Právě akcent na teorii životního slohu jakožto moderní vědy je při­tom tím, co se výrazně otisklo také do poválečné teorie designu a užitého umění. Výtvarná kultura se totiž začala plně integrovat do procesu zkvalit­ňování života, vycházejícího ze syntézy materiálních a duchovních potřeb člověka, a vědecké metody její teorii legitimizovaly jako vhodný nástroj kritiky stávajícího společenského uspořádání, stejně tak jako prostředek plánování dalšího vývoje lidstva. Ideální budoucností byl samozřejmě život v socialistické společnosti.

Z tohoto pohledu jsou příznačné poválečné práce věnované život­nímu slohu z pera Bohuslava Brouka, které se dosud nedočkaly zásad­nějšího zhodnocení. Vedle nedávno publikované knihy Broukových statí z první poloviny čtyřicátých let Životní sloh1 to je kniha Racionalisace spotřeby,2 a zvláště pak čtyřsetstránková sociologicko-psychologická studie Lidé a věci.3 V posledně zmiňované publikaci, již lze chápat jako kvazimanifest krajní racionalizace lidského života, Brouk originálním, byť značně diskutabilním způsobem rozvinul základy chrematologie neboli nauky o věcech. Ačkoli kniha dokládá autorovo v mnoha ohledech dogmatické myšlení, které ústí až do totalizujících požadavků radikální typizace vý­robků a uniformizace lidského chování, jeho kritika nadprodukce a života v přebytku je pozoruhodným příspěvkem do diskusí na téma udržitelného rozvoje a výrobní i spotřebitelské odpovědnosti. „Jak zřejmo,“ píše Brouk, „boj proti krámům, který sám o sobě jest velmi důležitý, významný, a boj o nápravu našeho věcného hospodářství vůbec je jen jednou ze složek boje o nový životní sloh lidí nového světa.“4

Ve svém boji proti „kramářství“, čili výrobě a spotřebě neužiteč­ných, zbytečných a často měšťáckých předmětů, a proti hypertrofované touze moderního člověka po novotách navíc Brouk prokázal jistou míru vizionářství. Nejenže předznamenal témata spjatá s kritikou nekontrolovaného konzumu a plýtvání, která se na západ od našich hranic ote­vřela v šedesátých letech minulého století; zároveň také předjal některé technologické vymoženosti, které v oblasti výroby užitkových předmě­tů v tomto období přinesly revoluci, včetně využívání nových materiálů a „úsporných hmot“.

Na prahu nové, poválečné éry se do rozprav o užitkových před­mětech kromě tématu životního slohu dostaly jak otázky kolektivní odpovědnosti, tak kolektivizace a centralizace (estetiky, vkusu, výroby, techniky i vědění).5 Ty se staly aktuální nejen v důsledku válkou rozvrá­ceného hospodářství, které trpělo nízkou kvalitou vyráběných předmětů,6 ale rovněž v souvislosti s reorganizací veřejné správy po druhé světové válce a posléze po tzv. vítězném únoru. Ostatně i v Broukově citované knize, publikované ještě před převratem, se objevuje návrh zřízení ústavů pro posuzování kvality výrobků, které by bránily nadprodukci zbytečností, kontrolovaly dodržování zásad obecného, nikoli tedy individuálního a indi­vidualizovaného vkusu a přispívaly k etablování rozumného a šťastného života. […]

Úryvek ze studie historičky umění Martiny Pachmanové Lidé, věci, paradoxy (1946–1970) in Věci a slova: Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870-1970 (eds. Lada Hubatová Vacková, Martina Pachmanová a Pavla Pečinková. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2014, s. 360–361; publikace rovněž obsahuje část 9. kapitoly z Broukovy publikace Lidé a věci a autorův medailon).

Poznámky

1 Bohuslav Brouk, Životní sloh, Brno 2010.

2 Bohuslav Brouk, Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, Praha 1946.

3 Bohuslav Brouk, Lidé a věci, Praha 1947. Kniha vznikala během let 1943–1944, kdy Brouk spolu­pracoval se svými přáteli Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu. Za doporučení tohoto titulu děkuji Michaele Jehlíkové Janečkové, která se tématu životního slohu věnovala v seminární práci v doktorském programu na VŠUP v Praze. Výňatek z rozsáhlé Broukovy práce je zařazen do této antologie; viz s. 393–400.

4 Tamtéž, s. 373.

5 Těmito myšlenkami se někteří čeští teoretikové zabývali již před únorovým převratem. Své vize, vycházející z předpokladu zvláštní úlohy československé kultury v budoucnosti a z víry v beztřídní společnost, formuloval například Jindřich Chalupecký v knize Veliká příležitost. Poznámky k reorganisaci českého výtvarnictví, Praha 1946.

6 Ke kritice hospodářské produkce viz např. Karel Herain, „Výtvarník ve výrobě a obchodě„, in Věci a lidé 1948. Výtvarník ve výrobě, katalog výstavy, Praha 1948, nestránkováno; v této antologii s. 408.

Věci a slova (VŠUP, 2014), obálka

Věci a slova (2014), obálka

Broukova publikace Lidé a věci (1947) opět v nabídce

Pražský 1. podzemní antikvariát nabízí za bezkonkurenční cenu 300 Kč ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk, Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věci, Kulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha