Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Honzík

O Broukovi v Historické sociologii

[…] Dalším původně nepřípustným tázáním typu „co by kdyby“ může být úvaha „bez koho nebo čeho“ se lze obejít, a to hlavně v dnešní době, jež se přímo přelomově informačně a distribučně změnila. […]

V tomto kontextu se nabízí připomenout dnes znovu objevovaného spisovatele psychoanalytického ražení Bohuslava Brouka (1912–1978), jehož kniha Lidé a věci z roku 1947 vytváří dobré východisko pro úvahy o artefaktech pohybujících se mezi „hodnotou a odpadem“, popřípadě pro analýzu braku nejen literárního. Ve své publikaci se Brouk zabývá tzv. chrematofilií, přičemž neváhá uvažovat o tzv. krámech a vůbec krámovitosti. V této souvislosti lze také hovořit o lidské kumulativní pošetilosti a fetišistických sklonech. Exulant Bohuslav Brouk, jenž zemřel roku 1978 osamocený a zapomenutý na předměstí Londýna, se v posledních dvou desetiletích opět těší vydavatelské pozornosti. Připomeňme jen jeho Životní sloh (Brno: Barrister & Principal 2010) s úvodní studií estetičky Heleny Jarošové. Právě „konceptu životního slohu“ se věnoval spolu s proslulými architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem. Další provokativní díla tohoto reprezentanta české avantgardy a bohémy se prodávají rovněž v antikvariátech, ale již za aukční ceny. V osmdesátých letech 20. století byla Broukova Jazyková komika (Praha: Václav Petr 1941) v pražském antikvariátu „Na můstku“ k mání za desetikorunu, dnes se její cena pohybuje v řádu jednoho nebo dvou tisíců českých korun. Hodí se dodat, že právě Broukova publikace o jazykové komice představuje vhodný příspěvek ke studiu jednoho ze specifických modů každodenní komunikace. Celkově řečeno, přinejmenším některé knihy nekompromisního Bohuslava Brouka lze úspěšně přisunout k oblasti každodennosti, a to nejen z perspektivy historických sociálních věd. Každopádně by bez něho a jemu podobných autorů bylo bádání v tomto směru neúplné a ztrácelo by potřebný švih. […]

Úryvek z editorialu Bohuslava Šalandy (Historická sociologie, 2014, č. 1, s. 5-6).

 

Historická sociologie 1-2014 (obálka)

Historická sociologie (2014, č. 1), obálka

 

Reklamy

Martina Pachmanová o Broukovi

[…] Mnozí pováleční teoretikové těžili z levicových názorů české avantgardy dvacátých a třicátých let, což se projevilo v pokračujících diskusích jak o typizaci a standardizaci designu (stejně jako architektury), tak o pro­blémech spjatých s jeho sociálními funkcemi. Důležitým svorníkem obou období bylo téma životního slohu […]. Pochopit komplexnost životního slohu […] předpokládalo překročit běžné pojetí slohu jakožto formální či estetické kategorie, která dokládá historický vývoj umění, a přijmout naopak im­pulzy, výzvy a metody z jiných oblastí vědy: sociologie, ekonomie, biologie, psychologie či fyziky.

Právě akcent na teorii životního slohu jakožto moderní vědy je při­tom tím, co se výrazně otisklo také do poválečné teorie designu a užitého umění. Výtvarná kultura se totiž začala plně integrovat do procesu zkvalit­ňování života, vycházejícího ze syntézy materiálních a duchovních potřeb člověka, a vědecké metody její teorii legitimizovaly jako vhodný nástroj kritiky stávajícího společenského uspořádání, stejně tak jako prostředek plánování dalšího vývoje lidstva. Ideální budoucností byl samozřejmě život v socialistické společnosti.

Z tohoto pohledu jsou příznačné poválečné práce věnované život­nímu slohu z pera Bohuslava Brouka, které se dosud nedočkaly zásad­nějšího zhodnocení. Vedle nedávno publikované knihy Broukových statí z první poloviny čtyřicátých let Životní sloh1 to je kniha Racionalisace spotřeby,2 a zvláště pak čtyřsetstránková sociologicko-psychologická studie Lidé a věci.3 V posledně zmiňované publikaci, již lze chápat jako kvazimanifest krajní racionalizace lidského života, Brouk originálním, byť značně diskutabilním způsobem rozvinul základy chrematologie neboli nauky o věcech. Ačkoli kniha dokládá autorovo v mnoha ohledech dogmatické myšlení, které ústí až do totalizujících požadavků radikální typizace vý­robků a uniformizace lidského chování, jeho kritika nadprodukce a života v přebytku je pozoruhodným příspěvkem do diskusí na téma udržitelného rozvoje a výrobní i spotřebitelské odpovědnosti. „Jak zřejmo,“ píše Brouk, „boj proti krámům, který sám o sobě jest velmi důležitý, významný, a boj o nápravu našeho věcného hospodářství vůbec je jen jednou ze složek boje o nový životní sloh lidí nového světa.“4

Ve svém boji proti „kramářství“, čili výrobě a spotřebě neužiteč­ných, zbytečných a často měšťáckých předmětů, a proti hypertrofované touze moderního člověka po novotách navíc Brouk prokázal jistou míru vizionářství. Nejenže předznamenal témata spjatá s kritikou nekontrolovaného konzumu a plýtvání, která se na západ od našich hranic ote­vřela v šedesátých letech minulého století; zároveň také předjal některé technologické vymoženosti, které v oblasti výroby užitkových předmě­tů v tomto období přinesly revoluci, včetně využívání nových materiálů a „úsporných hmot“.

Na prahu nové, poválečné éry se do rozprav o užitkových před­mětech kromě tématu životního slohu dostaly jak otázky kolektivní odpovědnosti, tak kolektivizace a centralizace (estetiky, vkusu, výroby, techniky i vědění).5 Ty se staly aktuální nejen v důsledku válkou rozvrá­ceného hospodářství, které trpělo nízkou kvalitou vyráběných předmětů,6 ale rovněž v souvislosti s reorganizací veřejné správy po druhé světové válce a posléze po tzv. vítězném únoru. Ostatně i v Broukově citované knize, publikované ještě před převratem, se objevuje návrh zřízení ústavů pro posuzování kvality výrobků, které by bránily nadprodukci zbytečností, kontrolovaly dodržování zásad obecného, nikoli tedy individuálního a indi­vidualizovaného vkusu a přispívaly k etablování rozumného a šťastného života. […]

Úryvek ze studie historičky umění Martiny Pachmanové Lidé, věci, paradoxy (1946–1970) in Věci a slova: Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870-1970 (eds. Lada Hubatová Vacková, Martina Pachmanová a Pavla Pečinková. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2014, s. 360–361; publikace rovněž obsahuje část 9. kapitoly z Broukovy publikace Lidé a věci a autorův medailon).

Poznámky

1 Bohuslav Brouk, Životní sloh, Brno 2010.

2 Bohuslav Brouk, Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, Praha 1946.

3 Bohuslav Brouk, Lidé a věci, Praha 1947. Kniha vznikala během let 1943–1944, kdy Brouk spolu­pracoval se svými přáteli Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu. Za doporučení tohoto titulu děkuji Michaele Jehlíkové Janečkové, která se tématu životního slohu věnovala v seminární práci v doktorském programu na VŠUP v Praze. Výňatek z rozsáhlé Broukovy práce je zařazen do této antologie; viz s. 393–400.

4 Tamtéž, s. 373.

5 Těmito myšlenkami se někteří čeští teoretikové zabývali již před únorovým převratem. Své vize, vycházející z předpokladu zvláštní úlohy československé kultury v budoucnosti a z víry v beztřídní společnost, formuloval například Jindřich Chalupecký v knize Veliká příležitost. Poznámky k reorganisaci českého výtvarnictví, Praha 1946.

6 Ke kritice hospodářské produkce viz např. Karel Herain, „Výtvarník ve výrobě a obchodě„, in Věci a lidé 1948. Výtvarník ve výrobě, katalog výstavy, Praha 1948, nestránkováno; v této antologii s. 408.

Věci a slova (VŠUP, 2014), obálka

Věci a slova (2014), obálka

Broukova publikace Lidé a věci (1947) opět v nabídce

Pražský 1. podzemní antikvariát nabízí za bezkonkurenční cenu 300 Kč ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk, Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věci, Kulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Nabídka Broukovy publikace Lidé a věci (1947)

Uživatel Bedlybradly na Aukro.cz nabízí ke koupi Broukovu průkopnickou sociologicko-psychologickou studii Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, 405 str.), v níž autor přichází se základy chrematologie neboli nauky o věcech.

Více než čtyřsetstránková studie vznikla během let 1943-1944, kdy autor pracoval s přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem na konceptu životního slohu.

OBSAH
Poznámka k vydání
Předmluva autora
I. Pošetilé lpění na věcech – chrematologie
II. Pošetilý odpor k věcem – chrematoklastie
III. Neracionalisovaný životní provoz
Dovětek
IV. úvod do nauky o věcech – základy chrematologie
Závěrečná slova
Pro snažší porozumění a dorozumění
Rejstřík s přehledy
Obsah

Ukázky
O kultovní funkci věcí
O památkové funkci věcí

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazykČeská literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832.

TARDY, Vladimír. Lidé a věciKulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Z Broukovy korespondence s Karlem Honzíkem

Louny, 15. IX. [19]46.

Milý Šávle,

teprve dnes nacházím trochu času, abych zodpověděl Tvůj obšírný dopis. Jsem potěšen, že se ti líbil (až na to rytí) můj článek a doufám, že mi bude popřáno místo v některém z příštích čísel Přítomnosti, alias Dnešku.

Pokud jde o „diskusi“ se Smetanou1, předem podotýkám, že mne S. dožral hlavně tím „přituhuje, přituhuje“, jímž reagoval na aféru s Achmatovou a Zoščenkem. Je to typický příklad protektorátního myšlení. Takhle reagovali kolaboranti na „odsun“ Židů do plynových komor, na totální nasazování, etc. Svět bude takový, jaký si jej uděláme a je trapný pohled na intelektuály, kteří jen trpně registrují potlačování svobody. Já po takových zbabělcích a oportunistech pliji!, třebaže je chápu. Co je S. do Achmatové? Poesii asi nečte a lidovláda mu přichystala teplé místečko na Um-prum. Proč by tedy nechválil vše co tak zvaný pokrokový řád natropí. Nač by se obtěžoval nějakými problémy svobody a proč by měl pěstovat svědomí. Plat se mu tím nezvýší a při zadávkách státních staveb by mu to bylo jen k neprospěchu.

Ty jsi ovšem zaostřil pozornost na jiné problémy a ty Ti chci rovněž zodpověděti.

A, BRIGÁDY. Proti brigádám jsem proto, že je považuji za provisorní, nouzový zjev, který by měl co nejdříve vymizet. Vím, že jsou snad dnes nutné, ale mnozí činitelé by jimi chtěli překonávat nedostatek dělnictva nejspíše trvale – a to je to, co se nelíbí na brigádnictví. Stavíme spoustu brigád, ale nezískáváme skoro ani jediného učně na zednictví, hornictví atd. A ptáš se proč? Tedy proto, že dnes každý analfabet s politickou legitimací může být úředníkem. Dříve jezdil s voly a dnes je policejním referentem u ONU. Mohou-li být tak lehko lidé řediteli, přednosty úřadů, úředníky, národními správci, četníky atd., byli by blbci, kdyby se ucházeli o fysickou práci. Výraz blbci jsem užil v tomto smyslu, a nikoliv jak Ty mi imputuješ: Lidé by byli blbci, kdyby pracovali pro celek.

Chceme-li získat pracovní síly je nutno žádat nejnemilosrdněji pro každé „lepší“ místo náležitou kvalifikaci, odbourat nadbytečný stav úřednictva, státních zaměstnanců, dělníků, zahálejících v mamutích národních podnicích, kde se skoro nic nevyrábí, a pod. Konečně, když pomyslíš na tyto možnosti, nebudou se Ti snad zdát brigády ani dnes nezbytné. Jak se využívá lidí prozatím, ilustrují příkladně tyto případy. V Lounech je přednostou pracovního úřadu bývalý portýr z nočního podniku s dámskou obsluhou. Trest za krádež byl mu po revoluci vymazán z rejstříku. Je členem KSČ. Jeden dělník (KSČ) z místních železničních dílen, které mají dnes o 500 lidí více než za Ády H. (nezaměnuj s Hoffmeisterem) a které přesto mají mnohem menší produkci, mi sdělil, že se tam „proti své vůli“ fláká a nudí. Vysvětluje to takto: Na demontáž nýtů z kotle lokomotivy je počítáno 20 hodin, ale tuto práci vykoná hravě každý za 2 hodiny. Kdyby však dělník demontoval více kotlů, nebude za to zvláště honorován, a proto se raději fláká. V těchže dílnách je zaměstnán jeden můj známý inženýr. Nedávno mi říkal, že společně s třemi mistry vyšetřoval po celý den na rozkaz závodní rady, kdo vykopl výplň dveří, když se nemohl dočkat po [nečitelné slovo] klíčníka, který by otevřel dělnické šatny. Pochopitelně viník nebyl zjištěn, avšak zatím nějaký rozumný člověk výplň do dveří zase nasadil.

Němci jsou pryč! S tím se pořád argumentuje, ale zapomíná se, že jistě 1 milion Němců tu ještě pracuje. Ubylo nám tedy jen 2 000 000 obyvatel. Za prvé republiky se však nesrovnatelně více vyrábělo a budovalo i v dobách krise než dnes a bylo přes 1 milion nezaměstnaných. 1 mil. nezaměstnaných je pak mnohem více než 2 mil. Němců, neboť se svými rodinami, ženami, dětmi atd. tvořili zajisté armádu 4 milionů. Proto považuju Tvé úvahy o tom, zda by každý člověk neměl část roku pracovat tělesně za zbytečné. Tak hloupý nejsem, abych uvěřil, že odsunem Němců se nám nedostává pracovních sil. Velmi lituji, že se dovoláváš takové demagogické argumentace. Přenech to naší vládě.

B., Ve své úvaze o [nečitelné slovo] síle lidu, říkáš, že dialekt. mat. má ideal. etiku. Nuže, marx (píši s malým m, neboť to je němec) žádnou etiku nestvořil a žádnou z jeho učení nelze ani dedukovat leč tu, že člověk je zvíře, které jde za skývou lepšího chleba. Já na to však nevěřím, ačkoliv mám asi horší mínění o lidech než Ty.

Jediné, co uznávám z Tvých výtek je má nediplomatičnost. Někdy přestřelím a neměl bych to dělat, ale na druhé straně nepovažuj každý můj projev, odchylný od veřejného mínění, za nediplomatický. Je nutno zápasit o lepší zítřek, i když to není často podle směrnic Národní fronty. Na diplomatičnost, kterou musil veřejně člověk zachovávat za Ády – se vyseru!

Patří-li k pokrokovosti hejslovanství, antisemitismus, nekritická odevzdanost do vůle vlády, nacionalismus a jiná fašounství – budu se rád zváti reakcionářem.

Resumé:

1., Brigády, právě jako nezaměstnanost jsou symptomem neplánovaného života

2., Marx nezná etiku

3., Brouk nezná diplomacii

Srdečně Tě zdravím a těším se na shledanou.

Tvůj Sláva

Ať žije Svoboda bez holínek a lampasů!!

Vyřiď pozdravení Máně!

Praha 22. IX. 1946

Milý Slávo,

závěr Tvého posledního dopisu je toho druhu, že ne­mohu odolat a musím s ním polemisovat.

Za prvé uzavíráš své vývody tvrzením: „Marx nezná ethiku“! Toto apodiktické tvrzení je mírně řečeno přemrštěně sebevědomé. Neboť může být proneseno pouze za dvou předpokladů:

A. / Buď bys byl musel osobně mluvit s Marxem a on by Ti byl musel výslovně prohlásit: Neznám ethiku.

B. / Protože však případ A nenastal, zbývá jen předpoklad B, že se totiž považuješ za takového znalce Marxovy theorie, že můžeš tak suverénně hovořit jménem Marxo­vým.

Mám ale ke všem na slovo vzatým znalcům nějakých nauk velkou nedůvěru, neboť – zejména, když hovoří s velkou jistotou – obvykle je vykládají nějak zkresleně po svém naturelu, nebo mechanicky. Nemohu si tedy pomoci, ale tvrzení: „Marx nezná ethiku“ je přímo školním příkladem toho, jak je marxismus chybně vykládán materialistickým monismem. A domnívám se, že je to omyl velmi častý. Co se mne týká, nepovažuji se za žádného příliš se­čtělého odborníka v naukách marxistických, ale pokud jsem se jimi zabý­val, vždycky mi z nich utkvělo v paměti něco, a to je dialektika. Tahle stránka mne vždycky na Marxových a Engelsových theoriích okouzlovala, byť jsem si někdy nebyl jist , zda jsou pravdivé v každém směru. Nikdy se tam nevyskytují tak přímočaré závěry, jako že něco je, nebo není. Kdybychom chtěli vyjádřit stanovisko Marxovo k ethice a to skutečně v duchu jeho theorie, tu bychom museli říci: „Marx zná i nezná ethiku.

Nezná ji potud, pokud by sloužila za primární východisko při výkladu sociálních dějů, ale zná ji jako nadstavbu materiálních podmínek, zná ji jako nejvyšší produkt hmoty. V tom smyslu jistě také uznává i její pů­sobnost, neboť výslovně prohlašuje, že sekundérní činitelé mají nepochybnou zpětnou působnost na dějství vyvolaná materiálními podmínkami.

A dále: nezná ethiku, pokud byla vytyčena jedinou vládnoucí třídou na obranu zájmů této třídy. Ale zná nepochybně ethiku socialistické spole­čnosti, zná ethiku revolučního hnutí atd. Jsem ochoten se o této věci příti před fórem znalců a jsem si jist, že by mi bylo dáno za pravdu. Kdyby nebylo pro důkaz nic jiného než praktické zkušenosti z dosavadního komunistického hnutí:

Co jsou pojmy „zrádce“ nebo „hrdiny“ jiného než-li pojmy ethické? Ostatně, nepovažuješ-1i mne za dost kompetentního v těchto věcech, slyšme, co se praví v oficiální komunistické literatuře (F. Doležal: UMĚNÍ v pojetí dialektického materialismu)2:

Jednotlivé společenské vrstvy si pro sebe usurpují základní ethickou zásadu: mravné je to,co je dobré pro mne jako clena té a té společenské vrstvy.

Tento zákon změní budoucnost v ten smysl, že mravné je to, co je dobré pro člověka, to jest pro člověka vřazeného do rovných sociálně-ekonomických poměrů… Atd.

To by byla jedna věc. Teď ještě o těch brigádách… Neporozuměl jsi zřejmě, oč mně zejména šlo. Nezáleží mi na tom, zda brigády teď jsou či nejsou nutny s ohledem na odsun Němců. Nezabýval jsem se naléhavo­stí této otázky a možná dost, že máš pravdu, když říkáš, že je na nut­nou práci dost a dost lidí, jen kdyby byli správně zařazeni, organisováni a kdyby se neflinkali místo práce. Šlo mi o docela něco jiného. Ptal jsem se, zda z hlediska zásadního je pracovní brigáda něco tak hrozného, aby nad tím lidé kvíleli, zda-1i je to fašounský výmysl apod. A tu jsem říkal – a trvám na tom –, že pro mládež je to docela do­bré zařízení, protože vystřídají jednu práci jinou, protože místo hlou­pých sportů dělají zdravou fysickou gymnastiku, která je současně uži­tečná, a že se dostanou mezi nejrůznější vrstvy obyvatelstva, mezi nejrůznější obory a třídy, takže se tím vyrovnává obecný sklon k přehradám mezi obory. A pak jsem říkal, že vůbec v budoucnosti bude ideálem vystřídávání tělesné a duševní práce, že to prospěje jak fysickým pracovníkům, tak i těm duševním. Bylo by na př. zajímavá sociologická studie: vliv tělesné nehybnosti a pobytu v uzavřených místnostech na druh filosofie a umění. Možná, že by se ukázaly docela zají­mavé výsledky.

A konečně k tomu Tvému konečnému zvolání: Ať žije svoboda bez holinek a lampasů! Nemyslím, že by v tomto hesle bylo vše přesně a přimě­řeně rozlišeno. Mohlo by to svádět k omylu, že každá kázeň, která vždy trochu omezuje svobodu, musí mít za následek holinky a lampasy.Tedy v tom jsme zajedno: Jsme proti holinkám a proti lampasům. Ale co se týče té svobody – ta může být chápána různě. Podle mého názoru nemůže být větší svobody než dobrovolná kázeň.

[Karel Honzík]

Korespondence je uložena ve Fondu Karel Honzík, Archiv architektury a stavitelství, Národní technické muzeum v Praze (karton 81).

Poznámky

1 Pravděpodobně malíř, grafik a architekt Jan Smetana (1918–1998).

2 Jedná se o publikaci malíře Františka Doležala (1910–1989) Umění v pojetí dialektického materialismu (Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1946).

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Lubomír Slavíček o Broukově sběratelství

[…] Po roce 1900 a zejména po skončení 1. světové války docházelo ovšem k nutným korekcím a proměnám tohoto dosud převládajícího sběratelského zaměření, když stále více sběratelů svůj zájem rozšiřovalo i na díla nové, nastupující generace českých umělců, sdružené zejména ve Spolku výtvarných umělců Mánes a později i v poimpresionistických spolcích moderny a avantgardy. Někteří z nich je pouze přiřazovali k již stávající kolekci, zatímco u jiných lze pozorovat naprostý přerod ve specializované sběratele moderního umění. V obou případech došlo k sestavení řady zajímavých souborů, jak to dokazují například kolekce, které pro své potěšení vytvořili lékaři Antonín Starý, Miloš Klika a Adolf Lukl, advokáti František Čeřovský, Ladislav Weber, Květoslav Kolář a Jaroslav Nebesář, podnikatelé Oskar Federer, Armand Grosz, Václav Butta, František Müller, Julius Schmitt či Joe Hartmann, ale také spisovatelé a výtvarní umělci sami, mj. Bohuslav Brouk, Otakar Štorch-Marien, Jan Bartoš a Karel Čapek, Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Dvořák, František Muzika nebo Adolf Hoffmeister. […]

Osobitou skupinu sběratelů moderního umění představovali lidé pohybující se v blízkosti umělců a kolem moderního umění, ať již jako jeho zasvěcení vykladači a propagátoři – prostředníci mezi umělci, jejich tvorbou a veřejností – nebo prostě jako názoroví souputníci, kteří dávali „průchod svým výtvarným citům“ a obklopovali se „díly nejlepších mladých malířů svého věku“, svých přátel. Tvořili ji zejména tvůrčí pracovníci, básníci a spisovatelé František Halas, Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval, Rudolf Fuchs, Jaromír John, Josef Kopta či Johannes Urzidil, architekti Karel Honzík, Antonín Heythum, Jiří Kodl a František Lydie Gahura, fotograf Josef Sudek, nakladatelé František Jan Müller, Rudolf Škeřík, Otakar Štorch-Marien či Otto Girgal, literární a výtvarní kritici Bedřich Fučík, Václav Nebeský a Bohuslav Brouk, knihovníci a osvětoví pracovníci Jan Thon a Josef Poch nebo avantgardně orientovaní intelektuálové, např. lékař Josef Janda. […]*

Úryvek z publikace Lubomíra Slavíčka „Sobě, umění, přátelům“: Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939 (Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007, s. 240, 254–255).

Poznámky (autora webu)


* Více o Broukově sbírce viz vzpomínka Jana Pilaře.

Lubomír Slavíček: „Sobě, umění, přátelům“ (2007, obálka)

Zdenko Pavelka: Solitéři

Jako by se dnes pomyslně setkali: nedoceňovaný intelektuál Bohuslav Brouk (1912–1978) a architekt Jan Kaplický (1937–2009).

Teprve nedávno vyšla (v nakladatelství Barrister & Principal) Broukova studie Životní sloh z roku 1946. Životním slohem Brouk rozumí mnohem širší soubor projevů než jen sloh architektonický, i když právě především s architekty Žákem a Honzíkem tento termín od třicátých let promýšlel. Studii Životní sloh ovšem dnes čteme především jako úžasnou utopii, vizi, která se nenaplnila a nenaplní.

Všímavého Brouka by asi nadchla Kaplického výstava v pražském DOXu (pro velký zájem prodloužena do konce srpna). Jenže právě tahle přehlídka futuristických nápadů a slohotvorných názorů usvědčuje čím dál sebevědomější globalizovaný svět, že se v tvorbě životního slohu za 65 let od zrodu Broukova eseje nepohnul. Pohnuly se a hýbou technologie, vše je rychlejší, ale způsob života určuje pořád jen povrchní móda (tak to Brouk viděl), dnes v podobě baumanovsky těkavé a beztvářné modernity. A stále stejný zůstává i měšťák, kterým Brouk pohrdal a jehož považoval za hlavní překážku vzniku nového životního slohu.

Příklad detailem: Kaplického blob nazval jeden z provinčních politiků chrchlem a tohoto nevkusmajstra, který teď ve sněmovně povede zahraniční výbor, aniž by znal pořádně jazyky, nenapadlo, že tak řekl především hodně o sobě samém. Mnohem bolavější je ale srovnání Kaplického expozice s tím, co v DOXu vidět není – s českou realitou, s těmi sterilními příměstskými satelity, s banálními administrativními a obchodními centry, se záplavou impotentní architektury, v níž se ztrácejí ostrůvky vydařených drobnějších novostaveb a rekonstrukcí.

Jistěže nejsme ve světě výjimkou – místo slohu jen solitérní, osamocené stavby. Krásné někdy velice, ale sloh, natož životní, nemají šanci ve své osamocenosti vytvořit.

Za dvě stě let se svět zmenšil. Vlaky, auta, letadla, telegraf, rádio, televize, internet, všechno spojené se vším, technické podmínky k životnímu slohu, jak předvídali poetisté i funkcionalisti, ohromující. Ale když přijde na to vymyslet či udělat něco pořádného, stejně záleží na síle solitéra. Na Broukovi, na Kaplickém. A na tom, zda je nepřeflusne nějaký Chrchel.

Článek byl publikován v Salonu, kulturní příloze deníku Právo, 19. srpna 2010; uveřejněn byl poté na serveru Novinky.cz, 23. srpna 2010.


Zdenko Pavelka (nar. 1954) v r. 2007, foto Ondřej Lipár