Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Janský
Václav Černý o Bohuslavu Broukovi
[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]
[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]
[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]
Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.
Poznámky autora webu
1 Správně Běloves.
Ze vzpomínek Josefa Hiršala
[…] Mí noví slavní známí se scházeli, jak jsem se již zmínil, ve vinárnách U Šupů, U Paukertů, v Bulgarii či ve vinárně Réva v paláci Dunaj. Sedávali tam rovněž Václav Černý, jeho bratr Vladimír, plukovník vládního vojska, malíř Ferdyš Duša, docent František Kovárna a surrealistický psychoanalytik Bohuslav Brouk. Občas zavítal Konstantin Biebl, František Nechvátal, Bohumír Novák, Karel Janský a jiní. […] K naší surrealistické lektýře patřila kdysi i Patologie životní zdatnosti(1) od Bohuslava Brouka, psychoanalytika z pražské oficiální surrealistické skupiny. Zabývala se hlavně teoriemi neuropatismu geniálních lidí a autometrickou metodou zločinných typů italského psychiatra Cesare Lombrosa. Broukovo jméno znali jsme i z máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna. Ve své stati se zde rozčiloval mimo jiné i na nejmenovaného Karla Janského, že nezveřejnil rozšifrovaná místa intimního Máchova deníku. Vyjevilo by se prý jasně, že básník neměl jako mnozí měšťáčtí kriplové „pohlaví zarostlé mechem“. Četli jsme však i Šaldův odsudek Broukova příspěvku v IX. ročníku Zápisníku, končící výsměšnými slovy: „Vůbec tenhleten Brouk!“
Jaký proto byl můj údiv, když mi jednou Miloslav Bureš sdělil, že tento významný teoretik, syn z rodiny, které patřily velké obchodní domy Brouk a Babka a Bílá labuť, sedává ve vinárně ve společnosti Kamila Bednáře a že on sám se s ním velmi dobře zná. Tohoto učence se dvěma doktoráty představoval jsem si jako váženého muže v černém, věčně zamyšleného, ponořeného v meditacích o principech slasti a pudu k smrti. Jakých proto ještě vyšších poloh dosáhl můj údiv, když jsem na konci roku 1941 (2) ve vinárně Réva v paláci Dunaj v kruhu literátů proklamujících „nahého člověka“ poznal vědce osobně. Má představa o surrealistickém řeholníku se zhroutila zcela beznadějně. Veselý, mírně obézní muž střední postavy v luxusním anglickém obleku světlého tónu, vždy se usmívající a jakoby mírně udivený, hladký bledý obličej s nosíkem vzhůru, trochu připomínající ježka či krtka a trochu i novoroční selátko pro štěstí. Hladké nazad sčesané vlasy a pichlavá jasná očka. Tehdy se o cosi vášnivě přel s docentem Františkem Kovárnou, rovněž hostujícím u stolu bednářovců a strašlivě spílajícím profesoru Miroslavu Hýskovi jakýmisi verši, které končily „… pánovi prdel vylíže Kulturleiter Hyzek“.
Brouk, jak se ukázalo, zapíjel narození syna. Ale syn nesyn, nasával jako vždy. O několik týdnů později poznal jsem i jeho krásnou paní Aťu, sestru manželky básníka Konstantina Biebla, který na této galéře býval rovněž sem tam vítaným hostem. RNDr. a PhDr. Bohuslav Brouk byl zřejmě nejbohatším mužem společnosti. Měl obsáhlou překrásnou sbírku současného českého výtvarného umění, několik Zrzavých, Kremličky, Filly, Trampoty i Štyrské a Toyen, které mě dosud nejvíc fascinovaly. Měl i jednoho klasického Kupeckého, ale to prý byl falsifikát. Když nás občas pozval do svého přepychového apartement v Praze VII, Malá vinařská 4, mohli jsme zde popít suchého vermutu, beaujolais i francouzského koňaku. Protože jeho hosty bývali i lidé jiné sorty, byl na stolečku v hale talíř na spropitné pro služebnou. Jak mi přátelé vyprávěli, Jirka Orten si prý při svých návštěvách sem tam z toho vypůjčil několik obolů pro Charona.
Bonvivant Sláva Brouk si mě brzy jakoby oblíbil, vlastně přímo vyvolil za průvodce svých četných nočních dobrodružství. Touto zajímavou rolí obšťastnil prý před časem i Kamila Bednáře – dokud nebyl ještě tak slavný a mocný – jak mi dotyčný sám vyprávěl, když si povšiml mého údělu. Tyto noční hry byly velmi stereotypní, vlastně se jednalo o jakési permutace. Sotva se posezení v Dunaji, U Šupů či U Paukrtů chýlilo ku konci, vyzval mě pološeptem Brouk: „Zavolej do Astorky Kašpřika nebo vrchního do Bonnuitky, že tam přijdem!“ Příkaz jsem se snažil vyplnit co nejdiskrétněji, a pak jsme se většinou taxíkem přesunuli do lokálů hluboce nočních. Bylo-li zavřeno, stačilo zaklepat a vyslovit kouzelné zaříkadlo: doktor Brouk. A i když bylo plně obsazeno, vrchní nás vždy decentně a nenápadně umístil k plné spokojenosti. A mezi bludičkami zašumělo: „Jirka je tu, Jirka přišel!“ Byl to zřejmě Slávův pseudonym, který měl krýt jeho identitu před těmito užovkami, krajtami a zmijemi. Pak dorazila láhev vína s preservativem a dvě či tři bosorky k výběru. Po provedené eliminaci – odmítnuté ještěřice byly odbyty padesátikorunou – se ořechový host odebral s korunní princeznou do chambre separé. Většinou to byly kóje, šupny s polstrovanou lavicí a zasouvacími dveřmi. Tam se freudista zlískal a ztřískal tak, že bylo nutno asi za hodinu objednat u vrchního taxík a zavést ho do Malé vinařské 4, počkat tam, až se mu podaří odemknout domovní dveře a pak s bohatě přeplaceným čekajícím taxíkářem odjet na Staroměstské náměstí, kde jsem v té době přespával v pronajatém pokojíku mého bratra Miroslava.
Jeden detail z oněch dávných nočních mystérií se mi vryl v paměť obzvlášť hluboce, zvláště v souvislosti s Broukovou statí o Máchově erotismu. Když jsem se jednou už řádně podroušen bavil ve vší počestnosti u stolu s odmítnutými a nepoužitými sexuálními údernicemi, vykřikovala jedna už postarší, ošlejší, s ďábelským chechtotem: „Hele, toho Jirku bych poznala už po hmatu. Von má sportovního!“ […]
Josef Hiršal: Vínek vzpomínek. Praha: Rozmluvy, 1991, s. 91-94.
Poznámky
1 Patologie životní zdatnosti. Obálka, typografická úprava a vazba Jindřich Štyrský. Praha: Alois Srdce, 1937 (původně disertační práce Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu obhájená v r. 1937 na Přírodovědecké fakultě UK); 1. část (do s. 109) a 2. část (od s. 110).
2 Josef Hiršal se v dataci mýlí, neboť Broukův syn Ivan se narodil 9. ledna 1942.