Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Kalandra
Vojtěch Čurda o biografii Stanislava Budína
První ucelená biografie sledující vývoj novináře a celoživotního levičáka Stanislava Budína se musela vypořádat nejen s bílými místy, která bylo třeba zaplnit, ale také s hodnocením nejrůznějších politických zvratů, jež do značné míry určovaly Budínovu životní dráhu.
Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903-1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. […]
V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. […]
Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek. […]
Úryvek pochází z recenze Vojtěcha Čurdy publikace Martina Gromana Stanislav Budín: Komunista bez legitimace (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016), publikované v kulturním čtrnáctideníku A2, 15. 2. 2017, r. XIII, č. 4, s. 29.
Martin Groman: Stanislav Budín (2016, obálka)
Jiří Peňás: Tady trapno existovat
Byl by to přitažlivý titulek k politickému komentáři, ale bohužel (či bohudík) jeho autorství patří buržoaznímu synku, bonvivánovi, ironikovi a vzdělanci v různých oborech od psychoanalýzy přes marxismus, biologii, strukturalismus a další – Bohuslavu Broukovi. Dnes (19. 11. 2012 – pozn. autora webu) je to sto let, co se jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století narodila.
Pocházel z podnikatelské rodiny – jeho otci patřily obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid pro pěstování zájmů, které ho zavedly ke kavárenským stolům avantgardy. Do Surrealistické skupiny byl v roce 1934 přijat jako odborník na Freudovu psychoanalýzu. To už vydával provokativní brožurky, v nichž se radikálně vypořádával se sloupy „tradiční společnosti“ – s rodinou, kultem práce i požadavky tzv. spořádaného a smysluplného života. Určité proslulosti se dodnes těší jeho traktáty o onanii (autoerotismu), udivující jak faktografickou šíří, tak čtivostí a sarkasmem. „A vůbec, tenhleten Brouk!“ zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda, který se divil, jak se mohou Nezval a Teige s někým takovým „zahazovat“. Pak však přichází okupace a potom dlouhá totalita. Výstřední osoby, jako byl Brouk, mizí z českého prostoru a povědomí. Zůstává po nich pouze stopa, kterou tu mohly zanechat jen relativně krátkou dobu. V březnu 1948, kdy s aktovkou opouští na Šumavě vlast, je mu šestatřicet let. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. Jeho bratr si svoje léta v Jáchymově oddřel.
Pro lidi Broukova typu byla emigrace dvojnásobným utrpením. Čekaly ho nejen starosti utečence, ale snad ještě větší překážkou byly jeho dispozice. Brouk byl takzvaný obtížný charakter: vypjatý individualista, samotář s destruktivními sklony. Bylo za tím však jistě i vědomí výlučnosti, které je tímhorší, je-li obklopeno průměrem, na němž je však ten, jenž ční, závislý. V textech z té doby dochází až ke konstatování, že „život není nutno za všech okolností žít“. Brouk žil dál. Zemřel až v roce 1978 v malém bytě na předměstí Londýna, kde žil od roku 1958 – zcela opuštěný a zapomenutý. A takové to bylo zázračné dítě. Kdyby se ale narodil v rodině Beetle, třeba v Anglii…
Článek, který je k dispozici v originální podobě zde, byl publikován v deníku Lidové noviny, 19. listopadu 2012, r. XXV, č. 270, s. 9; jeho titul je parafrází části Broukova verše „zde trapno existovat“ z básně Ustrnutí času (sb. Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).
Jiří Peňás (1966)
Ecce Homo – Konstantin Biebl
27. června 1950 byli popraveni čtyři odsouzení k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou, mezi nimi i spisovatel a teoretik Záviš Kalandra. 1. října následujícího roku zemřel na Jiráskově klinice pronásledovaný a uštvaný Karel Teige, jehož patrně zkosil infarkt. Oba byli přáteli Konstantina Bieblaz okruhu Bohuslava Brouka a Devětsilu.*
Když Biebl recenzi na svoji sbírku Bez obav objevil ve směrodatné Tvorbě hned vedle druhého pokračování stati o „teigovštině“ jako „trockistické agentuře v naší kultuře“ viděl v tom pochopitelně zlověstný signál. Psychicky neunesl tlak doby a před 60 roky ukončil svůj život skokem z okna. Následoval tak svého otce.
Celý příspěvek Libora Vykoupila si můžete přečíst a poslechnout na internetových stránkách Českého rozhlasu Brno.
Poznámky pod čarou (autora webu)
Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940
S manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)
Architekt Jaromír Krejcar o Broukově odchodu do exilu
[…] Emigrace přibývá. Ze známějších lidí utekli poslední dobou F. Peroutka, Miloš Vaněk, red. Herben, prof. Kovárna a spousta studentů. Mnoho lidí čeká v Durchgangslagerech v Německu. Chtěli jsme také, aby Teige utekl, ale zdá se, že je příliš vázán na knihovnu svoji a že také se mu nechce mnoho riskovat ten přechod hranic.
Je to už velmi těžké projít ven, je to pásmo na hranicích 10 km široké, kde se přímo hned střílí po lidech, kteří nezůstanou stát. Také Bohuslav Brouk nedávno přeběhl hranice a přišel celý roztrhaný do Paříže. Už se zotavil. Hrozilo mu zatčení v Praze každou chvíli.1 […]
Úryvek z příspěvku Jindřicha Tomana Pořád tady rejdějí… Tři dopisy Jaromíra Krejcara Romanu Jakobsonovi (Umění, 1995, r. XLIII, č. 6, s. 576–577).
Poznámky autora webu
1) Chystané Broukovo zatčení bylo logickou reakcí na jeho názory a postoje ze třicátých a především poválečných let, kdy Brouk uveřejňoval „brilantní a tehdy snad vůbec nejostřejší filipiky proti komunistům“ (Milan Drápala) – k tomu navíc přistupoval Broukův buržoazní původ (firma Brouk a Babka). Broukův další osud by samozřejmě zůstával otevřený, nicméně například komunisty obdobně provokující Broukův přítel Záviš Kalandra byl popraven v rámci procesu s Miladou Horákovou.
Ze studie Viktora A. Debnára Ani labuť ani brouk:
[…] Přesné datum, místo a bližší okolnosti Broukova přechodu státní hranice, kterou překročil pouze s aktovkou, do níž se dle jeho slov „sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby“, směrem do americké okupační zóny na bavorském území nejsou známy; je však pravděpodobné, že byl převeden v některé ze skupin, jež organizoval novinář Josef Schrabal. Dle pozdější výpovědi manželky Miroslavy (tehdy již bývalé) z 2. července 1948 jí manžel počátkem dubna oznámil, že se pojede podívat do lázní Běloves, kam v minulosti čas od času jezdíval například se svým švagrem Konstantinem Bieblem. Nicméně na udané místo nikdy nedorazil, a naopak 5. dubna byl zaregistrován v záchytném táboře Goetheschule v německém Řeznu. […]
V řezenském táboře – ostatně tak jako ve všech obdobných zařízeních na německém území – panovaly po fyzické i psychické stránce velmi náročné životní podmínky. Situaci navíc komplikovala skutečnost, že českoslovenští exulanti neměli právní nárok na pomoc od Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization, IRO). Jinými slovy řečeno, spadali do kompetence amerických vojenských, respektive bavorských zemských orgánů, které neměly dostatečnou finanční a personální kapacitu (a mnohdy ani vůli) spravovat tábory na relativně slušné úrovni. Takzvané zavlečené osoby (Displaced Person, DP) se tudíž musely vedle existenciálních otázek potýkat s problémy ryze praktickými – na denním pořádku byl nedostatek potravin, ošacení či léků, napjaté vztahy s německou administrativou, ale i mezi samotnými obyvateli táborů. Zcela přirozeně zde nikdo z uprchlíků nechtěl zůstávat déle, než nezbytně musel, a Brouk, i když se podílel na chodu tábora, nebyl v tomto ohledu výjimkou.
V květnu 1948 obdržel Brouk na československém konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem cestovní pas a v prvních červnových dnech se ocitá na francouzské půdě. […] (DEBNÁR, Viktor A. Ani labuť ani brouk. In BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 85-86, 87-88.)
Průkaz trvalého pobytu B. Brouka, Paříž, 1949
Naproti kavárně U dvou magotů (Les Deux Magots), Paříž, 1949 (foto J. Krejcar)
Jaromír Krejcar (1895-1950), nedatováno
Roman O. Jakobson (1896-1982), nedatováno
Josef Rybák o Broukovi
V té době [= v letech po II. sv. válce – pozn. V. A. D.] i překladatelský trh se pokouší dohonit co zameškal. Překládá se dekadentní a buržoasní literatura Západu. A se svou publicistickou činností se stěhuje na Slovensko Kalandra a výlupek buržoasní dekadence, sexuální zvrhlík Bohuslav Brouk.1
Úryvek z článku Josefa Rybáka O Davu a davistech (Nový život: Měsíčník pro soudobou literaturu a kritiku, 1951, r. 3, č. 4, s. 579).
Josef Rybák (1904-1992)
Poznámky
1 Na jaře 1947 se Broukova vystoupení (spolu s články) stala vysoce nepohodlnými i pro funkcionáře národních socialistů a Brouk byl od května 1947 do února 1948 nucen tisknout své příspěvky v bratislavském časopise Nové prúdy v našom súčasnom živote.
Bohuslav Brouk 