Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Konrád
Broukovi píšou Karlovi Konrádovi
Milý Karle,
po návratu z Loun očekávala nás doma Tvá knížka, za kterou Ti vřele děkujeme.[1] Moc se nám líbí. Na příklad, jak trefně jsi charakterisoval literární historii: omývání nohou starcům. Ještě jsi k tomu měl snad připojit: Arcibiskup – Arne Novák. Vůbec Tvé postní krůpěje jsou velmi podnětné a pod egidou každé z nich by bylo možno napsat celé folianty. Přijmi ještě jednou naše díky, jakož i srdečné pozdravy
Tvoji Sláva a Aťa Broukovi
V Praze dne 23. září 1945.
[1] Jedná se o Konrádovu knihu Postní krůpěje: Aforismy a poznámky o umění (Praha: Melantrich, 1945).
Václav Černý o Bohuslavu Broukovi
[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]
[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]
[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]
Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.
Poznámky autora webu
1 Správně Běloves.
Brouk v denících Vítězslava Nezvala
Sedíme se Štyrským, s Broukem a s Toyen v Metru a čekáme na Makovského. Ten souhlasí s letákem[1] a ihned je rozhodnut odříci výstavu portrétů. Žádá se Mánes o listopadový termín k výstavě Surrealist. skupiny. Jdem do kavárny Axa, kde je basin – a rozhodujeme se scházet se tam každý pátek v 8 hodin. (12. 3. 1934)
Jedeme do Axy (s Ježkem), mám trochu kocovinu, Biebl přišel, Makovský chybí, zlobíme se. Jednáme o technických záležitostech skupiny. Večer se procházíme před Axou s Toyen, Broukem a Honzlem a jedeme se Štyrským domů. Stavujeme se ještě v kavárně Daliborce, kde jsme do 2 hodin. (16. 3. 1934)
U Julišů se domlouvá Štyrský s Broukem na koupi aparátu. Rozhoduji se také koupit si aparát a radio. (20. 3. 1934)
Štyrský ujednal s Broukem, že si půjdem koupit aparáty. Jedeme k Broukům. Brouk s mikroskopem. […] Brouk nám vysvětluje, jak se zachází s aparátem, dělám objednávku detailů atd. Doma si zkouším zacházení s aparátem. (21. 3. 1934)
… přišel Štyrský, Brouk, Toyen, polemizujeme s Fučíkem o náš leták, Štyrský odejel, já s Toyen jsme na schůzi Levé fronty – hájím Teigeho, vyjednal jsem vkládání prospektů do Doby. Štyrský se neobjevil, jdem s Toyen za Broukem k Paukrtům, tam jsem nucen sedět s [nečit. jm.] a s Konrádem – jsem s nimi ještě chvilku u Šupů. Jedu domů ke 3. hodině. (3. 4. 1934)
Sešli jsme se odpoledne se Štyrským a s Broukem a jdeme k Srdcovi prohlížet laciné vyřazené knížky. Koupil jsem si jich několik. […] Jdem s Broukem, Štyrským a Toyen do Mánesa, přeme se s Broukem o některé detaily z psychoanalýzy, které jsou v rozporu s dialekt. materialismem. V Olympiku, kde je též Teige (s agitpropem), pokračujeme v polemice. Brouk dostal doplatit honorář za knížku. Jedeme domů až ráno. (7. 4. 1934)
Jdu s Toyen a s Broukem na Vlastu Buriana. U Vlasty v šatně. (8. 2. 1937)
Z Nezvalových diářů, uložených v Literárním archívu Pamatníku národního písemnictví v Praze vybral BS [= Bruno Solařík – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu].
Úryvky z Nezvalových záznamů, které byly otištěny pod titulem “Číšník polije Toyen šaty”: Z diářů Vítězslava Nezvala (Analogon, [září] 2011, r. [23], č. 64, s. 34–36).
Zdeněk Sýkora, Louny a Bohuslav Brouk
[…] V životě a umělecké tvorbě Zdeňka Sýkory hrálo důležitou roli několik náhod. Například se nikdy nepřestěhoval do Prahy, i když tam desítky let učil. V Praze měl dokonce svého času ateliér, ale jak sám přiznával, neudělal v něm ani čárku. „Připadal jsem si jako v Sing Singu, protože v ateliéru se stropním oknem mi chyběl výhled. Raději jsem každý den dojížděl a maloval v Lounech,“ uvedl v rozmluvě „v ateliéru“ s Adélou a Jaroslavem Krbůškovými. „Do osmapadesátého roku jsem všechny obrazy maloval v krajině – v zimě v létě jsem stál venku a tu šíři měl v sobě… Otevření prostoru je u mě životní pocit a princip. Fyzicky nesnáším uzavřený prostor a tmu, což jistě souvisí.“ Louny a zejména jejich okolí byly v tomto směru vynikajícím místem, zvláště, když se se svou ženou přestěhoval do měšťanského domu, navrženého Kamilem Hilbertem: „Je odsud nádherný pohled, po kterém jsem toužil. Dole pod námi teče Ohře, moje osudová řeka, a v dálce vidím kopce Českého středohoří – vyvřelé magmatické pupíky obroušené erozí. Kolem řeky jsem prožil dětství, znám tu každý kámen. … Jsem neustále v kontaktu s krajinou, kterou jsem léta maloval.“
Ale Louny, to byli i zajímaví lidé. „Nežiju jako hvězda, proto jsem tady šťasten, mám tu mnoho přátel,“ řekl publicistce Lence Lindaurové. A v jiném rozhovoru pak přiblížil atmosféru města slovy: „Přece jen se tady narodil Vrchlický, žil tady Biebl i Konrád a řada dalších kulturních lidí. I Bohuslav Brouk se sem přiženil, takže tady to viselo ve vzduchu.* Louny měly také obrovské štěstí, že sem přišel z Kolína knihovník Jaroslav Janík, který tady vytvořil obrovské kulturní zázemí. Kamil Linhart byl jakýmsi jeho asistentem a šířil to dál…“ […]
Úryvek z článku Ivana Matějky Linie Zdeňka Sýkory (1920–2011) (Literární noviny, 21. července 2011, r. XXII, č. 29, s. 11).
Zdeněk Sýkora (1920-2011, nedatováno)
Z článku Bohumila Polana
Seznámil jsem se s Konstantinem Bieblem v prvních třech letech čtyřicátých, kdy jsem v červenci nebo v srpnu několik dní pobýval s Karlem Konrádem a jeho ženou, mou dcerou Milenou, v Bělovsi u Náchoda. V skromném, tichém lázeňském místě se v prázdninovém čase scházela společnost spisovatelů, kteří se tam cítili bezpečnější před německou policií a českými udavači. Biebl se svým tehdy nejbližším přítelem Konrádem nikdy v běloveském zátiší nechyběli. K nim se opakovaným pobytem přidružoval Kamil Bednář s rodinkou. Ze sousedního domovského Náchoda přicházíval do lázniček Václav Černý. Stolní kruh v hostinci pana Jarkovského časem rozšiřovali Vladimír Neff s Vlastou Petrovičovou, Bohuslav Brouk,1 Jaroslav Kratochvíl, Josef Trojan, Zdeněk Urbánek, umělecký teoretik a kritik Václav Nebeský. S Helenou Šmahelovou přijel někdy ze Slatiňan Jaromír John. […]
Úryvek z příspěvku literárního/divadelního kritika a básníka Bohumila Polana (vl. jm. Bohumil Čuřín) Skočím z věže: Životní závěr Konstantina Biebla (Tvar, 12. 5. 2011, r. XXII, č. 10, s. 6).
1 Brouk byl mj. Bieblovým švagrem – v r. 1941 se oženil s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou Bieblovy manželky.
Bohuslav Brouk se švagrem Konstantinem Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940
Bohuslav Brouk s manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem Konstantinem Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)
Bohuslav Brouk 