Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Kovárna

Tigridova zmínka o Broukovi

[…] Frankfurt nad Mohanem se v roce 1948 na pár týdnů stal jejich (exulantů – pozn. autora web) neoficiálním centrem. Když si Tigrid na konci května zakládal evidenci, s kým vším z momentálně tam přítomných lidí je možné do budoucna počítat, byl jeho seznam dlouhý: „Poslanci Hora a Čížek, Sedlák, dále Drábek s rodinou, Herben se synem, Peroutka se ženou, Jílovský se ženou, Miloš Vaněk, profesoři Machotka, Bušek, Brouk, Kovárna (někteří z nich v lágrech), poslanci Bunža a Benda a několik armádních důstojníků.“ […]

Úryvek pochází z dopisu novináře Pavla Tigrida (1917-2003) politikovi Jurajovi Slávikovi, 16. 5. 1948, Archív literatúry a umenia Martin, fond Jozef Lettrich, kr. 13. Cit dle KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém věku (Praha: Mladá fronta, 2013, s. 104).

Pavel Tigrid

Pavel Tigrid (1917-2003) v roce 1951 (archiv Radka Schovánka, http://www.minulost.cz)

 

Václav Černý o Bohuslavu Broukovi

[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]

[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]

[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]

Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.

 

Poznámky autora webu

1 Správně Běloves.

2 Magazín dp (Družstevní práce).

 

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý - Paměti I

Václav Černý: Paměti I (1994)

Protestujeme!

Byl nám dodán následující projev význačných českých intelektuálů, který srdečně vítáme a kterému popřáváme místa tím ochotněji, že jej ostatní tisk, kterému byl zaslán, umlčel. Redakce Proletářských novin.

K novému moskevskému procesu[1] pokládáme za svoji povinnost říci veřejně, že metody, jakými jsou vedeny procesy proti někdejším vůdcům Říjnové revoluce a vynikajícím vědeckým pracovníkům, nás naprosto nepřesvědčují o vině obžalovaných. Nevěřili jsme nikdy a nevěříme ani dnes, že většina Leninových spolupracovníků byli zrádci socialismu a špiony zahraničních velmocí. Jako přátelé Sovětského svazu a stoupenci mezinárodního hnutí dělnického připojujeme se k protestu, který zaslala do Moskvy francouzská Liga pro lidská práva.

Frant. Bidlo, malíř; Boh. Brouk, spisovatel; Václav Černý, spisovatel; J. L. Fischer, docent Masarykovy univ. v Brně; dr. L. Görlich, lékař; Frant. Halas, básník; Jar. Ježek, skladatel; Václ. Kaplický, spisovatel; Fr. Kovárna, docent Karlovy university v Praze, Jan Noha, básník; K. Reiner, skladatel; Jar. Seifert, básník; K. Teige, spisovatel; Toyen, malířka.

Manifest Protestujeme! byl otištěn v Proletářských novinách, 15. dubna 1938, r. [1], č. 1, s. 1; přetištěno v samizdatu vydaném článku Jiřího Brabce Promluvy zaslechnuté po padesáti letech aneb Zapadlý list, Kritický sborník, 1989, r. IX, č. 3, také in PALEK, Karel (ed.). Kritický sborník 1981–1989: Výbor ze samizdatových ročníků. Praha: Triáda, 2009, s. 588.

Poznámky autora webu


[1] Tzv. čtvrtý moskevský proces byl namířen proti tzv. pravici („pravicově trockistickému antisovětskému bloku“) a proběhl mezi 2.–12. březnem 1938. Na lavici obžalovaných seděli Nikolaj Ivanovič Bucharin, Christian Georgijevič Rakovskij a bývalý předseda vlády Alexej Ivanovič Rykov. Prokuratura je vinila z toho, že po celou dobu od Říjnové revoluce (1917) byli protisovětskými spiklenci, kteří osnovali plány na zavraždění Lenina i Stalina, cizím státům potom chtěli vydat části sovětského území; odsouzeni byli k trestům smrti.

Manifest Protestujeme!, Proletářské noviny, 15. dubna 1938, r. I, č. 1, s. 1

Manifest Protestujeme!, Proletářské noviny, 15. dubna 1938.

Rostislav Švácha: Architektura čtyřicátých let

[…]  Dobovým despektem vůči velkoměstské City si lze vysvětlit fakt, proč ze stránek poválečných časopisů takřka úplně vymizela řada architektonických témat, jimiž se pyš­nil funkcionalismus dvacátých a třicátých let. V Architektuře ČSR nebo v Architektovi bychom marně pátrali po bankách, protože se žádné nestavěly, ale nenalezneme v nich ani řadové obytné domy s luxusními apartmány, třebaže v pozdně funkcionalistické pro­dukci pražských architektů Bohumila Kříže a Josefa M. Rathouského takové domy existo­valy. Nenajdeme v nich ani domy kancelářské nebo obchodní. Ojedinělí pováleční představitelé těchto stavebních druhů se přizpůsobovali antiliberální společenské mentalitě. Fasády Vichrova obchodního domu v Brně od Norberta Trollera (asi 1946–1948) i tamní tržnice na Zelném trhu od Emanuela Hrušky (1947–1949) téměř postrádají volné plochy pro reklamy a firemní logotypy. Obdobnou střízlivostí se vyznačuje jiný osamělý příklad metropolitního typu stavby, obchodní pasáž pražského kina Světozor od Jaroslava a Karla Fišerových (1947–1949), neozdobená komerční typografickou reklamou, nýbrž náročnou monumentální vitráží od malíře Františka Hudečka. Reklamní nápisy totiž příliš zaváněly liberalismem, „przníce tvářnost budov a veřejných hal“, dočítáme se v knize Lidé a věci od psychoanalytika Bohuslava Brouka (1947).1 […]

Úryvek z příspěvku Rostislava Šváchy Architektura čtyřicátých let (in PLATOVSKÁ, Marie – ŠVÁCHA, Rostislav. Dějiny českého výtvarného umění. V. díl. 1939–1958. Praha: Academia a Ústav dějin umění AV ČR, 2005, s. 60.

Poznámky


1 Bohuslav Brouk, Lidé a věci. Praha 1947, s. 304–306. Proti reklamním nápisům na fasádách vystupoval také [Broukův přítel – pozn. autora webu] František Kovárna, Výtvarné epištoly. Praha 1941, s. 17–18.

Dějiny českého výtvarného umění. V. díl. 1939–1958 (2005, obálka)

Historik architektury Rostislav Švácha (1952; foto Karolína Jirkalová, 2010)

Architekt Jaromír Krejcar o Broukově odchodu do exilu

[…] Emigrace přibývá. Ze známějších lidí utekli poslední dobou F. Peroutka, Miloš Vaněk, red. Herben, prof. Kovárna a spousta studentů. Mnoho lidí čeká v Durchgangslagerech v Německu. Chtěli jsme také, aby Teige utekl, ale zdá se, že je příliš vázán na knihovnu svoji a že také se mu nechce mnoho riskovat ten přechod hranic.

Je to už velmi těžké projít ven, je to pásmo na hranicích 10 km široké, kde se přímo hned střílí po lidech, kteří nezůstanou stát. Také Bohuslav Brouk nedávno přeběhl hranice a přišel celý roztrhaný do Paříže. Už se zotavil. Hrozilo mu zatčení v Praze každou chvíli.1 […]

Úryvek z příspěvku Jindřicha Tomana Pořád tady rejdějí… Tři dopisy Jaromíra Krejcara Romanu Jakobsonovi (Umění, 1995, r. XLIII, č. 6, s. 576–577).

Poznámky autora webu

1) Chystané Broukovo zatčení bylo logickou reakcí na jeho názory a postoje ze třicátých a především poválečných let, kdy Brouk uveřejňoval „brilantní a tehdy snad vůbec nejostřejší filipiky proti komunistům“ (Milan Drápala) – k tomu navíc přistupoval Broukův buržoazní původ (firma Brouk a Babka). Broukův další osud by samozřejmě zůstával otevřený, nicméně například komunisty obdobně provokující Broukův přítel Záviš Kalandra byl popraven v rámci procesu s Miladou Horákovou.

Ze studie Viktora A. Debnára Ani labuť ani brouk:

[…] Přesné datum, místo a bližší okolnosti Broukova přechodu státní hranice, kterou překročil pouze s aktovkou, do níž se dle jeho slov „sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby“, směrem do americké okupační zóny na bavorském území nejsou známy; je však pravděpodobné, že byl převeden v některé ze skupin, jež organizoval novinář Josef Schrabal. Dle pozdější výpovědi manželky Miroslavy (tehdy již bývalé) z 2. července 1948 jí manžel počátkem dubna oznámil, že se pojede podívat do lázní Běloves, kam v minulosti čas od času jezdíval například se svým švagrem Konstantinem Bieblem. Nicméně na udané místo nikdy nedorazil, a naopak 5. dubna byl zaregistrován v záchytném táboře Goetheschule v německém Řeznu. […]

V řezenském táboře – ostatně tak jako ve všech obdobných zařízeních na německém území – panovaly po fyzické i psychické stránce velmi náročné životní podmínky. Situaci navíc komplikovala skutečnost, že českoslovenští exulanti neměli právní nárok na pomoc od Mezinárodní organizace pro uprchlíky (International Refugee Organization, IRO). Jinými slovy řečeno, spadali do kompetence amerických vojenských, respektive bavorských zemských orgánů, které neměly dostatečnou finanční a personální kapacitu (a mnohdy ani vůli) spravovat tábory na relativně slušné úrovni. Takzvané zavlečené osoby (Displaced Person, DP) se tudíž musely vedle existenciálních otázek potýkat s problémy ryze praktickými – na denním pořádku byl nedostatek potravin, ošacení či léků, napjaté vztahy s německou administrativou, ale i mezi samotnými obyvateli táborů. Zcela přirozeně zde nikdo z uprchlíků nechtěl zůstávat déle, než nezbytně musel, a Brouk, i když se podílel na chodu tábora, nebyl v tomto ohledu výjimkou.

V květnu 1948 obdržel Brouk na československém konzulátu ve Frankfurtu nad Mohanem cestovní pas a v prvních červnových dnech se ocitá na francouzské půdě. […] (DEBNÁR, Viktor A. Ani labuť ani brouk. In BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 85-86, 87-88.)

Bohuslav Brouk - Průkaz trvalého pobytu, Paříž 1949

Průkaz trvalého pobytu B. Brouka, Paříž, 1949

Naproti kavárně U dvou magotů (Les Deux Magots), Paříž, 1949 (foto J. Krejcar)

Jaromír Krejcar (1895-1950), nedatováno

Roman O. Jakobson (1896-1982), nedatováno

Ze vzpomínek Josefa Hiršala

[…] Mí noví slavní známí se scházeli, jak jsem se již zmínil, ve vinárnách U Šupů, U Paukertů, v Bulgarii či ve vinárně Réva v paláci Dunaj. Sedávali tam rovněž Václav Černý, jeho bratr Vladimír, plukovník vládního vojska, malíř Ferdyš Duša, docent František Kovárna a surrealistický psychoanalytik Bohuslav Brouk. Občas zavítal Konstantin Biebl, František Nechvátal, Bohumír Novák, Karel Janský a jiní. […] K naší surrealistické lektýře patřila kdysi i Patologie životní zdatnosti(1) od Bohuslava Brouka, psychoanalytika z pražské oficiální surrealistické skupiny. Zabývala se hlav­ně teoriemi neuropatismu geniálních lidí a autometrickou metodou zločinných typů italského psychiatra Cesare Lombrosa. Broukovo jméno znali jsme i z máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna. Ve své stati se zde rozčiloval mimo jiné i na nejmenovaného Karla Janského, že nezveřej­nil rozšifrovaná místa intimního Máchova deníku. Vyjevilo by se prý jasně, že básník neměl jako mnozí měšťáčtí kriplové „pohlaví zarostlé mechem“. Četli jsme však i Šaldův odsudek Broukova příspěvku v IX. ročníku Zápisníku, končící výsměšnými slovy: „Vůbec tenhleten Brouk!

Jaký proto byl můj údiv, když mi jednou Miloslav Bureš sdělil, že tento významný teoretik, syn z rodiny, které patřily velké obchodní domy Brouk a Babka a Bílá labuť, sedává ve vinárně ve společnosti Kamila Bednáře a že on sám se s ním velmi dobře zná. Tohoto učence se dvěma doktoráty představoval jsem si jako váženého muže v čer­ném, věčně zamyšleného, ponořeného v meditacích o prin­cipech slasti a pudu k smrti. Jakých proto ještě vyšších poloh dosáhl můj údiv, když jsem na konci roku 1941 (2) ve vinárně Réva v paláci Dunaj v kruhu literátů proklamujících „nahého člověka“ poznal vědce osobně. Má představa o surrealistickém řeholníku se zhroutila zcela beznadějně. Veselý, mírně obézní muž střední postavy v luxusním anglickém obleku světlého tónu, vždy se usmívající a jakoby mírně udivený, hladký bledý obličej s nosíkem vzhůru, trochu připomínající ježka či krtka a trochu i novoroční selátko pro štěstí. Hladké nazad sčesané vlasy a pichlavá jasná očka. Tehdy se o cosi vášnivě přel s docen­tem Františkem Kovárnou, rovněž hostujícím u stolu bednářovců a strašlivě spílajícím profesoru Miroslavu Hýskovi jakýmisi verši, které končily „… pánovi prdel vylíže Kulturleiter Hyzek“.

Brouk, jak se ukázalo, zapíjel narození syna. Ale syn nesyn, nasával jako vždy. O několik týdnů později poznal jsem i jeho krásnou paní Aťu, sestru manželky básníka Konstantina Biebla, který na této galéře býval rovněž sem tam vítaným hostem. RNDr. a PhDr. Bohuslav Brouk byl zřejmě nejbohatším mužem společnosti. Měl obsáhlou překrásnou sbírku současného českého výtvarného umění, několik Zrzavých, Kremličky, Filly, Trampoty i Štyrské a Toyen, které mě dosud nejvíc fascinovaly. Měl i jednoho klasického Kupeckého, ale to prý byl falsifikát. Když nás občas pozval do svého přepychového apartement v Praze VII, Malá vinařská 4, mohli jsme zde popít suchého vermutu, beaujolais i francouzského koňaku. Protože jeho hosty bývali i lidé jiné sorty, byl na stolečku v hale talíř na spropitné pro služebnou. Jak mi přátelé vyprávěli, Jirka Orten si prý při svých návštěvách sem tam z toho vypůjčil několik obolů pro Charona.

Bonvivant Sláva Brouk si mě brzy jakoby oblíbil, vlastně přímo vyvolil za průvodce svých četných nočních dobro­družství. Touto zajímavou rolí obšťastnil prý před časem i Kamila Bednáře – dokud nebyl ještě tak slavný a mocný – jak mi dotyčný sám vyprávěl, když si povšiml mého údělu. Tyto noční hry byly velmi stereotypní, vlastně se jednalo o jakési permutace. Sotva se posezení v Dunaji, U Šupů či U Paukrtů chýlilo ku konci, vyzval mě pološeptem Brouk: „Zavolej do Astorky Kašpřika nebo vrchního do Bonnuitky, že tam přijdem!“ Příkaz jsem se snažil vyplnit co nejdiskrétněji, a pak jsme se většinou taxíkem přesunuli do lokálů hluboce nočních. Bylo-li zavřeno, stačilo zaklepat a vyslovit kouzelné zaříkadlo: doktor Brouk. A i když bylo plně obsazeno, vrchní nás vždy decentně a nenápadně umístil k plné spokojenosti. A mezi bludičkami zašumělo: „Jirka je tu, Jirka přišel!“ Byl to zřejmě Slávův pseudonym, který měl krýt jeho identitu před těmito užovkami, krajta­mi a zmijemi. Pak dorazila láhev vína s preservativem a dvě či tři bosorky k výběru. Po provedené eliminaci – odmítnu­té ještěřice byly odbyty padesátikorunou – se ořechový host odebral s korunní princeznou do chambre separé. Většinou to byly kóje, šupny s polstrovanou lavicí a zasou­vacími dveřmi. Tam se freudista zlískal a ztřískal tak, že bylo nutno asi za hodinu objednat u vrchního taxík a zavést ho do Malé vinařské 4, počkat tam, až se mu podaří odemknout domovní dveře a pak s bohatě přeplaceným čekajícím taxíkářem odjet na Staroměstské náměstí, kde jsem v té době přespával v pronajatém pokojíku mého bratra Miroslava.

Jeden detail z oněch dávných nočních mystérií se mi vryl v paměť obzvlášť hluboce, zvláště v souvislosti s Brouko­vou statí o Máchově erotismu. Když jsem se jednou už řádně podroušen bavil ve vší počestnosti u stolu s odmítnu­tými a nepoužitými sexuálními údernicemi, vykřikovala jedna už postarší, ošlejší, s ďábelským chechtotem: „Hele, toho Jirku bych poznala už po hmatu. Von má spor­tovního!“ […]

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek. Praha: Rozmluvy, 1991, s. 91-94.

Josef Hiršal - Vínek vzpomínek (1991), titulní list

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek (1991, titulní list)

Josef Hiršal (1920-2003), 80. léta, foto Hana Hamplová

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Konstantin Biebl (1898-1951), švagr B. B., nedatováno

Brouk a Babka (logo společnosti)


Poznámky

1 Patologie životní zdatnosti. Obálka, typografická úprava a vazba Jindřich Štyrský. Praha: Alois Srdce, 1937 (původně disertační práce Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu obhájená v r. 1937 na Přírodovědecké fakultě UK); 1. část (do s. 109) a 2. část (od s. 110).

2 Josef Hiršal se v dataci mýlí, neboť Broukův syn Ivan se narodil 9. ledna 1942.

Ztratil plán života – rozhovor s Františkem Listopadem

V dobách popřevratových navazuje v Paříži Bohuslav Brouk styky s Hubertem Ripkou, Františkem Kovárnou, s Toyen, Jindřichem Heislerem, Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem, Františkem Listopadem či manželi Jiránkovými. O pařížských letech Bohuslava Brouka vypráví básník, prozaik, režisér a pedagog František Listopad (narozen roku 1921).

Jak jste se spolu seznámili?
Já Brouka před exilem neznal. Věděl jsem o něm, věděl jsem, že je to člověk zajímavý, že patří do surrealistické skupiny, že zná lidi, které znám, že máme společné přátele jako například Toyen nebo lidi kolem filozofické fakulty – byl to pro mě obecně známý člověk se vším všudy, i když ne podrobně, neboť to nebyl někdo mé generace.
Jak jsem se s ním seznámil? To si vůbec nevzpomínám. Ale určitě to bylo až v Paříži a bylo to velmi rychlé seznámení, to znamená, že jsme se rychle stali přáteli. A jestli to bylo seznámení oficiální, někde na nějakém komité exilu, což je možné, i když nepravděpodobné, nebo, a to je pravděpodobnější, jestli to bylo soukromě například v hotelu v rue des Écoles, kde celý hotel byl obýván exulanty, to si již nevzpomínám. Pochopil jsem však, že to není exulant oficiální, ale že je to přítel anarchista.

Jak vypadaly Broukovy pařížské exilové roky?
Brouk měl spoustu problémů, které musel vyřešit a které nemusel řešit doma. Musel se vyrovnávat se situacemi, na které nebyl zvyklý, a s jinými, o kterých nevěděl, že existují. Jednak měl problémy finanční, jednak existenční, také exis­tenciální, jednak bytové, také s dokumenty; to co se týká hájení své budoucnosti – ztratil plán života. Ta ztráta u něj byla velmi silná. On v podstatě možná nehledal nebo tolik nepotřeboval plán života, když byl doma. Ten exil jej do jisté míry překvapil, jako by jej neznal z literatury nebo z nějakých snů, můr. Takže jej to překvapilo a udivilo a on potřeboval hodně času, aby se vzpamatoval. Čili to byl člověk mimo své koleje, pokud bychom nazývali kolejemi to, jak žil předtím.

Víte, kde Brouk v Paříži bydlel?
Bydlel po různu v chambre meublé, to jsou takové hotely, kde si pronajme­te pokoj na měsíc, na rok, takže je to váš byt. A on se hodně stěhoval, protože byl pravděpodobně špatný host. Byl nucen se stěhovat, protože byly situace krajní, kdy rušil klid sousedů anebo pil nebo chodil, klepal na dveře jiným nebo vyváděl věci, takže se stěhoval, nebo byl stěhován. Ale později se myslím uklidnil.

S kým se Brouk stýkal?
Brouk se stýkal s lidmi, s kterými se musel stýkat, protože neznal jiné. To znamená s exulanty, Čechy, a měl dost obtíž se dostat mezi Francouze, například z důvodů lingvistických. Ovšem uměl německy – německy uměl a hovořil –, a když jsme s ním chodili po francouzských putykách, zejména když se napil, tak ovládal jazykový styk mnohem snadněji, dokonce snad i francouzsky. Krom toho on pil víc, než jedl, ačkoliv byl dost otylý, nezajímal se o stravu.

Z čeho žil?
Československý výbor pro pomoc politickým uprchlíkům měl peníze, podporoval některé emigranty a já myslím, že jako jeho tajemník měl dokonce plat. Jestli to byl plat stálý nebo nestálý, to si nevzpomínám. V každém případě měl peníze a měl určité možnosti tu a tam dostávat peníze odjinud, ale to jsou věci, které nevím přesně. V každém případě si také peníze půjčoval, zejména od Čechoslováků-emigrantů a od takových těch oficiálnějších exulantů, kteří měli podporu různých vlád nebo institucí. Peníze si půjčoval a nevracel a měl s tím velké nepříjemnosti. Také když mu někdo pomohl, neznamenalo to, že si koupil jeho přízeň. On byl takzvaně nevděčný – čím blíž, tím dál. Čili, když mu někdo pomohl, tím víc se dostával do nebezpečí, že jej jednoho dne Brouk odmrští.

Přispíval mimo exulantských tiskovin do nějakého francouzského periodika?
Asi ne. Já jej vyzýval, tenkrát jsem spolupracoval s pařížskými novinami, aby se s nimi pokoušel o spolupráci, někdo by mu to ovšem musel překládat. Myslel jsem si, že Brouk by mohl být po jisté stránce zajímavým přispěvatelem, protože hledali někoho, kdo není typický emigrant, protože on nebyl, ale myslím, že on na to neměl ani trpělivost, ani čas, ani chuť. Krom toho noviny byly dost špatně placené, takže by bylo značně obtížné platit ještě překladatele.

Bavili jste se o své literární tvorbě?
On se vyhýbal se mnou a s přáteli, s kterými jsme tu a tam byli, někteří také Francouzi, o sobě mluvit jako o literátovi. Jako by neexistoval ten rozměr člověka, který píše nebo který studuje nebo který je vědcem. Jako by to byl jen člověk normální, obyčejný. I my dva, ačkoliv jsem byl jeho kolega co do tvorby, jsme se vyhýbali, on se vyhýbal mluvit o těchto věcech. A já myslím, že skutečně jsme o tom nemluvili, já jsem mu asi neukazoval nic z toho, co píšu, a pokud jsem později tu a tam něco ukázal, tak to bylo jen tak mimo­chodem.

Stýkal se Brouk s Toyen a Jindřichem Heislerem?
Ano, a byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je blízko. Toyen s Jindřichem Heislerem žili v ateliéru, ona měla ateliér blízko Pantheonu, v té čtvrti, kde žil Brouk v jednom z hotelů. Brouk je navštěvoval často se mnou a Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč. Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala. To bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.

Viktor A. Debnár

Rozhovor byl uveřejněn v Literárních novinách, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10; přetištěn byl ve výboru Broukových exilových textů Zde trapno existovat (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008).

Více se o Broukových exilových letech v Paříži můžete dočíst z připravovaného knižního rozhovoru, pracovně nazvaného Listopad od jara do zimy (2006), Stanislava Škody Františkem Listopadem, v rozhovoru Martina Gromana s Evou Jiránkovou Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63 a v článku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk (Literární noviny, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10).

František Listopad, Praha, říjen 2007 (foto David Port)

Viktor A. Debnár, New York, květen 2009 (foto Kateřina Peklová)