Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Kráľ

Kopáč, Král a Brouk

[…] Petr Král pěstuje silně individualistický, konfrontační typ kritiky, potažmo esejistiky. Podobně jako ve třicátých letech třeba Bohuslav Brouk, který svou kariéru zahájil příznačně — polemikou. Ačkoli Král Brouka „nemusí“, mají společné i jádro pudla: maximální nárok na autorskou svobodu, nezadatelné právo na vyjadřování po svém a k čemukoli. To se v Králově případě projevuje jak obdivuhodným žánrovým rozptylem (kdy vedle sebe v knize stojí osobní dopis, čtyřřádková glosa, anketní odpovědi i otázky anebo rozhovory, včetně jednoho, kde je Král sám sobě tazatelem i zpovídaným — a na druhé straně rozsáhlé monografické studie analytického rázu), tak tematickou těkavostí (od filmu a divadla přes literaturu, zejména poezii, po výtvarné umění a hudbu). Král by však jistě slyšel radši o jiných příbuznostech než s Broukem — třeba s Karlem Teigem nebo Vratislavem Effenbergerem. Oba ho provázejí od šedesátých let po současnost jako svého druhu maják, ten druhý mu byl navíc mentorem, tím, kdo mu otevřel cesty k nejrůznějším surrealistickým kontinentům. […]

Z recenze Královy knihy Vlastizrady (Praha: Torst, 2015) Radima Kopáče Hájemství přísnosti (Host, 19. 4. 2016, r. XXXII, č. 4, s. 82 a 83).

Petr Král - Vlastizrady (2015)

Petr Král: Vlastizrady (2015), obálka

Reklamy

Pavel Řezníček, Karel Šebek a Bohuslav Brouk

[…] Myslím, že v doslovu [ke knize Karla Šebka Dívej se do tmy, je tak barevná: Texty z let 1965–1994 – pozn. autora webu] nebylo třeba zdůrazňovat Šebkovu návaznost na Skupinu 42, protože vazba na každodenní svět je českému poválečnému surrealismu, který se vzdal utopie, vlastní jako ryba v zobáku říčního orla. Šebek je důvěrně obeznámen s ulicemi měst, ve kterých klopýtá se svými taškami nabitými stovkami listů svých básní a léků, časopisů na koláže a vyklepaných cigaret; zná dobře haly vlakových a autobusových nádraží i ledové haly léčeben i zakouřené haly bufetů a lokálů. V podivných sklech jeho podivných brýlí se mu realita hal i měst přetváří v nadrealitu. Může si tu ověřit svoji zkušenost z lysergovky, že „úzkost je rozkoš“. Z těch ulic i hal léčeben a nádraží pramení jeho černý a bílý humor, jazyková komika, o které kdysi psychoanalytik Brouk napsal, že „vyvěrá z lidských běd a strastí“1. […]

Úryvek z textu Pavla Řezníčka Prsty panenky přejeté nočním vlakem (Nové knihy, 1996, č. 26, s. 3), přetištěno v autorově publikaci Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (Praha: Aula a KANT, 2013, s. 383).

[…] Šebek si našel mne, nikoliv já jeho, jak by se slušelo. Začátkem šedesátých let ve vrchlabské kotelně opisoval a opisoval. Podle svého tvrzení opsal zde na stroji dvě stě surrealistických knih. Budeme-li střízlivější, bylo jich řekněme padesát… Předválečná vydání Bretona, Eluarda, surrealistického Nezvala, Bohuslava Brouka a fascikly poesie Zbyňka Havlíčka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále, Stanislava Dvorského atd. atd. […]

Úryvek z textu Pavla Řezníčka Parašutista poesie (Obrácená strana Měsíce, 2006, č. 4, s. 10), přetištěno v autorově publikaci Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (Praha: Aula a KANT, 2013, s. 385).

Poznámky (autora webu)


1 Pavel Řezníček má na mysli Broukovu lingvistickou publikaci Jazyková komika: Estetická studie (Praha: Václav Petr, 1941), která byla obhájena jako disertační práce na Filosofické fakultě UK v Praze v roce 1946.

Řezníček Pavel - Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013)

Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013, obálka)

Pavel Řezníček (1942)

Pavel Řezníček (1942), nedatováno

Karel Šebek (1941-1995)

Karel Šebek (1941-od r. 1995 nezvěstný), nedatováno

Bohuslav Brouk a psychoanalýza na Slovensku

[…] Novomeského postoj sa s Považanovým prekrývá v tom, že básník, ktorý mal v úmysle „zamyslieť sa podľa zásluhy nad objaviteľským dielom, ktoré ľudstvu zanechal požehnaný život vznešeného starca“1, pokládá podobné ako slovenský literárny kritik Freudovu iniciatívu v prvom rade za vedeckú, hoci, ako sám píše, „je už i dnes nezvratným faktom, že jeho objavy a zákony, ktoré vyslovil, budú blaženejšími rozpomienkami budúcnosti na náš vek než ktorákoľvek iná udalosť v nej, pretože znamenajú ďalekosiahly prevrat a revolúciu, s dôsledkami teraz ešte nedohladnými, takisto v po­znaní človeka ako jedinca, ako i tvora spoločenského“2. Aj napriek tomu, že okrem dvoch základných línií (teória nevedomia a sexuálna teória) Novomeský bližšie nešpecifikoval, v čom spočívajú Freudove konkrétne vedecké objavy, stopy scientistického chápania psychoanalýzy nesie jeho článok opäť v tom istom, zdanlivo periférnom, no velmi podstatnom bode ako u Považana. Popri Považanovej štúdii o Jankovi Kráľovi z roku 1936 je to jeden z prvých slovenských textov, ktorý sa vo veciach psychoanalýzy usiluje o terminologickú stabilitu, a napríklad proti pojmu podvedomie presadzuje pojem nevedomia. Je zrejmé, akú úlohu tu zohral český vplyv: tak ako Považan odvodzoval slovensku terminológiu z českého prekladu Freuda, Novomeský v nekrologu čerpal zo state Bohuslava Brouka Bilance psychoanalysy, vydanej k Freudovým osemdesiatinám.3

Stručné porovnanie s českým kontextom umožňuje poodhaliť aj dalšie špecifiká recepcie psychoanalýzy v tomto období. M. Považan a L. Novo­meský, v tom čase exponovaní marxisticki intelektuáli, zaujali voči Freudovej náuke úplne iné stanoviská než viacerí českí marxisti, ktorí, ako zhrnul v štúdii Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách Michael Šebek4, preniesli už začiatkom tridsiatych rokov ťažisko diskusie o psychoanalýze z literárneho, umeleckého a čiastočne aj filozofického predpolia na politic­ké bojisko. Novomeským citovaného Brouka, ktorý v českých kultúrnych kruhoch patril k najvýraznejším stúpencom psychoanalýzy, kritizoval už roku 1930 na stránkach Tvorby z ortodoxne marxistických pozícií Ladislav Ormis. Ten, ako píše Šebek, „psychoanalýzu odmieta s tým, že (…) neunesie metodická kritiku dialektického materializmu, pretože nesmierne biologizuje ľudskú osobnost‘ a nedoceňuje sociálne zložky. Každý jedinec vraj patrí k triednej psyché a len takto sa dá spoznať. Ormis odmieta pohlavný pud oko hybnú páku individuálnej psýché“.5 V spomínanej českej diskusii to bol práve Brouk, kto položil najväčší dôraz na scientistické hľadisko psychoanalýzy, a v odpovedi Ormisovi, nazvanej Věda a její metoda, napísal, že marxizmom nie sú predsa predurčené vzťahy libida k psychológii indivídua, a naopak, všetky zákony sociálnej psychológie nie sú vysvetlené freudovským libidom.6 Kým česká marxistická debata, v ktorej predstavitelia stalinistickej ortodoxie odsudzujú psychoanalýzu ako „meštiacku vedu“, „zbraň na ohlupovanie“ a „produkt kapitalizmu“7, silné pripomína podobné zákopové boje z konca dvadsiatych a začiatku tridsiatych rokov v Nemecku8, slovenská marxistická inteligencia spájala psychoanalýzu s progresívnymi myšlienkami, ktoré mohli predstavovať vedeckú – a tým určite aj svetonázorovú – opozíciu voči sociálnemu a kultúrnemu konzervativizmu. Z tohto hľadiska nezaráža ani Považanova, ani Novomeského orientácia na scientistický aspekt psychoanalýzy, keďže z pohľadu slovenskej marxistickej inteligencie bol hlavnou „zbraňou na ohlupovanie“ v tom čase katolícky klerikalizmus so svojou ideológiou. Ozvena svetonázorové­ho sporu o Freuda, ktorý tvoril podstatu katolického odmietnutia psychoanalýzy (A. Spesz), zaznieva aj v Novomeského texte:

„Ostatne nie je potrebné uľahčovať pozíciu Freudovho učenia takým tvrdením, že je to len nepochopenie, ktoré proti nemu vyvolává odpor. I nepochopenie, ale aj príliš dobré porozumenie jeho princípov a predpokladov. A nazdávame sa, že práve z tohto príliš dobrého porozumenia plynú tie najbezohľadnejšie odsúdenia Freudových náznakov, tie, ktoré sa síce nezmohli na jedinú znesiteľnú námietku, na jediný pôsobivý argument, tým úspešnejšie však strhli Freudovo dielo do blata a tam ho došliapali.“9 […]

Úryvek z knihy Adama Bžocha Psychoanalýza na periférii: K dejinám psychoanalýzy na Slovensku (Bratislava: Kalligram, 2007, s. 91–93).

Poznámky

1 HAVRAN, P. (Ladislav Novomeský): Za Žigmundom Freudom. In: Elán, X/1–2, sept.–okt. 1939, s. 10.

2 Tamtiež.

3 Por. vydanie: Autosexualismus a psychoerotismus. Odeon, Praha 1992, s. 169–176.

4 In: Psychoanalýza v Čechách. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997, s. 7–21, najmä však s. 11–13.

5 Tamtiež, s. 12.

6 Por. tamtiež.

7 Tamtiež.

8 Por.: Marxismus, Psychoanalyse, Sexpol I. (Ed.) Hans-Peter Gente, Fischer, Frankfurt/Main – Hamburg 1970.

9 In: Za Žigmundom Freudom. Cit. zdroj.

Adam Bžoch: Psychoanalýza na periférii (2007, obálka)

Adam Bžoch (1966), nedatováno

Laco Novomeský (1904-1976), nedatováno