Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv křest
Večer Analogonu
V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.
Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.
Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.
Pozvánka na Večer Analogonu (25. června 2009)
Ukázka přednesená během večera
Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.
Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]
Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.
Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.
Záznam z křtu a rozhovor s editorem knih O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti
Reportáž z křtu publikací O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti včetně rozhovoru s editorem Viktorem A. Debnárem je součástí pořadu Knižní svět, vysílaném na ČT2 19. dubna 2009.
Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti
Ve čtvrtek 9. dubna 2009 od 19 hod. se v pražské kavárně Krásný ztráty uskutečnilo setkání při příležitosti vydání dvou knih Bohuslava Brouka, enfant terrible českého kulturního života 30. a 40. let. Křtila se reedice publikace O smrti, lásce a žárlivosti (1936, nyní pod názvem O pošetilosti života i smrti) a kniha O funkcích práce a osobitosti (1938).
Uvedl editor Viktor A. Debnár. Hudba Katka Zochová a Markéta Lisá (Audiofenky), ukázky četl Radek Rubáš, večerem provázel Ladislav Čumba.
Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho „odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše“, a proto platí, že „podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty“. Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům – důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej „veřejně podněcuje ke zločinu“.
O funkcích práce a osobitosti, publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností. Z doslovu Františka Dryjeho: „Scientistická víra“ je základem mnohých Broukových úvah a spekulací, jež svým způsobem, „mimo dobro i zlo“, mimo všechny pochybnosti „iracionalizují racionalitu“ a získávají – jaksi paradoxně – kvalitu poezie. Stále více se přesvědčujeme, že dílo Bohuslava Brouka je paradoxním výrazem právě takového „rozvoje reálna díky imaginárnímu“. Aplikace básnické metody „pars pro toto“ na psychologickou a sociálně-psychologickou problematiku je plná humoru a jiskřivě „krátkých spojení“ nejrůznějších významových okruhů.
Křest O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti, 9. dubna 2009
Reportáž z křtu včetně rozhovoru s editorem je ke shlédnutní v rámci pořadu Knižní svět (ČT2, 19. dubna 2009).
Fotografie
(autor: Tomáš Hrůza)
Laďa Čumba křtící
Radek Rubáš čtoucí
Katka Zochová tvořící
Markéta Lisá a Katka Zochová zpívající
Katka Zochová a Markéta Lisá zpívající
Křest Zde trapno existovat
V sobotu 19. ledna 2008 od 18 hod. se v kavárně Krásný ztráty (Náprstkova 10, Praha 1) uskutečnilo setkání (čtení, promítání, jazzová a swingová hudba) při příležitost vydání knihy Zde trapno existovat, jejímž autorem je enfant terrible čs. avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let Bohuslav Brouk.
Publikace zahrnuje tvorbu vzniklou v období 1948–1978, kteréžto roky strávil Brouk v zahraničním exilu, do něhož byl nucen se uchýlit po únorových událostech v r. 1948. Jedná se o texty ve své většině veřejnosti doposud neznámá, která, jak uvádí literární historik Vladimír Papoušek, mimo jiné „při vší své torzovitosti a rozpornosti […] zůstávají dokladem jednoho z nejautentičtějších příběhů lidské samoty a prázdnoty dvacátého století“.
Bohuslav Brouk, O svobodě a demokracii, 1951
„Není nad svobodu a rovnost! Jistě alespoň pro toho, kdo si libuje ve sprostotě, nevkusu a jiných neukázněných projevech lidové přirozenosti. S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? Je jisté, že jen málokdo má tělo nepohoršující naše estetické a erotické smysly, a z toho důvodu je jistě nerozumné doporučovat, aby všichni lidé chodili nazí, aby se všichni lidé oddávali nudismu. A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. Jaký je to pak nesmysl, usilovat o jejich zrovnoprávnění? Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk? Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě, za větší blázny a nemravy než nudisté. Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čelo vlády všeliké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a osudnější než nechat promenovat po plážích nahé stokilové baby.“
Uvedl editor Viktor A. Debnár. Hudba Pepíček Čečil, ukázky četli Petr Halíček a Radek Rubáš, večerem provázel Ladislav Čumba.
Pozvánka na křest knihy Zde trapno existovat (2008)
Záznam čtení (autor Vít Krobot) je k dispozici zde.
Bohuslav Brouk 