Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Listopad

Řekli o Broukovi…

Níže najdete výběr ze zajímavých komentářů týkajících se Broukových myšlenek či jeho osoby.


Kdyby Bohuslav Brouk neexistoval, měl by v něm zdatného soupeře vy­myšlený Cimrman…

Viktor Šlajchrt, Respekt


Jedna z nejoriginálnějších osobností české meziválečné avantgardy.

Ondřej Bezr, iDNES.cz


Brouk, mercedes české avantgardy.

Jiří Peňás, Lidové noviny


Fascinující spisovatel.

Peter Zusi, The Slavic and East European Journal


Provokativní nádech mají vlastně všechny Broukovy texty.

Viktor A. Debnár, Lidové noviny


Autor, jehož leckdy kruté ironii nelze nikdy upřít vtip, člověk „po camusovsku“ skeptický ke své existenci i k bytí veškerého okolního světa, bytostně podvratný filozof, jemuž byla individualita a konkrétní smyslový, namnoze sexuální prožitek vždycky víc než teorie tisícihlavého davu.

Radim Kopáč, Kulturní magazín UNI


Česká literatura má málo tak podivínských zjevů, jakým byl Bohuslav Brouk.

Klára Kubíčková, MF Dnes


Jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století.

Jiří Peňás, Lidové noviny


Brouk fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Jaroslav Formánek, Respekt


Brouk nesmlouvavě předkládá kritiku lidské nízkosti…

Jan Bělíček, E15


… značně nekonvenční učenec.

Jan Bělíček, E15


… takový je prostě Brouk: nezařaditelný, nekorektní, šokující.

Milan Rokytka, Haló noviny


… autor hluboké reflexe, nevšedního pohledu a nekompromisní upřímnosti.

Miloš Matúšek, Respekt


Skepse, humor, ostrý, iluzemi nezastřený pohled z něj učinily pronikavého glosátora společnosti a jejích nálad.

Marie Langerová, Respekt


… odlišnost Broukova jazyka spočívá v permanentní ostražitosti před vším, co nabízejí jiné „veřejně obchodovatelné diskursy“, před všemi postoji a hodnotami, které jsou obecně vyznávány, před tradicionalistickými a moralistními stereotypy, do nichž člověk jaksi automaticky vrůstá.

Vladimír Papoušek, Gravitace avantgard


Vedle řady aktivit tohoto intelektuála je potřeba vyzdvihnout právě jeho cit pro proměny doby, pro jemné a vysoce sofistikované čtení diskurzivních pohybů, které doba přináší. Pravda, leckterý český šosák… zařadil Brouka mezi extravagantní devianty, hulváty a sprosťáky, kteří svou arogancí a veřejným křikem ruší klidné, tiché budování velikého českého díla. Pravda ovšem je, že tu bylo ve své době jen málo tak vzdělaných, informovaných a intelektuálně pronikavých soudců kultury, umění i veřejného vkusu, kteří by si navíc s posedlostí spartských bojovníků hlídali hranice osobní svobody a nezávislosti. … Brouk… projevuje jak sklon k jisté aristokratičnosti, tak k levicovému radikalismu, ale od obou si udržuje dostatečný odstup, respektive jeho potřeba individualismu je natolik silná, že kdykoliv cítí, že se kyvadlo vychyluje příliš, zařadí zpátečku a své vztahy k tomu či onomu ideovému proudu koriguje. Právě ona míra osobní svobody jedince byla pro Brouka základním sudidlem, kterým měřil, interpretoval a soudil události odehrávající se ve veřejném prostoru umění a kultury.

Vladimír Papoušek, Na obranu individualismu


… důsledný pokračovatel Sadea, Nietzscheho či Ladislava Klímy…

František Dryje, Analogon


Brouk narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života.

Marie Langerová, Česká literatura


Brouk se nikdy nevzdával své individuální svobody, své originality a svého svérázu…

Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu


Ačkoliv si Brouk udržoval vůči svobodě skeptický odstup, prokázal svými činy, že mu vždy ležela na srdci. Dokázal se za ni postavit a hájit ji svými zbraněmi, ironií a sarkasmem.

Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu


… Brouk představuje mimořádnou osobnost, reflektující významné dobové myšlenkové proudy… dokázal si zachovat pozici ironika, demystifikátora, kritika lidské domýšlivosti a pošetilosti a svou kreativní dětskou hravost, jíž si udržel kontinuální integritu své osobitosti.

Vladimír Borecký, Český surrealismus 1929-1953


Brouk byl postavou natolik originální a samotářskou, že princip menšinovosti dohnal k extrému.

Jan Šícha, Literární noviny


Teoretické dílo Bohuslava Brouka vykazuje… nezpochybnitelné kvality literární a specificky komické.

Petr Tomášek, Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století


Brouka jsme čítali v pubertě a je to stále dobrý.

Petr Placák, Babylon


Skvělé!

Petra Hůlová, Reflex


Číst Brouka znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu.

Jiří Peňás, Týden


… autor… první učebnice onanie v češtině.

Vítězslav Tichý, Čin


… pozoruhodný průkopník psychoanalýzy u nás.

Pavel Hlavatý, Český deník


Muž, který byl ve znalosti vývoje svých oborů vždy o několik let napřed.

Jakub Šofar, Právo


… Brouk sestupuje až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbónem, slepené oči.

Pavel Šafr (pod šifrou pf), Český deník


Brouk i Kalandra…  se vyznačovali ostrým, neiluzivním viděním skutečnosti a nebáli se z toho vyvodit konsekvence.

Milan Drápala, Na obranu individualismu


Provokativní myslitel.

Dita Dvořáková, Ladislav Žák


Oceňoval jsem agresivitu jeho starších spisů… (Broukovy)… stati… mají brisantní, atraktivní obsah.

Vratislav Effenberger, Analogon


… každý skutečně svobodný člověk si ho musí přes všechny překážky, které lstivě klade do cesty sám, každý si ho musí zamilovat, protože… Těch protože je vlastně tolik, ale co nejvíce se mi u něj líbí, to je CHARAKTER. Charakter, to pro mě neznamená , že je vždy slušný, hodný, zásadní, ale něco daleko víc. Že je to celý člověk, který má začátek a konec, který se sám sobě podobá…

František Listopad, Zde trapno existovat


… skutečně poslední mohykán svobody…

František Listopad, Zde trapno existovat


Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.

František Listopad, Literární noviny


Figura neobyčejně barvitá.

Vladimír Neff, Večery u krbu


Broukovy knihy přesahují banální povídání o erotice, sexu a psychoanalýze.

Michal Černoušek, Respekt


Jak temný, podivný květ české meziválečné avantgardy je Bohuslav Brouk!

Petr Pokorný, Analogon


V době hroutícího se kapitalismu nabývají Broukovy texty opět na aktuálnosti…

Iveta Šedová, Kulturní noviny


Měla by to být ne povinná četba pro odrostlejší nezletilé dítky (tu neberou), ale četba vřele doporučená někým, kdo má jejich důvěru.

Jan Šebestík, e-mail


Velký a citlivý myslitel.

Jiří Schmidt, e-mail


Brouka lze obdivovat za absolutní a definitivní pokus rozleptat… svět soudobých hodnot a norem.

Jakub Chrobák, Tvar


Vůbec tenhleten Brouk!

František X. Šalda, Šaldův zápisník

Bohuslav Brouk s Toyen a Jaroslavem Seifertem (asi počátek 30. let)

Bohuslav Brouk s Toyen a Jaroslavem Seifertem (asi počátek 30. let)

Brouk, mercedes české avantgardy – rozhovor s editorem Viktorem A. Debnárem

Editor Bohuslava Brouka Viktor A. Debnár: „Provokativní nádech mají vlastně všechny Broukovy texty.“

A vůbec, tenhle ten Brouk! zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda. Adresátem byl čtyřiadvacetiletý mladík, který už několik let psal články o psychoanalýze, přispíval do Erotické revue, publikoval pamflety, platil za zázračné dítě české avantgardy. Po únoru odešel do exilu, zemřel pozapomenutý v roce 1978. Dílem jednoho z nejzajímavějších českých esejistů klasické moderny se léta soustavně zabývá literární historik Viktor A. Debnár. Probírá se jeho pozůstalostí, oprašuje, co po něm zbylo. Nedávno vydal Broukovu studii z pozůstalosti Životní sloh.

Jak jste se k zájmu o Brouka vlastně dostal? Předpokládám, na začátku je nějaké setkání s textem, který vás fascinoval. Který to byl?

Přiznám se, že já od něj četl první ten o autoerotismu… Ano, předpokládáte správně. Otázkou nicméně zůstává, který z textů to byl. Od mého prvního setkání s Broukem jsem při ediční přípravě jeho textů, ale i při „obyčejném“ čtení pro radost četl ty knihy a články tolikrát, že při nejlepší vůli nedokážu odpovědět. Je dobře možné, že se i v mém případě jednalo o ony sexuologicko-psychoanalytické texty, neboť ty mají přirozený „skandální nádech“, který člověka vábí. Postupně nicméně zjišťujete, že provokativní náboj mají téměř všechny Broukovy texty.

Čím byl Brouk vlastně ve své podstatě nejhlouběji? Filozofem, umělcem, cynikem, dandym?

Byl od každého trochu, a ještě mnohé navíc… což nemyslím jako „pohodlnou“ odpověď nebo frázi. Pokud bychom jej chtěli označit jednou „nálepkou“, alespoň pro mě by jí bylo označení myslitel, a to bez jakéhokoliv patetického nádechu ve vnímání tohoto slova. Avšak ať bychom mu přiřkli jakékoliv nálepky, všechny by je v prvé řadě spojovalo několik charakteristik jeho života a tvorby, s nimiž soustavně nabourával společenské konvence, klišé, (pseudo)hodnoty a tabu: myšlenková objevnost, zároveň radikálnost a nekompromisnost, provokativnost a subverzivnost, sarkasmus a cynismus, skepse (vůči sobě i okolí), ale rovněž zásadovost, férovost či nebojácnost (viz jeho poválečné články, v nichž s břitkostí jako jeden z mála v té době systematicky demaskoval komunistickou ideologii a praktickou politiku komunistické strany, nebo Dopisy z exilu příštím milenkám, jdoucí proti všem tehdejším představám exilu o sobě samém). Vše řečené se odráželo v Broukově mnohovrstevnatém díle, jdoucím od psychoanalýzy a sexuologie přes přírodní vědy, estetiku, lingvistiku, uměleckou kritiku až po politickou publicistiku.

Jak to vlastně bylo s tím jeho skandálem s Máchovými deníky?

Velmi stručně: Brouk uveřejnil ve sborníku Ani labuť ani Lůna, vydaném k 100. výročí básníkova úmrtí, provokativní esej Máchův kult. V něm ostře napadl průběh oficiálních oslav, „ziskuchtivé vydřiduchy„, „slavomamské osobičky„, „vlastence“ atd., kteří si Máchu a jeho dílo přivlastňují a upravují ke svým nízkým účelům. A nutno dodat, že soudy, jež Brouk v příspěvku vznáší, jsou z drtivé většiny platné i dnes. Důvod podání žaloby badatele Karla Janského byl nicméně jiný: Brouk volal po zveřejnění intimních částí Máchova deníku, s čímž Janský nesouhlasil, a v této souvislosti použil výrazy jako „olysalí duchové“ či „pohlaví zarostlé mechem„, v nichž se Janský údajně poznával. Spor skončil nakonec smírem a Broukovou omluvou v tisku. Celý proces detailně zmapoval Pavel Vašák ve své práci Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy (2007).

Neplatí u Brouka, co se některým geniálním mladíkům stává, že po úžasném rozjezdu pak brzy vyhoří? Ty nejšťavnatější texty psal přece jen jako mladík. Pak myslím převládá spíš už ta hořkost, výsměch, cynismus. Nebo to tak není?

V jistém smyslu ano, v jistém ne – museli bychom si přesně říci, co rozumíme pod pojmem „nejšťavnatější“. Řada Broukových textů z pozdějších let je také dost „šťavnatých“, psaných lehkým stylem a ironickým tónem, a zase naopak i v textech z 30. let se objevuje výsměch a cynismus… Zevrubnou odpověď by na vaši otázku mohla přinést až kvalitní Broukova monografie. Sám bych byl nesmírně rád, kdyby se našel někdo, kdo by ji dokázal napsat, nicméně vzhledem k Broukovu širokému tematickému záběru se obávám se, že tak brzy to nebude.

Jak to vlastně vypadá s jeho písemnou pozůstalostí? Vyšlo už to podstatné? Kolik toho zůstává nevydáno?

Po vydání souboru textů z exilových let 1948–1978 Zde trapno existovat (2008) a po letošním Životním slohu už toho bohužel mnoho nezůstává. De facto se jedná pouze o rozsáhlý, téměř pětisetstránkový filozofický spis O šalbě svobody a filosofie, který vznikal v letech 1954–1958. Momentálně jednám s jedním nakladatelem o eventuálním vydání, jež by však zahrnovalo pouze závěr celé studie, který je nicméně z celého spisu tou nejzajímavější a nejhodnotnější částí. Studie Dnes a zítra a esej s typicky „broukovským“ titulem O krásách přírody a smutcích neděle, které byly napsány po druhé světové válce a jejichž vydání již byla připravována, se doposud nepodařilo nalézt, i když určitá naděje tu zřejmě je… To ovšem neplatí o Broukově románu, na němž začal pracovat v Austrálii v 50. letech,, a především potom jeho memoárech; šance na nalezení obou rukopisů – pakliže ještě vůbec existují – je téměř nulová. A přestože se nejedná o rukopisné texty, je nutné se zmínit o dvou knihách – v příštím roce by měl vyjít objemný svazek zahrnující časopisecké a novinové příspěvky z let 1930–1960; tento výbor představí Broukovo dílo v plné šíři jeho zájmů. Také bych rád dotáhl do konce reedici Lidí a věcí z roku 1947, průkopnické práce, dnes svým obsahem aktuálnější než v době vzniku.

Brouk zemřel na předměstí Londýna v roce 1978, zřejmě opuštěn a zapomenut. Víte něco podrobnějšího o jeho posledních letech?

Brouk působil do roku 1977, kdy odešel do důchodu, na jedné z tamějších polytechnik, na níž se věnoval problematice aplikované biologie a potravinám. V roce 1975 vydal na toto téma odbornou práci Plants Consumed by Man, v níž se zaměřil na plodiny využívané člověkem, a to z hlediska jejich geografického rozšíření, fyziologie a etymologie názvů; knihu si také zdařile ilustroval. V roce 1970 prodělal Brouk mozkovou příhodu, v roce 1973 se potřetí rozvedl, v polovině 70. let se jeho zdravotní stav začal ještě zhoršovat – k důsledkům nadměrného kouření a k cukrovce se připojily problémy se zrakem. Potíže se později zkomplikovaly dopravní nehodou, ke které došlo nedlouho před Broukovou smrtí. Vedle celoživotního pesimismu přispíval navíc k zhoršení stavu i pocit opuštěnosti, který Brouk vzhledem ke své značné nepraktičnosti snášel velmi těžce. Zcela příznačně bylo Broukovo tělo nalezeno až několik dní po úmrtí; pohřeb se uskutečnil s minimální účastí, jak odpovídalo Broukovu téměř naprosto samotářskému životu.

LN Mluvil jste s někým, kdo ho znal? S básníkem Františkem Listopadem?

Ano, s Františkem Listopadem jsem se několikrát sešel, navíc mám k dispozici jeho dopisy Broukovi z 50. let. Listopadovo svědectví je nesmírně cenné, neboť byl Broukovým blízkým přítelem, člověkem „naladěným na stejnou vlnu“ – díky tomu a díky své vnímavosti básníka znal Brouka jako málokdo jiný. Vedle Listopada jsem měl možnost hovořit či korespondovat s mnohými dalšími osobami, které znaly Brouka v různých obdobích – Jiří Kárnet, Eva Jiránková, Zdeněk Mastník, Hana Pravdová, Zdena Ehrlichová, Zdeněk Hruban, syn Ivan či švagrová Miroslava ad.

 

Představte si, že byste se s ním setkal. O čem byste s ním mluvil? Na co byste se ho zeptal?

Asi bych s Broukem rád mlčel. Přesně tak, jak napsal Broukovi v jednom dopisu František Listopad: „S Tebou člověk mohl být nějakým způsobem dál samoten, a přece byl s Tebou.

Jiří Peňás

Viktor A. Debnár (1979, Praha) je absolventem Fakulty sociálních věd UK. Publikoval historickou práci Konopí a marihuana: Spojené státy americké a cannabis v první třetině 20. století (2005) a editoval esej Jiřího Kárneta Posmrtný deník: Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi (2009) a čtyři Broukovy publikace: soubor exilových próz Zde trapno existovat (2008), O funkcích práce a osobitosti, O pošetilosti života i smrti (obě 2009) a Životní sloh (2010); vloni zprovoznil webové stránky www.bohuslavbrouk.cz.

Rozhovor byl publikován v Lidových novinách, 1. září 2010, r. XXIII, č. 203, s. 10; naskenovaná verze je k dispozici zde.

Ztratil plán života – rozhovor s Františkem Listopadem

V dobách popřevratových navazuje v Paříži Bohuslav Brouk styky s Hubertem Ripkou, Františkem Kovárnou, s Toyen, Jindřichem Heislerem, Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem, Františkem Listopadem či manželi Jiránkovými. O pařížských letech Bohuslava Brouka vypráví básník, prozaik, režisér a pedagog František Listopad (narozen roku 1921).

Jak jste se spolu seznámili?
Já Brouka před exilem neznal. Věděl jsem o něm, věděl jsem, že je to člověk zajímavý, že patří do surrealistické skupiny, že zná lidi, které znám, že máme společné přátele jako například Toyen nebo lidi kolem filozofické fakulty – byl to pro mě obecně známý člověk se vším všudy, i když ne podrobně, neboť to nebyl někdo mé generace.
Jak jsem se s ním seznámil? To si vůbec nevzpomínám. Ale určitě to bylo až v Paříži a bylo to velmi rychlé seznámení, to znamená, že jsme se rychle stali přáteli. A jestli to bylo seznámení oficiální, někde na nějakém komité exilu, což je možné, i když nepravděpodobné, nebo, a to je pravděpodobnější, jestli to bylo soukromě například v hotelu v rue des Écoles, kde celý hotel byl obýván exulanty, to si již nevzpomínám. Pochopil jsem však, že to není exulant oficiální, ale že je to přítel anarchista.

Jak vypadaly Broukovy pařížské exilové roky?
Brouk měl spoustu problémů, které musel vyřešit a které nemusel řešit doma. Musel se vyrovnávat se situacemi, na které nebyl zvyklý, a s jinými, o kterých nevěděl, že existují. Jednak měl problémy finanční, jednak existenční, také exis­tenciální, jednak bytové, také s dokumenty; to co se týká hájení své budoucnosti – ztratil plán života. Ta ztráta u něj byla velmi silná. On v podstatě možná nehledal nebo tolik nepotřeboval plán života, když byl doma. Ten exil jej do jisté míry překvapil, jako by jej neznal z literatury nebo z nějakých snů, můr. Takže jej to překvapilo a udivilo a on potřeboval hodně času, aby se vzpamatoval. Čili to byl člověk mimo své koleje, pokud bychom nazývali kolejemi to, jak žil předtím.

Víte, kde Brouk v Paříži bydlel?
Bydlel po různu v chambre meublé, to jsou takové hotely, kde si pronajme­te pokoj na měsíc, na rok, takže je to váš byt. A on se hodně stěhoval, protože byl pravděpodobně špatný host. Byl nucen se stěhovat, protože byly situace krajní, kdy rušil klid sousedů anebo pil nebo chodil, klepal na dveře jiným nebo vyváděl věci, takže se stěhoval, nebo byl stěhován. Ale později se myslím uklidnil.

S kým se Brouk stýkal?
Brouk se stýkal s lidmi, s kterými se musel stýkat, protože neznal jiné. To znamená s exulanty, Čechy, a měl dost obtíž se dostat mezi Francouze, například z důvodů lingvistických. Ovšem uměl německy – německy uměl a hovořil –, a když jsme s ním chodili po francouzských putykách, zejména když se napil, tak ovládal jazykový styk mnohem snadněji, dokonce snad i francouzsky. Krom toho on pil víc, než jedl, ačkoliv byl dost otylý, nezajímal se o stravu.

Z čeho žil?
Československý výbor pro pomoc politickým uprchlíkům měl peníze, podporoval některé emigranty a já myslím, že jako jeho tajemník měl dokonce plat. Jestli to byl plat stálý nebo nestálý, to si nevzpomínám. V každém případě měl peníze a měl určité možnosti tu a tam dostávat peníze odjinud, ale to jsou věci, které nevím přesně. V každém případě si také peníze půjčoval, zejména od Čechoslováků-emigrantů a od takových těch oficiálnějších exulantů, kteří měli podporu různých vlád nebo institucí. Peníze si půjčoval a nevracel a měl s tím velké nepříjemnosti. Také když mu někdo pomohl, neznamenalo to, že si koupil jeho přízeň. On byl takzvaně nevděčný – čím blíž, tím dál. Čili, když mu někdo pomohl, tím víc se dostával do nebezpečí, že jej jednoho dne Brouk odmrští.

Přispíval mimo exulantských tiskovin do nějakého francouzského periodika?
Asi ne. Já jej vyzýval, tenkrát jsem spolupracoval s pařížskými novinami, aby se s nimi pokoušel o spolupráci, někdo by mu to ovšem musel překládat. Myslel jsem si, že Brouk by mohl být po jisté stránce zajímavým přispěvatelem, protože hledali někoho, kdo není typický emigrant, protože on nebyl, ale myslím, že on na to neměl ani trpělivost, ani čas, ani chuť. Krom toho noviny byly dost špatně placené, takže by bylo značně obtížné platit ještě překladatele.

Bavili jste se o své literární tvorbě?
On se vyhýbal se mnou a s přáteli, s kterými jsme tu a tam byli, někteří také Francouzi, o sobě mluvit jako o literátovi. Jako by neexistoval ten rozměr člověka, který píše nebo který studuje nebo který je vědcem. Jako by to byl jen člověk normální, obyčejný. I my dva, ačkoliv jsem byl jeho kolega co do tvorby, jsme se vyhýbali, on se vyhýbal mluvit o těchto věcech. A já myslím, že skutečně jsme o tom nemluvili, já jsem mu asi neukazoval nic z toho, co píšu, a pokud jsem později tu a tam něco ukázal, tak to bylo jen tak mimo­chodem.

Stýkal se Brouk s Toyen a Jindřichem Heislerem?
Ano, a byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je blízko. Toyen s Jindřichem Heislerem žili v ateliéru, ona měla ateliér blízko Pantheonu, v té čtvrti, kde žil Brouk v jednom z hotelů. Brouk je navštěvoval často se mnou a Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč. Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala. To bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.

Viktor A. Debnár

Rozhovor byl uveřejněn v Literárních novinách, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10; přetištěn byl ve výboru Broukových exilových textů Zde trapno existovat (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008).

Více se o Broukových exilových letech v Paříži můžete dočíst z připravovaného knižního rozhovoru, pracovně nazvaného Listopad od jara do zimy (2006), Stanislava Škody Františkem Listopadem, v rozhovoru Martina Gromana s Evou Jiránkovou Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63 a v článku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk (Literární noviny, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10).

František Listopad, Praha, říjen 2007 (foto David Port)

Viktor A. Debnár, New York, květen 2009 (foto Kateřina Peklová)

Z rozhovoru s Františkem Listopadem (1921)

[…] V Paříži jste se stýkal s Bohuslavem Broukem.
On pro mě byl vždycky Brouček. Potřeboval nějak vyplivnout svoji zlobu na celej svět. Věděl jsem, že trpí, ztratil ženu, ztratil dítě, (1) ztratil pohodlnej komfortní život. V Paříži jsme spolu chodili na podivná místa. On miloval pajzly. Kamkoliv vstoupil, vždycky se rychle stal středem pozornosti. Ta doba, kterou jsem s ním strávil, byla neuvěřitelá.

Jeho žena (2) zůstala v Čechách?
Zůstala tam a myslím, že s ním nechtěla odejít. Brouk jakoby ztratil i jazyk, tak jako já. Jenomže já si našel rychle něco jiného. Našel jsem obraz, měl jsem televizi (3) a krom toho jsem se jaksi snadněji zapojil do francouzského života, měl jsem dívku Francouzku, takže to všechno bylo snadnější, a měl jsem zaměstnání. […]

Z připravovaného knižního rozhovoru, pracovně nazvaného Listopad od jara do zimy (2006), Stanislava Škody Františkem Listopadem; více se můžete dočíst v rozhovoru Viktora A. Debnára s F. Listopadem Ztratil plán života, Literární noviny, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10 a v rozhovoru Martina Gromana s Evou Jiránkovou Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.


Poznámky

1 Ve skutečnosti nechal Brouk v ČSR děti dvě – syny Ivana (1942) a Vladimíra (1946).

2 Miroslava „Áťa“ Bulovová (1917–1994), sestra manželky Konstantina Biebla.

3 F. Listopad pracoval pro francouzskou televizi.

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad (Praha, říjen 2007)

František Listopad (po r. 2000)

Z rozhovoru s Evou Jiránkovou (1921)

[…] A protože se náš hovor neodvratně stáčí k exilu, nezbylo než dojít zpět na Národní třídu a vystoupat do kavárny Louvre. U sklenky sektu se Eva Jiránková rozhovořila o neoptimistických začátcích svého exulantského života.
V Paříži jsme jedli jenom palačinky a bagety a pili víno, protože to bylo nejlevnější. Ve stejném hotelu s námi žil Ivan Herben se svou paní a ta mi ukázala, jak se žehlí pánská košile, protože jsem na to v životě nesáhla. Na všechno vždycky byla služebná. Taky mě nauči­la vařit ta nejzákladnější jídla, v té době jsem totiž uměla jenom čaj. Žil tam s námi profesor Kovárna s paní a řada dalších Čechů. Když jeden neměl co jíst, tak šel vedle a půjčil si. Byl to takový kruh, v němž kolovalo jídlo i peníze. Za Kovárnou tam chodil Hubert Ripka a sedělo se do rána. Tam jsem taky poznala básníka Františka Listopada nebo estetika Bohuslava Brouka z rodiny vlastnící obchodní dům Brouk a Babka. Doktor Brouk se živil, jak mohl. Nedalo se to­ho moc dělat, vlastně jenom navlíkat perličky nebo rolovat prezer­vativy. Můj manžel řekl, že by raději umřel, než by to dělal. Brouk to ale dělal a sbíral narolované prezervativy po všech známých, kteří mu pomáhali, a vozil to vlakem do Lyonu. Jednou se mu celá týden­ní zakázka rozsypala na nástupišti v metru a on od toho utekl. […]

Jaké byly první Vánoce v Paříži?
To přijel Peroutka se Slávkou a byl u nás taky Brouk. V tom ho­telu se skoro netopilo. Paříž ještě tři roky po válce byla v zoufalém stavu, nebylo uhlí, mlíko, jídla taky nebylo moc. Zima v hotelu by­la taková, že moje dítě muselo sedět pořad v posteli. Seděli jsme v zimnících a měli jsem vánoční večeři. […]

Takže jste zažila Paříž plnou existencionalistů. Jak ale existovali lidé kolem vás. Kovárna, Brouk, Ripka, Herbenovi, jak oni snášeli nový život v totálně změněné životní situaci?
Brouk byl často ožralý (smích). Ten si se sebou nevěděl rady, byl zoufalý. Byl to pří­tel Toyen, studoval psychoanalýzu, medicínu, estetiku a antropologii, ale byl úplně ne­schopen života. Nepraktickej a hrozně milej a chytrej. Můj manžel chodil na přednášky na Sorbonnu, dcera do školky a my, Brouk, Listopad a já, jsme seděli na březích Seiny a toulali se po Paříži. Brouk často skončil na policii, která ho našla někde opilého, pak se ráno vrátil k nám a neměl pásek a tkaničky, protože mu to policajti sebrali. Tak jsme pro něho sháněli tkaničky a provaz místo opas­ku. S Broukem jsem taky jednou v arabské čtvrti prodala zimník mého muže, abychom měli na večeři – bylo parné léto, večeře by­la důležitější než kabát. Kovárna byl zalezlý a třeba celou noc s Ripkou dělali politiku. Občas k nám chodila Meda Sokolová, pozdější Meda Mládková. […]

Vy jste vlastně, kromě té zubařské laborantky za války, nikdy nepracovala. Ne že bych to po vás vyžadoval, ale změnilo se to v Londýně?
První skutečné zaměstnání jsem dostala, když mi bylo třicet devět let. Dělala jsem nákupčí klobouků pro obchodní dům Libertys. Asi jsem to dostala na ksicht. Kamarádka mě přinutila, abych šla na konkurs. Seděla jsem v takové velké místnosti u Libertys, za dvěma stoly tam trůnili dva ředitelé, kouřili dýmky; nerozuměla jsem slovo z toho, co povídali. Jen jsem jim vyložila, že jsem byla v Paříži a že mám ráda klobouky a oni mi za týden poslali dopis, že mě angažujou. Neměla jsem o tom páru. Patnáct let jsem pak ale jezdila po celém světě a nakupovala klobouky. Časem jsem ke kloboukům dostala i oddělení Haute couture. Dvakrát do roka jsem byla v New Yorku a Washingtonu, potom Švýcarsko, Mi­lán, Řím, Florencie. Všude jsem bydlela v těch nejluxusnejších hotelích; do Paříže mě posíla­li čtyřikrát do roka na týden. Ten kontrast byl šílený, když jsem v Paříži byla o hladu, a pak jsem tam patnáct let jezdila a bydlela jsem v Grand hotelu a mela jsem k dispozici auto se šoférem a jezdila jsem na přehlídky k Christian Dior a Yves Saint Laurent. Byla jsem na první přehlídce Laurenta, když ode­šel od Diora. Měl skvělý úspěch. Seděli jsme na zlatých židličkách a já jsem vzpomínala na to, jak jsme s Broukem a Listopadem seděli na la­vičkách, koukali na Seinu a měli hlad. […]

Ukázka pochází z rozhovoru Martina Gromana Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005). Rozhovor zaměřený pouze na Broukovu osobu je součástí pořadu Český Sigmund Freud — Bohuslav Brouk, Český rozhlas 3 — Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno