Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Mareš

Brouk a Michal Mareš

Statečný reportér

Ad Lidové novinyOrientace, 13. 2. 2010: Příběhy z periferie republiky

Vzpomínka na Michala Mareše[1] mi vybavila dobu po válce, kdy mně jeho reportáže v Dnešku o zločinných přehmatech hlavně v pohraničí formovaly světonázor. My, kteří jsme tuto poválečnou éru prožívali, trápili jsme se bezmocí nad tehdejšími zlořády – ať už šlo o rozkrádání státního majetku, nebo nelidskosti kolem divokého odsunu Němců. Stateční reportéři jako Michal Mareš byli tenkrát zdravotní liškou našeho veřejného života a dík patří Peroutkovi, že věnoval prostor v Lidových novináchi v Dnešku jeho psaní. Těší mě ocenění jiné, charakterově silné sortě komunistů. Patřil k ní například i Bohuslav Brouk. Ten vystoupil z KSČ po vyjádření vlivného člena strany, že demokracie u nás by byla uchována jen při existenci ostatních stran.[2]

Jan Roman, Brno

Reakce čtenáře byla otištěna v deníku Lidové noviny, 16. února 2010.

 

Poznámky (autora webu)

[1] Michal Mareš (vl. jm. Josef Mareš, 1893–1971) byl novinář, spisovatel a básník, více na  https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Mareš.

[2] Brouk byl jedním z mála intelektuálů poválečného období, který důsledně a nekompromisně vystupoval proti praktikám Komunistické strany Československa; tyto Broukovy aktivity mu dokonce vynesly zákaz publikovat v Českých zemích, Brouk nakonec našel prostor v bratislavském časopise Nové prúdy v našom súčasnom živote. Rozsáhlý výbor z jeho tehdejší publicistiky obsahují dva svazky: Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000) a Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014). Článkovou bibliografii najdete zde.

 

Louny, 20. 9. 1946

Milý Michale,

dočetl jsem se v minulém Dnešku, že nastoupíš souboj se soudem. Tvá řeč, kterou hodláš přednést na svoji obhajobu, se mi moc líbila. Jsem jen zvědav, zda Ti i tato předčasná obhajoba nebude přičtena k tíži jako zákonem nedovolené ovlivňování soudu. Vyslovuji Ti své nejvřelejší sympatie (též od Ati) a srdečně Tě zdravím.

Tvůj
Brouk

Dopis byl otištěn v publikaci Michala Mareše Přicházím z periferie republiky (ed. Michal Jareš. Praha: Academia, 2009, s. 129), v níž jsou po více jak šedesáti letech shromážděny příspěvky novináře, spisovatele a anarchisty Michala Mareše z poválečného období, které vycházely v Peroutkově Dnešku a Svobodných novinách. Vůbec poprvé jsou uveřejněny v celé své šíři, doplněné o další doposud neznámé příspěvky, které Peroutka odmítl tisknout. Z Marešových otištěných příspěvků známe pouze poněkud „utajený“ výběr, který vyšel v knize Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (nakl. Prostor 1999, ed. Pavel Koukal), jenž byl ale připojen za samotné vzpomínky bez jakékoliv anotace, a dále z nekomentovaných a spíše náhodně vybraných fragmentů, které jsou otištěny v Revolver Revue 1997, č. 34. V této edici jsme se rozhodli konečně v relativní úplnosti shromáždit Marešovy i dnes poněkud kontroverzní články, týkající se odsunu Němců, problémů v pohraničí s novodobými zlatokopy, národními správci i rozkrádáním a devalvací základních lidských hodnot, ale i pochopení pro čestné chování a drobné a přesné popisy figurek a lidí z okraje. Vedle toho jsme se rozhodli publikovat také aktuální čtenářské dopisy z Dnešku, které reagují na Marešovy reportáže.

 

Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky (Academia, 2009), obálka

Bohuslav Brouk s přáteli po druhé promoci, druhý zleva Michal Mareš (listopad 1946)

Rudolf Vévoda: „Nechci být kůlem vyhlášek“: František Halas a jeho politická cesta po roce 1954

[…] Na aktivu spisovatelů-komunistů v květnu 1946 Ladislav Štoll sice kritizoval vedení Syndikátu [českých spisovatelů – pozn. autora webu], ale nikoho nejmenoval a vůbec hovořil dosti všeobecně.1 Naproti tomu ještě na aktivu kulturních pracovníků, konaném 12. 2. 1948, bral Halase v ochranu před útoky Brouka a Černého – sám Čivrného šéf, Gustav Bareš. Na adresu tzv. kulturní reakce mimo jiné uvedl: „Chtěli by upírat právo mluvit jménem české kultury S. K. Neumannovi, Nejedlému, Halasovi, Olbrachtovi, místo toho by chtěli Peroutku, Brouka, Mareše.“2 Přízeň mocných tedy dosud trvala. Jistě tomu napomohl i Halasův podpis pod ustavujícím prohlášením komunisty ovládané Kulturní obce (v říjnu 1946), ve kterém se mimo jiné vyjadřovala radost nad tím, že náš lid „jednou provždy překonal svou závislost na zhoubných předmnichovských poměrech mezinárodních i vnitřních.3 […]

Úryvek ze sborníku Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1947: Materiály z konference uskutečněné 11.–13. 6. 1997 v Praze. Ed. Petr Hruška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1998, s. 54; příspěvek je k dispozici zde, celý sborník potom zde.

Poznámky

1Za rok své existence Syndikát se neprojevil, ačkoliv zde byla řada velmi důležitých problémů. Ani nyní před volbama, kdy se jedná o tak vážný krok, Syndikát jako obhájce důsledné demokracie nevystoupil.“ SÚA, fond 19/7 (Kulturně propagační oddělení ÚV KSČ), sign. 681. V. Řezáč se na zmíněném aktivu, konaném 10. 5. 1946, pokusil Syndikát hájit: „Reakční tisk označuje Syndikát za hnízdo komunistů.

2 Tamtéž, sign. 71.

3 V. Černý, Skutečnost svoboda, Praha 1995, s. 411.

 

Sborník Rok 1947 (1998, obálka)