Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv méněcennost
Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století
Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.
Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.
Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.
Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.
Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.
A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.
Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…
Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.
Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014
V lednu vychází Broukovy Soukromé tisky
Při příležitosti 100. výročí narození Bohuslava Brouka (19. listopadu 1912) a 35. výročí jeho úmrtí (19. ledna 1978) vychází publikace Soukromé tisky, kterou vydávají ve 200 číslovaných výtiscích synové Ivan a Vladimír Broukovi.
Kniha obsahuje eseje Onanie jakožto světový názor, Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu (Jindřich Štyrský), Máchův kult, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství: Sanatorium pro méněcenné, Židovství – dílo árijců, Stoupa života, Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity, Bludnost jedné představy, Dopisy z exilu příštím milenkám a O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie.
K vydání připravil, ediční poznámkou a poznámkou o autorovi opatřil, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár, který je rovněž autorem obálky (viz níže). Typografie a sazba písmem Regula Old Face Střešovické písmolijny Viktor A. Debnár a Veronika Daňhelová.
Rozsah 264 str., vychází v Praze v lednu 2013.
Publikace nebude distribuována oficiálními distribučními kanály – zájemci nechť se ozvou editorovi V. A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz, popřípadě na tel. č. 224 809 119. Cena 249 Kč.
Bohuslav Brouk: Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár
Z korespondence se Zdeňkem Hrubanem (1921-2011)
[…] Vzpomínáte též na mé obrazy. Ty jsou povětšinou v Národní galerii, kam se dostaly konfiskací, zpronevěrou a částečně i odprodejem. Mám tu na památku jen jednoho Špálu (1), kterého mi přivezl předloni můj syn. Knihy, které jsem napsal, nevlastním, poněvadž jsem přes hranice přešel jen s aktovkou, do níž se sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby. Byl jsem na útěku dva měsíce v lágru v Německu, pak tři roky v Paříži a dalších osm let jsem žil v Austrálii a od roku 1958 v Londýně, kde už doufám složit své kosti. Píšete, že jste přesedlal na patologii a že píšete občas o prostatě a epidydimis. Já se stal biologem a pracuji na knížce (2) o morfologii poživatelných rostlinných struktur. Prostě řečeno, jsem nyní botanik specializovaný na zeleninu, ovoce, ořechy atd. […]
Z dopisu z 18. září 1970
[…] Pokud jde o článek o češství, myslím, že já jsem právě osoba nejnepovolanější k jeho napsání. Považuji náboženství a národnost za přežitky, jejichž rozdmychování vede jen k potížím v organisaci lidstva. Co je češství? Překlad němectví do češtiny nebo, laskavěji řečeno, část středoevropanství? Nikdy jsem se rozumově nepozastavoval nad Schauerovým článkem (3) tážícím se, má-li to cenu být bilinguisty, jimiž Češi vždy musí zůstat. Také plně chápu, že Marx (nebo Engels?) se v amerických novinách pustil do Palackého, že vzkřisuje český národ. Člověk by myslil, že v moderním světě bude ubývat národů a ono je tomu naopak. Stali se novým národem Slováci a tady zase Velšané a Irové. Ale je to pochopitelné, čím víc národů, tím víc ministerských křesel, ať jde o černochy nebo o bělochy.
Když jsem žil v Paříži napsal jsem z rozmaru článek nadezvaný O pocitu méněcennosti národu českého. Nic svéráznějšího jsem na českém národě nepostřehl. Mám moc rád Viktora Dyka. Píše moc hezky o českém národě a vlasti: „Komický, ubohý národ, komická ospalá zem – Na den svatého Rufa, na Poli moravském.“ A byl snad někdy nějaký větší český národovec než Viktor Dyk? Můj učitel, Emanuel Rádl, říkával: „Za nějaký čas nebude národnostních překážek a lidé budou měnit národnost jako košili.“ Nevím, jak to přesně myslil, ale nevidím v tom žádnou výhodu, měla-li by se ta změna národnosti stát také změnou jazyka. Nejrozumnější by bylo zavést jednotnou řeč po celém světě a chce-li někdo se učit také jiným, ať si tak dělá. Jedes Tierchen hat sein Plaesierchen, a dopřejme mu to. Ale nezapomeňme na kulturu. Co dala česká kultura světu? Nemohu si vzpomenout, co by to mohlo být, ale je jisté, že nemohla toho dát mnoho, poněvadž byla právě formována v češtině, jazyku nesrozumitelném většině lidí. Kdybychom nepsali česky, nýbrž v nějakém světovém, jednotném jazyku, pak bychom bývali také psali lépe. […]
Se srdečným pozdravem
Váš
Bohuslav Brouk
(tj. mé jméno i národnost)
Z dopisu z 10. listopadu 1970
[…] Studii Pocit méněcennosti národu českého nemohu sehnat. Prof. Stránský už je příliš stár, aby se upamatoval, co s ní učinil, a jinak už sotva kdo existuje z těch, co ji obdrželi. Vymíráme a nejde proti tomu nic dělat. Mně se jen stěží povedlo vyprostit se hrobařovi z lopaty mezi Vánocemi a Sylvestrem. Udeřil mne šlak, jak se po česku říká, ale neztratil jsem vědomí, nýbrž schopnost řeči. Stalo se mi to v podzemce a vůbec jsem nic nepozoroval, až u východu, když jsem zkoušel se dorozumět s vrátným a nešlo to. Přesto jsem hrdinně bojoval s mrtvicí po tři hodiny a teprve pak se navrátil domů do lože, kde jsem prospal celé tři týdny. […]
Z dopisu z 15. března 1971
Milý pane doktore,
za rok se toho seběhlo u mne hodně. Rozvedl jsem se a žena odjede počátkem ledna do Montrealu – do Kanady. V létě jsem navštívil Prahu. Trochu jsem se bál, zvláště když mi Praha neudělila visum a když jsem vyjel na osobní zodpovědnost londýnského konsula. Tož, vyjel jsem „domů“ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je jak bývala – jenom špinavější, zanedbanější a sešlá.
Dnes jsem se konečně dostal k vánoční korespondenci, neboť do dneška jsem byl pilně zaměstnán dokončováním svého M. S. pro nakladatele (Academic Press). Kniha vyjde prý do roka a pojednává o poživatelných rostlinách. Končím tedy své „dílo“ studií o zelenině, rostlinných nápojích a kuřivu. […]
Jsem rád, že Vaše ratolesti řádně prosperují a osobně sympatisuji s Vaší dcerou nemající dosud zájem o nic.
Vloni tuto dobu jsem byl v Nizozemí a sjezdil jsem veškeré tamní města i městečka. Po Londýně je to opravdová vzpruha a nechtěl bych trávit dovolenou v prostředí horším Londýna – v Novém světě. […]
Z dopisu z [prosince 1972]
[…] Děkuji Vám též mnohokráte za „papíry“ (nemohu si teď vzpomenout na české slovo, ale právě mně prolétlo hlavou, že se tomu říkalo separáty). U prostaty se sejdeme, říkávalo se za mladých časů a teď ve stáří je člověk konfrontován s prostatou ježkovou (Pro ježkovy oči!). Tyto práce mi připomínají cytologii, které jsem se dost poctivě věnoval (ovšem jen teoreticky a nikoliv i prakticky jako Vy) před tím, než jsem se oddal sepisování své knihy. Dnes věnuji celkem všechen čas své knize a obrázkům všelikých rostlin, jimiž je kniha doprovázena. Urobil jsem celkem asi 800 kreseb, což je obzvláštní, neboť jsem z těch lidí, kteří nedovedou namalovat ani krabičku od sirek. Kniha se bude jmenovat PLANTS CONSUMED BY MAN a měl jsem co dělat prosadit tento nepopulární titul u nakladatele. Od Vánoc jsem neměl jedné prázdné neděle a celkem to cítím i na svém tělesném stavu. Dnes jsem odnesl do Academic Press korektury a po svém návratu domů jsem zplodil tento dopis. To je jediná přestávka v dlouhém plahočení. […]
P. S. Na letošní prázdniny chci jet opětně do ČSR. Neměl byste o něco zájem z domova? (4)
Z dopisu z 29. března 1973
Profesor Zdeněk Hruban (nar. 15. června 1921 v Přerově, zem. 18. září 2011 v Chicagu, USA), patolog. Medicínu studoval v Brně, Praze, Hradci Králové a německých Roztokách, odešel do exilu v červnu 1948, úředník Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) ve Frankfurtu nad Mohanem, koncem roku 1951 se přestěhoval do Spojených států amerických, studium medicíny a filozofie na University of Chicago, kde také později působil jako profesor na Pritzker School of Medicine (do r. 1991), v sedmdesátých letech spoluzaložil Archiv Čechů a Slováků v zahraničí (ACASA), člen Společnosti pro vědy a umění (SVU). Po II. světové válce přeložil knihu Heinricha Menga Ochrana duševního zdraví: Úvod do diagnostiky, bádání a užití psychohygieny (Praha, 1949; z důvodu odchodu Z. Hrubana do exilu byl jako překladatel uveden M. Hruban), jejíž překlad konzultoval i s Bohuslavem Broukem. Zdeněk Hruban je autorem četných vědeckých publikací – např. The Effects of Simultaneous Administration of Phenylalanine and Pyridoxine Antagonists on the Growth of Murphy-Sturm Lymphosarcoma (1956), Effect of Beta-3-Thienylalanine on the Ultrastructure of Hepatocytes and Acinar Cells of Pancreas (1963), Microbodies and Related Particles: Morphology, Biochemistry, and Physiology (1969, spoluautor), Dvacet let od smrti generála Lva Prchaly (1983) a desítek odborných studií, nositel české Medaile Za zásluhy (1998).
Poznámky
1 Brouk o Špálovi rovněž publikoval článek Klenoty z tvorby Václava Špály, Český život, 20. listopadu 1947, r. I, č. 11, s. 150–151.
2 Plants Consumed by Man. Obálka ?, fotografie H. C. D. de Wit. Ilustrace autor. London – New York – San Francisco: Academic Press, 1975.
3 G., H. [= SCHAUER, Hubert G.]. Naše dvě otázky. Čas, 20. prosince 1886, r. I, č. 1, s. 1-4.
4 Brouk nakonec z důvodu přílišných požadavků komunistického režimu další cestu do ČSSR odmítl.
Dopis Zdeňkovi Hrubanovi, 18. září 1970
jap: Brouk, Bohuslav Brouk
Brouk, Bohuslav Brouk
„Kdyby pocit méněcennosti nesžíral neustále lidské duše, kdyby lidé nezápasili neustále o prvenství, kdyby nechtěli kdekoho předčit, plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně…“
Filozof, sociolog, esejista a provokatér Bohuslav Brouk (1912-1978) je jednou z pozapomenutých postav meziválečné levicově orientované avantgardy. V devadesátých letech se reedice jeho prací vyskytly spíše jen výjimečně (např. stať s kultovním statusem Autosexualismus a psycherotismus), teprve v poslední době se Broukovu dílu dostává větší pozornosti; díky péči editora Viktora A. Debnára a nakladatelství Volvox Globator se do knihkupectví nedávno dostaly dva útlé svazky Broukových esejů, které jsou zrcadlem autorova osobního zaujetí pro psychoanalýzu a její závěry.
První z nich, O pošetilosti života i smrti, pojednává o fenoménu sebevraždy, nezaujatý vhled do právě té přihrádky lidské duše, kde se myšlenky na dobrovolnou smrt rodí, způsobil, že první vydání knihy bylo v roce 1936 kvůli „veřejnému podněcování ke zločinu“ soudně zabaveno. Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti, z níž pochází výše uvedený citát, pojednává o činnosti, jíž si lidstvo vzalo za svou jako jednu z nejdůležitějších – pracovním procesu. Jako zapřísáhlý freudián ovšem podrobuje tento základní tmel našeho konání nekompromisní kritice, honbu za lepší budoucností, hromadění majetku a vytváření si společenského postavení vidí jako upachtěné erotické soupeření o nedosažitelného ideálního partnera.
Rozporuplná Broukova osobnost sarkastickým rozkrýváním pseudohodnot moderní společnosti (po únoru 1948 byl díky své literární činnosti samozřejmě nucen emigrovat) by přesně zacíleným pojmenováním našich nejbytostnějších poklesků byla nejspíš černou ovcí i dnes. Nelichotivé závěry, ke kterým dochází, jsou totiž platné ať už žijeme pod srpem, kladivem a hvězdou nebo v dnešní demokracii.
jap
Recenze byla publikována v Metropolis Live (Brno), červenec 2009, č. ?, s. 17; verze .pdf je ke stažení zde.
Miloslav Caňko: Vše spočívá v libidu
Vše spočívá v libidu
Bohuslav Brouk a cesta beznadějné experimentace
V ediční péči Viktora A. Debnára vyšly další dva svazky díla pozapomenutého souputníka meziválečných surrealistů, Bohuslava Brouka. Jeho práce, založené na psychoanalytickém přístupu, zkoumají nejen sex jako utopickou touhu po absolutnu, ale také sebevraždy nebo věčnou nespokojenost s vlastním životem.
Šaldovo proslulé – doslova legendární, to znamená do omrzení citované despektní zvolání „Vůbec, tenhleten Brouk!“ bylo před několika málo lety patrně tím jediným, co Bohuslava Brouka (1912-1978), jednoho ze zakladatelů meziválečné surrealistické skupiny, udržovalo v širším kulturním povědomí. Dva tituly vydané v roce 1992 v Odeonu (Lidská duše a sex; Autosexualismus a psychoerotismus) se ještě po přelomu tisíciletí prodávaly v Levných knihách. O čem za těchto okolností svědčí nynější editorská iniciativa Viktora A. Debnára a dvou velkých nakladatelství, která této iniciativě poskytla prostor? Loni vyšel rozsáhlý soubor textů z Broukova exilového období Zde trapno existovat (Host 2008), letošní jaro přineslo dvě jeho studie z třicátých let: O funkcích práce a osobitosti a O pošetilosti života i smrti. Mohl by se „enfant terrible české avantgardy“ nyní stát vyloženě čteným autorem?
Vůle k moci a komplex méněcennosti
Bohuslav Brouk bývá tradičně zařazován do kontextu české meziválečné avantgardy. Jeho textům nelze nepřiznat jistou intelektuální bojovnost, která takové čtení podporuje. Kromě toho se hlásil k diskursům, o něž zdejší surrealisté opírali své „vědecké“ ambice: od svých publikačních začátků v první polovině třicátých let se profiloval především jako popularizátor psychoanalýzy, z jejíchž hlavních linií (freudovská psychoanalýza, jungovská hlubinná psychologie, adlerovská individuální psychologie) dával postupně přednost posledně jmenované.
V „odstranění rozporů mezi učením Freudovým a Adlerovým“ měl podle jeho vlastních slov spočívat hlavní teoretický význam knihy O funkcích práce a osobitosti (1938). V nejrůznějších oblastech života – v mezilidských vztazích, v kultuře, politice aj. jsou stopovány projevy vůle k moci a „komplexu méněcennosti“. Všechny projevy činorodosti, uměnímilovnosti, ba i striktního bazírování na morálních zásadách – to vše je vztaženo k týmž dvěma základním pohnutkám: k touze opanovat si druhé a k potřebě kompenzovat si vědomí životních debaklů. Nicméně oba tyto motivy, jakkoli jsou nejprve označeny za univerzální zdroj všeho lidského jednání, posléze odhalují ještě původnější příčinu v působení libida.
Sexuální strádání a hlušina citů
Toto pozměňující přitakání Freudovu pansexualismu Brouka do značné míry sbližuje s postoji ostatních surrealistů. Přesto jeho názor na lidskou sexualitu působí nakonec více než překvapivě: Brouk totiž – na rozdíl od Teiga – nepřijímá takzvanou represivní hypotézu, podle níž je sexualita sférou nezcizitelných radostí, jakýmsi „mobilním“ rájem životní plnosti, k němuž pouze zbývá zjednat/zjednávat si volný přístup – odstranit/odstraňovat všechny historicky podmíněné morální předsudky. Bytostný demystifikátor zde na – opak vidí truchlivé údolí „stínů“ (iluzí) a jejich (nikdy ne definitivní) „smrti“ (opakovaných zklamání). Erotická nouze, či doslova “ strastiplnost našeho sexuálního života (naprosto není) podmíněna odstranitelnými příčinami“, ať už sociálními nebo ideologickými, nýbrž představuje věčný lidský úděl, jemuž se nelze vymknout ani pošetilým odhalováním (ve skutečnosti vynalézáním) apartních zvráceností. Proti nepřebernému bohatství perverzí stojí neměnnost a prostota ke smutku odsuzující, neboť nenaplnitelné (v jádru utopické) touhy – touhy po „Absolutnu“ plně fyzického citu, po maximální a co nejprůzračnější citovosti plně fyzických prožitků: „Ideál lidského sexuálního života je uniformní ( ) Žádné zvláštní erotické choutky, a tudíž žádné svérázné typy milovníků vpravdě neexistují. ( ) Opravdu přirozený a v mezích lidských možností eroticky dokonalý pohlavní život vedou jedině lidé, kteří se neomezují na vzruchy postačující jim k vyprovokování orgasmu a kteří co nejčastěji dosahují svých rozkoší stykem s partnerem, kterého opravdu milují.“
Takto uvažuje autor, který se takřka v téže době, nanejvýš o rok dříve (1937) vysmíval monogamii a její zpečetění v legálním sňatku pokládal za „sanatorium pro méněcenné„? Přechýlení k opačnému pólu je tu jen zdánlivé. Pokračování právě citovaných slov je opětovným “ uzemněním“ vší idealistické romantiky: z lidí, kteří „opravdu milují“, se klubou “ lidé prožívající nesčetné, ale láskyplné poměry, opouštějíce svého partnera vždy, jakmile jejich láska k němu počne ochabovat“. Cituprostými pletkami se sexuální život mění v hlušinu, jež postrádá sebemenší hodnotu. Proto však ještě představa trvalé, úředně a ekonomicky zpečetěné monogamie nepřestává být pro Brouka představou „nevylíčitelné trýzně“. „Věčné, zklamáním nekončící lásky tak jako tak nikdo nikdy nedosáhne.“ „Jest nezbytné, abychom měli vždy na paměti dvě základní poučení: jednak, že všichni lidé touží po lásce, jednak, že všechny lásky v poměrně krátké době uhasínají. Proto nemohou být spokojeni se svým sexuálním životem ani chlípní býčkové, cílící k pouhému orgasmu (…), ani manželé, omezující se trvale a výhradně na jednoho a téhož úředně jim povoleného partnera, i když s ním vstoupili ve stav manželský čistě z lásky.“ Jediné, co lze vzhledem k řečenému doporučit rozumnému člověku, je „planá“ a „beznadějná experimentace“.
Hladový sytému nevěří
Podobnou myšlenku, rozšířenou na všechny aspekty existence, přináší pozdější Bludnost jedné představy (1940), zabývající se nezkonejšitelnou nespokojeností člověka s vlastním životem. Tato neukojenost je rovněž spjata s iluzí, že druzí lidé žijí šťastněji, respektive s vírou, že štěstí se skrývá v těch životních alternativách, které člověk nezvolil či které mu byly odepřeny. Teze o hladovém, který nevěří sytému, nadhazuje téma procházející mnoha literárními díly moderní doby a s plnou silou vyjevené, rozebírané – i rozmělňované – v existencialismu.
Jemu jako by se místy blížila druhá z nyní publikovaných knih, O pošetilosti života i smrti, původním titulem O smrti, lásce a žárlivosti (1936). Spis věnovaný historickým (kulturním) a morálním aspektům problému sebevraždy (úvod přináší důkladný rozbor pojmu sebevraždy, jeho cizojazyčných ekvivalentů, a zdařilý pokus o jeho elementární definici), tento spis proslul především jako jeden z mála, jemuž se v podmínkách první republiky podařilo vyprovokovat soudně nařízenou konfiskaci a zničení většiny nákladu. Důvodem bylo několik pasáží, právními experty zhodnocených jako přečin veřejného podněcování ke zločinu (např. k sebevražednému atentátu). Dnes na knize vedle úctyhodného korpusu „pikantních“ selbstmordů, čerpaných ovšem převážně z literatury a mýtů, upoutávají prvky vědomé ironie i objektivního humoru, plynoucího z jistých typicky broukovských formulačních nuancí: „Samson, chtěje se pomstíti filištínským, kteří jej oslepili, nalehl na sloupy domu, v němž se sešlo mnoho jejich lidu, a v troskách zříceného domu, jak si toho předem byl dobře vědom, zahynul s ostatními.“
Miloslav Caňko
Autor je bohemista.
Recenze byla publikována v kulturním čtrnáctideníku A2, 19. srpna 2009, r. V, č. 17, s. 8 (.pdf verze)
Miloslav Caňko
Bohuslav Brouk 