Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Mukařovský

Markéta Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu

Magisterská diplomová práce Markéty Kuchařové se zabývá surrealistickým objektem a jeho reflexemi u českých teoretiků.

V první části práce je představena problematika surrealistického objektu a subjekt-objektových vztahů v surrealismu. Představeno je zde Bretonovo filosofické uchopení surrealistického objektu, též jeho pojetí krize objektu. V rámci první části práce je nastíněna podstata nalezeného objektu, koncept křečovité krásy a Dalího paranoicko-kritická metoda jako jeden z dalších zdrojů surrealistické obraznosti. Druhá část práce se zaměřuje na reflexi předmětnosti surrealismu a na vztahy umění a skutečnosti v myšlení Jana Mukařovského. Třetí část práce konceptualizuje estetiku Bohuslava Brouka ve světle surrealismu. V této části je stručně naznačen rámec Broukova pojetí subjekt-objektových vztahů, též jeho interpretace surrealistického objektu. Poslední část naznačuje Teigeho pojetí surrealistické tvorby vzhledem ke zdrojům surrealistické obraznosti.

Práce byla obhájena v září 2016 na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; samotná práce a další související dokumenty jsou k dispozici ke stažení zde.

M. Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu (diplomová práce, 2016), titulní list

Reklamy

Broukova Jazyková komika za bezkonkurenční cenu

Uživatel Edukativ na Aukro.cz nabízí ke koupi Broukovu zásadní lingistickou studii Jazyková komika (Praha: Václav Petr, 1941, 120 str.) – průkopnické strukturalistické dílo, svým humorným zaměřením blízké surrealismu, v němž jeho autor zavádí typologii jednotlivých jazykových forem komiky. Po skončení druhé světové války byla publikace obhájena jako dizertační práce u profesorů Jana Mukařovského, Otakara R. Machotky a Jana B. Kozáka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Prof. Mukařovský ve svém posudku mimo jiné uvedl, že hlavní zásluhou Broukovy práce je „vyhledání co nejúplnějšího seznamu možností, které jazykový materiál komičnu poskytuje, a roztřídění tohoto značně bohatého i různorodého materiálu“. (MUKAŘOVSKÝ, Jan. Posudek o disertační práci dr. Bohuslava Brouka Jazyková komika. Rkp., Bratislava, 7. května 1946, s. 1 /uloženo v Archivu Univerzity Karlovy v Praze/. Cit. dle DEBNÁR, Viktor A. Ani labuť ani brouk. In BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 81.)

OBSAH

1. Komické projevy jazykové

2. Zvukově komická mluva a její význam

3. Komický slovník, tvarosloví a skladba

4. Komické slovní hříčky a vtipy

5. Komický záznam

O Broukově knize se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

BEČKA, J[osef] V. Komika a humor v jazyce. Naše řeč, 1946, r. 30, č. 4-5.

SVOBODA, K. Jazyková komika. Listy filologické, 1942, r. 69, seš. 4, s. 280-282.

TOMÁŠEK, Petr. Teorie komiky nebo komická teorie?: Bohuslav Brouk estetikem. In GILK, Erik (ed.). Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století: Sborník příspěvků ze sympozia Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století konaného 20.-22. května 2004 v Rychnově nad Kněžnou. Boskovice: František Šalé – Albert, 2004, s. 34-40.

T[ROST], P[avel]. O jazykové komice. Slovo a slovesnost, 1941, r. VII, s. 219–220.

Úvahy a postřehy [rubrika]. Nedělní příloha Národní politiky, 20. července 1941, r. 59, č. 200, s. 3.

Bohuslav Brouk: Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý

Nabídka Broukovy Jazykové komiky (1941)

Antikvariát v pražských Nuslích nabízí k prodeji za bezkonkurenční cenu 190 Kč Broukovu estetickou studii Jazyková komika, ojedinělé, průkopnické strukturalistické dílo, svým humorným zaměřením blízké surrealismu, v němž Brouk zavádí typologii jednotlivých jazykových forem komiky. Po skončení druhé světové války (1946) byla publikace obhájena jako dizertační práce u profesorů Jana Mukařovského, Otakara R. Machotky a Jana B. Kozáka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Profesor Mukařovský ve svém posudku mj. uvedl, že hlavní zásluhou Broukovy práce je „vyhledání co nejúplnějšího seznamu možností, které jazykový materiál komičnu poskytuje, a roztřídění tohoto značně bohatého i různorodého materiálu“*.

Poznámky


* MUKAŘOVSKÝ, Jan. Posudek o disertační práci dr. Bohuslava Brouka Jazyková komika. Rkp., Bratislava, 7. května 1946, s. 1 (uloženo v Archivu Univerzity Karlovy v Praze). Cit. dle DEBNÁR, Viktor A. Ani labuť ani brouk. In BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 81.

OBSAH PUBLIKACE

1. Komické projevy jazykové
2. Zvukově komická mluva a její význam
3. Komický slovník, tvarosloví a skladba
4. Komické slovní hříčky a vtipy
5. Komický záznam

O Jazykové komice se můžete dočíst více například v níže uvedených textech:

BEČKA, J[osef] V. Komika a humor v jazyce. Naše řeč, 1946, r. 30, č. 4-5.

SVOBODA, K. Jazyková komika. Listy filologické, 1942, r. 69, seš. 4, s. 280-282.

TOMÁŠEK, Petr. Teorie komiky nebo komická teorie?: Bohuslav Brouk estetikem. In GILK, Erik (ed.). Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století: Sborník příspěvků ze sympozia Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století konaného 20.-22. května 2004 v Rychnově nad Kněžnou. Boskovice: František Šalé – Albert, 2004, s. 34-40.

T[ROST], P[avel]. O jazykové komice. Slovo a slovesnost, 1941, r. VII, s. 219–220.

Bohuslav Brouk: Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý

B. Brouk: Janu Mukařovskému na uvítanou

Jakožto jeden ze tří československých svolavatelů světového mírového kongresu v Paříži1 bude zajisté mezi osmi čs. delegáty i prof. Mukařovský, který byl nedávno, 7. dubna, slavnostně instalován na rektora Karlovy university. Při této příležitosti přednesl přednášku2 o nutnosti socialistické stranickosti ve vědě a tvrdil, že touto stranickostí není prý svoboda vědeckého bádání ohrožována, nýbrž naopak posilována. Ve své trapné ekvilibristické rektorské přednášce se pak Mukařovský přihlásil i za stoupence socialistického realismu, ačkoliv od začátku své universitní kariéry až do roku 1947 zahajoval kdekteré surrealistické výstavy a produkce.3 Kdo zná Mukařovského blíže, nemůže být ovšem jeho obratem k nejponíženějšímu posluhování komunistům nikterak překvapen. Svůj čehonský charakter zdědil Mukařovský po svém otci, císařském radovi a řediteli píseckého gymnázia. Za prvé republiky byl vládní [nečitelné slovo], právě tak jako za druhé republiky, jediné jejíž krátké trvání ho ochránilo stanouti mezi nejvěrnějšími služebníky pana Berana. Za Třetí říše ochránilo ho pak zase před nejtěžší kolaborací uzavření vysokých škol. Když na výzvu z Londýna se nemělo roku 1939 přednášet 28. října, ve svátek Němci zakázaný, na všech českých vysokých školách, byl tímto úkolem Mukařovský úplně zhroucen a přiznal se mi, že on přednášet bude, sejdou-li se alespoň tři posluchači, neboť prý nemůže riskovat bezpečnost svou a své rodiny. Navrhl jsem mu tedy, že všechny posluchače z posluchárny sám vyženu a pak že se mu přijdu ohlásit do kabinetu jako jediný posluchač, pro kterého pochopitelně nemusí přednášet. Svůj úkol jsem vskutku také provedl a Mukařovskému spadl velký balvan ze srdce, když jsem se objevil v jeho pracovně a ohlásil se mu jako jediný posluchač. Po celou válku se Mukařovský vyhýbal jakékoliv odbojové činnosti a nejvíce ho trápilo, že pozbyl všech oficiálních poct, jež mu příslušely jako universitnímu profesoru. Jako syn císařského rady byl Mukařovský pochopitelně strašně hrdý na své tituly a zaměstnání a kdysi za války, když přišel ve vlaku do sporu s průvodčím, velmi se rozhorlil, že průvodčí nereagoval na jeho představení: Dovolte, já jsem učenec!, a po léta si na tuto drzost obyčejného člověka kdekomu stěžoval. Po květnové revoluci se Mukařovský jakožto starý čehonský, obezřelý školomet nepřihlásil do KSČ ani do jiné strany a vyčkával, jak se vyvinou poměry. Několik týdnů po 5. květnu jsem ho navštívil v jeho bytě, a když jsem si mu stěžoval, že se činí nátlak na kulturní pracovníky, aby vstupovali do KSČ, odpověděl mi: „Tak vidíte, člověk sedí od rána do večera na fakultě a o takových věcech se vůbec nedozví. Sám bych do KSČ velmi nerad vstupoval, jelikož bych pak ve sboru musel hlasovat podle direktiv partaje třeba pro habilitaci kdejakého vola, a to jest proti mé vědecké cti.“ Když však komunisté nabídli Mukařovskému před volbami kandidaturu, ochotně podepsal přihlášku do KSČ a dal se plně do jejích služeb i na universitě. Pro světské pocty a přepychový život se nevzdal Mukařovský jen své vědecké cti, nýbrž i své strukturalistické teorie, a každou sezonu reviduje své učení co nejpřísněji podle nových partajních směrnic. Hodný, na slovo poslušný Jeníček pana císařského rady z Písku ukojil za cenu své cti plně svou ctižádostivost a v obavě, aby opětně nepřišel o své tituly, funkce, pocty a sinekury, horuje i on pro mír, který má dopřáti komunistům dosti času, potřebného podle jejich propozic k co nejlevnějšímu dobytí celého světa.

Článek byl otištěn ve Zpravodaji československé emigrace (Paříž), 20. dubna 1949, r. [1], č. 7, s. 3; přetištěn in BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 165–167.


1 První Světový kongres mírových sil se uskutečnil 20. dubna 1949, a to zároveň v Praze a Paříži. Na kongresu bylo rozhodnuto o ustavení Světové rady míru (WPC), která byla založena o rok později.

2 Přednáška byla poprvé otištěna pod názvem „Socialistická stranickost ve vědě o umění“. Lidové noviny, 8. dubna 1949, r. 57, č. 83, s. [1]. Ve zkrácené verzi pod názvem „O stranickosti vědy a umění“. Rudé právo, 9. duben 1949, r. 29, č. 84, s. 5. Celý text byl rovněž zařazen do knihy Stranickost ve vědě a v umění. Praha: Orbis, 1949 a 1950, s. 20–45.

3 Např. pražská a bratislavská výstava Jindřicha Štyrského a Toyen v roce 1938.



Jan Mukařovský (1891-1975), asi v r. 1932

Jan Mukařovský přebírá čestný doktorát Univerzity Komenského (Bratislava, 24. října 1968)

Jan Mukařovský: Stranickost ve vědě a v umění (1950, obálka Josef Ficenec)

Marie Langerová: Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk

[…] V českém prostředí konce historické avantgardy to byl Bohuslav Brouk, kdo postavil v roce 1947 knihou Lidé a věci do nového světla a nové situace věcnost, kterou na surrealismu odhalil Walter Benjamin na konci dvacátých let. Broukova revolta proti věcem je zároveň odvratem od surrealismu, v němž se angažoval jako propagátor i kritik psychoanalýzy Freudovy, ale také jako svérázný obhájce poezie, umění, umělce a jejich společenských rolí (byl členem Surrealistické skupiny v ČSR od roku 1934). Kniha je zároveň radikálním výpadem jak proti surrealistickému, tak válkou obecně rozbujelému fetišismu, světu přebujelých věcí, sběru předmětů – starých krámů, této „stoupy lidské energie“ (BROUK 1947: 370) a krámovitých lidí (Hitler, nejkrámovitější člověk ze všech lidí). Broukův generální úklid je významným mezníkem, v němž se převrací pohled na historickou avantgardu. Jakoby mimoděk, stranou třídění sběru, se tu Brouk vrací i ke dvěma meziválečným tvůrčím proudům, jakými byly konstruktivismus (purismu, funkcionalismu) a protipólný surrealismus, „který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem“ (BROUK 1947: 120).

Bohuslav Brouk byl důvěrný znalec velkoobchodu (pocházel z rodiny majitelů obchodních domů Brouk a Babka a obchodu se také věnoval), kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů. V jeho knize před námi defilují sběratelé starožitností i ti, kteří trpí nákupní fóbií. Jako profesionál pečlivě třídí, kategorizuje věci. A z tohoto kramaření ve světě, který se nám před očima mění ve sklad sběrných surovin, se přece pokouší vydolovat zbytky toho, co by mohlo odpovídat nějaké umělecké potřebě člověka – hledá emoci, která by funkci umění identifikovala v záplavě věcí – starých krámů. Bohuslav Brouk pořídil encyklopedii zbytků reprezentace. Charakteristickou ukázkou jejího prostoru je měšťanský pokoj s jeho patinou zastaralého a biedermeierovskou vitrínou se starožitnostmi (vzývanými romantiky), reprezentací par excellence.1

Psychoanalýza, surrealismus, strukturalismus

V roce 1932 (Psychoanalysa) vytýkal Brouk Freudovi, že psychoanalýza zasadila ránu lidskému sebevědomí, kterou není schopna léčit. „Psychoanalysa rozšťárala vosí hnízdo a nyní vosy konejší sladkými slovy“ (BROUK 1932: 28). Freud v psychoanalýze nenašel řešení vztahu (vyneseného) nevědomí k vnějšku. Psychoanalýza zažehnává krizi slovy, a to vyžaduje neustálou osobní přítomnost otcovského terapeuta v životě jednotlivce. Brouk naráží na jeden z nejvíce diskutovaných psychoanalytických pojmů: přenos – interpretační figuru v pravém slova smyslu: je zde doslova figurou interpreta, freudovským luštitelem šifer-rébusů-snových symbolů, jehož prekérní situaci pojmenovává Brouk lapidárně: kdyby byla translace (přenos) umožněna v normálním životě, neurotik by nebyl neurotikem!2 Freudův přenos chápe jako jenom jinou-další masku nevědomí. Brouk otevřel radikálně poezii a umění objevům psychoanalýzy. To, co odmítl Teige i Mukařovský (v době, pro kterou bylo relevantní uvažovat o vztazích strukturalismu k avantgardě, surrealismu a freudismu – především v době Mukařovského úvah o záměrném a nezáměrném), zajímá Brouka jako problém subverze jazyka, založená na odhalení pudových zdrojů života, sexuality utvářející nové vztahy (psychoanalýzou do nevědomí rozloženého) subjektu k „reálnu“. […]

Poetismus je mrtev, ať žije poezie, psal Brouk v Nových thesích (BROUK 1931a). Na Teigově poetismu mu vadila „neznalost psychologických momentů emoce“, ale pozoruhodně také pojem „díla“ prostě daného jako prototypu umění vůbec, zatímco Brouk klade důraz na sám proces tvorby, umělce a emotivnost závislou na „psychickém smyslu reality“ (Teigův poetismus je mu příliš vzdálen psýše). To ho vede k formulaci poezie, která není vědou, ale bláznovstvím. V článku Na obranu individualismu otištěném v kulturním letáku Rok v říjnu 1931 operuje pudovým nevědomím, zdrojem mimoracionálního poznání, aplikovaným na „objektní reálno“, a intuicí básníka-psychika: doména psychiků je „revoluce, vzpoura a svobodný pohyb“ (BROUK 1931b: 3). Anarchista-génius je základem kulturní společnosti.

Bohuslav Brouk vytušil (spíše než vyanalyzoval), jak mohutným zásahem bylo Freudovo odhalení nevědoma do umění (poezie) a jeho jazyka. Nejen do rozvrhů umělecké reprezentace, ale jako akt rozlomení, který se týká společnosti obecně; jejích tabu i nových hranic – těla (i zpředmětněného jazyka). Jedinečná zkušenost antropologického člověka nachází novou přirozenost – sexualitu, která jediná bude určovat limity svobody (a jejich transgresi). […]

Bylo to v době mimořádného zájmu o proměňující se obsah pojmu poezie. Nejen v rámci poetismu Teigova, ale také rodícího se strukturalismu, formujícího se na těchto zlomech avantgardy – a především v době váhání mezi poetismem a surrealismem na přelomu dvacátých a třicátých let. Mukařovského Motorické dění v poezii (přednáška v Pražském lingvistickém kroužku v březnu 1927; JANKOVIČ 1985) vychází z oslnění Brémondovou „čistou poezií“ (srov. také Václavkovy úvahy v Pásmu v polovině dvacátých let nad poezií, která bude luxusní, čistá, anebo nebude). Mukařovský odmítne „hédonismus“ a ztotožňování uměleckého díla se subjektivním psychickým stavem (Umění jako sémiologický fakt, 1936): básník pro něho zůstane reprezentativní figurou par excellence, samým znakem (znak, který má k věcem kosý vztah; MUKAŘOVSKÝ 1936: 86), figurou zastupování a nahrazování.3 Roman Jakobson pokládá otázku „Co je poesie?“ na přednášce v doprovodném programu mezinárodní výstavy v Praze (JAKOBSON 1933), v níž se ohlašuje surrealismus, a příznačně nazvané Poesie 1932.4

Ve třicátých letech rozvíjel Brouk Freudovu teorii potlačení, z níž vzchází nejen portrét umělce-psychika a umění závislého na „psychickém smyslu reality“ (pozice umělce tak blízká druhé avantgardě čtyřicátých až šedesátých let, především postojům Mikuláše Medka), ale také portrét fetišisty a charakteristika jeho „poměru k reálnu“. Potlačení (tabu a libidinózní tlak) a erotická nouze jsou proslulou Broukovou (parafráze Freuda) teorií energetického pohonu lidských činností, u nás zasahující národní mytologii v postavě pracovité, ke všem freudovským interpretacím vstřícné figury Přemysla Oráče (BROUK 1938). Brouk jako by svým svérázným rozvíjením a rozmnožováním příkladů zároveň neustále hledal řešení problému potlačení (surrealistické heslo „Sublimuj!“) a přenosu – problémů, které naznačil kritikou freudismu: „Objektivní poměr k reálnu je vždy jenom zastřeným, zintelektualizovaným poměrem libidinosním, a to tím více, čím více je libido potlačováno“ (BROUK 1933a: 24).

V českém presurrealistickém prostředí na počátku 30. let Brouk anticipoval problém, ve který vyústila jeho teorie Freudových sublimací, náhrad a přenosů, když se ve čtyřicátých letech vyrovnával s historickou avantgardou prostřednictvím věcí. Narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života. […]

Pozoruhodné je i jeho [Havelocka Ellise – pozn. V. A. Debnár] vymezení vůči perverzi, v níž jako by se dovršil proces odlučování, přechod ve stav (nemoci), kdy fetiš-symbol začíná fungovat sám o sobě. Věc je pozoruhodná nejen jako lingvistický problém a strukturalistický zvlášť, ale i z hlediska toho, co se v simulovaném světě postmoderního myšlení ukazuje jako hyperrealista s vyprázdněným hrobem reprezentace. Z hlediska lékařů-psychiatrů moderny se celá situace může jevit jako lékařská zpráva o „chorobě vědomí“ (jako filozofický problém ji shrnul v době rané avantgardy v roce 1912 Miguel de Unamuno v Tragickém pocitu života). Celou její tíži ostře odkrývají dva velcí průzkumníci perverze ve 20. století, Bohuslav Brouk a Jean Baudrillard […].

Ukázka pochází ze studie Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]).

POZNÁMKY

BROUK, Bohuslav

1931a Nové these. Odeon, literární kurýr, r. I, č. 10, červen, s. 145–147.

1931b Na obranu individualismu. Rok, říjen, s. 1, 3.

1932 Psychoanalysa (Praha: Alois Srdce).

1933a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, r. III, s. 25–26.

1933b Umění a choromyslnost. Volné směry, r. XXX, č. 3, s. 71–72.

1938 O funkcích práce a osobitosti (Praha: soukromé vydání autora); 3. vyd. Praha: Volvox Globator, 2009 (pozn. Viktor A. Debnár)

1947 Lidé a věci (Praha: Václav Petr).

JAKOBSON, Roman

1933 Co je poesie? Volné směry, r. XXX, s. 229–236.

MUKAŘOVSKÝ, Jan

1936 Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (Praha: Borový).

ROUSOVÁ, Hana

1986 Linie, barva, tvar. Katalog výstavy (Praha: Galerie hlavního města Prahy).

TELEROVSKÝ, Roman

2002 Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, č. 34/35, s. 52–55.


1 Broukovo třídění věcí se řídí typem vztahu člověka k věci, tím, jaké funkce tyto věci zastávají v životě člověka. Vztah člověka k věcem je v základě buď pošetilým lpěním na věcech (chrematofilie), nebo pošetilým odporem (chrematoklastie), funkce věcí pak třídí na pošetilé nebo rozumné, a ty na podstatné nebo nepodstatné. Mezi nepodstatné patří funkce estetická. Brouk tu rovněž polemizuje s Mukařovského pojetím estetické funkce (MUKAŘOVSKÝ 1936). Mukařovskému vytýká, že jeho estetickou funkcí (dominující v umění) lze definovat jako umění kdejaký dekorační krám („jablonecké trety, jimiž se po vzoru svých barevných kolegyň zdobí naše ženy, umělé květiny, těšící se dodnes tak značné oblibě po celém světě, rozmanité dečky, podkládané ve „vzorných“ domácnostech na každou volnou plochu atd.“; BROUK 1947: 117), stejně jako každou „rozumnou věc“ (neboť žádné rozumné věci není estetická funkce cizí). Možná je tu Brouk příliš bezohledný ke kontextu, otevírá ale zároveň znovu (v návaznosti na Teiga) umění širší problematice, a to v historickém přehodnocení vztahu k věcem.

2 Pro možná řešení se pak obrací především k Alfredu Adlerovi, C. G. Jungovi, ale také Helene Deutschové.

3 Pandán Mukařovského pojmu díla-znaku, dílo-věc, vnějškový symbol vystupující z jádra kolektivního vědomí, má přitom charakter velmi blízký Benjaminovu pojetí kýče.

4 Hana Rousová v katalogu výstavy Linie, barva, tvar zmiňuje diskusi, kterou výstava Poesie 1932 vyvolala mezi lékaři, především psychiatry a psychology (viz rovněž TELEROVSKÝ 2002: 52–55). Vyvolal ji prof. Pelnář, když napsal v Časopise českých lékařů v roce 1932, č. 50, že výstava pro lékaře „splývá ideově s uměleckými výkony choromyslných“. „Naši psychiatrové, jak jsem se přesvědčil ze stoupající návštěvy výstavy, věnují živý svůj zájem tomuto zjevu v kulturním životě neklidné poválečné doby. Porovnávají jej se známými epidemiemi psychických davových zjevů po velkých katastrofách v historii lidstva, s dětskými křižáckými výpravami, s flagelantismem, průvody tanečníků sv. Víta, s tarantismem, s náboženským sektářstvím apod. zjevy“ (cit. dle ROUSOVÁ 1986: 50). Staré téma provázející avantgardu od jejího zrodu, podobnosti moderního umění s výtvory choromyslných (do diskuse se zapojil také doc. Janota, autor brožurky o uměleckých projevech choromyslných; v roce 1931 napsal předmluvu k brožuře Jeana Vinchona, profesora lékařské fakulty v Paříži, nazvané Umělecké projevy choromyslných), přišlo Broukovi jako na zavolanou. Ve Volných směrech obhajoval vztahy moderního umění k výtvorům šílenců. Jeho teorie umělce-psychika předjala tyto diskuse o moderním umění. Pozoruhodné je tu obzvláště Broukovo poučení schizofrenií (zejména vzpomeneme-li Deleuzovu a Guattariho výměnu psychoanalýzy za schizoanalýzu v Anti-Oidipovi), a důraz na schizofrenikovo senzibilní pojímání reality a eliminaci „racionální funkce skutečna“ (BROUK 1933b: 72). V porovnání umění choromyslných a moderních výtvarníků vyzvedá pak Brouk „estetickou hodnotu“ u druhých, ale právě tento moment osvobozování linií, ploch a barev „ve prospěch estetické funkce“ reality a na úkor jejího racionálního významu jsou oběma skupinám společné. „Nevyřazují-li choromyslní ze svých kreseb přímo realistické metody umožňující co nejvěrnější ilusionování reality, pozbývají však smyslu pro proporce a syntaxi. Neskutečná proporcionalita a fantastická obrazová aglutinace je výsledek subjektivního, sensibilního hodnocení reality…“ (IBID.: 71). Umělec a šílenec-schizofrenik jsou si blízcí co do způsobu svého vztahu k realitě. „Šílenci a moderní umělci vstoupili tedy do stejného stavu psychického, kterému rozpínavý racionalismus uzavíral dlouho brány“ (IBID.: 72). Umělec se ovšem propracoval k takovémuto subjektivnímu, estetickému pojímání skutečna, aniž by ztratil rozum.

Marie Langerová (2006, foto Alena Ziebikerová)

Jan Pilař o Broukovi

[…] Šok z nádherných obrazů jsem však prožil na jiném místě, kde se naše generace také několikrát octla. Byl to mnohapokojový byt Bohuslava Brouka na Letné.

Brouk byl syn spolumajitele známého tehdy obchodního domu Brouk a Babka. Často se účastnil našich generačních válečných schůzek. Jeho žena Aťa byla sestrou Marie, ženy Kosti Biebla. Obě byly dcerami zámožného obchodníka ze Slaného. Měl jsem je rád, zapadly po krk do vody literatury. Marie psala verše, Aťa pečovala o svého vzdělance, dvojnásobného doktora, vyznavače psychoanalýzy, kádrového surrealistu a přítele V. Nezvala a K. Teigeho. Po rozpuštění surrealistické skupiny stál Brouk na straně Teigově proti Nezvalovi. Ale tenkrát ty hranice nebyly příliš zřetelné.

Při jedné schůzce jsme tu uspořádali literární program. Ve velké místnosti, spíše sále, byly na všech stěnách pověšeny v několika řadách obrazy od stropu až k podlaze. Bylo to úchvatné shromáždění české moderní malby. Soukromá galérie, které se patrně v té době [tj. počátkem 40. let – pozn. autora webu, Viktora A. Debnára] máloco vyrovnalo. Tady jsme předčítali své rukopisné verše. Byli s námi Konstantin Biebl a Jan Mukařovský.

Brouk stejně jako Urbánek měl zázemí, z něhož mohl zásobovat naše schůzky. Ostatně z Broukových sklepů jsme ještě několikrát za války dobírali poslední láhve vína. Brouk nepatřil ke generaci. Jeho estetické zaměření bylo jiné. Po roku 1948 se vystěhoval a v roce 1978 zemřel v Londýně. […]

Úryvek z knihy Jana Pilaře Sluneční hodiny: Vzpomínky (Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 99–100).

J. Pilař - Sluneční hodiny: Vzpomínky (1989, titulní list)

Jan Pilař (1917-1996), nedatováno

S manželkou Miroslavou "Aťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií (Pustevny), kolem r. 1940

Jan Mukařovský (1891-1975), asi 1932

[…] Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štyrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

Úryvek patrně z týdeníku Tvorba (1981?), převzato z http://basne.webzdarma.cz/biebl_na_skle.html.

Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

S Toyen, V. Nezvalem a J. Štyrským, 30. léta

Jiří Orten (1919-1941), asi 2. pol. 30. let

Bohuslav Březovský (1912-1976), nedatováno

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno

Marie Prušáková: Když hoří obrazy

[…] František Hrubín. Tehdy zdaleka nebyl ještě slavný a také ještě lékaři nehlídali jeho veselé popíjení, ve kte­rém vznikala jeho rozmanitá přátelství. Byl z těch vzác­ných mladých notoriků, jejichž opojení nikoho neobtě­žuje, je milé a líbezné. Jeho bezpečnými přístavy v Mánesu nebyly pevné stoly, kterým jsem říkala „ko­tevní“ – ty obsazovali většinou členové Mánesa a stálí hosté, ale postávající skupiny, jejichž středem byli jeho nejbližší přátelé, oba starší než on, Bohuslav Brouk a Konstantin Biebl [B. Brouk byl ve skutečnosti o dva roky mladší – pozn. V.  A. D.] . Nezdrželi se dlouho; František Hrubín ani jeho „plující přístavy“ se v tak početných kolektivech necítili dobře. Později, když se v protektorátu začínala projevovat citelná nouze o jídlo a pití, setkala jsem se několikrát s Hrubínem u Brouka. Brouk bydlel na Letné, v témž domě jako jeho bohatý otec; sklepy jejich bytů sousedily. Bohuslav, kterému se obecně říkalo Sláva, pro­boural mezi sklepy průchod, který zamaskoval a kterým pronášel takové vzácnosti jako vajíčka, konzervy, uzeniny a láhve. O této své činnosti říkal: „Kradu nakradené.“ I v normální řeči mírně, sotva znatelně ráčkoval, ale v téhle větě, kterou jsem slyšela několikrát, si dával zále­žet, aby jeho „r“ řádně zarachotilo. Hostil své přátele a s láskou skutečně bratrskou pomáhal svému švagrovi Bieblovi, který byl finančně i nervově tenkrát na tom špatně. Myslím, že z přátel Jana Slavíčka měl Brouk jediný jeho „výdrž“ v popíjení; a stačilo mu několik ho­din spánku, a už zase zasedl k psacímu stolu. Byl dvojitým doktorem, filozofie a přírodních věd, a těsně po skončení války vzbudila překvapení i údiv jeho podrobně propra­covaná prognóza nové, převratné organizace zemědělství v socialismu. V poválečných letech se však dostal do krajně nepříznivého prostředí, podlehl jeho vlivu a všech­ny překvapil svou labilitou.1 […]

Zvláštní postavou v Karlově okolí byl Bohuslav Brouk, kterého k nám přivedl jeho švagr Konstantin Biebl. Brouk neměl v té době ještě zcela vyhraněné zájmy. Dovedl při svých někdy obsáhlých výkladech udržovat napětí poslu­chačů hlubokým, tradičním vzděláním, které však vzápětí sám napadal třeskajícím, nic nešetřícím posměchem.

Syn majitele velkého obchodního domu mohl pravidelně posílat známým k Novému roku soukromé tisky, tenké brožurky s osobitým, originálním textem. V roce své svatby se sestrou Bieblovy ženy – obě byly lounskými rodačkami – rozeslal novoroční blahopřání a brožuru s názvem: „Manželství, sanatorium pro méněcenné“. Představil tam čtenáři typ domácího panovníka, který si dává zouvat boty a navlékat papuče od manželky a dětí, prostě zotročením rodiny kompenzuje své podřízené po­staveni v zaměstnání, kde jen poslouchá své šéfy a plní jejich příkazy.

Rád vykládal o svých úvahách v oblasti psychoanalýzy, o „věcech a lidech“2, a především o těch námětech psal. Jednou, když jsem byla náhodou sama v Praze, pozval mě na domácí oslavu svátku jednoho z přátel, myslím, že šlo tehdy o jeho vrstevníka básníka Františka Hrubína. Hrubín, který dovedl být ztělesněním srdečnosti a laska­vosti k lidem, poletoval jako zářivý motýl od jednoho hosta ke druhému; to Brouk začal někde v rohu, přestože od samého připíjení už měl v sobě hodně alkoholu, roz­víjet vážný hovor o budoucí organizaci zemědělské vý­roby v socialismu. Tenkrát jsem poprvé slyšela nové teo­rie a termíny, které se později vžily. Když skončil svůj výklad, rychle se zase proměnil ve veselého a družného společníka.

Kamarádství, ba dá se říci láska k druhům, bylo v době, kdy jsem ho znala, jádrem jeho existence. Ně­které týdny lnul nerozlučně ke Kosťovi Bieblovi, pečoval o něho, staral se, aby netrpěl nedostatkem, když ten byd­lel sám v bytě, protože se málem rozešel se ženou. Mezi jeho důvěrné přátele patřil Vítězslav Nezval, Halas, Štyr­ský a Toyen, Jan Slavíček i o mnoho starší profesor Jan Mukařovský. Když jsme po americkém náletu na Prahu, pro nás tak zničujícím, bydleli u Brouků na Letné, přišel jeden večer Mukařovský za Broukem prohovořit nějaké své pracovní problémy. Domácí paní rychle usmažila va­jíčka na pánvi a Bohuslav, pro přátele Sláva, přisedl k Mukařovskému a hodiny se s ním hroužil do sporných otázek.

Stejně hluboko se často naopak nořil do uvolněné ná­lady na „těžkých“ flámech, o nichž se tradovaly pověsti a z nichž nám někdy Brouk telefonoval. Měl při svém nezničitelném zdraví a výkonnosti výhodu, že po pár ho­dinách spánku mohl usednout k psacímu stolu a celý den pracovat. Všemu odolávající zdraví a stálou svěžest si nebylo možné od Brouka odmyslet. Růžolící, s plným, kvetoucím obličejem, ne tlustý, ale statný, středně velký, připadal mi vždycky trochu „naditý“ do šatů, ať byly sebedražší, a vypadal v nich jako vesnický chasníček. Podobal se mu také svou dobrosrdečností, pohostinností, schopností brát všechno na lehkou váhu, kdykoliv hodit všechny starosti za sebe, uvolnit se.

Poznala jsem v uměleckých kruzích hodně takových „uvolňování“, opouštění vyjetých kolejí, ale nikdy mi naši přátelé nepřipadali nijak rozvratní, úpadkoví, naopak byli svým způsobem čistí. Jak se to lišilo od „uvolňování“ a hýření malých i velkých měšťáků, do jejíchž prostředí jsem někdy měla příležitost nahlédnout, nebo alespoň o nich slyšet víceméně věrohodné zprávy! U přátel se to vždycky vyvažovalo soustředěním a vytrvalostí v tvořivé práci. Což platilo plnou měrou také o Broukovi. Tím více překvapil později jeho blízké nenadálý obrat v jeho ži­votě.3 Nejhlouběji zasáhl Konstantina Biebla a měl myslím vliv na těžkou melancholii jeho posledních let. Kosťa nám jednou vyprávěl o ztrátě tohohle kamaráda a opory, která se změnila v symbol nepřátelství. To však už spadá do let poválečných.

18. [kapitola]
Ráno 14. února [1945] se po deváté hodině pro Karla zastavil Sláva Brouk. Přisedl si ke kulatému stolu v našem malém obývacím pokoji, protože Karel ještě dosnídával; den předtím dlouho do noci psal. Byl však už oblečený na vycházku; měl se Slávou tu schůzku pře­dem domluvenou.

Při loučení Karel řekl, že poobědvají venku a hned potom se vrátí domů. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že o dvě hodiny později nebude už žádný kulatý stůl, obytný pokoj, ani žádný domov.4 […]

Na Riegrově nábřeží jsme se dozvěděli, že tam Karel přiběhl před chvílí, utrmácený a vyděšený. „Nedostal se na Moráni, všechny příchody k ulici uzavřeli. Když se vyptával hlídek, kde jsou lidé z hořících domů, nedo­kázali mu povědět nic určitého: Raněné prý odvezli do nemocnice, někdo je snad v sousedních krytech, a ně­kteří… Víc nám neřekl, jen se objevil a hned zmizel. Jistě vás šel hledat…“ Snažili jsme se zatelefonovat k Broukům a k dalším přátelům, nedostali jsme však spojeni.

Teprve pozdě odpoledne se naopak Sláva Brouk dovo­lal k nám na nábřeží; uvítal mě v telefonu jako anděla, který slétl z nebe. Zavolá hned Karla k telefonu, nebo mu má naše objeveni nejdřív oznámit sám a připravit ho na ně? Leží se zavřenýma očima, ale nespí, Slávovi připadá jako bez ducha.

„Ale hlavně přijeďte vy obě sem, ano, samozřejmě, uložíme vás, musíte tady zůstat!“ […]

Asi dva týdny po náletu jsme zůstali na Letné u Brouků, pak jsme se přesunuli do Dobřichovic. […]

Ukázky pocházejí z knihy Marie Prušákové Honzíkové, manželky architekta Karla Honzíka, nazvaných Když hoří obrazy: Vzpomínky (Praha: Melantrich, 1989, s. 87–88, 219–221, 226 a 228).

Marie Prušáková Honzíková - Když hoří obrazy (1989)

Marie Prušáková Honzíková (1903-2004), portrét od Jana Zrzavého

Oznámení o uložení urny Marie Prušákové Honzíkové (1903-2004), Lidové noviny, 23. 4. 2005

Karel Honzík (1900–1965)

Poznámky


1 Marie Prušáková Honzíková se v tomto bodě dopouští neomluvitelného překrucování skutečnosti – Bohuslav Brouk, jako jeden z mála levicových intelektuálů, nepodlehl nadšenecké atmosféře poválečných let, držel se svého morálního přesvědčení a kritického rozumu. Jinými slovy nezavíral oči před nepravostmi, „nedržel hubu a krok“, na veřejnosti vystupoval jako jeden z několika mála kritiků poválečných nešvarů, především činnosti Komunistické strany Československa; Broukovy zásadové postoje vyústily do jeho odchodu do exilu v březnu 1948. Rozsáhlý výbor z Broukovy publicistiky je zařazen do knihy Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000).

2 Jedná se o publikaci Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947; ukázky přetištěny in Analogon, 2008, r. [20], č. 54, s. I–XII).

3 Viz poznámka č. 1.

4 Dům, v němž bydlela rodina K. Honzíka byl zničen při leteckém náletu na Prahu.

TOPlist