Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Neff

Ondřej Neff: Muž s budoucností

Přítel K. ke mně lne od mládí a jsem jeho, jak se říkalo, intimus. Setkali jsme se v týdnu po Prague Pride v atmosféře debat s akcí spojených a nebyla tedy náhoda, že jsme zavedli řeč na sexuální otázky. On žije osaměle a pokud jde o sex, spoléhá se, abych tak řekl, na vlastní zdroje. V tommě napadlo slovo sexuální menšina a nápad odpálil ohňostroj sub-nápadů.

„Jdi do toho! Můžeš vykonat pro lidstvo něco velkého,“ naléhal jsem na něho. „Vyjdi z osamění a užasneš, kolik budeš mít následovníků! Můžeš se opřít o teoretické základy. Obstarej si knihu Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus. Oporu máš i v klasických textech. V knize Genesis čteme o Ónanovi, který vypouštěl sémě na zem a Hospodin ho za to usmrtil.“ „Onanie…“ přerušil můj výklad. „To je skoro nadávka. Ano, je to úplná nadávka! O něčem marném a únavném a hloupém se říká, že je to onanie.“

„Vidíš? Patříš k menšině pronásledované už v biblických dobách. Přitom ipsace je důstojný a zcela legitimní styl sexuálního života. Netolerantní společnost ale zahání autoerotiky do kouta. Slovo samohana je vypáleno na čelo autoerotikovo jako cejch. Ty patříš k diskriminované menšině. Máš příležitost zvednout hlavu, zvolat „honím si ho“ a čelit s hlavou hrdě vztyčenou zabedněnému davu. Ty jsi, milý K., naprosto jednoznačně sexuální menšina a máš příležitost svým coming outem přervat okovy. Příští Prague Pride se neobejde bez tebe a k logu LGBT přibude jedno písmeno. Příště to bude pochod LGBTM, leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů a masturbantů.“ Pozorně mě poslouchal a zvolna růžověl. Pak se zasmušil.

„Ne. Nebude LGBTM. Oni mě… oni nás nevezmou mezi sebe. Nejsme přece menšina. Vždyť to…“ plaše sklopil oči, „on to někdy dělal každý a každá. Nebo přinejmenším skoro každý a každá. Je nás víc než jich dohromady.“

„Že nevezmou? To by byl vrchol vrcholů! Diskriminovaná menšina by diskriminovala větší menšinu, která je na okraji společnosti, ocejchovaná urážlivým označením samohana! Odvaž se. Jdi proti proudu – a staneš v panteonu velkých vedle Nelsona Mandely, dalajlámy a Su Ti!“

Odešel domů ke své ipsaci. Nevím, jak to dopadne. Možná se odváží a zvedne prapor autosexualismu, překoná překážky, zlomí nevraživost LGBT a připojí M k jejich logu a uvidíme ho na příštím Prague Pride s knihou od Bohuslava Brouka pod paží. Možná, že dokonce pojede na alegorickém voze. Pojede tam sám, anebo už získá apoštoly? Jakpak asi bude ten vůz vypadat a čím bude autoerotismus symbolizovat? Pro začátek by mohl pomoci otevřený poklopec. Což by jistě narazilo na odpor zastánců genderové rovnosti.

Všechno je možné ve světě, kde se velkým politickým problémem stala otázka, na jaký záchod má odevzdat svoji moč muž, který se cítí býti ženou.

Článek prozaika a publicisty Ondřeje Neffa byl publikován v rámci rubriky Poslední slovo v deníku Lidové noviny, 22. 8. 2016, č. 196, s. 20.

Ondřej Neff (foto Jan Rasch)

Ondřej Neff (1945), foto Jan Rasch, nedatováno

Reklamy

Z článku Bohumila Polana

Seznámil jsem se s Konstantinem Bieblem v prvních třech letech čtyřicátých, kdy jsem v červenci nebo v srpnu několik dní pobýval s Karlem Konrádem a jeho ženou, mou dcerou Milenou, v Bělovsi u Náchoda. V skromném, tichém lázeňském místě se v prázdninovém čase scházela společnost spisovatelů, kteří se tam cítili bezpečnější před německou policií a českými udavači. Biebl se svým tehdy nejbližším přítelem Konrádem nikdy v běloveském zátiší nechyběli. K nim se opakovaným pobytem přidružoval Kamil Bednář s rodinkou. Ze sousedního domovského Náchoda přicházíval do lázniček Václav Černý. Stolní kruh v hostinci pana Jarkovského časem rozšiřovali Vladimír NeffVlastou Petrovičovou, Bohuslav Brouk,1 Jaroslav Kratochvíl, Josef Trojan, Zdeněk Urbánek, umělecký teoretik a kritik Václav Nebeský. S Helenou Šmahelovou přijel někdy ze Slatiňan Jaromír John. […]

Úryvek z příspěvku literárního/divadelního kritika a básníka Bohumila Polana (vl. jm. Bohumil Čuřín) Skočím z věže: Životní závěr Konstantina Biebla (Tvar, 12. 5. 2011, r. XXII, č. 10, s. 6).

Poznámky autora webu


1 Brouk byl mj. Bieblovým švagrem – v r. 1941 se oženil s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou Bieblovy manželky.

Bohuslav Brouk se švagrem Konstantinem Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

Bohuslav Brouk s manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem Konstantinem Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)

Vzpomínka spisovatele Vladimíra Neffa (1909-1983)

[…] Jinou groteskní situaci vyvolal můj dobrý přítel Sláva Brouk, figura neobyčejně barvitá, byl to jeden ze dvou synu majitelů obchodních domů Brouk a Babka a dodejme hned, že to nebyl žádný hodný Fridolín a s otcem se rozkmotřil. Stýkal se s levicový intelektuály a dovedl překvapovat výstředností svých nápadů a činů. Po válce odešel do ciziny a slyšel jsem o něm, že nějaký čas dělal v Austrálii zahradníka, ale vrátil se do Evropy a stal se – přiznám se, že k mému úžasu – vynikajícím odborníkem v biochemii a údajně získal dokonce profesuru v Cambridgi.1 V době, o níž vypravím, tedy na sklonku války, nevěděl o biochemii vůbec nic,2 leda snad z praktické zkušenosti znal psychofyziologické následky působení etylalkoholu na lidský organismus. Měli jsme ho se Zuzanou velice rádi a často jsme se stýkali. Tehdy v červnu 1944 jsme s ním měli schůzku v by­tě architekta Karla Honzíka, našeho společného přítele. Čekali jsme, ale Sláva Brouk nikde. Až pozdě večer ho přivedl nějaký hod­ný občan, či spíš přivlekl, protože Slávek byl ve stavu silné biochemizovaném. Občan ho nalezl kdesi na konečné tramvaje v Braníku. Sláva totiž poslouchal odpolední rozhlas, dověděl se, že spojenci podnikli invazi na normandské pobřeží, z radosti se opil, a když jel k Honzíkovi, usnul v tramvaji a probudil se, jak řečeno, na koneč­né. Tam chtěl občanům tu novinu sdělit, ale nedokázal si vzpome­nout na slovo „invaze“. Opakoval pořád dokola:

„Už jste to slyšeli? Američani udělali inventuru, žádnou inventu­ru, udělali invektivu, to není invektiva, to je invence, žádná inven­ce, inverze taky ne, udělali inflaci, invariaci, investici…“

Zmíněný hodný občan věděl o spojenecké invazi, takže milého Slávka odvlekl, dřív než nějaký udavač upozorní gestapo na pod­roušeného pána, který zcela prokazatelně poslouchá cizí rozhlas!

Tak to chodilo za okupace: život plynul dál, protože život vždyc­ky plyne, dej se co děj, a kdo má letoru veselou, prožívá ho úsměv­ně za všech okolností. Nikdo si ale nebyl jist, kdy ho osud zasáh­ne. Tak třeba ve dvaačtyřicátém: to bylo krásné léto! Prázdniny jsme trávili v lázních Běloves s Kosťou Bieblem, s Karlem Konrá­dem, se Slávou Broukem a s doktorem Jandou, kožařem. Žili jsme v pohodě, jako by ani žádná válka nebyla. Seznámili jsme se tam s pánem, který měl psa jménem Tref. Byl to šikovný pejsek. Do­vedl nosit košík v hubě a vycvičili jsme ho, aby nám nosil noviny. To byl základ rozmarného nápadu: doktor Janda měl totiž filmo­vací kameru, šestnáctku, i pojali jsme úmysl, že natočíme film s Trefem v hlavní roli.

Scénář jsem napsal já a byla to napůl groteska a napůl surrealis­tická vize. Děj byl jednoduchý: Tref běží uličkou s novinami v hubě. Přiběhne na prostranství, kde se lidé opalují. Pes přinese prvnímu noviny, ten je otevře, nahlédne do nich a omdlí. Po něm je převez­me druhý, třetí, čtvrtý – postupně omdlí všichni, aniž se divák kdy dozví, co strašného a vzrušujícího v novinách stoji.

Jak už to tak bývá s amatérským filmováním, nejvíce zábavy ply­ne z filmování jako takového – méně zábavný bývá výsledek. Ten­tokrát jsme však zábavu nevychutnali do konce.

Stýkali jsem se tam s jednou paní, která nám pod rukou prodávala potraviny. Jednoho dne ji zatkli, udělali jí domovní prohlídku a zásoby potravin jí sebrali. Odpoledne ji ale pustili.

Milá paní se vrátila a celá zářila. Vyprávěla kdekomu, na potkání: „Udělali mi prohlídku a všechno mi sebrali. Jenže to si jenom mysleli, že je to všechno. Ono toho bylo tolik, že žasli, a pan komisař říkal, že takový zásoby ještě nikdy neviděl! Kdyby tušil, co všechno mám ještě schovanýho!“

Pan komisař to netušil, zato se to záhy dozvěděl: někdo milou pa­ní prásknul a ještě večer ji sebrali znovu, zásoby jí vybrali do mrtě, a tentokrát ji už nepustili.

Příhoda nejhůře zasáhla Kosťu Biebla. Podlehl úplnému stihomamu. Dalšího filmování se nechtěl účastnit: „Oni nás pozorujou. My si tu filmujeme a nevíme, čí oči jsou na nás upřené. Sledují každý náš pohyb. Nic nepodnikají, ale jednoho dne zasáhnou.“

Bylo po náladě, bylo po filmování. Kosťa to sice přeháněl, ale v podstatě měl pravdu: za okupace si nikdo nemohl být jist, kdo ho pozoruje a kdy „oni“ zasáhnou. […]

Vladimír a Ondřej Neffovi. Večery u krbu. Ilustrace Kamil Lhoták. Litomyšl a Praha: Paseka, 1995, s. 123-124.

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list


Poznámky

1 Krátké působení v roli zahradníka nelze zcela vyloučit; Brouk působil v letech 1958–1968 jako biolog na North Western Polytechnic (dnes London Metropolitan University), v letech 1968–1977 působil v oddělení aplikované biologie a potravin na Borough Polytechnic (od r. 1970 Polytechnic of the South Bank, dnes South Bank University). V r. 1975 publikoval knihu Plants Consumed by Man (London, New York a San Francisco: Academic Press).

2 Vladimír Neff se v tomto bodě mýlí, neboť Brouk získal v r. 1937 doktorský titul na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; hlavní rigorózum složil Brouk z filozofie, přírodních věd a antropologie, vedlejší z anatomie a fyziologie rostlin.

TOPlist