Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Nezval
Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi
Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.
Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?
Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.
To bylo po únoru 48?
To bylo po únoru 48.
A proč ho přišli zatknout?
Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.
On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?
Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.
Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?
Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.
Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.
Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.
A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?
Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.
A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat?
Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.
Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?
Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.
Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?
Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.
Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?
Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.
Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?
On vyprávěl anekdoty, ale taky měl, já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.
Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?
Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.
O čem byl ten román? Vzpomenete si?
On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.
To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.
Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.
A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?
My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.
A tam jste se viděli, v Londýně, teda?
My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.“
Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.
Proč neměl kamarády?
To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.
Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů).
Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.
O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).
Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)
Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)
Eva Jiránková (kolem r. 2005)
František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce
Hubert Ripka (1895-1958)
František Listopad (asi po II. sv. válce)
František Listopad, nedatováno
Publikace Krása bude křečovitá
Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.
Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.
Krása bude křečovitá (2016), obálka
Ivan Blatný a Bohuslav Brouk
[…] Vedle Brušáka a Lederera byla třetím přímým svědkem časů první Blatného hospitalizace Meda Mládková, jen o pár měsíců starší než Ivan, charismatická a krásná.
Do Londýna dorazila ze Švýcarska, kde předtím studovala ekonomii; po Únoru se rozhodla, že se domů nevrátí. Několikrát přišla na návštěvu do Claybury s Karlem Brušákem, ale…
„Ivan se na rozhovor ve třech nedokázal soustředit. Když jsem třeba mluvila s Brušákem, tak on zůstal úplně štajf. Pak jsem ho začala navštěvovat sama; chodila jsem tam myslím každý týden.“
Návštěvy byly povoleny jen v neděli a byly k nim vyhrazeny tzv. visiting corridors, do kterých bylo vidět okny z oddělení, u nichž se zpravidla tísnili další pacienti. O Medu byl přitom velký zájem:
„Bylo to zvláštní, a než jsem si zvykla, tak i trochu tísnivé. Mívali jsme s Ivanem dlouhé diskuze, povídali jsme si třeba několik hodin… a oni tam stáli a jenom zírali. Asi jsem je vzrušovala, ale já si to tenkrát tak moc neuvědomovala.“
„O čem jste si povídali?“
„O všem možném, Ivan byl velice inteligentní. Mluvíval úplně normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl blázen.“
„A konkrétně?“
„Hodně jsme mluvili o literatuře. Taky jsem mu nosila knížky… a jednou z toho byl pěknej průšvih.“
„Průšvih kvůli knížce?“
„No, přišla jsem zase v neděli a jdu se ohlásit, že jdu za Ivanem Blatným, a oni mě tam nechtěli vůbec pustit. Říkali mi, co jste to udělala, to takhle nemůžete, a já nejdřív vůbec nevěděla, co se stalo… No, stalo se to, že jsem Ivanovi přinesla Baudelairovy Květy zla s erotickými obrázky. A blázni si to vytrhali a pak nad tím celej blázinec onanoval.“
Ty chodby pro návštěvy pak byly zrušeny začátkem 50. let a návštěvníci mohli i s pacienty využívat celý areál, ale to už Meda za Ivanem Blatným nechodila.
„Co se stalo, Medo? Víme od Karla Brušáka, že nastal nějaký problém…“
„No, ono to bylo nejdřív moc hezký. Vždycky jsem Ivanovi přinesla nějaký ovoce, chtěla jsem mu nějak pomoct. Pořád jsem ho přemlouvala, aby se vrátil do normálního života, jenže to on nechtěl.“
„Neměl kam jít?“
„Prostě tvrdil, že je mu v Claybury dobře… Jenže pak najednou, to bylo o Vánocích, dorazil zničehonic ke mně domů. Zazvonil, tak jsem ho pozvala dál, a Ivan si hned klekl a řekl, že se do mě zamiloval a že beze mě nemůže žít. A že proto přišel, že už se do Claybury nevrátí, a pořád tam klečel, a já jsem se začala bát, protože nechtěl odejít, a tak jsem zavolala Karla Brušáka… a on ho odvedl. Měla jsem pak špatný svědomí, protože jsem brzy nato odjela do Paříže, a i když jsem ještě jezdila do Londýna, tak Ivana už jsem nikdy neviděla.“
„Aha? A tohle byl ten problém, pane Brušáku?“
„Houby! Ivan před ní začal onanovat. A to samý pak udělal Věře Blackwell…“
„Medo, promiňte, ještě se vás chci zeptat…“
„Ano?“
„Jak Ivan vlastně v té době vypadal? Víte, v Brně to byl krasavec, idol dívek a žen…“
„Blatný vypadal dobře. Nebyl krásnej… ale hezkej člověk to byl.“
„A nebyl třeba už trochu… zanedbaný?“
„To určitě ne. Ale já jsem byla asi jediná holka, která ho navštěvovala, tak na sebe možná víc dbal… Víte, emigrace je těžká věc. Znala jsem několik lidí podobných jako Blatný. Ve Washingtonu se něco podobnýho přihodilo jednomu českému profesorovi, toho našli na ulici… Víte, co řekl Peroutka, ještě když byl v Londýně?“
„O emigraci?“
„Ano. Řekl, že šest let koncentráku a vězení nebylo nic proti prvním třem měsícům, které strávil v emigraci.“
„A víte, co napsal o exilu ve svých Dopisech příštím milenkám Bohuslav Brouk?“
„Tak to zas nevím já.“
„V době, kdy už Ivan kroutil spokojeně svůj první rok v Claybury, napsal, že lidé vyšli do exilu jako pomatení, jako psi utržení od řetězu, aby se v cizině stali ubohými nickami, a poté co ztratili podpůrné lešení svých solidně zodpovězených proč, pozbyli životnosti a upadli do nepředstavitelně šíleného zoufalství…“.
[…]
Ale možná jsme z našeho písečku skočili rovnou do příliš velkých dějin; vždyť tam, kde umírá Jean-Jacques Rousseau, duní už v jícnu temné revoluční právo a padají hlavy královen a králů.
V našem malém příběhu jen Karel Brušák utrousil poněkud nešetrně zmínku o Blatného masturbaci před krásnou mladou dívkou… a to se dá napravit.
Začněme konstatováním, že Karel Brušák by nikdy před nikým neonanoval. Nebyl ten typ – a stejně jako spousta dalších lidí viděl v takovém chování jeden z projevů Blatného šílenství. Je proto trochu s podivem, že se s tou „neslušnou“ historkou vytasil před kýmkoli prakticky na potkání, což platí i pro rok 1958, kdy do Londýna dorazil na své pouti exilem Bohuslav Brouk.
Brouk si v předchozích letech, která strávil v Austrálii, zvykl na jistou osamělost a ani v Londýně se příliš nezapojil do života exilové společnosti. Ale spolupracoval s BBC a rád zašel s pány redaktory na kus řeči do zdejší kantýny.
Když došlo na Blatného, mohl přispět slušnou řádkou původních historek, protože na rozdíl od ostatních přísedících znal Ivana už z časů surrealistické skupiny a několikrát se s ním opil i za Protektorátu. Z osobní zkušenosti věděl o jeho sklonech k obnažování na veřejnosti. A rozhodně v té souvislosti stojí za zmínku, že byl sám autorem dobově proslulého textu Onanie jakožto světový názor, který vyšel v roce 1930 v Erotické revui.
A že Ivan Blatný četl ten text už ve svých patnácti letech.
Ještě dříve, než mu Nezval půjčil Erotickou revue, měl ovšem malý Ivan možnost nahlížet do jiné knihy, kterou kdysi koupila Anna Klíčníková. Babička nepatřila k velkým čtenářům, ale tenhle foliant, to vůbec nebyla jen tak obyčejná kniha. Stála v knihovně jako voják s puškou na hranicích a střežila tenkou linii mezi životem a smrtí, mezi hezkým, klidným životem a šílenstvím. Napsal ji proslulý dr. Tissot a jmenovala se Onanie neboli Pojednání o poruchách vyvolaných samohanou.
A nebyly to poruchy ledasjaké.
Jak se neotřást hrůzou nad historkami z praxe démonického Doktora a jeho kolegů o „muži, jehož mozek slyšitelně ,chrastil‘ v křečích vyvolaných příliš častým ukájením“, či o dlouhé řadě mladíků, kteří si stejným způsobem „uhnali tumor v pravé ruce“?!
A co mladý muž, jenž byl „na vrcholu životních sil“ postižen gangrénou chodidla?!
Byly dokonce zaznamenány případy, kdy hoch, jenž intenzivně masturboval od patnácti do třiadvaceti, začal šilhat, a vzdělaný muž zešílel.
To všechno jsou věci děsné… a přísně vědecky doložené!
Babička má ostatně dostatek důkazů přímo před očima: což Ivánkova slabost a jeho ustavičná zemdlelost nepotvrzují jasně Tissotovu teorii o ochabnutí tělesné energie důsledkem samohany?
Jenže…
Zatímco za babičkou zvedá svůj kárající prst přízrak doktora Tissota, Blatnému a jeho kamarádům z bednářovského okruhu spěchá na pomoc apoštol tělesné nevázanosti a svobody, Bohuslav Brouk, který káže konec tajnůstkářství a nabádá, aby se „onanista svým způsobem sexuálního života netajil ve společnosti“.
O prázdninách v Kunštátě tudíž vyprovokuje Ivan hru na pravdu: pět účastníků experimentu musí v otevřeném „dopise spoluprožívačům“ detailně a s maximální upřímností popsat jeden den svého života.
K dispozici nakonec máme pouze dopis Ortenův, který popisuje události z 24. července 1939 na několika dlouhých stranách. My – z důvodů, jež jsou nabíledni – vybíráme pasáž z Halasova bytu, kde Orten tehdy přespával. Po odchodu Věry Fingerové…
„… chodím kolem dokola knihovny, mám v prsou tlak jako v jinošství, když jsem dospíval, pohlavně dospíval, to se rozumí, náhle otvírám jakousi tajnou zásuvku, je tam Erotická revue, dějiny dámských kalhotek, obrázky, zdá se mi, že hned přijde maminka a přistihne mě při něčem ošklivém, potají se ohlížím, zda mne někdo nevidí, čtu si v jakési oplzlosti o jeptiškách, jsem vzrušen, a pak, to víte, co pak…“
Jen o kousek níž čteme:
„Sedl jsem si k psacímu stolu. Civěl jsem před sebe. Začalo mi být líp. Z otevřeného okna na mne šla zima. Naproti na dvorech byla tma, napsal jsem básničku… Byl jsem pak klidný, unavený, šel jsem po špičkách k tajné zásuvce a otevřel jsem si podruhé Erotickou revue…“
Erotická revue se svými ilustracemi a lehce pornografickými texty hodila k ukojení základní tužby… ale v textu Onanie jakožto světový názor šlo o něco jiného.
Stačí ocitovat pár vět a bude jasné, že při vší provokativní nadsázce jde o text, kterému nechybí vyhraněný názorový přesah:
„Žijeme v klamném domnění, že objektní orientace je neopominutelnou přirozeností, ve skutečnosti je však tato konstelace toliko dějinnou fásí, jež očekává vystřídání… Morálka se přitom nespokojila pouhým příkazem objektního ukájení, nýbrž omezila je blíže stykem muže a ženy, svrchovaností manželské soulože, čímž i záměna řitě s dělohou je skutkem nejvýše neřestným, ba i přísně trestaným. Lakotný zájem ekonomů a vojevůdců interesovaných na velké populaci učinil po věky dělohu ženy nádobou mužových ztracených ideálů…“
Pak už se dostáváme ke konkrétním výhodám a principům onanie:
„Onanista dociluje vždy nejlepších vzruchů, neboť realita nepřibližuje se ani zdaleka kráse fantasmatu. Kdo vychutnal krásu onanie, onanuje se i před dívkou z důvodů zásadních…“
Ostatně, nemá i sedavé a osamělé povolání básníka svůj podíl viny – pardon, zásluh – na tom, že občas ruka zabloudí do kalhot?
Tohle napsal pro změnu Blatný Ortenovi:
„Dnes se mi do ranního cvičení vmísil opět můj každodenní neklid, který mi brání soustředit se na jakoukoliv práci, neurčitý, těžko vyslovitelný neklid, jehož zaháněním strávím většinu dne…“
Co má mladý básník tím „zaháněním“ na mysli, vyplývá zřetelně z dosud neznámé básně z března 1941, která se vynořila z pozůstalosti Jana M. Tomeše.
Balada sobotní
Pět sedmin týdne uběhlo
a po zákonu života
(ach, jak to na nás dolehlo)
je tady zase sobota
a padá na nás tesknota
a vášně vykukují z měchu,
v němž všechno víří, kolotá.
Píši si báseň pro útěchu.
V tom je dnes člověk nemehlo:
odolat svodům eróta.
To klidné z nás se zaběhlo,
neklid v očích mihotá,
ach, kde je, kde je ochota
dáti mi náruč lásky v mechu?
Nic, prázdno, smrt a temnota.
Píši si báseň pro útěchu.
Ach, co mi to zase naběhlo?
Zavřít měch? Marná robota.
Ach, kéž by to zas ulehlo,
kéž by mi splaskla kalhota,
nebo mi stoupne teplota
a zatáhnu si do pelechu
než kokotu spíš kokota.
Píši si báseň pro útěchu.
To, co je hravé a provokativní, nemělo by se soudit s akademickým odstupem.
Mládenci se rádi tahali za bimbásky a to k danému věku patří. Brouk zase k smrti rád tahal lidi za fusekli. Celkem chytře. A zábavně. Stejně jako Ivan to byl pracháč, dokonce ještě větší pracháč: jeho tatínek vlastnil „řetězec“ obchodních domů Brouk a Babka.
A Ivan Blatný, snad i díky předčasnému odchodu rodičů, se v oblasti psycho-sexuální vyvinul trochu jinak než běžný muž. Pro svou odlišnost, kterou zřejmě sám pociťoval, pak hledal a nacházel oporu v myšlenkových konstruktech, s nimiž se potkal v letech zrání.
Bohuslav Brouk svými texty neudělal z Blatného „úchyláka“; jen mu umožnil považovat to, k čemu byl puzen, za normální… a tedy možné.
Ivanovy vztahy se ženami, které známe, dokládají, že byl tak trochu samosprašný. Bez ohledu na to, kolik koitů absolvoval. Nikdy se neoženil, neměl dítě, žádnou ženu neučinil ani na chvíli částí své domácnosti, a ačkoliv mu v exilu – a v blázincích! – ženy chyběly, v podstatě se bez nich obešel od svých třiceti let. Nepočítaje v to prostitutky, jež byly pevnou součástí jeho „životního plánu“ v podstatě od patnácti a jejichž kouzlo a moc tkvěly v tom, že od nich mohl člověk kdykoli odejít zpět do své výsostné samoty.
Trochu člověku zatrne nad jinou větou Broukovy filozofické rukověti onanisty: „Stačí udržeti si svou energii pro sebe, abychom byli dokonale šťastni.“
Možná právě ona je klíčem k pochopení třiceti osmi let, která strávil Blatný v psychiatrických léčebnách…
Úryvky z publikace Martina Reinera Básník: Román o Ivanu Blatném (Praha: Torst, 2014, s. 301–303 a 309–314).
Doplňující poznámka Martina Reinera (e-mail Viktorovi A. Debnárovi, 7. května 2014)
Řekl bych, že ta pravděpodobnost, že Blatný Brouka četl, je tak 95procentní. Existuje řada dokladů, že Vítězslav Nezval, který se s Blatným seznámil v roce vzniku Surrealistické skupiny (1934), se staral o svého nového „svěřence“ s příkladnou péčí zvláště ve věcech literárních a sexuálních. Z nepublikovaného deníku Josefa Věromíra Plevy vím, že Nezval vzal Blatného ke své „dobré známé“, která ho následně připravila o panictví, přičemž Nezval i s Plevou u obřadu přímo asistovali. Blatný byl v první fázi surrealismem přímo posedlý a Nezval ho velmi bohatě zásobil „vhodnou“ literaturou, tím spíš, měl-li ve věcech sám prsty.
Taky existují přímé (korespondenční) doklady, že Blatného osudový přítel Jiří Orten, který v Praze jeden čas spával u Františka Halase, věděl velmi přesně, kde míval Halas Erotickou revue uloženu. Aby tak atraktivní materiál znal Orten a jakýmkoli způsobem ho v té době nezprostředkoval Blatnému, je téměř vyloučeno.
Příslušná kapitola je samozřejmě jakýmsi způsobem vyfabulovaná, ale kontrapunkt Dr. Tissot vs. Bohuslav Brouk symbolizuje (a myslím dost přesně) Blatného vztah k babičce a surrealismu, tedy dvou základních – a protichůdných – vlivů v jeho patnácti až cca devatenácti letech. Ostatně Blatného doložené sexuální chování i otevřenost, s jakou se k ipsaci hlásil, zdají se svědčit samy o sobě, že byl vzorným následníkem svého „ideologa“ B. B.
Martin Reiner – Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka
Sedmnáctiletý Ivan Blatný s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)
Vzpomínka Josefa Rybáka
[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?
A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?
Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.
To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]
Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.
Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka
Josef Rybák (1904-1992), nedatováno
Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění
[…] Roku 1930 Fromkovo nakladatelství začíná vydávat měsíční „literární kurýr“ Odeon v redakci Jindřicha Štyrského. […] Hned v říjnovém čísle Nezval píše se zájmem o Bretonovi jako o někom „jenž svou jasnost hledá v duchu šílenců“, a v dubnu příštího roku Štyrský s Nezvalem oznamují, že chystají po dohodě s Bretonem antologii surrealistických manifestů, textů, poezie a obrazů; v posledních dvou číslech Bohuslav Brouk prohlašuje surrealismus za nejhodnotnější v současném umění a tiskne útok proti politickému zaměřování umění; zvláště umění a komunismus podle Brouka vůbec k sobě nepatří.1 Časopis má široký okruh spolupracovníků: Vančuru, Nezvala, Halase, Závadu, Weila, Hostovského, Bedřicha Fučíka a další. Štyrský tu přichází s novým pojetím modernosti, do níž pojímá i Weinera a Demla. […]
Úryvek ze studie výtvarného a literárního kritika a teoretika Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) O dada, surrealismu a českém umění (1976; Praha: Jazzová sekce, 1980), přítomný úryvek pochází z autorovy knihy Cestou necestou (Jinočany: H & H, 1999, s. 211).
Poznámky (autora webu)
1 Jedná se o Broukovy příspěvky Nové these o umění (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 145–147) a Psychologická hodnota marxistické ideologie (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 148–149).
Jindřich Chalupecký: Cestou necestou (1999), obálka
Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění (1980), obálka
Jindřich Chalupecký (1910-1990), nedatováno
Vzpomínka Miroslava Horníčka
Před časem jsem měl nějakou schůzku ve Slavii, tak pěkné a už skoro historické kavárně – kolik práce se tu nadělalo, kolik autorů se tu dohodlo s režiséry o scénáři či scénické hudbě, či s redaktory o příspěvcích do časopisů. […]
Vzpomínal jsem tu na Nezvala, který možná při témž mramorovém stolku napsal své nejkrásnější básně o přírodě. Když dopsal, přemístil se do Metra, kde našel Honzla, Teigeho či Bohuslava Brouka,1 o dvě hodiny později všichni táhli do Mánesa, kde zas seděl Štyrský či kdo, případně do Unionky, kam se vešli vůbec všichni rádi vidění. Nezval v Řetězu štěstí2 bezděčně popisuje takový svůj běžný den, končící pozdě po půlnoci u břehu Vltavy, kde už čekal převozník na svého pravidelného pasažéra, aby jej přeplavil domů na druhý břeh do Tróje.
Člověk si řekne, jak mohla vypadat práce těchto lidí a jak zdraví při takovém denním režimu. Jenže Nezval při něm napsal celou knihovnu a jeho generace stvořila nadmíru silné dílo, které s odstupem času, rok po roku zřetelněji dostává rysy jednotného slohu. […]
Úryvek z textu Miroslava Horníčka (1918-2003) U mramorového stolku z publikace Miroslava Horníčka, Ilji Hurníka a Vladimíra Preclíka Trojhlas (Praha: Melantrich, 1986, s. 107).
Poznámky (autora webu)
1 „Tvorem kavárenským“ nazval Bohuslava Brouka například jeho přítel architekt Ladislav Žák (v dopise architektovi Karlu Honzíkovi z ledna 1948. Cit. dle DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 93).
2 NEZVAL, Vítězslav. Řetěz štěstí. Praha: V. Čejka, 1936.
M. Horníček – I. Hurník – V. Preclík: Trojhlas (1986), obálka
Kamil Lhoták – Jan Hertl: Psychoanalysa a její použití v české poesii
Předkládá se tu studie mladého badatele o tom, kterak lze prakticky použít u příležitosti osmdesátin příborského rodáka Sigmunda Freuda výsledků psychoanalysy v české literatuře na základě dialektického sjednocení protikladů surrealismu, aby tento a) epatoval konvenčního měšťáka i levého tupohlavce (nejmenovaného), b) udržoval katolického šíbala při dobré náladě, c) vytrhl tajné žahadlo Strašidla, jež vítězný proletariát srazí k zemi.
Čtenáři! Soudruzi z ústředního agitpropu a ženoddělu KSČ (Komunistické strany Československa), upozorňujeme vás, že tu lecčemus nebudete rozumět a nad lecčíms se budete v revolučním studu rdět barvou tmavší, než jaká jest revolučnímu proletariátu předepsána, ale nic naplat! Sigmund Freud začal! „Nechápete? Nebyl jste dobře zasvěcen? Chcete za každou cenu vysvětlivky pod čarou, blázinec pro rozum?“(1) Vezměte erogenní činnost oblasti anální, Oidipův komplex, sýr, Libido, infantilní lásku(2), přidejte Malého Nerona, fetišismus, třídní boj v prostorném atelieru a dostanete český surrealismus.
Ostatní čtenáři se pak laskavě nepohoršujte! Vědecká práce jest objektivní. Co budete dále číst, vše je pravdivé – nic není zamlčeno, vše je na svém místě. Ostatně použitá literatura je citována. Čtěte a dejte číst dál! Hlavně pak těm z vašeho okolí, kdož v psychoanalyse a v jejím dialektickém splynutí s marxismem nalezli své zalíbení nebo smysl života. Ať je jim nadsmyslno lehké!
Vzd. [Vzdoroslavíček = Jan Hertl]
[…]
Použitá literatura
Brouk: Psychoanalysa.
Brouk: Autosexualismus a psycherotismus, I. díl.
Brouk: O lásce, smrti a žárlivosti.
Babka: Libido a třídní boj.
Rukopis lask. zapůjčil autor, jenž dosud nenašel nakladatele. Spolek nemajetných leč pokrokových studentů se na dílko za účelem vydání upozorňuje.
Koláže Jindřicha Štyrského.
Všechny romány Vítězslava Nezvala.
A pochopitelně spisy Sigmunda Freuda.
Text malíře Kamila Lhotáka, podepsaný pseudonymem Psych. (analysae) Cand. (idatus) VŠEZVĚD VŠUDYBUD, s úvodem historika Jana Hertla, pod zkratkou Vzd. neboli Vzdoroslavíček, byl publikován v rámci rubriky Listy z Československa v katolické „revui pro kulturu a život“ Řád, MCMXXXVI [1936], r. třetí, s. 199–204; celý text si můžete přečíst zde.
Poznámky
1 Bližší v Manifestu surrealismu.
2 Tyto a další termíny blíže podány u S. Freuda a jeho českého žáka Brouka.
Kamil Lhoták (1912-1990), 1978; foto Jaroslav Brabec
