Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv O funkcích práce a osobitosti
Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947
Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:
Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)
Dražba končí 18. března 2017 večer.
Více zde.
John Vloemans: Avantgarda (2012)
Nizozemský antikvář specializující se na českou avantgardu John Vloemans vydal v 169 číslovaných výtiscích svou vlastní anglickojazyčnou knihu Avantgarda: Typography and Photomontage in Modernist Czech Book Production 1918-1938 (Den Haag, 2012, 275 str. a 650 ilustrací, jmenný rejstřík).
Publikace rovněž zahrnuje několik obálek publikací Bohuslava Brouka – např. Psychoanalysa (1932, obálka a typografická úprava Jindřich Štyrský), Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937, obálka a typografická úprava Toyen) či O funkcích práce a osobitosti (1938, obálka Karel Teige a typografická úprava).
Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu
O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka
Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.
Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.
Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.
Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.
Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.
Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.
Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.
S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.
Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.
Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.
Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).
Rozhovor s editorem knih O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti
Psychoanalytik a surrealista Bohuslav Brouk byl nepřehlédnutelnou postavou české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let. Svým pronikavým myšlením, které je prosto jakékoliv idealizace, provokuje i dnes. Mnoho jeho textů vyšlo jen v prvním vydání, nyní se pozvolna objevují nové svazky a reedice. Po loňském výboru exilových textů Zde trapno existovat, jsou dostupné další dvě publikace – eseje O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti. Obě knihy vyšly najednou ve stejné grafické úpravě. Proč? Na to se Ivana Myšková zeptala editora Viktora A. Debnára.
Rozhovor byl vysílán v rámci pořadu Mozaika na vlnách ČRo 3 – Vltava, 26. června 2009.
Eduard Burget: Člověk se rve se životem…
„Člověk se rve se životem, úmorně si zajišťuje a zlepšuje své postavení, domáhá se stále a stále většího majetku a přepychu, tvoří nové a nové hodnoty, objevuje, vynalézá, buduje atd. v podstatě jenom proto, aby se vyšinul, ať již svým blahobytem, svým sociálním, mocenským postavením nebo svou slávou a vážeností, nad ostatní lidi, neboť čím význačnějšího postavení dosáhne, tím většími nadějemi na vítězství v erotickém zápolení se může kojit. Staré přísloví ‚Práce šlechtí‘ je naprosto pravdivé. Prací si člověk zjednává větší lesk, větší erotickou vábnost,“ napsal v roce 1938 svérázný myslitel, biolog, psychoanalytik a literát Bohuslav Brouk. Citovaný text je součástí delšího eseje O funkcích práce a osobitosti, který v letošním roce nově vydal v nakladatelství Volvox Globator Viktor A. Debnár společně s dalším Broukovým provokativním esejem O pošetilosti života i smrti (Volvox Globator, Praha 2009). Broukovy texty jsou i více jak po padesáti letech od svého prvního vydání stále nesmírně aktuální nejen díky autorově schopnosti psát čtivě, ale především pro svůj sarkasmus a ironii, s níž autor přistupuje k tabuizovaným tématům, společenským (pseudo)hodnotám a konvencím.
(eb) [= Eduard Burget]
Recenze byla publikována v časopise Dějiny a současnost, červen 2009, r. XXXI, č. 6, s. 48.
Večer Analogonu
V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.
Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.
Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.
Ukázka přednesená během večera
Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.
Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]
Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.
Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.