Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv O funkcích práce a osobitosti

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Reklamy

John Vloemans: Avantgarda (2012)

Nizozemský antikvář specializující se na českou avantgardu John Vloemans vydal v 169 číslovaných výtiscích svou vlastní anglickojazyčnou knihu Avantgarda: Typography and Photomontage in Modernist Czech Book Production 1918-1938 (Den Haag, 2012, 275 str. a 650 ilustrací, jmenný rejstřík).

Publikace rovněž zahrnuje několik obálek publikací Bohuslava Brouka – např. Psychoanalysa (1932, obálka a typografická úprava Jindřich Štyrský), Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937, obálka a typografická úprava Toyen) či O funkcích práce a osobitosti (1938, obálka Karel Teige a typografická úprava).

Avantgarda (2012, John Vloemans)

John Vloemans: Avantgarda (2012, obálka autor)

Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu

O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka

Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.

Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.

Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.

Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.

Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.

Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.

Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.

S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.

Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).

Jaroslav Formánek

Rozhovor s editorem knih O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti

Psychoanalytik a surrealista Bohuslav Brouk byl nepřehlédnutelnou postavou české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let. Svým pronikavým myšlením, které je prosto jakékoliv idealizace, provokuje i dnes. Mnoho jeho textů vyšlo jen v prvním vydání, nyní se pozvolna objevují nové svazky a reedice. Po loňském výboru exilových textů Zde trapno existovat, jsou dostupné další dvě publikace – eseje O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti. Obě knihy vyšly najednou ve stejné grafické úpravě. Proč? Na to se Ivana Myšková zeptala editora Viktora A. Debnára.

Rozhovor byl vysílán v rámci pořadu Mozaika na vlnách ČRo 3 – Vltava, 26. června 2009.

TOPlist

Eduard Burget: Člověk se rve se životem…

„Člověk se rve se životem, úmorně si zajišťuje a zlepšuje své postavení, domáhá se stále a stále většího majetku a přepychu, tvoří nové a nové hodnoty, objevuje, vynalézá, buduje atd. v podstatě jenom proto, aby se vyšinul, ať již svým blahobytem, svým sociálním, mocenským postavením nebo svou slávou a vážeností, nad ostatní lidi, neboť čím význačnějšího postavení dosáhne, tím většími nadějemi na vítězství v erotickém zápolení se může kojit. Staré přísloví ‚Práce šlechtí‘ je naprosto pravdivé. Prací si člověk zjednává větší lesk, větší erotickou vábnost,“ napsal v roce 1938 svérázný myslitel, biolog, psychoanalytik a literát Bohuslav Brouk. Citovaný text je součástí delšího eseje O funkcích práce a osobitosti, který v letošním roce nově vydal v nakladatelství Volvox Globator Viktor A. Debnár společně s dalším Broukovým provokativním esejem O pošetilosti života i smrti (Volvox Globator, Praha 2009). Broukovy texty jsou i více jak po padesáti letech od svého prvního vydání stále nesmírně aktuální nejen díky autorově schopnosti psát čtivě, ale především pro svůj sarkasmus a ironii, s níž autor přistupuje k tabuizovaným tématům, společenským (pseudo)hodnotám a konvencím.

(eb) [= Eduard Burget]

Recenze byla publikována v časopise Dějiny a současnost, červen 2009, r. XXXI, č. 6, s. 48.

TOPlist

Večer Analogonu

V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.

Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.

Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.

Večer Analogonu, pozvánka (červen 2009)

Pozvánka na Večer Analogonu (25. června 2009)

Ukázka přednesená během večera

Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.

Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]

Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.

Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.

TOPlist

Jiří Peňás: Bohuslav Brouk – O funkcích práce a osobitosti

Bohuslav Brouk – O funkcích práce a osobitosti

Bohuslav Brouk (1912-1978) je osobnost v něčem připomínající Ladislava Klímu, v něčem Oscara Wildea. Číst ho znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu. Stať byla poprvé publikována jako soukromý tisk „pro přátele a známé ve 100 výtiscích v prosinci 1938“ a jejím cílem není nic menšího než vytvořit „psychologický portrét lidstva“. Metodou Broukovi byla Freudova psychoanalýza v radikální podobě a prostředkem destrukce všech úctyhodných, ale šalebných a klamavých iluzí o člověku jako bytosti, která své kroky řídí vědomím a rozumem. Šestadvacetiletý Brouk, který vstoupil do povědomí surrealistických přátel texty jako Onanie jakožto světový názor (to mu bylo dvacet), vyvrací v přívalu výmluvnosti a až komické vážnosti jednu krásnou iluzi za druhou a vede si bez ustání svou: jediným hybatelem lidské existence je jeho sexuální pud, je všude a z něj pramení veškerá sláva, ale především bída našeho bytí. Neboť erotický pud je ze své podstaty neuskutečnitelný a nenaplnitelný, je tedy tragický – a takový je život. Bez něj by ale život nebyl. Všechny lásky mají smutný konec a jediná věčná láska je nešťastná. Tak pravil Brouk.

Jiří Peňás

Recenze byla publikována v časopise Týden, 17. srpna 2009.

Jiří Peňás