Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv psychoanalýza

Blíží se vydání Broukova svazku Na obranu individualismu

Ediční plán nakladatelství Academia na léta 2014/2015 obsahuje anotaci Broukova rozsáhlého svazku Na obranu individualismu, představujícího autorovu publicistiku z let 1930–1960. Výbor, který edičně připravil Viktor A. Debnár, obsahuje doprovodné studie Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, Vladimíra Papouška „Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk, Milana Drápaly Individualista s kolektivistickými ideály a Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk. Publikace vychází v červnu/červenci 2014 v rámci edice Šťastné zítřky.

Úvodní slovo editora

Z více než jednoho sta článků, které Bohuslav Brouk publikoval a které jsou ve svém celku charakterizovány fundamentální svobodomyslností dbající na naprostou svobodu tvorby nezávislé na jakémkoliv společenském, politickém a jiném diktátu, se v přítomném svazku dostává čtenáři přibližně jedna jejich polovina. Jedná se o texty, které zřetelně charakterizují Broukův podnětný myšlenkový přínos k jednotlivým tématům a které přinášejí do dnešních dnů aktuální názory; vzhledem k šíři autorova mnohotematického a mnohovrstevnatého zájmu byly jednotlivé příspěvky rozděleny do tří oddílů: Psychoanalýza, sexuologie…, Umění a kultura a Společnost, politika…

B. Brouk Na obranu indivi

Anotace knihy Bohuslava Brouka Na obranu individualismu v Edičním plánu nakl. Academia 2014/2015

Reklamy

Bohuslav Brouk: Práce a mravnost

Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymaniti se z pomíjejícnosti, má subjektivně ještě jiný význam a to, jakožto prostředek k získání obdivu, k získání žen. Tímto způsobem dochází sexualita důstojného uplatnění, čímž jedině bylo rov­něž možno naočkovati pracovitost převážné většině lidí. Práce je sice nutným zlem, jímž se musíme protrpěti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale udržení rodu vyžaduje jí od každého jedince více. Člověk nepracuje toliko pro sebe, ale také pro své potomstvo, pro společnost. Práce jednotlivců netvoří toliko hodnoty spotřební, ale i zásobní, které zkonsumují jiní. Mo­rálkou vštípená pracovitost vyvolala nadpráci, která dala vzniknouti člověčenství. Pokud se člověk staral výlučně o sebe, nebyl vlastně člověkem. Dnes ovšem člověk neproduktivní je snad naopak člověkem du­ševně (a v psýše právě tkví rozdíl mezi námi a zví­řaty) nejideálnějším, neboť mu zbývá, oproti dru­hým, nejvíce času stráviti zásobní hodnoty navršené sty generacemi. Genese člověka prvního je však nezbytně závislá na práci.

Intelektuální psýcha byla evokována teprve pra­cí, neboť i řeč byla současně vynalezena s prvými nástroji, v nichž antropologové shledávají důkaz člověčenství. Když podčlověk vyšel z asylu, tj. doby, kdy se pravděpodobně jeho sexualita omezovala na říjná údobí, dala mu kontinuitní potence svou nad­produkcí impuls k intensivním činnostem neomeze­ným na verbování samiček. Nadbytečné sexuální na­dání projevilo se libidinosně v hraní. Dejme tomu, že člověk, ne z nouze, ale z čilosti, která ho neopus­tila v své intensitě ani když byl neschopný soulože, počal imitovati své radostné situace třením dvou ka­menů o sebe. Tímto třením pravděpodobně zhotovil prvý nástroj, anebo po prvé zapálil [oheň] jiskrou při kře­sání odlétající. Objev ten nemohl být zapomenut, poněvadž sebesvůdnější žena nemohla muže tak zabaviti, aby si nehrál. Hraní, imitování koitu ne­bylo tudíž žádným surogátem. Mnohotvárností li­bida nabylo hraní vlastního účele. Tak byly zhoto­veny první nástroje lidstva a snad také první slovo, specifikovaný sexuální skřek, jímž člověk doprová­zel své vynalézavé hraní. Z původních disposic ne­ustálé hravosti a artikulovanosti lákavých zvuků byly stvořeny hodnoty, které nyní čekaly jen svého využití.

Provedení toho umožnila morálka, vyzdvihující ne­příjemné stránky sexu a vzbuzující takto aversi k němu. Stud se stal formálním projevem této averse, která zakládá se, jak jsme již dříve vysvětlili psycho­logicky, na touze po věcnosti a popírání, odvrácení se od sexuality, což je biologicky podloženo traumatem zrození. K jeho projevení došlo však teprve morál­kou, která se o toto přirozené nadání člověka k studu opřela a jej vyvolala. Bez morálky jistě by nebylo studu. Proto předpoklad Havelocka Ellise, že stud existuje u zvířat, je mylný. Ellis to dokládá pří­kladem čuby, která, usednouc, zakryje své pohlaví před dotěrným psem. Podle toho musela by se stydět i motýlí samička, ulétávající samečkovi. Ač nelze pochybovati o přímém zájmu samiček na kohabitaci, přece se samičky obávají jejich trýzní, a proto se posléze brání i přijetí. Stud není ničím pudovým, bezprostředním, abychom jej mohli přisuzovati i zvířatům. Lévy-Bruhl plně chápe jeho pozdní vznik předpokládaje, že vznikl teprve tehdy, když z kolek­tivního myšlení vzešlo myšlení samostatné, indivi­duální. Stud mohl vzniknouti jenom v lidské společ­nosti, jež jej nepotřebovala pro ochranu samiček, ale pro ochranu společnosti jako celku. To je jeho efektivní účel, účelem subjektivním zůstává zjednáni si nesmrtelnosti.

Je zřejmé, měl-li stud tento smysl, obracel se ke genitáliím jakožto k frapantnímu dokladu nesmrtelnosti. Nelze se ovšem domnívati, že by se projevoval zakrýváním pohlaví, neboť zástěrky, které přes ně divoši nosí, mají právě opačný význam: upozorňovati a lákati. Šat vůbec nevznikl ze studu. Ba, zá­kladem šatu nebyla dokonce zástěrka skrývající po­hlaví, nýbrž nejspíše, jak i u dnešních divochů vi­díme, šňůra přepjatá přes boky. Šatem, pozůstáva­jícím původně z nošených ozdob a tetuáží, se člověk toliko krášlil a vynášel nad jiné. Křiklavé barvy zástěrek prozrazují pak jasně své poslání: vzbuditi zájem. Mimo to různé přikrývky měly i jiný význam, jako uluri, jež slouží za menstruační pásku, majíc zabrániti větší ztrátě krve. U nás, kdy šat mimo hy­gienického poslání je nošen jako obrana proti drsné­mu počasí, zmizel sice jeho výlučně erotický ráz, avšak i tu se objevuje. Lze připomenouti braguette nápadně obalující mužské pohlaví, korset vytlačující ňadra, cul de Paris upozorňující na krásu zadních partií, výstřihy, délku sukní apod. Nedivme se proto, tvrdí-li podnes mnozí, že šat je nestoudnější než nahota. Nikdy však nemůžeme připustiti, že by šatu bylo k těmto účelům zneužito, neboť byl k těm­to účelům stvořen. Šatu naopak zneužila morálka, která postupem času stále víc a více vybičovávala stud. Proto nemá dnes šat, pokud se týká záležitostí erotických, jednotného poslání. Člověk dělá šaty podle sebe: cudné a necudné, chceme-li již těchto slov užíti.

Stud nebyl však výlučně reakcí na věci pohlavní, nýbrž přenášel se na všechny animálně životní děje. Někteří divoši ze studu ani nejedí před sebou a do­dnes stydí se na př. i polský rolník před svým pá­nem vypíti nabídnutou mu kořalku. Stud před exkrementy je stejného původu, neboť i tyto funkce připomínají závislost a smutné konce všeho životem začatého. Že hodování je stejně studuhodné jako souložení, dokázal i do minulého století platný zákaz kouření na ulici. Úřady měly patrně starost, kterou má lidská pošetilost dosud, o to, aby lidé nepouka­zovali kouřením přespříliš na své zažívací ústrojí a neodhalovali své živočišství. Podobná bláhovost studu tkví v zadržování moče a stolice, jsme-li ve společnosti, čímž se někteří lidé domnívají předstírati svou bezpohlavnost a nadhmotnost.

Tyto produkty studu jsou zcela bezvýznamné a spíše ke škodě. Úkolem morálky nebylo zakrytí geni­tálií, ani samotářské provádění životních funkcí po­žíváním počínaje a defekací konče, nýbrž využití lidských schopností k práci pro hegemonii lidského druhu. Morálka stvořila stud proto, aby hravost učinila produktivní. Opírajíc se o vrozenou disposici ke studu, využila morálka k práci lidské přiroze­nosti: hravosti. Mezi hravostí a prací je podstatný rozdíl. Hravost stává se totiž prací teprve tehdy, nabývá-li účelu jakožto prostředek. Naproti tomu smysl hravosti vězí v ní samé. Je-li proto hravost vitální přirozeností, nelze to předpokládati o práci. Práce je nutným zlem. Pro neposlušnost byl člověk vyhnán z ráje a trestem mu určeno, aby v potu tváři dobý­val svůj chléb. Práce má, oproti čisté hravosti, ještě jiné funkce než libidinosní ukájení. Je tu tedy k ra­dosti z hraní připojena nelibost plánu a účelu. Pů­vodně veškerá činnost měla přímý vztah k sexuál­nímu životu. Každé hraní bylo v podstatě reprodukcí sexuálních zkušeností, jakož i mluva omezovala se na zvukové vábení partnera a projevy krajních vzrušení.

Těmito vlastnostmi by se ovšem člověk nelišil od vrčícího psa, hrajícího si s poduškou. Člověk stal se člověkem, neboť z hravosti vyvinula se práce a ze zvukového sex appealu řeč. Ekonomickým zužitkováním diferenciovaných vábivých volání, jakož i nalezených nových hodnot hravosti byl však prvotní sexuální charakter řeči a práce potlačen a zůstal toliko latentním. Je proto záhodno připomenouti, že nejdůležitější nástroje, jako je na př. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imi­tování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi.

Tělesná potence, neomezovaná na genitálie, vzbudila tak velkou potenci duševní, tak velkou chuť po sexuální činnosti, že ji vůbec kdy nebylo a není možno normálně ukojit. Bohudíky psychická potence však nevyžaduje pohlavního partnera, má své vlastní cesty. Kdyby se byla zabývala toliko ženami, nikdy by se nebyla stala vynalézavou. Proto ani morálka nemusí býti do té míry puritánskou a odvraceti lidi od přímého sexuálního ukájení, aby získala jejich zájem pro práci. Stačí, odvedla-li je od výlučnosti jeho představ. Pro práci nemusí nikdo obětovati normální sexuální život. Po této stránce žili staří Řekové ideálně, neboť při neomezovaném ukojení, fysicky potřebném, vytvořili vysokou kulturu. Zadržováním semene se nic neušetří, morálka musila pro své zá­jmy zatlačiti do nevědomí sexuální charakter hravosti, nikoli však sexualitu samu.

Potlačování tělesných potřeb nijak kulturní a civilisační práci nepodpořilo, ba naopak, možno říci, že na ni působilo patologicky. Povšimněme si ne­zdravé přetíženosti gotiky proti jednoduchosti an­tiky a renesance. Vidíme, že když církev nedovolila ve středověku obcovati sdostatek se ženami, obco­valo se se stavebním materiálem. Z obavy, aby se neprznily ženy, bylo dovoleno zprzniti stavby. V gotice projevuje se proto nejen morálkou racionálně využitý prvek hravosti vtělené lidem, nýbrž daleko více stávají se dómy nouzovými náhražkami alkoven. Proti antice jsou sexuální motivy křesťanské kultury nepřirozené a nezdravé. Jestliže za její éry se stala práce jediným uznávaným ventilátorem erotiky a sexuality, nebyla tato sladším břemenem, než je dnes, v době poměrně mnohem svobodnější sexuálně.

Práce baví do jisté míry, plně bavit nikdy nemůže. Druh práce lze si sice vybrati dle individuálních zálib, avšak všechny pracovní obory jsou vázány neměnným základním plánem, který nemůže ustoupiti pracovníkově libovůli, neboť z práce by se pak stala opět neproduktivní hravost. V plánovitosti, v účelo­vosti tkví trpkost práce. Nelze pracovati jen tak pro samotnou rozkoš. Jedině snad umělcova práce blíží se tomuto ideálu, avšak také jen částečně. I umění je vázáno formálně, neboť každá práce je plánem vytčené využití lidské hravosti.

Kapitola z Broukovy publikace Psychoanalytická sexuologie (Praha: Alois Srdce, 1933, s. 32–37).

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

V lednu vychází Broukovy Soukromé tisky

Při příležitosti 100. výročí narození Bohuslava Brouka (19. listopadu 1912) a 35. výročí jeho úmrtí (19. ledna 1978) vychází publikace Soukromé tisky, kterou vydávají ve 200 číslovaných výtiscích synové Ivan a Vladimír Broukovi.

Kniha obsahuje eseje Onanie jakožto světový názor, Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu (Jindřich Štyrský), Máchův kult, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství: Sanatorium pro méněcenné, Židovství – dílo árijců, Stoupa života, Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity, Bludnost jedné představy, Dopisy z exilu příštím milenkám a O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie.

K vydání připravil, ediční poznámkou a poznámkou o autorovi opatřil, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár, který je rovněž autorem obálky (viz níže). Typografie a sazba písmem Regula Old Face Střešovické písmolijny Viktor A. Debnár a Veronika Daňhelová.

Rozsah 264 str., vychází v Praze v lednu 2013.

Publikace nebude distribuována oficiálními distribučními kanály – zájemci nechť se ozvou editorovi V. A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz, popřípadě na tel. č. 224 809 119. Cena 249 Kč.

Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Bohuslav Brouk: Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Nabídka Broukovy Psychoanalysy (1932)

Uživatel IBBY2 na Aukro.cz nabízí ke koupi Broukovu první publikaci Psychoanalysa (Praha: Alois Srdce, 1932, 198 str.; obálka a typografická úprava Jindřich Štyrský).

OBSAH

Therapie – Situace, Vývoj psychoanalytické vědy, Psychoanalytická technika, Psychoanalytická therapie, Kritika psychoanalysy, Dějiny psychoanalytického hnutí, Možnosti psychiatrie, Psychoanalytická literatura (str. 7-48)

Sexuologie – Intrauterní ideál, Orální erotika, Anální erotika, Ilusionistické snahy našeho myšlení, Totem & tabu, Dějinný smysl Oidipova komplexu, Ženská otázka, Puberta, Psychologie nirvány (str. 49-97)

Analysa – Zábranná centra, Symptomní jednání, Potlačování, Psychoanalytický snář, Sublimace, Neurosy, Pychosy, Neurotismus (str. 98-158)

Metapsychologie – Vědomí, Nevědomí, Kulturní komplikace (str. 159-169)

Adler & Jung – Filosofie života, Analysy, Filosofie poznání, Typologie, Psychologie předpokladů (str. 170-192)

RECENZE

TELEROVSKÝ, Roman. Psychoanalýza v surrealismu: K surrealismu a psychoanalýze principu imaginace Zbyňka Havlíčka. Diplomová práce. Brno: Psychologický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 1998 (zejména podkapitola „Psychoanalysa“ Bohuslava Brouka, s. 59-68).

KALIVODA, Robert. Moderní duchovní skutečnost a marxismus. Praha, Československý spisovatel, 1968.

KRÁL, Josef. Československá filosofie: Nástin vývoje podle disciplin. Praha: Melantrich, 1937, s. 120.

ŠTYRSKÝ, Jindřich. Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (Eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126);

Ktk [KOUTNÍK, Bohuslav]. Psychoanalysa. Čin, 1932–1933, r. IV, č. 35, s. 830–831.

KONEČNÝ, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Lidové noviny, 6. srpna 1932, r. 40, č. 395, s. 9.

BONDY, Hugo. [Psychoanalysa]. Časopis lékařů českých, 29. července 1932, r. LXXI, č. 31, s. 982–983.

KRATINA, Ferd[inand]. Z české literatury o Freudovi. Index, 1932, r. 4, č. 9-10, s. 88-90.

Skp. [SOUKUP, František]. [Psychoanalysa]. Česká mysl, 15. června 1932, r. XXVIII, sešit 3–4, s. 254.

J. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Levá fronta, květen 1932, r. II (1931–1932), č. 9, s. 279.

HIRSCH, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Literární Noviny, duben 1932, r. VI, č. 7, s. 4.

H., V. “Zpopularisovaný” Freud. Národní listy, 2. dubna 1932, r. 72, č. 92, s. 5.

Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Bohuslav Brouk: Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Jiří Peňás: Tady trapno existovat

Byl by to přitažlivý titulek k politickému komentáři, ale bohužel (či bohudík) jeho autorství patří buržoaznímu synku, bonvivánovi, ironikovi a vzdělanci v různých oborech od psychoanalýzy přes marxismus, biologii, strukturalismus a další – Bohuslavu Broukovi. Dnes (19. 11. 2012 – pozn. autora webu) je to sto let, co se jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století narodila.

Pocházel z podnikatelské rodiny – jeho otci patřily obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid pro pěstování zájmů, které ho zavedly ke kavárenským stolům avantgardy. Do Surrealistické skupiny byl v roce 1934 přijat jako odborník na Freudovu psychoanalýzu. To už vydával provokativní brožurky, v nichž se radikálně vypořádával se sloupy „tradiční společnosti“ – s rodinou, kultem práce i požadavky tzv. spořádaného a smysluplného života. Určité proslulosti se dodnes těší jeho traktáty o onanii (autoerotismu), udivující jak faktografickou šíří, tak čtivostí a sarkasmem. „A vůbec, tenhleten Brouk!“ zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda, který se divil, jak se mohou Nezval a Teige s někým takovým „zahazovat“. Pak však přichází okupace a potom dlouhá totalita. Výstřední osoby, jako byl Brouk, mizí z českého prostoru a povědomí. Zůstává po nich pouze stopa, kterou tu mohly zanechat jen relativně krátkou dobu. V březnu 1948, kdy s aktovkou opouští na Šumavě vlast, je mu šestatřicet let. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. Jeho bratr si svoje léta v Jáchymově oddřel.

Pro lidi Broukova typu byla emigrace dvojnásobným utrpením. Čekaly ho nejen starosti utečence, ale snad ještě větší překážkou byly jeho dispozice. Brouk byl takzvaný obtížný charakter: vypjatý individualista, samotář s destruktivními sklony. Bylo za tím však jistě i vědomí výlučnosti, které je tímhorší, je-li obklopeno průměrem, na němž je však ten, jenž ční, závislý. V textech z té doby dochází až ke konstatování, že „život není nutno za všech okolností žít“. Brouk žil dál. Zemřel až v roce 1978 v malém bytě na předměstí Londýna, kde žil od roku 1958 – zcela opuštěný a zapomenutý. A takové to bylo zázračné dítě. Kdyby se ale narodil v rodině Beetle, třeba v Anglii…

Článek, který je k dispozici v originální podobě zde, byl publikován v deníku Lidové noviny, 19. listopadu 2012, r. XXV, č. 270, s. 9; jeho titul je parafrází části Broukova verše „zde trapno existovat“ z básně Ustrnutí času (sb. Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).

Jiří Peňás (1966)

Soutěž Českého rozhlasu s Bohuslavem Broukem

V pondělí 19. listopadu 2012 si připomínáme 100 let od narození Bohuslava Brouka. Tato všestranná osobnost se zapsala nejen do dějiny české psychologie, ale také literatury a výtvarného umění.

Psychoanalytik, spisovatel, básník, publicista, filosof, estetik, sociolog a biolog. A možná ani tento výčet není úplný. Bohuslav Brouk byl jedním z prvních československých propagátorů psychoanalýzy a vykladačem díla Sigmunda Freuda. Jeho dílo se týká také jazyka a způsobu vyjadřování či vztahů člověka k věcem, tzv. chrematologie, zabýval se i problematikou sebevraždy.

V poválečném období let 1945–1948 se intenzivně zapojil do politické a publicistické činnosti – jako jeden z mála intelektuálů v této době veřejně přednášel a v tisku uveřejňoval texty, v nichž kritizoval komunistickou ideologii a především praktickou politiku Komunistické strany Československa. Od roku 1948 žil v emigraci.

Velkou oblastí jeho zájmu byla literatura a výtvarné umění, konkrétně jeden konkrétní směr. Tento je spojen i s manifestem, který Bohuslav Brouk vydal dokonce vlastním nákladem.

Soutěžní otázka:
Který literární a výtvarný směr Brouk prosazoval, jak se jmenoval manifest, který vydal, a ve kterém roce vyšel?

Odpovědi můžete zasílat až do nedělní půlnoci na e-mail monitor@rozhlas.cz. V předmětu zprávy uveďte heslo Soutěž s Leonardem 19. 11.- 25. 11. a nezapomeňte na zpáteční korespondenční adresu.

Tento týden soutěžíme o následující ceny:
– CD Černá sanitka
– propagační předměty Českého rozhlasu Leonardo

Logo stanice Český rozhlas Leonardo

Věra Beranová: Znovu objevovaný Bohuslav Brouk

Jsou osobnosti našich kulturních dějin, které se velmi těžko zaškatulkovávají, velmi těžko se shánějí do houfu. Mezi ně bezpochyby patří i Bohuslav Brouk (1912-1978). Jeho životní osud byl pravděpodobně jinak nasměrován, než se později rozvinul. Pocházel z podnikatelské rodiny spolumajitele jednoho z nejrozšířenějších obchodních domů na území Čech, Moravy a Slezska.

Možná si nejstarší generace vzpomene na obchodní domy „Brouk a Babka“. Již od svých středoškolských studií byl literárně velmi aktivní. Publikoval články v periodikách ReDu, Tvorbě, Zvěrokruhu. Tak jako řadu dalších, i Brouka okouzlila v 30. letech psychoanalýza. Jako jeden z prvních překládal stati S. Freuda, C. G. Junga. Jeho exaktní přístup k problémům se projevil původní volbou studia přírodovědných disciplín, které později doplnil studiem humanitních věd na UK. V těchto souvislostech mu byl z uměleckých konceptů velmi blízký surrealismus; chápal jej právě v kontextu s psychoanalýzou, která se mu stala celoživotní metodologickou inspirací. Již v roce 1930, tedy ve svých 18 letech, publikuje v ReDu stať nazvanou Problém oidipovského komplexu [správně oidipuskomplexu – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu] v moderní sociologii. V této i v dalších statích se snaží o jistou provázanost psychoanalýzy s marxismem, tyto jeho představy byly však pro většinu levicové umělecké kritiky nepřijatelné.

V 30. letech se věnuje tehdy dosti tabuizovanému tématu, a sice sexu. Četná kritika jeho studií má pak často charakter nejen odborný, ale v podtextu do jisté míry i morální. Publikuje vedle významných a erudovaných autorů i ve známém sborníku vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí Ani labuť ani Lůna, studii nazvanou Máchův kult. Jeho vidění Máchy bylo poněkud odlišné než u jeho souputníků, apeloval například na vydání dnes již známého Máchova deníku, který i po mnoha letech, kdy byl publikován, vzbudil doslova senzaci.

V roce 1938 vydává zásadní studii nazvanou právě v této době velmi příznačně Patologie životní zdatnosti, jejímž základem se stala jeho disertační práce. Přestože se zabýval otázkami hledání podstaty jedinečnosti osobnosti, či možná právě proto, řeší ve své knize i problematiku tvůrčí, tedy i umělecké osobnosti. Práce je seriózně historicky zpracovaná. Kladl si základní otázku: Jaký je vztah geniality a šílenství? Odpovědi hledá v historickém kontextu, a to již od nejstarších dob, až po svou současnost, tedy konec 30. let 20. století. Genialitu vidí v nejrůznějších oblastech, tedy i ve sféře umění. Bohuslav Brouk si je vědom několika problémů, které se dají shrnout do jednoduchých otázek: Je genialita podmíněna nenormálností? Musí být každý umělec geniální?

V závěru knihy Patologie životní zdatnosti, poté co podal dosti podrobný sumář nejrůznějších názorů, konceptů, dochází k docela skeptickému resumé: „Pojmy genialita, talent, nadání, neobyčejný duch atd. jsou pojmy, které se pokoušejí svým zdánlivě racionálním vzezřením zastírat iracionální, mysteriosní pojímání úspěšné činnosti. Jsou to pojmy stejně nevěcné a mystické jako pojem svatosti.“

Rok 1938 znamená, jak obecně politicko-historicky, kulturně, tak také z hlediska individuálních osudů, velký předěl, čas lámání chleba, čas ujasňování postojů. Přes své mládí patřil Bohuslav Brouk k těm, kteří tvořili duchovní klima své doby, i když byl mnohými podceňován či nedoceňován. Vzpomeňme jen odsudky na jedné straně F. X. Šaldy za Broukovu studii ve sborníku Ani labuť ani Lůna, či z jiného názorového břehu kritiku Ladislava Štolla a jiných. V tomto zlomovém roce se rozpadá surrealistická skupina, kdy hlavním důvodem nebyly rozbroje estetické, filosofické, kulturní ani ne ideové, ale čistě politické (víra či nevíra, hodnocení politických procesů v Sovětském svazu). Brouk se staví v konfliktu mezi Nezvalem a Teigem na stranu Karla Teigeho, a také Jindřicha Štyrského a Toyen.

Ve válečném období pracoval Bohuslav Brouk v rodinném podniku jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť. V drobnějších studiích se soustřeďoval na psychologickou problematiku, jako například stati Strach z oddechu (1939), Bludnost jedné představy (1940) a další. Šok z hrůzných válečných událostí byl pro Bohuslava Brouka velmi hluboký. S velkým zaujetím se přidává k těm, kteří hledají důvody vzniku nacistické ideologie. Ptá se spolu s intelektuály, ale i prostými lidmi, jak bylo vůbec možné, že tyto scestné myšlenky ovládly německý národ a tak hluboce se vryly i do vědomí jiných národů. Bohuslav Brouk vidí a chápe tento důvod poněkud jednostranně. Podle něj zdroj této ideologie pochází a je skryt v tradiční sexuální zvrhlosti, kterou vidí například v bezmezné lásce k vůdci. Jistěže je toto vysvětlení velmi zajímavé, je však také jednostranné a paušalizuje příslušníky jednoho národa.

Tak jako mnozí jiní, cítí Bohuslav Brouk potřebu vyjadřovat se po skončení války k věcem obecným. Svět se prudce mění, je potřeba jej nejen vykládat, ale i varovat. K těmto studiím, které měly apelačně-kulturní charakter, patří i Broukův spisek Závažnost obecného vzdělání, vydaný v roce 1946.

Rozptyl zájmů B. Brouka byl značný. Patřila k němu i architektura, ovšem ve smyslu kulturně-politickém. K vyslovení svého názoru na protichůdné trendy v současné architektuře si zvolil recenzi přednášky Ing. arch. Jiřího Štursy o soudobé architektuře v SSSR, přednesenou ve Spolku posluchačů architektury. Slova J. Štursy jsou mu východiskem pro deklarování vlastních závěrů. Jedná se o spor o podobu socialistické architektury. Jsou zde v podstatě dva naprosto protichůdné výklady, a s nimi také konkrétní realizace. Zatímco v rámci socialistického konceptu československé architektury mezi válkami je tato představa spojována s funkcionalismem a konstruktivismem, v SSSR, tedy v zemi socialistické, se za socialistickou architekturu, a to již zhruba od roku 1932, prosazuje historizující pojetí. Tedy v analýze Bohuslava Brouka se pod jedním názvem skrývají dva naprosto odlišné architektonické koncepty. Bohužel tento poznatek ve své době zanikl a česká teorie architektury se k němu vrací až v 60. letech.

Za nejzdařilejší Broukovu práci v poválečném období, která vyšla ještě v Československu, můžeme považovat dosti rozsáhlý text nazvaný Lidé a věci. Je pozoruhodné, jak zde s přehledem předešel svou dobu. Chápe a demonstruje věci nejen z estetického hlediska, ale tak, jak mu to bylo vždy nejbližší, z hlediska psychologického. Všímá si až chorobného vztahu lidí k věcem. Toho, co my dnes, tedy v odstupu více než šedesáti let, shrnujeme pod obecné zastřešení konzumního způsobu života.

Po válce se Brouk plně ztotožnil s koncepcí poválečného uspořádání v rámci programu KSČ. Pořádá přednášky o dialektickém materialismu, ke kterému přistupuje tvůrčím způsobem. Pro svůj rodinný původ a mnohdy nekonformní myšlenky se stává trnem v oku ortodoxním komunistickým ideologům, a tak hledá politickou oporu u Národněsocialistické strany. Postupně však vidí jistou bezvýchodnost své občanské i odborné existence, a tak v březnu 1948 ilegálně přechází hranici u Kašperských hor. Emigruje do Paříže, později do Melbourne v Austrálii, od roku 1958 žije v Londýně, přednáší na Polytechnic of the South Bank. Postupně se jeho finanční situace podstatně zlepšila, vydává jako soukromý tisk své básnické sbírky, například Ohlasy básní českých nebo Dvacet let svobody. V roce 1978 v Londýně umírá.

Estetické studie patří u Bohuslava Brouka jen k jedněm z mnoha literárních aktivit. Přes jistou marginálnost nesou pečeť originality, jedinečnosti. Stěžejní z hlediska vývoje českého estetického myšlení je Broukova orientace na psychoanalýzu, jeho na svou dobu velmi otevřený vztah k sexu, k umělecké tvorbě vážící se na tuto problematiku.
Bohuslav Brouk byl velmi často kritizován z nejrůznějších úhlů pohledu. Kritiky byly v řadě věcí oprávněné, a to především tehdy, když poukazovaly na Broukovu bezbřehost úvah, často velmi povrchních. Nemohly mu však nikdy upřít velkou invenci, schopnost netradičních pohledů a řešení. Díky uvědomění si originality Broukových názorů vychází, i když sporadicky, po roce 1990 některé jeho studie.

Článek byl publikován v časopise Obrys-Kmen (r. 18, č. 38, s. 2; příloha deníku Haló noviny, 19. září 2012, r. 22, č. 220).

Časopis Obrys-Kmen (logo)