Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv psychologie
Bohuslav Brouk – Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity
Na lidi, kteří po celý život bez oddechu pracují a kteří ve shonu svého zaměstnání nenacházejí volnou chvíli pro sebe samé, jest zvykem pohlížet s podivem a úctou, neboť povětšině právě oni tvoří legiony neznámých i známých budovatelů lidské civilisace. Vzhledem ke své práci si takovíto lidé zajisté také podiv a úctu zasluhují, avšak, pohlížíme-li na ně jako na osobnosti, nahlédneme-li do jejich nitra, shledáme na nich stěží co podivuhodného, natož pak úctyhodného. Úctyhodné jsou toliko jejich výkony, jejich díla, kdežto oni sami, jakožto zdroje výkonnosti, nás ohromit nemohou. Sebepilnější, až do úmoru pracující lidé nebyli by totiž nikdy schopni si vydobýt vážnosti, kdybychom si jasně uvědomovali, jaké pohnutky je donucují k nepřetržité pracovní aktivitě, leckdy tak úspěšné.
To, co tak mnohé lidi žene z práce do práce, je hrůza před sebepoznáním. Lidé nezdolné činorodosti jsou jedinci, kteří nemají odvahu poznat trapnou pustotu svého já a uvědomit si nesmyslnost celého svého života, takže se oddávají horlivě práci jedině proto, aby se nemohli zabývat sebou samými, to jest: aby se nemohli pohřížit v sebe, zpytovat se a řádně si ujasnit svou životní situaci. Agilnost prácemilovných lidí je tedy v podstatě útěk před prázdnem. Vezměme si za příklad třeba svědomitého, pracovitého úředníka. Jeho život plyne skoro každý den zcela stereotypně. Ráno se rychle umyje, oblékne a nasnídá, a poté spěchá do úřadu, kde horlivě pracuje až do večera, s výjimkou polední přestávky, jež mu sotva dostačí k řádnému naobědvání a – dejme tomu – k letmému přehlédnutí novin. Po skončení úřadování a ledabylém zhltnutí večeře vrhá se pak znovu do práce, na kterou mu nezbylo v úředních hodinách dost času nebo kterou si vyžadují různá vedlejší zaměstnání, jichž se podjal. Tak se dostává úředník, zasvětivší svůj život práci, do postele teprve v pozdních nočních hodinách a jen stěží se ještě jakž takž vyspí, aby druhého dne mohl opětně a skoro nepřetržitě pracovat. Takovíto úředníci a jim podobní lidé si často sice stěžují na přepracovanost a bědují nad tíhou svého osudu, avšak ve skutečnosti jsou tito lidé zcela šťastni, že z práce nevyjdou neboli že po zdolání jednoho pracovního úkolu je čeká ihned druhý. Nelze si pro ně opravdu představit větší trest, než kdyby se jim v práci zabraňovalo a kdyby byli nuceni delší dobu dlít v naprosté nečinnosti. Neustálé zaměstnání jim totiž umožňuje vyhnout se zhoubnému poznání vlastní nicotnosti a kromě toho naopak vydatně posiluje jejich sebevědomí, jelikož pracovní úkoly, které se před nimi hromadí, dodávají jejich existenci zdání závažnosti. Práce je pro ně, jak zřejmo, jediný raison d´être a tím i jediné pouto, kterým jsou vázáni k životu. Kdyby pojednou neměli co na práci, byli by nutkáni obrátit svou pozornost na sebe samé a tu by zajisté pocítili nesnesitelnou měrou svou ubohost, malost a nejspíše by si zoufali. Víme přece ze zkušenosti, že mnozí staří lidé, donucení odejít na odpočinek, chřadnou a často i brzy zmírají, nemohouce si zvyknout na nečinnost. Zbaveni pracovních povinností jsou totiž pojednou postaveni před problém: Občánku, a co teď? a v tom prázdnota jejich bytostí, jejich já, je ovane a v úzkostných stavech jim poznenáhlu začnou tuhnout údy. Ustání v práci odstonává si pracovitý člověk obvykle jako velmi těžký psychický šok.
Lidé jsou nuceni pracovat, pracovat a zase jen pracovat, neboť kdyby měli čas se zpytovat, nutně by si uvědomili marnost, bezúčelnost a trapnost svého života, posuzovaného z hlediska osobního, a stěží by se jim ještě poté dostávalo sil k dalšímu setrvání na tomto světě. Nepřetržitá činorodost je jistý druh opojení, které šalebně dodává bezcílnému životu smysl a oprávnění. Proto jak z hlediska osobního, tak i sociálního lze směle razit cestu heslu: Pracovat a nefilosofovat, nemyslit! Nečinnost je často velmi nebezpečným vykolejením z drah života a může končit smrtelnou havárií. Jen prací opojeni unikají leckteří lidé hrůze a zoufalství, které by jim bylo s to připravit poznání jejich prázdnoty a nicotnosti. Práce je tedy nezřídka ochranou před sebepoznáním, sebeuvědoměním a lze ji proto mnohdy označit za symptom autofobie.
Ovšem práce není jediný prostředek, který umožňuje lidem uniknout sobě samým. Člověku dostačuje k odvrácení pozornosti od vlastního já i pouhopouhá zábava: návštěva divadel a biografů, pěstování tělocviku a rozličných sportů, hra v karty, sběratelství všemožných tretek, atd. Zábava je zřejmě svým negativním subjektivním smyslem rovnocenná práci a jedině díky tomu je také možné, že každý člověk není nutkán z vnitřních důvodů k práci a že naopak pro většinu lidí je práce jen a jen pouhé nutné zlo. Lidé, nemající lásku k práci a pracující jen z vnějšího donucení, uvolují se pracovat pochopitelně jen tolik, kolik je nezbytně nutné k obhájení existence, k ukojení materiálních potřeb, a tak získávají sdostatek volného času. Získaný volný čas nezasvěcují však sladké nečinnosti, nýbrž, jakmile se sprostí práce, pachtí se po nějaké zábavě nebo holdují jistému koníčku. Lidé, k práci nelnoucí, lenošiví, vyhýbají se totiž neméně nečinnosti než lidé ostatní, prácemilovní, a proto, stěžují-li si lidé, že jsou přespříliš zaměstnáni a bojují-li o maximálně krátkou pracovní dobu, nelze v tom spatřovat výraz touhy po klidu, nýbrž toliko projev snahy rozptylovat se snazším, pohodlnějším a svobodnějším způsobem než prací. Po nečinnosti a nerušeném klidu lidé nikterak netouží. Jinak by zajisté nepospíchali po práci z úřadů a dílen trénovat svá těla do tělocvičen a na sportovní hřiště, cvičit se ve hře na různé hudební nástroje, shánět nové exempláře pro své sbírky známek nebo ošetřovat rodinné zahrádky a podobně. Nečinnost vede k zoufalství. Lidský duch musí být stále něčím zaujat, aby snad nemohl obrátil svou pozornost na sebe sama. Považme jen, jak pečlivě se lidé zabezpečují proti nečinnosti, proti tomu, aby se jim jednoho dne nedostávalo žádného zaměstnání, žádné práce ani zábavy. Na příklad celý rok kují plány, jakým způsobem se zabaví o dovolené, strachujíce se, aby se snad nedostatkem vnějších vzruchů nestali sami středem svých zájmů. Turistika a cestování vůbec, kterému se většina lidí právě o dovolené oddává, jest v podstatě taktéž toliko jednou formou útěku před vlastním já. Lidé, putujíce z města do města nebo slézajíce jednu horu po druhé, prchají před sebou samými.
Člověk je lovec sensací, jelikož je mu zapotřebí jedné sensace za druhou, aby se neměl čas pozorovat a zpytovat sám. Je mu příjemné soustředit se na cokoliv jen ne na sebe sama a proto je též vděčný za každý vnější, reálný vzruch. Co by si také počal, kdyby se nezaměstnával neustále nějakou realitou, něčím jiným než vlastním já? Je přece nemožné, aby se vnořil do sebe, přemýšlel o smyslu a hodnotě svého podnikání a jednání, neboť by nutně upadl v zoufalou nudu a beznaději a jeho bytost by byla zžíhána palčivým pocitem vlastní nicotnosti a bezúčelnosti. Neustálá aktivita, nepřetržitý životní shon je bezpodmínečnou podmínkou lidského bytí a štěstí. Nezaměstnávají-li se lidé dostatečně prací, holdují alespoň různým více nebo méně pošetilým koníčkům, zušlechťujíce zahrádkami okolí svých domků nebo snažíce se třeba získat co nejrozsáhlejší sbírku autogramů prominentních osobností. Křesťanské průpovědi: V práci a snažení je naše spasení, je nutno dát plně za pravdu. Kdyby člověk nebyl stále zaujat něčím kolem sebe a kdyby jeho aktivita nenacházela jiného objektu než vlastní já, ocitl by se v stejné situaci jako ryba na suchu – a ta, jak známo, lekne.
Domnění, že lidé vydrží lenošit tou měrou, že jsou s to strávit svůj život povalováním v posteli, aniž by o co projevili zájem a aniž by se jej snažili uspokojit, je klamné. Není jediného člověka, který by nebyl na útěku před prázdnotou svého já a který by nepotřeboval neustále nějak se zabavovat. Pohlédněme na příklad na život typického povaleče, neoddávajícího se pražádné práci a neholdujícího ani nějaké zálibné činnosti. Kdybychom šli po stopách takovéhoto individua, zajisté bychom shledali, že je neméně absorbováno než člověk nejpracovitější, jenže věcmi a záležitostmi mnohem malichernějšími. Klade si třeba za povinnost pohovořit za den s tolika a tolika lidmi po kavárnách, vykonat tolik a tolik návštěv po soukromých bytech, být očitým svědkem rozličných pouličních nehod a příhod, vykonat alespoň hodinovou zdravotní procházku v sadech, a tak podobně. Pro takovéhoto člověka je život skutečně nemenším shonem než pro lidi ostatní. I on je nutkán mít stále nějaké zájmy, snahy a cíle a být jimi plně zabaven, neboť zvláště on nemůže své mysli nikdy dopřát času, aby se mohla zabývat pustotou a nesmyslností jeho života.
Nejiných zkušeností pak nabudeme, obrátíme-li svou pozornost třeba na život paniček, kterým výhodný sňatek umožňuje vyhýbat se skoro po celý den kloudné práci. Také ony nejsou s to vybřednout ze shonu života, vyhledávajíce si všemožné úkoly, jejichž vykonávání by je plně po celý den zaneprazdňovalo. Zabavují se na příklad zcela nesmyslným pátráním po laciných nákupních pramenech a jsou ochotny vydat se na několikahodinovou cestu, aby jisté zboží nakoupily o dvacetihaléř levněji. Stráví tak alespoň volný čas a vyhnou se nečinnému sedění doma, kde o samotě mezi čtyřmi stěnami by si snadno mohly uvědomit zbytečnost své existence. Jindy zase promarňují čas schůzkami v kavárnách a klevetami na ulici. Zdají se být povinovány zastavit se s paní X. Y., pozeptat se jí po zdraví rodiny a pohovořit s ní o novinkách rozmarné mody. Ženy vůbec rády hovoří o nejmalichernějších věcech a jsou dokonce schopny hovořit o nejbanálnější události i celé hodiny. Takovéto hovory, nad nimiž se slušným lidem zdvihá žaludek, jsou jakási pouhá gymnastická cvičení mluvidel, nic více než řeči do prázdna, avšak ženské, a bohužel mnohdy i muži, se jimi zabezpečují před zpytováním a poznáním vlastní prázdnoty. Lidé lpějí zuby nehty na vnějším světě a ničeho se tak nestrachují jako toho, nerozptylovat se realitou a pohroužit se do sebe. Něčím se neustále zaměstnávat je nezbytnou lidskou potřebou. Jestliže třeba panička doma osamí, počne přerovnávat prádelník, přehlížet garderoby, krášlit si obličej, čistit a lakovat si nehty nebo promrhá celé hodiny pedantsky důkladnou koupelí a vyběravým oblékáním. Ani péči o čistotu nelze tedy obdivovat. Obzvláštní náklonnost k čistotě, krajně starostlivá péče o hygienu těla a šatu je ve většině případech jen projevem nedostatku poctivého zaměstnání a výrazem nepřekonatelné potřeby paralysovat takto pach vlastního já. Lidé se věnují hygieně těla, aby se nebyli nuceni věnovat hygieně ducha, k níž se jim nedostává ani schopností, ani odvahy.
Nechme stranou život odkvétajících paniček a všimněme si lidského života vůbec. Kolik času, kolik energie promarňují lidé vesměs zcela bezúčelnou aktivitou, činností, která nemá jiný význam, než že je odvrací pohlédnout na sebe sama! Zabývají se nejnicotnějšími událostmi, přemílají nejprázdnější fráze a oddávají se nejbezúčelnějším zaměstnáním, jen aby neměli času přemítal o sobě a nezhroutili se poznáním své malichernosti a pustoty. Sebepoznání má pro lidi katastrofální následky a vede u mnohých dokonce i k dobrovolnému skoncování životní pouti. Dokladem toho jsou třeba sebevraždy z nešťastné lásky. Pokud lidé prožívají milostný poměr nebo pokud v jeho navázání chovají naděje, jsou šťastni a spokojeni, avšak jakmile je jejich láska zhrzena, jakmile osamějí, prodchne je nezadržitelně pocit nicotnosti a marnosti jejich existence a, nedovedou-li rychle nalézt jiný zdroj opojení, který by je odvrátil od sebezpytování, zbavují se života.
Lidé, jak zřejmo, jsou schopni se omámit i jinými prostředky než alkoholem. Jestliže se jedni opájejí lihem, omamují se druzí prací, třetí zábavou, čtvrtí láskou, atd. Jest dokonce možno doslovně pojímat i přísloví, že leckdo se dá opít i rohlíkem. Známe přece lidi, kteří jsou u vytržení, pozorují-li třeba lopotu mravenců nebo naslouchají-li cvrlikání ptactva. Zabaveni přírodou zapomínají na svou bědnost a na své trampoty právě tak jako jiní, ztrativší autokritiku a soudný rozum vůbec nemírným požitím alkoholu. Lidé jsou nuceni neustále se opájet, ať již alkoholem, prací, zábavou, láskou, klevetěním a podobně, aby jim před očima nevyvstala jejich malost a zbytečnost. Znemožníte-li člověku pracovat, zamezíte-li mu zábavu nebo zhatíte-li mu lásku, uvedete ho ve stav, který je neméně trapný a trudný než kocovina, s níž se člověk probouzí po vystřízlivění z alkoholického deliria. Nakonec docházíme tedy k paradoxnímu závěru, že pracovitost z hlediska subjektivního, osobního je rovnocenná alespoň v svém negativním smyslu alkoholismu. Vlastní nicota diktuje kategoricky někomu pít, pít a pít… a jinému zase pracovat, pracovat a pracovat…
18. XI. 1939.
Vytiskla knihtiskárna Litera v Praze X. Jako soukromý tisk k Novému roku 1940 vydal autor.
(Publikace v naskenované podobě je – stejně jako i jiné publikace – k dispozici ke stažení zde.)
Bohuslav Brouk: Strach z oddechu (1939, obálka asi Toyen)
Josef Janda: Podivné redakční způsoby časopisu Roentgen
Bylo již z mnohých stran poukazováno na to, že články v Roentgenu(1), psané lékaři, jsou podepisovány krycími českými jmény, anebo zkratkami. Nedalo by se nic namítati proti tomu, kdyby tyto zkratky nebyly voleny právě tak, že může vzniknouti dojem, jako by článek byl napsán některým ze známých stavovských pracovníků z kruhů lékařských. Podobné praktiky jsou jistě věcí vkusu redakce a bylo by možno přejíti je mlčením. Není to však jediný nepěkný zjev, který lze znamenati od té doby, co na úkor mediků převládá v redakčním kruhu Roentgenu mínění určité skupiny lékařů.
Dovídáme se, že redakce má ještě jiné „způsoby“, které nesnesou opravdu kritiky. RNC. B. Brouk, autor několika publikací o psychoanalyse, dal redaktoru jmenovaného časopisu MUDr. Arnoštu Ungárovi k disposici svůj článek o současném stavu psychoanalysy. Dr. Ungár článek neotiskl, ale použil jej zčásti v doslovném znění v článku podepsaném MUDr. Novým (?). Autora necitoval a ačkoliv se později k svému nedovolenému činu doznal, odmítl dáti autoru jakoukoli satisfakci a uveřejniti své doznání v časopise, jehož je odpovědným redaktorem. Autor je nucen domáhati se svého práva cestou soudní. K dovršení všeho odmítá redakce dokonce vrátiti rukopis. Domníváme se, že k výše pověděnému není třeba žádných dalších komentářů.
Příspěvek MUDr. Josefa Jandy (1898-1960) byl otištěn ve Věstníku československých lékařů v r. 1936.
Poznámky (autora webu)
(1) Roentgen: Časopis mediků a lékařů vycházel v Praze od září 1935 do listopadu 1938; jeho vydavatelem byl Bedřich Švestka (1912–1990), od ledna 1937 Pavel Prokop.
Na článek Josefa Jandy reagoval Arnošt Ungár článkem nazvaným Roentgen, Brouk, Janda (Haló noviny, 23. června 1936):
V době, kdy se na kulturní levici konečně konstituovala pokroková skupina lékařů, seskupená kolem časopisu Roentgen, je nekvalifikovatelným činem útok dra J. Jandy ve Věstníku československých lékařů na onen časopis. Nehledě k celé řadě nepravd, o kterých se ještě níže zmíníme, využívá Věstník čsl. lékařů článku dra Jandy, kterého jsme počítali mezi pokrokové lékaře, než nás překvapil seriálem článků, útočících na Sov. svaz. O meritu sporu, vzniknuvšího kolem Broukova článku o psychoanalyse, který Brouk dal k disposici redakci časopisu Roentgen a z něhož byly nepřesně otištěny 4 řádky, aniž by byl uveden autor nebo dány do uvozovek, lze říci jenom tolik, že i když se podrobí tento postup redakce sebepřísnější kritice, není možno z toho nabýti oprávnění k útokům na část kulturní levice. Nehledě k tomu, že B. Brouk pro tyto čtyři řádky podal žalobu. Redakce však byla toho názoru, že celá věc tolik pozornosti nezaslouží a prohlásila, pokládá-li to Brouk za správné, aby jen žaloval. Poznamenáváme přitom, že nešlo o nějaké objevy pana Brouka, nýbrž o tvrzení všeobecně známá. Malicherná věc se tak dostala před široké fórum lékařů.
Tendenčně útočný článek dra Jandy je třeba zvláště odsoudit. Ve svém článku dr. Janda chce vzbudit zdání, jakoby v redakci Roentgenu zasedali samí cizinci, kteří se kryjí krycími českými jmény, dále že užívají zkratek, uvádějících české čtenáře v omyl ohledně osob autorů, ač ani prvé ani druhé vůbec není pravda. Konečně vyčítá dr. Janda Roentgenu řadu nepěkných zjevů, které prý lze znamenati od té doby, co prý na úkor mediků převládá v Roentgenu mínění skupiny lékařů. (Čti: pokrokových lékařů.)
Ani to není pravda. V redakci zasedají stejným počtem a se stejným právem medici i lékaři. Není dále pravda, že redakce odmítla vrátit panu Broukovi jeho rukopis, nýbrž Broukovi bylo poukázáno jen na to, že v tištěných podmínkách redakční práce je na prvním místě ustanovení, že rukopisy se nevracejí. Jinak je rukopis, trvá-li na tom pan Brouk, mu kdykoliv k disposici.
Ponecháme-li stranou věc dra Jandy, bylo by možno p. Broukovi doporučit, aby raději opravil své na jedné straně reakční, na druhé straně anarchistické a na všech stranách zmatené názory o sebevraždě a ušetřil tak kulturní levici ostud, které ji připravuje.1 Dělá z komára velblouda a neuvědomuje si, že nebylo-li mu umožněno svými čtyřmi řádky se „proslavit“ v časopisu Roentgen, může žalobou domáhat se náhrady škody morální i hmotné, ale že ho nijak neopravňuje počítati se mezi pokrokové lidi, dává-li podnět k článkům podobným, jako byl Jandův ve Věstníku.
Poznámky (autora webu)
1 Autor odkazuje k Broukovu spisu O smrti, lásce a žárlivosti: Pendant k sociologickým studiím o tak zvané sebevraždě. Obálka a typografická úprava Karel Teige. Praha: Alois Srdce, 1936, konfiskováno, ([2. vyd.] pod názvem O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009).
Blíží se vydání Broukova svazku Na obranu individualismu
Ediční plán nakladatelství Academia na léta 2014/2015 obsahuje anotaci Broukova rozsáhlého svazku Na obranu individualismu, představujícího autorovu publicistiku z let 1930–1960. Výbor, který edičně připravil Viktor A. Debnár, obsahuje doprovodné studie Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, Vladimíra Papouška „Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk, Milana Drápaly Individualista s kolektivistickými ideály a Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk. Publikace vychází v červnu/červenci 2014 v rámci edice Šťastné zítřky.
Úvodní slovo editora
Z více než jednoho sta článků, které Bohuslav Brouk publikoval a které jsou ve svém celku charakterizovány fundamentální svobodomyslností dbající na naprostou svobodu tvorby nezávislé na jakémkoliv společenském, politickém a jiném diktátu, se v přítomném svazku dostává čtenáři přibližně jedna jejich polovina. Jedná se o texty, které zřetelně charakterizují Broukův podnětný myšlenkový přínos k jednotlivým tématům a které přinášejí do dnešních dnů aktuální názory; vzhledem k šíři autorova mnohotematického a mnohovrstevnatého zájmu byly jednotlivé příspěvky rozděleny do tří oddílů: Psychoanalýza, sexuologie…, Umění a kultura a Společnost, politika…
Anotace knihy Bohuslava Brouka Na obranu individualismu v Edičním plánu nakl. Academia 2014/2015
Bohuslav Brouk: Práce a mravnost
Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymaniti se z pomíjejícnosti, má subjektivně ještě jiný význam a to, jakožto prostředek k získání obdivu, k získání žen. Tímto způsobem dochází sexualita důstojného uplatnění, čímž jedině bylo rovněž možno naočkovati pracovitost převážné většině lidí. Práce je sice nutným zlem, jímž se musíme protrpěti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale udržení rodu vyžaduje jí od každého jedince více. Člověk nepracuje toliko pro sebe, ale také pro své potomstvo, pro společnost. Práce jednotlivců netvoří toliko hodnoty spotřební, ale i zásobní, které zkonsumují jiní. Morálkou vštípená pracovitost vyvolala nadpráci, která dala vzniknouti člověčenství. Pokud se člověk staral výlučně o sebe, nebyl vlastně člověkem. Dnes ovšem člověk neproduktivní je snad naopak člověkem duševně (a v psýše právě tkví rozdíl mezi námi a zvířaty) nejideálnějším, neboť mu zbývá, oproti druhým, nejvíce času stráviti zásobní hodnoty navršené sty generacemi. Genese člověka prvního je však nezbytně závislá na práci.
Intelektuální psýcha byla evokována teprve prací, neboť i řeč byla současně vynalezena s prvými nástroji, v nichž antropologové shledávají důkaz člověčenství. Když podčlověk vyšel z asylu, tj. doby, kdy se pravděpodobně jeho sexualita omezovala na říjná údobí, dala mu kontinuitní potence svou nadprodukcí impuls k intensivním činnostem neomezeným na verbování samiček. Nadbytečné sexuální nadání projevilo se libidinosně v hraní. Dejme tomu, že člověk, ne z nouze, ale z čilosti, která ho neopustila v své intensitě ani když byl neschopný soulože, počal imitovati své radostné situace třením dvou kamenů o sebe. Tímto třením pravděpodobně zhotovil prvý nástroj, anebo po prvé zapálil [oheň] jiskrou při křesání odlétající. Objev ten nemohl být zapomenut, poněvadž sebesvůdnější žena nemohla muže tak zabaviti, aby si nehrál. Hraní, imitování koitu nebylo tudíž žádným surogátem. Mnohotvárností libida nabylo hraní vlastního účele. Tak byly zhotoveny první nástroje lidstva a snad také první slovo, specifikovaný sexuální skřek, jímž člověk doprovázel své vynalézavé hraní. Z původních disposic neustálé hravosti a artikulovanosti lákavých zvuků byly stvořeny hodnoty, které nyní čekaly jen svého využití.
Provedení toho umožnila morálka, vyzdvihující nepříjemné stránky sexu a vzbuzující takto aversi k němu. Stud se stal formálním projevem této averse, která zakládá se, jak jsme již dříve vysvětlili psychologicky, na touze po věcnosti a popírání, odvrácení se od sexuality, což je biologicky podloženo traumatem zrození. K jeho projevení došlo však teprve morálkou, která se o toto přirozené nadání člověka k studu opřela a jej vyvolala. Bez morálky jistě by nebylo studu. Proto předpoklad Havelocka Ellise, že stud existuje u zvířat, je mylný. Ellis to dokládá příkladem čuby, která, usednouc, zakryje své pohlaví před dotěrným psem. Podle toho musela by se stydět i motýlí samička, ulétávající samečkovi. Ač nelze pochybovati o přímém zájmu samiček na kohabitaci, přece se samičky obávají jejich trýzní, a proto se posléze brání i přijetí. Stud není ničím pudovým, bezprostředním, abychom jej mohli přisuzovati i zvířatům. Lévy-Bruhl plně chápe jeho pozdní vznik předpokládaje, že vznikl teprve tehdy, když z kolektivního myšlení vzešlo myšlení samostatné, individuální. Stud mohl vzniknouti jenom v lidské společnosti, jež jej nepotřebovala pro ochranu samiček, ale pro ochranu společnosti jako celku. To je jeho efektivní účel, účelem subjektivním zůstává zjednáni si nesmrtelnosti.
Je zřejmé, měl-li stud tento smysl, obracel se ke genitáliím jakožto k frapantnímu dokladu nesmrtelnosti. Nelze se ovšem domnívati, že by se projevoval zakrýváním pohlaví, neboť zástěrky, které přes ně divoši nosí, mají právě opačný význam: upozorňovati a lákati. Šat vůbec nevznikl ze studu. Ba, základem šatu nebyla dokonce zástěrka skrývající pohlaví, nýbrž nejspíše, jak i u dnešních divochů vidíme, šňůra přepjatá přes boky. Šatem, pozůstávajícím původně z nošených ozdob a tetuáží, se člověk toliko krášlil a vynášel nad jiné. Křiklavé barvy zástěrek prozrazují pak jasně své poslání: vzbuditi zájem. Mimo to různé přikrývky měly i jiný význam, jako uluri, jež slouží za menstruační pásku, majíc zabrániti větší ztrátě krve. U nás, kdy šat mimo hygienického poslání je nošen jako obrana proti drsnému počasí, zmizel sice jeho výlučně erotický ráz, avšak i tu se objevuje. Lze připomenouti braguette nápadně obalující mužské pohlaví, korset vytlačující ňadra, cul de Paris upozorňující na krásu zadních partií, výstřihy, délku sukní apod. Nedivme se proto, tvrdí-li podnes mnozí, že šat je nestoudnější než nahota. Nikdy však nemůžeme připustiti, že by šatu bylo k těmto účelům zneužito, neboť byl k těmto účelům stvořen. Šatu naopak zneužila morálka, která postupem času stále víc a více vybičovávala stud. Proto nemá dnes šat, pokud se týká záležitostí erotických, jednotného poslání. Člověk dělá šaty podle sebe: cudné a necudné, chceme-li již těchto slov užíti.
Stud nebyl však výlučně reakcí na věci pohlavní, nýbrž přenášel se na všechny animálně životní děje. Někteří divoši ze studu ani nejedí před sebou a dodnes stydí se na př. i polský rolník před svým pánem vypíti nabídnutou mu kořalku. Stud před exkrementy je stejného původu, neboť i tyto funkce připomínají závislost a smutné konce všeho životem začatého. Že hodování je stejně studuhodné jako souložení, dokázal i do minulého století platný zákaz kouření na ulici. Úřady měly patrně starost, kterou má lidská pošetilost dosud, o to, aby lidé nepoukazovali kouřením přespříliš na své zažívací ústrojí a neodhalovali své živočišství. Podobná bláhovost studu tkví v zadržování moče a stolice, jsme-li ve společnosti, čímž se někteří lidé domnívají předstírati svou bezpohlavnost a nadhmotnost.
Tyto produkty studu jsou zcela bezvýznamné a spíše ke škodě. Úkolem morálky nebylo zakrytí genitálií, ani samotářské provádění životních funkcí požíváním počínaje a defekací konče, nýbrž využití lidských schopností k práci pro hegemonii lidského druhu. Morálka stvořila stud proto, aby hravost učinila produktivní. Opírajíc se o vrozenou disposici ke studu, využila morálka k práci lidské přirozenosti: hravosti. Mezi hravostí a prací je podstatný rozdíl. Hravost stává se totiž prací teprve tehdy, nabývá-li účelu jakožto prostředek. Naproti tomu smysl hravosti vězí v ní samé. Je-li proto hravost vitální přirozeností, nelze to předpokládati o práci. Práce je nutným zlem. Pro neposlušnost byl člověk vyhnán z ráje a trestem mu určeno, aby v potu tváři dobýval svůj chléb. Práce má, oproti čisté hravosti, ještě jiné funkce než libidinosní ukájení. Je tu tedy k radosti z hraní připojena nelibost plánu a účelu. Původně veškerá činnost měla přímý vztah k sexuálnímu životu. Každé hraní bylo v podstatě reprodukcí sexuálních zkušeností, jakož i mluva omezovala se na zvukové vábení partnera a projevy krajních vzrušení.
Těmito vlastnostmi by se ovšem člověk nelišil od vrčícího psa, hrajícího si s poduškou. Člověk stal se člověkem, neboť z hravosti vyvinula se práce a ze zvukového sex appealu řeč. Ekonomickým zužitkováním diferenciovaných vábivých volání, jakož i nalezených nových hodnot hravosti byl však prvotní sexuální charakter řeči a práce potlačen a zůstal toliko latentním. Je proto záhodno připomenouti, že nejdůležitější nástroje, jako je na př. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imitování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi.
Tělesná potence, neomezovaná na genitálie, vzbudila tak velkou potenci duševní, tak velkou chuť po sexuální činnosti, že ji vůbec kdy nebylo a není možno normálně ukojit. Bohudíky psychická potence však nevyžaduje pohlavního partnera, má své vlastní cesty. Kdyby se byla zabývala toliko ženami, nikdy by se nebyla stala vynalézavou. Proto ani morálka nemusí býti do té míry puritánskou a odvraceti lidi od přímého sexuálního ukájení, aby získala jejich zájem pro práci. Stačí, odvedla-li je od výlučnosti jeho představ. Pro práci nemusí nikdo obětovati normální sexuální život. Po této stránce žili staří Řekové ideálně, neboť při neomezovaném ukojení, fysicky potřebném, vytvořili vysokou kulturu. Zadržováním semene se nic neušetří, morálka musila pro své zájmy zatlačiti do nevědomí sexuální charakter hravosti, nikoli však sexualitu samu.
Potlačování tělesných potřeb nijak kulturní a civilisační práci nepodpořilo, ba naopak, možno říci, že na ni působilo patologicky. Povšimněme si nezdravé přetíženosti gotiky proti jednoduchosti antiky a renesance. Vidíme, že když církev nedovolila ve středověku obcovati sdostatek se ženami, obcovalo se se stavebním materiálem. Z obavy, aby se neprznily ženy, bylo dovoleno zprzniti stavby. V gotice projevuje se proto nejen morálkou racionálně využitý prvek hravosti vtělené lidem, nýbrž daleko více stávají se dómy nouzovými náhražkami alkoven. Proti antice jsou sexuální motivy křesťanské kultury nepřirozené a nezdravé. Jestliže za její éry se stala práce jediným uznávaným ventilátorem erotiky a sexuality, nebyla tato sladším břemenem, než je dnes, v době poměrně mnohem svobodnější sexuálně.
Práce baví do jisté míry, plně bavit nikdy nemůže. Druh práce lze si sice vybrati dle individuálních zálib, avšak všechny pracovní obory jsou vázány neměnným základním plánem, který nemůže ustoupiti pracovníkově libovůli, neboť z práce by se pak stala opět neproduktivní hravost. V plánovitosti, v účelovosti tkví trpkost práce. Nelze pracovati jen tak pro samotnou rozkoš. Jedině snad umělcova práce blíží se tomuto ideálu, avšak také jen částečně. I umění je vázáno formálně, neboť každá práce je plánem vytčené využití lidské hravosti.
Kapitola z Broukovy publikace Psychoanalytická sexuologie (Praha: Alois Srdce, 1933, s. 32–37).
Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
V lednu vychází Broukovy Soukromé tisky
Při příležitosti 100. výročí narození Bohuslava Brouka (19. listopadu 1912) a 35. výročí jeho úmrtí (19. ledna 1978) vychází publikace Soukromé tisky, kterou vydávají ve 200 číslovaných výtiscích synové Ivan a Vladimír Broukovi.
Kniha obsahuje eseje Onanie jakožto světový názor, Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu (Jindřich Štyrský), Máchův kult, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství: Sanatorium pro méněcenné, Židovství – dílo árijců, Stoupa života, Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity, Bludnost jedné představy, Dopisy z exilu příštím milenkám a O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie.
K vydání připravil, ediční poznámkou a poznámkou o autorovi opatřil, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár, který je rovněž autorem obálky (viz níže). Typografie a sazba písmem Regula Old Face Střešovické písmolijny Viktor A. Debnár a Veronika Daňhelová.
Rozsah 264 str., vychází v Praze v lednu 2013.
Publikace nebude distribuována oficiálními distribučními kanály – zájemci nechť se ozvou editorovi V. A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz, popřípadě na tel. č. 224 809 119. Cena 249 Kč.
Bohuslav Brouk: Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár
Bohuslav Brouk o autosexualismu
Důvodem k ukájení sebe sama byla nejspíše sexuální nouze. U divochů provádějí samohanu toliko individua méněcenná, slabomyslná, jimž se žádná žena nevzdá. Dnes ukájí se tímto způsobem hlavně mládež v pubertálním období, avšak prvé pokusy o samoukojení, autoerotismus, spadají již v dobu ranného dětství. Za prvý projev autoerotismu lze pokládati při fázi orální erotiky dumlání vlastního prstu, nedostává-li se kojenci matčina prsu. Autoerotické ukájení netýká se tedy výlučně pohlavních orgánů, nýbrž i erogenní oblasti úst a řitě. Hlavně u žen rozšiřuje se i na dráždění prsů, zvláště pak prsních bradavek. V těsných podprsenkách a korsetech lze spatřovati vhodné prostředky k této činnosti. Dále týká se samoukájení i močových orgánů. Močovod, urethra, jakož i rektum a anus dochází vypouštěním výkalu autoerotického ukájení přirozenou cestou. Lze je však i uměle autoeroticky ukájeti. Rovněž tak i sadistické a masochistické vlohy, jakož i úvodní rozkoše smyslové, čich, sluch zrak, hmat a chuť je možno ukojiti vlastním tělem.
Pro samoukájení zevšeobecněl ponejvíce název onanie, avšak je nevhodný. Činnost, kterou provozoval biblický Onan byla nedokončenou souloží, jíž nazýváme coitus interruptus. Právě tak je nedokonalý název masturbace, pocházející od slova manus, ruka, a stuprum, zhanobení, neboť autoerotické ukájení neprovádí se toliko rukou. Hirschfeld zavedl proto nový název ipsace, jíž je rozuměti libidinosní jednání, jež je předsevzato někým na sobě samém. Za zvláštní její druh pokládá pak automonoerotismus, jímž rozumí ukájení, které není prováděno toliko na vlastním těle, nýbrž, jehož vzrušujícím objektem k ipsaci nebádajícím, je sám subjekt, tělo ipsujícího jedince. Automonoeroticky se ukájející člověk nebo narcista či autista je zamilován sám v sebe a k ipsaci jej svádí dojmy skýtané vlastním tělem. Pravý ipsant se zatím přiměl k samoukojení buď fysiologicky nebo psychicky (centrálně), nebo náhodně mechanicky vyvolanou potřebou (periferně). Není-li popud k ipsaci periferní, nýbrž centrální, evokují však vzrušení představy cizích objektů, pročež musíme rozšířiti oblast autoerotismu, oproti pojetí Ellisovu, jenž je autorem tohoto názvu. Ellis definuje jej takto: Fenomén spontánního pohlavního vzrušení bez jakéhokoliv popudu vycházejícího přímo nebo nepřímo od jiné osoby. V našem pojetí považujeme však za autoerotismus každé libidinosní vzrušení, k němuž popud nevychází toliko přímo od jiné osoby. Rovněž ipsaci, jež muže nastati i při alloerotickém, objektním poměru je nutno pojmouti šíře, jakožto každé fysické ukájení sebe sama, ať již k němu popud objekt, jimž může býti subjekt, nezavdává nebo zavdává, nebo ukájení prováděné pomocí objektu, není-li tento ovšem sám o sobě vzrušující. Proto nemůžeme přijmouti ani Hirschfeldovo rozdělení autoerotismu (autoerastie) na ipsaci, pokud je vlastní tělo nástrojem, a automonoerotismus, stává-li se samo sobě objektem.
Pokusíme se o dělení vlastní. Podle efektu rozlišujeme autoerotismus na a. prolongatus, interruptus et incompletus, podle toho, je-li orgasmus oddalován, zadržován nebo nedostavuje-li se vůbec přes dokonalé ukojení. Dostaví-li se orgasmus normálně, jedná se o a. completus. Rozdělení podle evokace vzrušení je pak následující: a. fysický, psychofysický a psychický. Autoerotismus fysický periferně způsobovaný, týká se výhradně erogenních oblastí. Může býti automatický nebo chtěný. Automaticky dochází tu k orgasmu jízdou koňmo, na kole apod., rovněž jako mnohé šičky ukojí se při pouhém šlapání šicího stroje. Je-li chtěný, je si ipsant vědom účelu svého jednání, k němuž nesmí ovšem zavdávati podnět sebeláska, ani mu nesmí býti prostředkem žádná představa. Čistá ipsace, fysický autoerotismus je však řídký a vyskytuje se nejčastěji u chorobných lidí. V psychofysické formě druží autoerotismus k mechanické ipsaci představy, které se stávají jedinými a výlučnými při čistě psychickém autoerotismu.
Fysické způsoby samotné ipsace vůbec, ať jsou výlučné nebo spojené s psychickými koreláty, jsou velice četné. Ipsace genitální provádí se formou manuální nebo bimanuální, jíž si mužové napodobují vagínu, formou femorální závisející v semýkání stehen nebo formou kohabitační, při níž se ilusionuje koitus třením o předměty nebo živé objekty (ipsační homosexualita, sodomie, nekrofilie apod.). K dalším způsobům provádění ipsace genitální slouží předměty zvláště k tomu sestrojené. Pro muže je to cunnus succedaneus, umělé genitálie ženy imitované trestanci a vojáky v zákopech obvykle z chleba, jinak, jako fabrikáty, jsou zhotovovány z gumy. Nejpodivnějším prostředkem k ipsaci jsou mouchy a jiný hmyz, jenž zabráněným odletem nebo útěkem je donucen popolézati po žaludu.
Mnohem častěji užívají umělých prostředků ženy. Jsou to vesměs údy improvisované hrdly láhví, banány, salámy, násady a různými tyčkovitými nebo zvláště k tomu sestrojenými napodobeninami penisu, zvanými godemiche (od gaude mihi) nebo olisbos, consolateur, bijoux indiscret apod. Tyto nástroje dochovaly se nám již ze starověku a dnes nejlepšími fabrikáty je v Evropě proslulá Francie, na východě Japonsko. Olisbos je zhotovován ze dřeva, kovu, kůže, ebenu, skla a dnes hlavně z gumy. Prvým umělým údem byl nejspíše falus sochy boha, o němž jsme se zmínili při devirginaci. Jediné, čím se godemiche časem podstatně uchýlilo od tohoto svého pravzoru, je zařízení umělé ejakulace, kterou je možno přivoditi smáčknutím tekutinou naplněného balónku, který je připevněn na konci údu v podobě skrota. Za ejakulát užívá se obvykle teplého mléka nebo jiné ohřáté tekutiny. K jinému způsobu ženské instrumentální ipsace slouží hlavně v Japonsku ve vaginu zavedené kuličky, jež jsou duté a uvnitř mimo jazýčkovitých ostnů obsahují drobné kuličky, které svou vahou, narážejíce na výčnělky uvádějí kuličku v pohyb. Vibrací kuliček za chůze nastává dráždění, které se mnohdy vystupňuje až v orgasmus. Zařízení toto sluje watama nebo rinotama. K ipsaci existují i zvláště konstruované přístroje poháněné šlapáním. Je však samozřejmé, že k ipsaci se užívá umělých prostředků celkem zřídka.
Nejčastěji slouží k ipsaci vlastní orgány, ruce. K provádění ipsace může se však též použíti na př. úst, ale tato forma ipsace není již čistě genitální. Ipsaci dělíme totiž podle erogenních pásem, jichž se týká, na ipsaci genitální, orální, anální, urethrální a mammilární. Provádíme-li na sobě samých penilinctus nebo cunnilinctus, je to smíšený způsob ipsace orální a genitální. Čistá orální ipsace, hojná v ranném věku, pozůstává v dumlání prstu nebo prázdného šidítka. V dospělém věku lze za ni považovati, mimo akty při sexuálním styku, přejedení a do jisté míry kouření a pití. Ipsace anální je obvykle prováděna manuálně nebo užíváním umělých prostředků podoby penisu. Bizarním přístrojem k těmto účelům je anální viola. Je to koule ze slonoviny, upevněná na struně. Koule zavede se do řitě a přes napjatou strunu přejíždí se smyčcem. Koule se uvádí tak do pohybu a způsobuje vzrušení. Právě jako se zavádějí předměty v řiť, zavádějí se při urethrální ipsaci předměty v močovod. Užívají se k tomu hlavně zrnka nebo tenké tyčinky. Ipsace mammilární je pak obvykle omezena na formu manuální a může vésti k orgasmu jak u ženy, tak i u muže. Biogenním může se v některých případech státi i celý organismus. Tehdy mluvíme o ipsaci totální. Uspokojení dociluje se kolébáním a houpáním. Při současném přímém dráždění genitálií, při jízdě na koni nebo na kole, navazuje na ni též ipsace genitální.
Autoerotické ukájení výlučně vnitřně dosahované dělí se na úmyslné a spontánní, je-li řízeno vůlí nebo automaticky, čistě centrálně vyvolaný orgasmus zve se poluce, jíž může ovšem vyvrcholiti i alloerotické ukájení. Při autoerotismu dostavuje se spontánně nejčastěji ve spaní. Zakukleně děje se o ní pokus ve formě náhlé mdloby, bezvědomí, závrati a pyknolepsie, nemoce dětí symptomaticky jevící podobnost s epilepsií. S polucí, k níž dochází čistě vnitřní cestou, bývá často ztotožňována automatická ipsace, která může nastati čistě periferní cestou, nevědomým drážděním se o pokrývky a podušky při neklidném spáni, nikterak nevyprovokovaném erotickými sny. Stejně však jako ipsace není doprovázena představami toliko velice zřídka, tak je i řídkým zjevem čistě psychické dosažení orgasmu, při němž by nadešlo ukojení, aniž by naše pohlaví bylo nějak fysicky drážděno zvenčí. Sebe intensivnější sexuální představy nepřivodí obvykle samy sebou orgasmus a je skoro vždy nutno přiložit ruku k dílu a dosíci tak brevi manu ukojení. I za psychického sexuálního vzrušení, delectatio morosa, při bdění i ve spánku, hledáme vždy pomoc předmětů nebo vlastních orgánů k dovršení rozkoše. Ovšem i ukojení čistě fysické, mechanické je řídkým a počneme-li ipsovati tímto způsobem, musíme obyčejně vyvolat součinnost psychy, abychom došli cíle. Přesto však jsou známy i mimo pathologii případy, jak výlučné ipsace, tak i čisté poluce evokované psychicky a nejen fysiologicky pod záštitou našeho vědomí nebo mimo ní; spontánně nebo úmyslně.
Pokud prostředkem k ipsaci nebo k poluci jsou představy, mohou se tyto týkati hetrosexuálního nebo homosexuálního styku, a také to mohou býti i představy sodomické, nekrofilní nebo sadistické a masochistické. Právě tak může se ipsačně ukájeti i specialista. Týkají-li se představy vlastní osoby a jejích úkonů, běží o zvláštní případ autoerotismu, o automonoerotismus. Člověk automonoeroticky se ukájející, autista, zamiloval se do vlastní osoby a vzrušení může mu poskytnouti buď laskání sebe sama, nebo ve smyslu specialistickém, pohled na vlastní tělo (autovoyeurismus), ukojení masochisckých a sadistických choutek na sobě (autosadismus, automasochismus, automutilace, autoflagelantismus), jakož i partialistický obdiv fixovaný na speciální části vlastního těla (autopartialismus). Při automonosexualismu evokuje vzrušení vlastní osoba. Tak stává se subjekt současně objektem. Vyjímaje apsychická vzrušení vnější či vnitřní je veškeré erotické ukájení závislé na popudu vycházejícím od objektu. Pokud je tento objekt přítomný, reálný a oddělený od subjektu, jde o alloerotismus, kdežto při autoerotismu existuje objekt toliko jako představa, nebo je-li reálným, stává se jím vlastní tělo, takže subjekt s objektem splývá (automonoerotismus). Je tedy i autoerotismus povětšině objektním ukájením, jenomže objekt není pozorovateli zjevný jsa psychické povahy, nebo splývá-li se subjektem.
Kdybychom chtěli rozlišiti autoerotismus podle objektu, shledali bychom, že se rozpadá ve tři skupiny: Mechanismus, autoalloerotismus a automonoerotismus. Mechanismem v tomto smyslu je rozuměti ipsaci nebo poluci, nedoprovázenou představami ani vjemy, kdy popud ke vzruchu je dán výlučně libidinosní disposicí subjektu. Ipsaci spojenou s představami, nebo na ně výlučně omezenou poluci, je pak nutno zahrnouti pod nový termín autoalloerotismus, při němž podnět vychází z představ objektu existujícího mimo vlastní tělo. Stává-li se objektem sám subjekt, jde konečně o automonoerotismus, autismus nebo jinak řečeno narcismus.
Příčiny autoerotismu
Autoerotickou cestou mohou se ukájeti nouzově veškeré libidinosní sklony, ba ona může se stát sama o sobě pathologicky výlučnou možností získání libidinosního vzrušení. Původně nebyl však ani automonoerotismus žádnou zvláštní anomálií. Může-li se z godemiche, pouhého prostředku ipsačního, státi objekt, může i prst za orální fáze infantilní sexuality nabýti významu objektu. Nevzrušuje již jako nástroj, nýbrž sám o sobě. Při autoerotickém orálním stadiu byla dána již na počátku života člověku příležitost obrátiti své libido na sebe sama, na vlastní orgány a stát se tak sám objektem své erotiky. Trvalá ipsace nabude obvykle vždy automonoerotických rysů, čímž ipsace fysické i psychofysické formy jakož i polucionismus stávají se chorobami automonoerotickými.
Prvotní pokusy autoerotické vůbec tkví sice v přirozenosti lidské, avšak jen potud, nestávají-li se výlučnými a nejsou-li orgastické. Primitiv pociťoval třeba automaticky vzrušení při chůzi a byl lákán k ipsačním pokusům svíráním stehen nebo dotykem genitálií, ale neměl popudu ukončiti toto vzrušení sám na vlastním těle. Toliko nouze o ženy, byl-li člověk déle vzdálen klenu, nebo stal-li se dočasně tabu, nečistým, donutila ho k orgastickému vyvrcholení autoerotismu. Normálně jsou různá autoerotická vzrušení jenom průvodními nebo úvodními rozkošemi ke konečnému objektnímu ukájení. Orgastické vyvrcholení autoerotismu, jeho genitální charakter zdá se býti fylogeneticky i ontogeneticky vyvolán vždy toliko nouzí. Omezuje-li se používání ipsace u primitivů na minimum, na individua méněcenná, nebo při přechodném nedostatku žen, rozšiřuje se její užíváni úměrně s ekonomickou vázanosti sexuálního života. Jelikož lidé dozrávají dříve, než je druzí počnou vůbec pokládati za pohlavní tvory, lze předpokládati, že alespoň v pubertálním období propadají všichni ipsačním manipulacím. Hospodářsky zpříčiněná morálka panenství a panictví usiluje pak o abstinencí až do uzavření sňatku, čímž nedostatek příležitosti k objektnímu heterosexuálnímu ukájení nás donucuje i nadále alespoň k občasné ipsaci. Rovněž tak trestní stíhání abnormálního ukájení je příčinou ipsace u lidí úchylných, kteří tímto způsobem ve fantasii mohou prováděti své protizákonné choutky beztrestně. Ipsace je konečně i u normálních lidí asylem před zákonem, neboť touto manipulací zabezpečují se proti případné nutnosti provedení trestného potratu. Dále chrání se lidé ipsací možnosti pohlavní nákazy a zachraňují si peníze, které by za styk se ženou musili vydati.
K ipsaci však kromě těchto vnějších faktorů vedou i psychické důvody. Je to hlavně netroufalost a ostych před stykem s druhým pohlavím, jejž u ženy způsobuje nepříjemná role za koitu, u muže pocit méněcennosti, pocit, že není dokonalým mužem. Nehezký vzhled, malý úd nebo neúspěch při prvním pokusu o soulož podlamují sebevědomí mužovo a způsobují trvalý odvrat od druhého pohlaví. Sociálně ekonomicky podmíněná tristní nálada po souloži, jakož i omezení styku s druhým partnerem na styk pohlaví, staví rozkoš z heterosexuálního styku na roven rozkoši ipsační, pročež se mnohým zdá soulož zbytečným a nepohodlným způsobem ukájení. Obtíže, jež dnes skýtá sehnaní souložnice, nevyváží zisk těchto útrap, neboť obvykle není nám dána možnost ani schopnost dokonalého tělesného ukojení. Dnes stal se muž zlodějem ženina těla a rychlé provedení koitu zlehčuje sexuální styk. Žena stává se podložkou, stejné kvality jako umělá loutka sestrojená k ipsaci. Proto se nemůžeme diviti, shledávají-li někteří lidé v koitu snobismus. […]
Morálka, která nedovedla oceniti těchto předností ipsace a pomýšlí na rozplozovací účely, pokládá ipsaci za nemravnou a drasticky ji potlačuje. Matka, jež nachytá svého synka při hře s penisem, vyhrožuje mu kastrací, ztrátou mužství. O něco později v pubertě hrozí mu pokoutní spisovatelé zhoubnými následky ipsace, vysycháním míchy, provádí-li svou činnost denně, nebo ještě častěji, řadí ho i universitní profesoři mezi duševně choré. Nepomáhá-li síla slova, užívá se k zabránění ipsace mechanických prostředků. Jsou to bandáže pozůstávající u chlapců obyčejně z pevné kovové trubice pro penis, takže erekce je znemožněna. K sestrojení podobného mučícího nástroje propůjčil se i jistý londýnský lékař, jehož vynález se nazývá aidousoter. Puritánská morálka, která si vynutila tuto obranu počestností pro hochy i dívky, chtěla zabrániti i snovému ukájení. K těmto účelům posloužila si u hochů kroužky, jejichž ostny se při pokusu o erekci počínají zarývat do penisu. Bránění autoerotickému ukojení není však nijak racionálně oprávněno. V ipsaci nelze vidět nic chorobného, natož škodlivého. Spontánní dostavení se orgasmu je pak přirozený následek přespřílišné pohlavní zdrženlivosti. Přesto, že autoerotismus není a ani nevznikl jako chorobné ukájení, nabyl věak dnes v mnohých případech jeho podoby, neboť se změnila jeho příčina. Dříve doháněla k „onanii“ člověka toliko nouze, dnes stává se jejím důvodem neurotický strach a odpor k živému partnerovi.
Fantastika
Vlastní orgány a představy stávají se někdy neschopné vyvolati vzrušení, pročež bývá k autoerotickému ukájení používáno různých prostředků. Poznali jsme nástroje, které slouží k těmto účelům, avšak autoerotismus neomezuje se při používání umělých prostředků na instrumenty. Mimo mechanickou instrumentální formu ukájení existuje i způsob energetický a chemický. Chavigny líčí příkladem jistého inženýra, který byl zabit elektrickým proudem čerpaným z vedení k ipsačním manipulacím. Rovněž tak teplota působí na vznětlivost erogenních oblastí. Již ve starověku bylo používáno teplých lázní k docílení erekce. Při kohabitační ipsaci hraje proto mimo jakost povrchu objektu, o nějž se třeme, důležitou roli také jeho teplota.
Autoerotické ukájení vyhledává však spíše umělá dráždidla centrálního nervstva než nervstva periferijního. Proto je mnohem více používáno dráždidel chemických než energetických, jako je tepelná a elektrická energie. Chemické prostředky iritují naši psychickou činnost a představy zdají se libidinosně opojnější a působivější než veškeré vzněty vnější. Těchto omamných a dráždivých látek, zvaných Lewinem fantastika, je nesmírná spousta. Z nejužívanějších z jednotlivých skupin jsou morfium, opium a kokain, náležející mezi euforika, z vlastních fantastik hašiš (cannabis indica), z inebriacií alkohol, z hypnotik kawa a kanna a z excitancií kofein, thein a nikotin.
Ačkoliv obchod omamnými prostředky je spjat se živností prostituční, přece jejich požívaní je zakukleným autoerotickým ukájením. Vezměme za příklad alkoholismus. Alkohol slouží sice prostitutkám k získání partnera, avšak alkoholismus jim klientelu spíše ubírá. Spořádání lidé nacházejí v alkoholu odvahu k provedení soulože s nevěstkou, kdežto praví alkoholici hledají v něm zapomnění pohlavních žádostí. Alkohol k tomu vede samočinně, neboť jeho požívání přivozuje dočasnou impotenci a v případě notorických pijáků dokonce trvalou. Požitek z alkoholů jakož i z ostatních omamných prostředků vězí ve vnitřní tělesné a psychické exaltaci. Požití opia způsobuje krásné sny, jejichž kouzelnou moc nemůže prostá fantasie nahraditi. Autoerotický smysl kouření nebo jedení opia je tedy očividný. Jestliže kokainismus, oproti tomu, vzněcuje někdy k nymfomanii a satyriasi, přece jeho pravý význam je autoerotický. To týká se i mírnějších fantastik jako nikotinu a kofeinu. Náruživý kuřák tabáku a poživatel silné černé kávy dochází tímto způsobem dostatečného vzrušení. Právě jako sklenka alkoholu tak i dobré zakouření nechávají nás zapomenouti na ženy. Vzrušení stává se samotným ukájením a není tudíž potřeba vyhledávati partnera. Vybuzení touhy po ženě nebo objevení se perversních a neurotických sklonů při požívání některých fantastik lze vysvětliti pouhou ztrátou, vyřazením morálních předsevzetí u lidí, kteří byli disponováni k podobným záměrům již před tím než propadli účinku omamných prostředků.
Ačkoliv fantastika byla již dávno známa, přece neskýtal primitivní věk původně prostředky k takovým rafinovaným způsobům ukájení, jakých jsme dnes svědky. Jestliže byl primitiv odkázán sám na sebe, ukájel se nejspíše způsobem stejným jako v zajetí žijící pavián, manuální ipsací, kterou mu objevily náhodné doteky. Právě jako dnes učí dítě po prvé ipsaci matka troucí při mytí jeho genitálie nebo svědivost excému, tak přivedly i primitiva asexuální činnosti, při nichž se dotýkal svého pohlaví, k objevu masturbačních schopností. Konečně ipsační manipulace jsou i u co nejpřirozeněji žijících divochů dřívější než pokusy o soulož. To již vyplývá ž toho, že naše genitálie se stanou dráždivými dříve, než můžeme dosíci imissio penis. Ovšem soulože jsme schopni daleko dříve, než se snad lidé domnívají.
Autoerotická objektní ipsace
Děti divochů hrají si na tatínka a na maminku dávno před pohlavní zralostí. Metschnikoff postavil dokonce hypothesu, že hymen sloužil u ženy původně k zesílení rozkoše při koitu a že jeho centrální otvor byl postupně rozšiřován pro přijetí penisu vyspělého muže časným pohlavním stykem dětí. Devirginace, deflorace je tedy podle Metschnikoffa pathologickým aktem. Přiznáme-li však dítěti schopnost normálního sexuálního styku před pubertou, před schopností oplozování, přece prvé sexuální vzruchy v genitální oblasti nebyly způsobovány koitem. Již pouhé močení zavádí ruce dětí k jejich genitáliím, avšak přesto nelze ani u dětí divochů mluviti o manuální ipsaci jako o nejpřirozenější formě tohoto ukájení dětské sexuality.
Vzruch způsobený dotekem vyprovokoval je ke kontrektaci, již lehce mohly dosáhnouti za volného styku s dětmi druhého pohlaví. Za kontrektace ukájely se pak formou kohabitační, kterou při ipsaci je možno považovati za formu nejpřirozenější a prvotní. Jestliže jim bylo, ať již z jakýchkoliv důvodů, zabráněno stýkati se s druhým pohlavím, nahradilo jim měkké a teplé tělo dívky tělo hocha, právě jako je dnes při individualistické výchově, ač nedokonaleji, ale přece, nahrazuje měkkost a teplost lůžka. Ukájení dětské sexuality je ponejvíce autoerotické povahy a ukájí-li se dítě třením o partnera, slouží mu ponejvíce za prostředek k ipsaci, aniž by sám evokoval jeho smyslnost. Nemohlo-li se státi objektem dětské sexuality tělo matčino, bylo již jedno, stalo-li se jím při ipsaci, ke které bylo donuceno zákazem incestu, tělo dívky nebo chlapce. Pokud se jednalo výhradně o frotteurský akt, neměl partner jiného významu, než dnes umělý prostředek ke kohabitační formě ipsace. Podložkou mohlo dítěti sloužiti tělo heterosexuálního partnera právě tak jako partnera stejnopohlavního, nebo tělo zvířete, které si jeho rodíce ochočili. V nejhorším případě mohly si děti posloužiti i předměty neživými.
Kvalita tohoto ukájení je však i při změně partnera a objektu stále táž. Jedná se vždy o frotteurství a jeho formu nelze označovati podle objektu ani za heterosexuální, ani za homosexuální nebo sodomickou, jakož ani případně frotteurství o strom za dendrofilskou. Dětské frotteurství je převážně autoerotické ve všech způsobech a orientuje se objektně teprve později při schopnosti dosažení imissio penis. Zdánlivé alloerotické ukájení je u dětí primitivů podmíněno volností sexuálních styků. Časem však stává se až dosud pasivní objekt i objektem aktivním, který sám o sobě, svým zjevem a činností, počíná vydražďovati. Pokud proto objekt nepůsobil sám vzrušujícně, nelze mluviti o anomáliích pohlavního pudu, nevybéře-li si člověk právě jinopohlavního partnera.
U dospělých mužů, jejichž libido bylo již orientováno objektně a to heterosexuálně, nebyl však styk s jiným partnerem než ženou náhodný a nechceme-li jej pathologicky zpříčiňovat, vynutila si jej obvykle nouze. Nouze dohnala člověka opět k dětskému autoerotismu, avšak zběsilá morálka nenutila jej v prvých dobách lidského věku tříti se o nehostinné předměty, jakými jsou dnes slamníky, a nebránila mu hledati náhražku v stejnopohlavním druhu nebo ve zvířeti. Muži, kteří byli, na příklad, na lovu vzdáleni svých manželek a nenacházeli ženy cizí, nebo se jim je nezdařilo znásilniti, ukájeli se ipsačními způsoby navzájem mezi sebou. Jelikož však byli heterosexuálně založeni, pokoušeli se co nejintensivněji ilusionovati při mutuální ipsaci koitus se ženou, takže nacházeli daleko silnější vzruchy než z pouhého frotteurství v mutuální femorální ipsaci a v koitu s mužem per anum, v němž nelze prvotně také nic jiného spatřovati než jednu z nejzdařilejších forem ilusionování heterosexuální soulože při ipsaci. V dnešní době, hlavně v pubertálním stadiu ukájejí se chlapci navzájem naproti tomu mutuální masturbací, ke kteréžto formě je snad vede morální odpor před pathologickou homosexualitou. Původně nebyl tedy homosexuální styk i v pederastickém způsobu ničím jiným, než mutuální ipsací prováděnou dnes v onanistických kroužcích. Provádění ipsace manuální mutuálně má tu výhodu před vlastní masturbací, že umožňuje heterosexuální fantasie. Od této pseudohomosexulity odlišila se však pravá homosexualita (homoerotismus), která nachází rozkoš v samotném objektu. Pravého homosexuálně založeného člověka vzrušuje stejnopohlavní druh sám o sobě a přestává míti pro něho význam ipsačního prostředku, nastupuje na místo partnera heterosexuálního.
Úryvek z Broukovy Psychoanalytické sexuologie (Praha: [Alois Srdce], 1933), která je v neskenované podobě k dispozici zde. Brouk se tématu věnuje především ve své práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která je k dispozici ke stažení tamtéž.
Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Aidousoter zkonstruoval v roce 1859 lékař E. L. T. Cramer.
N. Batista: Samohana (onanie) a její následky (Praha: Rudolf Storch, asi pol. 20. let, pravděpodobně titulní list)
Bohuslav Brouk 
