Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv psychologie

Josef Janda: Podivné redakční způsoby časopisu Roentgen

Bylo již z mnohých stran poukazováno na to, že články v Roentgenu(1), psané lékaři, jsou podepisovány krycími českými jmény, anebo zkratkami. Nedalo by se nic namítati proti tomu, kdyby tyto zkratky nebyly voleny právě tak, že může vzniknouti dojem, jako by článek byl napsán některým ze známých stavovských pracovníků z kruhů lékařských. Podobné praktiky jsou jistě věcí vkusu redakce a bylo by možno přejíti je mlčením. Není to však jediný nepěkný zjev, který lze znamenati od té doby, co na úkor mediků převládá v redakčním kruhu Roentgenu mínění určité skupiny lékařů.

Dovídáme se, že redakce má ještě jiné „způsoby“, které nesnesou opravdu kritiky. RNC. B. Brouk, autor několika publikací o psychoanalyse, dal redaktoru jmenovaného časopisu MUDr. Arnoštu Ungárovi k disposici svůj článek o současném stavu psychoanalysy. Dr. Ungár článek neotiskl, ale použil jej zčásti v doslovném znění v článku podepsaném MUDr. Novým (?). Autora necitoval a ačkoliv se později k svému nedovolenému činu doznal, odmítl dáti autoru jakoukoli satisfakci a uveřejniti své doznání v časopise, jehož je odpovědným redaktorem. Autor je nucen domáhati se svého práva cestou soudní. K dovršení všeho odmítá redakce dokonce vrátiti rukopis. Domníváme se, že k výše pověděnému není třeba žádných dalších komentářů.

Příspěvek MUDr. Josefa Jandy (1898-1960) byl otištěn ve Věstníku československých lékařů v r. 1936.

Poznámky (autora webu)

(1) Roentgen: Časopis mediků a lékařů vycházel v Praze od září 1935 do listopadu 1938; jeho vydavatelem byl Bedřich Švestka (1912–1990), od ledna 1937 Pavel Prokop.

 

Na článek Josefa Jandy reagoval Arnošt Ungár článkem nazvaným Roentgen, Brouk, Janda (Haló noviny, 23. června 1936):

V době, kdy se na kulturní levici konečně konstituovala pokroková skupina lékařů, seskupená kolem časopisu Roentgen, je nekvalifikovatelným činem útok dra J. Jandy ve Věstníku československých lékařů na onen časopis. Nehledě k celé řadě nepravd, o kterých se ještě níže zmíníme, využívá Věstník čsl. lékařů článku dra Jandy, kterého jsme počítali mezi pokrokové lékaře, než nás překvapil seriálem článků, útočících na Sov. svaz. O meritu sporu, vzniknuvšího kolem Broukova článku o psychoanalyse, který Brouk dal k disposici redakci časopisu Roentgen a z něhož byly nepřesně otištěny 4 řádky, aniž by byl uveden autor nebo dány do uvozovek, lze říci jenom tolik, že i když se podrobí tento postup redakce sebepřísnější kritice, není možno z toho nabýti oprávnění k útokům na část kulturní levice. Nehledě k tomu, že B. Brouk pro tyto čtyři řádky podal žalobu. Redakce však byla toho názoru, že celá věc tolik pozornosti nezaslouží a prohlásila, pokládá-li to Brouk za správné, aby jen žaloval. Poznamenáváme přitom, že nešlo o nějaké objevy pana Brouka, nýbrž o tvrzení všeobecně známá. Malicherná věc se tak dostala před široké fórum lékařů.

Tendenčně útočný článek dra Jandy je třeba zvláště odsoudit. Ve svém článku dr. Janda chce vzbudit zdání, jakoby v redakci Roentgenu zasedali samí cizinci, kteří se kryjí krycími českými jmény, dále že užívají zkratek, uvádějících české čtenáře v omyl ohledně osob autorů, ač ani prvé ani druhé vůbec není pravda. Konečně vyčítá dr. Janda Roentgenu řadu nepěkných zjevů, které prý lze znamenati od té doby, co prý na úkor mediků převládá v Roentgenu mínění skupiny lékařů. (Čti: pokrokových lékařů.)

Ani to není pravda. V redakci zasedají stejným počtem a se stejným právem medici i lékaři. Není dále pravda, že redakce odmítla vrátit panu Broukovi jeho rukopis, nýbrž Broukovi bylo poukázáno jen na to, že v tiště­ných podmínkách redakční práce je na prvním místě ustanovení, že rukopisy se nevracejí. Jinak je rukopis, trvá-li na tom pan Brouk, mu kdykoliv k disposici.

Ponecháme-li stranou věc dra Jandy, bylo by možno p. Broukovi doporučit, aby raději opravil své na jedné straně reakční, na druhé straně anarchistické a na všech stranách zmatené názory o sebevraždě a ušetřil tak kulturní levici ostud, které ji připravuje.1 Dělá z komára velblouda a neuvědomuje si, že nebylo-li mu umožněno svými čtyřmi řádky se „proslavit“ v časopisu Roentgen, může žalobou domáhat se náhrady škody morální i hmotné, ale že ho nijak neopravňuje počítati se mezi pokrokové lidi, dává-li podnět k článkům podobným, jako byl Jandův ve Věstníku.

Poznámky (autora webu)

1 Autor odkazuje k Broukovu spisu O smrti, lásce a žárlivosti: Pendant k sociologickým studiím o tak zvané sebevraždě. Obálka a typografická úprava Karel Teige. Praha: Alois Srdce, 1936, konfiskováno, ([2. vyd.] pod názvem O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009).

Reklamy

Blíží se vydání Broukova svazku Na obranu individualismu

Ediční plán nakladatelství Academia na léta 2014/2015 obsahuje anotaci Broukova rozsáhlého svazku Na obranu individualismu, představujícího autorovu publicistiku z let 1930–1960. Výbor, který edičně připravil Viktor A. Debnár, obsahuje doprovodné studie Bruna Solaříka Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka, Vladimíra Papouška „Život nejde odkládat, a zvláště nikoliv pro nějakou doktrínu!“: Umění, kultura a Bohuslav Brouk, Milana Drápaly Individualista s kolektivistickými ideály a Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk. Publikace vychází v červnu/červenci 2014 v rámci edice Šťastné zítřky.

Úvodní slovo editora

Z více než jednoho sta článků, které Bohuslav Brouk publikoval a které jsou ve svém celku charakterizovány fundamentální svobodomyslností dbající na naprostou svobodu tvorby nezávislé na jakémkoliv společenském, politickém a jiném diktátu, se v přítomném svazku dostává čtenáři přibližně jedna jejich polovina. Jedná se o texty, které zřetelně charakterizují Broukův podnětný myšlenkový přínos k jednotlivým tématům a které přinášejí do dnešních dnů aktuální názory; vzhledem k šíři autorova mnohotematického a mnohovrstevnatého zájmu byly jednotlivé příspěvky rozděleny do tří oddílů: Psychoanalýza, sexuologie…, Umění a kultura a Společnost, politika…

B. Brouk Na obranu indivi

Anotace knihy Bohuslava Brouka Na obranu individualismu v Edičním plánu nakl. Academia 2014/2015

Bohuslav Brouk: Práce a mravnost

Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymaniti se z pomíjejícnosti, má subjektivně ještě jiný význam a to, jakožto prostředek k získání obdivu, k získání žen. Tímto způsobem dochází sexualita důstojného uplatnění, čímž jedině bylo rov­něž možno naočkovati pracovitost převážné většině lidí. Práce je sice nutným zlem, jímž se musíme protrpěti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale udržení rodu vyžaduje jí od každého jedince více. Člověk nepracuje toliko pro sebe, ale také pro své potomstvo, pro společnost. Práce jednotlivců netvoří toliko hodnoty spotřební, ale i zásobní, které zkonsumují jiní. Mo­rálkou vštípená pracovitost vyvolala nadpráci, která dala vzniknouti člověčenství. Pokud se člověk staral výlučně o sebe, nebyl vlastně člověkem. Dnes ovšem člověk neproduktivní je snad naopak člověkem du­ševně (a v psýše právě tkví rozdíl mezi námi a zví­řaty) nejideálnějším, neboť mu zbývá, oproti dru­hým, nejvíce času stráviti zásobní hodnoty navršené sty generacemi. Genese člověka prvního je však nezbytně závislá na práci.

Intelektuální psýcha byla evokována teprve pra­cí, neboť i řeč byla současně vynalezena s prvými nástroji, v nichž antropologové shledávají důkaz člověčenství. Když podčlověk vyšel z asylu, tj. doby, kdy se pravděpodobně jeho sexualita omezovala na říjná údobí, dala mu kontinuitní potence svou nad­produkcí impuls k intensivním činnostem neomeze­ným na verbování samiček. Nadbytečné sexuální na­dání projevilo se libidinosně v hraní. Dejme tomu, že člověk, ne z nouze, ale z čilosti, která ho neopus­tila v své intensitě ani když byl neschopný soulože, počal imitovati své radostné situace třením dvou ka­menů o sebe. Tímto třením pravděpodobně zhotovil prvý nástroj, anebo po prvé zapálil [oheň] jiskrou při kře­sání odlétající. Objev ten nemohl být zapomenut, poněvadž sebesvůdnější žena nemohla muže tak zabaviti, aby si nehrál. Hraní, imitování koitu ne­bylo tudíž žádným surogátem. Mnohotvárností li­bida nabylo hraní vlastního účele. Tak byly zhoto­veny první nástroje lidstva a snad také první slovo, specifikovaný sexuální skřek, jímž člověk doprová­zel své vynalézavé hraní. Z původních disposic ne­ustálé hravosti a artikulovanosti lákavých zvuků byly stvořeny hodnoty, které nyní čekaly jen svého využití.

Provedení toho umožnila morálka, vyzdvihující ne­příjemné stránky sexu a vzbuzující takto aversi k němu. Stud se stal formálním projevem této averse, která zakládá se, jak jsme již dříve vysvětlili psycho­logicky, na touze po věcnosti a popírání, odvrácení se od sexuality, což je biologicky podloženo traumatem zrození. K jeho projevení došlo však teprve morál­kou, která se o toto přirozené nadání člověka k studu opřela a jej vyvolala. Bez morálky jistě by nebylo studu. Proto předpoklad Havelocka Ellise, že stud existuje u zvířat, je mylný. Ellis to dokládá pří­kladem čuby, která, usednouc, zakryje své pohlaví před dotěrným psem. Podle toho musela by se stydět i motýlí samička, ulétávající samečkovi. Ač nelze pochybovati o přímém zájmu samiček na kohabitaci, přece se samičky obávají jejich trýzní, a proto se posléze brání i přijetí. Stud není ničím pudovým, bezprostředním, abychom jej mohli přisuzovati i zvířatům. Lévy-Bruhl plně chápe jeho pozdní vznik předpokládaje, že vznikl teprve tehdy, když z kolek­tivního myšlení vzešlo myšlení samostatné, indivi­duální. Stud mohl vzniknouti jenom v lidské společ­nosti, jež jej nepotřebovala pro ochranu samiček, ale pro ochranu společnosti jako celku. To je jeho efektivní účel, účelem subjektivním zůstává zjednáni si nesmrtelnosti.

Je zřejmé, měl-li stud tento smysl, obracel se ke genitáliím jakožto k frapantnímu dokladu nesmrtelnosti. Nelze se ovšem domnívati, že by se projevoval zakrýváním pohlaví, neboť zástěrky, které přes ně divoši nosí, mají právě opačný význam: upozorňovati a lákati. Šat vůbec nevznikl ze studu. Ba, zá­kladem šatu nebyla dokonce zástěrka skrývající po­hlaví, nýbrž nejspíše, jak i u dnešních divochů vi­díme, šňůra přepjatá přes boky. Šatem, pozůstáva­jícím původně z nošených ozdob a tetuáží, se člověk toliko krášlil a vynášel nad jiné. Křiklavé barvy zástěrek prozrazují pak jasně své poslání: vzbuditi zájem. Mimo to různé přikrývky měly i jiný význam, jako uluri, jež slouží za menstruační pásku, majíc zabrániti větší ztrátě krve. U nás, kdy šat mimo hy­gienického poslání je nošen jako obrana proti drsné­mu počasí, zmizel sice jeho výlučně erotický ráz, avšak i tu se objevuje. Lze připomenouti braguette nápadně obalující mužské pohlaví, korset vytlačující ňadra, cul de Paris upozorňující na krásu zadních partií, výstřihy, délku sukní apod. Nedivme se proto, tvrdí-li podnes mnozí, že šat je nestoudnější než nahota. Nikdy však nemůžeme připustiti, že by šatu bylo k těmto účelům zneužito, neboť byl k těm­to účelům stvořen. Šatu naopak zneužila morálka, která postupem času stále víc a více vybičovávala stud. Proto nemá dnes šat, pokud se týká záležitostí erotických, jednotného poslání. Člověk dělá šaty podle sebe: cudné a necudné, chceme-li již těchto slov užíti.

Stud nebyl však výlučně reakcí na věci pohlavní, nýbrž přenášel se na všechny animálně životní děje. Někteří divoši ze studu ani nejedí před sebou a do­dnes stydí se na př. i polský rolník před svým pá­nem vypíti nabídnutou mu kořalku. Stud před exkrementy je stejného původu, neboť i tyto funkce připomínají závislost a smutné konce všeho životem začatého. Že hodování je stejně studuhodné jako souložení, dokázal i do minulého století platný zákaz kouření na ulici. Úřady měly patrně starost, kterou má lidská pošetilost dosud, o to, aby lidé nepouka­zovali kouřením přespříliš na své zažívací ústrojí a neodhalovali své živočišství. Podobná bláhovost studu tkví v zadržování moče a stolice, jsme-li ve společnosti, čímž se někteří lidé domnívají předstírati svou bezpohlavnost a nadhmotnost.

Tyto produkty studu jsou zcela bezvýznamné a spíše ke škodě. Úkolem morálky nebylo zakrytí geni­tálií, ani samotářské provádění životních funkcí po­žíváním počínaje a defekací konče, nýbrž využití lidských schopností k práci pro hegemonii lidského druhu. Morálka stvořila stud proto, aby hravost učinila produktivní. Opírajíc se o vrozenou disposici ke studu, využila morálka k práci lidské přiroze­nosti: hravosti. Mezi hravostí a prací je podstatný rozdíl. Hravost stává se totiž prací teprve tehdy, nabývá-li účelu jakožto prostředek. Naproti tomu smysl hravosti vězí v ní samé. Je-li proto hravost vitální přirozeností, nelze to předpokládati o práci. Práce je nutným zlem. Pro neposlušnost byl člověk vyhnán z ráje a trestem mu určeno, aby v potu tváři dobý­val svůj chléb. Práce má, oproti čisté hravosti, ještě jiné funkce než libidinosní ukájení. Je tu tedy k ra­dosti z hraní připojena nelibost plánu a účelu. Pů­vodně veškerá činnost měla přímý vztah k sexuál­nímu životu. Každé hraní bylo v podstatě reprodukcí sexuálních zkušeností, jakož i mluva omezovala se na zvukové vábení partnera a projevy krajních vzrušení.

Těmito vlastnostmi by se ovšem člověk nelišil od vrčícího psa, hrajícího si s poduškou. Člověk stal se člověkem, neboť z hravosti vyvinula se práce a ze zvukového sex appealu řeč. Ekonomickým zužitkováním diferenciovaných vábivých volání, jakož i nalezených nových hodnot hravosti byl však prvotní sexuální charakter řeči a práce potlačen a zůstal toliko latentním. Je proto záhodno připomenouti, že nejdůležitější nástroje, jako je na př. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imi­tování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi.

Tělesná potence, neomezovaná na genitálie, vzbudila tak velkou potenci duševní, tak velkou chuť po sexuální činnosti, že ji vůbec kdy nebylo a není možno normálně ukojit. Bohudíky psychická potence však nevyžaduje pohlavního partnera, má své vlastní cesty. Kdyby se byla zabývala toliko ženami, nikdy by se nebyla stala vynalézavou. Proto ani morálka nemusí býti do té míry puritánskou a odvraceti lidi od přímého sexuálního ukájení, aby získala jejich zájem pro práci. Stačí, odvedla-li je od výlučnosti jeho představ. Pro práci nemusí nikdo obětovati normální sexuální život. Po této stránce žili staří Řekové ideálně, neboť při neomezovaném ukojení, fysicky potřebném, vytvořili vysokou kulturu. Zadržováním semene se nic neušetří, morálka musila pro své zá­jmy zatlačiti do nevědomí sexuální charakter hravosti, nikoli však sexualitu samu.

Potlačování tělesných potřeb nijak kulturní a civilisační práci nepodpořilo, ba naopak, možno říci, že na ni působilo patologicky. Povšimněme si ne­zdravé přetíženosti gotiky proti jednoduchosti an­tiky a renesance. Vidíme, že když církev nedovolila ve středověku obcovati sdostatek se ženami, obco­valo se se stavebním materiálem. Z obavy, aby se neprznily ženy, bylo dovoleno zprzniti stavby. V gotice projevuje se proto nejen morálkou racionálně využitý prvek hravosti vtělené lidem, nýbrž daleko více stávají se dómy nouzovými náhražkami alkoven. Proti antice jsou sexuální motivy křesťanské kultury nepřirozené a nezdravé. Jestliže za její éry se stala práce jediným uznávaným ventilátorem erotiky a sexuality, nebyla tato sladším břemenem, než je dnes, v době poměrně mnohem svobodnější sexuálně.

Práce baví do jisté míry, plně bavit nikdy nemůže. Druh práce lze si sice vybrati dle individuálních zálib, avšak všechny pracovní obory jsou vázány neměnným základním plánem, který nemůže ustoupiti pracovníkově libovůli, neboť z práce by se pak stala opět neproduktivní hravost. V plánovitosti, v účelo­vosti tkví trpkost práce. Nelze pracovati jen tak pro samotnou rozkoš. Jedině snad umělcova práce blíží se tomuto ideálu, avšak také jen částečně. I umění je vázáno formálně, neboť každá práce je plánem vytčené využití lidské hravosti.

Kapitola z Broukovy publikace Psychoanalytická sexuologie (Praha: Alois Srdce, 1933, s. 32–37).

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

V lednu vychází Broukovy Soukromé tisky

Při příležitosti 100. výročí narození Bohuslava Brouka (19. listopadu 1912) a 35. výročí jeho úmrtí (19. ledna 1978) vychází publikace Soukromé tisky, kterou vydávají ve 200 číslovaných výtiscích synové Ivan a Vladimír Broukovi.

Kniha obsahuje eseje Onanie jakožto světový názor, Doslov: Emilie přichází ke mně ve snu (Jindřich Štyrský), Máchův kult, Bilance psychoanalýzy k 31. prosinci 1936, Poslední dnové etiky, Manželství: Sanatorium pro méněcenné, Židovství – dílo árijců, Stoupa života, Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity, Bludnost jedné představy, Dopisy z exilu příštím milenkám a O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie.

K vydání připravil, ediční poznámkou a poznámkou o autorovi opatřil, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor A. Debnár, který je rovněž autorem obálky (viz níže). Typografie a sazba písmem Regula Old Face Střešovické písmolijny Viktor A. Debnár a Veronika Daňhelová.

Rozsah 264 str., vychází v Praze v lednu 2013.

Publikace nebude distribuována oficiálními distribučními kanály – zájemci nechť se ozvou editorovi V. A. Debnárovi na victor(zavináč)sendme.cz, popřípadě na tel. č. 224 809 119. Cena 249 Kč.

Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Bohuslav Brouk: Soukromé tisky (2013), obálka Viktor A. Debnár

Bohuslav Brouk o autosexualismu

Důvodem k ukájení sebe sama byla nejspíše se­xuální nouze. U divochů provádějí samohanu toliko individua méněcenná, slabomyslná, jimž se žádná žena nevzdá. Dnes ukájí se tímto způsobem hlavně mládež v pubertálním období, avšak prvé pokusy o samoukojení, autoerotismus, spadají již v dobu ranného dětství. Za prvý projev autoerotismu lze pokládati při fázi orální erotiky dumlání vlastního prstu, nedostává-li se kojenci matčina prsu. Autoerotické ukájení netýká se tedy výlučně pohlavních orgánů, nýbrž i erogenní oblasti úst a řitě. Hlavně u žen rozšiřuje se i na dráždění prsů, zvláště pak prsních bradavek. V těsných podprsenkách a korse­tech lze spatřovati vhodné prostředky k této čin­nosti. Dále týká se samoukájení i močových orgánů. Močovod, urethra, jakož i rektum a anus dochází vypouštěním výkalu autoerotického ukájení přirozenou cestou. Lze je však i uměle autoeroticky ukájeti. Rovněž tak i sadistické a masochistické vlohy, jakož i úvodní rozkoše smyslové, čich, sluch zrak, hmat a chuť je možno ukojiti vlastním tělem.

Pro samoukájení zevšeobecněl ponejvíce název onanie, avšak je nevhodný. Činnost, kterou provo­zoval biblický Onan byla nedokončenou souloží, jíž nazýváme coitus interruptus. Právě tak je nedoko­nalý název masturbace, pocházející od slova manus, ruka, a stuprum, zhanobení, neboť autoerotické ukájení neprovádí se toliko rukou. Hirschfeld zavedl proto nový název ipsace, jíž je rozuměti libidinosní jednání, jež je předsevzato někým na sobě samém. Za zvláštní její druh pokládá pak automonoerotismus, jímž rozumí ukájení, které není prováděno toliko na vlastním těle, nýbrž, jehož vzrušujícím ob­jektem k ipsaci nebádajícím, je sám subjekt, tělo ipsujícího jedince. Automonoeroticky se ukájející člověk nebo narcista či autista je zamilován sám v sebe a k ipsaci jej svádí dojmy skýtané vlastním tělem. Pravý ipsant se zatím přiměl k samoukojení buď fysiologicky nebo psychicky (centrálně), nebo náhodně mechanicky vyvolanou potřebou (perifer­ně). Není-li popud k ipsaci periferní, nýbrž centrální, evokují však vzrušení představy cizích objektů, pro­čež musíme rozšířiti oblast autoerotismu, oproti po­jetí Ellisovu, jenž je autorem tohoto názvu. Ellis definuje jej takto: Fenomén spontánního pohlavního vzrušení bez jakéhokoliv popudu vycházejícího pří­mo nebo nepřímo od jiné osoby. V našem pojetí po­važujeme však za autoerotismus každé libidinosní vzrušení, k němuž popud nevychází toliko přímo od jiné osoby. Rovněž ipsaci, jež muže nastati i při alloerotickém, objektním poměru je nutno pojmouti šíře, jakožto každé fysické ukájení sebe sama, ať již k němu popud objekt, jimž může býti subjekt, ne­zavdává nebo zavdává, nebo ukájení prováděné pomocí objektu, není-li tento ovšem sám o sobě vzrušující. Proto nemůžeme přijmouti ani Hirschfeldovo rozdělení autoerotismu (autoerastie) na ip­saci, pokud je vlastní tělo nástrojem, a automonoerotismus, stává-li se samo sobě objektem.

Pokusíme se o dělení vlastní. Podle efektu roz­lišujeme autoerotismus na a. prolongatus, interruptus et incompletus, podle toho, je-li orgasmus oddalován, zadržován nebo nedostavuje-li se vůbec přes dokonalé ukojení. Dostaví-li se orgasmus normálně, jedná se o a. completus. Rozdělení podle evokace vzrušení je pak následující: a. fysický, psychofysický a psychický. Autoerotismus fysický periferně způsobovaný, týká se výhradně erogenních oblastí. Může býti automatický nebo chtěný. Automaticky dochází tu k orgasmu jízdou koňmo, na kole apod., rovněž jako mnohé šičky ukojí se při pouhém šla­pání šicího stroje. Je-li chtěný, je si ipsant vědom účelu svého jednání, k němuž nesmí ovšem zavdávati podnět sebeláska, ani mu nesmí býti prostředkem žádná představa. Čistá ipsace, fysický autoerotismus je však řídký a vyskytuje se nejčastěji u chorobných lidí. V psychofysické formě druží autoerotismus k mechanické ipsaci představy, které se stávají je­dinými a výlučnými při čistě psychickém autoerotismu.

Fysické způsoby samotné ipsace vůbec, ať jsou výlučné nebo spojené s psychickými koreláty, jsou velice četné. Ipsace genitální provádí se formou manuální nebo bimanuální, jíž si mužové napodobují vagínu, formou femorální závisející v semýkání ste­hen nebo formou kohabitační, při níž se ilusionuje koitus třením o předměty nebo živé objekty (ipsační homosexualita, sodomie, nekrofilie apod.). K dalším způsobům provádění ipsace genitální slouží předměty zvláště k tomu sestrojené. Pro muže je to cunnus succedaneus, umělé genitálie ženy imitované trestanci a vojáky v zákopech obvykle z chleba, jinak, jako fabrikáty, jsou zhotovovány z gumy. Nejpodivnějším prostředkem k ipsaci jsou mouchy a jiný hmyz, jenž zabráněným odletem nebo útěkem je donucen popolézati po žaludu.

Mnohem častěji užívají umělých prostředků ženy. Jsou to vesměs údy improvisované hrdly láhví, ba­nány, salámy, násady a různými tyčkovitými nebo zvláště k tomu sestrojenými napodobeninami penisu, zvanými godemiche (od gaude mihi) nebo olisbos, consolateur, bijoux indiscret apod. Tyto nástroje do­chovaly se nám již ze starověku a dnes nejlepšími fabrikáty je v Evropě proslulá Francie, na východě Japonsko. Olisbos je zhotovován ze dřeva, kovu, kůže, ebenu, skla a dnes hlavně z gumy. Prvým umělým údem byl nejspíše falus sochy boha, o němž jsme se zmínili při devirginaci. Jediné, čím se godemiche ča­sem podstatně uchýlilo od tohoto svého pravzoru, je zařízení umělé ejakulace, kterou je možno přivoditi smáčknutím tekutinou naplněného balónku, který je připevněn na konci údu v podobě skrota. Za ejakulát užívá se obvykle teplého mléka nebo jiné ohřáté teku­tiny. K jinému způsobu ženské instrumentální ipsace slouží hlavně v Japonsku ve vaginu zavedené kuličky, jež jsou duté a uvnitř mimo jazýčkovitých ostnů ob­sahují drobné kuličky, které svou vahou, narážejíce na výčnělky uvádějí kuličku v pohyb. Vibrací kuli­ček za chůze nastává dráždění, které se mnohdy vy­stupňuje až v orgasmus. Zařízení toto sluje watama nebo rinotama. K ipsaci existují i zvláště konstruo­vané přístroje poháněné šlapáním. Je však samozřejmé, že k ipsaci se užívá umělých prostředků cel­kem zřídka.

Nejčastěji slouží k ipsaci vlastní orgány, ruce. K provádění ipsace může se však též použíti na př. úst, ale tato forma ipsace není již čistě genitální. Ipsaci dělíme totiž podle erogenních pásem, jichž se týká, na ipsaci genitální, orální, anální, urethrální a mammilární. Provádíme-li na sobě samých penilinctus nebo cunnilinctus, je to smíšený způsob ipsace orální a genitální. Čistá orální ipsace, hojná v ranném věku, pozůstává v dumlání prstu nebo prázdného šidítka. V dospělém věku lze za ni pova­žovati, mimo akty při sexuálním styku, přejedení a do jisté míry kouření a pití. Ipsace anální je obvykle prováděna manuálně nebo užíváním umělých pro­středků podoby penisu. Bizarním přístrojem k těmto účelům je anální viola. Je to koule ze slonoviny, upevněná na struně. Koule zavede se do řitě a přes napjatou strunu přejíždí se smyčcem. Koule se uvádí tak do pohybu a způsobuje vzrušení. Právě jako se zavádějí předměty v řiť, zavádějí se při urethrální ipsaci předměty v močovod. Užívají se k tomu hlavně zrnka nebo tenké tyčinky. Ipsace mammilární je pak obvykle omezena na formu manuální a může vésti k orgasmu jak u ženy, tak i u muže. Bio­genním může se v některých případech státi i celý organismus. Tehdy mluvíme o ipsaci totální. Uspo­kojení dociluje se kolébáním a houpáním. Při sou­časném přímém dráždění genitálií, při jízdě na koni nebo na kole, navazuje na ni též ipsace genitální.

Autoerotické ukájení výlučně vnitřně dosahované dělí se na úmyslné a spontánní, je-li řízeno vůlí nebo automaticky, čistě centrálně vyvolaný orgasmus zve se poluce, jíž může ovšem vyvrcholiti i alloerotické ukájení. Při autoerotismu dostavuje se spontánně nejčastěji ve spaní. Zakukleně děje se o ní pokus ve formě náhlé mdloby, bezvědomí, závrati a pyknolepsie, nemoce dětí symptomaticky jevící podobnost s epilepsií. S polucí, k níž dochází čistě vnitřní cestou, bývá často ztotožňována automatická ipsace, která může nastati čistě periferní cestou, nevědomým drážděním se o pokrývky a podušky při neklidném spáni, nikterak nevyprovokovaném erotickými sny. Stejně však jako ipsace není doprovázena představami toliko velice zřídka, tak je i řídkým zjevem čistě psychické dosažení orgasmu, při němž by nadešlo ukojení, aniž by naše pohlaví bylo nějak fysicky drážděno zvenčí. Sebe intensivnější sexuální před­stavy nepřivodí obvykle samy sebou orgasmus a je skoro vždy nutno přiložit ruku k dílu a dosíci tak brevi manu ukojení. I za psychického sexuálního vzrušení, delectatio morosa, při bdění i ve spánku, hledáme vždy pomoc předmětů nebo vlastních or­gánů k dovršení rozkoše. Ovšem i ukojení čistě fy­sické, mechanické je řídkým a počneme-li ipsovati tímto způsobem, musíme obyčejně vyvolat součinnost psychy, abychom došli cíle. Přesto však jsou známy i mimo pathologii případy, jak výlučné ipsa­ce, tak i čisté poluce evokované psychicky a nejen fysiologicky pod záštitou našeho vědomí nebo mimo ní; spontánně nebo úmyslně.

Pokud prostředkem k ipsaci nebo k poluci jsou představy, mohou se tyto týkati hetrosexuálního nebo homosexuálního styku, a také to mohou býti i představy sodomické, nekrofilní nebo sadistické a masochistické. Právě tak může se ipsačně ukájeti i specialista. Týkají-li se představy vlastní osoby a jejích úkonů, běží o zvláštní případ autoero­tismu, o automonoerotismus. Člověk automonoero­ticky se ukájející, autista, zamiloval se do vlastní osoby a vzrušení může mu poskytnouti buď laskání sebe sama, nebo ve smyslu specialistickém, pohled na vlastní tělo (autovoyeurismus), ukojení masochisckých a sadistických choutek na sobě (autosadismus, automasochismus, automutilace, autoflagelantismus), jakož i partialistický obdiv fixovaný na speciální části vlastního těla (autopartialismus). Při automonosexualismu evokuje vzrušení vlastní osoba. Tak stává se subjekt současně objektem. Vy­jímaje apsychická vzrušení vnější či vnitřní je ve­škeré erotické ukájení závislé na popudu vycházejí­cím od objektu. Pokud je tento objekt přítomný, reálný a oddělený od subjektu, jde o alloerotismus, kdežto při autoerotismu existuje objekt to­liko jako představa, nebo je-li reálným, stává se jím vlastní tělo, takže subjekt s objektem splývá (automonoerotismus). Je tedy i autoerotismus povětšině objektním ukájením, jenomže objekt není pozoro­vateli zjevný jsa psychické povahy, nebo splývá-li se subjektem.

Kdybychom chtěli rozlišiti autoerotismus podle objektu, shledali bychom, že se rozpadá ve tři sku­piny: Mechanismus, autoalloerotismus a automonoerotismus. Mechanismem v tomto smyslu je rozuměti ipsaci nebo poluci, nedoprovázenou představami ani vjemy, kdy popud ke vzruchu je dán výlučně libidinosní disposicí subjektu. Ipsaci spojenou s předsta­vami, nebo na ně výlučně omezenou poluci, je pak nutno zahrnouti pod nový termín autoalloerotismus, při němž podnět vychází z představ objektu existu­jícího mimo vlastní tělo. Stává-li se objektem sám subjekt, jde konečně o automonoerotismus, autismus nebo jinak řečeno narcismus.

Příčiny autoerotismu

Autoerotickou cestou mohou se ukájeti nouzově veškeré libidinosní sklony, ba ona může se stát sama o sobě pathologicky výlučnou možností získání libidinosního vzrušení. Původně nebyl však ani automonoerotismus žádnou zvláštní anomálií. Může-li se z godemiche, pouhého prostředku ipsačního, státi objekt, může i prst za orální fáze infantilní sexua­lity nabýti významu objektu. Nevzrušuje již jako ná­stroj, nýbrž sám o sobě. Při autoerotickém orálním stadiu byla dána již na počátku života člověku pří­ležitost obrátiti své libido na sebe sama, na vlastní orgány a stát se tak sám objektem své erotiky. Trvalá ipsace nabude obvykle vždy automonoerotických rysů, čímž ipsace fysické i psychofysické formy jakož i polucionismus stávají se chorobami automonoerotickými.

Prvotní pokusy autoerotické vůbec tkví sice v při­rozenosti lidské, avšak jen potud, nestávají-li se vý­lučnými a nejsou-li orgastické. Primitiv pociťoval třeba automaticky vzrušení při chůzi a byl lákán k ipsačním pokusům svíráním stehen nebo dotykem genitálií, ale neměl popudu ukončiti toto vzrušení sám na vlastním těle. Toliko nouze o ženy, byl-li člo­věk déle vzdálen klenu, nebo stal-li se dočasně tabu, nečistým, donutila ho k orgastickému vyvrcholení autoerotismu. Normálně jsou různá autoerotická vzrušení jenom průvodními nebo úvodními rozko­šemi ke konečnému objektnímu ukájení. Orgastické vyvrcholení autoerotismu, jeho genitální charakter zdá se býti fylogeneticky i ontogeneticky vyvolán vždy toliko nouzí. Omezuje-li se používání ipsace u primitivů na minimum, na individua méněcenná, nebo při přechodném nedostatku žen, rozšiřuje se její užíváni úměrně s ekonomickou vázanosti sexuálního života. Jelikož lidé dozrávají dříve, než je druzí počnou vůbec pokládati za pohlavní tvory, lze předpokládati, že alespoň v pubertálním období propa­dají všichni ipsačním manipulacím. Hospodářsky zpříčiněná morálka panenství a panictví usiluje pak o abstinencí až do uzavření sňatku, čímž nedostatek příležitosti k objektnímu heterosexuálnímu ukájení nás donucuje i nadále alespoň k občasné ipsaci. Rov­něž tak trestní stíhání abnormálního ukájení je pří­činou ipsace u lidí úchylných, kteří tímto způsobem ve fantasii mohou prováděti své protizákonné chout­ky beztrestně. Ipsace je konečně i u normálních lidí asylem před zákonem, neboť touto manipulací za­bezpečují se proti případné nutnosti provedení trest­ného potratu. Dále chrání se lidé ipsací možnosti pohlavní nákazy a zachraňují si peníze, které by za styk se ženou musili vydati.

K ipsaci však kromě těchto vnějších faktorů ve­dou i psychické důvody. Je to hlavně netroufalost a ostych před stykem s druhým pohlavím, jejž u ženy způsobuje nepříjemná role za koitu, u muže pocit méněcennosti, pocit, že není dokonalým mužem. Ne­hezký vzhled, malý úd nebo neúspěch při prvním pokusu o soulož podlamují sebevědomí mužovo a způsobují trvalý odvrat od druhého pohlaví. Sociálně ekonomicky podmíněná tristní nálada po souloži, jakož i omezení styku s druhým partnerem na styk pohlaví, staví rozkoš z heterosexuálního styku na roven rozkoši ipsační, pročež se mnohým zdá soulož zbytečným a nepohodlným způsobem ukájení. Ob­tíže, jež dnes skýtá sehnaní souložnice, nevyváží zisk těchto útrap, neboť obvykle není nám dána možnost ani schopnost dokonalého tělesného ukojení. Dnes stal se muž zlodějem ženina těla a rychlé provedení koitu zlehčuje sexuální styk. Žena stává se podlož­kou, stejné kvality jako umělá loutka sestrojená k ipsaci. Proto se nemůžeme diviti, shledávají-li někteří lidé v koitu snobismus. […]

Morálka, která nedovedla oceniti těchto předností ipsace a pomýšlí na rozplozovací účely, pokládá ipsaci za nemravnou a drasticky ji potlačuje. Matka, jež nachytá svého synka při hře s penisem, vyhro­žuje mu kastrací, ztrátou mužství. O něco později v pubertě hrozí mu pokoutní spisovatelé zhoubnými následky ipsace, vysycháním míchy, provádí-li svou činnost denně, nebo ještě častěji, řadí ho i univer­sitní profesoři mezi duševně choré. Nepomáhá-li síla slova, užívá se k zabránění ipsace mechanických prostředků. Jsou to bandáže pozůstávající u chlapců obyčejně z pevné kovové trubice pro penis, takže erekce je znemožněna. K sestrojení podobného mu­čícího nástroje propůjčil se i jistý londýnský lékař, jehož vynález se nazývá aidousoter. Puritánská morálka, která si vynutila tuto obranu počestností pro hochy i dívky, chtěla zabrániti i snovému ukájení. K těmto účelům posloužila si u hochů kroužky, jejichž ostny se při pokusu o erekci počínají zarývat do penisu. Bránění autoerotickému ukojení není však nijak racionálně oprávněno. V ipsaci nelze vi­dět nic chorobného, natož škodlivého. Spontánní dostavení se orgasmu je pak přirozený následek přespřílišné pohlavní zdrženlivosti. Přesto, že autoerotismus není a ani nevznikl jako chorobné uká­jení, nabyl věak dnes v mnohých případech jeho po­doby, neboť se změnila jeho příčina. Dříve doháněla k „onanii“ člověka toliko nouze, dnes stává se jejím důvodem neurotický strach a odpor k živému partnerovi.

Fantastika

Vlastní orgány a představy stávají se někdy ne­schopné vyvolati vzrušení, pročež bývá k autoerotickému ukájení používáno různých prostředků. Po­znali jsme nástroje, které slouží k těmto účelům, avšak autoerotismus neomezuje se při používání umělých prostředků na instrumenty. Mimo mechani­ckou instrumentální formu ukájení existuje i způsob energetický a chemický. Chavigny líčí příkladem jis­tého inženýra, který byl zabit elektrickým proudem čerpaným z vedení k ipsačním manipulacím. Rov­něž tak teplota působí na vznětlivost erogenních oblastí. Již ve starověku bylo používáno teplých lázní k docílení erekce. Při kohabitační ipsaci hraje proto mimo jakost povrchu objektu, o nějž se třeme, důležitou roli také jeho teplota.

Autoerotické ukájení vyhledává však spíše umělá dráždidla centrálního nervstva než nervstva periferijního. Proto je mnohem více používáno dráždidel chemických než energetických, jako je tepelná a elek­trická energie. Chemické prostředky iritují naši psychickou činnost a představy zdají se libidinosně opojnější a působivější než veškeré vzněty vnější. Těchto omamných a dráždivých látek, zvaných Lewinem fantastika, je nesmírná spousta. Z nejužívanějších z jednotlivých skupin jsou morfium, opium a kokain, náležející mezi euforika, z vlastních fantastik hašiš (cannabis indica), z inebriacií alkohol, z hypnotik kawa a kanna a z excitancií kofein, thein a nikotin.

Ačkoliv obchod omamnými prostředky je spjat se živností prostituční, přece jejich požívaní je za­kukleným autoerotickým ukájením. Vezměme za příklad alkoholismus. Alkohol slouží sice prostitut­kám k získání partnera, avšak alkoholismus jim klientelu spíše ubírá. Spořádání lidé nacházejí v al­koholu odvahu k provedení soulože s nevěstkou, kdežto praví alkoholici hledají v něm zapomnění po­hlavních žádostí. Alkohol k tomu vede samočinně, neboť jeho požívání přivozuje dočasnou impotenci a v případě notorických pijáků dokonce trvalou. Poži­tek z alkoholů jakož i z ostatních omamných pro­středků vězí ve vnitřní tělesné a psychické exaltaci. Požití opia způsobuje krásné sny, jejichž kou­zelnou moc nemůže prostá fantasie nahraditi. Autoerotický smysl kouření nebo jedení opia je tedy očividný. Jestliže kokainismus, oproti tomu, vzněcuje někdy k nymfomanii a satyriasi, přece jeho pravý význam je autoerotický. To týká se i mírnějších fantastik jako nikotinu a kofeinu. Náruživý kuřák tabáku a poživatel silné černé kávy dochází tímto způsobem dostatečného vzrušení. Právě jako sklenka alkoholu tak i dobré zakouření nechávají nás zapomenouti na ženy. Vzrušení stává se samotným uká­jením a není tudíž potřeba vyhledávati partnera. Vybuzení touhy po ženě nebo objevení se perversních a neurotických sklonů při požívání některých fantastik lze vysvětliti pouhou ztrátou, vyřazením morálních předsevzetí u lidí, kteří byli disponováni k podobným záměrům již před tím než propadli účinku omamných prostředků.

Ačkoliv fantastika byla již dávno známa, přece ne­skýtal primitivní věk původně prostředky k takovým rafinovaným způsobům ukájení, jakých jsme dnes svědky. Jestliže byl primitiv odkázán sám na sebe, ukájel se nejspíše způsobem stejným jako v zajetí žijící pavián, manuální ipsací, kterou mu objevily náhodné doteky. Právě jako dnes učí dítě po prvé ipsaci matka troucí při mytí jeho genitálie nebo svědivost excému, tak přivedly i primitiva asexuální činnosti, při nichž se dotýkal svého pohlaví, k ob­jevu masturbačních schopností. Konečně ipsační manipulace jsou i u co nejpřirozeněji žijících di­vochů dřívější než pokusy o soulož. To již vyplývá ž toho, že naše genitálie se stanou dráždivými dříve, než můžeme dosíci imissio penis. Ovšem soulože jsme schopni daleko dříve, než se snad lidé do­mnívají.

Autoerotická objektní ipsace

Děti divochů hrají si na tatínka a na maminku dávno před pohlavní zralostí. Metschnikoff postavil dokonce hypothesu, že hymen sloužil u ženy původně k zesílení rozkoše při koitu a že jeho centrální otvor byl postupně rozšiřován pro přijetí penisu vyspělého muže časným pohlavním stykem dětí. Devirginace, deflorace je tedy podle Metschnikoffa pathologickým aktem. Přiznáme-li však dítěti schopnost normál­ního sexuálního styku před pubertou, před schop­ností oplozování, přece prvé sexuální vzruchy v ge­nitální oblasti nebyly způsobovány koitem. Již pouhé močení zavádí ruce dětí k jejich genitáliím, avšak přesto nelze ani u dětí divochů mluviti o manuální ipsaci jako o nejpřirozenější formě tohoto ukájení dětské sexuality.

Vzruch způsobený dotekem vyprovokoval je ke kontrektaci, již lehce mohly dosáhnouti za volného styku s dětmi druhého pohlaví. Za kontrektace uká­jely se pak formou kohabitační, kterou při ipsaci je možno považovati za formu nejpřirozenější a prvotní. Jestliže jim bylo, ať již z jakýchkoliv dů­vodů, zabráněno stýkati se s druhým pohlavím, na­hradilo jim měkké a teplé tělo dívky tělo hocha, právě jako je dnes při individualistické výchově, ač nedokonaleji, ale přece, nahrazuje měkkost a teplost lůžka. Ukájení dětské sexuality je ponejvíce autoerotické povahy a ukájí-li se dítě třením o partnera, slouží mu ponejvíce za prostředek k ipsaci, aniž by sám evokoval jeho smyslnost. Nemohlo-li se státi objektem dětské sexuality tělo matčino, bylo již jed­no, stalo-li se jím při ipsaci, ke které bylo donuceno zákazem incestu, tělo dívky nebo chlapce. Pokud se jednalo výhradně o frotteurský akt, neměl partner jiného významu, než dnes umělý prostředek ke ko­habitační formě ipsace. Podložkou mohlo dítěti sloužiti tělo heterosexuálního partnera právě tak jako partnera stejnopohlavního, nebo tělo zvířete, které si jeho rodíce ochočili. V nejhorším případě mohly si děti posloužiti i předměty neživými.

Kvalita tohoto ukájení je však i při změně part­nera a objektu stále táž. Jedná se vždy o frotteurství a jeho formu nelze označovati podle objektu ani za heterosexuální, ani za homosexuální nebo sodomickou, jakož ani případně frotteurství o strom za dendrofilskou. Dětské frotteurství je převážně autoerotické ve všech způsobech a orientuje se objektně teprve později při schopnosti dosažení imissio penis. Zdánlivé alloerotické ukájení je u dětí primi­tivů podmíněno volností sexuálních styků. Časem však stává se až dosud pasivní objekt i objektem aktivním, který sám o sobě, svým zjevem a činností, počíná vydražďovati. Pokud proto objekt nepůsobil sám vzrušujícně, nelze mluviti o anomáliích pohlav­ního pudu, nevybéře-li si člověk právě jinopohlavního partnera.

U dospělých mužů, jejichž libido bylo již oriento­váno objektně a to heterosexuálně, nebyl však styk s jiným partnerem než ženou náhodný a nechceme-li jej pathologicky zpříčiňovat, vynutila si jej obvykle nouze. Nouze dohnala člověka opět k dětskému autoerotismu, avšak zběsilá morálka nenutila jej v prvých dobách lidského věku tříti se o nehostinné předměty, jakými jsou dnes slamníky, a nebránila mu hledati náhražku v stejnopohlavním druhu nebo ve zvířeti. Muži, kteří byli, na příklad, na lovu vzdáleni svých manželek a nenacházeli ženy cizí, nebo se jim je nezdařilo znásilniti, ukájeli se ipsačními způsoby navzájem mezi sebou. Jelikož však byli heterosexuálně založeni, pokoušeli se co nejintensivněji ilusionovati při mutuální ipsaci koitus se ženou, takže nacházeli daleko silnější vzruchy než z pouhého frotteurství v mutuální femorální ipsaci a v koitu s mužem per anum, v němž nelze prvotně také nic jiného spatřovati než jednu z nejzdařilejších forem ilusionování heterosexuální sou­lože při ipsaci. V dnešní době, hlavně v pubertálním stadiu ukájejí se chlapci navzájem naproti tomu mutuální masturbací, ke kteréžto formě je snad vede morální odpor před pathologickou homosexualitou. Původně nebyl tedy homosexuální styk i v pederastickém způsobu ničím jiným, než mutuální ipsací prováděnou dnes v onanistických kroužcích. Prová­dění ipsace manuální mutuálně má tu výhodu před vlastní masturbací, že umožňuje heterosexuální fantasie. Od této pseudohomosexulity odlišila se však pravá homosexualita (homoerotismus), která na­chází rozkoš v samotném objektu. Pravého homo­sexuálně založeného člověka vzrušuje stejnopohlavní druh sám o sobě a přestává míti pro něho význam ipsačního prostředku, nastupuje na místo partnera heterosexuálního.

Úryvek z Broukovy Psychoanalytické sexuologie (Praha: [Alois Srdce], 1933), která je v neskenované podobě k dispozici zde. Brouk se tématu věnuje především ve své práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která je k dispozici ke stažení tamtéž.

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Aidousoter zkonstruoval v roce 1859 lékař E. L. T. Cramer.

N. Batista: Samohana (onanie) a její následky (Praha: Rudolf Storch, asi pol. 20. let, pravděpodobně titulní list)

jap: Brouk, Bohuslav Brouk

Brouk, Bohuslav Brouk

„Kdyby pocit méněcennosti nesžíral neustále lidské duše, kdyby lidé nezápasili neustále o prvenství, kdyby nechtěli kdekoho předčit, plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně…“

Filozof, sociolog, esejista a provokatér Bohuslav Brouk (1912-1978) je jednou z pozapomenutých postav meziválečné levicově orientované avantgardy. V devadesátých letech se reedice jeho prací vyskytly spíše jen výjimečně (např. stať s kultovním statusem Autosexualismus a psycherotismus), teprve v poslední době se Broukovu dílu dostává větší pozornosti; díky péči editora Viktora A. Debnára a nakladatelství Volvox Globator se do knihkupectví nedávno dostaly dva útlé svazky Broukových esejů, které jsou zrcadlem autorova osobního zaujetí pro psychoanalýzu a její závěry.

První z nich, O pošetilosti života i smrti, pojednává o fenoménu sebevraždy, nezaujatý vhled do právě té přihrádky lidské duše, kde se myšlenky na dobrovolnou smrt rodí, způsobil, že první vydání knihy bylo v roce 1936 kvůli „veřejnému podněcování ke zločinu“ soudně zabaveno. Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti, z níž pochází výše uvedený citát, pojednává o činnosti, jíž si lidstvo vzalo za svou jako jednu z nejdůležitějších – pracovním procesu. Jako zapřísáhlý freudián ovšem podrobuje tento základní tmel našeho konání nekompromisní kritice, honbu za lepší budoucností, hromadění majetku a vytváření si společenského postavení vidí jako upachtěné erotické soupeření o nedosažitelného ideálního partnera.

Rozporuplná Broukova osobnost sarkastickým rozkrýváním pseudohodnot moderní společnosti (po únoru 1948 byl díky své literární činnosti samozřejmě nucen emigrovat) by přesně zacíleným pojmenováním našich nejbytostnějších poklesků byla nejspíš černou ovcí i dnes. Nelichotivé závěry, ke kterým dochází, jsou totiž platné ať už žijeme pod srpem, kladivem a hvězdou nebo v dnešní demokracii.

jap

Recenze byla publikována v Metropolis Live (Brno), červenec 2009, č. ?, s. 17; verze .pdf je ke stažení zde.

TOPlist

Ukázka z knihy O pošetilosti života i smrti

Lidé poutaní k životu jsou vlastně poutáni ku svým bližním, a to – láskou. V touze po lásce pečuje člověk o svůj život, jelikož smrt znamená ztrátu veškeré lásky, ztrátu nadějí v získání lásky, jakož i ztrátu lásky již dosažené. […] Koneckonců docházíme takto k závěru, že lidé podstupují úmyslnou smrt vlastně ze „strachu před smrtí“. „Strach ze smrti“, nesnesitelnost pomyšlení na smrt, je ovšem projevem nepřekonatelné životní žízně, a tedy důkazem, že úmyslně umírající člověk se nepovznesl nad život, nýbrž že naopak úmyslně zemřel, dychtě po něm a nemoha se smířiti se svým osudem, jímž pozbyl možnosti životního úspěchu. Úmyslná smrt, stejně jako lpění na životě, je produktem neuhašené sentimentální žízně životní, následkem neschopnosti zříci se tužeb lásky neboli následkem neschopnosti překonat nesnesitelnost pomyšlení na smrt. Proto nemůžeme viděti ani v úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti hrdinství, nýbrž jen sentimentalitu a zbabělost. […] Vzhledem k tomu, že jak úmyslná smrt, tak lpění na životě je projevem pošetilým a zbabělým, je možno předpokládati, že rozumnou a hrdinnou je toliko naprostá lhostejnost k životu i smrti. Lhostejnost k životu je vskutku také rozumnou a hrdinnou, neboť jí lze dosíci jedině překonáním pošetilého smyslu života, zřeknutím se lásky, odvahou mrtvě žíti.

Bohuslav Brouk. O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009, zadní obálka (první vydání jako O smrti, lásce a žárlivosti: Pendant k sociologickým studiím o tak zvané sebevraždě. Obálka a typografická úprava Karel Teige. Praha: Alois Srdce, 1936).

TOPlist