Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Rank

Libuše Heczková a Alžběta Plívová: Brouk a tělesnost

[…] Naprostou hierarchickou dominanci libida nejen v rámci lidského konání, ale v žití jako takovém, nalezneme ale už v této době v prvních textech Bohuslava Brouka. Provokativní Brouk nesdílel Teigeho optimis­mus; technizaci, sport a další projevy nové tělesnosti odmítl jako bezú­čelné uspokojování tělesného „satana“. Přicházející francouzský surrea­lismus, v němž čeští avantgardisté hledali nové možnosti propojení mezi tvorbou, životem a společností, tělesnost člověka radikálně erotizoval. Svoboda člověka je podmíněna i svobodou erotiky. Psychoanalýza vnesla do teorie avantgardy model podvědomí, do nějž se odsunují veškeré po­tlačené tělesné reakce a v němž se také rodí veškeré představy a sny. Ten­to princip přímo propojuje somatickou sféru se sférou mentální, jelikož tělesné bylo přímou motivací veškerého mentálního dění. Surrealismus považoval biologicko-psychickou povahu bytí za bazální antropologickou konstantu, avšak daleko silnější konstantou se stal sen.1 Surrealis­mus podlehl představě, že obsahy nevědomí, sny, jsou skládány, byť na principu náhody, z atemporálních, kolektivních a archetypálních obsa­hů a jsou materializací lidské potřeby neustále se vyrovnávat se světem, reflektovat jej a přetvářet plynule sám sebe. Vize umění, jež je produk­tem lidských představ, nalezla vyjádření v metafoře tvorby jakožto poče­tí nové bytosti. Oba akty jsou původně motivovány erotickou, tělesnou touhou a oba činí původce do jisté míry nesmrtelným: „Toliko nesmrtelnou slávou, nesmrtelností svého jména může člověk i po smrti získávati lásku, a pokračovati tak v beznadějném hledání svého ideálu,“2 napsal Bohuslav Brouk. Teoreticky danou metaforu rozvinul pro surrealismus Otto Rank, jehož článek Trauma zrození (1925) vydal Vítězslav Nezval ve druhém čísle Zvěrokruhu. Rank zde postuluje, že v marné touze po dosažení absolutního štěstí, které jedinec zažije v prenatální fázi svého vývoje, usiluje alespoň o jeho přenesení. Zatímco ženy projektují tuto touhu do vlastního těhotenství, muži jsou závislí na nevědomé identifikaci s rolí „matky“, a to právě tvorbou uměleckého díla. Potence, prokreativnost a utopická reproduktivnost muže jsou součástí konceptualizace maskulinity a sexuality obecně, podobně jako fetišizace ženského těla. […]

Úryvek ze studie Libuše Heczkové a Alžběty Plívové Tělo, tělesnost, antropologické konstanty (in VOJVODÍK, Josef – WIENDL, Jan /eds./. Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Praha: Filozofická fakulta UK a Togga, 2011, s. 371–372).

Poznámky


1 Srov. SUS, Oleg: Druhá studie o avantgardním antropologismu. Antropologická konstanta a kategorie náhodnosti v surrealismu. In: Týž: Estetické problémy pod napětím. Meziválečná avantgarda a surrealismus. Michal Jůza & Eva Jůzová, Praha 1992, s. 42–47.

2 BROUK, Bohuslav: O pošetilosti života i smrti. Volvox Globator, Praha 2009, s. 73.

Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958 (2011, obálka)

Josef Vojvodík a studie Česká avantgarda

[…] V době, kdy Štyrský vydává Erotickou revue, publikuje tehdejší student biologie Bohuslav Brouk první českou publikaci o hlubinné psychologii Psychoanalysa (1932),* která podává souhrn psychoanalytické teorie Sig­munda Freuda, Carla Custava Junga a Alfreda Adlera. Již v roce 1930 přelo­žil tehdy osmnáctiletý Brouk pro Nezvalův časopis Zvěrokruh části psychoanalytických pojednání Freuda, Junga, ale také Rankovo Trauma zrození. Po Psychoanalyse vydal Brouk ještě Psychoanalytickou sexuologii (1933) a práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která vyšla již v Edici surrealismu.** Nejde o původní sexuologická pojednání, nýbrž o kompilace z německé sexuo­logické literatury. Broukovi šlo také o ironickou konfrontaci jednak s pozitivismem, ovládajícím v té době stále ještě přírodovědně-empiristicky orientovanou českou psychiatrii a psychologii, jednak s morálkou tzv. měšťácké společnosti, která tematizaci onanie „jakožto světového názo­ru“, jak Brouk pojmenoval svůj parodisticko-provokativní, nicméně vtip­ný text pro první ročník Erotické revue,*** nebo homosexuality považovala za provokaci a útok proti svým hodnotám a normám. Připomeňme, že ve stejném roce, kdy vychází Broukův Autosexualismus a psycherotismus, vydává publicista, diplomat a redaktor konzervativní Národní politiky Lev Borský (1883–1944) práci Vůdcové lidstva a jeho svůdci. Základy biopolitiky (1935). Ovlivněn Nietzscheho filozofií života i Spenglerovou vizí zániku Západu a no­vého „césarismu“ jako východiska, ale také dobovými rasovými teoriemi, rozvinul Borský, který se sám stal v říjnu 1944 v Osvětimi obětí nacionálněsocialistické rasové biopolitiky, svoji teorii biopolitického ozdravění civilizace „mladšími kmeny bílého plemene“. Cílem biopolitiky má být podle Borského omezování kultury, neboť „největším neštěstím“ pro spo­lečnost, národ, stát jsou elitářské skupiny vzdělanců a intelektuálů, pro­to má biopolitika omezovat kulturu, sociální vymoženosti a emancipaci žen ve prospěch ideálu zdravé a bojovné „mužnosti“, posílení vojenského ducha a techniky, plození, porodnosti a početných rodin.

Provokace, jako byla Broukova obhajoba onanie jako „světového názoru“, mohou dnes působit úsměvně. Devatenácté století bylo však epochou tvrdé restrikce emocionálních hnutí, která se v průběhu století stále více „genderově“ polarizovala do mužské zatvrzelosti („muži pře­ce nepláčí“) a ženské hysterie. Post-osvícenský racionalismus 19. století „ekonomizoval“ jak „plýtvání“ slzami, tak plýtvání mužským semenem, s čímž souvisela od konce 18. století záplava spisů s útoky proti „samoha­ně“, popisované jako neprominutelný hřích a příčina fyzické i psychické degenerace. Měšťanská společnost 19. století odsuzovala toto „plýtvání“ vitální energií jako typický příznak dekadentní šlechty, která v předsta­vách umravněných a „osvícených“ měšťanů plýtvala pobuřujícím způso­bem vším: majetkem, krví, slzami i semenem. Onanie byla velmi ostře kritizována jako nepřípustný narcismus a skandální soběstačnost, která vede k „výpadku“ článku z řetězce nadindividuální cirkulace společnosti jako příznaku naprosté sociální patologie. Pláč a onanie byly tedy v deva­tenáctém století diskvalifikovány jako pobuřující solipsistické, anarchistické a sociálně nepřípustné aktivity. Měšťanská společnost statuarizovala – jako protiklad „dekadentního“ a „perverzního“ aristokrata – idol atletického muže (v Čechách Tyrš a sokolské hnutí), který měl v nacionálních ideologiích mužnosti 19. století prolévat svůj pot za otužilost a ná­rodní brannost, semeno za reprodukci a recycling národního „korpusu“ a krev za vlast. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka Česká avantgarda: Vývoj, skupiny, proměny, teorie, programy, umělecké postupy (in VOJVODÍK, Josef – WIENDL, Jan /eds./. Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Praha: Filozofická fakulta UK a Togga, 2011, s. 49–50).

Poznámky


* BROUK, Bohuslav: Psychoanalysa. Alois Srdce, Praha 1932. [Publikace je k dispozici ke stažení zde – pozn. autora webu.]

** Broukovými psychoanalytickými publikacemi a jeho aktivitami v rámci surrealistické skupiny se zabývá BORECKÝ, Vladimír: Bohuslav Brouk a psychoanalýza v českém surrealismu v letech 1930–1947. In: Bydžovská, Lenka; Srp, Karel (eds.): Český surrealismus 1929–1953. Skupina surrealistů v ČSR: události, vztahy, inspirace. Argo – Galerie hlavního města Prahy, Praha 1996, s. 66–75. [Obě zmiňované publikace – Psychoanalytická sexuologie (1933) a Autosexualismus a psycherotismus (1935) – jsou ke stažení zde – pozn. autora webu.]

*** BROUK, Bohuslav: Onanie jakožto světový názor. Erotická revue 1 (1930–1931). Torst, Praha 2001, s. 79–84.

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958 (2011, obálka)