Bohuslav Brouk: Máchův kult

15/11/2010 (12:19) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Mácha, Šalda

V předvečer 200. výročí narození Karla Hynka Máchy (16. 11.) otiskujeme Broukův text Máchův kult, který byl poprvé uveřejněn ve sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí.

Četba tehdy pobuřujících Broukových řádků vedla proslulého literárního kritika Františka X. Šaldu k napsání dnes již dobře známého výroku: „Vůbec tenhleten Brouk!“ Reakce se ovšem vyskytly i jiné, hlavně se jednalo o vystoupení máchologa Karla Janského, který Brouka za některá tvrzení nakonec zažaloval pro urážku na cti; průběh soudního procesu rekonstruoval Pavel Vašák v Šifrovaném deníku Karla Hynka Máchy (Praha: Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2007 a 2009). O aktuálnosti Broukova textu mimo jiné svědčí i jeho přetištění v letošním srpnovém čísle časopisu Dějiny a současnost.

Všední lidé, zkroušeni pocitem méněcennosti, potřebují modly, kterým by se klaněli. Ve středověku skýtalo jim tyto modly náboženství, dnes je jimi zásobují dějiny, věda a umění. Křesťanští svatí byli nahrazeni státníky, vojevůdci, vyná­lezci, objeviteli, vědci, filosofy, spisovateli, básníky, malíři, sochaři a skladateli. U nás stává se jednou takovou moderní modlou i básník Karel Hynek Mácha a jeho dílo patrně ne­vyvolává žádných námitek, aby se jí nestal. Naopak, Mácha je tak význačným zjevem českého písemnictví, že žádná pocta mu prokázaná nemůže být dostatečná. Leč nezapomínejme, že pocty skládané velikánům ducha nejsou často záviděníhodné.

Každý člověk, jenž se stane objektem lidského uctívání, musí být k němu uměle přizpůsoben. Podobně jako o světcích, tak i o vynikajících lidech musí být nejdříve stvořeny legendy, jež jsou více nebo méně v příkrém rozporu se skutečností. Každý velikán lidských dějin a kultury musí býti zidealizován, aby lidé, jejichž modlou se má státi, nepostřehli v některých jeho rysech vlastní své slabiny a vlastní svou tupost a mělkost.

V zemích západní kultury vyvinulo se uctívání význačných duchů v kult géniů1, v němž slavní filosofové, umělci apod. se stali podivínskými, tajuplnými bytostmi, zmítanými šílenými vášněmi a svatým nadšením. U nás se však kult géniů, jenž je zplodinou romantického ducha, neujal. Význační lidé nebyli u nás pojímáni romanticky, nýbrž „realisticky“, a byli idealizováni v rozvážné charakterní bytosti plné vlasteneckých a altruistických citů. Proto také Mácha není u nás ctěn jako geniální básník, jenž se zasloužil o poesii, nýbrž jako národní básník, jenž se zasloužil o povznesení českého jazyka. Romantický kult géniů byl u nás nahrazen osvícenským kultem národních buditelů, kteří mají býti spíše vzorem ideálních občanů než ideálními typy vědců a umělců. Zatím co jinde kult géniů jitří v lidu smysl pro krásu a hloubku, náš buditelský kult pěstuje v lidských duších vlastenecké a jiné etické city.

Tímto vlasteneckým a mravním pojímáním našich velikánů musíme si vysvětliti i legendy o Máchovi. Jaké tendence slou­žily ke zkreslení Máchy, je zřejmo již z obvyklého výkladu Máchovy účasti při nočním požáru, jenž prý byl příčinou jeho předčasného skonu. Namísto, aby v tomto případu nám byl kreslen Mácha jako básník-romantik, jenž neodolav kouzlu plamenů, neváhal běžeti skorem celou hodinu k požáru, aby se jím mohl zblízka kochati, bývá nám líčen jako obětavý měštěnín, jenž pospíchá zúčastniti se hašení vzdáleného požá­ru, aby pomohl zachrániti majetek svého bližního. Ovšem především byl Mácha nežádoucím způsobem zkreslen nespráv­ným pojetím Máje. Ačkoliv Máchův Máj čpí spíše popravištěm a hřbitovem než kvetoucí májovou přírodou a spíše nezkrotnou zločinnou vášní než sentimentálním milostným roztoužením, přece se stal Mácha patronem studentských lásek, ochráncem dostaveníček naivních milenců a symbolem tělesně nenáročných snů starých panen. Konečně i turisté vidí v Máchovi svého člověka a snaží se jeho toulky a cesty vyklá­dati naivní láskou k přírodě a zbožňováním vlasti. Jedinou útěchou může nám alespoň býti, že žádná hasičská jednota, ani Svaz katolické mládeže, jakož ani Klub československých turistů nemůže dnes doručit Máchovi diplom čestného členství. V romantickém nebo etickém zkreslovaní významných lidí, jež každé kultovní uctívání vyžaduje, nemůže žádný kritický člověk nalézti zalíbení; přece však romantické legendy o gé­niích jsou zajisté bližší skutečnosti než šosácké pojetí našich velikánů. Proto nejen z estetického, ale i z vědeckého stano­viska bylo by daleko přijatelnější, kdyby nám máchovské legendy zobrazovaly Máchu jako nadmyslného giganta než jako rozněžněného počestného vlastence.

Geniálnickým, romantickým pojetím Máchy, které by mu zajisté nejlépe vyhovovalo a prospělo, mohly být konečně zčá­sti odčiněny křivdy, které se na Máchovi páší různými formami jeho uctívání a oslavování. Lidé si sotva uvědomují stupidnost a hanebné motivy rozličných způsobů uctívání slavných lidí, ačkoliv je průzračné, že tu běží vesměs o pouhé lišácké čachry vydřiduchů, kteří se snaží týt ze slávy význač­ných osob, podobně jako dříve kněží z oblíbenosti různých světců. Stejně jako světci, tak i slavní pozemšťané mají svá poutní místa, kde již číhají všelijací kupčíci, aby z poutníků vyždímali pokud možno nejvíce peněz. Považme jen, kolika míst by se netkla noha ani jediného turisty, kdyby se v tom neb onom městě nemohli chlubit pamětní deskou, hlásající, že tehdy a tehdy tam žil nebo nocoval či jen na chvíli poseděl nějaký génius. Bylo by zajímavé zvěděti, kolik hostinských živností vyživují takovéto pamětní desky. Zajisté bychom zjistili, že slavní lidé jsou výhodným zbožím pro podnikavé živnostníky.

Zvláště dobře můžeme hospodářský význam slavných lidí po­zorovati na letošních oslavách Máchových. V novinách trou­sí se zprávy, kudy Mácha všudy cestoval, a to jen proto, aby malý český člověk vylezl ze svého zápecí a dal utržiti ně­jakou korunu místním   hostinským. Hlavní účast na tržbě z Máchy budou mít letos ovšem Litoměřice. Tamější živnost­níci očekávají jistě již s netrpělivostí, kolik jim vynese ne­stvůrný pomník, který tu slavnostně Máchovi bude odhalen. Bezpochyby zanechají tam proudy návštěvníků dosti peněz za stravu a nocleh a jejich žízeň citelně zvýší zisky litoměřic­kého pivovaru. Konečně i místní podnikaví papírníci mají příležitost obohatiti se prodejem pohlednic s Máchovým úmrtním domem, hrobem apod. Přes všechny tyto krásné vyhlídky na tučný výdělek nesehnali však Litoměřičtí mezi sebou sdostatek peněz na Máchův pomník a nestyděli se žádat české umělce, aby jej svými dary pomohli zaplatit. Pokud se týká Litoměřic, nesmíme rovněž zapomenouti, že většina obyvatelstva tohoto města je národnosti německé a že proudy českých turistů, které se tam přiženou, vydatně podpoří čes­kou menšinu. Musíme tedy koneckonců pohlížeti na litoměřické oslavy Máchovy i jako na nacionalistický hec, obdobný sokolským výletům do německých měst našeho pohraničí, který rozhodně nepřispěje v dnešní tísnivé politické situaci k dorozumění mezi Čechy a Němci. Závěrem upozorněme ještě na nakladatele, kteří o překot vydávají Máchova díla v nejrůznějších úpravách, neboť i oni službou slávě básníkově poslouží svým kapsám.

Jak zřejmo, nejsou pohnutky Máchových oslav tak nezištné, abychom tyto oslavy mohli považovat za kulturní podnik a aby se o ně slušný člověk mohl zajímat. Jejich úspěch bude toliko důkazem větší či menší kupčické zdatnosti českého živnostnictva.

Kupčíci a ztřeštilí nacionalisté nejsou však jedinými cizopasníky na slávě Máchově. Mácha je slibným objektem nejen pro ziskuchtivé vydřiduchy, ale i pro slavomamské osobičky, které se snaží urvati ze slávy Máchovy trochu slávy i pro sebe. Najdou se totiž vždy různí lidé impotentního ducha, kteří nemohouce proraziti vlastními schopnostmi, přidržují se nějakého velikána a kořistí z jeho slávy. V letošním roce našlo se již dosti podobných štěnic a vší, které se chytají i Máchy, neboť chystané oslavy básníka Máje jsou opravdu jedinečnou příležitostí, aby se různé kulturně činné postavičky „proslavily“. Z těchto štěnic a vší, sajících slávu Máchovu, je předně nutno uvésti různé více nebo méně bezvýznamné spisovatele a umělce, kteří se snaží získati popularitu úvahami, románky a básničkami o Máchovi, nebo obrazy a sochami Máchovými, jakož i zhudebňováním Máchových veršů a podobně. Zvláště mnozí malíři vydávají s oblibou všelijaké stupidní portréty za imaginární zobrazení Máchy, neboť dobře vědí, že bez tohoto označení sotva kdo by jim takovéto hnusné výtvory reprodukoval, natož odkoupil. Na štěstí běží však jen o příležitostné parasity, kteří zajisté příštím rokem na Máchu úplně zapomenou.

Jsou tu ovšem také, i když velmi poskrovnu, různí olysalí duchové, kteří si z nadbytku času a nedostatku jiných schopností vzali za úkol sloužiti Máchovi doživotně a vybudovati si tak na slávě Máchově svoji kariéru.2 Takoví potentáti nemají nic kloudnějšího na práci, než s fetišistickým zaujetím sbírati kdejakou nejapnou zmínku a zprávu o Máchovi. Skoupili by každou židli, na níž seděl Mácha, jen kdyby se jim ji podařilo poznati a nalézti. Hrabou se neúmorně ve starých papírech, aby sehnali doklad pro každou vteřinu básníkova života, aby zjistili kolikráte byl Mácha na tom či onom hradě nebo v jaké roli a kolikrát hrál na té či oné ochotnické scéně. Jsou hrdí, podaří-li se jim na příklad zjistiti, od koho si Mácha vypůjčil zlatku a pospíchají s takovými objevy do redakcí, které z nedostatku materiálu dopřávají jejich hnidám místa. Kdyby se tito hnidopisci spokojili pouhým vyhledáváním takovýchto hnid ze života a díla Máchova, přecházeli bychom je s úsměvem a pohrdáním, ne-li s útrpností a soucitem nad jejich idiotskými zájmy. Na neštěstí osobují si však tito hnidaři výhradní právo na Máchu a vystupují na jeho obranu pokaždé, když někdo chce dokázati, že Mácha nebyl žádným turistou, který slézal ze sportovních důvodů hrady, anebo člověkem, který se v lásce nezmohl na víc než na přivánění ke kytici bezu. S puritánskou úzkostlivostí třídí své hnidy a uveřejňují z nich jen ty, které neodporují dnešnímu šosáckému pojetí Máchy. Uveřejňují, kterak Mácha rokoval za noci v parku se svou milou o české otázce, snaží se naivně vyložiti každý výrok, jejž Mácha k své dívce pronesl, avšak intimní šifrovaný deník, v němž Mácha zanechal důkaz, že neměl pohlaví zarostlé mechem, jako snad oni, pečlivě střeží, aby nikdy nevyšel na veřejnost.3 Intimní deník Máchův nestane se patrně četbou pro širší vrstvy, avšak dnes, vzhledem k šosáckému znetvoření postavy Máchovy a k hnidařským zprávám o životě a díle tohoto básníka, je třeba, aby i tento zápisník byl vydán, neboť je nutno upozorniti lidi, že ani básník není nadčlověkem, kterému by se mohlo podařit plně sublimovat pohlavní pud.

Jestliže jsme v této stati poukázali na kupčíky a slavomamy, kořistící ze slávy Máchovy, učinili jsme tak se záměrem, aby si každý slušný člověk vytkl za povinnost oslaviti v letošním roce Máchovu památku předně tím způsobem, že pomůže odehnati roje těchto cizopasníků od geniálního zjevu Máchova.

Máchův kult byl poprvé zveřejněn ve sborníku BIEBL, Konstantin – BROUK, Bohuslav – BURIAN, E[mil] F. – HOFFMEISTER, Adolf – KALANDRA, Záviš – MAKOVSKÝ, Vincenc – MUKAŘOVSKÝ, Jan – NEZVAL, Vítězslav – NOVOMESKÝ, Laco – ŠTYRSKÝ, Jindřich – TEIGE, Karel – TOYEN. Ani labuť ani Lůna: Sborník k stému výročí smrti Karla Hynka Máchy. Red. Vítězslav Nezval. Praha: Otto Jirsák, 1936, s. 77–81; naposledy byl otištěn pod názvem Máchův kult aneb Šosácké pojetí našich velikánů in Dějiny a současnost, 2010, r. XXXII, č. 8, s. 38–40.

Poznámky autora webu 

---

1 Brouk se tématu věnuje i ve své práci o genialitě a šílenství Patologie životní zdatnosti (Praha: Alois Srdce, 1937, s. 145–150, ke stažení zde) a v díle O funkcích práce a osobitosti (Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 137–146).

2 Badatel Karel Janský Brouka na základě uvedené věty zažaloval pro urážku na cti; průběh soudního procesu rekonstruoval Pavel Vašák v Šifrovaném deníku Karla Hynka Máchy (Praha: Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2007, s. 73–135).

3 Poprvé byla tajná část deníku zveřejněna v samizdatu K. H. Mácha (Praha: Oldřich Hamera, 1976) v podobě „20 neprodejných bibelotů“, knižně byla publikována v témže roce v publikaci Un poeta romantico ceco: Prose autobiografiche di K. H. Mácha (Ed. Alena Wildova Tosi. Venezia: Marsilio, 1976), „oficiálně“ byla v českém znění poprvé zveřejněna v publikaci Byl lásky čas (Toronto: Sixty-Eight Publishers, [1980]).

Ani labuť ani Lůna (1936, red. Vítězslav Nezval, obálka Jindřich Štyrský)

První strana Broukova Máchova kultu (in Ani labuť ani Lůna, 1936)

Karel Hynek Mácha - Byl lásky čas (1980, obálka s použitím koláže Jiřího Koláře Karel Vlk)

Komentáře