Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Šalda

Vojtěch Čurda o biografii Stanislava Budína

První ucelená biografie sledující vývoj novináře a celoživotního levičáka Stanislava Budína se musela vypořádat nejen s bílými místy, která bylo třeba zaplnit, ale také s hodnocením nejrůznějších politických zvratů, jež do značné míry určovaly Budínovu životní dráhu.

Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903-1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. […]

V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. […]

Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek. […]

Úryvek pochází z recenze Vojtěcha Čurdy publikace Martina Gromana Stanislav Budín: Komunista bez legitimace (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016), publikované v kulturním čtrnáctideníku A2, 15. 2. 2017, r. XIII, č. 4, s. 29.

groman-martin-stanislav-budin-2016

Martin Groman: Stanislav Budín (2016, obálka)

Výstava Prostory touhy a Brouk

Výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera se pokusí představit a interpretovat vztahy sexuality, konstrukce sexuální a genderové identity, architektonického prostoru a architektonické tvorby na modernistickém a současném materiálu. Bude zkoumat, jakým způsobem se materializují genderové role a sexuální vztahy a stereotypy v architektuře.

Výstava ukáže na příběhu architektury 20. století, jak různé sexuality a genderové role utvářely architekturu, prostor a proces architektonické tvorby a jak naopak architektura a urbanismus ovlivňují genderové stereotypy v naší společnosti.

Jako příklady poslouží domy od Adolfa Loose, jehož architekturou se Praha může pyšnit, stavby a názory předního modernisty Le Corbusiera, kritické texty F. X. Šaldy, Bohuslava Brouka, Bohumila Markalouse nebo profeministické příručky Bruno Tauta.

Kurátoři se na pestrých příkladech historické i současné architektury pokusí ukázat, jak se utvářely, otiskovaly a zpřítomňovaly v konkrétním prostoru stereotypy, projektované do role mužů a žen, lidí heterosexuálních i neheterosexuálních a jak architekti počítali s viditelností lidské tělesnosti.

Panel „Možnost střídání partnerů“: sexualita v architektonické teorii a kritice

Přestože spolutvůrci programů architektonických avantgard prosazovali emancipaci žen, šlo stále o více či méně poučené muže. Výraznými postavami v tomto směru byli především Bohumil Markalous (vlastním jménem Jaromír John, 1882—1952), Karel Teige (1900—1951) a Bohuslav Brouk (1912—1978). Markalous ve svém systému architektonické estetiky udržoval představu nedotknutelného mužského génia, avšak píše, že z „dionýských, erotických (…) opojení nevyrostla ještě žádná architektura.“ V časopise Bytová kultura, který vedl, přetiskoval Loosovy články a propagoval jeho vidění světa. Ačkoli Markalous v Loosově duchu ve dvacátých letech odsoudil národní dekorativismus prosazovaný Uměleckoprůmyslovou školou, přiznal ornamentu funkci politického symbolu, který představoval vztah nadvlády a podřízení. Karel Teige stejně jako Markalous útočil na ornament: „janákovsko-kyselovské interiéry (v národním stylu) musí nutně znervózňovati a zneklidňovati moderního člověka a je těžko myslitelno, že takovýto příbytek by mohl být opravdu útulný a intimní“.

Oproti loosovské tradici však Karel Teige při formování levicového názoru pro soudobou architekturu odmítal patriarchální představu ženy jako udržovatelky domácnosti. Podmínkou pro něj byla společenská změna, která měla nastat převzetím vlády proletariátem. Teige jako levicový liberál odmítal koncept individualistické rodiny a prosazoval, stejně jako řada dalších avantgardistů, volnou lásku. Sexualitu jako klíčový aspekt lidského života a také bydlení velmi otevřeně vyzdvihoval Bohuslav Brouk poučený nejsoučasnější psychoanalýzou. K ženské emancipaci například psal: „Žena musí být od mužů jedinců zcela neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt. Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální život.“ Liberální přístup k sexu samozřejmě podle Brouka vylučoval „ubohý a mrzácký“ institut monogamního manželství: „Všechny velkolepé vymoženosti kultivovaného milostného života nejsou nám mnoho platné, jestliže lidé povětšině omezují svůj pohlavní život na směšně krátké chvíle, za nichž se spíše tělesně i duševně jen unavují a deptají, místo aby se rozradostňovali a osvěžovali.“ Rozkoš, zábava a smyslnost byly Broukovými imperativy volné lásky a tomu mělo odpovídat nejen uspořádání společnosti, ale také estetika bydlení.

Vernisáž se koná 4. srpna 2016 od 19 hod. v Galerii Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1 (následuje koncert: Vagyny dy Praga a kníže pornofolku Záviš); výstava bude otevřena do 29. září 2016. Více na stránkách GJF.

Kurátorský tým: Ladislav Zikmund Lender, Dan Merta, Filip Šenk. Architektonické řešení: Bronislav Stratil.

Prostory touhy (výstava, 2016)

Prostory touhy (pozvánka)

 

Prostory touhy - panel Brouk 02

Panel „Možnosti střídání partnerů“ (výstava Prostory touhy, GJF)

Prostory touhy - panel Brouk 01

Panel se zmínkou o Bohuslavu Broukovi (výstava Prostory touhy, GJF)

Řekli o Broukovi…

Níže najdete výběr ze zajímavých komentářů týkajících se Broukových myšlenek či jeho osoby.


Kdyby Bohuslav Brouk neexistoval, měl by v něm zdatného soupeře vy­myšlený Cimrman…

Viktor Šlajchrt, Respekt


Jedna z nejoriginálnějších osobností české meziválečné avantgardy.

Ondřej Bezr, iDNES.cz


Brouk, mercedes české avantgardy.

Jiří Peňás, Lidové noviny


Fascinující spisovatel.

Peter Zusi, The Slavic and East European Journal


Provokativní nádech mají vlastně všechny Broukovy texty.

Viktor A. Debnár, Lidové noviny


Autor, jehož leckdy kruté ironii nelze nikdy upřít vtip, člověk „po camusovsku“ skeptický ke své existenci i k bytí veškerého okolního světa, bytostně podvratný filozof, jemuž byla individualita a konkrétní smyslový, namnoze sexuální prožitek vždycky víc než teorie tisícihlavého davu.

Radim Kopáč, Kulturní magazín UNI


Česká literatura má málo tak podivínských zjevů, jakým byl Bohuslav Brouk.

Klára Kubíčková, MF Dnes


Jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století.

Jiří Peňás, Lidové noviny


Brouk fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Jaroslav Formánek, Respekt


Brouk nesmlouvavě předkládá kritiku lidské nízkosti…

Jan Bělíček, E15


… značně nekonvenční učenec.

Jan Bělíček, E15


… takový je prostě Brouk: nezařaditelný, nekorektní, šokující.

Milan Rokytka, Haló noviny


… autor hluboké reflexe, nevšedního pohledu a nekompromisní upřímnosti.

Miloš Matúšek, Respekt


Skepse, humor, ostrý, iluzemi nezastřený pohled z něj učinily pronikavého glosátora společnosti a jejích nálad.

Marie Langerová, Respekt


… odlišnost Broukova jazyka spočívá v permanentní ostražitosti před vším, co nabízejí jiné „veřejně obchodovatelné diskursy“, před všemi postoji a hodnotami, které jsou obecně vyznávány, před tradicionalistickými a moralistními stereotypy, do nichž člověk jaksi automaticky vrůstá.

Vladimír Papoušek, Gravitace avantgard


Vedle řady aktivit tohoto intelektuála je potřeba vyzdvihnout právě jeho cit pro proměny doby, pro jemné a vysoce sofistikované čtení diskurzivních pohybů, které doba přináší. Pravda, leckterý český šosák… zařadil Brouka mezi extravagantní devianty, hulváty a sprosťáky, kteří svou arogancí a veřejným křikem ruší klidné, tiché budování velikého českého díla. Pravda ovšem je, že tu bylo ve své době jen málo tak vzdělaných, informovaných a intelektuálně pronikavých soudců kultury, umění i veřejného vkusu, kteří by si navíc s posedlostí spartských bojovníků hlídali hranice osobní svobody a nezávislosti. … Brouk… projevuje jak sklon k jisté aristokratičnosti, tak k levicovému radikalismu, ale od obou si udržuje dostatečný odstup, respektive jeho potřeba individualismu je natolik silná, že kdykoliv cítí, že se kyvadlo vychyluje příliš, zařadí zpátečku a své vztahy k tomu či onomu ideovému proudu koriguje. Právě ona míra osobní svobody jedince byla pro Brouka základním sudidlem, kterým měřil, interpretoval a soudil události odehrávající se ve veřejném prostoru umění a kultury.

Vladimír Papoušek, Na obranu individualismu


… důsledný pokračovatel Sadea, Nietzscheho či Ladislava Klímy…

František Dryje, Analogon


Brouk narazil psychologický pramen fetišizace světa a náhražkovitého života.

Marie Langerová, Česká literatura


Brouk se nikdy nevzdával své individuální svobody, své originality a svého svérázu…

Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu


Ačkoliv si Brouk udržoval vůči svobodě skeptický odstup, prokázal svými činy, že mu vždy ležela na srdci. Dokázal se za ni postavit a hájit ji svými zbraněmi, ironií a sarkasmem.

Vladimír Borecký, Na ztracené vartě Západu


… Brouk představuje mimořádnou osobnost, reflektující významné dobové myšlenkové proudy… dokázal si zachovat pozici ironika, demystifikátora, kritika lidské domýšlivosti a pošetilosti a svou kreativní dětskou hravost, jíž si udržel kontinuální integritu své osobitosti.

Vladimír Borecký, Český surrealismus 1929-1953


Brouk byl postavou natolik originální a samotářskou, že princip menšinovosti dohnal k extrému.

Jan Šícha, Literární noviny


Teoretické dílo Bohuslava Brouka vykazuje… nezpochybnitelné kvality literární a specificky komické.

Petr Tomášek, Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století


Brouka jsme čítali v pubertě a je to stále dobrý.

Petr Placák, Babylon


Skvělé!

Petra Hůlová, Reflex


Číst Brouka znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu.

Jiří Peňás, Týden


… autor… první učebnice onanie v češtině.

Vítězslav Tichý, Čin


… pozoruhodný průkopník psychoanalýzy u nás.

Pavel Hlavatý, Český deník


Muž, který byl ve znalosti vývoje svých oborů vždy o několik let napřed.

Jakub Šofar, Právo


… Brouk sestupuje až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbónem, slepené oči.

Pavel Šafr (pod šifrou pf), Český deník


Brouk i Kalandra…  se vyznačovali ostrým, neiluzivním viděním skutečnosti a nebáli se z toho vyvodit konsekvence.

Milan Drápala, Na obranu individualismu


Provokativní myslitel.

Dita Dvořáková, Ladislav Žák


Oceňoval jsem agresivitu jeho starších spisů… (Broukovy)… stati… mají brisantní, atraktivní obsah.

Vratislav Effenberger, Analogon


… každý skutečně svobodný člověk si ho musí přes všechny překážky, které lstivě klade do cesty sám, každý si ho musí zamilovat, protože… Těch protože je vlastně tolik, ale co nejvíce se mi u něj líbí, to je CHARAKTER. Charakter, to pro mě neznamená , že je vždy slušný, hodný, zásadní, ale něco daleko víc. Že je to celý člověk, který má začátek a konec, který se sám sobě podobá…

František Listopad, Zde trapno existovat


… skutečně poslední mohykán svobody…

František Listopad, Zde trapno existovat


Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.

František Listopad, Literární noviny


Figura neobyčejně barvitá.

Vladimír Neff, Večery u krbu


Broukovy knihy přesahují banální povídání o erotice, sexu a psychoanalýze.

Michal Černoušek, Respekt


Jak temný, podivný květ české meziválečné avantgardy je Bohuslav Brouk!

Petr Pokorný, Analogon


V době hroutícího se kapitalismu nabývají Broukovy texty opět na aktuálnosti…

Iveta Šedová, Kulturní noviny


Měla by to být ne povinná četba pro odrostlejší nezletilé dítky (tu neberou), ale četba vřele doporučená někým, kdo má jejich důvěru.

Jan Šebestík, e-mail


Velký a citlivý myslitel.

Jiří Schmidt, e-mail


Brouka lze obdivovat za absolutní a definitivní pokus rozleptat… svět soudobých hodnot a norem.

Jakub Chrobák, Tvar


Vůbec tenhleten Brouk!

František X. Šalda, Šaldův zápisník

Bohuslav Brouk s Toyen a Jaroslavem Seifertem (asi počátek 30. let)

Bohuslav Brouk s Toyen a Jaroslavem Seifertem (asi počátek 30. let)

Jiří Peňás: Tady trapno existovat

Byl by to přitažlivý titulek k politickému komentáři, ale bohužel (či bohudík) jeho autorství patří buržoaznímu synku, bonvivánovi, ironikovi a vzdělanci v různých oborech od psychoanalýzy přes marxismus, biologii, strukturalismus a další – Bohuslavu Broukovi. Dnes (19. 11. 2012 – pozn. autora webu) je to sto let, co se jedna z nejzajímavějších osobností českého 20. století narodila.

Pocházel z podnikatelské rodiny – jeho otci patřily obchodní domy firmy Brouk a Babka. Materiální zázemí mu tedy zajistilo klid pro pěstování zájmů, které ho zavedly ke kavárenským stolům avantgardy. Do Surrealistické skupiny byl v roce 1934 přijat jako odborník na Freudovu psychoanalýzu. To už vydával provokativní brožurky, v nichž se radikálně vypořádával se sloupy „tradiční společnosti“ – s rodinou, kultem práce i požadavky tzv. spořádaného a smysluplného života. Určité proslulosti se dodnes těší jeho traktáty o onanii (autoerotismu), udivující jak faktografickou šíří, tak čtivostí a sarkasmem. „A vůbec, tenhleten Brouk!“ zakroutil nad ním hlavou velký F. X. Šalda, který se divil, jak se mohou Nezval a Teige s někým takovým „zahazovat“. Pak však přichází okupace a potom dlouhá totalita. Výstřední osoby, jako byl Brouk, mizí z českého prostoru a povědomí. Zůstává po nich pouze stopa, kterou tu mohly zanechat jen relativně krátkou dobu. V březnu 1948, kdy s aktovkou opouští na Šumavě vlast, je mu šestatřicet let. Osudy popraveného Záviše Kalandry a neštěstí Karla Teiga nebo Konstantina Biebla naznačují, jak by to asi i s Broukem dopadlo. Jeho bratr si svoje léta v Jáchymově oddřel.

Pro lidi Broukova typu byla emigrace dvojnásobným utrpením. Čekaly ho nejen starosti utečence, ale snad ještě větší překážkou byly jeho dispozice. Brouk byl takzvaný obtížný charakter: vypjatý individualista, samotář s destruktivními sklony. Bylo za tím však jistě i vědomí výlučnosti, které je tímhorší, je-li obklopeno průměrem, na němž je však ten, jenž ční, závislý. V textech z té doby dochází až ke konstatování, že „život není nutno za všech okolností žít“. Brouk žil dál. Zemřel až v roce 1978 v malém bytě na předměstí Londýna, kde žil od roku 1958 – zcela opuštěný a zapomenutý. A takové to bylo zázračné dítě. Kdyby se ale narodil v rodině Beetle, třeba v Anglii…

Článek, který je k dispozici v originální podobě zde, byl publikován v deníku Lidové noviny, 19. listopadu 2012, r. XXV, č. 270, s. 9; jeho titul je parafrází části Broukova verše „zde trapno existovat“ z básně Ustrnutí času (sb. Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).

Jiří Peňás (1966)

Věra Beranová: Znovu objevovaný Bohuslav Brouk

Jsou osobnosti našich kulturních dějin, které se velmi těžko zaškatulkovávají, velmi těžko se shánějí do houfu. Mezi ně bezpochyby patří i Bohuslav Brouk (1912-1978). Jeho životní osud byl pravděpodobně jinak nasměrován, než se později rozvinul. Pocházel z podnikatelské rodiny spolumajitele jednoho z nejrozšířenějších obchodních domů na území Čech, Moravy a Slezska.

Možná si nejstarší generace vzpomene na obchodní domy „Brouk a Babka“. Již od svých středoškolských studií byl literárně velmi aktivní. Publikoval články v periodikách ReDu, Tvorbě, Zvěrokruhu. Tak jako řadu dalších, i Brouka okouzlila v 30. letech psychoanalýza. Jako jeden z prvních překládal stati S. Freuda, C. G. Junga. Jeho exaktní přístup k problémům se projevil původní volbou studia přírodovědných disciplín, které později doplnil studiem humanitních věd na UK. V těchto souvislostech mu byl z uměleckých konceptů velmi blízký surrealismus; chápal jej právě v kontextu s psychoanalýzou, která se mu stala celoživotní metodologickou inspirací. Již v roce 1930, tedy ve svých 18 letech, publikuje v ReDu stať nazvanou Problém oidipovského komplexu [správně oidipuskomplexu – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu] v moderní sociologii. V této i v dalších statích se snaží o jistou provázanost psychoanalýzy s marxismem, tyto jeho představy byly však pro většinu levicové umělecké kritiky nepřijatelné.

V 30. letech se věnuje tehdy dosti tabuizovanému tématu, a sice sexu. Četná kritika jeho studií má pak často charakter nejen odborný, ale v podtextu do jisté míry i morální. Publikuje vedle významných a erudovaných autorů i ve známém sborníku vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí Ani labuť ani Lůna, studii nazvanou Máchův kult. Jeho vidění Máchy bylo poněkud odlišné než u jeho souputníků, apeloval například na vydání dnes již známého Máchova deníku, který i po mnoha letech, kdy byl publikován, vzbudil doslova senzaci.

V roce 1938 vydává zásadní studii nazvanou právě v této době velmi příznačně Patologie životní zdatnosti, jejímž základem se stala jeho disertační práce. Přestože se zabýval otázkami hledání podstaty jedinečnosti osobnosti, či možná právě proto, řeší ve své knize i problematiku tvůrčí, tedy i umělecké osobnosti. Práce je seriózně historicky zpracovaná. Kladl si základní otázku: Jaký je vztah geniality a šílenství? Odpovědi hledá v historickém kontextu, a to již od nejstarších dob, až po svou současnost, tedy konec 30. let 20. století. Genialitu vidí v nejrůznějších oblastech, tedy i ve sféře umění. Bohuslav Brouk si je vědom několika problémů, které se dají shrnout do jednoduchých otázek: Je genialita podmíněna nenormálností? Musí být každý umělec geniální?

V závěru knihy Patologie životní zdatnosti, poté co podal dosti podrobný sumář nejrůznějších názorů, konceptů, dochází k docela skeptickému resumé: „Pojmy genialita, talent, nadání, neobyčejný duch atd. jsou pojmy, které se pokoušejí svým zdánlivě racionálním vzezřením zastírat iracionální, mysteriosní pojímání úspěšné činnosti. Jsou to pojmy stejně nevěcné a mystické jako pojem svatosti.“

Rok 1938 znamená, jak obecně politicko-historicky, kulturně, tak také z hlediska individuálních osudů, velký předěl, čas lámání chleba, čas ujasňování postojů. Přes své mládí patřil Bohuslav Brouk k těm, kteří tvořili duchovní klima své doby, i když byl mnohými podceňován či nedoceňován. Vzpomeňme jen odsudky na jedné straně F. X. Šaldy za Broukovu studii ve sborníku Ani labuť ani Lůna, či z jiného názorového břehu kritiku Ladislava Štolla a jiných. V tomto zlomovém roce se rozpadá surrealistická skupina, kdy hlavním důvodem nebyly rozbroje estetické, filosofické, kulturní ani ne ideové, ale čistě politické (víra či nevíra, hodnocení politických procesů v Sovětském svazu). Brouk se staví v konfliktu mezi Nezvalem a Teigem na stranu Karla Teigeho, a také Jindřicha Štyrského a Toyen.

Ve válečném období pracoval Bohuslav Brouk v rodinném podniku jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť. V drobnějších studiích se soustřeďoval na psychologickou problematiku, jako například stati Strach z oddechu (1939), Bludnost jedné představy (1940) a další. Šok z hrůzných válečných událostí byl pro Bohuslava Brouka velmi hluboký. S velkým zaujetím se přidává k těm, kteří hledají důvody vzniku nacistické ideologie. Ptá se spolu s intelektuály, ale i prostými lidmi, jak bylo vůbec možné, že tyto scestné myšlenky ovládly německý národ a tak hluboce se vryly i do vědomí jiných národů. Bohuslav Brouk vidí a chápe tento důvod poněkud jednostranně. Podle něj zdroj této ideologie pochází a je skryt v tradiční sexuální zvrhlosti, kterou vidí například v bezmezné lásce k vůdci. Jistěže je toto vysvětlení velmi zajímavé, je však také jednostranné a paušalizuje příslušníky jednoho národa.

Tak jako mnozí jiní, cítí Bohuslav Brouk potřebu vyjadřovat se po skončení války k věcem obecným. Svět se prudce mění, je potřeba jej nejen vykládat, ale i varovat. K těmto studiím, které měly apelačně-kulturní charakter, patří i Broukův spisek Závažnost obecného vzdělání, vydaný v roce 1946.

Rozptyl zájmů B. Brouka byl značný. Patřila k němu i architektura, ovšem ve smyslu kulturně-politickém. K vyslovení svého názoru na protichůdné trendy v současné architektuře si zvolil recenzi přednášky Ing. arch. Jiřího Štursy o soudobé architektuře v SSSR, přednesenou ve Spolku posluchačů architektury. Slova J. Štursy jsou mu východiskem pro deklarování vlastních závěrů. Jedná se o spor o podobu socialistické architektury. Jsou zde v podstatě dva naprosto protichůdné výklady, a s nimi také konkrétní realizace. Zatímco v rámci socialistického konceptu československé architektury mezi válkami je tato představa spojována s funkcionalismem a konstruktivismem, v SSSR, tedy v zemi socialistické, se za socialistickou architekturu, a to již zhruba od roku 1932, prosazuje historizující pojetí. Tedy v analýze Bohuslava Brouka se pod jedním názvem skrývají dva naprosto odlišné architektonické koncepty. Bohužel tento poznatek ve své době zanikl a česká teorie architektury se k němu vrací až v 60. letech.

Za nejzdařilejší Broukovu práci v poválečném období, která vyšla ještě v Československu, můžeme považovat dosti rozsáhlý text nazvaný Lidé a věci. Je pozoruhodné, jak zde s přehledem předešel svou dobu. Chápe a demonstruje věci nejen z estetického hlediska, ale tak, jak mu to bylo vždy nejbližší, z hlediska psychologického. Všímá si až chorobného vztahu lidí k věcem. Toho, co my dnes, tedy v odstupu více než šedesáti let, shrnujeme pod obecné zastřešení konzumního způsobu života.

Po válce se Brouk plně ztotožnil s koncepcí poválečného uspořádání v rámci programu KSČ. Pořádá přednášky o dialektickém materialismu, ke kterému přistupuje tvůrčím způsobem. Pro svůj rodinný původ a mnohdy nekonformní myšlenky se stává trnem v oku ortodoxním komunistickým ideologům, a tak hledá politickou oporu u Národněsocialistické strany. Postupně však vidí jistou bezvýchodnost své občanské i odborné existence, a tak v březnu 1948 ilegálně přechází hranici u Kašperských hor. Emigruje do Paříže, později do Melbourne v Austrálii, od roku 1958 žije v Londýně, přednáší na Polytechnic of the South Bank. Postupně se jeho finanční situace podstatně zlepšila, vydává jako soukromý tisk své básnické sbírky, například Ohlasy básní českých nebo Dvacet let svobody. V roce 1978 v Londýně umírá.

Estetické studie patří u Bohuslava Brouka jen k jedněm z mnoha literárních aktivit. Přes jistou marginálnost nesou pečeť originality, jedinečnosti. Stěžejní z hlediska vývoje českého estetického myšlení je Broukova orientace na psychoanalýzu, jeho na svou dobu velmi otevřený vztah k sexu, k umělecké tvorbě vážící se na tuto problematiku.
Bohuslav Brouk byl velmi často kritizován z nejrůznějších úhlů pohledu. Kritiky byly v řadě věcí oprávněné, a to především tehdy, když poukazovaly na Broukovu bezbřehost úvah, často velmi povrchních. Nemohly mu však nikdy upřít velkou invenci, schopnost netradičních pohledů a řešení. Díky uvědomění si originality Broukových názorů vychází, i když sporadicky, po roce 1990 některé jeho studie.

Článek byl publikován v časopise Obrys-Kmen (r. 18, č. 38, s. 2; příloha deníku Haló noviny, 19. září 2012, r. 22, č. 220).

Časopis Obrys-Kmen (logo)

Bohuslav Brouk: Máchův kult

V předvečer 200. výročí narození Karla Hynka Máchy (16. 11.) otiskujeme Broukův text Máchův kult, který byl poprvé uveřejněn ve sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí.

Četba tehdy pobuřujících Broukových řádků vedla proslulého literárního kritika Františka X. Šaldu k napsání dnes již dobře známého výroku: „Vůbec tenhleten Brouk!“ Reakce se ovšem vyskytly i jiné, hlavně se jednalo o vystoupení máchologa Karla Janského, který Brouka za některá tvrzení nakonec zažaloval pro urážku na cti; průběh soudního procesu rekonstruoval Pavel Vašák v Šifrovaném deníku Karla Hynka Máchy (Praha: Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2007 a 2009). O aktuálnosti Broukova textu mimo jiné svědčí i jeho přetištění v letošním srpnovém čísle časopisu Dějiny a současnost.

Všední lidé, zkroušeni pocitem méněcennosti, potřebují modly, kterým by se klaněli. Ve středověku skýtalo jim tyto modly náboženství, dnes je jimi zásobují dějiny, věda a umění. Křesťanští svatí byli nahrazeni státníky, vojevůdci, vyná­lezci, objeviteli, vědci, filosofy, spisovateli, básníky, malíři, sochaři a skladateli. U nás stává se jednou takovou moderní modlou i básník Karel Hynek Mácha a jeho dílo patrně ne­vyvolává žádných námitek, aby se jí nestal. Naopak, Mácha je tak význačným zjevem českého písemnictví, že žádná pocta mu prokázaná nemůže být dostatečná. Leč nezapomínejme, že pocty skládané velikánům ducha nejsou často záviděníhodné.

Každý člověk, jenž se stane objektem lidského uctívání, musí být k němu uměle přizpůsoben. Podobně jako o světcích, tak i o vynikajících lidech musí být nejdříve stvořeny legendy, jež jsou více nebo méně v příkrém rozporu se skutečností. Každý velikán lidských dějin a kultury musí býti zidealizován, aby lidé, jejichž modlou se má státi, nepostřehli v některých jeho rysech vlastní své slabiny a vlastní svou tupost a mělkost.

V zemích západní kultury vyvinulo se uctívání význačných duchů v kult géniů1, v němž slavní filosofové, umělci apod. se stali podivínskými, tajuplnými bytostmi, zmítanými šílenými vášněmi a svatým nadšením. U nás se však kult géniů, jenž je zplodinou romantického ducha, neujal. Význační lidé nebyli u nás pojímáni romanticky, nýbrž „realisticky“, a byli idealizováni v rozvážné charakterní bytosti plné vlasteneckých a altruistických citů. Proto také Mácha není u nás ctěn jako geniální básník, jenž se zasloužil o poesii, nýbrž jako národní básník, jenž se zasloužil o povznesení českého jazyka. Romantický kult géniů byl u nás nahrazen osvícenským kultem národních buditelů, kteří mají býti spíše vzorem ideálních občanů než ideálními typy vědců a umělců. Zatím co jinde kult géniů jitří v lidu smysl pro krásu a hloubku, náš buditelský kult pěstuje v lidských duších vlastenecké a jiné etické city.

Tímto vlasteneckým a mravním pojímáním našich velikánů musíme si vysvětliti i legendy o Máchovi. Jaké tendence slou­žily ke zkreslení Máchy, je zřejmo již z obvyklého výkladu Máchovy účasti při nočním požáru, jenž prý byl příčinou jeho předčasného skonu. Namísto, aby v tomto případu nám byl kreslen Mácha jako básník-romantik, jenž neodolav kouzlu plamenů, neváhal běžeti skorem celou hodinu k požáru, aby se jím mohl zblízka kochati, bývá nám líčen jako obětavý měštěnín, jenž pospíchá zúčastniti se hašení vzdáleného požá­ru, aby pomohl zachrániti majetek svého bližního. Ovšem především byl Mácha nežádoucím způsobem zkreslen nespráv­ným pojetím Máje. Ačkoliv Máchův Máj čpí spíše popravištěm a hřbitovem než kvetoucí májovou přírodou a spíše nezkrotnou zločinnou vášní než sentimentálním milostným roztoužením, přece se stal Mácha patronem studentských lásek, ochráncem dostaveníček naivních milenců a symbolem tělesně nenáročných snů starých panen. Konečně i turisté vidí v Máchovi svého člověka a snaží se jeho toulky a cesty vyklá­dati naivní láskou k přírodě a zbožňováním vlasti. Jedinou útěchou může nám alespoň býti, že žádná hasičská jednota, ani Svaz katolické mládeže, jakož ani Klub československých turistů nemůže dnes doručit Máchovi diplom čestného členství. V romantickém nebo etickém zkreslovaní významných lidí, jež každé kultovní uctívání vyžaduje, nemůže žádný kritický člověk nalézti zalíbení; přece však romantické legendy o gé­niích jsou zajisté bližší skutečnosti než šosácké pojetí našich velikánů. Proto nejen z estetického, ale i z vědeckého stano­viska bylo by daleko přijatelnější, kdyby nám máchovské legendy zobrazovaly Máchu jako nadmyslného giganta než jako rozněžněného počestného vlastence.

Geniálnickým, romantickým pojetím Máchy, které by mu zajisté nejlépe vyhovovalo a prospělo, mohly být konečně zčá­sti odčiněny křivdy, které se na Máchovi páší různými formami jeho uctívání a oslavování. Lidé si sotva uvědomují stupidnost a hanebné motivy rozličných způsobů uctívání slavných lidí, ačkoliv je průzračné, že tu běží vesměs o pouhé lišácké čachry vydřiduchů, kteří se snaží týt ze slávy význač­ných osob, podobně jako dříve kněží z oblíbenosti různých světců. Stejně jako světci, tak i slavní pozemšťané mají svá poutní místa, kde již číhají všelijací kupčíci, aby z poutníků vyždímali pokud možno nejvíce peněz. Považme jen, kolika míst by se netkla noha ani jediného turisty, kdyby se v tom neb onom městě nemohli chlubit pamětní deskou, hlásající, že tehdy a tehdy tam žil nebo nocoval či jen na chvíli poseděl nějaký génius. Bylo by zajímavé zvěděti, kolik hostinských živností vyživují takovéto pamětní desky. Zajisté bychom zjistili, že slavní lidé jsou výhodným zbožím pro podnikavé živnostníky.

Zvláště dobře můžeme hospodářský význam slavných lidí po­zorovati na letošních oslavách Máchových. V novinách trou­sí se zprávy, kudy Mácha všudy cestoval, a to jen proto, aby malý český člověk vylezl ze svého zápecí a dal utržiti ně­jakou korunu místním   hostinským. Hlavní účast na tržbě z Máchy budou mít letos ovšem Litoměřice. Tamější živnost­níci očekávají jistě již s netrpělivostí, kolik jim vynese ne­stvůrný pomník, který tu slavnostně Máchovi bude odhalen. Bezpochyby zanechají tam proudy návštěvníků dosti peněz za stravu a nocleh a jejich žízeň citelně zvýší zisky litoměřic­kého pivovaru. Konečně i místní podnikaví papírníci mají příležitost obohatiti se prodejem pohlednic s Máchovým úmrtním domem, hrobem apod. Přes všechny tyto krásné vyhlídky na tučný výdělek nesehnali však Litoměřičtí mezi sebou sdostatek peněz na Máchův pomník a nestyděli se žádat české umělce, aby jej svými dary pomohli zaplatit. Pokud se týká Litoměřic, nesmíme rovněž zapomenouti, že většina obyvatelstva tohoto města je národnosti německé a že proudy českých turistů, které se tam přiženou, vydatně podpoří čes­kou menšinu. Musíme tedy koneckonců pohlížeti na litoměřické oslavy Máchovy i jako na nacionalistický hec, obdobný sokolským výletům do německých měst našeho pohraničí, který rozhodně nepřispěje v dnešní tísnivé politické situaci k dorozumění mezi Čechy a Němci. Závěrem upozorněme ještě na nakladatele, kteří o překot vydávají Máchova díla v nejrůznějších úpravách, neboť i oni službou slávě básníkově poslouží svým kapsám.

Jak zřejmo, nejsou pohnutky Máchových oslav tak nezištné, abychom tyto oslavy mohli považovat za kulturní podnik a aby se o ně slušný člověk mohl zajímat. Jejich úspěch bude toliko důkazem větší či menší kupčické zdatnosti českého živnostnictva.

Kupčíci a ztřeštilí nacionalisté nejsou však jedinými cizopasníky na slávě Máchově. Mácha je slibným objektem nejen pro ziskuchtivé vydřiduchy, ale i pro slavomamské osobičky, které se snaží urvati ze slávy Máchovy trochu slávy i pro sebe. Najdou se totiž vždy různí lidé impotentního ducha, kteří nemohouce proraziti vlastními schopnostmi, přidržují se nějakého velikána a kořistí z jeho slávy. V letošním roce našlo se již dosti podobných štěnic a vší, které se chytají i Máchy, neboť chystané oslavy básníka Máje jsou opravdu jedinečnou příležitostí, aby se různé kulturně činné postavičky „proslavily“. Z těchto štěnic a vší, sajících slávu Máchovu, je předně nutno uvésti různé více nebo méně bezvýznamné spisovatele a umělce, kteří se snaží získati popularitu úvahami, románky a básničkami o Máchovi, nebo obrazy a sochami Máchovými, jakož i zhudebňováním Máchových veršů a podobně. Zvláště mnozí malíři vydávají s oblibou všelijaké stupidní portréty za imaginární zobrazení Máchy, neboť dobře vědí, že bez tohoto označení sotva kdo by jim takovéto hnusné výtvory reprodukoval, natož odkoupil. Na štěstí běží však jen o příležitostné parasity, kteří zajisté příštím rokem na Máchu úplně zapomenou.

Jsou tu ovšem také, i když velmi poskrovnu, různí olysalí duchové, kteří si z nadbytku času a nedostatku jiných schopností vzali za úkol sloužiti Máchovi doživotně a vybudovati si tak na slávě Máchově svoji kariéru.2 Takoví potentáti nemají nic kloudnějšího na práci, než s fetišistickým zaujetím sbírati kdejakou nejapnou zmínku a zprávu o Máchovi. Skoupili by každou židli, na níž seděl Mácha, jen kdyby se jim ji podařilo poznati a nalézti. Hrabou se neúmorně ve starých papírech, aby sehnali doklad pro každou vteřinu básníkova života, aby zjistili kolikráte byl Mácha na tom či onom hradě nebo v jaké roli a kolikrát hrál na té či oné ochotnické scéně. Jsou hrdí, podaří-li se jim na příklad zjistiti, od koho si Mácha vypůjčil zlatku a pospíchají s takovými objevy do redakcí, které z nedostatku materiálu dopřávají jejich hnidám místa. Kdyby se tito hnidopisci spokojili pouhým vyhledáváním takovýchto hnid ze života a díla Máchova, přecházeli bychom je s úsměvem a pohrdáním, ne-li s útrpností a soucitem nad jejich idiotskými zájmy. Na neštěstí osobují si však tito hnidaři výhradní právo na Máchu a vystupují na jeho obranu pokaždé, když někdo chce dokázati, že Mácha nebyl žádným turistou, který slézal ze sportovních důvodů hrady, anebo člověkem, který se v lásce nezmohl na víc než na přivánění ke kytici bezu. S puritánskou úzkostlivostí třídí své hnidy a uveřejňují z nich jen ty, které neodporují dnešnímu šosáckému pojetí Máchy. Uveřejňují, kterak Mácha rokoval za noci v parku se svou milou o české otázce, snaží se naivně vyložiti každý výrok, jejž Mácha k své dívce pronesl, avšak intimní šifrovaný deník, v němž Mácha zanechal důkaz, že neměl pohlaví zarostlé mechem, jako snad oni, pečlivě střeží, aby nikdy nevyšel na veřejnost.3 Intimní deník Máchův nestane se patrně četbou pro širší vrstvy, avšak dnes, vzhledem k šosáckému znetvoření postavy Máchovy a k hnidařským zprávám o životě a díle tohoto básníka, je třeba, aby i tento zápisník byl vydán, neboť je nutno upozorniti lidi, že ani básník není nadčlověkem, kterému by se mohlo podařit plně sublimovat pohlavní pud.

Jestliže jsme v této stati poukázali na kupčíky a slavomamy, kořistící ze slávy Máchovy, učinili jsme tak se záměrem, aby si každý slušný člověk vytkl za povinnost oslaviti v letošním roce Máchovu památku předně tím způsobem, že pomůže odehnati roje těchto cizopasníků od geniálního zjevu Máchova.

Máchův kult byl poprvé zveřejněn ve sborníku BIEBL, Konstantin – BROUK, Bohuslav – BURIAN, E[mil] F. – HOFFMEISTER, Adolf – KALANDRA, Záviš – MAKOVSKÝ, Vincenc – MUKAŘOVSKÝ, Jan – NEZVAL, Vítězslav – NOVOMESKÝ, Laco – ŠTYRSKÝ, Jindřich – TEIGE, Karel – TOYEN. Ani labuť ani LůnaSborník k stému výročí smrti Karla Hynka Máchy. Red. Vítězslav Nezval. Praha: Otto Jirsák, 1936, s. 77–81; naposledy byl otištěn pod názvem Máchův kult aneb Šosácké pojetí našich velikánů in Dějiny a současnost, 2010, r. XXXII, č. 8, s. 38–40.

Poznámky autora webu 


1 Brouk se tématu věnuje i ve své práci o genialitě a šílenství Patologie životní zdatnosti (Praha: Alois Srdce, 1937, s. 145–150, ke stažení zde) a v díle O funkcích práce a osobitosti (Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 137–146).

2 Badatel Karel Janský Brouka na základě uvedené věty zažaloval pro urážku na cti; průběh soudního procesu rekonstruoval Pavel VašákŠifrovaném deníku Karla Hynka Máchy (Praha: Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, 2007, s. 73–135).

3 Poprvé byla tajná část deníku zveřejněna v samizdatu K. H. Mácha (Praha: Oldřich Hamera, 1976) v podobě „20 neprodejných bibelotů“, knižně byla publikována v témže roce v publikaci Un poeta romantico ceco: Prose autobiografiche di K. H. Mácha (Ed. Alena Wildova Tosi. Venezia: Marsilio, 1976), „oficiálně“ byla v českém znění poprvé zveřejněna v publikaci Byl lásky čas (Toronto: Sixty-Eight Publishers, [1980]).

Ani labuť ani Lůna (1936, red. Vítězslav Nezval, obálka Jindřich Štyrský)

První strana Broukova Máchova kultu (in Ani labuť ani Lůna, 1936)

Karel Hynek Mácha - Byl lásky čas (1980, obálka s použitím koláže Jiřího Koláře Karel Vlk)

Ze vzpomínek Josefa Hiršala

[…] Mí noví slavní známí se scházeli, jak jsem se již zmínil, ve vinárnách U Šupů, U Paukertů, v Bulgarii či ve vinárně Réva v paláci Dunaj. Sedávali tam rovněž Václav Černý, jeho bratr Vladimír, plukovník vládního vojska, malíř Ferdyš Duša, docent František Kovárna a surrealistický psychoanalytik Bohuslav Brouk. Občas zavítal Konstantin Biebl, František Nechvátal, Bohumír Novák, Karel Janský a jiní. […] K naší surrealistické lektýře patřila kdysi i Patologie životní zdatnosti(1) od Bohuslava Brouka, psychoanalytika z pražské oficiální surrealistické skupiny. Zabývala se hlav­ně teoriemi neuropatismu geniálních lidí a autometrickou metodou zločinných typů italského psychiatra Cesare Lombrosa. Broukovo jméno znali jsme i z máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna. Ve své stati se zde rozčiloval mimo jiné i na nejmenovaného Karla Janského, že nezveřej­nil rozšifrovaná místa intimního Máchova deníku. Vyjevilo by se prý jasně, že básník neměl jako mnozí měšťáčtí kriplové „pohlaví zarostlé mechem“. Četli jsme však i Šaldův odsudek Broukova příspěvku v IX. ročníku Zápisníku, končící výsměšnými slovy: „Vůbec tenhleten Brouk!

Jaký proto byl můj údiv, když mi jednou Miloslav Bureš sdělil, že tento významný teoretik, syn z rodiny, které patřily velké obchodní domy Brouk a Babka a Bílá labuť, sedává ve vinárně ve společnosti Kamila Bednáře a že on sám se s ním velmi dobře zná. Tohoto učence se dvěma doktoráty představoval jsem si jako váženého muže v čer­ném, věčně zamyšleného, ponořeného v meditacích o prin­cipech slasti a pudu k smrti. Jakých proto ještě vyšších poloh dosáhl můj údiv, když jsem na konci roku 1941 (2) ve vinárně Réva v paláci Dunaj v kruhu literátů proklamujících „nahého člověka“ poznal vědce osobně. Má představa o surrealistickém řeholníku se zhroutila zcela beznadějně. Veselý, mírně obézní muž střední postavy v luxusním anglickém obleku světlého tónu, vždy se usmívající a jakoby mírně udivený, hladký bledý obličej s nosíkem vzhůru, trochu připomínající ježka či krtka a trochu i novoroční selátko pro štěstí. Hladké nazad sčesané vlasy a pichlavá jasná očka. Tehdy se o cosi vášnivě přel s docen­tem Františkem Kovárnou, rovněž hostujícím u stolu bednářovců a strašlivě spílajícím profesoru Miroslavu Hýskovi jakýmisi verši, které končily „… pánovi prdel vylíže Kulturleiter Hyzek“.

Brouk, jak se ukázalo, zapíjel narození syna. Ale syn nesyn, nasával jako vždy. O několik týdnů později poznal jsem i jeho krásnou paní Aťu, sestru manželky básníka Konstantina Biebla, který na této galéře býval rovněž sem tam vítaným hostem. RNDr. a PhDr. Bohuslav Brouk byl zřejmě nejbohatším mužem společnosti. Měl obsáhlou překrásnou sbírku současného českého výtvarného umění, několik Zrzavých, Kremličky, Filly, Trampoty i Štyrské a Toyen, které mě dosud nejvíc fascinovaly. Měl i jednoho klasického Kupeckého, ale to prý byl falsifikát. Když nás občas pozval do svého přepychového apartement v Praze VII, Malá vinařská 4, mohli jsme zde popít suchého vermutu, beaujolais i francouzského koňaku. Protože jeho hosty bývali i lidé jiné sorty, byl na stolečku v hale talíř na spropitné pro služebnou. Jak mi přátelé vyprávěli, Jirka Orten si prý při svých návštěvách sem tam z toho vypůjčil několik obolů pro Charona.

Bonvivant Sláva Brouk si mě brzy jakoby oblíbil, vlastně přímo vyvolil za průvodce svých četných nočních dobro­družství. Touto zajímavou rolí obšťastnil prý před časem i Kamila Bednáře – dokud nebyl ještě tak slavný a mocný – jak mi dotyčný sám vyprávěl, když si povšiml mého údělu. Tyto noční hry byly velmi stereotypní, vlastně se jednalo o jakési permutace. Sotva se posezení v Dunaji, U Šupů či U Paukrtů chýlilo ku konci, vyzval mě pološeptem Brouk: „Zavolej do Astorky Kašpřika nebo vrchního do Bonnuitky, že tam přijdem!“ Příkaz jsem se snažil vyplnit co nejdiskrétněji, a pak jsme se většinou taxíkem přesunuli do lokálů hluboce nočních. Bylo-li zavřeno, stačilo zaklepat a vyslovit kouzelné zaříkadlo: doktor Brouk. A i když bylo plně obsazeno, vrchní nás vždy decentně a nenápadně umístil k plné spokojenosti. A mezi bludičkami zašumělo: „Jirka je tu, Jirka přišel!“ Byl to zřejmě Slávův pseudonym, který měl krýt jeho identitu před těmito užovkami, krajta­mi a zmijemi. Pak dorazila láhev vína s preservativem a dvě či tři bosorky k výběru. Po provedené eliminaci – odmítnu­té ještěřice byly odbyty padesátikorunou – se ořechový host odebral s korunní princeznou do chambre separé. Většinou to byly kóje, šupny s polstrovanou lavicí a zasou­vacími dveřmi. Tam se freudista zlískal a ztřískal tak, že bylo nutno asi za hodinu objednat u vrchního taxík a zavést ho do Malé vinařské 4, počkat tam, až se mu podaří odemknout domovní dveře a pak s bohatě přeplaceným čekajícím taxíkářem odjet na Staroměstské náměstí, kde jsem v té době přespával v pronajatém pokojíku mého bratra Miroslava.

Jeden detail z oněch dávných nočních mystérií se mi vryl v paměť obzvlášť hluboce, zvláště v souvislosti s Brouko­vou statí o Máchově erotismu. Když jsem se jednou už řádně podroušen bavil ve vší počestnosti u stolu s odmítnu­tými a nepoužitými sexuálními údernicemi, vykřikovala jedna už postarší, ošlejší, s ďábelským chechtotem: „Hele, toho Jirku bych poznala už po hmatu. Von má spor­tovního!“ […]

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek. Praha: Rozmluvy, 1991, s. 91-94.

Josef Hiršal - Vínek vzpomínek (1991), titulní list

Josef Hiršal: Vínek vzpomínek (1991, titulní list)

Josef Hiršal (1920-2003), 80. léta, foto Hana Hamplová

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Konstantin Biebl (1898-1951), švagr B. B., nedatováno

Brouk a Babka (logo společnosti)


Poznámky

1 Patologie životní zdatnosti. Obálka, typografická úprava a vazba Jindřich Štyrský. Praha: Alois Srdce, 1937 (původně disertační práce Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu obhájená v r. 1937 na Přírodovědecké fakultě UK); 1. část (do s. 109) a 2. část (od s. 110).

2 Josef Hiršal se v dataci mýlí, neboť Broukův syn Ivan se narodil 9. ledna 1942.