Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv sebevražda

Bohuslav Brouk a Albert Camus

Paralela myšlenkových konceptů Brouka (O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009) s Camusem (Mýtus o Sisyfovi. Praha: Garamond, 2006): jak Brouk svým lhostejným rozumným, tak Camus svým absurdním člověkem se snaží překonat (Broukovým slovníkem řečenou) pošetilost života a jeho tužeb. Utopická cesta za zodpověděním racionálně vystavěné otázky po smyslu (a následné praxi) lidské existence poté končí u Brouka konstrukcí ideálního člověka, který je oproštěn od sentimentality možnosti ideálu lásky a který nejedná jinak než racionálně, u Camuse poté vyvázáním se z rozumovosti původní otázky a jejím „znovuzacyklení“ v absurdní etiku vyčerpání možností existence. Lze si „dopřát“ následnou spekulaci: Brouk by mohl nařknout Camuse ze „sentimentalismu“, stejně tak jako by Camus mohl nařknout Brouka z „racionalismu“.

Závěr 4. kapitoly nazvané „Bohuslav Brouk“ z magisterské diplomové práce Jana Kubeše Sebevražda v literárním díle Schola alternativa (Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 27).

Albert Camus (1913-1960; Paříž, 1947, foto Henri Cartier-Bresson)

Jan Kubeš: Sebevražda v literárním díle Schola alternativa (titulní list, 2010)

Reklamy

Milena Nyklová: Letem knižním světem

Je pravděpodobně už málo lidí, co se pamatují na obchodní dům Brouk a Babka, nebo co vědí, že právě Broukově rodině patřilo několik velmi cenných domů a mezi nimi i Bílá labuť. A v této ekonomicky tak úspěšné rodině se narodil spisovatel Bohuslav Brouk (1912–1978), který se stal doktorem přírodních věd a jehož hlavní zájem byl soustředěn na výzkum provokativních, tabuizovaných otázek lidského bytí. V roce 1936 byla dokonce zkonfi skována jeho kniha O smrti, lásce a žárlivosti, neboť „veřejně podněcuje ke zločinu“. Nyní ta kniha o sebevraždě vyšla pod názvem O pošetilosti života i smrti (s podrobnou biografií Bohuslava Brouka vydalo nakladatelství Volvox Globator). A je pravda, že na jejím konci autor dovozuje, že člověk, který se úmyslně zabije, by přirozeně chtěl zabít některé „své bližní, o nichž se domnívá, že zapříčinili jeho smrt nebo že z ní budou týti“. Jeho život byl opravdu dramatický, napínavý a mnohdy šokující román. Sám o sobě píše, že poznal hloupost života, nevíru v Boha a ve vědu, nenašel absolutní dobro ani zlo, a tak bral život jen jako podívanou. V třicátých letech se pohyboval mezi avantgardními umělci a surrealisty, pak dokonce vstoupil do KSČ, ale v roce 1948 emigroval. Vedle sexu a podvědomí ho zajímala i otázka vzdělání a životního slohu. Za svou nejhodnotnější knihu považoval Lidé a věci, kde se zabývá vztahem lidí k věcem, které je obklopují. Když v roce 1951 odjel do Austrálie, napsal prý paměti, které se ovšem ztratily. Bohuslav Brouk se nakonec vrátil do Evropy, v roce 1958 odjel do Anglie, kde pracoval jako středoškolský pedagog a biolog a kde prožil posledních dvacet let svého života.

Knižní novinky, 29. 9. 2009, r. VIII, č. 19, s. 7.

TOPlist

Jan Lukavec: „Kdo chce, nechť se usmrtí“

[…] O sebevraždách u „primitivů“ pak pojednávala i kniha O pošetilosti života i smrti od všestranného spisovatele, publicisty, estetika, sociologa a propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka. Brouk ve spisku píše, že nebylo a není snad jediného kmene, u něhož by se tento druh smrti nevyskytoval; úmyslná smrt má stejně dlouhou historii jako lidstvo samé. Broukův text letos vyšel znovu, jeho první vydání z roku 1936 bylo úředně zabaveno. A upřímně řečeno, není se čemu divit: podle Brouka je totiž lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne; všechno lidské snažení směřuje podle něj jen k dosažení erotického partnera. Všechna lidská námaha, vynalézavost a duchaplnost tedy nemá jinou cenu než říjení jelena, a ani v úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti, prohlašuje Brouk, nemůžeme vidět hrdinství, nýbrž jen sentimentalitu a zbabělost. V knize najdeme i výzvy typu Kdo chce, nechť se usmrtí. Dané téma se ovšem pro Brouka stalo i prostředkem k útoku na stát, který si pro sebe chce uzurpovat životy svých občanů, a dokonce si činí nárok i na jejich smrt. Jak autor sarkasticky píše, skutečným pánem našeho života je společnost, a nikoli Bůh, jak se nám to teologové snaží namlouvat. Člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, avšak i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá. V tom se ozývá výzva po životní autentičnosti, stejná, jakou dnes nacházíme třeba v knize Duše a sebevražda od jungiánského psychologa Jamese Hillmana. Podle Hillmana sebevražda dlouho nebyla posuzována z hlediska vztahu člověka k sobě samému, ale zvenčí, jako by člověk patřil nejprve Bohu, pak králi a teprve potom sám sobě. […]

Úryvek z článku Jana Lukavce „Kdo chce, nechť se usmrtí“: Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou. Dějiny a současnost, č. 8, s. 19; úryvek je rovněž součástí článku Kdo chce, nechť se usmrtí“ anebo sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou (Iliteratura, 15. 2. 2010). Pozn.: v titulu článku je použit citát ze zmiňované Broukovy publikace.

Jan Lukavec

Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu

O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka

Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.

Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.

Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.

Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.

Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.

Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.

Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.

S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.

Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).

Jaroslav Formánek

Rozhovor s editorem knih O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti

Psychoanalytik a surrealista Bohuslav Brouk byl nepřehlédnutelnou postavou české avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let. Svým pronikavým myšlením, které je prosto jakékoliv idealizace, provokuje i dnes. Mnoho jeho textů vyšlo jen v prvním vydání, nyní se pozvolna objevují nové svazky a reedice. Po loňském výboru exilových textů Zde trapno existovat, jsou dostupné další dvě publikace – eseje O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti. Obě knihy vyšly najednou ve stejné grafické úpravě. Proč? Na to se Ivana Myšková zeptala editora Viktora A. Debnára.

Rozhovor byl vysílán v rámci pořadu Mozaika na vlnách ČRo 3 – Vltava, 26. června 2009.

TOPlist

Eduard Burget: Člověk se rve se životem…

„Člověk se rve se životem, úmorně si zajišťuje a zlepšuje své postavení, domáhá se stále a stále většího majetku a přepychu, tvoří nové a nové hodnoty, objevuje, vynalézá, buduje atd. v podstatě jenom proto, aby se vyšinul, ať již svým blahobytem, svým sociálním, mocenským postavením nebo svou slávou a vážeností, nad ostatní lidi, neboť čím význačnějšího postavení dosáhne, tím většími nadějemi na vítězství v erotickém zápolení se může kojit. Staré přísloví ‚Práce šlechtí‘ je naprosto pravdivé. Prací si člověk zjednává větší lesk, větší erotickou vábnost,“ napsal v roce 1938 svérázný myslitel, biolog, psychoanalytik a literát Bohuslav Brouk. Citovaný text je součástí delšího eseje O funkcích práce a osobitosti, který v letošním roce nově vydal v nakladatelství Volvox Globator Viktor A. Debnár společně s dalším Broukovým provokativním esejem O pošetilosti života i smrti (Volvox Globator, Praha 2009). Broukovy texty jsou i více jak po padesáti letech od svého prvního vydání stále nesmírně aktuální nejen díky autorově schopnosti psát čtivě, ale především pro svůj sarkasmus a ironii, s níž autor přistupuje k tabuizovaným tématům, společenským (pseudo)hodnotám a konvencím.

(eb) [= Eduard Burget]

Recenze byla publikována v časopise Dějiny a současnost, červen 2009, r. XXXI, č. 6, s. 48.

TOPlist