Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Seifert

Jaromír Slomek: Brouk do kapsy, blbečci a duševní kreténi

O Bohuslavu Broukovi (1912–1978) už tady byla řeč 10. 7. 2010, tehdy proto, že vyšla knížka Životní sloh, připravená věrným a oddaným broukovským editorem Viktorem A. Debnárem (nar. 1979). Mimochodem, tento muž založil a provozuje, tedy rozšiřuje a aktualizuje, internetové stránky nazvané http://www.bohuslavbrouk.cz/, kde je hojnost textů (i sekundárních) a fotografií, jednou tam možná budou Broukovy sebrané spisy, prostě vše, co z Broukovy ruky vyšlo, ať knihy, ať články, ať dopisy. Zatím však pan Debnár stále ještě usiluje o prezentaci Broukova díla jaksi postaru, na papíře, tedy v knižní podobě. A proč ne? Když tady vychází na čtyřicet knih denně, jednou za rok jedna z nich může být Broukova. Otázka je, jak početné broukovské publikum tu existuje.

Literární dílo Bohuslava Brouka není v povědomí českého národa usazeno tak jako třeba verše Erbenovy, Bezručovy nebo Seifertovy, jako prózy Němcové, Vančurovy nebo Hrabalovy. Jistě, Brouk není tak velký jako oni, navíc ho asi ve škole nemá kdo vykládat. Dnešní středoškolští češtináři, řekněme lidé pětadvacetiletí až sedmdesátiletí, se o něm sami neučili, na filozofických a pedagogických fakultách jim o něm pravděpodobně nikdo nevykládal, o Broukovi se mohli ti zvídavější z nich dočíst až v prvním svazku Lexikonu české literatury (1985). Brouk se do osnov nevešel, navíc to byl poúnorový exulant – a o takových se čtyřicet let mlčelo, až se na některé z nich opravdu zapomnělo.

Leč „od minulosti spějme zpátky“, jak se zpívá v jedné pochmurné písničce. Nakladatelství Volvox Globator, podpořeno finančně ministerstvem kultury, vydalo koncem léta nevelkou knížku nazvanou O šalbě svobody a filosofie. Z rozsáhlejšího Broukova rukopisu tento text vyloupl již jmenovaný editor: „K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík (tedy – výběrový jmenný rejstřík, jak se v jeho záhlaví přiznává, úkaz poměrně vzácný, protože nepraktický – J. S.) sestavil Viktor A. Debnár.“ Jde tu, dočítáme se, o „závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofies podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž autor začal pracovat během roku 1953 v Melbourne“ a dokončil ho o pět let později.

Také tato Broukova studie, soudě alespoň podle nyní publikovaného závěru, má všech pět p: je provokativní, potměšilá, poťouchlá, pitvorná i (parciálně) poutavá. Při prvním čtení docela zábavná, při opakovaném už sotva. Brouk třeba napíše (pro pořádek: je to pod čarou, tedy přičiněno editorem, ovšem Broukova autentická slova to jsou, byť z jiného textu): „A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti.“ Co s tím? Vyvracet? A proč?

Brouk je však nejen zarputilý, bohorovně generalizující a též chybující (například výrok o náboženství jako opiu lidu připisuje Leninovi, ač jeho autorem je Marx), nýbrž i jazykově hravý, rozjímá například takto: „Proto se nedivme, že se nejeví nikomu jako protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích jako o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v „demokratických“ zemích se pokládají za zotročené. To potvrzuje, že užívání slova „svobodný“ ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často také nekryje. V češtině máme pro to vhodnou analogii v užívání slova „svobodný“ na rozdíl od „ženatý“. V tomto smyslu je svobodný muž považován za opravdu svobodného a ženatý jen v anekdotách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem jak svobodného, tak i manželského stavu člověka.

Tady se čtenář zarazí: „A naopak ne?“ Také naše politická nesvoboda přece byla atributem jak lidí neoženěných, neprovdaných, tedy svobodných, tak těch, kteří se vstupem do manželství se „svobodou“ rozloučili. A nejmenovaly se tu náhodou za té dlouhé studené války jedny noviny ironicky Svobodné slovo? A co svobodná povolání? Svobodní zednáři? Ve svobodě? V nesvobodě? Třeba o tom všem píše Bohuslav Brouk v té větší části svého spisu, kterou editor do dnešní knížečky nepojal.

Publikováno na autorově blogu, 24. 9. 2011.

Jaromír Slomek (foto Jan Zátorský), nedatováno

Bohuslav Brouk: Láskou oděná

Jednoho dne šel jsem pozdě k ránu
spící Prahou v hampejz pod Petřín,
měl jsem strach, že zavřeli už bránu
pajzlu toho a že neuzřím
slečny, které rády přisedaly
zvláště k hostům značně opilým.
V snaze peníze jim změnit v dým,
vervně nabízely jim své katedrály.

Jednoho dne šel jsem časně z rána,
bez holky jsem nechtěl jíti spát,
zkusit, zda tam otevřena brána,
zavřena-li, tedy zaklepat.
Běda poutníku, jenž u veřejí
marně žádá sousto pro chtíče!
Znásilnit jsem s to i chrliče,
když se hvězdy k ránu navracejí.

Světlo v škvíře. A tak bez rozpaků
vrazím dovnitř. Stanu v pajzlu sám.
Podobal se po orgiích vraku,
nechť však, souloží jdu ke hvězdám.
Stín se pohnul kdesi stranou,
zachvěl jsem se jako zimnicí,
z obav, že tu zbyli jenom číšníci
a že slečny se už nedostanou.

Vtom však přišla dívka v rouchu krále,
stříbřitém jak zrána zimy dech.
Oči zářily jí jako v bále,
mladost její zhlížels’ na ňadrech.
„Pozdravuje Olga, Marta, Týna,
čekaly vás pozdních do hodin,“
řekla hlasem zvučným jako cín.
„Pozdravuje rovněž Karolína!“

Zlaté hebké beránkovo rouno
vyrostlo mi náhle pod dlaní,
místo, jemuž není v světě rovno,
stvořené pro pomilování.
Přichýlil jsem k němu dvé svých retů,
píseň písní zazněla pak z nich.
Ač znám mnoho z života i knih,
místo to mi dražší bájných světů.

Jak by ret nebesům neděkoval
za kalich, jenž rozvíjí se v květ,
jak by nechtěl dopět chorál
kterým popře všední svět.
Klín, jenž zaclonil jsem křídly
lásky své a šepotem,
nech ať provází mne životem
dokud pevně zem mám pod chodidly.

Stále lačný ženství majestátu
hladím aspoň rukou rouna vlas.
Znova plakati chci do achátu,
ale nezbyl mi už čas.
Vstoupil vrchní, zvolal: Zavíráme!
bez ohledu, je-li nám to vhod,
zvenčí slyšeli jsme kroky bot
policistů, které proklínáme.

Broukova parafráze básně Jaroslava Seiferta Světlem oděná je součástí sbírky parafrázovaných básní Ohlasy básní českých (vznik pravděpodobně během francouzského pobytu, vydáno Broukovým vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let); báseň byla přetištěna v autorově svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 120-121).

B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)

B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)

 

Štefan Žáry, Dobroslav Chrobák a Bohuslav Brouk

Dobroslav Chrobák, „Hyban“ zo starosvetskej akoby kúrie, zástupca „fešných“ Slovákov študujúcich v Prahe, padol do oka nejednej českej deve, obdivujúcej nosiťelov vyšívaných košieľ a bujných chlpov pod nimi. Popri štúdiu elektrotechniky privyrábal si u Mazáča-Smreka v Eláne a edícií EMSA.1 Odtiaľ mal iba na skok do niektorej z vychýrených kaviarní, azylu umelcov.

Sedia v Národní kavárně „elánisti“ pri kávičke. Vydavateľ Smrek upozorní Chrobáka na hosťa v náprotivnom boxe:

„Aha, Slavo, tam si ty v českom vydaní! Poznáte sa, alebo mám vás predstaviť?

Sedel tam básnik Bohuslav Brouk, člen surrealistickej skupiny zhromaždenej okolo Teigeho a Nezvala. Chrobák utrúsil, že Bohuslava Brouka pozná.

„Brouk ako Chrobák,“ rozvíjal ďalej redaktor Elánu. „Lenže kým ty si iba dedič sedmoslivkárskej kúrie, tamten tvoj menovec je majiteľom každého polpaláca veľkofirmy BROUK a BABKA po celej republike.“

„Máš pravdu, ale prednedávnom, keď som bol s ním v Unionke, kávy som musel platiť ja, Chrobák a nie Brouk,“ konštatoval hybský sedmoslivkár.2

„Nič si z toho nerob. V čeľadi umenia ste rovnocenní!“

Vtom vstúpila do kaviarne dvojica nenápadných štyridsiatnikov: jeden silnější v hrubých okuliaroch, druhý útlý, skúmavého, lež hodvábneho pohľadu, zamierili k rezervovanému stolu a zastanúc pri vešiaku, pomáhali si jeden druhému z kabáta.

„To sú tí, čo o vás dvoch napísali,“ využil Smrek príležitosť.

Boli to bratia Čapkovci. Karlova divadelná hra Ze života hmyzu práve slávila na českých javiskách ixtú reprízu. […]

Kapitola z knihy slovenského spisovatele Štefana Žáryho Anekdotický slovník slovenských spisovateľov (Bratislava: Hevi, 1996, s. 92).

Poznámky autora webu


1 Ján Smrek (vl. jm. Ján Čietek, 1898–1982) redigoval v letech 1925–1938 v pražském nakladatelství Leopolda Mazáče (1900–1948) Edici mladých slovenských autorů (EMSA). V Praze rovněž začal od r. 1930 vydávat měsíčník „pre literatúru a umenie“ Elán.

2 Na Broukovu „obranu“ je nutné zmínit, že byl znám svým mecenášstvím ve vztahu k řadě umělců, stejně tak byl znám pořádáním večírků, na nichž ve 30. a 40. letech hostil desítky návštěvníků z řad, umělců, intelektuálů atd. – velkým milovníkem hostitelova vybraného alkoholu byl např. básník Jaroslav Seifert; pro představu viz vzpomínka spisovatele Jana Pilaře.

Dobroslav Chrobák (1907–1951), 1937

Dobroslav Chrobák (1907–1951), 1937

Štefan Žáry (1918-2007), 2005

Štefan Žáry (1918-2007), 2005

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká

Jestliže můžeme s hrdostí zjistit, že představitelé české kultury se dobře osvědčili za první okupace, nelze to bezvýhradně říci dnes, za okupace druhého nepří­tele. Ve cti přežili nacismus, ale přívalu druhého te­roru zatím všichni neodolali: v druhém kole zápasu demokracie proti diktatuře a teroru — jak se zdá — ztratili dech; někteří vůbec zradili.

Proto zatím nacházíme poměrně málo osobností našeho kulturního života v dnešním exilu. Z téhož dů­vodu nevycházejí ani doma protesty proti násilnickému režimu z hlav, natož z úst našich kulturních čini­telů. Místo básníků, spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků, kteří nosívali insignie duchovních vůdců národa, musí zatím světu dokazovat nevůli našeho národa žíti v nesvobodě, lži a strachu sám národ, jeho drobní příslušníci, lid. Vskutku to dokazují: ve složení našeho exilu zjišťujeme, že jej povětšině tvoří drobní lidé, dělníci a zaměstnanci; sledujeme-li události ve vlasti, rostoucí vlnu domácího odboje, musíme zase přiznat, že jeho prvním významným projevem, nacházejícím velký ohlas i v cizině, bylo chování drobných lidí, seřaděných do sletového průvodu.

Tak zvaná vůdčí vrstva našeho národa se dosud výrazně neprojevila. Podlehnuvši z jisté části rudým vyhrůžkám a svodům, budí dojem, že si chce pro příš­tě vážiti více poklidného užívání rudého penízu mzdy než duchovních statků, které by měly být právě jí nejcennější. Ale tímto zjevem nemůžeme být překvapeni: o ústupu určité části našich kulturních pracovníků od ideálu svobody a humanity vůbec jsme se přesvědčili již v prvních poválečných dnech, ihned po tak zvané revoluci, kterýmžto pojmem eufemisují naši komunis­té své smutně proslulé poválečné partajnické rejdy. Již tehdy přemnohý básník a básníček, spisovatel, ma­líř a filosof se utíkal pod záštitu rudého praporu, aby za nového, právem očekávaného teroru nemusil znova trpěti za svou čest, jako snad za ni trpěl předtím, za Hitlera. V obavě, aby si neznesnadnili v nadcházející komunistické samovládě více méně svou existenci, byli tehdy čeští kulturní pracovníci — dost mnozí, i  když zajisté ne všichni — ochotni sloužit anebo alespoň přisluhovat a mlčet ke všemu, co se páchalo od prvních dnů poloosvobození.

Nedomnívejme se však, že můžeme vinit ze zrady nebo nestatečnosti jenom ty naše kulturní představite­le, kteří ke komunismu přešli až po revoluci nebo konečně po únorovém policejním puči. Nejen oni, ale i staří odvěcí rudí umělci, vědci a publicisté zradili, neboť i oni — vzhledem k zásadám a ideálům vlastní tvůrčí práce — měli povinnost se postaviti proti násilí komunistické strany, za jejíž hegemonie, jak dokázaly příklady z jiných států, není dána tvůrčí svoboda.

Komunističtí kulturní pracovníci, kteří to dobře znali, nikdy se netajili obavami z nastolení komunis­tického režimu. Ale ze strachu o své obroky se smiřo­vali s neblahými vyhlídkami jako s osudovou nutností. Dříve, za první republiky, si počínali namnoze čest­něji: když se na příklad roku 1929 na příkaz Moskvy měnila taktika komunistické strany v Československu a když pro laciné efekty měly být utráceny dělnické životy, odešli ze strany společně s odstraněnými poli­tickými vůdci i četní komunističtí spisovatelé a intelektuálové.(1) Tehdy jim ovšem strana mohla nabídnout jenom chudobu a strádání, takže na cti a charakteru bylo možno vydělat. Naproti tomu po válce, kdy komu­nistická strana může své věrné odměňovat bohatými statky vezdejšími, je ovšem hmotně nevýhodné se vzpírati jejímu počínání. Proto i komunističtí kulturní pracovníci prozíravě mlčí a jenom po straně ulevují svému svědomí, hovoříce v soukromí proti zlu a násilí, které jinak veřejně kryjí svým jménem. Čest se v nejpříznivějších případech stala některým kulturním činitelům záležitostí výsostně intimní, neboť jen tak si mohou zachovat bohatý peníz mzdy od dnešních vlád­ců a činiti si klamné iluse, že po návratu svobody do našich zemí si jej udrží i nadále jako osvědčení charakterní lidé z dob, kdy národ se bránil.

Článek Bohuslava Brouka Rudý peníz láká byl otištěn ve Svobodném zítřku (Paříž), 21. října 1948, r. [1], č. 2, s. [2]. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 149-151.

Poznámky pod čarou


1 Spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi spisovateli a spisovatel­kami byli z KSČ vyloučeni např. Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Ivan Olbracht.

 

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. 10. 1948)

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. října 1948)

Martin C. Putna o spolupráci katolíků a levice

[…] Snáze se [katolíkům a levici – pozn. autora webu] spolupracovalo tam, kde se ideová východiska dávala do závorky, kde šlo vskutku o „společnou řeč krásy“, o témata výhradně estetická (otázky poetiky, překladu a podobně). Příkladem takovéto „mimoideologické“ platformy, ležící ale přitom na víceméně levicové půdě, byla revue Kvart, vycházející od roku 1930 a zaměřená na nejnovější trendy v evropském i českém umění, ale současně i na esteticky podnětné artefakty z dějin světové kultury. Redaktor Vít Obrtel (1901–1988), sám orientován levicově a avantgardně, zval jako autory a překladatele jak Halase, Nezvala, Seiferta, Jindřicha Hořejšího či Bohuslava Brouka, tak Zahradníčka, Čepa, Vašicu, Schulze či Štorma.1 […]

Úryvek z knihy literárního komparatisty Martina C. Putny Česká katolická literatura 1918–1945 ( Praha: Torst, 2010, s. 828).

Poznámka autora webu


1 Brouk spolu s Vítem Obrtelem a Jindřichem Štyrským zamýšleli vydávat kulturní leták Rok – v říjnu 1931 se jim podařilo vydat první a zároveň poslední číslo. Do Kvartu přispěl Brouk články Věčné neměnné v umění (1931, r. [1], č. 4, s. 285–290) a Historie německé zvrhlosti (1945/1946, r. 4, sv. 2, s. 167–173).

Putna - Česká katolická literatura

Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1918-1945 (2010, obálka)

Kvart (obálka, 1945-1946, r. 4, č. 6)

Kvart (obálka, 1945-1946, r. 4, č. 6)

Martin C. Putna (1968)

Martin C. Putna (1968), nedatováno

Protestujeme!

Byl nám dodán následující projev význačných českých intelektuálů, který srdečně vítáme a kterému popřáváme místa tím ochotněji, že jej ostatní tisk, kterému byl zaslán, umlčel. Redakce Proletářských novin.

K novému moskevskému procesu[1] pokládáme za svoji povinnost říci veřejně, že metody, jakými jsou vedeny procesy proti někdejším vůdcům Říjnové revoluce a vynikajícím vědeckým pracovníkům, nás naprosto nepřesvědčují o vině obžalovaných. Nevěřili jsme nikdy a nevěříme ani dnes, že většina Leninových spolupracovníků byli zrádci socialismu a špiony zahraničních velmocí. Jako přátelé Sovětského svazu a stoupenci mezinárodního hnutí dělnického připojujeme se k protestu, který zaslala do Moskvy francouzská Liga pro lidská práva.

Frant. Bidlo, malíř; Boh. Brouk, spisovatel; Václav Černý, spisovatel; J. L. Fischer, docent Masarykovy univ. v Brně; dr. L. Görlich, lékař; Frant. Halas, básník; Jar. Ježek, skladatel; Václ. Kaplický, spisovatel; Fr. Kovárna, docent Karlovy university v Praze, Jan Noha, básník; K. Reiner, skladatel; Jar. Seifert, básník; K. Teige, spisovatel; Toyen, malířka.

Manifest Protestujeme! byl otištěn v Proletářských novinách, 15. dubna 1938, r. [1], č. 1, s. 1; přetištěno v samizdatu vydaném článku Jiřího Brabce Promluvy zaslechnuté po padesáti letech aneb Zapadlý list, Kritický sborník, 1989, r. IX, č. 3, také in PALEK, Karel (ed.). Kritický sborník 1981–1989: Výbor ze samizdatových ročníků. Praha: Triáda, 2009, s. 588.

Poznámky autora webu


[1] Tzv. čtvrtý moskevský proces byl namířen proti tzv. pravici („pravicově trockistickému antisovětskému bloku“) a proběhl mezi 2.–12. březnem 1938. Na lavici obžalovaných seděli Nikolaj Ivanovič Bucharin, Christian Georgijevič Rakovskij a bývalý předseda vlády Alexej Ivanovič Rykov. Prokuratura je vinila z toho, že po celou dobu od Říjnové revoluce (1917) byli protisovětskými spiklenci, kteří osnovali plány na zavraždění Lenina i Stalina, cizím státům potom chtěli vydat části sovětského území; odsouzeni byli k trestům smrti.

Manifest Protestujeme!, Proletářské noviny, 15. dubna 1938, r. I, č. 1, s. 1

Manifest Protestujeme!, Proletářské noviny, 15. dubna 1938.