Věra Beranová: Znovu objevovaný Bohuslav Brouk

26/09/2012 (17:34) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Freud, Jung, Mácha, Nezval, psychoanalýza, Teige, Toyen, Šalda, Štoll, Štursa, Štyrský

Jsou osobnosti našich kulturních dějin, které se velmi těžko zaškatulkovávají, velmi těžko se shánějí do houfu. Mezi ně bezpochyby patří i Bohuslav Brouk (1912-1978). Jeho životní osud byl pravděpodobně jinak nasměrován, než se později rozvinul. Pocházel z podnikatelské rodiny spolumajitele jednoho z nejrozšířenějších obchodních domů na území Čech, Moravy a Slezska.

Možná si nejstarší generace vzpomene na obchodní domy „Brouk a Babka“. Již od svých středoškolských studií byl literárně velmi aktivní. Publikoval články v periodikách ReDu, Tvorbě, Zvěrokruhu. Tak jako řadu dalších, i Brouka okouzlila v 30. letech psychoanalýza. Jako jeden z prvních překládal stati S. Freuda, C. G. Junga. Jeho exaktní přístup k problémům se projevil původní volbou studia přírodovědných disciplín, které později doplnil studiem humanitních věd na UK. V těchto souvislostech mu byl z uměleckých konceptů velmi blízký surrealismus; chápal jej právě v kontextu s psychoanalýzou, která se mu stala celoživotní metodologickou inspirací. Již v roce 1930, tedy ve svých 18 letech, publikuje v ReDu stať nazvanou Problém oidipovského komplexu [správně oidipuskomplexu – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu] v moderní sociologii. V této i v dalších statích se snaží o jistou provázanost psychoanalýzy s marxismem, tyto jeho představy byly však pro většinu levicové umělecké kritiky nepřijatelné.

V 30. letech se věnuje tehdy dosti tabuizovanému tématu, a sice sexu. Četná kritika jeho studií má pak často charakter nejen odborný, ale v podtextu do jisté míry i morální. Publikuje vedle významných a erudovaných autorů i ve známém sborníku vydaném k 100. výročí Máchova úmrtí Ani labuť ani Lůna, studii nazvanou Máchův kult. Jeho vidění Máchy bylo poněkud odlišné než u jeho souputníků, apeloval například na vydání dnes již známého Máchova deníku, který i po mnoha letech, kdy byl publikován, vzbudil doslova senzaci.

V roce 1938 vydává zásadní studii nazvanou právě v této době velmi příznačně Patologie životní zdatnosti, jejímž základem se stala jeho disertační práce. Přestože se zabýval otázkami hledání podstaty jedinečnosti osobnosti, či možná právě proto, řeší ve své knize i problematiku tvůrčí, tedy i umělecké osobnosti. Práce je seriózně historicky zpracovaná. Kladl si základní otázku: Jaký je vztah geniality a šílenství? Odpovědi hledá v historickém kontextu, a to již od nejstarších dob, až po svou současnost, tedy konec 30. let 20. století. Genialitu vidí v nejrůznějších oblastech, tedy i ve sféře umění. Bohuslav Brouk si je vědom několika problémů, které se dají shrnout do jednoduchých otázek: Je genialita podmíněna nenormálností? Musí být každý umělec geniální?

V závěru knihy Patologie životní zdatnosti, poté co podal dosti podrobný sumář nejrůznějších názorů, konceptů, dochází k docela skeptickému resumé: „Pojmy genialita, talent, nadání, neobyčejný duch atd. jsou pojmy, které se pokoušejí svým zdánlivě racionálním vzezřením zastírat iracionální, mysteriosní pojímání úspěšné činnosti. Jsou to pojmy stejně nevěcné a mystické jako pojem svatosti.“

Rok 1938 znamená, jak obecně politicko-historicky, kulturně, tak také z hlediska individuálních osudů, velký předěl, čas lámání chleba, čas ujasňování postojů. Přes své mládí patřil Bohuslav Brouk k těm, kteří tvořili duchovní klima své doby, i když byl mnohými podceňován či nedoceňován. Vzpomeňme jen odsudky na jedné straně F. X. Šaldy za Broukovu studii ve sborníku Ani labuť ani Lůna, či z jiného názorového břehu kritiku Ladislava Štolla a jiných. V tomto zlomovém roce se rozpadá surrealistická skupina, kdy hlavním důvodem nebyly rozbroje estetické, filosofické, kulturní ani ne ideové, ale čistě politické (víra či nevíra, hodnocení politických procesů v Sovětském svazu). Brouk se staví v konfliktu mezi Nezvalem a Teigem na stranu Karla Teigeho, a také Jindřicha Štyrského a Toyen.

Ve válečném období pracoval Bohuslav Brouk v rodinném podniku jako umělecký poradce obchodního domu Bílá labuť. V drobnějších studiích se soustřeďoval na psychologickou problematiku, jako například stati Strach z oddechu (1939), Bludnost jedné představy (1940) a další. Šok z hrůzných válečných událostí byl pro Bohuslava Brouka velmi hluboký. S velkým zaujetím se přidává k těm, kteří hledají důvody vzniku nacistické ideologie. Ptá se spolu s intelektuály, ale i prostými lidmi, jak bylo vůbec možné, že tyto scestné myšlenky ovládly německý národ a tak hluboce se vryly i do vědomí jiných národů. Bohuslav Brouk vidí a chápe tento důvod poněkud jednostranně. Podle něj zdroj této ideologie pochází a je skryt v tradiční sexuální zvrhlosti, kterou vidí například v bezmezné lásce k vůdci. Jistěže je toto vysvětlení velmi zajímavé, je však také jednostranné a paušalizuje příslušníky jednoho národa.

Tak jako mnozí jiní, cítí Bohuslav Brouk potřebu vyjadřovat se po skončení války k věcem obecným. Svět se prudce mění, je potřeba jej nejen vykládat, ale i varovat. K těmto studiím, které měly apelačně-kulturní charakter, patří i Broukův spisek Závažnost obecného vzdělání, vydaný v roce 1946.

Rozptyl zájmů B. Brouka byl značný. Patřila k němu i architektura, ovšem ve smyslu kulturně-politickém. K vyslovení svého názoru na protichůdné trendy v současné architektuře si zvolil recenzi přednášky Ing. arch. Jiřího Štursy o soudobé architektuře v SSSR, přednesenou ve Spolku posluchačů architektury. Slova J. Štursy jsou mu východiskem pro deklarování vlastních závěrů. Jedná se o spor o podobu socialistické architektury. Jsou zde v podstatě dva naprosto protichůdné výklady, a s nimi také konkrétní realizace. Zatímco v rámci socialistického konceptu československé architektury mezi válkami je tato představa spojována s funkcionalismem a konstruktivismem, v SSSR, tedy v zemi socialistické, se za socialistickou architekturu, a to již zhruba od roku 1932, prosazuje historizující pojetí. Tedy v analýze Bohuslava Brouka se pod jedním názvem skrývají dva naprosto odlišné architektonické koncepty. Bohužel tento poznatek ve své době zanikl a česká teorie architektury se k němu vrací až v 60. letech.

Za nejzdařilejší Broukovu práci v poválečném období, která vyšla ještě v Československu, můžeme považovat dosti rozsáhlý text nazvaný Lidé a věci. Je pozoruhodné, jak zde s přehledem předešel svou dobu. Chápe a demonstruje věci nejen z estetického hlediska, ale tak, jak mu to bylo vždy nejbližší, z hlediska psychologického. Všímá si až chorobného vztahu lidí k věcem. Toho, co my dnes, tedy v odstupu více než šedesáti let, shrnujeme pod obecné zastřešení konzumního způsobu života.

Po válce se Brouk plně ztotožnil s koncepcí poválečného uspořádání v rámci programu KSČ. Pořádá přednášky o dialektickém materialismu, ke kterému přistupuje tvůrčím způsobem. Pro svůj rodinný původ a mnohdy nekonformní myšlenky se stává trnem v oku ortodoxním komunistickým ideologům, a tak hledá politickou oporu u Národněsocialistické strany. Postupně však vidí jistou bezvýchodnost své občanské i odborné existence, a tak v březnu 1948 ilegálně přechází hranici u Kašperských hor. Emigruje do Paříže, později do Melbourne v Austrálii, od roku 1958 žije v Londýně, přednáší na Polytechnic of the South Bank. Postupně se jeho finanční situace podstatně zlepšila, vydává jako soukromý tisk své básnické sbírky, například Ohlasy básní českých nebo Dvacet let svobody. V roce 1978 v Londýně umírá.

Estetické studie patří u Bohuslava Brouka jen k jedněm z mnoha literárních aktivit. Přes jistou marginálnost nesou pečeť originality, jedinečnosti. Stěžejní z hlediska vývoje českého estetického myšlení je Broukova orientace na psychoanalýzu, jeho na svou dobu velmi otevřený vztah k sexu, k umělecké tvorbě vážící se na tuto problematiku.
Bohuslav Brouk byl velmi často kritizován z nejrůznějších úhlů pohledu. Kritiky byly v řadě věcí oprávněné, a to především tehdy, když poukazovaly na Broukovu bezbřehost úvah, často velmi povrchních. Nemohly mu však nikdy upřít velkou invenci, schopnost netradičních pohledů a řešení. Díky uvědomění si originality Broukových názorů vychází, i když sporadicky, po roce 1990 některé jeho studie.

Článek byl publikován v časopise Obrys-Kmen (r. 18, č. 38, s. 2; příloha deníku Haló noviny, 19. září 2012, r. 22, č. 220).

Časopis Obrys-Kmen (logo)

Komentáře