Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Stránský
Rudolf Václavík: K Nezvalově knize Z mého života
V Ústavu Dr. Ed. Beneše v Londýně přednášel Dr. B. Brouk na námět Vzpomínky k Nezvalově knize Z mého života; úvodní i závěrečný proslov měl prof. Dr. Jaroslav Stránský. Dr. Brouk vracel se ve svých vzpomínkách až k přátelství ze studentských dob jako i společných večerů a styků v dobách pozdějšího obapolného zrání. Doprovázíval Nezvala i o prázdninách u jeho otce, který byl učitelem v Zalešicích. Ten odpouštěl synovi vše, protože – jak říkal – vždy si přál syna-básníka. A Nezval skutečné básníkem byl – v kavárně, nad sklenkou vína, v debatách i v politice. Jeho vznětlivá povaha snadno se nadchla novými myšlenkami a nechala se unášet city. Tvorba byla mu jen záznamem své Nocturno nadiktoval Štyrskému v několika večerech. Vančura o něm říkal, že je v něm vše od pijáka až po génia. Ale byla to pravě jeho neukázněnost, která často vedla jeho intelekt, až ho sváděla na scestí ve styku s pořádkem i v chování.
Ke svému otci byl Nezval po celý život uctivý, k matce vždy dětský, při honbě za osobními city nevybíravý až frivolní, ve styku s lidmi skrblický až lakomý a ke své ženě, Pápušce, se kterou se dal oddat teprve za války, neuznalý. Nezval věřil v komunismus, že přinese něco lepšího, ač zase na druhé straně sám každou metodu i formu nenáviděl. Nenáviděl proto i každé pravidelné zaměstnání a v pozdějších létech říkával, že kapitalisté vynalezli nejen vykořisťování druhých, ale také práci, aby právě toto mohli dělat. Vyhovoval mu nevázaný život, kdy po pitkách mohl prospávat a teprve večer vycházet.
Nezval nebyl vlastně nikdy „komunistickým“ básníkem a jak přednášející uváděl, vlastně po válce už nic kloudného nového a většího nenapsal. Na četných úryvcích z Nezvalových prací lze dokázat, jak zejména v posledních letech byl maloměšťáckým a ryze komerčním básníkem. Dr. Brouk vzpomínal na frašky z doby Devětsilu, skupiny surrealistů, jak básník v té době byl roztěkaný, když mohl skoro v téže době napsat báseň na Stalina i na T. G. Masaryka, s nímž se setkal u Čapků.
Stejné nedůsledným je i v této své poslední knize Z mého života. Z oportunismu vynechává v ní pečlivě ony přátele, kteří nejsou komunisty a přirozeně zejména pak ty, kteří jsou jako Dr. Brouk v zahraničí, na druhém břehu. Ač jinak, zde kaleidoskopicky vzpomíná řady osob, zapomněl na vlastní ženu.
Než přese všechno kniha stojí za přečtení. Jsou v ní partie, kde básník jako kdysi v mladickém zápalu je skutečně svůj a dalek všech -ismů. Poslechněte si kratičký výňatek:
„Nejde o paměti, nejde o to pracovat na vlastní podobizně, ani o kronikářskou mánii zaznamenávat událost za událostí, aby snad nezmizela do milosrdného nejsoucna. Jde o to rozptylovat mythy a pomáhat světu, který se chce i s člověkem obrodit na vědě, aby také duševní činnost, vedoucí k vytváření uměleckých děl, stala se méně zahalenou do mythu než dosud, aby se zaměřilo jasné zářivkové světlo také na svět obrazotvornosti. Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha. Uvidí se, proč životy umělců jsou v mnohém tak zdánlivě scestné, proč jsou tyto životy zdánlivě obětované, obětované o nic víc a nic méně než život těch, kteří se zasvětili vojenskému povolání. Je něco velmi silného v touze, která nás připoutá k tomu a k nejistému poslání. Na cestě k jeho splnění potkáváme četná hořící Ninive, nebo alespoň sodomské sloupy bohémství a jiných tragikomických donkichotiád. Místo jiného obřadného viditelného znamení pokrývá čelo vášnivců, kteří nastoupili všemu navzdory svou cestu, svéhlavost. Budete-li chtít tuto svéhlavost násilím zkrotit nebo alespoň zneškodnit, dožijete se děsných překvapení. Především neraďte a nepředpisujte nic z toho, co byste sami chtěli, nebo co by se vám hodilo. Umělec není ani panštější, ani lokajštější než vy sami. Nemůže postrádat nejvyšší stupeň inteligence, nemá-li upadnout do břídilství. A neobracejte nevíru v sebe v nevíru v ty, kteří jsou přes všechny své omyly lepším já lidstva.“
Sklizeň, leden–únor 1960, r. VIII, č. 1–2 (85–86), s. 14–15.
Toyen, Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský a Bohuslav Brouk (30. léta)
Vítězslav Nezval (vlevo) a Karel Teige (1926)
Vítězslav Nezval (1900-1958), asi 50. léta
V. Nezval - Z mého života (1959, přebal)
Ztratil plán života – rozhovor s Františkem Listopadem
V dobách popřevratových navazuje v Paříži Bohuslav Brouk styky s Hubertem Ripkou, Františkem Kovárnou, s Toyen, Jindřichem Heislerem, Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem, Františkem Listopadem či manželi Jiránkovými. O pařížských letech Bohuslava Brouka vypráví básník, prozaik, režisér a pedagog František Listopad (narozen roku 1921).
Jak jste se spolu seznámili?
Já Brouka před exilem neznal. Věděl jsem o něm, věděl jsem, že je to člověk zajímavý, že patří do surrealistické skupiny, že zná lidi, které znám, že máme společné přátele jako například Toyen nebo lidi kolem filozofické fakulty – byl to pro mě obecně známý člověk se vším všudy, i když ne podrobně, neboť to nebyl někdo mé generace.
Jak jsem se s ním seznámil? To si vůbec nevzpomínám. Ale určitě to bylo až v Paříži a bylo to velmi rychlé seznámení, to znamená, že jsme se rychle stali přáteli. A jestli to bylo seznámení oficiální, někde na nějakém komité exilu, což je možné, i když nepravděpodobné, nebo, a to je pravděpodobnější, jestli to bylo soukromě například v hotelu v rue des Écoles, kde celý hotel byl obýván exulanty, to si již nevzpomínám. Pochopil jsem však, že to není exulant oficiální, ale že je to přítel anarchista.
Jak vypadaly Broukovy pařížské exilové roky?
Brouk měl spoustu problémů, které musel vyřešit a které nemusel řešit doma. Musel se vyrovnávat se situacemi, na které nebyl zvyklý, a s jinými, o kterých nevěděl, že existují. Jednak měl problémy finanční, jednak existenční, také existenciální, jednak bytové, také s dokumenty; to co se týká hájení své budoucnosti – ztratil plán života. Ta ztráta u něj byla velmi silná. On v podstatě možná nehledal nebo tolik nepotřeboval plán života, když byl doma. Ten exil jej do jisté míry překvapil, jako by jej neznal z literatury nebo z nějakých snů, můr. Takže jej to překvapilo a udivilo a on potřeboval hodně času, aby se vzpamatoval. Čili to byl člověk mimo své koleje, pokud bychom nazývali kolejemi to, jak žil předtím.
Víte, kde Brouk v Paříži bydlel?
Bydlel po různu v chambre meublé, to jsou takové hotely, kde si pronajmete pokoj na měsíc, na rok, takže je to váš byt. A on se hodně stěhoval, protože byl pravděpodobně špatný host. Byl nucen se stěhovat, protože byly situace krajní, kdy rušil klid sousedů anebo pil nebo chodil, klepal na dveře jiným nebo vyváděl věci, takže se stěhoval, nebo byl stěhován. Ale později se myslím uklidnil.
S kým se Brouk stýkal?
Brouk se stýkal s lidmi, s kterými se musel stýkat, protože neznal jiné. To znamená s exulanty, Čechy, a měl dost obtíž se dostat mezi Francouze, například z důvodů lingvistických. Ovšem uměl německy – německy uměl a hovořil –, a když jsme s ním chodili po francouzských putykách, zejména když se napil, tak ovládal jazykový styk mnohem snadněji, dokonce snad i francouzsky. Krom toho on pil víc, než jedl, ačkoliv byl dost otylý, nezajímal se o stravu.
Z čeho žil?
Československý výbor pro pomoc politickým uprchlíkům měl peníze, podporoval některé emigranty a já myslím, že jako jeho tajemník měl dokonce plat. Jestli to byl plat stálý nebo nestálý, to si nevzpomínám. V každém případě měl peníze a měl určité možnosti tu a tam dostávat peníze odjinud, ale to jsou věci, které nevím přesně. V každém případě si také peníze půjčoval, zejména od Čechoslováků-emigrantů a od takových těch oficiálnějších exulantů, kteří měli podporu různých vlád nebo institucí. Peníze si půjčoval a nevracel a měl s tím velké nepříjemnosti. Také když mu někdo pomohl, neznamenalo to, že si koupil jeho přízeň. On byl takzvaně nevděčný – čím blíž, tím dál. Čili, když mu někdo pomohl, tím víc se dostával do nebezpečí, že jej jednoho dne Brouk odmrští.
Přispíval mimo exulantských tiskovin do nějakého francouzského periodika?
Asi ne. Já jej vyzýval, tenkrát jsem spolupracoval s pařížskými novinami, aby se s nimi pokoušel o spolupráci, někdo by mu to ovšem musel překládat. Myslel jsem si, že Brouk by mohl být po jisté stránce zajímavým přispěvatelem, protože hledali někoho, kdo není typický emigrant, protože on nebyl, ale myslím, že on na to neměl ani trpělivost, ani čas, ani chuť. Krom toho noviny byly dost špatně placené, takže by bylo značně obtížné platit ještě překladatele.
Bavili jste se o své literární tvorbě?
On se vyhýbal se mnou a s přáteli, s kterými jsme tu a tam byli, někteří také Francouzi, o sobě mluvit jako o literátovi. Jako by neexistoval ten rozměr člověka, který píše nebo který studuje nebo který je vědcem. Jako by to byl jen člověk normální, obyčejný. I my dva, ačkoliv jsem byl jeho kolega co do tvorby, jsme se vyhýbali, on se vyhýbal mluvit o těchto věcech. A já myslím, že skutečně jsme o tom nemluvili, já jsem mu asi neukazoval nic z toho, co píšu, a pokud jsem později tu a tam něco ukázal, tak to bylo jen tak mimochodem.
Stýkal se Brouk s Toyen a Jindřichem Heislerem?
Ano, a byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je blízko. Toyen s Jindřichem Heislerem žili v ateliéru, ona měla ateliér blízko Pantheonu, v té čtvrti, kde žil Brouk v jednom z hotelů. Brouk je navštěvoval často se mnou a Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč. Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala. To bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.
Viktor A. Debnár
Rozhovor byl uveřejněn v Literárních novinách, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10; přetištěn byl ve výboru Broukových exilových textů Zde trapno existovat (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008).
Více se o Broukových exilových letech v Paříži můžete dočíst z připravovaného knižního rozhovoru, pracovně nazvaného Listopad od jara do zimy (2006), Stanislava Škody s Františkem Listopadem, v rozhovoru Martina Gromana s Evou Jiránkovou Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63 a v článku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk (Literární noviny, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10).
František Listopad, Praha, říjen 2007 (foto David Port)
Viktor A. Debnár, New York, květen 2009 (foto Kateřina Peklová)
Z korespondence se Zdeňkem Hrubanem (1921-2011)
[…] Vzpomínáte též na mé obrazy. Ty jsou povětšinou v Národní galerii, kam se dostaly konfiskací, zpronevěrou a částečně i odprodejem. Mám tu na památku jen jednoho Špálu (1), kterého mi přivezl předloni můj syn. Knihy, které jsem napsal, nevlastním, poněvadž jsem přes hranice přešel jen s aktovkou, do níž se sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby. Byl jsem na útěku dva měsíce v lágru v Německu, pak tři roky v Paříži a dalších osm let jsem žil v Austrálii a od roku 1958 v Londýně, kde už doufám složit své kosti. Píšete, že jste přesedlal na patologii a že píšete občas o prostatě a epidydimis. Já se stal biologem a pracuji na knížce (2) o morfologii poživatelných rostlinných struktur. Prostě řečeno, jsem nyní botanik specializovaný na zeleninu, ovoce, ořechy atd. […]
Z dopisu z 18. září 1970
[…] Pokud jde o článek o češství, myslím, že já jsem právě osoba nejnepovolanější k jeho napsání. Považuji náboženství a národnost za přežitky, jejichž rozdmychování vede jen k potížím v organisaci lidstva. Co je češství? Překlad němectví do češtiny nebo, laskavěji řečeno, část středoevropanství? Nikdy jsem se rozumově nepozastavoval nad Schauerovým článkem (3) tážícím se, má-li to cenu být bilinguisty, jimiž Češi vždy musí zůstat. Také plně chápu, že Marx (nebo Engels?) se v amerických novinách pustil do Palackého, že vzkřisuje český národ. Člověk by myslil, že v moderním světě bude ubývat národů a ono je tomu naopak. Stali se novým národem Slováci a tady zase Velšané a Irové. Ale je to pochopitelné, čím víc národů, tím víc ministerských křesel, ať jde o černochy nebo o bělochy.
Když jsem žil v Paříži napsal jsem z rozmaru článek nadezvaný O pocitu méněcennosti národu českého. Nic svéráznějšího jsem na českém národě nepostřehl. Mám moc rád Viktora Dyka. Píše moc hezky o českém národě a vlasti: „Komický, ubohý národ, komická ospalá zem – Na den svatého Rufa, na Poli moravském.“ A byl snad někdy nějaký větší český národovec než Viktor Dyk? Můj učitel, Emanuel Rádl, říkával: „Za nějaký čas nebude národnostních překážek a lidé budou měnit národnost jako košili.“ Nevím, jak to přesně myslil, ale nevidím v tom žádnou výhodu, měla-li by se ta změna národnosti stát také změnou jazyka. Nejrozumnější by bylo zavést jednotnou řeč po celém světě a chce-li někdo se učit také jiným, ať si tak dělá. Jedes Tierchen hat sein Plaesierchen, a dopřejme mu to. Ale nezapomeňme na kulturu. Co dala česká kultura světu? Nemohu si vzpomenout, co by to mohlo být, ale je jisté, že nemohla toho dát mnoho, poněvadž byla právě formována v češtině, jazyku nesrozumitelném většině lidí. Kdybychom nepsali česky, nýbrž v nějakém světovém, jednotném jazyku, pak bychom bývali také psali lépe. […]
Se srdečným pozdravem
Váš
Bohuslav Brouk
(tj. mé jméno i národnost)
Z dopisu z 10. listopadu 1970
[…] Studii Pocit méněcennosti národu českého nemohu sehnat. Prof. Stránský už je příliš stár, aby se upamatoval, co s ní učinil, a jinak už sotva kdo existuje z těch, co ji obdrželi. Vymíráme a nejde proti tomu nic dělat. Mně se jen stěží povedlo vyprostit se hrobařovi z lopaty mezi Vánocemi a Sylvestrem. Udeřil mne šlak, jak se po česku říká, ale neztratil jsem vědomí, nýbrž schopnost řeči. Stalo se mi to v podzemce a vůbec jsem nic nepozoroval, až u východu, když jsem zkoušel se dorozumět s vrátným a nešlo to. Přesto jsem hrdinně bojoval s mrtvicí po tři hodiny a teprve pak se navrátil domů do lože, kde jsem prospal celé tři týdny. […]
Z dopisu z 15. března 1971
Milý pane doktore,
za rok se toho seběhlo u mne hodně. Rozvedl jsem se a žena odjede počátkem ledna do Montrealu – do Kanady. V létě jsem navštívil Prahu. Trochu jsem se bál, zvláště když mi Praha neudělila visum a když jsem vyjel na osobní zodpovědnost londýnského konsula. Tož, vyjel jsem „domů“ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je jak bývala – jenom špinavější, zanedbanější a sešlá.
Dnes jsem se konečně dostal k vánoční korespondenci, neboť do dneška jsem byl pilně zaměstnán dokončováním svého M. S. pro nakladatele (Academic Press). Kniha vyjde prý do roka a pojednává o poživatelných rostlinách. Končím tedy své „dílo“ studií o zelenině, rostlinných nápojích a kuřivu. […]
Jsem rád, že Vaše ratolesti řádně prosperují a osobně sympatisuji s Vaší dcerou nemající dosud zájem o nic.
Vloni tuto dobu jsem byl v Nizozemí a sjezdil jsem veškeré tamní města i městečka. Po Londýně je to opravdová vzpruha a nechtěl bych trávit dovolenou v prostředí horším Londýna – v Novém světě. […]
Z dopisu z [prosince 1972]
[…] Děkuji Vám též mnohokráte za „papíry“ (nemohu si teď vzpomenout na české slovo, ale právě mně prolétlo hlavou, že se tomu říkalo separáty). U prostaty se sejdeme, říkávalo se za mladých časů a teď ve stáří je člověk konfrontován s prostatou ježkovou (Pro ježkovy oči!). Tyto práce mi připomínají cytologii, které jsem se dost poctivě věnoval (ovšem jen teoreticky a nikoliv i prakticky jako Vy) před tím, než jsem se oddal sepisování své knihy. Dnes věnuji celkem všechen čas své knize a obrázkům všelikých rostlin, jimiž je kniha doprovázena. Urobil jsem celkem asi 800 kreseb, což je obzvláštní, neboť jsem z těch lidí, kteří nedovedou namalovat ani krabičku od sirek. Kniha se bude jmenovat PLANTS CONSUMED BY MAN a měl jsem co dělat prosadit tento nepopulární titul u nakladatele. Od Vánoc jsem neměl jedné prázdné neděle a celkem to cítím i na svém tělesném stavu. Dnes jsem odnesl do Academic Press korektury a po svém návratu domů jsem zplodil tento dopis. To je jediná přestávka v dlouhém plahočení. […]
P. S. Na letošní prázdniny chci jet opětně do ČSR. Neměl byste o něco zájem z domova? (4)
Z dopisu z 29. března 1973
Profesor Zdeněk Hruban (nar. 15. června 1921 v Přerově, zem. 18. září 2011 v Chicagu, USA), patolog. Medicínu studoval v Brně, Praze, Hradci Králové a německých Roztokách, odešel do exilu v červnu 1948, úředník Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) ve Frankfurtu nad Mohanem, koncem roku 1951 se přestěhoval do Spojených států amerických, studium medicíny a filozofie na University of Chicago, kde také později působil jako profesor na Pritzker School of Medicine (do r. 1991), v sedmdesátých letech spoluzaložil Archiv Čechů a Slováků v zahraničí (ACASA), člen Společnosti pro vědy a umění (SVU). Po II. světové válce přeložil knihu Heinricha Menga Ochrana duševního zdraví: Úvod do diagnostiky, bádání a užití psychohygieny (Praha, 1949; z důvodu odchodu Z. Hrubana do exilu byl jako překladatel uveden M. Hruban), jejíž překlad konzultoval i s Bohuslavem Broukem. Zdeněk Hruban je autorem četných vědeckých publikací – např. The Effects of Simultaneous Administration of Phenylalanine and Pyridoxine Antagonists on the Growth of Murphy-Sturm Lymphosarcoma (1956), Effect of Beta-3-Thienylalanine on the Ultrastructure of Hepatocytes and Acinar Cells of Pancreas (1963), Microbodies and Related Particles: Morphology, Biochemistry, and Physiology (1969, spoluautor), Dvacet let od smrti generála Lva Prchaly (1983) a desítek odborných studií, nositel české Medaile Za zásluhy (1998).
Poznámky
1 Brouk o Špálovi rovněž publikoval článek Klenoty z tvorby Václava Špály, Český život, 20. listopadu 1947, r. I, č. 11, s. 150–151.
2 Plants Consumed by Man. Obálka ?, fotografie H. C. D. de Wit. Ilustrace autor. London – New York – San Francisco: Academic Press, 1975.
3 G., H. [= SCHAUER, Hubert G.]. Naše dvě otázky. Čas, 20. prosince 1886, r. I, č. 1, s. 1-4.
4 Brouk nakonec z důvodu přílišných požadavků komunistického režimu další cestu do ČSSR odmítl.
Dopis Zdeňkovi Hrubanovi, 18. září 1970
Z korespondence (Brouková, Hais, Lukáš, Petrla, Řehák, Stránský, Vaněk)
[…] P. Barany zřejmě zná ne-li námět, tak aspoň začátek Vašeho románu, ale nechce nám ho prozradit. Bude to asi něco náramně sexuologického, soudě z Vašich narážek na ženské a Gellnera. […]
Z dopisu Jaroslava Lukáše (Sydney), 24. června 1951
Milý Brouku,
konečně jsme dostali od Iluš Tvoji adresu a konečně se také dostávám k tomu, abych Ti napsal. Tak jsem se až trochu toho psaní bál. Lyon a všechno, co jsme tam prožívali, se mi vrací, ale už je to jiné, už to není špinavá bída fabriky a věčné počítání usmolených franků, ale je to zase ta sladká Francie se svým bohatým a pestrým životem, procházky v údolí Saony a hospody, kde se na všechno zapomíná u dobré skleničky, ta věčně zalévaná naděje na lepší zítřek a smutek loučení s drahými včerejšky. My jsme v Kanadě a Ty v Austrálii a myslím, že je to obojí stejné. Je zde všechno, co si jen přeješ, ale schází tomu mech a plíseň staré evropské kultury. V kostelech jsou záchody, výtahy a šatny, jídlo má příchuť spolehlivé desinfekce a hospody jsou smutná místa pro ještě smutnější hosty, kde se počítají láhve jako v pivovarské expedici. Lidé jsou moc bohatí a žijí v dobrých domech, mají překrásné automobily a utrácejí peníze mnoha způsoby, ale žádný z nich nestojí za to, co stojí. Chudobní lidé jako my se honí celé dny, bydlí také moc dobře, mají lacinější automobily (kromě právě přišlých emigrantů) – zkrátka je to taková komfortní otrava. Země je zde moc hezká, ale všechno hrozně daleko. Když lidé někam jedou, tak se dohadují, lze-li to vozem udělat za dva dny nebo za tři. V radiu slyším denně všechny písničky, které jsme poslouchávali ve Francii – nebo zase v anglickém rozhlasu šlágry, které se podle obliby vysílají třeba dvacetkrát denně. A posloucháš-li nějakou vážnější hudbu, riskuješ, že během jediné Beethovenovy symfonie to pětkrát přeruší a řeknou Ti, že to nebo ono mýdlo je lepší než ostatní, že firma Lajeunesse prodává nejnovější modely fordek za bezkonkurenční ceny. Ale nakonec si i na to zvykneš a řekneš si, že ten ledničkový komfort je přece lepší než bytová kultura à la usine de Lyon a trpělivě skládáš vydělané dolary do banky, abys si mohl koupit jednoho dne od pana Lajeunesse ten psolední model fordky, nebo ještě lepší ledničku, než máš v bytě. […]
Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), 8. srpna 1951.
Milý Brouku,
nezlob se na mě, že Ti teprve teď píšu. Měl bych sice všechny důvody, abych se teprve teď vzpamatoval z úžasu nad Tvým posledním dopisem, ale přece si jen myslím, že bys mi to nevěřil, a tak se kajícně přiznávám, že jsem, jak se říká v Praze, „moc kecal a málo psal“ – že jsem tuto sensační novinku trousil po zbývajících světadílech a zcela speciálně po Montrealu a nejbližším okolí. Bylo z toho strašlivé divení, někteří lidé mi to dodnes nevěří – ztratil jsem důvěru mnoha přátel, když jsem jim vážně vykládal, že jsi měl svatbu v kostele před hlavním oltářem. Prosím, ještě mi to potvrď v příštím dopise, abych si trochu spravil pověst. […]
Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), pravděpodobně konec r. 1951.
Milý Brouku,
v prvé řadě se Ti omlouvám, že odepisuji tak pozdě, ale tím upřímnější jsou moje gratulace k Tvému sňatku a do nového roku Tobě i Tvé paní. Zprávu o Tvém sňatku jsem si přečetl dvakráte, neboť když jsem ji četl poprvé, tak jsem svým očím nevěřil – jak mne překvapila. A u jiných bylo překvapení stejně veliké. […]
Z dopisu Edmunda Řeháka (Paříž), 7. ledna 1952
Milý Brouku,
ani nevíš, jakou radost jsi mi způsobil svým dopisem. Cestoval sice dvakrát kolem světa, než jsem ho dostal do rukou, ale hlavně, že došel. […] Překvapil mě Tvůj odjezd tak daleko, ale chápal jsem, že poměry ve Francii jsou takového rázu, že si člověk nemůže vybírat. Tesně před odjezdem do Londýna odjel Frant. Meloun do Mnichova, ač také nevěřil, že se tam dostane, s ním tam odjel red. a spisovatel V. Štědrý, který také vegetoval v Londýně. Měl jsem tedy pevné přesvědčení, že i Ty jsi tam odjel, protože jsem neviděl žádného důvodu, proč bys měl být odmítnut. Nyní mi píšeš, žes marně čekal a nedočkal se. Nechápu podle jakého klíče se tu postupovalo a jaké kvality rozhodovaly. […]
Až do nedávna jsem byl bez zaměstnání a i to, co jsem teď našel, nevím, jak dlouho vydrží. Chápeš proto, že jsem měl hodně osobních starostí a tak přes nejlepší vůli jsem zanechal korespondence, až budu mít lepší náladu. Pravdu máš, že ti chlapi na Západě nechápou, že se musí bojovat proti komunismu také zlepšováním sociálních poměrů a nejen přípravou zbraní a případným jich použitím. K tomuhle patrně dojdou až později, až to zase někde vybuchne a dělníci se ozvou. […]
Zajímají mě Tvé poměry v té nové zemi a zkušenosti, jichž jsi nabyl. Platíš-li téměř polovinu platu na byt – je to hrozný nepoměr a je třeba opravdu se divit, co dělala ta dělnická vláda, když si téhle otázky nevšímala. Měl jsem vždy dojem, že právě tam si počínala nejlépe – a nyní píšeš, že tam není ani soc. pojištění, tak to je hnedle jako v Kanadě, zde také se musíš na všecko pojistit u soukromé pojišťovny. S překvapením jsme vzali s Mílou na vědomí, že ses znovu oženil – domnívali jsme se, že jsi nenávistník žen a najednou píšeš takovéhle věci. Tož, přejeme Vám oba, aby to byl krok šťastný a přispěl k tomu, abyste lépe snášeli všechny útrapy exilu. Ve dvou se to lépe táhne, to říkával už starý Kuděj, patrně měl pravdu. A v těch emigrantských zemích musí pracovat dva, aby se mohlo existovat, to vidíme tady v Kanadě zcela jasně. Ani my se zde s nikým nescházíme, krajané jsou živel nám odlehlý, s nimi nás nic nepojí, a s nově přistěhovalými je potíž, každý tady se brzy nakazí horečkou získat rychle peníze, že se snimi nedá o ničem hovořit. To není jako v Paříži, kde byl přece jen kruh lidí, kteří měli jakési společné zájmy. […]
Z dopisu Arna Haise (Toronto), 16. března 1952.
Milý Brouku:
Hrom do police, to byla rána, když přišel Tvůj dopis. Nemohl jsem ani věřit svým očím, že by Bohuslav Brouk psal. […]
Tak tedy bys chtěl vědět něco o nás a o našich mladých. Začněme tím mládím, je to taky útěšnější. Milan je už skorem dva roky učitelem českého jazyka ve vojenské škole v Kalifornii. Je to náhodou nejkrásnější kousek této polokoule vůbec, kde je ta jejich škola, mají tam od armády vilku se třemi pokoji jako je to v Americe zvykem (a se zahrádkou ovšem), pěstují angorského kocoura Frantíka, který jim dělá starosti, protože když přijde jeho čas, toulá se celé noci za slečnama jako Brouk a potom má kruhy pod očima, jak tvrdí Martička. […]
Tož to máš povšechný referát o nás. Snad bych dodal ještě to, že mě překvapil Tvůj opovržlivý názor na anglosaský způsob života, ale ten termín se mi nezdá. Američani nejsou také nic jiného než Anglosasové a přece žijí docela jinak. Snad bys měl spíše říkat anglický, ostrovní způsob života – to je ovšem hrůza nejhrůzovatější. […] Američani jsou docela jiní, veselí, družní, poživační, neukáznění, stejně nevzdělaní jako Angličani, ale nedělají ze sebe intelektuály – no, ti by se Ti líbili. Už proto, jak dovedou chlastat, ale vesele chlastat v houfu, ne o samotě zarputile a krutě jako Angličani. […]
Z dopisu Ivana Herbena (New York), 17. listopadu 1952
[…] bude nejekonomičtější, když Ti napřed vypočtu chýry, které jsem měl o Tobě: Že jsi venku. V Paříži. V komité. Že mi někdo opatří Tvou adresu. Než ji opatřil, že jsi v Austrálii. Ženat. Adresy jsem neměl. A ovšem četl jsem Tvé články v Zítřku, některé zna-me-ni-té! Toť vše: Brouk honí v Austrálii klokany. Škoda. Dobře mu tak. Pracuje-li tam, je tam ostatně opravdu dobře. Líp než v půltuctu jiných zemí. […]
Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 24. listopadu 1953.
[…] Přijmi, prosím, naši kondolenci k úmrtí Tvého otce, který za svou celoživotní práci si jistě zasloužil lepší osud – ale dostali jsme se všichni pod kola osudu a ten s námi smýká nemilosrdně, škoda, že se nedočkal lepších časů. […]
Z dopisu Arna Haise (Toronto), 17. ledna 1954.
[…] Pokud pak jde o politiku vůbec, evropskou i francouzskou, jak vidím, se asi neshodneme, máš, zdá se mi, příliš nihlistické názory a já jsem stále optimista, věřím, že demokracie je jediný způsob, jak učinit lidský život krásnějším a plnějším. […]
Z dopisu Arna Haise (Paříž), 17. dubna 1958.
[…] Že Aťa a Tvoji od loňska nepíší, vysvětloval bych si spíše oprávněným než neoprávněným strachem. Za poslední rok totiž opravdu zase pořádně přituhlo, zejména pokud jde o bývalé lidi, takže starost, aby děti neztratily možnost studovat, aby Marie neztratila místo, aby všichni nepřišli o byt v Praze, nebo podobně, je zatraceně pochopitelná. […]
Mluvil jsem se šéfem stanice Juliem FIRTEM, že budeš v Mnichově po tři dny hostem R. F. E. jako československý exulant, který právě přijíždí z Austrálie, a v interviewu, jejž s Tebou udělám(e), povíš (buď pod svým jménem nebo pod pseudonymem) rozhlasem našim posluchačům do ČSR o svých zkušenostech z Austrálie, na př. jak se tam žije, kolik lidé vydělávají, co si chválí a nač si stěžují, a vůbec ať malé nebo velké věci, které budeš považovat za vhodné říci domů. […]
Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 12. září 1958
[…] I Vy jste se chtěl po puči vpravit do nových poměrů, ale shledal jste, že na to nemáte žaludek a přibouchl jste za sebou dvéře. Totéž jsme udělali my. Rozdíl je v tom, že Vy jste na to měl dobré právo, my méně dobré. Kdo se dá pověřit veřejným mandátem, má mít žaludek na všechno, nač musí mít žaludek všichni. […]
Z dopisu Jaroslava Stránského (Londýn), 1959.
[…] S dr. Broukem jsem se poznala v roce 1962 při své návštěvě Londýna, dostala jsem totiž povolení navštívit svoji sestru Libuši, která se zotavovala z mozkové příhody (aneurisma), která ji postihla, když jí bylo 39 let. Do té doby jsme vůbec nevěděli, za koho se Libuše provdala, nikdy to nenapsala, dokonce se po své svatbě na dlouhá léta odmlčela. Měla bych snad vysvětlit, proč o něm mluvím jako o Broukovi, ale každý, kdo ho jen trochu důvěrněji znal, mu říkal Brouku, protože své křestní jméno nenáviděl a zakazoval si, aby někdo jeho křestní jméno vyslovoval. On, bezvěrec, a Bohuslav. […] Naše setkání bylo pro nás oba osudové, ale bez vyhlídek. On morálně vázán k Libuši, která se vlastně nikdy už nezotavila ze své nemoci, a já, vdaná s dcerou Renatou, žijící v Praze. Byli jsme tedy odkázáni na dopisování a jeho dopisy po celá ta léta byly plné smutku, beznaděje a roztrpčení. Tak jak jsem ho poznala za své dvouměsíční návštěvy, udivoval mne svými obrovskými vědomostmi, důkladnými znalostmi na poli kulturním i politickém. Znal každého, kdo v kultuře nebo politice něco znamenal. Měl ohromnou paměť a myslím, že byla velká škoda, že nenapsal něco o lidech, s kterými se v životě setkal. Jsem si jista, že by to nebylo nic lichotivého, věděl, jak si dělat nepřátele, ale jistě by to bylo zajímavé. Z básníků si nejvíce vážil Seiferta, Holana, Závady, osobně měl rád Hrubína a Biebla, který byl vlastně jeho švagr a seznámil ho s Áťou, měl za ženu její starší sestru Marii. Při mé návštěvě mě žádal, abych se pokusila spojit s Hrubínem, že by si sním rád dopisoval. Napsala jsem panu Hrubínovi dopis, ale nikdy neodpověděl. Těžce nesl, že se Nezval ve svých pamětech o něm nikdy nezmínil, ač byli po léta velice důvěrní přátelé. Dostal se do této společnosti mnohem starších lidí už v devatenácti letech, vždy říkával, že s mladými lidmi si neměl co říci. V té době se také seznámil s paní Toyen (paní Toyen je malířka, která snad ještě žije v Paříži), byla to po dlouhá léta jeho velká láska, ač byla o mnoho let starší. Měl rád Teigeho, nikdy neměl rád Hoffmeistra. Měl [Adolf Hoffmeister – pozn. Viktor A. Debnár] prý vždy plnou pusu socialismu, ale svého šoféra nechával mrznout až do ranních hodin ve voze, aby ho pak odvezl z některého pražského baru domů. V debatách vždy opovrhoval pracující třídou, ale když byl za války nucen „jako“ pracovat v Bílé labuti, všichni zaměstnanci ho měli raději než jeho bratra Jaroslava. Byl introvert, těžký cholerik a svým cynismem zakrýval svoji tak lehce zranitelnou povahu. Byl útočný, napadal každého ve svém okolí, ale vždy zpříma, nikdy zákeřně. […]
Z dopisu Ludmily Broukové (Montreal) Zdeňkovi Hrubanovi (Chicago), 5. září 1980.
O jednotlivých korespondentech
Ludmila Brouková (?–?)–roz. Kalinová, třetí manželka B. Brouka (sestra jeho druhé manželky Libuše)
Arno Hais (1893–1971) – odborový funkcionář, novinář, vydavatel, editor, komunistický a sociálnědemokratický politik; korektor Práva lidu, během I. světové války v Rusku vydával časopisy Svoboda a Průkopník svobody, redaktor časopisu Čechoslovan, tajemník Ústředního sekretariátu KSČ, působil v Mezinárodním odborovém svazu a v Rudé odborové internacionále, člen Syndikátu čs. novinářů (1926–1941, 1945–1948), vyloučen z KSČ (1929), vstoupil do Čs. strany sociálnědemokratické (krajský tajemník v Praze), člen Jednoty zaměstnanců ve svobodných povoláních (1938–1942), zástupce generálního tajemníka (a další funkce) v Národní odborové ústředně zaměstnanecké (NOÚZ), v prosinci 1942 zatčen za spolupráci s odbojem (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a vězněn, redaktor a přednosta tiskového oddělení ministerstva výživy (1945–1948), emigroval v březnu 1948 přes Vídeň do Paříže (spolu s B. Broukem člen Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques), od jara 1949 ve Spojeném království a od začátku r. 1951 v Kanadě (Toronto), kde pracoval jako sazeč, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), iniciátor (a v letech 1954–1962 místopředseda a pokladník) Ústředí svobodných odborářů v exilu, zástupce čs. odborářů v Mezinárodním ústředí svobodných odborářů v exilu, v pol. padesátých let se vrátil do Paříže a v r. 1962 do Vídně, editor Odborových rozhledů, přispíval např. do Svobodného zítřku, Odboráře a Biče, autor několika publikací – např. Odborové hnutí za druhé republiky a okupace (1938–1942): Příspěvek k historii odborového hnutí (1956)
Ivan Herben (1900-1968)
Jaroslav Lukáš (?–?) – právník; Broukův známý ještě z ČSR
Zdeněk Petrla (?–?) – osobní tajemník Jaroslava Stránského
Edmund Řehák (1914–2000) – novinář a lidovecký politik; ve třicátých letech vídeňský dopisovatel Poledních listů, od r. 1939 v odboji ve Francii, dopisovatel Lidové demokracie, spolu s B. Broukem pracovník Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques v Paříži, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), exilu přispíval např. do Nového domova, Zpravodaje, Zpráv ČSPK nebo Londýnských listů, nositel fr. řádu Légion d’Honneur. Více zde.
Jaroslav Stránský (1884–1973)
Jaroslav Stránský
Miloš Vaněk (1897–1967) – rovněž používal pseudonym Pravdomil Bašta a Michal Kras; levicový novinář a ekonom; za I. světové války legionář, spoluzakladatel Komunistické internacionály, člen Čs. strany sociálnědemokratické, poté KSČ, pobyt v Moskvě (1922–1926), návrat k sociálním demokratům, redaktor Práva lidu (1927–1938), po II. světové válce sekční rada na ministerstvu výživy, po únoru 1948 emigroval do americké okupační zóny v Německu, člen Rady svobodného Československa, v letech 1951–1966 komentátor ekonomické redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE), v exilu přispíval např. do Skutečnosti, Československého přehledu, Českého slova nebo Demokracie a socialismu, autor např. brožur Průmyslová tragedie československá a ná rodní demokracie (1935) nebo Thomas G. Masaryk, de moderne staatsman en denker… (1950).
Bohuslav Brouk 