Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Štyrský

Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi

Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.

 

Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?

Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.

 

To bylo po únoru 48?

To bylo po únoru 48.

 

A proč ho přišli zatknout?

Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.

 

On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?

Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.

 

Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?

Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.

 

Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.

Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.

 

A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?

Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.

 

A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat? 

Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.

 

Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?

Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.

 

Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?

Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.

 

Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?

Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.

 

Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?

On vyprávěl anekdoty, ale taky měl,  já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.

 

Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?

Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.

 

O čem byl ten román? Vzpomenete si?

On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.

 

To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.

Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.

 

A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?

My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.

 

A tam jste se viděli, v Londýně, teda?

My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.

Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.

 

Proč neměl kamarády?

To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.

Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů). 

Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Publikace Krása bude křečovitá

Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Pavel Šafr: Brouk v hlavě

Koncem minulého roku (tj. v roce 1992 – pozn. autora webu) vydalo nakladatelství Odeon svéráznou příručku pro mladé novo­manžele – LIDSKÁ DUŠE A SEX. Napsal ji čes­ký psychoanalytik, biolog, surrealista a kritik společnosti 30. let Bohuslav Brouk. Není to kni­ha z rodu sexuálních kuchařek či manuálů, nýbrž osobitý názor překladatele a pokračovatele myš­lenek S. Freuda a C. G. Junga. V podání problé­mu sestupuje Brouk až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbó­nem, slepené oči.

Šokuje výkladem, ale vliv Freuda čiší z nejedné syrové myšlenky. V jakémsi rozmnožovacím úvodu promlouvá autor ústy biologa, osvětluje mechanismus a význam pohlavního pudu. Nejzávažnějšími problémy se ovšem zabývají kapi­toly o vývoji a smyslu lidské sexuality, jejím vli­vu na vznik společnosti a kultury: „Kultura a civilizace mohly vzniknout jenom na podkladě strachu před sexuálním životem.“ Kritizují monogamní způsob života (původně ekonomickou nutnost) a popírají funkci manželství: „Člověk, který pojal za manželku ženu, je nutně za kratší, nebo delší dobu sexuálního styku deziluzován a touží po novém ideálu.“ V neposlední řadě Brouk osvětlí čtenáři samotnou podstatu ženy: Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s práci, vědou a uměním.“ Jako by však ani to nestačilo na čtenářovo probuzení, rozebírá ženskou tragédii do důsledků, v podsta­tě každé ženy vidí prostitutku. Její tělo je pak vý­borným prostředkem, který ženu obživuje. Jedi­nou možnou záchranu ženy a vůbec celé společ­nosti vidí autor v socializaci žen, neboť monogamní rodina je v krizi v důsledku přílišné ekonomizace a emancipa­ce žen.

Ve druhé části knihy se nachází souhrnný popis a výklad sexuálních odchylek od konvenčního pojetí sexu s již očekávanou kritikou společ­nosti: „Sexuální anomálie zachraňují člověčen­ství, jsou ventilátorem patologie naší kultury.“ Na závěr chci ještě upozornit na doslov k próze J. Štyrského – Emilie přichází ke mně ve snu, který je zde publikovaný. Brouk v něm kri­tizuje povrchní spotřební pornografii, aby po­vznesl pornografii uměleckou. Tímto doslovem se kniha Lidská duše a sex stává pro čtenáře opět aktuální.

(pf)

Recenze Pavla Šafra Brouk v hlavě byla publikována v Českém deníku, 12. 2. 1993, r. 3, č. 35, s. 12; v originále ji najdete zde.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka s použitím koláže Karla Teiga Vladimír Nárožník

Šafr Pavel

Pavel Šafr (1967), nedatováno

Josef Vojvodík: „Lidé a věci“: realista (a biopolitik) Brouk a surrealista (a romantik) Teige

V souvislosti s diskusemi o (socialistickém) realismu po roce 1945, o racionalismu a materiální ekonomii „dvouletky“ a plánovaného hospodářství, ale také v souvislosti s desémiotizací znaků kultury a jejich zvěcňováním již v realismu devatenáctého století je nápadný „návrat k věcem samotným“ v kontextu české postavantgardy čtyřicátých let. V roce 1947 vydává Bohuslav Brouk, člen předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, čtyřsetstránkovou sociologicko-estetickou práci Lidé a věci29 která je pokusem o vypracování nové nauky o věcech (chrematologii), pokusem o novou axiologii věcí a vztahu k věcem. Brouk čer­pá nepochybně také z vlastní zkušenosti „uměleckého poradce“ obchodního domu Bílá labuť, kde byl během války zaměstnán. Vychází ze zjištění, že za války „pošetilý poměr lidí k věcem namnoze značně zbujel, hypertrofoval, takže byl nepřehlédnutelný a přiměl i samého autora k tomu, aby se vůbec zabýval průzkumem lidského vztahu k věcem“.30 Nová, poválečná, sociálně reorganizovaná společnost na racionálních základech se musí podle Brouka osvobodit od pošetilého vztahu k věcem, který na jedné straně věci fetišizuje, na druhé straně deklasuje a znehodnocuje. Předválečný entuziastický stoupenec surrealismu a psychoanalýzy Brouk se na pozadí nového racionálního přístupu ke světu věcí v industriální společnosti právě devastované druhou světovou válkou (kniha byla napsána v letech 1943–1944) rozchází se surrealismem, jehož osudem patrně bude, že zmizí se starým světem měšťáctví, „které prolíná i duše největších revolucionářů“. Jestliže konstruktivismu Brouk přiznává ještě určité pozitivní rysy (zaměření na funkčnost), ostře kritizuje surrealismus pro jeho iracionální, společensky přímo škodlivý vztah k věcem a racionálnímu způsobu života: „Výsostným představitelem této reakce [na konstruktivistický purismus; pozn. J. V.] je surrealismus, který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo patologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadli do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“31 Ve své knize32 reprodukuje Brouk mj. známou fotografii Jindřicha Štyrského z cyklu Muž s klapkami na očích (1934), s rozbitým akváriem a dalšími odloženými věcmi v zaprášeném přístěnku. Štyrského jako autora fotografie však v knize neuvádí.

V Broukové koncepci nového pragmaticko-racionálního vztahu k věcem v „nové organizované společnosti“ není místo pro surrealistickou zálibu v bizarních „objets trouvés“ a (romanticko-surrealistickou) fantastiku. V jeho argumentaci slouží konstruktivismus a surrealismus jako příklady dvou extrémů, na jedné straně asketický „nudný“ purismus, na druhé „pošetilý“ až patologický iracionalismus. Fantazie, asociace, imaginace produkují z perspektivy racionálně pragmatického nazírání – jak se domníval již realismus deva­tenáctého století – jen chaos, působící škodlivě také a právě na vztah lidí „našeho věku“ k věcem, které je v jejich každodenním životě obklopují. Do protikladu k iracionalitě je postaven „racionalizovaný životní provoz“ všedního dne. Proto by také podle Brouka měla lépe organizovaná společnost usilovat o to, „aby v lidech utlumila veškeré nerozumné po­třeby“, především různými „zákony a nařízeními“.33 Pod vlivem extrémně polarizovaných modernistických „-ismů“ upadají lidé ve vztahu k věcem „z extrému do extrému“: „Výstižným příkladem tohoto chaosu, zasahujícího i nejširší vrstvy, jsou především soudobá bytová zařízení.“34 Oba modernistické „extrémy“, konstruktivismus i surrealismus, „pečují“, jak se Brouk domnívá, na jedné straně purismem, na druhé iracionalismem o „krámy“ a o jejich popularitu u obyvatelstva. „Realistou“, který se zbavil „kramářské“ předpony „sur“, k níž se v třicátých letech hlásil, je Brouk v Lidech a věcech také tím, že jakoukoliv „reprezentaci“ (a „reprezentační funkci“) zásadně odmítá především pro její neracionálnost a zaměření na „neracionalisovaný životní provoz“: „Representaci nelze zásadně schvalovati a měli bychom se proto snažit všemi silami jí zabrániti.“35 Stejně tak řadí estetickou funkci věcí k „nepodstatným funkcím“. Z perspektivy realismu je reprezentace vždy klamem, něčím jako „zastírací manévr“ a odmítání (principu) reality.36 Realista trvá na „holé“ skutečnosti.

Zároveň se ovšem Brouk neméně vehementně obrací proti civilismu a industrializaci jako jevu a ideji „od kořene měšťácké“, neboť „dýmající tovární komíny jsou nepochopitelnou metou buržoasie, jelikož z každé zaměstnané, pracující továrny, bez ohledu na to, co vyrábí, plynou jejím majitelům zisky“.37 Budoucí svět nemůže být „mořem továrních komínů“, nýbrž mnohem spíše „velkým přírodním parkem neboli o tvářnost příštího světa bude postaráno spíše jeho renaturalisací než industrialisací“.38 Je zajímavé, ačkoliv u (původně) biologa a („neo“)realisty Brouka nikoliv překvapující, že východisko z „mašinismu“ a industrialismu ztroskotané „měšťácké společnosti“ a zároveň budoucnost nově organizované společnosti spatřuje Brouk v „renaturalizaci“ světa jeho prostupnou proměnou v „obytnou krajinu“, jak pojmenoval svou knihu (1947) a zároveň projekt renaturalizace světa architekt Ladislav Žák.

Druhou aktuální prací, na kterou se Brouk odvolává, je Tvorba životního slohu (1946) Karla Honzíka. Brouk v souvislosti s myšlenkou nového životního slohu užívá pojem „biopolitika“39, který sice aluduje na Honzíkův „bioplastický styl“, ale pod pojmem „biopolitika“ rozumí Brouk nový životní styl, nazývaný také „renaturalizace“. Pojem „biopolitika“ je příznačný pro Broukovu představu organizace poválečné společnosti. Tato představa je staronová; již samotný pojem „renaturalizace“ naznačuje dominanci ordo naturalis empirické sféry přírody, který zaujímal důležité místo v socio-fyzické sféře realismu a realistů devatenáctého století, v Broukově pojetí se však jedná o to, co by bylo možné označit jako (protosocialistický) ekologismus a „zelenou politiku“ avant la lettre, zatímco sféra (avantgardní) kultury reprezentuje „nepřirozenou“ denaturalizaci a v Broukově pojetí výstřelky buržoazně měšťáckého civilismu „většiny soudobých avantgardistů“.40

Je nápadné, co Brouk s „biopolitikou“ nového životního slohu spojuje: typizaci, normativnost, „sociálně dokonale organisovanou společnost“ cestou reglementace „různými zákony a nařízeními“ jako např. potlačování soukromého automobilismu („vyloučení soukromých aut z dopravy v centru velkoměst“), třebaže zdůrazňuje, že k „rozumnému a šťastnému životu lze tedy vést lidi bez ostychu i zákony, avšak poznenáhlými a velmi šetrnými.“41

V moderní společnosti dvacátého století je cílem biopolitiky kontrolovat společnost (jako „sociální tělo“) na racionální bázi: její zdraví, její nárůst a její životaschopnost. Nikoliv individuální tělo, ale statisticky postihnutelné hromadné biopolitické fenomény (porodnost, úmrtnost, reprodukce, plodnost). S „biopolitizací“ života jde ruku v ruce jeho technologizace. Do důsledku vzato znamená Broukem požadovaná důsledná racionalizace „životního provozu“, očištěná od reprezentačních, estetických, zábavních, emotivních ad. funkcí (a věcí) každodenního života, jeho redukci na „holý život“, o kterém uvažuje Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (1995).42

K Žákově Obytné krajině, kterou Brouk považuje za průkopnickou knihu, „razící cestu opravdu novému životnímu slohu“43 napsal předmluvu Karel Teige (Předmluva o architektuře a přírodě), jehož představa „obytné krajiny“ vychází ze zcela jiných předpokladů a pojetí než Broukova protimodernistická „renaturalizace“. Jestliže Teigovo pojetí vychází z romanticko-surrealistické vize lyrizace životního prostoru, uvažuje Brouk jako „realista“ v biopolitických kategoriích ordo naturalis. Teige sice také ostře kritizuje procovskou „reprezentaci“ novodobých zbohatlíků, napodobujících feudální životní styl, stejně tak jako nehumánní formy bydlení v moderních velkoměstech, a jeho představa „obytné krajiny“, která se podle Teigeho uskuteční s „uskutečněním socialismu“, je ovšem představou „surrealistického prostoru, surrealistické krajiny“, kde bude možné „prožít ve skutečném světě nejhlubší lidskou báseň“. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka „Žádné umění není tak neschopné ukořistit realitu jako právě realismus“: Český surrealismus, (post)avantgarda a diskuse o realismu a realitě v průběhu čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010], s. 133–136.

Poznámky pod čarou (s původním číslováním)

29 B. Brouk, Lidé a věci.

30 Tamtéž, s. 7.

31 B. Brouk, Lidé a věci, s. 120. M. Langerová si ve stati Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk v této souvislosti pozorně všímá vztahu Broukovy „revolty proti věcem“ v jeho knize z roku 1947 a uvádí ji do podnětné souvislosti s Benjaminovou kritikou „fetiše zboží“, ale také do vztahu surrealismu ke kýči, fetiši, který se stává za určitých okolností pro surrealisty profanizovanou relikvií. Jak autorka píše, byl Brouk důvěrným znalcem velkoobchodu (pocházel z rodiny majitele obchodních domů Brouk a Babka), tohoto „kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů“ (viz studii M. Langerové otištěnou v této knize). [Studie vyšla původně v časopise Česka literatura, 2007, r. LV, č. 6, k dispozici ke čtení zde – pozn. autora webu.]

32 Tamtéž, s. 32.

33 Tamtéž, s. 317.

34 Tamtéž, s. 120.

35 Tamtéž, s. 47.

36 A. A. Hansen Löve, Der frühe russische Realismus und seine Avantgarde, s. 388.

37 B. Brouk, Lidé a věci, s. 11.

38 Tamtéž, s. 11.

39 Tamtéž, s. 376.

40 Tamtéž, s. 12. K Broukově kritice avantgardy poznamenává Vratislav Effenberger (Interview. Milan Nápravník a Vratislav Effenberger, s. 59–65): Mentální rozvrat Bohuslava Brouka způsobil podle soudobých svědků alkoholismus, který ho přivedl po válce až ke knize Lidé a věci, v níž se svou atraktivní zběsilostí napadal surrealismus a Teigeho způsobem hodným S. K. Neumanna“ (s. 61).

41 Tamtéž, s. 318–319.

42 Nelze ovšem zapomínat, že myšlenka „biopolitiky“ má svoji antecedenci v představách „zdravé“ a „nové“ společnosti v „realistice“ sociálního darwinismu a biologismu na konci devatenáctého století, v představách, které souvisejí na jedné straně s afirmací pokroku a výdobytků kulturního a technického vývoje, na druhé straně s kritikou a odmítáním civilizační moderny. Psychiatr a sexuolog Richard von Krafft-Ebing, autor proslulé Psychopathia sexualis (1886), volá ve své přednášce o „nervozitě“ (Über Nervosität, Graz 1884) po návratu k jednoduchým „původním“ formám „přirozeného“ života, kdy by se člověk opět věnoval obdělávání pole, lovu a rybolovu místo práci v uzavřených prostorách kanceláří a továren. Ve své době renomovaný kriminolog Hans Groos uveřejnil v roce 1896 text „k otázce deportace“ (Zur Deportationsfrage) a v roce 1905 článek Degeneration und Deportation (in: Hans Groos, Gesammelte kriminalistische Aufsätze I–II, Leipzig 1902, 1908), kde navrhuje zcela vážně deportaci a izolaci „degenerovaných individuí“, ohrožujících „zdraví“ národa a rasy. Za těmito návrhy působí jako jejich ideová báze socio-biologický darwinismus a lamarckovská nauka o dědičnosti. Volání po obnovení „zdravých“ principů, odvozených z „přirozeně“ kruté přírody tvoří ideologickou výbavou rasově-biologického a třídně-materialistického teroru. V říjnu 1937 vydává Brouk jako soukromý tisk novoročenku s názvem Poslední dnové etiky. I přes záměrně ironicko-provokativní tón a rabiátsky agresivní teze vybízí tento text, také vzhledem k Broukově poválečné vizi nové „biopoliticky“ organizované společnosti, k zamyšlení. Brouk zde zdůrazňuje potřebu vítězství „přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha“, který je „možné zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít náboženství a zaujmout jeho místo může přírodověda jedině tehdy, oprostí-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. […] Věk rozumu, věk přírodních věd může vzejíti až na troskách etiky, naprostým vymýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. […] V naší době je totiž bezpečnost zaručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. […] Příroda po každé stránce přímo hazarduje materiálem, ale lidé to nechtějí postřehnout. Smrt každého individua považují za neštěstí. […] Duch humanity povznesl lidi k blbosti. […] Život je nelítostný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. […] Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový. […] Věda po dlouhé době přece jen vymýcením etiky přemáhá náboženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nové Evropy – vítězí nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.“

43 B. Brouk, Lidé a věci, s. 12.

 

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Josef Vojvodík (1964), nedatováno

Symboly obludností (obálka)

M. Langerová – J. Vojvodík – A. Tippnerová – J. Hrdlička: Symboly obludností (2009, obálka)

Vzpomínka Josefa Rybáka

[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?

A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?

Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.

To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]

Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.

Rybák Josef - Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983)

Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka

Josef Rybák (1904-1992)

Josef Rybák (1904-1992), nedatováno

Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění

[…] Roku 1930 Fromkovo nakladatelství začíná vydávat měsíční „literární kurýr“ Odeon v redakci Jindřicha Štyrského. […] Hned v říjnovém čísle Nezval píše se zájmem o Bretonovi jako o někom „jenž svou jasnost hledá v duchu šílen­ců“, a v dubnu příštího roku Štyrský s Nezvalem oznamují, že chystají po dohodě s Bretonem antologii surrealistických manifestů, textů, poezie a ob­razů; v posledních dvou číslech Bohuslav Brouk prohlašuje surrealismus za nejhodnotnější v současném umění a tiskne útok proti politickému zamě­řování umění; zvláště umění a komunismus podle Brouka vůbec k sobě nepatří.1 Časopis má široký okruh spolupracovníků: Vančuru, Nezvala, Ha­lase, Závadu, Weila, Hostovského, Bedřicha Fučíka a další. Štyrský tu při­chází s novým pojetím modernosti, do níž pojímá i Weinera a Demla. […]

Úryvek ze studie výtvarného a literárního kritika a teoretika Jindřicha Chalupeckého (1910–1990) O dada, surrealismu a českém umění (1976; Praha: Jazzová sekce, 1980), přítomný úryvek pochází z autorovy knihy Cestou necestou (Jinočany: H & H, 1999, s. 211).

Poznámky (autora webu)

1 Jedná se o Broukovy příspěvky Nové these o umění (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 145–147) a Psychologická hodnota marxistické ideologie (Odeon, červen 1931, r. I, č. 10, s. 148–149).

 

Chalupecký Jindřich - Cestou necestou (1999)

Jindřich Chalupecký: Cestou necestou (1999), obálka

 

Chalupecký Jindřich - O dada, surrealismu a českém umění (Jazzová sekce, 1980)

Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém umění (1980), obálka

 

Jindřich Chalupecký (1910-1990), nedatováno

Jindřich Chalupecký (1910-1990), nedatováno