Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Štyrský

Bohuslav Brouk: On pornophilia

Those who conceal their sexuality despise their innate abili­ties without ever having risen above them. Though they reject human mortality, they arc incapable of liberating themselves from the lugubrious cycle of life – made possible and guar­anteed by the genitals – to achieve the immortality of the mythical gods. And though they have created the illusion of their own immortality, thereby ridding their behavior and even their psyche of any sexual character, they will never elim­inate the corporeal proof of their animality. The body will continue to demonstrate mortality as the fate of all humans. It is for this reason that any reference to human animality so gravely affects those who dream of its antithesis. They take offense not only at any mention of animality in life, but in science, literature, and the arts as well, as this would disturb their reveries by undermining their rationalist airs and social pretensions. By imposing acts both excremental and sexual on their perception, their superhuman fantasies are destroyed, laying bare the vanity of their efforts to free themselves from the power of nature, which has, in assuming mortality, equipped them with a sex and an irrepressible need to satisfy its hunger.

There is nothing as intensely dispiriting for those who have sublimated the substance of the body than their ani­mality spontaneously making its presence felt. Just consider how the signs of uncontrollable shits deject the hero during a triumphal campaign, or how painfully the nabobs bear their sexual appetites towards their despised inferiors. Nothing but the body pulls these haughty folk back to animality, dis­illusioning their superhuman self-confidence. The bodily processes they are unable to shake free of have become their Achilles heel, whose sensitivity has been superbly exposed by pornophiles.

The nature of pornophilia is at heart militant and sadis­tic. Through their activities pornophiles attack any mode of non-animality used by people to elevate themselves over pornophiles. In pointing to human nature, they sweep away all pretensions of human inequality while at the same time proceeding from a new criterion: the creation of new castes distinguished not by social standing but by vital potency. Pornophilia thus collapses the illusions the exalted harbor of their divine nature while exposing their physical decrepitude, the inferiority that they have brought upon themselves through their contempt for the body. The body is the last argument of those who have been unjustly neglected and ignored; it demonstrates beyond debate the groundlessness of all social distinctions in comparison to the might of nature. With the body pornophiles not only abolish social barriers, through the vigor of the non-incapacitated body they also ele­vate themselves above those who scorn them in return. From this perspective pornophilia could, above all, serve as a potent weapon for the socially weak, the materially and culturally oppressed, who might, in this context at least, assert their strength and significance through the potency of their undegenerate body. It is therefore understandable that those who succumb to pornophilia are of a more revolutionary bent than those mired in the prejudices of the moribund bourgeoisie.

Pornophiles use sadistic methods to attack the inflated psyches of the ruling peacocks. Finding their dreams frus­trated, those thus attacked counter in like manner with a sadistically motivated prudishness, a puritanical persecution of the „depraved“. One can discover for oneself the reason for the emergence of pornophilia: When in the company of these flatulent snobs one will have the overwhelming urge to disrupt their prevailing idiotic idyll by roaring „shit, piss, fuck!“ and so forth.

The primal reason for employing obscenity cannot be disguised even in the primitive expression of those barbarians who to this day draw the familiar diamond-shaped pattern and phallus on the walls of a metropolis. If the sadistic impulse of their displays is not directed at the socially conceited, it is aimed at women, at their inferior, memberless sexual organ, threatened with punishment by the penises represented in colossal drawings and sculptures. Present-day pornophilia – whose psychological value lies in the manifestation of obscene works and expression, not in their anxious concealment – has, however, become a weapon even against those of the same sex, unjustifiably inflated though they might be. In other words, it tends towards misanthropy rather than misogyny.

Inasmuch as the biological consequences of one´s sex ultimately adversely affects pornophiles as well – as even they, too, prefer to deny their mortality – the predilection towards pornophilia assumes a particular characteristic that camouflages the general unpleasantness of being reminded of one´s animality. In this specific context, a work of obscenity may serve as a surrogate to sexual gratification, as a direct sexual charge. If of an artistic nature, it retains its militancy, albeit in an especial sense. The sadistic character of pornophilic works, particularly those that are works of art, is of course usually latent, hidden in the authors subconscious, without it ever reaching the level of consciousness proper; a similar meaning is apparent in the vehement aversion puri­tans show towards it. The true motives for their actions are as unknown to pornophiles as they are to puritans, and they are therefore erroneously interpreted. The sadism evident in pornophilic works naturally should not in any way impact on its aesthetic evaluation, and as a drive it isn´t any more per­verse than the impetus to reproduce the obligatory genres.

In pornophilic works of art the sex is liberated from its biological function. Interpreted purely in terms of pleasure without its reproductive consequences, sex does not attack the animality of the conceited per se but the relative inferiority of their animality. The artist does not provoke the puritan for his transience, his mortality, which the artist suffers as well, but for his impotence, his sexual inadequacy, which he has brought on himself by leaving his sexus to degenerate through a foolish desire for superhumanness. By excluding the biological aspects of sex and excrementation from its content, pornophilic art does not conceal the sadistic nature of its unpretentious obscenity; rather, it merely curtails the manner in which its militancy is projected. In pornophilically motivated art, therefore, the conceited are being combatted through sex´s pleasure principle instead of through its biolog­ical purpose – in other words, what this art primarily attacks is imperfect humanity, not the imperfect divinity of the conceited. One could ridicule the desire for immortality for its baneful consequences alone, i.e., sexual degeneracy. Thus art mitigates the sadism of pornophilia only in its exploitation of sex´s biological function, which is as unpleas­ant to pornophiles as it is to pornophobes.

Yet pornophilic tendencies are found even in those who are targeted; they are particularly fond of it as kitsch, the purpose of which is sexual titillation. This mode of trash pornophilia completely suppresses the sadistic impulses found in pornophilic art. As a result pornophilia is rendered acces­sible precisely to that caste of people against whom it is essentially directed. Pornophilia has a corrupting influence solely on those puritans who persecute its militancy and sadism; they have imputed to it the same meaning as their pornographic literature and pictures carefully hidden away in closed drawers until required for that occasional arousal (which as a rule their shabby wives can no longer produce). The only thing this sort of trash pornophilia does not need is a public, in fact, it resists one as any number of people, and not only puritans, find it difficult to reach orgasm in the presence of others.

Divesting ourselves of all prejudices, we should evaluate pornophilic works strictly on their artistic value. If anyone should think that obscene content in itself detracts from the value of a work of art, then we might just as well reject Strindberg´s or Tolstoy´s art for its misogyny. Pornophilia cannot be reproached for being pathological as it is a disease of a similar order to any other manifestation of culture, no different even than the sadistic puritanism of its opponents. If pornophilia can be considered a work of art, it is as much a cultural phenomenon as „humanitarian“ art, and if it limits itself purely to expressing the libido without any connection to other cultural or economic values, then it is no more neu­rotic than the trite expressions of compassion; its pathological manifestations in erotomania and coprophilia are similar to the anthropophilia evident in the masochism of martyrs. Our humanity, culture, and civilization are nothing more than a useful way to utilize neurotic conflicts. So until our patholo­gies give rise to works of value we simply cannot be taken to task for having this nature. The sublimation of the neurotic libido is creative, while the normal libido leads only to play­fulness. Both libidos, therefore, participate in the creative process that is motivated by obscenity. The neurotic libido determines the work´s content while the normal libido gives it its mode or form. If the normal libido looks for a surrogate to instant gratification, it will use obscenity to create kitsch, but if its demands are sublimated, then the result is art.

The titillating, kitchified mode of pornophilic themes has no other value and function than that of artificial dolls designed for onanism (ipsatio). Such works are limited to the sexual act in and of itself and are incapable of disengaging from the atmosphere of the recess without ceasing to perform their function, which is founded on the illusion of a real part­ner and coitus. On the other hand, the artist whose work is not bound to reality sees no need to have naked girls urinate into a chamber pot when he could offer them an alpine valley instead. An ejaculation need not become a yellow stain on the bedding – it can be transformed into a bolt of lightning and used to cleave a Gothic cathedral. A lovers´ bed can be replaced by the cosmos and the globe inserted under a woman´s buttocks. And from her pudenda the artist then has a sun emerging, the most marvelous of miscarriages.

The artist not bound by the rational coordination of perceptions, actual proportionality and syntax releases the sexual organ from its biological function of procreation, which is perhaps too painfully evoked by pornographic kitsch when its titillating function ceases through the orgasm it has produced. Artistic pornophilia can never be glossed by irony and cynicism as real or reproductive sexuality stuck to the bed sheets.

While a different world might have long ago achieved a transvaluation of art, the elaboration of sexuality has been impeded by the censorship of puritans who are incensed by obscene content insofar as it portrays healthy sex, whereas their sexuality is pitifully derelict under their flies. They are aware, even if unconsciously, of their sexual inferiority, and as their rumps are deformed by hemorrhoids as well, they envy the formidable penises and clean backsides of others. What galls them to a far greater extent than pornophilic kitsch are works of art of obscene content, for here the artist has extended the reign of his sexuality over the entire world. Pornophilic kitsch keeps to the recess. The artist, on the other hand, has expanded throughout the world. He pisses a sea, shits a Himalayas, gives birth to cities, masturbates factory chimneys, etc. Nothing is sacred to him, and the associations he makes are, above all, sexual.

His pansexuality carries a double meaning: the first attacks puritan impotence and the second frees sex from its procreative function. Here sex is comprehended in a purely aesthetic sense, voluptuously. The artist´s pleasure, facilitated by the libido, is not dampened by common veracity. The erotic scenes thus created do not stand or fall through an oppressive banality, although the banality and insipidness of sexual gratification cannot be eliminated by perverse infatuations. These, too, are dull and banal. The libido needs a space to play in, a space that diverts the senses from the dismal post­coital condition and deters those rational speculations poison­ing one´s pleasure. Our eroticism must be rid of its depressing connection to plump wives and conjugal beds under which a chamber pot is lurking.

Nevertheless, as poetry is the art of finding the exotic in the mundane, there is no need to discard our inventory of the banal, only banal situations. This can be achieved only through a subjective evaluation of things and actions, liber­ating them from their customary sequencing. Poetry negates reality´s biological and economic meaning; annulling its rationalist context, it creates a new syntax that gives the old content new meaning, a new narrative. In this way the vapid, the graceless, becomes the exceptional, the emotive. Poetry is the art of discovering mundane life´s emotive perspective. The art of living is the art of where and when to have a cup of black coffee, or in the sexual arts, where and when to have an orgasm. If puritans would like to call this a disease, then we shall help them. It is simply a matter of being partial to situations.

From the world of dreams and hallucinations the mod­ern artist enters the world of the most demented lunatics who are exhausted by the wayward adventure into which their reason has led them. Having renounced his reason, the artist is satisfied with the adventure that has freed his libido by liberating his senses. The adventure of reason, of rationality, is pathologically closed off by a psychosis that negates the intellect and by an autism that exempts one from rationally evaluating one´s intuitions and behavior. The freed libido may autonomously reveal itself during this pathological state. Psychosis puts an end to the ravages of neurosis through negation, by gradually inhibiting menial and bodily func­tions. If psychosis is limited only to the negation of reason and does not inhibit perception, movement, and so on, then the natural channels for our emotional, aesthetic, and irra­tional actions and perceptions will eventually surface.

The world the mad have entered through a numbness of mind the artist has attained through a soundness of mind, and has thereby adopted a natural, purely hedonistic stance towards the real possibilities of what might be utilized for his art. If ancient art is analogous to neurosis, then modern art is analogous to the creations of psychosis. The artist of today has emerged from the world of dreams, hallucinations, alcoholic deliriums, and violent, sweat-soaked, symbolic phantasms to a valuation that is unaffected and purely emo­tive, and a perception of the real that spontaneously creates phantasms of the kind ancient art could scarcely imagine. Modern poetry has magically fanned out over all landscapes like the dreamlike atmosphere of an atelier. It has enabled the artist to disregard the socio-economic values of life in favor of a thought and perception that are solely focused on pleasure. The liberated senses and psyche are thus able to see the entire world in its full emotive nature, evanescent though this might be. Pornophilia as a work of art offers the pleasures of life far removed from pedestrian concerns. Having prudently rid our animality of its bleak vision, the artist emancipates the acts of the body from their biological purpose, leading us to revel in delight in a manner that is only allowed us by nature. Asceticism, any sort of renunciation of our sexuality, is inde­fensible. As each person comes into the world at the end of an umbilical cord only inevitably to become dust, we should take pleasure from everything our abilities allow us.

Postface to Emilie Comes to Me in a Dream (1933) by Jindřich Štyrský, published in Edition 69 (Prague: Twisted Spoon Press, 2004, pp. 109–119, transl. by Jed Slast; another volume under the same title, comprising other texts including Brouk´s essay, was published in 2020); translation by Helena Sedláčková Gibbs (New York: Ubu Gallery, 1997) available at https://issuu.com/ohtopbookphotobooks/docs/jindrich_styrsky     

Bohuslav Brouk (1912–1978), an enfant terrible of the 30s and 40s Czechoslovak avant-garde, was a founding member of the Surrealist Group of Czechoslovakia. Brouk´s provocative, sarcastic and skeptical texts, full of demystifications of social (pseudo)values, conventions and morals, were published since the 1930s when his first article appeared in the Tvorba magazine; his texts emerged in various periodicals such as Zvěrokruh, Erotická revue (famous essay Onanism as a World View), Surrealismus, Dnešek, etc. His works touch upon wide range of topics – psychoanalysis, sexuality, suicide, genius, lingusitics, life style, education, sport, etc. – among others Autosexualismus a psycherotismus (1935), O smrti, lásce a žárlivosti (1936), Patologie životní zdatnosti (1937), O funkcích práce a osobitosti (1938), Jazyková komika (1941), Plants Consumed by Man (1975), Zde trapno existovat (2008) or Životní sloh (2010).

Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera

Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera

[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]

1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.

Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).

POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA

Otázky

1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samo­tářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lás­ce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komple­xu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který před­mět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému sto­letí odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.

Odpovědi s odůvodněním

Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).

Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).

Společenské? Samo­tářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).

Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednodu­chostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šíle­nec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) ver­bální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).

Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).

Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momen­tální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobu­jeme).

Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).

Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými pro­měnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).

Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hád­kách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).

Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).

Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému před­nost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mo­řem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příše­rou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).

Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).

Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).

Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, roz­členění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukají­cích ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).

Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).

Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těle­so, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).

Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat ob­sah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má na­psaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodlou­žiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).

Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).

Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).

V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).

Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).

V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).

Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).

Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).

Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (pro­buzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).

S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální si­tuace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).

Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahra­zuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prosto­ra, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahu­je barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvě­domělé i neuvědomělé perverzi.

Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).

Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi

Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.

 

Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?

Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.

 

To bylo po únoru 48?

To bylo po únoru 48.

 

A proč ho přišli zatknout?

Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.

 

On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?

Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.

 

Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?

Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.

 

Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.

Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.

 

A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?

Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.

 

A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat? 

Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.

 

Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?

Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.

 

Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?

Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.

 

Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?

Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.

 

Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?

On vyprávěl anekdoty, ale taky měl,  já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.

 

Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?

Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.

 

O čem byl ten román? Vzpomenete si?

On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.

 

To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.

Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.

 

A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?

My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.

 

A tam jste se viděli, v Londýně, teda?

My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.

Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.

 

Proč neměl kamarády?

To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.

Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů). 

Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Publikace Krása bude křečovitá

Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Pavel Šafr: Brouk v hlavě

Koncem minulého roku (tj. v roce 1992 – pozn. autora webu) vydalo nakladatelství Odeon svéráznou příručku pro mladé novo­manžele – LIDSKÁ DUŠE A SEX. Napsal ji čes­ký psychoanalytik, biolog, surrealista a kritik společnosti 30. let Bohuslav Brouk. Není to kni­ha z rodu sexuálních kuchařek či manuálů, nýbrž osobitý názor překladatele a pokračovatele myš­lenek S. Freuda a C. G. Junga. V podání problé­mu sestupuje Brouk až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbó­nem, slepené oči.

Šokuje výkladem, ale vliv Freuda čiší z nejedné syrové myšlenky. V jakémsi rozmnožovacím úvodu promlouvá autor ústy biologa, osvětluje mechanismus a význam pohlavního pudu. Nejzávažnějšími problémy se ovšem zabývají kapi­toly o vývoji a smyslu lidské sexuality, jejím vli­vu na vznik společnosti a kultury: „Kultura a civilizace mohly vzniknout jenom na podkladě strachu před sexuálním životem.“ Kritizují monogamní způsob života (původně ekonomickou nutnost) a popírají funkci manželství: „Člověk, který pojal za manželku ženu, je nutně za kratší, nebo delší dobu sexuálního styku deziluzován a touží po novém ideálu.“ V neposlední řadě Brouk osvětlí čtenáři samotnou podstatu ženy: Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s práci, vědou a uměním.“ Jako by však ani to nestačilo na čtenářovo probuzení, rozebírá ženskou tragédii do důsledků, v podsta­tě každé ženy vidí prostitutku. Její tělo je pak vý­borným prostředkem, který ženu obživuje. Jedi­nou možnou záchranu ženy a vůbec celé společ­nosti vidí autor v socializaci žen, neboť monogamní rodina je v krizi v důsledku přílišné ekonomizace a emancipa­ce žen.

Ve druhé části knihy se nachází souhrnný popis a výklad sexuálních odchylek od konvenčního pojetí sexu s již očekávanou kritikou společ­nosti: „Sexuální anomálie zachraňují člověčen­ství, jsou ventilátorem patologie naší kultury.“ Na závěr chci ještě upozornit na doslov k próze J. Štyrského – Emilie přichází ke mně ve snu, který je zde publikovaný. Brouk v něm kri­tizuje povrchní spotřební pornografii, aby po­vznesl pornografii uměleckou. Tímto doslovem se kniha Lidská duše a sex stává pro čtenáře opět aktuální.

(pf)

Recenze Pavla Šafra Brouk v hlavě byla publikována v Českém deníku, 12. 2. 1993, r. 3, č. 35, s. 12; v originále ji najdete zde.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka s použitím koláže Karla Teiga Vladimír Nárožník

Šafr Pavel

Pavel Šafr (1967), nedatováno