Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Štyrský

Vzpomínka Miroslava Horníčka

Před časem jsem měl nějakou schůzku ve Slavii, tak pěkné a už skoro historické kavárně – kolik práce se tu nadělalo, kolik autorů se tu dohodlo s režiséry o scénáři či scénické hudbě, či s redaktory o příspěvcích do časopisů. […]

Vzpomínal jsem tu na Nezvala, který možná při témž mra­morovém stolku napsal své nejkrásnější básně o přírodě. Když dopsal, přemístil se do Metra, kde našel Honzla, Teigeho či Bohuslava Brouka,1 o dvě hodiny později všichni táhli do Mánesa, kde zas seděl Štyrský či kdo, případně do Unionky, kam se vešli vůbec všichni rádi vidění. Nezval v Řetězu štěstí2 bezděčně popisuje takový svůj běžný den, končící pozdě po půlnoci u břehu Vltavy, kde už čekal převozník na svého pravidelného pasažéra, aby jej přeplavil domů na druhý břeh do Tróje.

Člověk si řekne, jak mohla vypadat práce těchto lidí a jak zdraví při takovém denním režimu. Jenže Nezval při něm napsal celou knihovnu a jeho generace stvořila nadmíru silné dílo, které s odstupem času, rok po roku zřetelněji dostává rysy jednotného slohu. […]

Úryvek z textu Miroslava Horníčka (1918-2003) U mramorového stolku z publikace Miroslava Horníčka, Ilji Hurníka a Vladimíra Preclíka Trojhlas (Praha: Melantrich, 1986, s. 107).

Poznámky (autora webu)

1Tvorem kavárenským“ nazval Bohuslava Brouka například jeho přítel architekt Ladislav Žák (v dopise architektovi Karlu Honzíkovi z ledna 1948. Cit. dle DVOŘÁKOVÁ, Dita. Ladislav Žák. Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 93).

2 NEZVAL, Vítězslav. Řetěz štěstí. Praha: V. Čejka, 1936.

 

Trojhlas (Horníček, Hurník, Preclík, 1986)

M. Horníček – I. Hurník – V. Preclík: Trojhlas (1986), obálka

Reklamy

Pastel ze sbírky Bohuslava Brouka

Pastel malíře Jana Preislera (1872–1918) Tři jezdci, který byl kdysi součástí sbírky Bohuslava Brouka, je součástí právě zahájené výstavy Nečekané dědictví: Šíma, Štyrský, Toyen, Zrzavý… (Národní galerie, Palác Kinských, Staroměstské nám. 12, Praha 1, 30. 5.–24. 8. 2014).

Výstava představuje unikátní soubor uměleckých děl, který odkázala Národní galerii v Praze MUDr. Alena Žižková Lind. Kolekce obrazů a prací na papíře odkrývá sběratelčinu zálibu v autorech s vazbami na Francii, mezi nimiž byli surrealisté Toyen a Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Jan Matulka, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, František Tichý, František Muzika nebo Španěl Honorio García Condoy.

„Velkorysé gesto ženy, jež měla v oblibě umělce s vazbami na Francii, odhalili pracovníci Národní galerie až po její smrti díky pozůstalosti, v níž svou sbírku instituci odkazuje. „Stalo se tak před čtyřmi lety, paní Žižková­ Lind ji dokonce původně chtěla odkázat anonymně,“ říká kurátorka výstavy Zuzana Novotná o souboru více než dvacítky děl. „Na radu přátel se ale v poslední vůli k vlastnictví přece jen přihlásila. A protože takový čin není v českých kruzích častý, rozhodli jsme se kolekci ukázat i veřejnosti.“ V komorních prostorách Konírny tak můžeme až do konce srpna vidět vedle sebe například Bramborové divadlo a Na zámku La Coste či ilustraci k 3. zpěvu Máchova Máje surrealistů Toyen a Jindřicha Štyrského, pařížské motivy Josefa Šímy, Zátiší s dýmkou a sklenicí Emila Filly, Preislerovy Tři jezdce, Bretaň Jana Zrzavého, Ženy nad hroby Františka Muziky, Tichého Pana Hydea či New York Jana Matulky. Dvěma díly je zastoupen i Španěl Honorio García Condoy. U některých děl byla k dispozici i poznámka o zajímavé provenienci nebo jejich vystavení. To se týká například Preislerovy kresby, jež pocházela ze sbírky psychoanalytika a surrealisty Bohuslava Brouka, či Kremličkovy kresby pocházející z majetku bratra Václava Špály Rudolfa.“ (Toyen, Šíma, Zrzavý… dědictví u Kinských. Pražský deník, 31. 5. 2014)

Jan Preisler - Tři jezdci (1912-1913)

Jan Preisler: Tři jezdci (1912-1913, pastel na papíře, 26 x 32 cm)

Kamil Lhoták – Jan Hertl: Psychoanalysa a její použití v české poesii

Předkládá se tu studie mladého badatele o tom, kterak lze prakticky použít u příležitosti osmdesátin příborského rodáka Sigmunda Freuda výsledků psychoanalysy v české literatuře na základě dialektického sjednocení protikladů surrealismu, aby tento a) epatoval konvenčního měšťáka i levého tupohlavce (nejmeno­vaného), b) udržoval katolického šíbala při dobré náladě, c) vytrhl tajné žahadlo Strašidla, jež vítězný proletariát srazí k zemi.

Čtenáři! Soudruzi z ústředního agitpropu a ženoddělu KSČ (Komunistické strany Československa), upozorňujeme vás, že tu lecčemus nebudete rozumět a nad lecčíms se budete v revolučním studu rdět barvou tmavší, než jaká jest revolučnímu proletariátu předepsána, ale nic naplat! Sigmund Freud začal! „Nechápete? Nebyl jste dobře zasvěcen? Chcete za každou cenu vysvětlivky pod čarou, blázinec pro rozum?“(1) Vezměte erogenní činnost oblasti anální, Oidipův komplex, sýr, Libido, infantilní lásku(2), přidejte Malého Nerona, fetišismus, třídní boj v prostorném atelieru a dostanete český surrealismus.

Ostatní čtenáři se pak laskavě nepohoršujte! Vědecká práce jest objektivní. Co budete dále číst, vše je pravdivé – nic není zamlčeno, vše je na svém místě. Ostatně použitá literatura je citována. Čtěte a dejte číst dál! Hlavně pak těm z vašeho okolí, kdož v psychoanalyse a v jejím dialektickém splynutí s marxismem nalezli své zalíbení nebo smysl života. Ať je jim nadsmyslno lehké!

Vzd. [Vzdoroslavíček = Jan Hertl]

[…]

Použitá literatura

Brouk: Psychoanalysa.

Brouk: Autosexualismus a psycherotismus, I. díl.

Manifest surrealismu.

Brouk: O lásce, smrti a žárlivosti.

Babka: Libido a třídní boj.

Rukopis lask. zapůjčil autor, jenž dosud nenašel nakladatele. Spolek nemajetných leč pokrokových studentů se na dílko za účelem vydání upozorňuje.

Koláže Jindřicha Štyrského.

Všechny romány Vítězslava Nezvala.

A pochopitelně spisy Sigmunda Freuda.

 

Text malíře Kamila Lhotáka, podepsaný pseudonymem Psych. (analysae) Cand. (idatus) VŠEZVĚD VŠUDYBUD, s úvodem historika Jana Hertla, pod zkratkou Vzd. neboli Vzdoroslavíček, byl publikován v rámci rubriky Listy z Československa v katolické „revui pro kulturu a život“ Řád, MCMXXXVI [1936], r. třetí, s. 199–204; celý text si můžete přečíst zde.

 

Poznámky

1 Bližší v Manifestu surrealismu.

2 Tyto a další termíny blíže podány u S. Freuda a jeho českého žáka Brouka.

 

Kamil Lhoták (1912-1990), foto Jaroslav Brabec, 1978

Kamil Lhoták (1912-1990), 1978; foto Jaroslav Brabec

Večer k 80 letům vzniku Skupiny surrealistů v ČSR (1934-2014)

Revue Analogon si připomíná osmdesát let od založení Skupiny surrealistů v ČSR. Večer se koná ve čtvrtek 27. března 2014 od 18 hod. v salonku Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1; okolnosti vzniku skupiny uvede redaktor Bruno Solařík, od roku 1997 člen Surrealistické skupiny.

Hovořit se rovněž bude o zakládajícím členovi skupiny Bohuslavu Broukovi, který mimo jiné vlastním nákladem vydal leták informující o jejím ustavení (21. března 1934), viz fotografie níže. Členy skupiny byli: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Imre Forbath (vl. jm. Emerich Fuchs), Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Katy King (vl. jm. Libuše Jíchová), Josef Kunstadt, Vincenc Makovský, Jindřich Štyrský a Toyen (vl. jm. Marie Čermínová).

80 let Skupiny surrealistů v ČSR

80 let Skupiny surrealistů v ČSR (plakát k večeru 27. března 2014)

Leták Surrealismus v ČSR (1934) - podpisy

Podpisy na čtvrté, závěrečné straně letáku Surrealismus v ČSR (21. března 1934)

 

Emil Filla a výstava „Poesie 1932“

[…] Filla podporoval organizátory výstavy Poesie 1932, na níž byl také významně zastoupený, a hájil jejich názory na schůzích proti jinak orientovaným členům [Spolku výtvarných umělců Mánes – pozn. autora webu]. Na základě výstavy Poesie 1932 byli 22. 12. 1932 do Mánesa přijati Toyen a Jindřich Štyrský, který od roku 1933 na Fillův návrh pracoval v redakční radě Volných směrů. Dne 10. července 1933 poslali Fillovi pohlednici z Monte Carla Toyen, Bohuslav Brouk a Štyrský.1 Bohuslav Brouk poslal Fillovi pozdrav z Itálie v roce 1936.2 […]3

Úryvek z publikace Vojtěcha Lahody Emil Filla (Praha: Academia, 2007, s. 336).

Poznámky


1 PEF. [Pozůstalost Emila Filly – pozn. autora webu]

2 Pohled s italskou známkou a nečitelným razítkem, datum 17. 4. 1936. PEF.

Poznámky (autora webu)


3 Bohuslav Brouk na téma výstavy publikoval článek „Poesie 1932“ a choromyslnost (Volné směry, 1933–[19]34, r. XXX, č. 2, s. 71–72).

Vojtěch Lahoda - Emil Filla (Academia, 2007)

Vojtěch Lahoda: Emil Filla (2007, obálka)

Emil Filla (1882-1953)

Emil Filla (1882-1953), nedatováno

Vojtěch Lahoda (1955; Edinburk, duben 2009)

Vojtěch Lahoda (1955), Edinburk, duben 2009

Toyen: Jednadvacet (1938)

Svazek Jednadvacet představuje soubor 21 originálních kolorovaných kreseb od Toyen. Svazek vydal Bohuslav Brouk v Praze v jediném výtisku pro bratra Jaroslava Brouka (1910-1989) jako svatební dar v upomínku na 17. prosinec 1938 (2. vyd. – reprint – vydalo s doslovem kunsthistorika Karla Srpa Slabikář pro novomanžele /s. 49–58/ pražské nakladatelství Torst v roce 2002, 3. vyd. v r. 2017 tamtéž); doslov přetiskujeme níže, celý cyklus Jednadvacet je k dispozici ke stažení zde.

Karel Srp: Slabikář pro novomanžele

Roku 1938 objednal Bohuslav Brouk (1912–1978) od Toyen (1902–1980) jako svatební dar pro svého bratra Jaroslava (1910–1989) a jeho nastávající ženu Marii (*1914) jedinečný skvost: jednadvacet kolorovaných perokreseb s erotickými náměty, jež dal svázat do drobné knížky. Jde o výjimečné dílo v rámci autorčiny tvorby i dobového erotického umění. I když kresby pocházejí nejspíše až z prosince 1938, některé zachycené motivy odkazují ještě na začátek třicátých let, kdy Toyen přispívala do Erotické revue, dokonce se zde některé přímo opakují (první kresba navazuje na Snící dívku, Erotická revue I, 1931, č. 1, s. 1, druhá kresba na Klauny, Erotická revue I, 1931, č. 1, s. 25, devátá s námětem šachovnice na Erotickou revui II, 1932, s. 21), nebo se staršími kresbami, jako byla kresba s platonickou běloškou a smyslnou černoškou s rozměrnými faly, ležícími u jejich těl (viz Erotická revue II, 1932, s. 82), volně inspirují. Zbývající kresby ze souboru Jednadvacet pocházejí pravděpodobně až z druhé polo­viny třicátých let, kdy již Toyen žádné práce s erotickými náměty nezveřejňovala, přestala se jimi téměř zabývat. Kresby provedené pro Bohuslava Brouka jsou jejím posledním známým dílem, v němž sexuální orgány znázorňovala přímo, aniž je nahrazovala analogickými symboly, jak to činila ve svém pozdějším pařížském období.

Erotická témata přitahovala Toyen od začátku dvacátých let, kdy namalovala dva uvolněné erotické obrazy a množství jednoduchých, primitivizujících kreseb, zveřejněných později v Erotické revui bez pseudonymní signatury. Její erotické ilustrace doprovázely nejrůznější knihy (Aubrey Beardsley: Venuše a Tannhauser, Praha 1930; Josefina Mutzenbacherová: Pamě­ti vídeňské holky, jak je sama vypravuje, Praha 1930; Miloslav Novotný: O písni písní, Praha 1931; Píseň písní, Praha 1931; J. W. Goethe: Deník, Praha 1932; Markýz de Sade: Justina, Praha 1932; Pietro Aretino: Život kajícnic, Praha 1932; Pierre Louÿs: Pybrac, Praha 1932). Kresby šly Toyen od ruky. Do povědomí čtenářů se bezprostředně zapsal jednoduchý, přesný, okamžitě rozpoznatelný lineární styl Toyen, rozvíjený od konce dvacátých let do roku 1947, kdy emigrovala do Paříže. Během tohoto období vydala několik set ilustrací a podílela se na úpravách desítek knižních titulů. Knihou se zabývala jako celkem (navrhovala obálky, vazby, titulní listy, frontispice, viněty, ilustrace) buď sama, nebo ve spolupráci s jinými autory. Dosta­la tak možnost, aby vysoké nároky, kladené na nezávislou malířskou tvorbu, přenesla do každodenního života, aby vlastní umělecké ideály zprostředkovala v mnohem srozumitelnější a přijatelnější podobě širokému publiku, jež na výstavy nechodilo. Díky své knižní a ilustrátorské aktivitě rozvíjela současně dva rozdílné přístupy, jednak vlastní malířskou práci, jednak nejrůznější zakázky, jimž se sice často věnovala jen kvůli obživě, které se však dnes zdají být stále zřetelnějším článkem autorčina díla, i když dříve zůstávaly jen na okraji. Na rozdíl od pařížského období se Toyen stavěla ke všemu, co souviselo s knihou a ilustrací a vznikalo mimo okruh Devětsilu a Skupiny surrealistů v ČSR, jako k užitému projevu, prováděnému sice současně s její malířskou tvorbou, avšak zřídka do ní přímo zasahujícího. Tak jako nelze objevit mnoho obrazů, jimž by předcházela knižní ilustrace, tak ani v opačném směru se nedá zaznamenat výraznější pohyb: z obrazů nepřebírala Toyen jednotlivé motivy do svých ilustrací často. Mezi jednadvaceti přítomnými kresbami se dá najít pouze jedna (č. 16), do níž přenesla náměty uplatněné na obrazu Úděs (1937). Oproti skicovitým kresbám z poloviny dvacátých let dospěla Toyen koncem třicátých let k monumentálnějšímu a zkratkovitějšímu, více sevřenému a promodelovanějšímu projevu. Trpí-li některé kresby z knihy Jednadvacet snad až přílišnou popisností, vyvolanou zájmem o prokreslení tělesných detailů, kdy jako by se nastávající novomanželé účastnili školní výuky (č. 14, č. 15), jsou současně vylehčovány sice občasnými, avšak vizuálně účinnými zásahy akvarelem. Na dvacátém listě je tvář dívky, zakrývající si před zjevu­jícím se mužským a ženským pohlavím raději oči rukou, modelována téměř prázdnem, ohrani­čeným vlasy a obrysem obličeje, tak jako na autorčiných surrealistických kresbách, vyznačují­cích se úderností a sugestivností. Dar Bohuslava Brouka dnes může sloužit i jako učební pomůc­ka pro dospívající mládež, použitelná místo fotografií, zatímco pro děti v roce 1934 Toyen připravila knihu Náš svět, seznamující je se soudobými technickými prostředky, které je obklopovaly a usnadňovaly každodenní život. Soubor Jednadvacet, určený původně čistě soukromé potřebě jednoho páru, by se dnes dal užít i jako názorný příklad sexuální osvěty.

Kdyby byly kresby z Jednadvaceti posuzovány surrealismem, zejména jeho programovými tezemi, zřejmě by neobstály, stejně jako Nezvalovy sonety Roberta Davida vedle jeho Absolutní­ho hrobaře a Ženy v množném čísle, obzvláště kdyby se srovnaly s kresbami pocházejícími z téměř stejné doby, shrnutými do souboru Přízraky pouště (1939), doprovázejícího stejnojmennou bás­nickou sbírku Jindřicha Heislera, nebo do následující Heislerovy knížky Jen poštolky chčí klidně na desatero (1939). Toyen, přirozeně se pohybující mezi „vysokým“ uměleckým projevem, určeným pro původně úzké publikum zájemců o avantgardu, a „nízkým“, zaměřeným na široké vrstvy čtenářů, dala v Jednadvaceti průchod spíše až jakémusi zjemnělému rokokovému intimismu než konkrétní iracionalitě, jednomu z tehdy hlavních požadavků surrealismu. Do uzavřené­ho světa slasti občas pronikla úzkost, tělesné orgány nevyvolávaly vždy jen rozkoš, ale i strach, dokonce před jejich působením bylo někdy nutno obrátit hlavu a zavřít oči (viz č. 19).

Pohlíží-li se na Broukův dar především optikou knižní tvorby Toyen, nikoli tvorby malířské, sledující jiné cíle, vystoupí ještě jedna možnost výkladu jejího zájmu o erotiku, nevycházející ze surrealistických zdrojů. Dobové spektrum erotické literatury bylo na přelomu dvacátých a třicátých let značně rozsáhlé. Mezi spisovateli, jejichž knihy Toyen mnohokrát upravovala, nebyli jen romanopisci jako Romain Rolland, John Galsworthy, Pearl S. Bucková či Jean Giono, ale i D. H. Lawrence. Jeho Milenec Lady Chatterleyové, vydaný ve Fromkově Odeonu v původní necenzurované podobě již v roce 1930, měl dokonce takový úspěch,1 že si vyžádal v následujících letech dvě další vydání (1931, 1932) a stal se jedním z nejúspěšnějších titulů svého nakladatele: kresby z knížky Jednadvacet odrážejí spíše Lawrencovo pojetí smyslnosti než vyhraněně avantgardní postoj.

Otevřenost, s níž se Toyen jako ženská autorka, i když sama vnější znaky ženskosti potlačova­la, vyslovovala k erotice, byla ve třicátých letech dvacátého století neobvyklá. V surrealismu sice zmizelo jakékoli umělé rozlišování mezi erotikou a pornografií, přetrvávalo však v měšťáckém prostředí, jemuž zejména byly určeny ilustrace Toyen. Zatímco surrealismus odstraňoval veš­keré zábrany, stojící osvobozenému vizuálnímu projevu v cestě, měšťácká společnost je naopak co nejvíce upevňovala. Toyen, dostávající se někdy v ilustrativních kresbách na pomezí poně­kud nasládlé senzuality, příliš podbízející knihu čtenářům, jako by ve třicátých letech přechá­zela mezi razantním surrealismem a měkkým, uklidňujícím biedermeierem.2 V jejím projevu nemohlo být většího rozpětí: na jedné straně vlastními obrazy nepřímo kritizovala ustrnulé estetické a etické normy měšťácké společnosti, na druhé straně někdy pracemi na objednávku splývala s oblastmi, vůči nimž se v autonomní tvorbě vyhraňovala. Toyen zde narážela na zřetelné meze: zpochybňovala sice ustálená kritéria konvenčního umění, současně s nimi však i dlouhodobě komunikovala.

I když nelze jednoznačně tvrdit, že by kresby z knihy Jednadvacet Toyen určila výhradně pro mužské, nebo naopak ženské oči, jejich hlavní hrdinkou se stala téměř výhradně žena, zatímco muže zastupoval především jeho sexuální orgán, měnící se ve fetiš: lze jej uchovávat v kleci, držet na rukavičce a sledovat, jak ejakuluje, lze na něm tančit i vedle něj ležet. Ženy nad ním mají moc, přivlastňují si jej pohledem i dotekem, mění se jim ve figurku na šachovni­ci, živou loutku, uchovávanou na hraní, je trofejem jejich vítězství. Podle četných vyobrazení mužského přirození se dá soudit, jak na to poukazoval i námět snící dívky, jenž se v Jednadva­ceti objevil dvakrát, jednou v úvodní kresbě, věnované denním fantaziím, jednou ve dvacáté, kde se dívce se zavřenýma očima nejspíše zdá, jak spí na falu, že Toyen přibližovala zejména ženské prožitky, stejně jako v kresbách narážejících na lesbické vztahy (č. 4, č. 21). Poměr mezi muži ji vyjma druhé kresby s námětem klaunů nepřitahoval vůbec. Mužské pohlaví pojímala jako osamostatněný útvar, oddělitelný od zbývajícího těla, stalo se jí představou, pohlcující a přesahující ženskou mysl, něčím, bez čeho nemůže žít. Zatímco na první kresbě z Jednadva­ceti bylo jen snovým objektem, ve třetí je již fetišem, sloužícím k potěšení. Jak vyplývá z násle­dujících kreseb (č. 3, č. 13, č. 20), většina zachycuje projekci skryté dívčí touhy po falu jako následku kastrace, teze prosazené Freudem a rozvíjené Broukem, vyjadřující přání mít zpět původní součást vlastního těla, o niž ji kdosi připravil. Zřetelně to ilustruje třináctá kresba, kde dívka se zavřenýma očima masturbuje a ještě se rukou dotýká falu, zbaveného ovšem těla, jako by byl její kořistí. Svou otevřeností tyto kresby předznamenávaly výjimečnou plastiku Louise Bourgeoisové s názvem Dívenka (La Fillette, 1968), jež byla však ve skutečnosti velkým penisem s varlaty, násilně vyrvaným z těla a zavěšeným do volného prostoru, s nímž bylo možno při jiných příležitostech zacházet jako s hračkou. Na portrétu Louise Bourgeoisové od Roberta Mapplethorpa z roku 1982 jej autorka držela pod paží.

Modelovou kresbou celého souboru Jednadvacet může být žena masturbující před ptačí klecí. Navazuje na známý ikonografický motiv uvězněného ptáka, týkající se ztráty panenství, jenž má v dějinách malířství dlouhodobé ikonografické zázemí. Ptačí klec je jedinou zřetelnou spojnicí mezi kresbami z Jednadvaceti a surrealismem. Vyskytuje se nejen na známé Štyrského fotografii rozbitého akvária z cyklu Muž s klapkami na očích (1934) či na dalších kresbách Toyen z válečného cyklu Střelnice (1939), kde byla prázdná, a cyklu Schovej se válko (1944), kde na jejích mřížích visely kosterní zbytky rukou, ale i na mnoha obrazech a kresbách z evropského surrealismu, z nichž je třeba uvést obzvláště Terapeuta (1937) od René Magritta. S představou Toyen, která do klece místo ptáčků uzavřela mužská přirození, snad až jako příliš jednoduchou, avšak vizuálně účinnou sémantickou zkratkou, by mohla souviset kresba Kurta Seligmanna, otištěná v Dictionnaire abrégé du surrealisme (1938), jenž do klece umístil ukazující lidské ruce.

Vzrušující náměty z Jednadvaceti podtrhují hru a hraní si, a to nejen v kresbách, kde se ženská ruka dotýká mužského přirození, ale především v motivech, jež ke hře a představení přímo odkazují, ať jde o balet na špičce falu (č. 10), o divadelní či cirkusové vystoupení (č. 2, č. 16), šachovou partii (č. 12), karty (č. 21) či o dětské hračky (č. 17), ne nepodobné mužské postavičce zmiňované Vítězslavem Nezvalem v Sexuálním nocturnu. V knížečce Jednadvacet pokračuje autorčin zájem o dětský svět, projevující se nejen v ilustracích pohádek, ale i ve významných válečných surrealistických cyklech kreseb, kde osudy malé holčičky pokračují kromě několika listů ze Střelnice především v cyklech Dny a noci a Zvířata spí, pocházejících z posledních roků druhé světové války.

Toyen, jež ve druhé polovině třicátých let upravila i několik soukromých tisků Bohuslava Brouka (Poslední dnové etiky, Praha 1937; Manželství – sanatorium pro méněcenné, Praha 1938; Stoupa života, Praha 1939), upevnila souborem Jednadvacet převládající názor na manželství, kritizovaný rok předtím objednavatelem Bohuslavem Broukem, pokládajícím za před­sudek „iluzi o eroticko-sexuálním kouzlu manželství“ a odmítajícím přijmout rozšířený názor o manželství jako „ideálu eroticko-sexuálního života“. Brouk zúžil funkci manželství na jeho vlastní dřeň, když mnohokráte opakoval, že „podstatný pravý význam a smysl manželství je plodit, vychovávat a materiálně zabezpečovat děti. Manželství je stroj na děti, stroj na nové generace…“3 Knížečka Jednadvacet by tudíž mohla sloužit i jako zdroj inspirace a nové energie v okamžicích, kdy tento stroj začíná reznout.

Poznámky


1 Aleš Zach: Odeon, in: Odeon, dříve SNKLU: 15 let krásné knihy. Praha, Odeon 1967, s. 107–118.

2 Josef Vojvodík: Oralizace a olfaktorizace oka. K psychologii čichového vnímání v díle Jindřicha Štyrského, Umění 48, 2000, č. 3, s. 136–151.

3 Bohuslav Brouk: Manželství – sanatorium pro méněcenné, in: Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psychoerotismus, Praha, Odeon 1992, s. 192–198.

Další materiály ke čtení (doporučuje autor webu)

BARTESOVÁ, Martina. Erotické náměty v tvorbě Toyen. Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 21–25.

GREGOROVÁ, Bára. Toyen, Jednadvacet. Rock & pop & MusiQ, říjen 2002, r. 13, č. 10 (227), s. 92.

HULEC, Vladimír. Ó svůdná labuti, já miluji tě tak. Divadelní noviny, 24. 6. 2003, r. 12, č. 13, s. 10.

jhv. Vyšly erotické kresby Toyen. iDNES.cz, 27. 7. 2002.

KROUPA, Mikuláš. Grafiky s pornografickou tématikou Toyen většinou podepisovala jako T nebo XX. Český rozhlas – Radio Praha, 31. 3. 2004. 

PEŇÁS, Jiří. Toyen: Jednadvacet. Týden, 15. 7. 2002, r. 9, č. 29.

SAYER, Derek. Prague, Capital of the Twentieth Century: A Surrealist History. Oxford a Princeton: Princeton University Press, 2013, s. 399-400.

Kresba č. 2 z cyklu Jednadvacet (1938)

Kresba č. 2 z cyklu Jednadvacet (1938)

Kresba č. 16 z cyklu Jednadvacet (1938)

Kresba č. 16 z cyklu Jednadvacet (1938)

Kresba č. 18 z cyklu Jednadvacet (1938)

Kresba č. 18 z cyklu Jednadvacet (1938)

Václav Černý o Bohuslavu Broukovi

[…] Ty vzájemné návštěvy časem spíš houstly a byly velmi četné zvlášť v první době protektorátu, kdy se v Náchodě a v blízkém Bělovci1 na léto usazovala celá horda spisovatelů mladších generací, Jaroslav Kratochvíl, Karel Konrád, Kosťa Biebl, Kamil Bednář, Urbánek, Brouk, přepadali jsme jiráskovský dům a jeho zahradu v stráni pod Zlíčkem každou chvíli. […]

[…] Již od sklonku dvacátých let zastiňovala však Unionku i Tůmovku Národní kavárna v přízemí a vinárensko-restauračním sous-solu nárožního domu naproti kostelu sv. Voršily. Patřila p. Kolmanovi, tuším bratru Kolmana-Cassia, my jsme brali na vědomí ovšem jen oba vrchní, pana Bártu a Šimůnka, vyučence Paterova z Unionky, sžité s kumštýřskou cháskou. Chodíval sem denně profesor Pekař, obědvat, večeřet, přečíst si noviny, přes most ze svého smíchovského bytu, nedával se znervózňovat křiklounskými skopičinami Nezvalovými, mně svým zjevem mohutného venkovského rychtáře a „radikovaného“ hostinského připomínal burgundského sedláka Thibaudeta. Přední přízemní místnost do Národní třídy přála svými stoly ve výklencích oken zahálčivému čubrnění literárních klepen a šprýmařů na promenádu Národní třídy v blízkosti Národního divadla, herecké Slavie a v samém sousedství Topičova domu s nakladatelstvím a knihkupectvím Borového, tehdy ovšem již v majetku Stránského. Vlastním rejdištěm literátů byla ale místnost zadní, vlastně po celý den osvětlovaná, nízkou přepážkou rozdělená ještě na dvě nestejné části. Zde bylo kdykoliv možné z české literární obce natrefit téměř kohokoliv, od S. K. Neumanna po Jarmilu Svatou, Nezvala, Konráda, Biebla, Halase, tutti quanti. Stálým punktem byl stolek Hořejšího, pravidelně spoluobsazený i Štyrským, Toyenkou, Bohuslavem Broukem; přisedali ochotně Bidlo, Kovárna, Mašek, Jaroslav Bednář, Karel Janský, Vladimír Motyčka. […]

[…] Nakonec počal dr. Procházka dojíždět v létě na dovolenou do Bělovce u Náchoda a stal se členem literární družiny přátel, která se tam na léto pravidelně utíkala (Karel Konrád, Kosťa Biebl, Bohuslav Brouk, Bohumil Polan, Bohumil Novák, občas i Jan Patočka) a z níž větší polovina náležela okruhu Měsíčníku.2 […]

Úryvky pocházejí z Pamětí Václava Černého (I–III. díl. Brno: Atlantis, 1992 a 1994); o V. Černém více zde.

 

Poznámky autora webu

1 Správně Běloves.

2 Magazín dp (Družstevní práce).

 

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý (1905-1987), nedatováno

Václav Černý - Paměti I

Václav Černý: Paměti I (1994)