Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Teige
Móric Mittelmann-Dedinský o Broukovi
[…] chcem povedať pár slov o Broukovi. Poznal som ho dosť zblízka a v duchu som tlieskal F. X. Šaldovi, keď do svojho Zápisníka raz bol napísal glosu, v ktorej vyslovil počudovanie nad tým, že osobnosti ako Teige a Nezval sa spolčujú s „takovým Broukem“.[1] Naozaj, ten Brouk nenapísal doslova ani vetu, ktorá by mala význam a váhu.[2] Zmätene interpretoval Freuda a Einingera [sic!],[3] plietol si ich, vulgarizoval, nikdy nepochopil. Jeho hlavná činnosť spočívala v míňaní peňazí (bol spoluvlastníkom obchodného domu Brouk a Babka, ktorý mal filiálku aj v Bratislave)[4] v baroch Starého Mesta, pričom – ako som sa neskoršie dozvedel – neprispel, hoci mohol, ani na vydávanie surrealistických publikácií,[5] hoci sa tak kriklavo hlasno k surrealistom hlásil. Napokon vlastným nákladom vydal knihu Manželství — sanatorium pro méněcenné, v ktorej naozaj tými najprimitívnejšími argumentmi „odbavoval“ manželstvo ako číro „meštiacku inštitúciu“. Ked’ sa potom, asi pol roka po vydaní knihy, bohato oženil,[6] poslali mu Nezval, Teige, Štyrský, Toyen i Kosťa Biebl rekomandovane domov jeho knihu, ktorú im dedikoval. Bez jediného sprievodného slova, len ako doporučený list. Urobil som tak potom na návod Teigeho i ja, lebo aj mne ju venoval s velkohubým venovaním.
Úryvek z knihy Mórice Mittelmanna-Dedinského (1914–1989) Na chrbte tigra: Spomienky a úvahy (Bratislava: Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT, 2001, s. 160).
[1] Jednalo se o Šaldovu reakci na Broukův příspěvek ve sborníků Ani labuť ani Lůna (1936).
[2] Význam Broukova díla nechť posoudí čtenáři například zde.
[3] Autor úryvku má na mysli rakouského filozofa Ottu Weiningera (1880–1903).
[4] Vlastníkem společnosti provozující síť obchodních domů Brouk a Babka byl Jaroslav Brouk st. (1884–1953), později se na chodu podílel Broukův bratr Jaroslav Brouk ml. (1910–1989).
[5] Brouk například financoval vydání letáku Surrealismus v ČSR (21. 3. 1934), kterým se ustavila Skupina surrealistů v ČSR.
[6] Úvahu vydal Brouk jako soukromý tisk k Novému roku 1938, s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou manželky Konstantina Biebla, se oženil až v roce 1940; nutno podotknout, že Brouk v tomto ohledu osvědčil svůj čestný charakter, neboť, jak sám píše, jeho manželka byla „židovskou míšenkou“.
Jaroslav Honza (Dubnický) se zmiňuje o Broukovi
[…] Do Metra nechodím, lebo mám málo peňazí. Neviem teda nič nového o plánoch pražskej skupiny. Brouk mi hovoril, že vydal zase nejakú novú knihu.[1] Ani som sa ho nepýtal, ako sa to menuje. Teige teraz chce vydať dve zbierky Heislerove.[2] Je to mladý človek a myslím, že ešte dosiaľ ani nedebutoval. To je všetko, čo viem o pražskej skupine. […]
[1] B. Brouk vydal na začiatku r. 1939 knihu Stoupa života.
[2] Český básnik J. Heisler vydal r. 1939 dve básnické zbierky: Přízraky pouště a Jen poštolky chčí klidně na desatero. Obe knihy vyšli aj s ilustráciami českej surrealistickej výtvarníčky Toyen.
Úryvek z dopisu historika Jaroslava Honzy (Dubnického) literárnímu teoretikovi Mikulášovi Bakošovi (Praha, 30. ledna 1939), otištěného v: KAMENČÍK, Marián – TEPLAN, Dušan. Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935–1948). Fintice: FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania, 2022, str. 196.
Bohuslav Brouk píše Vítězslavu Nezvalovi
B. Brouk, Praha VII. V zátiší 8.
Milý Nezvale,
24. t. m. přijeli Š. a T. do Prahy. O příjezdu dostal telegram Teige a Brumlík[1]. Náhodou jsem potkal Teigeho a tak jsem byl též na nádraží. T & Š přijeli lůžkovým vozem a příplatu na něj frs 800,- si vypůjčila T. na konsulátu. Štyrský mohl docela dobře jíti, bez opory, a dobře již také mluví, ovšem s určitou námahou. Nejvíce starostí mu stále dělá Sfinx. Brumlík, když jej viděl, jak jde sám z vozu, velmi se podivil a je přesvědčen, že vše se za čas upraví. V pondělí Brumlík Š. prohlédne, a proto ti dopis napíši až příští týden. Do té doby doufám, že též něco vytáhnu z Toyen, která doposud toho moc neřekla. Štyrský nyní leží doma a chodím jej navštěvovat. T. na domluvu, proč Ti nepsala, říká, že není spisovatelem. Weiner Tvůj článek přeložil. Honzl je stále ještě v Řeži. Zdraví Tě Tvůj Brouk. Vyřiď, prosím Tě, všem doma pozdravení a díky za pohostinství za mé návštěvy v Brně.
Korespondenční lístek Bohuslava Brouka Vítězslavu Nezvalovi do Brna, 26. července 1935, Praha.
[1] Josef Brumlík (1897 Rokycany – 1989 New York), kardiolog mezinárodního významu, přítel mnoha umělců. V r. 1939 odešel do exilu (Francie, Mexiko, USA), po válce se na krátko vrátil do ČSR, z níž odešel v r. 1948 do New Yorku, kde působil jako lékař a vysokoškolský profesor. Více zde.
Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.
Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.
Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FF UK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.
Publikace nakladatelství Universum vychází 14. 5. 2021, ke koupi například zde.
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]
1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.
Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).
POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA
Otázky
1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samotářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lásce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komplexu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který předmět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému století odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.
Odpovědi s odůvodněním
Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).
Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).
Společenské? Samotářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).
Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednoduchostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šílenec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) verbální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).
Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).
Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momentální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobujeme).
Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).
Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými proměnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).
Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hádkách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).
Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).
Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému přednost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mořem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příšerou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).
Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).
Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).
Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, rozčlenění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukajících ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).
Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).
Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těleso, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).
Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat obsah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má napsaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodloužiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).
Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).
Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).
V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).
Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).
V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).
Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).
Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).
Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (probuzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).
S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální situace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).
Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahrazuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prostora, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahuje barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvědomělé i neuvědomělé perverzi.
Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).
Bohuslav Brouk: Racionalisace spotřeby (1946)
[…]
Pošetilé lpění na věcech
S lidskými potřebami se nejlépe obeznámíme kritikou svých svršků a hmotných statků vůbec. Jestliže zkoumáme předměty svých potřeb, zjišťujeme, že si jich vyžadujeme tak enormně velký počet hlavně pro své pošetilé, nejapné žádosti. Náš pošetilý poměr k věcem se projevuje jednak pošetilým lpěním na věcech neboli tak zvanou chrematofilií, jednak nejapným, nesmyslným opovrhováním věcmi neboli tak zvanou chrematoklastií. Především si povšimneme neblahé chrematofilie.
Pošetilým lpěním na věcech se přeplňují naše příbytky, jakož přímo i povrch zemský, především všelikými krámy, to jest věcmi, jež postrádají jakékoliv podstatné funkce, schopné rozumně ospravedlniti jejich existenci, zastávajíce toliko funkce pošetilé a nepodstatné. Z této definice krámů, věcí z rozumného hlediska naprosto nesmyslných, zbytečných, jest zřejmé, že v podstatě lze rozlišovat trojí funkci věcí neboli tři druhy požadavků, kterým jsou věci s to vyhovovat, a to podstatné, nepodstatné a pošetilé. Podstatné funkce, které dodávají věcem samy o sobě kloudný důvod k bytí, nelze jak pro jejich enormní četnost, tak i pro nepřekonatelné terminologické potíže vyjmenovat. Ovšem toho není třeba ani želeti, neboť naproti tomu můžeme specifikovati všechny druhy pošetilých a nepodstatných funkcí, takže k identifikaci podstatných funkcí nám postačuje vědomí, že podstatnou jest každá funkce, která není pošetilou anebo nepodstatnou.
Chceme-li si učiniti náležitou představu o spoustě krámů, pošetilých věcí, které jsou pro nás jen zbytečnou přítěží, je nesporně nezbytné se seznámiti s jednotlivými druhy pošetilých a nepodstatných funkcí. Pokud jde o funkce pošetilé, pokládáme za ně fiktivní funkci hospodářskou, funkci representační, svátostní, kultovní, magickou, jakož i etiketní.
Domnělé poklady
Fiktivní funkci hospodářskou připisujeme všem věcem, které lidé uchovávají pro jejich domnělou hodnotu. I při běžné prohlídce našli bychom zajisté v každé domácnosti spousty předmětů, které nejsou namnoze zhodnotitelné ani jakožto pouhý zdroj materiálu, z něhož jsou vyrobeny, a přece jejich majitelé na nich lpí a za nic na světě by je nevyhodili na smetiště, kamž jedině patří. Skladování bezcenného haraburdí, krámů, které v nejpříznivějších případech lze snad zpeněžiti za několik haléřů jako surovinu na výrobu jiných, nových věcí, je ovšem z hospodářského hlediska prostoduchou a předem pochybenou spekulací lidí, nesnesoucích pomyšlení, že nějaký předmět, který se ocitá v jejich vlastnictví, by mohl být zcela bezcenný. Krámy, nakupené během času ze zmíněných důvodů v lidských domácnostech a vyplňující množství skříní, zásuvek, jakož i četné kufry a bedny, uložené na půdě nebo ve sklepě, jako na příklad klika, pozůstalá z mlýnku na maso, zlomená konsola, prasklé sklenice a džbány, poklopy z rozbitých terin, potlučené sošky, víčka od ztracených krabiček, přepálené žárovky, rozskřípaná pera atd., toť fiktivní majetek chudých i bohatých lidí, kteří z lačnosti po co největším jmění neopovrhují ani zohýbanými hřebíčky a střepy.
Ovšem fiktivní hospodářská funkce, kterou lidé jsou náchylní přikládati zásadně všem svým svrškům, nezmnožuje naše domácí haraburdí jen o opravdu bezcenné trety – obecné krámy, nemající vůbec pro nikoho žádný rozumný význam, nýbrž mnohdy též o krámy, které postrádají jakéhokoliv kloudného důvodu k bytí jen v rukou svých konkrétních držitelů. Jde tu vlastně o zcela užitečné, rozumně plně opodstatnitelné věci, jež jsou na krámy toliko deklasovány. Takovýmito krámy jsou na příklad rozmanité nepotřebné textilie, jako vyřaděné obleky, prádlo, záclony, přikrývky a pod., přečtené knihy, po nichž znova již nesáhneme, nejrozličnější nástroje a pomůcky, pro které jejich majitelé nemají a nebudou již nikdy míti použití, a jiné a jiné bezpočetné předměty, jejichž zevrubný výpis by byl právě tak nekonečný, jako i bezúčelný. Bláhové mamonářské přeceňování věcí ponouká totiž lidi, aby každý nepotřebný předmět, který by ovšem jiným lidem byl s to prokázati ještě mnohé platné služby, neodprodali a nechali jej zbytečně zaháleti ve svých příbytcích, jelikož se zajisté nenajde nikdo, kdo by za něj zaplatil přemrštěnou sumu, na níž si jej jeho bláhoví vlastníci právě cení.
Zvláště často uskladňují lidé nesmyslně mezi svými svršky na příklad spousty odloženého šatstva a prádla, neboť se nechtějí rozloučiti jeho odprodejem s blaženými sny o „velikém“ jmění, které předpokládají mít v něm uloženo. Proto tlí v šatnících mnoho věcí, pro jiné lidi ještě upotřebitelných, obvykle tak dlouho, až je buď rozežerou moli nebo až je překotné radikální změny v módě učiní obecně nepouživatelnými. Postupem času stávají se, díky pošetilému mamonářství, zřejmě z věcí, zbytečných pro jistou osobu, povětšině i absolutní krámy neboli věci obecně neužitečné, nesmyslné. Lidé, kteří se rozpakují odprodati nepotřebné věci, aby je nemusili dát o několik korun levněji, než nač si je cení, ztrácejí tedy zpravidla nakonec vše, ježto věci, za něž mohli v dané chvíli utržit i ještě jistý obnos, pozbývají často za nějaký čas úplně jakékoliv hodnoty.
[…]
Zábavní krámy
Další nepodstatnou emotivní funkcí jest funkce zábavní, pročež i veškeré předměty sloužící čistě zábavě jest třeba odsuzovati jako krámy. Jedinou výjimku činí pouhé hračky určené in nejmladším dětem, ačkoliv i pro ně by se zajisté našlo dosti předmětů, které by kromě funkce zábavní měly i funkci výchovnou, neboli dosti hraček, kterými by si nejmenší světoobčané zároveň i cvičili svá tělíčka a bystřili své smysly. Pro dospělé lidi jsou však čistě zábavní předměty přebytečné, jelikož místo planými zábavami se mohou lidé baviti všelikými úkony životně důležitými Je opravdu pošetilé, baví-li se lidé třeba hrou v karty, kuželky atd. a nevyužívají-li možnost zábav, které je jim s to skýtati na příklad kultivované stravování. Jsme-li již nuceni jísti, mohli bychom zajisté jísti tak, aby nám stravování bylo i zábavou. Žel však, dosavadní vývoj směřuje opačným směrem. Lidé si dokonce zvykají jísti ve stoje v různých bufetech, které počaly zamořovat i naše města v předválečných časech, a posadí-li se již k jídlu, hledají úpěnlivě buď spolustolovníka, s nímž by zapředli pro zábavu nezávazný rozhovor, anebo sahají z nouze alespoň k novinám, které je mají leckdy i svou insertní částí zabavovati po dobu stravování. Tomuto vývoji se nelze konečně diviti. Vaří-li se dnes jenom tak, abychom nezemřeli hladem, je přece pochopitelné, že lidé se z jedení nemohou radovati a že touží, aby se konečně podařilo biologům a chemikům zhutniti dávku nutných živin na drobnou pilulku, kterou bychom po způsobu léku pojídali místo oběda.
Podobně jako se dnes opomíjejí radosti, kterými by nás mohlo obšťastniti kultivované stravování, není dostatečně nebo vůbec využito ani ostatních přirozených druhů zábavy, jimiž je třeba dokonalý milostný život, uměnímilovnost, maximální sezábavění práce atd. Zábava je dnes nejapně oddělována od života a lidé se jí mohou věnovati jen mimo pracovní čas a všední život: v lunaparcích, které propagoval i u nás před lety Karel Teige. Má-li člověk opravdu šťastně žíti, jest však naopak zapotřebí, aby si sezábavnil veškeré své životní úkony a neodděloval své zábavy od života. Čistě zábavní akce jsou nedůstojné kultivovaného člověka, neboť je zcela zbytečné, abychom nacházeli zábavy jen mimo své životní nezbytnosti a povinnosti v jakýchsi reservacích, jimiž jsou lunaparky, zábavní místnosti, sportovní stadia, kde se lidé rozněcují pohledem na sportovní utkání, neumělecká četba, representovaná u nás především Rodokapsy, atd. Vždyť i nejrmutnější povolání by bylo možno náležitě zpříjemniti. […]
Ukázka z Broukovy studie Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, kterou vydala Architektura ČSR v Praze v únoru 1946. Brožuru autor později rozšířil do více než čtyřistastránkové knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947). Celá brožura – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.
B. Brouk: Racionalisace spotřeby (1946), obálka (autor neznámý)
Bohuslav Brouk 
