Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Teige

Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera

Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera

[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]

1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.

Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).

POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA

Otázky

1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samo­tářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lás­ce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komple­xu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který před­mět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému sto­letí odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.

Odpovědi s odůvodněním

Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).

Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).

Společenské? Samo­tářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).

Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednodu­chostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šíle­nec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) ver­bální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).

Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).

Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momen­tální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobu­jeme).

Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).

Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými pro­měnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).

Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hád­kách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).

Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).

Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému před­nost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mo­řem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příše­rou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).

Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).

Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).

Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, roz­členění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukají­cích ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).

Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).

Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těle­so, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).

Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat ob­sah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má na­psaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodlou­žiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).

Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).

Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).

V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).

Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).

V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).

Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).

Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).

Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (pro­buzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).

S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální si­tuace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).

Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahra­zuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prosto­ra, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahu­je barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvě­domělé i neuvědomělé perverzi.

Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).

Bohuslav Brouk: Racionalisace spotřeby (1946)

[…]

Pošetilé lpění na věcech

S lidskými potřebami se nejlépe obeznámíme kritikou svých svršků a hmotných statků vůbec. Jestliže zkoumáme předměty svých potřeb, zjišťujeme, že si jich vyžadujeme tak enormně velký počet hlavně pro své pošetilé, nejapné žádosti. Náš poše­tilý poměr k věcem se projevuje jednak pošetilým lpěním na věcech neboli tak zvanou chrematofilií, jednak nejapným, nesmyslným opovrhováním věcmi neboli tak zvanou chrematoklastií. Především si povšimneme neblahé chrematofilie.

Pošetilým lpěním na věcech se přeplňují naše příbytky, jakož přímo i povrch zemský, především všelikými krámy, to jest věcmi, jež postrádají jakékoliv podstatné funkce, schopné rozumně ospravedlniti jejich existenci, zastávajíce toliko funkce pošetilé a nepodstatné. Z této definice krámů, věcí z rozumného hlediska naprosto nesmyslných, zbytečných, jest zřejmé, že v podstatě lze rozlišovat trojí funkci věcí neboli tři druhy po­žadavků, kterým jsou věci s to vyhovovat, a to podstatné, ne­podstatné a pošetilé. Podstatné funkce, které dodávají věcem samy o sobě kloudný důvod k bytí, nelze jak pro jejich enormní četnost, tak i pro nepřekonatelné terminologické potíže vyjme­novat. Ovšem toho není třeba ani želeti, neboť naproti tomu můžeme specifikovati všechny druhy pošetilých a nepodstatných funkcí, takže k identifikaci podstatných funkcí nám postačuje vědomí, že podstatnou jest každá funkce, která není pošetilou anebo nepodstatnou.

Chceme-li si učiniti náležitou představu o spoustě krámů, pošetilých věcí, které jsou pro nás jen zbytečnou přítěží, je ne­sporně nezbytné se seznámiti s jednotlivými druhy pošetilých a nepodstatných funkcí. Pokud jde o funkce pošetilé, pokládáme za ně fiktivní funkci hospodářskou, funkci representační, svátostní, kultovní, magickou, jakož i etiketní.

Domnělé poklady

Fiktivní funkci hospodářskou připisujeme všem věcem, které lidé uchovávají pro jejich domnělou hodnotu. I při běžné prohlídce našli bychom zajisté v každé domácnosti spousty před­mětů, které nejsou namnoze zhodnotitelné ani jakožto pouhý zdroj materiálu, z něhož jsou vyrobeny, a přece jejich majitelé na nich lpí a za nic na světě by je nevyhodili na smetiště, kamž jedině patří. Skladování bezcenného haraburdí, krámů, které v nejpříznivějších případech lze snad zpeněžiti za několik haléřů jako surovinu na výrobu jiných, nových věcí, je ovšem z hos­podářského hlediska prostoduchou a předem pochybenou spekulací lidí, nesnesoucích po­myšlení, že nějaký předmět, který se ocitá v je­jich vlastnictví, by mohl být zcela bezcenný. Krámy, nakupené během času ze zmíněných důvodů v lidských domácnostech a vyplňující množství skříní, zásuvek, jakož i četné kufry a bedny, uložené na půdě nebo ve sklepě, jako na pří­klad klika, pozůstalá z mlýnku na maso, zlomená konsola, prasklé sklenice a džbány, poklopy z rozbitých terin, potlučené sošky, víčka od ztracených krabiček, přepálené žárovky, rozskřípaná pera atd., toť fiktivní majetek chudých i bohatých lidí, kteří z lačnosti po co největším jmění neopovrhují ani zohýbanými hřebíčky a střepy.

Ovšem fiktivní hospodářská funkce, kterou lidé jsou ná­chylní přikládati zásadně všem svým svrškům, nezmnožuje naše domácí haraburdí jen o opravdu bezcenné trety – obecné krámy, nemající vůbec pro nikoho žádný rozumný význam, nýbrž mnohdy též o krámy, které postrádají jakéhokoliv kloudného důvodu k bytí jen v rukou svých konkrétních držitelů. Jde tu vlastně o zcela užitečné, rozumně plně opodstatnitelné věci, jež jsou na krámy toliko deklasovány. Takovýmito krámy jsou na příklad rozmanité nepotřebné textilie, jako vyřaděné obleky, prádlo, záclony, přikrývky a pod., přečtené knihy, po nichž znova již nesáhneme, nejrozličnější nástroje a pomůcky, pro které je­jich majitelé nemají a nebudou již nikdy míti použití, a jiné a jiné bezpočetné předměty, jejichž zevrubný výpis by byl právě tak nekonečný, jako i bezúčelný. Bláhové mamonářské přeceňování věcí ponouká totiž lidi, aby každý nepotřebný předmět, který by ovšem jiným li­dem byl s to prokázati ještě mnohé platné služby, neodprodali a nechali jej zbytečně zaháleti ve svých příbytcích, jelikož se zajisté nenajde nikdo, kdo by za něj zaplatil přemrštěnou sumu, na níž si jej jeho bláhoví vlastníci právě cení.

Zvláště často uskladňují lidé nesmyslně mezi svými svršky na příklad spousty odloženého šatstva a prádla, neboť se nechtějí rozloučiti jeho odprodejem s blaženými sny o „velikém“ jmění, které předpokládají mít v něm uloženo. Proto tlí v šatnících mnoho věcí, pro jiné lidi ještě upotřebitelných, obvykle tak dlouho, až je buď rozežerou moli nebo až je překotné radikální změny v módě učiní obecně nepouživatelnými. Postupem času stávají se, díky pošetilému mamonářství, zřejmě z věcí, zbytečných pro jistou osobu, povětšině i absolutní krámy neboli věci obecně neužitečné, nesmyslné. Lidé, kteří se rozpakují odprodati nepotřebné věci, aby je nemusili dát o několik korun levněji, než nač si je cení, ztrácejí tedy zpravidla nakonec vše, ježto věci, za něž mohli v dané chvíli utržit i ještě jistý obnos, pozbývají často za nějaký čas úplně jakékoliv hodnoty.

[…]

Zábavní krámy

Další nepodstatnou emotivní funkcí jest funkce zábavní, pročež i veškeré předměty sloužící čistě zábavě jest třeba odsuzovati jako krámy. Jedinou výjimku činí pouhé hračky určené in nejmladším dětem, ačkoliv i pro ně by se zajisté našlo dosti předmětů, které by kromě funkce zábavní měly i funkci výchovnou, neboli dosti  hraček, kterými by si nejmenší světoobčané zároveň i cvičili svá tělíčka a bystřili své smysly. Pro dospělé lidi jsou však čistě zábavní předměty přebytečné, jelikož místo planými zábavami se mohou lidé baviti všelikými úkony životně důležitými Je opravdu pošetilé, baví-li se lidé třeba hrou v karty, kuželky atd. a nevyužívají-li možnost zábav, které je jim s to skýtati na příklad kultivované stravování. Jsme-li již nuceni jísti, mohli bychom zajisté jísti tak, aby nám stravování bylo i zábavou. Žel však, dosavadní vývoj směřuje opačným směrem. Lidé si dokonce zvykají jísti ve stoje v různých bufetech, které počaly zamořovat i naše města v předválečných časech, a posadí-li se již k jídlu, hledají úpěnlivě buď spolustolovníka, s nímž by zapředli pro zábavu nezávazný rozhovor, anebo sahají z nouze alespoň k novinám, které je mají leckdy i svou insertní částí zabavovati po dobu stravování. Tomuto vývoji se nelze konečně diviti. Vaří-li se dnes jenom tak, abychom nezemřeli hladem, je přece pochopitelné, že lidé se z jedení nemohou radovati a že touží, aby se konečně podařilo biologům a chemikům zhutniti dávku nutných živin na drobnou pilulku, kterou bychom po způ­sobu léku pojídali místo oběda.

Podobně jako se dnes opomíjejí radosti, kterými by nás mohlo obšťastniti kultivované stravování, není dostatečně nebo vůbec využito ani ostatních přirozených druhů zábavy, jimiž je třeba dokonalý milostný život, uměnímilovnost, maximální sezábavění práce atd. Zábava je dnes nejapně oddělo­vána od života a lidé se jí mohou věnovati jen mimo pracovní čas a všední život: v lunapar­cích, které propagoval i u nás před lety Karel Teige. Má-li člověk opravdu šťastně žíti, jest však naopak zapotřebí, aby si sezábavnil veškeré své životní úkony a neodděloval své zábavy od života. Čistě zábavní akce jsou nedůstojné kultivovaného člověka, neboť je zcela zbytečné, abychom nachá­zeli zábavy jen mimo své životní nezbytnosti a povinnosti v ja­kýchsi reservacích, jimiž jsou lunaparky, zábavní místnosti, sportovní stadia, kde se lidé rozněcují pohledem na sportovní utkání, neumělecká četba, representovaná u nás především Rodokapsy, atd. Vždyť i nejrmutnější povolání by bylo možno náležitě zpříjemniti. […]

Ukázka z Broukovy studie Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, kterou vydala Architektura ČSR v Praze v únoru 1946. Brožuru autor později rozšířil do více než čtyřistastránkové knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947). Celá brožura – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

 

B. Brouk: Racionalisace spotřeby (1946), obálka (autor neznámý)

Magdalena Hledíková: Jak obývat krajinu

[…] Kniha [Obytná krajina – pozn. autora webu] vznikala od konce 30. let z podnětu Karla Teigeho, který k ní rovněž napsal předmluvu. Žák se přátelil s Karlem Honzíkem a Bohuslavem Broukem, a tak se jejich teoretické myšlenky publikované v přibližně stejné době vzájemně ovlivňovaly. S Broukovou kritikou zbytečného hromadění věcí a „haraburdí“, rozvedenou v knize Lidé a věci, koresponduje Žákova snaha o celkové omezení stavění. S Honzíkovou Tvorbou životního slohu pak snaha o vytvoření míst, která co nejširšímu množství lidí poskytnou kvalitní prostředí s vysokou obytnou hodnotou. […]

Úryvek z článku Magdaleny Hledíkové Jak obývat krajinu (EkoList, 2007, č. 6).

Markéta Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu

Magisterská diplomová práce Markéty Kuchařové se zabývá surrealistickým objektem a jeho reflexemi u českých teoretiků.

V první části práce je představena problematika surrealistického objektu a subjekt-objektových vztahů v surrealismu. Představeno je zde Bretonovo filosofické uchopení surrealistického objektu, též jeho pojetí krize objektu. V rámci první části práce je nastíněna podstata nalezeného objektu, koncept křečovité krásy a Dalího paranoicko-kritická metoda jako jeden z dalších zdrojů surrealistické obraznosti. Druhá část práce se zaměřuje na reflexi předmětnosti surrealismu a na vztahy umění a skutečnosti v myšlení Jana Mukařovského. Třetí část práce konceptualizuje estetiku Bohuslava Brouka ve světle surrealismu. V této části je stručně naznačen rámec Broukova pojetí subjekt-objektových vztahů, též jeho interpretace surrealistického objektu. Poslední část naznačuje Teigeho pojetí surrealistické tvorby vzhledem ke zdrojům surrealistické obraznosti.

Práce byla obhájena v září 2016 na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; samotná práce a další související dokumenty jsou k dispozici ke stažení zde.

M. Kuchařová: Karel Teige, Jan Mukařovský a Bohuslav Brouk jako teoretikové surrealismu (diplomová práce, 2016), titulní list

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list

Vojtěch Čurda o biografii Stanislava Budína

První ucelená biografie sledující vývoj novináře a celoživotního levičáka Stanislava Budína se musela vypořádat nejen s bílými místy, která bylo třeba zaplnit, ale také s hodnocením nejrůznějších politických zvratů, jež do značné míry určovaly Budínovu životní dráhu.

Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903-1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. […]

V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. […]

Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek. […]

Úryvek pochází z recenze Vojtěcha Čurdy publikace Martina Gromana Stanislav Budín: Komunista bez legitimace (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016), publikované v kulturním čtrnáctideníku A2, 15. 2. 2017, r. XIII, č. 4, s. 29.

groman-martin-stanislav-budin-2016

Martin Groman: Stanislav Budín (2016, obálka)