Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Toyen
Jaroslav Honza (Dubnický) se zmiňuje o Broukovi
[…] Do Metra nechodím, lebo mám málo peňazí. Neviem teda nič nového o plánoch pražskej skupiny. Brouk mi hovoril, že vydal zase nejakú novú knihu.[1] Ani som sa ho nepýtal, ako sa to menuje. Teige teraz chce vydať dve zbierky Heislerove.[2] Je to mladý človek a myslím, že ešte dosiaľ ani nedebutoval. To je všetko, čo viem o pražskej skupine. […]
[1] B. Brouk vydal na začiatku r. 1939 knihu Stoupa života.
[2] Český básnik J. Heisler vydal r. 1939 dve básnické zbierky: Přízraky pouště a Jen poštolky chčí klidně na desatero. Obe knihy vyšli aj s ilustráciami českej surrealistickej výtvarníčky Toyen.
Úryvek z dopisu historika Jaroslava Honzy (Dubnického) literárnímu teoretikovi Mikulášovi Bakošovi (Praha, 30. ledna 1939), otištěného v: KAMENČÍK, Marián – TEPLAN, Dušan. Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935–1948). Fintice: FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania, 2022, str. 196.

Bohuslav Brouk píše Vítězslavu Nezvalovi
B. Brouk, Praha VII. V zátiší 8.
Milý Nezvale,
24. t. m. přijeli Š. a T. do Prahy. O příjezdu dostal telegram Teige a Brumlík[1]. Náhodou jsem potkal Teigeho a tak jsem byl též na nádraží. T & Š přijeli lůžkovým vozem a příplatu na něj frs 800,- si vypůjčila T. na konsulátu. Štyrský mohl docela dobře jíti, bez opory, a dobře již také mluví, ovšem s určitou námahou. Nejvíce starostí mu stále dělá Sfinx. Brumlík, když jej viděl, jak jde sám z vozu, velmi se podivil a je přesvědčen, že vše se za čas upraví. V pondělí Brumlík Š. prohlédne, a proto ti dopis napíši až příští týden. Do té doby doufám, že též něco vytáhnu z Toyen, která doposud toho moc neřekla. Štyrský nyní leží doma a chodím jej navštěvovat. T. na domluvu, proč Ti nepsala, říká, že není spisovatelem. Weiner Tvůj článek přeložil. Honzl je stále ještě v Řeži. Zdraví Tě Tvůj Brouk. Vyřiď, prosím Tě, všem doma pozdravení a díky za pohostinství za mé návštěvy v Brně.
Korespondenční lístek Bohuslava Brouka Vítězslavu Nezvalovi do Brna, 26. července 1935, Praha.
[1] Josef Brumlík (1897 Rokycany – 1989 New York), kardiolog mezinárodního významu, přítel mnoha umělců. V r. 1939 odešel do exilu (Francie, Mexiko, USA), po válce se na krátko vrátil do ČSR, z níž odešel v r. 1948 do New Yorku, kde působil jako lékař a vysokoškolský profesor. Více zde.

Toyen: Snící rebelka
Mezinárodní výstavní projekt připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris.
Toyen patří k nejoriginálnějším a nejznámějším českým umělkyním 20. století, a zároveň se ještě za svého života proslavila i ve Francii, kde od roku 1947 trvale žila. Její výrazná tvorba i neotřelé životní postoje vzbuzují po celém světě čím dál větší zájem o její osobu i dílo, málokde však měli diváci možnost je zhlédnout v celé šíři.
Poslední velká výstava díla Toyen proběhla v roce 2000 v Praze a o dva roky později ve francouzském Saint-Etienne. V Paříži se překvapivě dosud velká retrospektiva nekonala a v Německu je Toyen stále téměř neznámá. Proto si tento mezinárodní projekt, který vznikl ve spolupráci tří prestižních institucí Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris, klade za cíl představit její dílo v co nejucelenější podobě a prostřednictvím tří výstav a podrobného katalogu ve čtyřech jazykových mutacích s ním seznámit evropské publikum.
První etapa se koná od 9. 4. do 15. 8. 2021 v Praze ve Valdštejnské jízdárně. Výstava je koncipována chronologicky a rozdělena do časových úseků v závislosti na důležitých etapách tvorby Toyen. Zároveň však vypichuje důležitá témata, která se objevují průběžně v celém jejím díle, například erotiku či alchymii. Ukazuje nejen obrazy a kresby, ale i bohatou ilustrační tvorbu. Důraz je kladen také na zásadní spolupráci Toyen s přáteli jak z pražské, tak pařížské surrealistické skupiny, ať už to byli malíři či básníci: Jindřich Štyrský, Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin Péret, Radovan Ivsic, Annie Le Brun a další.
Díla jsou zapůjčena z českých a evropských muzeí i soukromých sbírek.
Koncepci projektu vytvořily kurátorky Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen. K výstavě připravujeme bohatý doprovodný program.
Podrobnosti na stránkách Národní galerie Praha.

S Toyen a Jindřichem Štyrským (Monako, červenec 1933)
Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.
Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.
Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FF UK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.
Publikace nakladatelství Universum vychází 14. 5. 2021, ke koupi například zde.

Bohuslav Brouk: Stoupa života
Schlage die Trommel und fürchte dich nicht!
Heinrich Heine
Století racionalisace nesnáší „neúčelné“ činnosti a zkrátka proto je sport zdraví prospěšný. Empirickou cestou, nezaujatým pozorováním bychom ovšem stěží dospělí k tomuto přesvědčení. Koho by na příklad napadlo, že sport prospívá našemu fysickému zdraví, vidí-li uřícené footbalisty uhánět za míčem, až se na „travnatých“ hřištích zvedá prach, a pozoruje-li jim přihlížející obecenstvo, které se nechává svými vášněmi unášet tak daleko, že zmlátí do krve přívržence protivníkovy strany a že se vykřičí do ochraptění. Ještě horšímu mínění o blahodárném účinku sportu na zdraví lidského organismu nemohou se pak zajisté ubránit lidé, kteří mají na paměti mrtvé, odnášené ze zápasnických arén a boxerských ringů, zmrzačené hráče footbalu a rugby, nebo umělá žebra a zlatými destičkami vyspravované lebky sportovců-závodníků, kteří se míhají jako střely po automobilových drahách, jejichž každá krkolomná zatáčka je z piety pojmenována jménem některého nešťastného závodníka, kterému již žádný lékař nemohl pomoci. Jak je všeobecně známo, vyžaduje si každá větší sportovní událost kromě silné policejní asistence, která má zabránit tomu, aby se diváci v tlačenici neumačkali a aby si při rozepřích neukousli nosy, i pohotovost lékařů a ambulancí, poskytujících první pomoc nejen divákům, jejichž úrazům nejsou nikdy v plné míře s to zabránit ani sebepečlivější a sebeobezřelejší bezpečnostní opatření, nýbrž, i aktivním sportovcům, mrzačících se v zběsilém zápolení o vítězství. Konečně, oceňujeme-li již sport s hlediska zdravotního, nezapomínejme rovněž, že netušený rozrůst sportu dal vzniknout i speciálnímu lékařskému odvětví – lékařství pro choroby sportovní. Dále, pokud jde o vliv sportu na tělesnou krásu, zdá se pak taktéž pochybné, že by tento vliv byl příznivý. Stačí si vzpomenout na zjizvené obličeje a ploské nosy boxerů nebo na neúměrně vyvinuté nohy cyklistů, na masivní podstavce, na nichž se obvykle třepotá subtilní tělíčko s ptačí hlavičkou.
Spíše než domněnce, že sport je prospěšný zdraví a kultuře tělesné, mohli bychom dát za pravdu tvrzení, že sportem ozdravujeme svého ducha. Fedrováním sportu se lidé totiž lehce přimějí, aby ve volných chvílích nemyslili a nemeditovali, to jest, aby se neoddávali činnosti, právě v níž tkví hlavní sémě duševní nezdravosti. Víme přece, že podle poznatků moderní psychiatrie jsou hranice mezi normálními a chorobnými stavy duševními velmi rozplizlé a sotva znatelné, a že naše myšlenky jsou tím bližší sférám zrůdnosti a chorobnosti, čím jsou hlubší a originálnější. Kdo myslí, vydává se tedy nebezpečí, že otevře brány patologickým hlubinám své duše, a proto jen ten, kdo nemyslí a nepřemítá, má bezpečně zajištěno duševní zdraví. Vychovává-li sport člověka k bezduchosti, jsou opravdu duše sportovců chráněny a střeženy před chorobností. V „zdravém“ těle nesídlí nikdy chorobný duch, neboť jest to tělo bezduché. V tomto smyslu lze k omšelému sportovnímu heslu „In corpore sano, mens sana“ chovat naprostou důvěru.
Jak jsme poznali, je sport sotva s to prospívat našemu tělesnému zdraví, a po „zdraví“ duševním, o nějž se skutečně zasluhuje, není zase nikterak radno toužit, takže, mluvíme-li o sportu, nechme jeho zdravotní prospěšnost stranou. Sport konec konců také na radu lékařů nevznikl. Sportování je důsledek industrialisace výroby. Použitím strojů a tayloristickým pracovním systémem byl totiž člověk zbaven možnosti náležitého pohybu a náležitého vypětí tělesných sil při práci. Masy dělníků jsou dnes těmito výrobními způsoby povětšině odsouzeni den co den většinu času prodlévat skoro nečinně u strojů, hýbajíce v jistých intervalech toliko nějakou pákou nebo kolečkem, zatím co práce jejich soudruhů v kancelářích se zase omezuje zpravidla jen na nepatrné výkyvy rukou při psaní. Z člověka se stal robot-automat, který po celý svůj život pracuje věčně stereotypním způsobem jen jediným a stále týmž orgánem svého těla. Práce, vyčerpávající dříve člověka tělesně, počala lidi v moderní výrobě toliko duševně otravovat a nervově vydražďovat. Nezmořený satan těla hrozí ovšem revoltou, neboť, změnilo-li se lidské chování, aniž by se této změně byl schopen přizpůsobit lidský organismus, je samozřejmé, že svébytné požadavky našeho těla se domáhají ukojení jinou cestou. Prací nevybitá a uvolněná tělesná energie si vskutku také nové odbytiště našla, a to právě ve sportu.
Jestliže na příklad lidé za dřívějších časů tahali lano, aby vlekli lodě vzhůru po řece, zbavují se dnes, jsouce nahrazeni motory, svých sil samoúčelnou hrou – přetahováním lana, „zábavou“, jíž se můžeme podivovat skoro na každém sportovním hřišti. Tělesné úkony byly moderní výrobou osvobozeny, to jest zbaveny své racionální funkce, a tak bylo člověku umožněno pohybovat se a namáhat zcela bezúčelně, neboli provozovat sport. Bylo by sice možné, aby člověk vyčerpával svou životní energii, novodobými pracovními metodami uvolněnou, aniž by sportoval, avšak společnosti vyhovuje zajisté tak bezduché a bezúčelné spalování tělesné energie, k jakému dochází sportem, právě nejlépe. Kdyby nebylo sportu, mohly by se totiž prací nezdolané tělesné síly projevit způsobem společnosti nemilým, ježto, jak víme, je tělo zapsáno čertu. Již od dětství jsou přece lidé vedeni ke sportu především proto, aby vypudili roupy ze svého těla.
Sport je činností paralysující lidské schopnosti, stoupou pro bezúčelné zničení životních sil, které z bezpečnostních důvodů společnost nemůže potřebovat. Sport je dada, která byla zavlečena do lidského života zajisté jedině v zájmu společnosti. Z fabrik a kanceláří pospíchají denně lidé do tělocvičen a na hřiště, kde buď bezúčelně pobíhají jako splašení koně kolem dokola, nebo kde holdují různým prostocvikům, při nichž vyhlížejí jako mohamedáni, klanějící se houfně při modlitbách slunci.
Kdyby člověk, neznající ducha dnešní doby, přihlížel těmto exhibicím, nepochybně by se domníval, že tu běží o trýznění nějakých těžkých provinilců, kteří pro pouhopouhé ukojení sadistických choutek svých dozorců jsou nuceni na příklad každou vteřinu usednout do dřepu a zase se vztyčit, nebo celou půlhodinu bez oddechu skákat přes švihadla, atd. Zatím tu však jde prostě o dadaismus, kterému lidé holdují se vším zápalem a vášní, třebaže se mu na jiném poli, v oblasti kultury, vždy co nejposupněji posmívali a co nejvehementněji bránili. Ovšem lidé si dadaismus, nesmyslnost a bezúčelnost sportu neuvědomují, neboť slepě věří, že sport je zdraví prospěšný, a pro zdraví jsou, jak známo, ochotni vykonávat ledacos. Nejhloupější, nejnepříjemnější ideu lze přece s úspěchem propagovat, dodáme-li jí zdravotní význam. Řeknete lidem třebas, že je zdravé nosit v hubě citron, a druhý den budou všechny citrony po celém městě vyprodány.
Jedním z největších sociálních „blahodiní“ sportu je potlačování sexuality. O zneškodnění lidských sexuálních choutek pečuje sport v zásadě dvojím způsobem. Jednak sexualitu prostě potlačuje, což se mu daří fysickým unavováním, jednak ji svádí na scestí, do slepých uliček. Lásku, sportem na nepravé cesty uvedenou, lze nejlépe stopovat v ovzduší sportu profesionalistického. Profesionalismus produkuje totiž favority, v nichž lze spatřovat jistý nový druh prostitutek. Jsou to prostitutky, živící se ukájením platonických lásek. Miláčkem publika, kterému je vesměs sociálně znemožňováno prožívat lásku opravdovou, sexuální, stal se sportovní favorit-profesionál: slavný běžce, footbalista, krasobruslař, zápasník, boxer, automobilový závodník, atd. Se stejnou vervou jako o sexuálního partnera rve se fanouškovské obecenstvo o recordmany a recordwomeny, prokazujíc jim tolik galantností a obětí jako kdysi Ludvík XIV. svým milostnicím. Dále pak nachází stávající řád společenský ve sportu amatérském, jakož i profesionalistickém vhodný hromosvod pro výbuchy lidské zlosti, kterou vzbuzuje svými nepopulárními zákony a nařízeními. Zloba a nenávist, obrácená původně proti společnosti, vybíjí se „zdravými“ sportovními zájmy. Ať sportovci zápasí ve hře o vítězství sami, nebo ať již sportovnímu zápolení jenom přihlížejí, odvracejí své zájmy a afekty od politických a kulturních záležitostí, a tak se stávají pro společnost neškodnými hovádky. Prostí lidé z řad sportovců trpí sexuální nouzí pod obrazem zbožňovaných favoritů a neumoudří se dříve, než pod nimi nezemrou podvýživou – nouzí hmotnou.
Sport je v celé své šíři produkt doby, která nedovoluje, aby prací uvolněná vitalita byla využita nějakým racionálním způsobem. Z obav před příliš překotným vývojem světových událostí donucuje společnost lidi ničit své životní sily, od pracovních cílů strojovou výrobou osvobozené, ve stoupě – v sportu. Z hlediska sociálního zdá se totiž nemožné, aby lidským roupům byla poskytnuta jakákoliv provozová energie. „Romantika“ posílá se v neděli vybít do lesů, aby se snad neprojevila v politice. Lidstvo je tak alespoň uchráněno od nebezpečí, které by mu mohlo plynout z utkvělých myšlenek: různých revoltujících filosofů, kdyby se snad těmto ideám dostalo fysické podpory.
Ze stanoviska subjektivního je ovšem sportovní vášeň velmi těžce pochopitelná, neboť, jak z výše podaného výkladu je zřejmé, není vybíjení tělesné energie ve sportu prospěšné jedinci, nýbrž společnosti. Leč nezapomínejme, že jistý pohyb a jisté vypětí tělesných sil je nezbytné pro každého člověka, takže lidem, jsou-li povětšině od časného rána nepřetržitě skoro až do pozdních hodin večerních připoutáni k svému zaměstnání, nezbývá opravdu nakonec nic jiného, než se zbavovat své fysické energie tak nejapným, bezúčelným, ale co nejrychlejším a nejintensivnějším způsobem, jakým je sport. Vzhledem k tomuto poznání je arciť na sport nutno pohlížet jako na projev životní nouze, člověk slušně materiálně zabezpečený nemusí sportovat, jelikož sdostatek volného času mu umožňuje využít tělesných úkonů k vykonání i jinak prospěšných a vábných funkcí. Osvobozený pohyb, zbavený ve sportu jakékoliv vnější funkce, je dada, kterou pěstují zámožní lidé jenom z bezduchosti, ze snobismu a z nudy. Jinak je sport určen výhradně chudým, vykořisťovaným, k jejich ohloupení. Sport není potřebou člověka, jenž se může denně pohybovat svobodně déle než jednu hodinu, a kterému není zabraňováno ukájet své afekty na patřičných objektech. Takový člověk zná svého pravého nepřítele a nebojuje jako dnešní sportovci s větrnými mlýny, zatím co jim hoří střecha nad hlavou. Sport je zdravý a lidstvu prospěšný jenom proto, že vyhání mládež z hospod příliš zfilosofovaných vzhůru do zelených niv a hájů vstříc blbosti.
Přepracovaná kursiva Sportovní narkotikum, otištěná v říjnu 1931 v kulturním letáku ROK pod pseudonymem Jan Vlasák. Tiskem firmy E. Wichner v Praze-Břevnově, Bělohorská tř. 201. Obálka od Toyen. Vydal autor jako svůj čtvrtý soukromý tisk k Novému roku 1939.
Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.
Audio verzi pod názvem Sport – stoupa života připravil Český rozhlas 3-Vltava. Účinkuje Aleš Procházka, režie Ivan Chrz, připravil Petr Turek. Vysíláno v rámci pořadu Český Sigmund Freud (31. prosince 2002) a cyklu Psáno kurzívou (19. února 2008). Délka 11:49 min.
Bohuslav Brouk: Poslední dnové etiky
Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už neudělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.
Friedrich Nietzsche
Tajemnost tkví především v hlouposti. Tajemná je duše primitivů, tajemné jsou náboženské obřady, tajemný je hlas svědomí. Na světě je dosud mnoho tajemných věci, ba stále a stále ještě nové přibývají, neboť nejen lidský rozum, nýbrž i lidská hloupost se domáhá pokroků. Oč méně tajemnější bude člověku příštího tisíciletí náš slovník, oplývající termíny: mravnost, čest, ctnost, spravedlnost, soucit, sociální cítění, zrada, surovost, neřest… než slovník primitivů, v němž se střetáváme s pojmy: bůh, démon, totem, tabu…?
Víra v tajemné věci, uznání tajemných zásad, pravidel a postulátů je nejstarší a nejzakořeněnější tradicí, již je možno sledovat ve vývoji lidstva, a proto zůstává nám lidské jednání od počátku až do dnešních dob veskrze nepochopitelné a nepředvídatelné. Člověk dosud větší nebo menší měrou pohrdal a pohrdá rozumem, darem přírodním, snaže se jednat podle svých instinktů, jimiž ho příroda nevybavila. Hloupost není ještě instinkt, avšak zdání instinktu může působit, takže, pozorujeme-li lidi, připadá nám, že jednají instinktivně a že jejich rozum je podřízen jakýmsi vyšším instancím. Jak nás učí přírodověda, je sice člověk tvor rozumový (homo sapiens), ale ve skutečnosti více než rozumu dovolávají se lidé tušení, víry, svědomí, mravního imperativu a jiných irracionálních kriterií.
O irracionalitě svého jednání a usuzování ovšem člověk mnoho nepřemýšlí, a když se k tomu již odhodlá a usiluje pak o nápravu, nedostane se obvykle dále, než že ze své psychy vymýtí představy různých nadpřirozených bytostí, duchů a bohů. To naprosto dostačí k spokojenosti tuctového moderního, pokrokového člověka, a takovýto dnešní, eticky založený bezvěrec považuje se pak za bůhvíjak rozumově vyspělejšího člověka, než jakým je člověk, žijící v kázni a bázni boží. Po pravdě je však „přirozená“, „rozumová“ etika atheistů rozumu vzdálenější než etika náboženská, a mravný bezvěrec se tedy rozumu odcizuje více než člověk založený nábožensky.
Jest totiž velmi snadno pochopitelné a velmi rozumné, jestliže nábožensky smýšlející člověk jedná mravně, neboť věře v boha, neposlušné trestajícího a poslušné odměňujícího, jedná tak proto, aby se bohu zalíbil a byl od něho odměněn. Desatero mravních přikázání, jež bůh pro lid stanovil, jsou logicky bezvadně opodstatněna. Páté přikázání zní: „Cti otce svého a matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh dá tobě.“ (Exodus, XX., 12.) To znamená, že k sebezáchově člověka je naprosto nezbytné, aby ctil své rodiče, neboť jinými slovy bůh říká: „I ten, kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře!“ (Exodus, XXL., 17.) Desatero božích přikázání je nutno dodržovat. Jinak nás stihne hněv boží a špatně se nám povede v životě i po smrti. V boha věřící lidé jednají tedy velmi rozvážně a zcela rozumově, chovají-li se podle božích přikázání, avšak – jak ospravedlníme rozumově desatero, popřeme-li existenci boha? Proč bychom se jím měli řídit, když nás nemůže stihnout ani trest ani odplata boží? Dekalog bez pána boha je ve psí.
Etika bez náboženství je nesmyslná kaprice, prostá svévolnost. Mravnost bez boha je absurdum. To poznal konečně již Voltaire, jeden z mála duchů, jejichž intelekt se nezastavil před žádným dogmatem, vtloukaným od kolébky lidem do hlavy. „Proč se zdá atheistická společnost nemožnou?“, ptá se Voltaire a odpovídá: „Protože se má za to, že lidé, kteří by neměli uzdy, nemohli by nikdy žíti pospolu, že zákony nezmohou nie proti tajným zločinům a že je třeba Boha-mstitele, jenž by potrestal na tomto neb onom světě viníky, uniknuvší lidské spravedlnosti“ (Dictionnaire philosophique)1. Bůh je tedy podle Voltaira jediným bezpečným udržovatelem mravnosti; zákony ji tehdy asi udržet nestačily. Od dob Voltairových jsou arciť světská bezpečnostní opatření mnohem vyspělejší, takže je jisté, že bez mravnosti a tedy i bez boha, jehož raison d´être je právě morálka, by se svět klidně obešel. Není-li tomu tak, je-li nadále k vývoji lidstva třeba mravnosti, pak ovšem nezbývá nic jiného než opět vzkřísit boha z mrtvých. Nechcete-li uhasit v lidech mravní city, hlasy svědomí, vraťte jim jejich boha, logický důvod jejich mravnosti. „Přirozená“ morálka vyžaduje větší potlačení rozumu než etika náboženská.
Je-li nutno, aby etika byla nábožensky zdůvodněna, a pěstují-li se v lidech mravní zásady již od nejútlejšího věku, je nabíledni, že se lidé navracejí k bohu, k náboženství, že boj proti náboženství stále víc a více ztroskotává. Přírodní vědy, zasadivše náboženství dosavad nejtěžší ránu, opanovaly v minulém století veškerou lidskou kulturu, prodchnuly svým duchem jak všechny vědy a filosofii, tak i umění, ale dnes, zdá se, pozvolným znovu vzkříšením božím upadají zase v zapomenutí. Nad úpadkem významu přírodních věd pro duševní vývoj lidský není se však nutno pozastavovat ani bědovat. Laický zájem o přírodní vědy byl přespříliš neúměrný tehdejšímu jejich kulturnímu významu. Zájmu o ně bylo souzeno, aby tak jako tak ustal, neboť přírodní vědy si zvolily špatnou, neschůdnou cestu k uplatnění. Jestliže bojovaly proti fixní ideji boha-stvořitele místo proti etice, jestliže vyvracely existenci boží místo mravní přikázání, pak nemohly nikdy trvale zdolat a nahradit náboženství, jak se jejich přívrženci prostoduše domnívali. Boj o uplatnění přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha je možno zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít náboženství a zaujmout jeho místo může přírodověda jedině tehdy, oprosti-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. Zničit náboženství neznamená pensionovat, odstranit boha, nýbrž zavrhnout jeho zákony, zničit jeho zbraně. Zdařilým atentátem na vojevůdce nezničíme armádu, ba neodstraníme ani jejího vojevůdce, neboť si nalezne nového, a právě tak i etika, zbavená boha, opět si ho nachází. Vědecký výklad o vzniku vesmíru a života, pokud jej lze vůbec sestrojit, ohrožuje dočasně boží existenci, ale jádro náboženství, jeho zárodek, věčně schopný regenerace, zůstává jím nedotčen.
Přírodní vědy nebyly tedy s to svými kosmogonickými teoriemi, vylučujícími boha-stvořitele, nikterak otřást v základech lidskou duší. Způsobily jen přechodný shock. Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy spolu s Darwinovou teorií postupného vývoje organismů nemohly samy o sobě pozměnit lidský život, a jestliže se v to věřilo, byl to planý poplach, marné naděje a zbytečné obavy. Přímý boj proti bohu je úplně marný. Vymyká se schopnostem přírodních věd, neboť dozajista budou vždy existovat neprobádané záhady, v jejichž sférách bude možno vyznavačům boha bezpečně skrýti svoji modlu. Naproti tomu však lze přírodovědcům velmi snadno dokázat nerozumnost a nepřirozenost etiky, a dokáží-li ji, budou slavit svrchované a trvalé vítězství.
Věk rozumu, věk přírodních věd může vzejíti až na troskách etiky, naprostým vymýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v takovém stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. Etika si vždy, dříve nebo později, podmaní rozum. Bezpečnost rozumu, vláda vědy je možná jen v naprosto aseptickém prostředí, v prostředí, nezamořeném pražádnými apriorními předpoklady ani postuláty, žádnými irracionálními etickými směrnicemi. Žel však, přírodovědci místo, aby se bránili nejhoršímu nebezpečí, největšímu nepříteli – etice, spokojili se tím, že napadali naivní představu boha, o sobě samé naprosto neškodnou, a etice se snažili naopak napomáhat. Dali se oslepit leskem božího trůnu, ale jeho pevné pilíře v temném podsvětí neviděli. Nepoznali, že etika je sémě veškeré irracionality, veškerých vývojových zmatků a v své prostoduchosti se snažili ji dokonce vědecky pěstovat. Povýšili etiku naroveň logice a estetice, ačkoliv to je vlastně konglomerát zmrzačené logiky a estetiky, učinili z ní samostatnou vědu, i když se zabývá pouhým souborem problémů všemožných jiných vědních disciplin, i když její činnost nelze jinak pojímat, než jako nevědecké, neodbornické řešení otázek sociologických, národohospodářských, biologických, atd. Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, estetika s neestetickými postuláty, logika s ne logickými konklusemi. Etika učí nás milovat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a v slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti našim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perversní, masochistická estetika a logika.
Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání, a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky nezná. Naše pudová přání určují základní principy estetiky, a rozum ukazuje nám cesty, jak s nimi prorazit. „Vyššími“ etickými principy a směrnicemi nebyli jsme přírodou obdařeni. Přes to přese všechno je však nutno uznat, že etika, i jako přirozenosti lidské odporující jev, měla velký historický význam a vývojové opodstatnění. Etika byla nutná, aby primitivní člověk dosáhl dnešního stupně civilisace. Etika byla drastickým, náhlým uniformním ukázněním lidské estetiky a logiky, a jedině její pomocí bylo možné, že se člověk pozvedl v svých estetických tužbách nad idol praehistorických Venuší a že se naučil svého rozumu užívat dokonaleji, nejen k tomu, aby lstivě přepadával kořist.
Historický význam nelze etice upřít, ale je rovněž nemožné, abychom byli tak konservativní a domýšleli se, že bez etiky to v životě již nikdy nepůjde. Společnost dospěla totiž pod záštitou etiky dnes k takové organisaci, že jí sama o sobě dostačuje k udržení a dalšímu vývoji. Ještě Voltaire vzdoroval atheismu, obávaje se, že bezbožníci by ho byli s to připravit o hrdlo, neboť tehdy se asi nemohlo spoléhat na účinnost světských bezpečnostních opatření jako dnes. V naší době je totiž bezpečnost zaručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. Nejsme-li zavražděni, děkujeme za to nikoliv účinnosti řečí moralistů a kněží, nýbrž účinností zákonů a důslednosti jejich strážců. Lidé nevraždí dnes konec konců proto, že se obávají trestů, a nikoliv snad, že by se vraždy štítili, že by ji z mravních důvodů nebyli s to provést. Pána boha, imaginárního policajta, nahradily ozbrojené bezpečnostní orgány, které sice nejsou vševědoucí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu. Etika za mezinárodní bezpečnostní služby, za soupisu obyvatelstva, atd. je zbytečná. Byla by se snad v dnešních dobách ještě osvědčila na arktických pláních, kde ztroskotala výprava generála Nobile, ale, jak se již ve světě stává, tam, kde jí bylo právě třeba, tam jí nebylo. V normálních poměrech je morálka pak přebytečná i jako pomocné opatření. Lidstvo jest možno ukáznit zcela dobře danými zákony, a kdyby to snad nedostačovalo, lze zákony zostřit. Budeme-li zavražděni, oloupeni, ošizeni, atd. přičtěme to na vrub sentimentálně umírněným zákonům nebo jejich přespříliš blahovolnému uplatňování.
Jak zřejmo, pokusy o vybudování „přirozené“, „racionální“ etiky, byly po zhroucení boží autority nejen proradné, neboť si takto vědci vypěstili zbraň proti sobě samým, zbraň proti rozumu a vědě, nýbrž i zbytečné, jelikož se dnes svět obejde s klidem bez morálky. Konečně pak pokusy o vědecké zdůvodnění morálky, rozumový výklad nerozumnosti, racionální obhajobu irracionality, byly i pokrytecké, demagogické. Etiku v celé její šíři nelze nikdy racionálně zdůvodnit, vysvětlit prospěchem společnosti, neboť etické jednání je nerozumné, namnoze společnosti neprospěšné. Pokuste se na příklad utilitaristicky vysvětlit úctu k starým lidem. „Uvolněte místo starým!“ – čtete ve vozech pouliční dráhy asi proto, že je prospěšnější, aby si odpočinul pensista, než člověk, na kterého čeká práce. Nebo zaznívají k vám prosby: „Podporujte mrzáčky!“ – snad proto, že jejich život přináší společnosti užitek? „Přirozená“ morálka zůstala pouhým snem, ba ani akce, jež lze rozumově, utilitaristicky zdůvodniti, nikdy se tak nezdůvodňují, nýbrž ospravedlňují se čistě eticky. Zajisté nebyla dosud pořádána žádná sbírka ve prospěch nezaměstnaných, jejímž heslem by bylo: „Podpořte nezaměstnané, abyste bezpečni byli doma i na ulici, abyste preventivně zabránili vzrůstu zločinnosti.“ Od nepaměti až podnes halasí se jen se soucitem, láskou k bližním, sociálním cítěním, atd.
Pokud se pak týká pokusů, vysvětlit a oprávniti morálku quasi biologicky jakožto apriorní, vrozenou vlastnost lidskou, pídili se její obhájci po dokladech morálky v celé říši živočišné, i u nejnižších živočichů. Byly to ovšem pokusy neméně beznadějné než pokusy učinit z etických postulátů logické konkluse. Předem je k těmto pokusům nutno podotknout, že vše to, co jo správné třeba u slepic, není ještě směrodatné pro člověka, ale i kdybychom se již odvážili aplikovat na člověka kdejaký příklad z říše živočišné, nenalezneme tu nikdy příkladu pro lidskou morálku. Je sice pravda, že ptáčci pečují o svou rodinu, avšak existují naopak i živočichové, kteří svá mláďata požírají. Dejme však tomu, že i láska k mláďatům by byla zásadně všem zvířatům vrozena, pak přes to přese všechno nenajdeme zase v přírodě příkladu, aby se rodičové starali o zplozená nedochůdčata. Zrůd se živočichové štítí. Bílá vrána nesmí ani do hnízda, ani do hejna. Vezmeme-li si tedy příklad z přírody, je snad dobře, že zakazujeme potraty, avšak je též nutno, abychom naopak zakazovali život zrůdám, které nejsou s to se samy obživit, jež žijí na útraty společnosti, aniž by jí kdy mohly v sebemenší míře prospět. Brojí-li moralisté proti potratům a dovolávají-li se dojemné lásky rodinné u zvířat, ať se tedy také nestrachují sáhnout na krk individuím, společnost naprosto zbytečně zatěžujícím. Obhajuje-li se pak protipotratový zákon utilitaristicky, je rovněž v zásadě oprávněný, neboť čím více lidí je zrozeno, tím je větší pravděpodobnost, že se vyskytne více geniů a jiných zvláště zdatných lidi, avšak jeho oprávněnost je vázána podmínkou, že neopomeneme vydati zároveň i zákon o odstřelu škodné, jejž si racionální utilitarismus vyžaduje jménem společnosti ještě resolutněji než zákon protipotratový. Příroda je nesmírně plodná, jelikož počítá s enormními ztrátami, a proto je také na lidstvu, aby bylo enormně plodné jedině tehdy, předpokládá-li enormní ztráty a nepočítá-li s vypipláním kdejaké zrůdy. Skleníkové pěstění zrůd, jež se stále zdokonaluje a rozšiřuje, nikoliv snad v zájmu vědy, nýbrž v intencích etických, je nepochopitelnou realisací jakýchsi surrealistických fantasií. Maloměšťákům se sice hnusí surrealismus v umění, ale v životě mu sami s největší péčí a zájmem umožňují, aby prorazil.
Příroda po každé stránce přímo hazarduje materiálem, ale lidé to nechtějí postřehnout. Smrt každého individua považují za strašné neštěstí. Na záchranu jediné letkyně, která si vzlétne nad oceán, nelitují vynaložit denně milionové náklady a vysílati sta jiných lidí v nebezpečenství smrti. Lidská sentimentalita se zvrhla v dadaismus, stala se, i když se to zdá paradoxní, přímo cynickou. V lítosti nad ztrátou semene vyroněného mimo vagínu byli by lidé s to zavraždit každého člověka, který se takto „provinil“. Etika, jejíž život je dnes zbytečně prodlužován, bují v patologických formách. Zasahuje vždy „zla“, která společnosti nejméně škodí, a vynucuje si brutální trest za každou malichernost, zatím co se snaží opravdové zločiny ochránit před neslitovnými zákony. Etikou zhovadilí lidé stavěli by nejraději šibenice pro každého „surovce“, jenž ublíží němé tváři, a zvláštní sekta umravněnců, tzv. vegetariáni, odpírající požívat maso z etických důvodů, nejraději by zavřeli všechny masožravé lidi do koncentračních táborů. Naproti tomu však i život mnohonásobných vrahů je jím posvátný, a, jsouce organisováni v různé společky, ostře protestují proti jakémukoliv trestání individuí, jež se dopustila nezákonných činů z chorobných motivů, jako kdyby společnost neutrpěla touž škodu, ať už jde o zločiny, provedené z „neodolatelného nutkání“, nebo o zločiny spáchané „svévolně“.
Vraždící sadisté patří prý do ústavů pro choromyslné, neboť nemohou za své zvláštní sklony. Že za svou perversi nemohou, je ovšem mimo diskusi, avšak každý, jak normální, tak chorobný člověk, musí své pudy potlačovat, omezovat, a snažit se nalézti pro ně ukojení, které by se nepříčilo zákonu. Kdyby sadistické sklony měly být omluvou nebo jen i polehčující okolností v trestním stíhání vražd, bylo by nutno omlouvat i znásilnění jako jednáni pudové. A právě jako se nedovoluje lidem omlouvat násilný skutek žádostivostí, tak se nemá ani dbát omluv sadistického běsnění chorobnou náklonností. Neméně směšné je pak i brojení moralistů proti trestu smrti. Je-li některý člověk tak nebezpečný, že musí být nadosmrti internován, nebo provedl-li čin, za nějž nejmírnější trest je doživotní žalář, bylo by mnohem rozumnější, tj. společnosti prospěšnější, kdyby byl popraven, neboť hřbitov je lacinější než věznice, a pak z hrobu nemůže nikdo utéci ani být propuštěn.
Duch humanity povznesl lidi k blbosti. Chápou život jako sentimentálni filmeček a heroisují zbojníky, jejimž vraždám učinila konec kulka z četnických karabin, litujíce, že nebyli polapeni živí do sítí a poté ochráněni před trestem přímluvami různých hnutí pro pěstování sentimentality. Občané mohou vraždit, zákon však nikoliv. Zákon je podle humanistů milenka, která se nechá zkopat jedině proto, aby měla co odpouštět, a ukázala proti hrubosti druhých svou ušlechtilost. Humanisté chtějí udělat ze společnosti baráčnickou organisaci, prodchlou slitováním a milosrdenstvím, a vystavenou na pospas antisociálním individuím. Rozumovou zásadu starozákonní: Zub za zub, oko za oko, snaží se nahradit heslem Kristova učení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Proti tomu, aby se řešily spory diskusí nic nenamítáme, ale je nejapné, chtít diskutovat s člověkem, který se ohání jen pěstí. Proti pěsti pěst! Život je neslitovný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. Je směšné, že lidé, kteří se zdají rozumově vyspělí, útočí na příklad dnes na tu neb onu válčící stranu ve Španělsku pro její zvěrstva. Válka je zvěrstvo, a kdo je zvířečtější, zvítězí. Ti, kdo podepisují manifesty proti zvěrstvům španělských fašistů, učinili by lépe, kdyby poslali alespoň jedinou patronu vládním.
Sentimentalitě by měla byt učiněna již jednou přítrž. Je nutno lidi převychovat, nekázat jim stále o spravedlnosti a právech, nýbrž naučit je znát a využívat možností. Lidé jsou dnes vychováváni jako trpitelé, jimž se stále ubližuje, a nikoliv jako chlapi, kteří mají rozum a silu, z utrpení se vymanit. V dětství se lidem všecko snáší na dosah ruky, litují se, atd., místo aby se učili překonávat překážky vlastními sílami. Výchova si žádá tvrdosti a přísnosti, rodiče a pedagogové nechť jsou dětem spíše nepřáteli než přáteli. Skutečný život bude pak lidem snesitelnější, budou do života lépe vyzbrojeni. Děje-li se však pravý opak, přicházejí lidé do života zatíženi infantilismem, vědouce jen o své hubě, ale neznajíce svých zubů. Etické a humanistické ideály učinily z nich blbečky, které bez hlesu sežerou vlci, ta šťastná individua, která se sama přítěže morálky zbavila! Etika je opium lidstva, náboženství je jen jeho nevyhnutelný následek – opiová halucinace. Kdo užívá opia, neujde jeho šalebným snům. Člověk bojující za svůj lepší zítřek musí se již jednou rozžehnat s hlupci, kteří ze svého zápecí žalostně vykřikují „Foul – surovost“, kdykoliv se ve světě zdvihne nějaká pěst, s blbečky, kteří mravně odsuzují Hitlera, místo aby se mu bránili stejnými zbraněmi, idioty, kteří žvaní o právech dělníků, místo aby dělníky poučili o jejich moci a možnostech.
Svět, jak vidět, je dosud velmi zetisovaný, ale přece jen lze již pozorovat, že pomalu nastává nová doba, éra neokleštěného a neskrývaného rozumu. Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový, jenž nás učí, že dělník nemá práva, nýbrž možnosti, že komunistické zřízení bude příští společenskou organisací nikoliv proto, že je spravedlivější, nýbrž jedině proto, že bude vybojováno, že život dělníkův bude snesitelnější nikoliv proto, že se to srovnává se sociálním cítěním, nýbrž proto, že si to dělník vynutí. Sociální cítění je soukromá zábava buržoasie.
V poslední době zbavili se pak i odpůrci komunismu etických zásad. Hitlerismus znovu dokázal, že lid lze organisovat bez etiky, že pro odium surovosti není zpečetěn zánik žádného režimu. Třetí Říše dokonce přímo zavádí neskrývaný přírodní životní boj, o němž nás prvně poučil Darwin, do společenské organisace, žel však zabředá jeho rasistickou formulací do nejpochybnějších sfér přírodovědy, takže tu spíše běží o zneužití přírodních věd, než o jejich využití. Rasová příslušnost nepředurčuje nikterak zdatnost lidstva, jak se mnozí eugenikové v Říši domnívají, a i kdyby tomu tak bylo, neměli by nordikové právo vyhlazovat Židy, neboť Israelité dali světu zajisté percentuálně nesmírně více vynikajících lidí než dolichocefální plaví nordikové. Věří-li již kdo rasistickým teoriím, měl by si přát, aby Židé vyhubili nordickou „lůzu“. Nejen etika, nýbrž i rozum může tedy vést na scestí, avšak rozum lze snáze korigovat, než tajemné, v hloubi hlouposti vzklíčené mravní postuláty.
Koneckonců, ať již na světě vládne dnes jakákoliv mizérie, můžeme přece jen pozorovat, že dějiny se začínají racionalisovat. Ovšem povrchní tvářnost komunistů, tak i nacistů je etická, ani Hitler, ani kominterna neodvažuje se zřeknout oficiálně morálky a jejich rekvisit: sociálního cítění, mírumilovnosti, atd., arciť jen z důvodů demagogických, a to spíše na oklamání svých nepřátel než svých stoupenců. Etika se ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. O tom nás přesvědčuje každý hlubší pohled na soudobé dějinné události. Rozum počíná zaujímat své místo. Věda po dlouhé době přece jen vymýcením etiky přemáhá náboženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nově Evropy – vítězi nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.
Obálka a typografická úprava od Toyen. Vytiskla knihtiskárna Bratři Řimsové v Blatné v říjnu 1937. Vyšlo jako druhý soukromý tisk autorův.
Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.
Poznámky pod čarou (autora webu)
1 Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy. Přel. Emma Horká. Praha: Jan Laichter, 1929 (reprint Praha: Votobia, 1997); ve francouzském originále ke stažení v různých vydáních zde.