Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Toyen

Bohuslav Brouk: Poslední dnové etiky

Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už neudělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.

Friedrich Nietzsche

 

Tajemnost tkví především v hlouposti. Ta­jemná je duše primitivů, tajemné jsou ná­boženské obřady, tajemný je hlas svědo­mí. Na světě je dosud mnoho tajemných věci, ba stále a stále ještě nové přibývají, neboť nejen lidský rozum, nýbrž i lidská hloupost se domáhá pokroků. Oč méně ta­jemnější bude člověku příštího tisíciletí náš slovník, oplývající termíny: mravnost, čest, ctnost, spravedlnost, soucit, sociální cítění, zrada, surovost, neřest… než slov­ník primitivů, v němž se střetáváme s pojmy: bůh, démon, totem, tabu…?

Víra v tajemné věci, uznání tajemných zá­sad, pravidel a postulátů je nejstarší a nejzakořeněnější tradicí, již je možno sledo­vat ve vývoji lidstva, a proto zůstává nám lidské jednání od počátku až do dnešních dob veskrze nepochopitelné a nepředvída­telné. Člověk dosud větší nebo menší mě­rou pohrdal a pohrdá rozumem, darem přírodním, snaže se jednat podle svých instinktů, jimiž ho příroda nevybavila. Hloupost není ještě instinkt, avšak zdání instinktu může působit, takže, pozorujeme-li lidi, připadá nám, že jednají instinktiv­ně a že jejich rozum je podřízen jakýmsi vyšším instancím. Jak nás učí přírodově­da, je sice člověk tvor rozumový (homo sapiens), ale ve skutečnosti více než rozu­mu dovolávají se lidé tušení, víry, svědo­mí, mravního imperativu a jiných irracio­nálních kriterií.

O irracionalitě svého jednání a usuzování ovšem člověk mnoho nepřemýšlí, a když se k tomu již odhodlá a usiluje pak o nápra­vu, nedostane se obvykle dále, než že ze své psychy vymýtí představy různých nad­přirozených bytostí, duchů a bohů. To na­prosto dostačí k spokojenosti tuctového moderního, pokrokového člověka, a tako­výto dnešní, eticky založený bezvěrec po­važuje se pak za bůhvíjak rozumově vy­spělejšího člověka, než jakým je člověk, ži­jící v kázni a bázni boží. Po pravdě je však „přirozená“, „rozumová“ etika atheistů rozumu vzdálenější než etika náboženská, a mravný bezvěrec se tedy rozumu odcizuje více než člověk založený nábožensky.

Jest totiž velmi snadno pochopitelné a vel­mi rozumné, jestliže nábožensky smýšlejí­cí člověk jedná mravně, neboť věře v bo­ha, neposlušné trestajícího a poslušné od­měňujícího, jedná tak proto, aby se bohu zalíbil a byl od něho odměněn. Desatero mravních přikázání, jež bůh pro lid sta­novil, jsou logicky bezvadně opodstatněna. Páté přikázání zní: „Cti otce svého a mat­ku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh dá tobě.“ (Exo­dus, XX., 12.) To znamená, že k sebezáchově člověka je naprosto nezbytné, aby ctil své rodiče, neboť jinými slovy bůh říká: „I ten, kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře!“ (Exodus, XXL., 17.) Desatero božích přikázání je nutno dodržovat. Jinak nás stihne hněv bo­ží a špatně se nám povede v životě i po smrti. V boha věřící lidé jednají tedy vel­mi rozvážně a zcela rozumově, chovají-li se podle božích přikázání, avšak – jak ospra­vedlníme rozumově desatero, popřeme-li existenci boha? Proč bychom se jím měli řídit, když nás nemůže stihnout ani trest ani odplata boží? Dekalog bez pána boha je ve psí.

Etika bez náboženství je nesmyslná kapri­ce, prostá svévolnost. Mravnost bez boha je absurdum. To poznal konečně již Vol­taire, jeden z mála duchů, jejichž intelekt se nezastavil před žádným dogmatem, vtloukaným od kolébky lidem do hlavy. „Proč se zdá atheistická společnost nemož­nou?“, ptá se Voltaire a odpovídá: „Protože se má za to, že lidé, kteří by neměli uzdy, nemohli by nikdy žíti pospolu, že zákony nezmohou nie proti tajným zloči­nům a že je třeba Boha-mstitele, jenž by potrestal na tomto neb onom světě viní­ky, uniknuvší lidské spravedlnosti“ (Dictionnaire philosophique)1. Bůh je tedy podle Voltaira jediným bezpečným udržovatelem mravnosti; zákony ji tehdy asi udržet ne­stačily. Od dob Voltairových jsou arciť světská bezpečnostní opatření mnohem vy­spělejší, takže je jisté, že bez mravnosti a tedy i bez boha, jehož raison d´être je právě morálka, by se svět klidně obešel. Není-li tomu tak, je-li nadále k vývoji lid­stva třeba mravnosti, pak ovšem nezbý­vá nic jiného než opět vzkřísit boha z mrtvých. Nechcete-li uhasit v lidech mrav­ní city, hlasy svědomí, vraťte jim jejich boha, logický důvod jejich mravnosti. „Přirozená“ morálka vyžaduje větší potlačení rozumu než etika náboženská.

Je-li nutno, aby etika byla nábožensky zdů­vodněna, a pěstují-li se v lidech mravní zásady již od nejútlejšího věku, je nabíledni, že se lidé navracejí k bohu, k náboženství, že boj proti náboženství stále víc a více ztroskotává. Přírodní vědy, zasadivše ná­boženství dosavad nejtěžší ránu, opano­valy v minulém století veškerou lidskou kulturu, prodchnuly svým duchem jak všechny vědy a filosofii, tak i umění, ale dnes, zdá se, pozvolným znovu vzkříšením božím upadají zase v zapomenutí. Nad úpadkem významu přírodních věd pro du­ševní vývoj lidský není se však nutno po­zastavovat ani bědovat. Laický zájem o přírodní vědy byl přespříliš neúměrný tehdejšímu jejich kulturnímu významu. Zájmu o ně bylo souzeno, aby tak jako tak ustal, neboť přírodní vědy si zvolily špat­nou, neschůdnou cestu k uplatnění. Jestliže bojovaly proti fixní ideji boha-stvořitele místo proti etice, jestliže vyvracely existen­ci boží místo mravní přikázání, pak nemoh­ly nikdy trvale zdolat a nahradit nábožen­ství, jak se jejich přívrženci prostoduše domnívali. Boj o uplatnění přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha je mož­no zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít nábožen­ství a zaujmout jeho místo může přírodo­věda jedině tehdy, oprosti-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. Zničit náboženství neznamená pensionovat, odstranit boha, nýbrž zavrhnout jeho zá­kony, zničit jeho zbraně. Zdařilým aten­tátem na vojevůdce nezničíme armádu, ba neodstraníme ani jejího vojevůdce, neboť si nalezne nového, a právě tak i etika, zba­vená boha, opět si ho nachází. Vědecký výklad o vzniku vesmíru a života, pokud jej lze vůbec sestrojit, ohrožuje dočasně boží existenci, ale jádro náboženství, je­ho zárodek, věčně schopný regenerace, zůstává jím nedotčen.

Přírodní vědy nebyly tedy s to svými kosmogonickými teoriemi, vylučujícími boha-stvořitele, nikterak otřást v základech lidskou duší. Způsobily jen přechodný shock. Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy spolu s Darwinovou teorií po­stupného vývoje organismů nemohly samy o sobě pozměnit lidský život, a jestliže se v to věřilo, byl to planý poplach, marné naděje a zbytečné obavy. Přímý boj proti bohu je úplně marný. Vymyká se schop­nostem přírodních věd, neboť dozajista bu­dou vždy existovat neprobádané záhady, v jejichž sférách bude možno vyznavačům boha bezpečně skrýti svoji modlu. Napro­ti tomu však lze přírodovědcům velmi snadno dokázat nerozumnost a nepřiro­zenost etiky, a dokáží-li ji, budou slavit svrchované a trvalé vítězství.

Věk rozumu, věk přírodních věd může vze­jíti až na troskách etiky, naprostým vy­mýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v takovém stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. Etika si vždy, dříve nebo později, pod­maní rozum. Bezpečnost rozumu, vláda vě­dy je možná jen v naprosto aseptickém pro­středí, v prostředí, nezamořeném pražád­nými apriorními předpoklady ani postulá­ty, žádnými irracionálními etickými směr­nicemi. Žel však, přírodovědci místo, aby se bránili nejhoršímu nebezpečí, největšímu nepříteli – etice, spokojili se tím, že na­padali naivní představu boha, o sobě samé naprosto neškodnou, a etice se snažili na­opak napomáhat. Dali se oslepit leskem božího trůnu, ale jeho pevné pilíře v tem­ném podsvětí neviděli. Nepoznali, že etika je sémě veškeré irracionality, veškerých vývojových zmatků a v své prostoduchosti se snažili ji dokonce vědecky pěstovat. Po­výšili etiku naroveň logice a estetice, ačko­liv to je vlastně konglomerát zmrzačené logiky a estetiky, učinili z ní samostat­nou vědu, i když se zabývá pouhým sou­borem problémů všemožných jiných věd­ních disciplin, i když její činnost nelze ji­nak pojímat, než jako nevědecké, neodbornické řešení otázek sociologických, náro­dohospodářských, biologických, atd. Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, este­tika s neestetickými postuláty, logika s ne logickými konklusemi. Etika učí nás milo­vat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a v slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti na­šim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perversní, masochistická estetika a logika.

Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání, a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky ne­zná. Naše pudová přání určují základní principy estetiky, a rozum ukazuje nám cesty, jak s nimi prorazit. „Vyššími“ eti­ckými principy a směrnicemi nebyli jsme přírodou obdařeni. Přes to přese všechno je však nutno uznat, že etika, i jako při­rozenosti lidské odporující jev, měla velký historický význam a vývojové opodstat­nění. Etika byla nutná, aby primitivní člo­věk dosáhl dnešního stupně civilisace. Eti­ka byla drastickým, náhlým uniformním ukázněním lidské estetiky a logiky, a je­dině její pomocí bylo možné, že se člověk pozvedl v svých estetických tužbách nad idol praehistorických Venuší a že se na­učil svého rozumu užívat dokonaleji, nejen k tomu, aby lstivě přepadával kořist.

Historický význam nelze etice upřít, ale je rovněž nemožné, abychom byli tak konservativní a domýšleli se, že bez etiky to v životě již nikdy nepůjde. Společnost dospě­la totiž pod záštitou etiky dnes k takové organisaci, že jí sama o sobě dostačuje k udr­žení a dalšímu vývoji. Ještě Voltaire vzdoroval atheismu, obávaje se, že bezbožníci by ho byli s to připravit o hrdlo, neboť tehdy se asi nemohlo spoléhat na účinnost světských bezpečnostních opatření jako dnes. V naší době je totiž bezpečnost za­ručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. Nejsme-li zavražděni, děkujeme za to nikoliv účinnosti řečí moralistů a kněží, nýbrž účinností zá­konů a důslednosti jejich strážců. Lidé nevraždí dnes konec konců proto, že se obá­vají trestů, a nikoliv snad, že by se vraž­dy štítili, že by ji z mravních důvodů ne­byli s to provést. Pána boha, imaginární­ho policajta, nahradily ozbrojené bezpeč­nostní orgány, které sice nejsou vševědou­cí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu. Etika za mezinárodní bezpečnostní služby, za soupisu obyvatel­stva, atd. je zbytečná. Byla by se snad v dnešních dobách ještě osvědčila na arktických pláních, kde ztroskotala výprava ge­nerála Nobile, ale, jak se již ve světě stává, tam, kde jí bylo právě třeba, tam jí ne­bylo. V normálních poměrech je morálka pak přebytečná i jako pomocné opatření. Lidstvo jest možno ukáznit zcela dobře danými zákony, a kdyby to snad nedostačo­valo, lze zákony zostřit. Budeme-li zavražděni, oloupeni, ošizeni, atd. přičtěme to na vrub sentimentálně umírněným zákonům nebo jejich přespříliš blahovolnému uplatňování.

Jak zřejmo, pokusy o vybudování „přirozené“, „racionální“ etiky, byly po zhrou­cení boží autority nejen proradné, neboť si takto vědci vypěstili zbraň proti sobě samým, zbraň proti rozumu a vědě, nýbrž i zbytečné, jelikož se dnes svět obejde s klidem bez morálky. Konečně pak pokusy o vědecké zdůvodnění morálky, rozumový výklad nerozumnosti, racionální obhajobu irracionality, byly i pokrytecké, demago­gické. Etiku v celé její šíři nelze nikdy racionálně zdůvodnit, vysvětlit prospě­chem společnosti, neboť etické jednání je nerozumné, namnoze společnosti neprospěšné. Pokuste se na příklad utilitaristic­ky vysvětlit úctu k starým lidem. „Uvolněte místo starým!“ – čtete ve vozech pouliční dráhy asi proto, že je prospěš­nější, aby si odpočinul pensista, než člověk, na kterého čeká práce. Nebo zazníva­jí k vám prosby: „Podporujte mrzáčky!“ – snad proto, že jejich život přináší společnosti užitek? „Přirozená“ morálka zů­stala pouhým snem, ba ani akce, jež lze rozumově, utilitaristicky zdůvodniti, nikdy se tak nezdůvodňují, nýbrž ospravedlňují se čistě eticky. Zajisté nebyla dosud pořá­dána žádná sbírka ve prospěch nezaměst­naných, jejímž heslem by bylo: „Podpořte nezaměstnané, abyste bezpečni byli doma i na ulici, abyste preventivně zabránili vzrůstu zločinnosti.“ Od nepaměti až po­dnes halasí se jen se soucitem, láskou k bližním, sociálním cítěním, atd.

Pokud se pak týká pokusů, vysvětlit a oprávniti morálku quasi biologicky jakožto apriorní, vrozenou vlastnost lidskou, pídili se její obhájci po dokladech morálky v celé říši živočišné, i u nejnižších živočichů. Byly to ovšem pokusy neméně beznadějné než pokusy učinit z etických postulátů lo­gické konkluse. Předem je k těmto poku­sům nutno podotknout, že vše to, co jo správné třeba u slepic, není ještě směro­datné pro člověka, ale i kdybychom se již odvážili aplikovat na člověka kdejaký příklad z říše živočišné, nenalezneme tu nikdy příkladu pro lidskou morálku. Je sice prav­da, že ptáčci pečují o svou rodinu, avšak existují naopak i živočichové, kteří svá mláďata požírají. Dejme však tomu, že i láska k mláďatům by byla zásadně všem zvířatům vrozena, pak přes to přese všech­no nenajdeme zase v přírodě příkladu, aby se rodičové starali o zplozená nedochůd­čata. Zrůd se živočichové štítí. Bílá vrána nesmí ani do hnízda, ani do hejna. Vezmeme-li si tedy příklad z přírody, je snad dobře, že zakazujeme potraty, avšak je též nutno, abychom naopak zakazovali život zrůdám, které nejsou s to se samy obži­vit, jež žijí na útraty společnosti, aniž by jí kdy mohly v sebemenší míře prospět. Brojí-li moralisté proti potratům a dovo­lávají-li se dojemné lásky rodinné u zví­řat, ať se tedy také nestrachují sáhnout na krk individuím, společnost naprosto zby­tečně zatěžujícím. Obhajuje-li se pak protipotratový zákon utilitaristicky, je rovněž v zásadě oprávněný, neboť čím více lidí je zrozeno, tím je větší pravděpodobnost, že se vyskytne více geniů a jiných zvláš­tě zdatných lidi, avšak jeho oprávněnost je vázána podmínkou, že neopomeneme vydati zároveň i zákon o odstřelu škodné, jejž si racionální utilitarismus vyžaduje jménem společnosti ještě resolutněji než zákon protipotratový. Příroda je nesmírně plodná, jelikož počítá s enormními ztrá­tami, a proto je také na lidstvu, aby bylo enormně plodné jedině tehdy, předpokládá-li enormní ztráty a nepočítá-li s vy­pipláním kdejaké zrůdy. Skleníkové pěs­tění zrůd, jež se stále zdokonaluje a roz­šiřuje, nikoliv snad v zájmu vědy, nýbrž v intencích etických, je nepochopitelnou realisací jakýchsi surrealistických fanta­sií. Maloměšťákům se sice hnusí surrealis­mus v umění, ale v životě mu sami s největší péčí a zájmem umožňují, aby prorazil.

Příroda po každé stránce přímo hazardu­je materiálem, ale lidé to nechtějí postřeh­nout. Smrt každého individua považují za strašné neštěstí. Na záchranu jediné letkyně, která si vzlétne nad oceán, nelitují vynaložit denně milionové náklady a vysí­lati sta jiných lidí v nebezpečenství smrti. Lidská sentimentalita se zvrhla v dadais­mus, stala se, i když se to zdá paradoxní, přímo cynickou. V lítosti nad ztrátou se­mene vyroněného mimo vagínu byli by li­dé s to zavraždit každého člověka, který se takto „provinil“. Etika, jejíž život je dnes zbytečně prodlužován, bují v patolo­gických formách. Zasahuje vždy „zla“, která společnosti nejméně škodí, a vynu­cuje si brutální trest za každou malichernost, zatím co se snaží opravdové zločiny ochránit před neslitovnými zákony. Eti­kou zhovadilí lidé stavěli by nejraději ši­benice pro každého „surovce“, jenž ublíží němé tváři, a zvláštní sekta umravněnců, tzv. vegetariáni, odpírající požívat maso z etických důvodů, nejraději by zavřeli všechny masožravé lidi do koncentračních táborů. Naproti tomu však i život mnoho­násobných vrahů je jím posvátný, a, jsou­ce organisováni v různé společky, ostře protestují proti jakémukoliv trestání indi­viduí, jež se dopustila nezákonných činů z chorobných motivů, jako kdyby společ­nost neutrpěla touž škodu, ať už jde o zlo­činy, provedené z „neodolatelného nut­kání“, nebo o zločiny spáchané „svévolně“.

Vraždící sadisté patří prý do ústavů pro choromyslné, neboť nemohou za své zvlášt­ní sklony. Že za svou perversi nemohou, je ovšem mimo diskusi, avšak každý, jak normální, tak chorobný člověk, musí své pudy potlačovat, omezovat, a snažit se nalézti pro ně ukojení, které by se nepříčilo zákonu. Kdyby sadistické sklony měly být omluvou nebo jen i polehčující okolností v trestním stíhání vražd, bylo by nutno omlouvat i znásilnění jako jednáni pudové. A právě jako se nedovoluje lidem omlou­vat násilný skutek žádostivostí, tak se ne­má ani dbát omluv sadistického běsnění chorobnou náklonností. Neméně směšné je pak i brojení moralistů proti trestu smrti. Je-li některý člověk tak nebezpečný, že musí být nadosmrti internován, nebo provedl-li čin, za nějž nejmírnější trest je doživotní žalář, bylo by mnohem roz­umnější, tj. společnosti prospěšnější, kdy­by byl popraven, neboť hřbitov je lacinější než věznice, a pak z hrobu nemůže nikdo utéci ani být propuštěn.

Duch humanity povznesl lidi k blbosti. Chápou život jako sentimentálni filmeček a heroisují zbojníky, jejimž vraždám uči­nila konec kulka z četnických karabin, li­tujíce, že nebyli polapeni živí do sítí a poté ochráněni před trestem přímluvami růz­ných hnutí pro pěstování sentimentality. Občané mohou vraždit, zákon však nikoliv. Zákon je podle humanistů milenka, která se nechá zkopat jedině proto, aby měla co odpouštět, a ukázala proti hrubosti dru­hých svou ušlechtilost. Humanisté chtějí udělat ze společnosti baráčnickou organisaci, prodchlou slitováním a milosrdenstvím, a vystavenou na pospas antisociálním individuím. Rozumovou zásadu starozá­konní: Zub za zub, oko za oko, snaží se nahradit heslem Kristova učení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Proti tomu, aby se řešily spory diskusí nic nenamítá­me, ale je nejapné, chtít diskutovat s člo­věkem, který se ohání jen pěstí. Proti pěsti pěst! Život je neslitovný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. Je směšné, že lidé, kteří se zda­jí rozumově vyspělí, útočí na příklad dnes na tu neb onu válčící stranu ve Španělsku pro její zvěrstva. Válka je zvěrstvo, a kdo je zvířečtější, zvítězí. Ti, kdo podepisují manifesty proti zvěrstvům španělských fašistů, učinili by lépe, kdyby poslali alespoň jedinou patronu vládním.

Sentimentalitě by měla byt učiněna již jednou přítrž. Je nutno lidi převychovat, nekázat jim stále o spravedlnosti a prá­vech, nýbrž naučit je znát a využívat mož­ností. Lidé jsou dnes vychováváni jako trpitelé, jimž se stále ubližuje, a nikoliv jako chlapi, kteří mají rozum a silu, z utrpení se vymanit. V dětství se lidem všecko snáší na dosah ruky, litují se, atd., místo aby se učili překonávat překážky vlastními sílami. Výchova si žádá tvrdosti a přísnosti, rodiče a pedagogové nechť jsou dětem spíše nepřáteli než přáteli. Skutečný život bude pak lidem snesitelnější, budou do života lépe vyzbrojeni. Děje-li se však pravý opak, přicházejí lidé do ži­vota zatíženi infantilismem, vědouce jen o své hubě, ale neznajíce svých zubů. Etické a humanistické ideály učinily z nich blbečky, které bez hlesu sežerou vlci, ta šťastná individua, která se sama přítěže morálky zbavila! Etika je opium lidstva, nábožen­ství je jen jeho nevyhnutelný následek – opiová halucinace. Kdo užívá opia, neujde jeho šalebným snům. Člověk bojující za svůj lepší zítřek musí se již jednou roz­žehnat s hlupci, kteří ze svého zápecí žalostně vykřikují „Foul – surovost“, kdy­koliv se ve světě zdvihne nějaká pěst, s blbečky, kteří mravně odsuzují Hitlera, místo aby se mu bránili stejnými zbraně­mi, idioty, kteří žvaní o právech dělníků, místo aby dělníky poučili o jejich moci a možnostech.

Svět, jak vidět, je dosud velmi zetisovaný, ale přece jen lze již pozorovat, že pomalu nastává nová doba, éra neokleštěného a neskrývaného rozumu. Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový, jenž nás učí, že dělník nemá práva, nýbrž mož­nosti, že komunistické zřízení bude příští společenskou organisací nikoliv proto, že je spravedlivější, nýbrž jedině proto, že bude vybojováno, že život dělníkův bude snesitelnější nikoliv proto, že se to srovná­vá se sociálním cítěním, nýbrž proto, že si to dělník vynutí. Sociální cítění je soukro­má zábava buržoasie.

V poslední době zbavili se pak i odpůrci ko­munismu etických zásad. Hitlerismus zno­vu dokázal, že lid lze organisovat bez eti­ky, že pro odium surovosti není zpečetěn zánik žádného režimu. Třetí Říše dokonce přímo zavádí neskrývaný přírodní životní boj, o němž nás prvně poučil Darwin, do společenské organisace, žel však zabředá jeho rasistickou formulací do nejpochyb­nějších sfér přírodovědy, takže tu spíše běží o zneužití přírodních věd, než o jejich využití. Rasová příslušnost nepředurčuje nikterak zdatnost lidstva, jak se mnozí eugenikové v Říši domnívají, a i kdyby to­mu tak bylo, neměli by nordikové právo vyhlazovat Židy, neboť Israelité dali svě­tu zajisté percentuálně nesmírně více vynikajících lidí než dolichocefální plaví nordikové. Věří-li již kdo rasistickým teo­riím, měl by si přát, aby Židé vyhubili nordickou „lůzu“. Nejen etika, nýbrž i roz­um může tedy vést na scestí, avšak rozum lze snáze korigovat, než tajemné, v hloubi hlouposti vzklíčené mravní postuláty.

Koneckonců, ať již na světě vládne dnes jakákoliv mizérie, můžeme přece jen pozo­rovat, že dějiny se začínají racionalisovat. Ovšem povrchní tvářnost komunistů, tak i nacistů je etická, ani Hitler, ani komin­terna neodvažuje se zřeknout oficiálně mo­rálky a jejich rekvisit: sociálního cítění, mírumilovnosti, atd., arciť jen z důvodů demagogických, a to spíše na oklamání svých nepřátel než svých stoupenců. Etika se ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. O tom nás přesvědčuje každý hlubší pohled na soudobé dějinné události. Rozum počí­ná zaujímat své místo. Věda po dlouhé do­bě přece jen vymýcením etiky přemáhá ná­boženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nově Evropy – vítězi nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.

Obálka a typografická úprava od Toyen. Vytiskla knihtiskárna Bratři Řimsové v Blatné v říjnu 1937. Vyšlo jako druhý soukromý tisk autorův.

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Poznámky pod čarou (autora webu)

1 Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy. Přel. Emma Horká. Praha: Jan Laichter, 1929 (reprint Praha: Votobia, 1997); ve francouzském originále ke stažení v různých vydáních zde.

 

Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen

Reklamy

Eva Jiránková o Bohuslavu Broukovi

Bohuslava Brouka jsem nejdřív poznala v Paříži, když jsme byli emigranti. My jsme přijeli do Paříže o Vánocích v roce 48 a v tý době jsme tam byli s Peroutkovýma a Brouka jsem potkala až někdy v březnu, kdy přišel do našeho hotelu za Hubertem Ripkou a profesorem Kovárnou, kteří tam schůzovali a popíjeli koňak a povídali si vždycky do rána o politice. Brouk byl sám a bydlel v hotelu blízko nás, náš hotel se jmenoval Square Du Monge a byl blízko Sorbonny, kam můj manžel chodil na univerzitu, a Brouk, který neměl co dělat, se toulal po ulicích a chodil za náma, chodili jsme společně po ulicích a vykládali jsme si. On byl hrozně opuštěný a myslím, že taky jako všichni neměl žádný peníze, takže nám nezbývalo než se toulat po pařížských ulicích a občas sedět v kavárnách za dvacet franků a dívat se na lidi kolem.

 

Jaký to byl člověk, jakou měl povahu?

Já jsem ho znala jako strašně laskavýho, hodnýho a divokýho člověka, který hrozně moc popíjel, ale byl taky velice vzdělaný a pokud vím, vydával předtím knížky v Čechách. Taky o něm vím, že odešel přímo z kavárny z Mánesa, když ho měla přijít zatknout policie.

 

To bylo po únoru 48?

To bylo po únoru 48.

 

A proč ho přišli zatknout?

Nevím, jestli byl přímo v komunistický straně, ale jako syn bohatých rodičů byl hrozně doleva a jeho přátelé byli buď ve straně nebo teda velice sympatizanti komunistů a myslím, že on se po Únoru najednou rozhodl, že je na špatné straně a rozhodl se, že půjde proti nim. Jak daleko a kde to prohlašoval, nevím, ale vím, že najednou musel odejít.

 

On předtím do té strany vstoupil nebo se okolo ní tak ochomítal dvakrát, to je docela zvláštní u syna z takhle bohaté rodiny a velice inteligentního a vzdělaného… proč on to dělal nebo co on tam hledal?

Já myslím, že to dělal z protestu. Jako pokud vím a znala jsem několik takových mladých mužů, kteří z protestu proti bohatství rodičů vstoupili do komunistický partaje nebo alespoň byli hodně nalevo a mimoto se stýkali s lidma jako Brouk a s intelektuálama, který v tý době jako… a Nezvala… on byl přítel Toyen a Štyrskýho… a tyto lidi byli všichni samozřejmě buď komunisti nebo aspoň byli veliký sympatizanti komunistický strany.

 

Jak Brouk vypadal? Popsala byste ho?

Ano, Brouk byl menší postavy, tlustý. On hrozně rád jedl, hrozně rád pil a vždycky chodil po Paříži v takovým, vůbec ne elegantně, ale taky ne sportovně, vždycky byl v takovým převlečníku šedivým, tlustým, chodil a vlastně staromódně vypadal i pro mě tenkrát se zdál.

 

Byl to večírkový člověk? Vy jste říkala, že se rád veselil.

Brouk hrozně moc pil a celý noce. A taky myslím, že chodil do různých lokálů. Byl rozhodně noční člověk. A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, policii, kde mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby moh´ zas dojít domů se převlíct. Jeho noční život byl velice veselý.

 

A co se třeba pilo v takové společnosti? Vy jste říkala, že jste neměli peníze samozřejmě, ani on neměl. Tak jak se to řešilo?

Pilo se jenom víno, prakticky červený víno, který bylo lacinější, než kdybyste si kupoval vodu v Paříži v té době, tak ta voda byla dražší v tý flašce než to červený víno, který… si člověk přinesl flašku a načepoval si to ze sudu. A to bylo prakticky lacinější než kafe a než jakýkoli jídlo. Takže to jediný, co jsme měli, tak jsme jedli chleba, palačinky a pili jsme víno červený, ale toho jsme pili na litry. A potom když někdy přišli k nám známí a každý přinesl flašku a tu flašku tam nechal, tak když jsme sebrali deset flašek, tak zase jsme měli na deset flašek, protože ta záloha na ty flašky byla tak vysoká, takže když potom se ty flašky prodaly, tak zase jsme měli celý večer na další pití. tak to vypadalo.

 

A on tam myslím si taky nějak přivydělával nebo snažil se tu existenci nějak vylepšovat? 

Naše možnosti v emigraci a v tom hotelu byly, že dámy navlíkaly perličky a páni, ne všichni, protože můj manžel to odmítl, rolovali prezervativy. A Brouk – já nevím, já jsem ho nikdy neviděla toto dělat –, ale vím, že potom chodil po všech těch hotelech a emigrantech a sbíral do krabice ty [prezervativy – pozn. autora webu] a když měl dvě nebo tři krabice, já nevím, po tisícovkách, tak se mu zaplatila cesta a musil jet to odevzdat do Lyonu. A jednou s tou… protože byl hrozně nešikovný, taky hrozně nešikovně chodil, někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože to už nikdy mu to zpátky nikdo nezaplatil.

 

Jak vypadal třeba teď v té Paříži jeho všední den? Jak si to organizoval, jak si vůbec organizoval čas nebo jak on žil, když si to mohl určovat?

Jako úplný bohém, absolutně bohémsky. Třeba spal celej den a v noci chodil… já si ještě pamatuju jednu takovou příhodu s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani na víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, aby jsme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuji se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži prodat kabát. Byl hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ.

 

Měl třeba kulturní zájmy v té Paříži? Byla spousta možností, kam chodit. Využíval toho nějak?

Ne, ne. Vůbec ne. Já myslím, že vůbec nikam nechodil než do kavárny a do baru. Já bych ani… nevím, jak se živil, protože samozřejmě když přišel k nám, tak něco pojedl, ale většinou jsem ho nikdy neviděla s nikým obědvat nebo večeřet nebo jak jedl, jak žil. My jsme do toho hotýlku, kde on bydlel… vlastně nás nikdy nepozval, on chodil k nám, ale nikdy jsme nebyli my u něho.

 

Když jste mi jednou popisovala ty poměry, tak jste líčila, jak jste si třeba prali. Můžete o tom něco říci, jak to vypadalo?

Nejhorší je, že v tom hotelu u nás byla strašná zima, vůbec se netopilo, byla studená voda, nebyla vůbec sprcha – sprchovat jsme se chodili do bain-douche, což byly takový veřejné sprchy, tak jednou za tejden… a prádlo se namáčelo do bidet a pak jsme takovýmhle způsobem, tam nebyly pračky nikde a tenkrát taky nebyly veřejný pračky, kde se dalo jako teď jít do těch praček a vyprat si prádlo, to neexistovalo. Brouk někdy nám něco přinesl, já vím, že jsem mu někdy vyžehlila košili, kterou jsem se naučila poprvé v Paříži žehlit.

 

Ještě k té jeho povaze, jak jste už to trochu zmínila. Byl on třeba spíš zádumčivej nebo veselej, vyprávěl třeba anekdoty?

On vyprávěl anekdoty, ale taky měl,  já myslím, že… já jsem ho tak neznala, když byl sám, protože vždycky jsme ho potkali v kruhu více lidí. Někdy ovšem jsme chodili sami podle Temže a sedávali u Temže, a to mluvil vážně, a mně ho bylo vždycky líto, protože byl hrozně sám. Nikdy nemluvil o svý rodině, já jsem ani nevěděla, to jsem se dozvěděla až později, že měl syny a že měl paní a nikdy jsem se nedozvěděla, jestli byl rozvedený, nebo ne. O tom… o rodině vlastně nikdy nemluvil.

 

Věděla jste o jeho zájmu o psychoanalýzu? Mluvil o tom někdy nebo mluvilo se o tom v jeho blízkosti?

Ne, ne. Se mnou o tom nikdy nemluvil a vím, že psal a že se snažil psát román, ale že mu to nešlo.

 

O čem byl ten román? Vzpomenete si?

On jenom právě začal, že „byla hezká a měla velikou prdel“, začínal tenhle román, dál jsme to nedočetli.

 

To je škoda, že to nedopsal, to mohlo být zajímavý.

Já nevím, jestli pak o tom dál nepsal, ale vím, že se chlubil, že napsal začátek románu, že takhle začíná.

 

A vy jste v té Paříži takhle žili a takhle se znali jak dlouho?

My jsme odjížděli z Paříže v roce 51 a v tu dobu Brouk, který už neměl vůbec žádnou možnost a žádné peníze, jako my jsme neměli, se rozhodl, že jediná cesta, kam by mohl jet, je Austrálie, kam odjelo spousta našich známých, protože Austrálie brala emigranty, a dokonce vám zaplatila cestu do Austrálie a dávala vám nějaký peníze do začátku a taky vám slibovali, že vám budou dávat kurzy angličtiny. Brouk na takové jedné lodi odjel, já přesně nevím, kdy to bylo, ale bylo to někdy asi v roku 51 a dlouho jsme od něho neslyšeli. Vím jenom, že Brouk je jedinej člověk, z mých všech známých, kdo Austrálii přímo nenáviděl, v tom, že to nebyla země pro něho, ostatně moji známý se tam uchytili a všichni jsou tam šťastní dodneska a když přijedou, tak přijedou sem se podívat do Prahy a zase se vrací. Brouk se rozhodl, že v Austrálii žít nemůže a přijel do Anglie. V tý Austrálii, pokud mě o tom vykládal, pracoval v továrně, kde se vyráběla různá séra, on byl vlastně biolog, a říkal mně jednou, že se jednou nechal naočkovat tím sérem, dal si injekci proti chřipce a že nikdy víc, protože myslel, že na to umře. V Austrálii se Brouk oženil, vzal si českou paní a myslím, že tato paní ho zachránila, protože jinak on by byl asi zahynul někde svou neschopností pracovat, vydělávat si, starat se o sebe. Když přijel do té Anglie, tak myslím, že vedli takový velice normální život, že si našel nějaký zaměstnání, vím, že to bylo v úřadu nějakým, a paní taky, a žili si docela dobře a jezdili do ciziny a byli celkem šťastní.

 

A tam jste se viděli, v Londýně, teda?

My jsme se několikrát sešli, ale to víte, Londýn je veliký, vzdálenosti veliký, ale asi jsme se, řekněme tak asi, za těch pár let, jsme se alespoň šestkrát sešli a taky vždycky když jel na cesty – poslední lístek jeho mám z Verony, kde píše: „Dívám se na hrob Juliety.

Je to těžký ho popsat, někdy byl velice veselý, samozřejmě to pití mu pomáhalo, a někdy byl velice smutný. A vždycky mě ho vlastně bylo líto, protože byl hrozně sám. Kamarády neměl.

 

Proč neměl kamarády?

To nevím. Vždycky se toulal po ulicích, pokud nepřišel k nám a nebyl u nás v hotelu, nemluvil s těma pár lidma, s Čechama, nemyslím, že se stýkal s Francouzi a vůbec s někým jiným než s náma, s těma pár lidma, co jsme žili v hotelu – to byl Ivan Herben, Kovárna, Ripka tam za náma chodil, Listopad. Víte, pořád byl úplně sám.

Přepis rozhovoru publicisty a spisovatele Pavla Kosatíka s Evou Jiránkovou z pořadu Český Sigmund Freud (Český rozhlas 3-Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.; během pořadu rovněž zazněly životopisné informace o Bohuslavu Broukovi a úryvky z jeho textů). 

Další rozhovor s E. Jiránkovou, tentokrát s Martinem Gromanem: Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005).

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Publikace Krása bude křečovitá

Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Vzpomínka Josefa Rybáka

[…] Ach, kde jsou ty šťastné dny, uprchlé do nenávratna! Ta vzrušující atmosféra premiér! To napjaté očekávání každé nové hry u E. F. Buriana nebo v Osvobozeném divadle! S čím přijde zas Ježek? Co si nového vymyslí Emil Burian? A což pokud jde o knihy? Co to bude, ten nový Vančura? Kdy vyjde ten nový ohlašovaný Nezval? Co připravuje Biebl?

A co s tím surrealismem, který plete hlavy tolika chytrým lidem? Má to být vážné, nebo zas nějaká švanda? Vítězslav Nezval, Karel Teige, Štyrský a Toyen, Bohuslav Brouk, Josef Kunštát a Katy King. Čím dál líp. To prý je nějaká od cirkusu. To by nevadilo. Všecky krásy světa. Freudismus a broukovina. Ale co mají spolu Breton a Trockij?

Jak se Fučíkovi ulevilo, když pro politické rozpory a koketování s trockismem Nezval se dohřál a rozpustil surrealistickou skupinu. Nezvalovo prohlášení, které způsobilo rozruch, přinesly první Fučíkovy časopisy: Rudé právo a Tvorba.

To všecko už dávno není pravda. Okupace Rakouska vyvolává nedobré představy. A život jako by se zmenšil, schoulil do sebe, skryl se před tolikerou špínou, před sprosťáctvím bulvární žurnalistiky, která se vyrojila z nečistých stok. […]

Úryvek z druhého, přepracovaného vydání knihy Josefa Rybáka (1904–1992) Vyprávění o Juliu Fučíkovi (Praha: Československý spisovatel, 1983, s. 95); další Rybákovu vzpomínku najdete zde.

Rybák Josef - Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983)

Josef Rybák: Vyprávění o Juliu Fučíkovi (1983), obálka

Josef Rybák (1904-1992)

Josef Rybák (1904-1992), nedatováno

Pastel ze sbírky Bohuslava Brouka

Pastel malíře Jana Preislera (1872–1918) Tři jezdci, který byl kdysi součástí sbírky Bohuslava Brouka, je součástí právě zahájené výstavy Nečekané dědictví: Šíma, Štyrský, Toyen, Zrzavý… (Národní galerie, Palác Kinských, Staroměstské nám. 12, Praha 1, 30. 5.–24. 8. 2014).

Výstava představuje unikátní soubor uměleckých děl, který odkázala Národní galerii v Praze MUDr. Alena Žižková Lind. Kolekce obrazů a prací na papíře odkrývá sběratelčinu zálibu v autorech s vazbami na Francii, mezi nimiž byli surrealisté Toyen a Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Jan Matulka, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, František Tichý, František Muzika nebo Španěl Honorio García Condoy.

„Velkorysé gesto ženy, jež měla v oblibě umělce s vazbami na Francii, odhalili pracovníci Národní galerie až po její smrti díky pozůstalosti, v níž svou sbírku instituci odkazuje. „Stalo se tak před čtyřmi lety, paní Žižková­ Lind ji dokonce původně chtěla odkázat anonymně,“ říká kurátorka výstavy Zuzana Novotná o souboru více než dvacítky děl. „Na radu přátel se ale v poslední vůli k vlastnictví přece jen přihlásila. A protože takový čin není v českých kruzích častý, rozhodli jsme se kolekci ukázat i veřejnosti.“ V komorních prostorách Konírny tak můžeme až do konce srpna vidět vedle sebe například Bramborové divadlo a Na zámku La Coste či ilustraci k 3. zpěvu Máchova Máje surrealistů Toyen a Jindřicha Štyrského, pařížské motivy Josefa Šímy, Zátiší s dýmkou a sklenicí Emila Filly, Preislerovy Tři jezdce, Bretaň Jana Zrzavého, Ženy nad hroby Františka Muziky, Tichého Pana Hydea či New York Jana Matulky. Dvěma díly je zastoupen i Španěl Honorio García Condoy. U některých děl byla k dispozici i poznámka o zajímavé provenienci nebo jejich vystavení. To se týká například Preislerovy kresby, jež pocházela ze sbírky psychoanalytika a surrealisty Bohuslava Brouka, či Kremličkovy kresby pocházející z majetku bratra Václava Špály Rudolfa.“ (Toyen, Šíma, Zrzavý… dědictví u Kinských. Pražský deník, 31. 5. 2014)

Jan Preisler - Tři jezdci (1912-1913)

Jan Preisler: Tři jezdci (1912-1913, pastel na papíře, 26 x 32 cm)

Večer k 80 letům vzniku Skupiny surrealistů v ČSR (1934-2014)

Revue Analogon si připomíná osmdesát let od založení Skupiny surrealistů v ČSR. Večer se koná ve čtvrtek 27. března 2014 od 18 hod. v salonku Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1; okolnosti vzniku skupiny uvede redaktor Bruno Solařík, od roku 1997 člen Surrealistické skupiny.

Hovořit se rovněž bude o zakládajícím členovi skupiny Bohuslavu Broukovi, který mimo jiné vlastním nákladem vydal leták informující o jejím ustavení (21. března 1934), viz fotografie níže. Členy skupiny byli: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Bohuslav Brouk, Imre Forbath (vl. jm. Emerich Fuchs), Jindřich Honzl, Jaroslav Ježek, Katy King (vl. jm. Libuše Jíchová), Josef Kunstadt, Vincenc Makovský, Jindřich Štyrský a Toyen (vl. jm. Marie Čermínová).

80 let Skupiny surrealistů v ČSR

80 let Skupiny surrealistů v ČSR (plakát k večeru 27. března 2014)

Leták Surrealismus v ČSR (1934) - podpisy

Podpisy na čtvrté, závěrečné straně letáku Surrealismus v ČSR (21. března 1934)