Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv životní sloh

Helena Jarošová – Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka

Svět věcí

Téma vztahu člověka k věcem v Broukově spisu Lidé a věci se logicky váže k zájmům, které do válečných let věnoval každodennímu životu – sportu, smyslu práce a rekreace, erotickému životu, manželství aj. Zmínku autora o hypertrofovaném shromažďování věcí za válečné nouze je nutno vzít v úvahu, nicméně jako zdůvodnění tak zásadní analýzy světa věcí je nedostačující. Autorův záběr a důkladnost, s jakou k analýze přistupuje, musí být hlubší už proto, že se jí připravuje na budoucí teorii životního slohu.

Nuže, Broukovy Lidé a věci, vydané v roce 1947,[1] rok před emigrací, jsou na první čtení obdivuhodnou, místy karikaturní a úsměvnou, přece však za každou cenu systematickou analýzou nejroztodivnějších příčin našeho lpění na věcech, kterými se obklopujeme v reprezentačních i soukromých pokojích, jimiž zahlcujeme sklepy, půdy a komory svých příbytků, které zneužíváme a deklasujeme na krámy nebo na nich pošetile lpíme, protože mají jistou pofidérní hospodářskou, etiketní, památkovou nebo nepodstatnou emotivní funkci. Tyto věci nejen zabírají naše životní prostory, ale ubírají nám možnost rozumně žít a jakožto nepodstatné a nerozumné předměty znamenají také mrhání materiálem, pracovní energií, a jsou tudíž v soukromém i celospolečenském měřítku nehospodárné.

Různé předměty kultovní, fetiše a krámy (u Brouka terminus) se zmocňují našeho života a ten tak plyne v péči o ně, v povrchních aktivitách, pošetilých zvycích a konvencích, s nimiž jsou spjaty. Brouk odmítá vše, co je jenom trochu cítit procovstvím, tedy neautentičností, neopravdovostí, co nemá praktický dopad a udržuje se pouze jako statutární symbol. Tak za balast považuje i učení se jazykům nebo běžnou amatérskou hru na hudební nástroj (či jeho vlastnění). Balastem a planým kramařením jsou sběratelství a všechny tzv. koníčky. Krámem je fotoaparát v rukou amatéra, který za něj vydá tisíce a přitom nemá koupelnu. Lidé touží po krámech… z bídy,… pro bědnost toho, jak mohou uspokojovat své základní potřeby (necesárie). Kdyby lidé náležitě bydlili, jedli, šatili se apod. … nebyli zavalováni existenčními starostmi, puritánskými příkazy v erotickém životě atd. … nenahrazovali by život pošetilými požadavky, míní Brouk (Životní sloh II)[2].

Funkce věcí, které Brouk postupně odhaluje, důsledně kategorizuje a často příkře pojmenovává, aby po detailní analýze našich příbytků, skříní, polic a zásuvek zůstaly v našem vědomí zřetelně trčet jako věci nehodné rozumného, nového života. Jejich seznam je téměř nekonečný, funkce se vzájemně prolínají, doplňují a anulují až k nepřehlednosti. I dnešní čtenář je většinou fascinován autorovými objevy a kritickými, nemilosrdnými poznámkami, občas se musí usmát, když se v hledáčku krámovitých předmětů ocitnou pokojové květiny, ptáci v klecích, domácí mazlíčci i lidé, nebo když se nejednou připomíná vrkoč milenčiných vlasů převázaný stužkou jako příklad památky pošetilé funkce. Přesto je čtenář vtažen do očistné a vše racionalizující inventarizace a nakonec zůstává přesvědčen, že vskutku v tom přeplněném a zaběhaném světě věcí není něco v pořádku a že by i on patrně rád pozbyl oněch dotčených zbytečností, nastoupil novou cestu, cítil se svobodný, nezávislý, rozumný a jistý si tudíž nejenom přehledností příbytku a svého života v něm, ale nejspíš také i sám sebou.

Přivedl nás k této očistě psychoanalytik, jímž Brouk může slout, navyklý vynášet na světlo a opatřovat pravými jmény ukryté vrstvy vědomí i nevědomí? Nebo surrealista právě vyléčený z objevování a uctívání bizarních snových i reálných objektů, jak naznačuje Marie Langerová?[3] Možná také, možná oboje, ale především tu promlouvá Bohuslav Brouk – příslušník generace prodchnuté modernitou, žijící duchem avantgardy, opírající se v předválečném Československu o ducha a produkty purismu a funkcionalismu, který zřejmě zdejší společnosti vyhovoval mentálně, kdoví možná i pro jeho protestantské kořeny. Daly se tu vidět funkcionalistické stavby, interiéry, nábytek, sklo, keramika, textil, o funkcionalismu se psalo a debatovalo nejen na stránkách odborných listů, funkcionalismus se mohl cítit i jako hlubší princip, který došel svému vnějšímu vyjádření. V českém pánském časopise Gentleman (1929, r. VI , č. 3) evokuje žurnalista Josef Šíma následující situaci: je přijat v moderní vile s trubkovým nábytkem a je mu předloženo jídlo. Kultura pokrmu se se svou složitostí a nečitelností pohybuje někde v baroku. V tom případě, píše Šíma, by měl být nad jídelním stolem kazetový strop, sousedka v krinolíně a on sám v sametovém obleku s mečem po boku. Tak moderní vila a její zařízení volaly po jednoduché, lehké a srozumitelné stravě, která tu k celkovému duchu chyběla, respektive české tradiční jídlo zde působilo neslohově. Současnou dobu a její styl života a uvažování vystihuje princip jednoduchosti, hygieny, široce pojaté racionalizace a necesissmu, soustřeďující lidské potřeby na nejnutnější. Vyhovoval by českým necesisstům názor pana Goga, napůl prosťáčka, napůl ironického modernisty, literární postavy Giovanniho Papiniho[4], který nutný způsob sycení odkazuje do ústraní? Jíst by podle něj lidé měli jednotlivě, v podobné intimitě jako konají vyprazdňování, takže by v lidských příbytcích byly vedle WC nápojové a alimentární kabinky s označením AA? Nikoliv, s tím by ani Karel Honzík ani Bohuslav Brouk jistě nesouhlasili a Brouk sám mnohokrát připomíná, že stravování má být potěšením, nikoliv nezbytností či trapnou povinností. Pro modernizaci české kuchyně by však byl, určitě by měla být slohovou.

[…]

Úvodní kapitola studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 7-17); celá studie je k dispozici zde.

Poznámky pod čarou

[1] BROUK, Bohuslav. Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947.

[2] Jedná se o část spisu, která není součástí přítomného svazku; více viz ediční poznámka.

[3] LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk. Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831.

[4] PAPINI, Giovanni. Gog. Přel. N. Tučková. Praha: Volvox Globator, 1992, s. 163.

Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

 

Reklamy

Bohuslav Brouk: Racionalisace spotřeby (1946)

[…]

Pošetilé lpění na věcech

S lidskými potřebami se nejlépe obeznámíme kritikou svých svršků a hmotných statků vůbec. Jestliže zkoumáme předměty svých potřeb, zjišťujeme, že si jich vyžadujeme tak enormně velký počet hlavně pro své pošetilé, nejapné žádosti. Náš poše­tilý poměr k věcem se projevuje jednak pošetilým lpěním na věcech neboli tak zvanou chrematofilií, jednak nejapným, nesmyslným opovrhováním věcmi neboli tak zvanou chrematoklastií. Především si povšimneme neblahé chrematofilie.

Pošetilým lpěním na věcech se přeplňují naše příbytky, jakož přímo i povrch zemský, především všelikými krámy, to jest věcmi, jež postrádají jakékoliv podstatné funkce, schopné rozumně ospravedlniti jejich existenci, zastávajíce toliko funkce pošetilé a nepodstatné. Z této definice krámů, věcí z rozumného hlediska naprosto nesmyslných, zbytečných, jest zřejmé, že v podstatě lze rozlišovat trojí funkci věcí neboli tři druhy po­žadavků, kterým jsou věci s to vyhovovat, a to podstatné, ne­podstatné a pošetilé. Podstatné funkce, které dodávají věcem samy o sobě kloudný důvod k bytí, nelze jak pro jejich enormní četnost, tak i pro nepřekonatelné terminologické potíže vyjme­novat. Ovšem toho není třeba ani želeti, neboť naproti tomu můžeme specifikovati všechny druhy pošetilých a nepodstatných funkcí, takže k identifikaci podstatných funkcí nám postačuje vědomí, že podstatnou jest každá funkce, která není pošetilou anebo nepodstatnou.

Chceme-li si učiniti náležitou představu o spoustě krámů, pošetilých věcí, které jsou pro nás jen zbytečnou přítěží, je ne­sporně nezbytné se seznámiti s jednotlivými druhy pošetilých a nepodstatných funkcí. Pokud jde o funkce pošetilé, pokládáme za ně fiktivní funkci hospodářskou, funkci representační, svátostní, kultovní, magickou, jakož i etiketní.

Domnělé poklady

Fiktivní funkci hospodářskou připisujeme všem věcem, které lidé uchovávají pro jejich domnělou hodnotu. I při běžné prohlídce našli bychom zajisté v každé domácnosti spousty před­mětů, které nejsou namnoze zhodnotitelné ani jakožto pouhý zdroj materiálu, z něhož jsou vyrobeny, a přece jejich majitelé na nich lpí a za nic na světě by je nevyhodili na smetiště, kamž jedině patří. Skladování bezcenného haraburdí, krámů, které v nejpříznivějších případech lze snad zpeněžiti za několik haléřů jako surovinu na výrobu jiných, nových věcí, je ovšem z hos­podářského hlediska prostoduchou a předem pochybenou spekulací lidí, nesnesoucích po­myšlení, že nějaký předmět, který se ocitá v je­jich vlastnictví, by mohl být zcela bezcenný. Krámy, nakupené během času ze zmíněných důvodů v lidských domácnostech a vyplňující množství skříní, zásuvek, jakož i četné kufry a bedny, uložené na půdě nebo ve sklepě, jako na pří­klad klika, pozůstalá z mlýnku na maso, zlomená konsola, prasklé sklenice a džbány, poklopy z rozbitých terin, potlučené sošky, víčka od ztracených krabiček, přepálené žárovky, rozskřípaná pera atd., toť fiktivní majetek chudých i bohatých lidí, kteří z lačnosti po co největším jmění neopovrhují ani zohýbanými hřebíčky a střepy.

Ovšem fiktivní hospodářská funkce, kterou lidé jsou ná­chylní přikládati zásadně všem svým svrškům, nezmnožuje naše domácí haraburdí jen o opravdu bezcenné trety – obecné krámy, nemající vůbec pro nikoho žádný rozumný význam, nýbrž mnohdy též o krámy, které postrádají jakéhokoliv kloudného důvodu k bytí jen v rukou svých konkrétních držitelů. Jde tu vlastně o zcela užitečné, rozumně plně opodstatnitelné věci, jež jsou na krámy toliko deklasovány. Takovýmito krámy jsou na příklad rozmanité nepotřebné textilie, jako vyřaděné obleky, prádlo, záclony, přikrývky a pod., přečtené knihy, po nichž znova již nesáhneme, nejrozličnější nástroje a pomůcky, pro které je­jich majitelé nemají a nebudou již nikdy míti použití, a jiné a jiné bezpočetné předměty, jejichž zevrubný výpis by byl právě tak nekonečný, jako i bezúčelný. Bláhové mamonářské přeceňování věcí ponouká totiž lidi, aby každý nepotřebný předmět, který by ovšem jiným li­dem byl s to prokázati ještě mnohé platné služby, neodprodali a nechali jej zbytečně zaháleti ve svých příbytcích, jelikož se zajisté nenajde nikdo, kdo by za něj zaplatil přemrštěnou sumu, na níž si jej jeho bláhoví vlastníci právě cení.

Zvláště často uskladňují lidé nesmyslně mezi svými svršky na příklad spousty odloženého šatstva a prádla, neboť se nechtějí rozloučiti jeho odprodejem s blaženými sny o „velikém“ jmění, které předpokládají mít v něm uloženo. Proto tlí v šatnících mnoho věcí, pro jiné lidi ještě upotřebitelných, obvykle tak dlouho, až je buď rozežerou moli nebo až je překotné radikální změny v módě učiní obecně nepouživatelnými. Postupem času stávají se, díky pošetilému mamonářství, zřejmě z věcí, zbytečných pro jistou osobu, povětšině i absolutní krámy neboli věci obecně neužitečné, nesmyslné. Lidé, kteří se rozpakují odprodati nepotřebné věci, aby je nemusili dát o několik korun levněji, než nač si je cení, ztrácejí tedy zpravidla nakonec vše, ježto věci, za něž mohli v dané chvíli utržit i ještě jistý obnos, pozbývají často za nějaký čas úplně jakékoliv hodnoty.

[…]

Zábavní krámy

Další nepodstatnou emotivní funkcí jest funkce zábavní, pročež i veškeré předměty sloužící čistě zábavě jest třeba odsuzovati jako krámy. Jedinou výjimku činí pouhé hračky určené in nejmladším dětem, ačkoliv i pro ně by se zajisté našlo dosti předmětů, které by kromě funkce zábavní měly i funkci výchovnou, neboli dosti  hraček, kterými by si nejmenší světoobčané zároveň i cvičili svá tělíčka a bystřili své smysly. Pro dospělé lidi jsou však čistě zábavní předměty přebytečné, jelikož místo planými zábavami se mohou lidé baviti všelikými úkony životně důležitými Je opravdu pošetilé, baví-li se lidé třeba hrou v karty, kuželky atd. a nevyužívají-li možnost zábav, které je jim s to skýtati na příklad kultivované stravování. Jsme-li již nuceni jísti, mohli bychom zajisté jísti tak, aby nám stravování bylo i zábavou. Žel však, dosavadní vývoj směřuje opačným směrem. Lidé si dokonce zvykají jísti ve stoje v různých bufetech, které počaly zamořovat i naše města v předválečných časech, a posadí-li se již k jídlu, hledají úpěnlivě buď spolustolovníka, s nímž by zapředli pro zábavu nezávazný rozhovor, anebo sahají z nouze alespoň k novinám, které je mají leckdy i svou insertní částí zabavovati po dobu stravování. Tomuto vývoji se nelze konečně diviti. Vaří-li se dnes jenom tak, abychom nezemřeli hladem, je přece pochopitelné, že lidé se z jedení nemohou radovati a že touží, aby se konečně podařilo biologům a chemikům zhutniti dávku nutných živin na drobnou pilulku, kterou bychom po způ­sobu léku pojídali místo oběda.

Podobně jako se dnes opomíjejí radosti, kterými by nás mohlo obšťastniti kultivované stravování, není dostatečně nebo vůbec využito ani ostatních přirozených druhů zábavy, jimiž je třeba dokonalý milostný život, uměnímilovnost, maximální sezábavění práce atd. Zábava je dnes nejapně oddělo­vána od života a lidé se jí mohou věnovati jen mimo pracovní čas a všední život: v lunapar­cích, které propagoval i u nás před lety Karel Teige. Má-li člověk opravdu šťastně žíti, jest však naopak zapotřebí, aby si sezábavnil veškeré své životní úkony a neodděloval své zábavy od života. Čistě zábavní akce jsou nedůstojné kultivovaného člověka, neboť je zcela zbytečné, abychom nachá­zeli zábavy jen mimo své životní nezbytnosti a povinnosti v ja­kýchsi reservacích, jimiž jsou lunaparky, zábavní místnosti, sportovní stadia, kde se lidé rozněcují pohledem na sportovní utkání, neumělecká četba, representovaná u nás především Rodokapsy, atd. Vždyť i nejrmutnější povolání by bylo možno náležitě zpříjemniti. […]

Ukázka z Broukovy studie Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování, kterou vydala Architektura ČSR v Praze v únoru 1946. Brožuru autor později rozšířil do více než čtyřistastránkové knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947). Celá brožura – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

 

B. Brouk: Racionalisace spotřeby (1946), obálka (autor neznámý)

Josef Pechar a Petr Urlich o Broukovi

[…] Programovou aktivitu tehdejší doby dokládá také obsah Architektury ČSR, jejíž první číslo vyšlo v září 1945 a mezi jejímiž přispěvateli se setkáváme s hlavními představiteli meziválečné generace. Vydání druhého čísla uvedla výzva k plánování, která připomněla myšlenku Le Corbusiera Le plan est le générateur a zdůraznila potřebu plánování jako východiska k veškerému architektonickému a urbanistickému navrhování. Také otázky bydlení byly stále důsledněji chápány nikoli jen jako problém úzce odborný.

Tehdejší programové snahy významně vyhranila teorie architektury. Byly to zejména teoretické práce vydávané v letech 1945 až 1947 v knihovně časopisu Architektura ČSR, z nichž mnohé však byly napsány v letech okupace a po válce jen myšlenkově dozrály. Svědčily o hlubším pochopení společenské determinace architektury. Do této skupiny náleží Honzíkův Necessismus, čili myšlenka rozumné spotřeby,1 s cílem dosáhnout více volného času pro všechny lidi. Podobně v této době zkoumal a propagoval nutnost zjednodušení životních potřeb přírodovědec a filozof Bohuslav Brouk.2 […]

Úryvek z publikace Josefa Pechara a Petra Urlicha Programy české architektury (Praha: Odeon, 1981, s. 82).

 

Poznámky (autora webu)

1 HONZÍK, Karel. Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby. Praha: Klub pro studium spotřeby, 1946.

2 Na konceptu životního slohu pracoval Brouk se svými přáteli architekty Karlem Honzíkem a Ladislavem Žákem již během druhé světové války – po válce uvažovali o vydávání časopisu, který by se věnoval aktuálním otázkám životního slohu, a založili Klub pro studium spotřeby. Brouk se tématu věnoval v některých svých článcích (např. O nový životní styl: Výzkum a tvorba lidového životního slohu. Dnešek, 15. srpna 1946, r. I, č. 21, s. 329–332) a především v publikacích Závažnost obecného vzdělání (Praha: Václav Petr, 1946), Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování (Praha: Architektura ČSR, 1946) a Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947); publikování knih Životní sloh (ed. Viktor A. Debnár. Brno: Barrister & Principal, 2010), jejíž vydání bylo plánováno v nakl. Orbis, a Dnes a zítra (nakl. Aventinum) nebyla nakonec realizována; K. Honzík se dále zmiňuje o existenci Broukovy knihy O kráse přírody a smutcích neděle, která měla být vydána v blíže neurčeném nakladatelství (HONZÍK, Karel. Tvorba životního slohu: Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec. Praha: Václav Petr, 1946, s. 62).

Josef Pechar – Petr Urlich: Programy české architektury (1981), obálka

 

Architektura /ČSR/ 1939-1961

 

Magdalena Hledíková: Jak obývat krajinu

[…] Kniha [Obytná krajina – pozn. autora webu] vznikala od konce 30. let z podnětu Karla Teigeho, který k ní rovněž napsal předmluvu. Žák se přátelil s Karlem Honzíkem a Bohuslavem Broukem, a tak se jejich teoretické myšlenky publikované v přibližně stejné době vzájemně ovlivňovaly. S Broukovou kritikou zbytečného hromadění věcí a „haraburdí“, rozvedenou v knize Lidé a věci, koresponduje Žákova snaha o celkové omezení stavění. S Honzíkovou Tvorbou životního slohu pak snaha o vytvoření míst, která co nejširšímu množství lidí poskytnou kvalitní prostředí s vysokou obytnou hodnotou. […]

Úryvek z článku Magdaleny Hledíkové Jak obývat krajinu (EkoList, 2007, č. 6).

Jiří Vaněk: Způsoby estetického prožívání

[…] Móda byla dlouho vnímána jako krátkodechý a povrchní společenský jev, který byl především předmětem kritiky. Podobně jako Loos se kriticky k módě vyjadřoval rovněž český teoretik životního slohu Bohuslav Brouk v knize Lidé a věci* (1947) jako k neracionální zátěži výroby i spotřeby. […]**

Úryvek z publikace Jiřího Vaňka Způsoby estetického prožívání (Praha: Galerie Zdeněk Sklenář, 2009, s. 240).

Poznámky (autora webu)

* V originále chybně uvedeno Věci a lidé.

** Brouk se tématu módy věnuje ve své práci Životní sloh (Brno: Barrister & Principal, 2010).

 

Jiří Vaněk: Způsoby estetického prožívání (2009)

 

Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Ze vzpomínek architekta Otakara Nového

[…] Mimo to se v bytě architekta Ivana Nedomy v Pařížské ulici začaly pořádat pravidelné diskusní schůzky s účastí manželů Štursových, Karla Janů, Otakara Nového, Jiřího Voženílka, Karla Honzíka, Ladislava Žáka, profesora Františka Kovárny a Bohuslava Brouka. Občas byli též přítomni Oldřich Stefan a architekt Karel Hannauer. O víkendech pokračovaly schůzky v Dobřichovicích u Honzíka v užší sestavě.[1] Tady se už jasně prolínalo úsilí o vědecké metody v architektuře s úsilím o její vedoucí uměleckou úlohu v oblasti výtvarných umění. Žádné staré sektářství, ale naopak přátelský dialog někdejších velkých odpůrců charakterizoval tyto horečné válečné diskuse! […]

Úryvek z knihy architekta Otakara Nového (1918–1999) Česká architektonická avantgarda (Praha: Prostor, 2015, s. 563).

Poznámky autora webu

[1] Brouk se tématu životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde. Broukovy přátelé, architekti Karel Honzík a Ladislav Žák, jsou rovněž autory celé řady stěžejních publikací z oblasti architektury, urbanismu a životního slohu (Tvorba životního slohu, 1946; Obytná krajina, 1947). Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli také plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947).

Otakar Nový: Česká architektonická avantgarda (2015), obálka

Otakar Nový (1918-1999), 1988

Bohuslav Brouk a necessismus

[… ] Odmítavý postoj k nastupujícímu konzumnímu způsobu života sdílel Ladislav Žák se svými přáteli, architektem Karlem Honzíkem i provokativním myslitelem Bohuslavem Broukem, zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR. Společnými silami se pokusili podnítit vznik utopického hnutí za racionalizaci výroby a zjednodušení spotřeby, pro které Honzík, známý svou zálibou v zavádění nových „vědeckých“ termínů, vymyslel název „necessismus“.1 [… ]2

Úryvek z publikace Dity Dvořákové Ladislav Žák (Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 84).

Poznámky pod čarou (pozn. č. 2 autor webu)

1 V roce 1946 vydává Karel Honzík stejnojmennou brožuru s podtitulem Myšlenka rozumné spotřeby. Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli rovněž plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947). Viz Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, fond 168 – Karel Honzík, položka 78. Iniciátorem těchto aktivit byl pravděpodobně Honzík.

2 Brouk se tématu omezení spotřeby a šířeji problematice životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde.

Dita Dvořáková: Ladislav Žák (2013), obálka

Karel Honzík: Necessismus (1946), obálka

Z úvodu přípravného materiálu k založení klubu pro studium spotřeby Necessismus (1946)

Bohuslav Brouk: Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš