Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv životní sloh

Bohuslav Brouk a necessismus

[… ] Odmítavý postoj k nastupujícímu konzumnímu způsobu života sdílel Ladislav Žák se svými přáteli, architektem Karlem Honzíkem i provokativním myslitelem Bohuslavem Broukem, zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR. Společnými silami se pokusili podnítit vznik utopického hnutí za racionalizaci výroby a zjednodušení spotřeby, pro které Honzík, známý svou zálibou v zavádění nových „vědeckých“ termínů, vymyslel název „necessismus“.1 [… ]2

Úryvek z publikace Dity Dvořákové Ladislav Žák (Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 84).

Poznámky pod čarou (pozn. č. 2 autor webu)

1 V roce 1946 vydává Karel Honzík stejnojmennou brožuru s podtitulem Myšlenka rozumné spotřeby. Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli rovněž plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947). Viz Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, fond 168 – Karel Honzík, položka 78. Iniciátorem těchto aktivit byl pravděpodobně Honzík.

2 Brouk se tématu omezení spotřeby a šířeji problematice životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde.

Dita Dvořáková: Ladislav Žák (2013), obálka

Karel Honzík: Necessismus (1946), obálka

Z úvodu přípravného materiálu k založení klubu pro studium spotřeby Necessismus (1946)

Bohuslav Brouk: Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list

N. – O nový životní sloh

V dobách revoluce a výstavby, v do­bách mladých a zdravých přichází opět ke cti racionalismus a racionalisace. Bezohlednou rozumovou kritikou musí­me přehlédnout dnešní situaci, cestu, která k ní vedla, a prostředky, jak ji překonat. Po nápravě v theoretickém myšlení, po nápravě politické a výrobní musí následovat náprava ve spotřebě, t. j. v našem životním slohu vůbec. O důkladnou přestavbu tohoto úseku nevolají jen důvody úzce hospodářské, nýbrž neméně i starost o nového člověka, nezatíženého přežitou minulostí a jejími zhmotnělinami.

Broukova podnětná a bojovná kniha řeší přímočaře (a někdy až bezohled­ně) základní postoj člověka k věcem a prostředí, bije do zarputilého fetišismu, který nás ještě všude obklopuje. Právě zbytečnosti nás připravují o většinu energie, proto je nutno vymýtit je jed­nou pro vždy.

Je to kniha, která svou zdánlivou protihistoričností nám připomíná snahy konstruktivistů (jež autor dobře oceňu­je) a také mnoho omylů, které bylý dogmatickým uplatněním těchto zásad způsobeny. (O tomto problému mluví dobře projev Krohův v 1. č. Architek­tury 1945.) Avšak uvědomíme-li si, že knížka je především ukazovatelem smě­ru, ostrou kritikou a podnětem, jehož využití a uskutečnění nastane teprve or­ganickým začleněním do konkrétního vývoje, pozdravíme ji jako jeden z cenných příspěvků k našemu socialistické­mu budovatelskému úsilí.

Je povinností nejen snad všech archi­tektů, nýbrž i všech ostatních navrho­vatelů a výrobců spotřebních statků, všech, kteří chtějí vytvářet lepší pro­středí pro lepší život nového člověka, aby se zamyslili nad tímto dílkem. A konfrontovali je se svou dosavadní tvorbou.

N.

Recenze Broukovy publikace Racionalisace spotře­by: Základní problémy projektovaní (Praha: Architektura ČSR, 1946) byla publikována v Tvorbě, 18. září 1946, r. XV, č. 38, s. [zadní obálka]; originál recenze je k dispozici zde.

Racionalisace spotřeby (1946), obálka ?

Racionalisace spotřeby (1946), obálka neznámý autor

Bohuslav Brouk o magické funkci věcí

[…] Magická funkce je velmi příbuzná funkci kultovní a můžeme na ni pohlížet dokonce jako na primitivnější formu, nejranější vývojové stadium funkce kultovní, jelikož, jak známo, se shledáváme v magii vlastně s prvotním náboženstvím lidstva. Magickou funkcí jsou vybavovány věci na základě pošetilých domněnek, připisujících zázračnou moc různým věcem anebo úkonům, a zastávají ji tedy všechny věci, o nichž se věří, že mají divotvornou moc anebo s nimiž se provádějí kouzelnické praktiky. Podobně jako kultovní funkce má i funkce magická předně na svědomí spoustu krámů zmnožujících lidské svršky. Tak na příklad lpí lidé bláhově na různých tretách, jimiž jsou mnohdy i pouhé úlom­ky a střepy z nejrozličnějších rozbitých věcí, z pověrčivosti, pošetile se domnívajíce, že jim takovéto nicotnosti zajišťují ochranu před pohromami osudu anebo že jimi lze čarovat. Rozličné talismany, amulety, mascoty atd., jakož i četné čarodějnické pomůcky, prostředky, jsou dokonce přímo a vý­lučně pro svou magickou funkci i vyráběny, a lidé se za ně často nerozpakují vydávat opravdu hříšné částky. Dále je víra v magii s to také zcela rozumné věci deklasovati na krámy anebo na polokrámy, vylučujíc je alespoň částečně z kloudného používání, neboť, připisují-li lidé věcem magický účinek, pokládají jejich eventuálně možné rozumné využití obvykle za znesvěcující. V opačném případě, jestliže pak lidé přece jen takovéto předměty nadále nezmenšenou měrou vy­užívají, je zase nebezpečí, že na nich budou lpět, i když jim nebudou již ke svému rozumnému účelu náležitě vyhovovat, takže vlastně magická funkce může být rovněž viněna z ochrany braku, z nesmyslného užívání nedokonalých, méně­cenných věcí. Na příklad leckteří lidé se nevzdávají svých starých odřených a rozedraných peněženek z bláhové po­věry, že by se jim v jiných, nových a lepších nedržely pe­níze, anebo si třeba zase hyzdí příbytek nějakým jarmarečním barvotiskem jen a jen proto, že v takovém hnusném a trapném obrázku spatřují, dejme tomu, opatrovníka svého rodinného štěstí. Posléze pak neopomíná ani funkce magická, právě tak jako ostatní pošetilé funkce, taktéž často znetvářet, deformovat hodnotné věci svými morfogenními vlivy. I mno­hé předměty nejvšednějších potřeb jsou totiž pro své ma­gické poslání zvláště utvářeny a snad jen výjimečně nebývá takováto jejich modifikace v neprospěch jejich rozumného využití.

Jak nám nakonec zbývá ještě poznamenati, mívají obvykle magické předměty i funkci kultovní, právě tak jako zase kultovní věci mívají často též i funkci magickou. Magické objekty, jimiž si domněle lze přičarovati splnění všemožných tužeb a přání, těší se pochopitelně naší úctě, neboť lidé předpokládají, že by jim odepřely své služby, kdyby s nimi nezacházeli sdostatek uctivě. Pokud pak běží o předměty kul­tovní, nabývají tyto velmi lehce magickou funkci zase na zá­kladě svého animistického pojetí, jakožto věci, v nichž je čás­tečně inkarnována sama bytost uctívaného. Spojitost funkce kultovní a magické není zřejmě tedy náhodná, což dosvěd­čuje rovněž to, že hlavní zdroj magických domněnek, pověrčivosti, je totožný s nejzávažnějším pramenem víry, nábožen­ských názorů, svádějících nás k uctívání.

Živnou půdou zbožnosti a tudíž i magie je zejména náhodnost. Čím více a v čím důležitějších záležitostech jsme vydáváni na pospas osudu, proti němuž jsme zcela bezmocni, neboli, zkrátka řečeno, čím více jsme oběťmi náhod, tím spíše jsme náchylni věřiti v bohy a kouzla. Lidé chtějí být za každou cenu pány svého osudu, a nemohouce si jej připravovati sami, reálnými způsoby, utíkají se o pomoc k nadpřirozeným bytostem a kouzlům. Naše zoufalá bezmocnost je matkou náboženství i magie. Dovedeme-li se bezpečně vlastní silou uvarovati neblahých ran osudu, jest nám milost božstev a síla kouzel jen k smíchu. Zato však, jsme-li vydáni na pospas hravé náhodě, ubrání se z nás koneckonců i ti nejkultivovanější duchové velmi těžko vírám a pověrám. Kdyby se lidé nestyděli za svou slabost a nesnažili se ji zakrývat, přímo bychom žasli, na příklad kolika nejhloupějším pověrám podléhá i většina intelektuálů. Lidé v situacích, kdy jsou odkázáni toliko trpně očekávati svůj osud, uchylují se totiž jak k bohu, tak i k magii, třebaže se tomu jistou měrou brání a třebaže se jinak každé zbožnosti a čárám vysmívají. Sám rozum je vůči víře a pověrám zřejmě bezmocný a ne­může nikdy zabránit, aby se člověk proti všem svým rozumo­vým zásadám nepokoušel alespoň v nejvyšší nouzi si získati ochranu nadpřirozených mocností. Dejme tomu, málokterý člověk, odcházející na frontu, kde lidem nezbývá nic jiného než se vydati na milost a nemilost osudu, odolává, aby se nešel pomodlit do kostela nebo aby si nevzal s sebou nějaký škapulíř, jenž by ho měl chránit od pohrom.

Boj proti víře v nadpřirozené bytosti, respektive síly ne­boli boj proti vírám a pověrám, které donucují lidi, aby se zaopatřovali všelikým kultovním a magickým harampádím, nelze zřejmě vésti toliko osvětovými prostředky, rozumovým přesvědčováním lidí o bezúčinnosti a bláhovosti kultovních a magických akcí. Dokud budeme alespoň v nejzávažnějších záležitostech pouhými oběťmi náhod, budeme též vždy na­chýlni k zbožnosti a pověrčivosti. Jen vyproštěním ze spárů nepředvídatelného osudu může se lidstvu podařiti zhostiti se náklonnosti k uctívání nadpřirozených bytostí a k magii. Tak na příklad, ochuraví-li rozumný člověk rakovinou, jest si jistě vědom, že jde o chorobu, na níž nemohou mít žádný vliv ani modlitby, ani jakákoliv kouzla, avšak vzhledem k tomu, že dnešní lékařská věda není s to tomuto neduhu náležitě čeliti, přece jen nejspíše nemocný neodolá, aby se nepokusil o uzdravení taktéž jistými divotvornými, zázračnými praktikami a prostředky. Naproti tomu, je-li rozumný člověk stižen třeba akutním zánětem červíkovitého přívěsku, lidově tak zvaného slepého střeva, sotva se utíká o pomoc k bohu nebo kouzlům, neboť na základě našeho lékařského vědění a umění je mu zcela jasné, že může být zachráněn jen a jen operací. Věda nás nemůže zřejmě zbaviti zájmu na všelikých vírách a po­věrách toliko pouhým poučením, že očekávání pomoci od bohů a kouzel jest nejapný blud, nýbrž především poznatky a vynálezy, které by nám umožnily naprosto ovládati anebo alespoň předvídati veškerá dění. Až nám bude zcela jasné, co je naším nezvratným osudem, a nikoliv jen náhodným údělem, a až si budeme věděti rady, kterak se je možno na­prosto zabezpečiti proti nepříznivým událostem, pozbudeme zajisté jakékoliv náklonnosti k božstvům a magii. Ovšem toho se sotva kdy dočkáme, jelikož je nepravděpodobné, že by­chom se vůbec někdy stali pány veškerého jsoucna, a proto lze předpokládat, že ani v příštích věcích nepozbude zbož­nost, jakož ani magie vhodné živné půdy.

Zkoumajíce pařeniště kultovních sklonů a příchylnosti k magii, nesmíme však zapomínati, že nejsme vydáváni na pospas náhodám jen pro nezbadatelnost a neovladatelnost leckterých přírodních úkazů, nýbrž přečasto též nedokonale uspořádanými poměry v lidské společnosti, sociálními zmatky, které jsou dnes již povětšině zbytečnou ostudou lidstva. Kromě toho pak neutěšené poměry v společenském zřízení uvádějí nás v nejistotu zejména v nejzávažnějších záležito­stech, které jsou právě nejpříhodnější pro zrod zbožnosti a pověrčivosti. Lidé podléhají totiž víře v divy obvykle právě pro náhodnosti, týkající se více nebo méně jejich bytí a ne­bytí, a nikoliv snad pro každou náhodnost, jíž jsou vystaveni. Dejme tomu, pro nejistotu, zda zítra bude hvězdná nebo bezhvězdná noc, zajisté se nestal ještě nikdo věřícím nebo po­věrčivým, avšak třeba z hrůzy před nezaměstnaností, která postihuje alespoň v dobách těžkých hospodářských krisí denodenně desetitisíců dělníků, zcela bezmocných jakkoliv čeliti takovémuto nevypočitatelnému fatu, sotva člověk odolává, aby se neutíkal o pomoc k bohu nebo kouzlům. Ovšem pří­znak nezaměstnanosti je jen jedním z mnoha a mnoha sociálních zel, proti kterým se jednotlivec nemůže zabezpečiti a která činí přímo i náš život v základě nejistým. Vzpomeňme na příklad jen, co lidí se stává pobožnými a pověrčivými za režimu, kdy z pouhé pomstychtivosti může být kdekdo zatčen, a ba i odpraven, kdy se dodatečně nejpřísněji trestají činy, k nimž předcházející vláda naopak lidi donucovala jakožto k samozřejmým občanským povinnostem, kdy totální válka nezaručuje bezpečnost života ani nemluvňatům daleko za frontou, kdy i nejvýznačnější lidé se mohou státi každou chvíli pouhými nádeníky nakomandovanými na nejhrubší a nejnebezpečnější práce, atd. Sociální zmatky, za nichž je člověk bezbrannější a ubožejší než štvaná zvěř a za nichž může děkovat opravdu jen šťastné náhodě, probudí-li se pří­štího dne ještě živ a zdráv, přivádějí pochopitelně celé lidstvo k zbožnosti a kouzlům, jakožto sice k pošetilým, avšak živel­ným a lidsky pochopitelným pokusům o záchranu, srovnatel­ným se zoufalou snahou tonoucího zachytit se i stébélka.

Hrůzné nejistoty, která vyplývá z chaotických a zlořádných poměrů panujících v dnešním světě, se lze zřejmě uchrá­niti jedině dalekosáhlým preventivním opatřením – konso­lidací lidské společnosti. Proveditelnou reformou společen­ských zřízení, zavedením pevných a spravedlivých řádů, za­ručujících každému jednotlivci obživu a právní bezpečnost, jest tedy možné odstraniti jednu z hlavních příčin naší inklinace ke zbožnosti a pověrčivosti, neboť čím člověk bude bez­pečnější, tím méně bude náchylný odevzdávati se do ochrany nadpřirozených mocností. Ovšem, je-li lidský sklon k zbož­nosti a magii zcela pochopitelný a sotva vymýtitelný, není proto ještě omluvitelné, propadají-li lidé víře v boha a kouzla, zvláště když se tím prohřešují povětšině i proti svým vlastním rozumovým zásadám. I za dnešních poměrů, kdy naše existence je neobvyklou měrou nejistá, mohou se totiž lidé odpoutati od všelikých věr a pověr, a to pevnou vůlí, potlačující naše primitivní náklonnosti. Pouhá náklonnost ospravedlňuje snad dostatečně jednání zvířat, avšak nikoliv jednání člověka. Jsou-li lidé nuceni jakožto tvorové rozumní ovládat své pudy, sklony, jimiž je přímo vybavuje příroda, lze na nich zajisté přece ještě spíše požadovati tolik ukázněnosti, aby přes veškeré pochopitelné nutkání nepropadali dávnověkým smyšlenkám o nadpřirozených bytostech a silách, smyšlenkám nedůstojným moderního, kultivovaného člověka. K potlačení víry ve vyšší, nadpřirozené bytosti a síly, víry, která se u věcí projevuje jejich kultovními nebo magickými funkcemi, jest tedy zapotřebí především vůle, sebekázně, jež by byla s to dopomoci rozumu k vládě nad vším naším jednáním.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 89–94).

Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Josef Vojvodík: „Lidé a věci“: realista (a biopolitik) Brouk a surrealista (a romantik) Teige

V souvislosti s diskusemi o (socialistickém) realismu po roce 1945, o racionalismu a materiální ekonomii „dvouletky“ a plánovaného hospodářství, ale také v souvislosti s desémiotizací znaků kultury a jejich zvěcňováním již v realismu devatenáctého století je nápadný „návrat k věcem samotným“ v kontextu české postavantgardy čtyřicátých let. V roce 1947 vydává Bohuslav Brouk, člen předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, čtyřsetstránkovou sociologicko-estetickou práci Lidé a věci29 která je pokusem o vypracování nové nauky o věcech (chrematologii), pokusem o novou axiologii věcí a vztahu k věcem. Brouk čer­pá nepochybně také z vlastní zkušenosti „uměleckého poradce“ obchodního domu Bílá labuť, kde byl během války zaměstnán. Vychází ze zjištění, že za války „pošetilý poměr lidí k věcem namnoze značně zbujel, hypertrofoval, takže byl nepřehlédnutelný a přiměl i samého autora k tomu, aby se vůbec zabýval průzkumem lidského vztahu k věcem“.30 Nová, poválečná, sociálně reorganizovaná společnost na racionálních základech se musí podle Brouka osvobodit od pošetilého vztahu k věcem, který na jedné straně věci fetišizuje, na druhé straně deklasuje a znehodnocuje. Předválečný entuziastický stoupenec surrealismu a psychoanalýzy Brouk se na pozadí nového racionálního přístupu ke světu věcí v industriální společnosti právě devastované druhou světovou válkou (kniha byla napsána v letech 1943–1944) rozchází se surrealismem, jehož osudem patrně bude, že zmizí se starým světem měšťáctví, „které prolíná i duše největších revolucionářů“. Jestliže konstruktivismu Brouk přiznává ještě určité pozitivní rysy (zaměření na funkčnost), ostře kritizuje surrealismus pro jeho iracionální, společensky přímo škodlivý vztah k věcem a racionálnímu způsobu života: „Výsostným představitelem této reakce [na konstruktivistický purismus; pozn. J. V.] je surrealismus, který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo patologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadli do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“31 Ve své knize32 reprodukuje Brouk mj. známou fotografii Jindřicha Štyrského z cyklu Muž s klapkami na očích (1934), s rozbitým akváriem a dalšími odloženými věcmi v zaprášeném přístěnku. Štyrského jako autora fotografie však v knize neuvádí.

V Broukové koncepci nového pragmaticko-racionálního vztahu k věcem v „nové organizované společnosti“ není místo pro surrealistickou zálibu v bizarních „objets trouvés“ a (romanticko-surrealistickou) fantastiku. V jeho argumentaci slouží konstruktivismus a surrealismus jako příklady dvou extrémů, na jedné straně asketický „nudný“ purismus, na druhé „pošetilý“ až patologický iracionalismus. Fantazie, asociace, imaginace produkují z perspektivy racionálně pragmatického nazírání – jak se domníval již realismus deva­tenáctého století – jen chaos, působící škodlivě také a právě na vztah lidí „našeho věku“ k věcem, které je v jejich každodenním životě obklopují. Do protikladu k iracionalitě je postaven „racionalizovaný životní provoz“ všedního dne. Proto by také podle Brouka měla lépe organizovaná společnost usilovat o to, „aby v lidech utlumila veškeré nerozumné po­třeby“, především různými „zákony a nařízeními“.33 Pod vlivem extrémně polarizovaných modernistických „-ismů“ upadají lidé ve vztahu k věcem „z extrému do extrému“: „Výstižným příkladem tohoto chaosu, zasahujícího i nejširší vrstvy, jsou především soudobá bytová zařízení.“34 Oba modernistické „extrémy“, konstruktivismus i surrealismus, „pečují“, jak se Brouk domnívá, na jedné straně purismem, na druhé iracionalismem o „krámy“ a o jejich popularitu u obyvatelstva. „Realistou“, který se zbavil „kramářské“ předpony „sur“, k níž se v třicátých letech hlásil, je Brouk v Lidech a věcech také tím, že jakoukoliv „reprezentaci“ (a „reprezentační funkci“) zásadně odmítá především pro její neracionálnost a zaměření na „neracionalisovaný životní provoz“: „Representaci nelze zásadně schvalovati a měli bychom se proto snažit všemi silami jí zabrániti.“35 Stejně tak řadí estetickou funkci věcí k „nepodstatným funkcím“. Z perspektivy realismu je reprezentace vždy klamem, něčím jako „zastírací manévr“ a odmítání (principu) reality.36 Realista trvá na „holé“ skutečnosti.

Zároveň se ovšem Brouk neméně vehementně obrací proti civilismu a industrializaci jako jevu a ideji „od kořene měšťácké“, neboť „dýmající tovární komíny jsou nepochopitelnou metou buržoasie, jelikož z každé zaměstnané, pracující továrny, bez ohledu na to, co vyrábí, plynou jejím majitelům zisky“.37 Budoucí svět nemůže být „mořem továrních komínů“, nýbrž mnohem spíše „velkým přírodním parkem neboli o tvářnost příštího světa bude postaráno spíše jeho renaturalisací než industrialisací“.38 Je zajímavé, ačkoliv u (původně) biologa a („neo“)realisty Brouka nikoliv překvapující, že východisko z „mašinismu“ a industrialismu ztroskotané „měšťácké společnosti“ a zároveň budoucnost nově organizované společnosti spatřuje Brouk v „renaturalizaci“ světa jeho prostupnou proměnou v „obytnou krajinu“, jak pojmenoval svou knihu (1947) a zároveň projekt renaturalizace světa architekt Ladislav Žák.

Druhou aktuální prací, na kterou se Brouk odvolává, je Tvorba životního slohu (1946) Karla Honzíka. Brouk v souvislosti s myšlenkou nového životního slohu užívá pojem „biopolitika“39, který sice aluduje na Honzíkův „bioplastický styl“, ale pod pojmem „biopolitika“ rozumí Brouk nový životní styl, nazývaný také „renaturalizace“. Pojem „biopolitika“ je příznačný pro Broukovu představu organizace poválečné společnosti. Tato představa je staronová; již samotný pojem „renaturalizace“ naznačuje dominanci ordo naturalis empirické sféry přírody, který zaujímal důležité místo v socio-fyzické sféře realismu a realistů devatenáctého století, v Broukově pojetí se však jedná o to, co by bylo možné označit jako (protosocialistický) ekologismus a „zelenou politiku“ avant la lettre, zatímco sféra (avantgardní) kultury reprezentuje „nepřirozenou“ denaturalizaci a v Broukově pojetí výstřelky buržoazně měšťáckého civilismu „většiny soudobých avantgardistů“.40

Je nápadné, co Brouk s „biopolitikou“ nového životního slohu spojuje: typizaci, normativnost, „sociálně dokonale organisovanou společnost“ cestou reglementace „různými zákony a nařízeními“ jako např. potlačování soukromého automobilismu („vyloučení soukromých aut z dopravy v centru velkoměst“), třebaže zdůrazňuje, že k „rozumnému a šťastnému životu lze tedy vést lidi bez ostychu i zákony, avšak poznenáhlými a velmi šetrnými.“41

V moderní společnosti dvacátého století je cílem biopolitiky kontrolovat společnost (jako „sociální tělo“) na racionální bázi: její zdraví, její nárůst a její životaschopnost. Nikoliv individuální tělo, ale statisticky postihnutelné hromadné biopolitické fenomény (porodnost, úmrtnost, reprodukce, plodnost). S „biopolitizací“ života jde ruku v ruce jeho technologizace. Do důsledku vzato znamená Broukem požadovaná důsledná racionalizace „životního provozu“, očištěná od reprezentačních, estetických, zábavních, emotivních ad. funkcí (a věcí) každodenního života, jeho redukci na „holý život“, o kterém uvažuje Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (1995).42

K Žákově Obytné krajině, kterou Brouk považuje za průkopnickou knihu, „razící cestu opravdu novému životnímu slohu“43 napsal předmluvu Karel Teige (Předmluva o architektuře a přírodě), jehož představa „obytné krajiny“ vychází ze zcela jiných předpokladů a pojetí než Broukova protimodernistická „renaturalizace“. Jestliže Teigovo pojetí vychází z romanticko-surrealistické vize lyrizace životního prostoru, uvažuje Brouk jako „realista“ v biopolitických kategoriích ordo naturalis. Teige sice také ostře kritizuje procovskou „reprezentaci“ novodobých zbohatlíků, napodobujících feudální životní styl, stejně tak jako nehumánní formy bydlení v moderních velkoměstech, a jeho představa „obytné krajiny“, která se podle Teigeho uskuteční s „uskutečněním socialismu“, je ovšem představou „surrealistického prostoru, surrealistické krajiny“, kde bude možné „prožít ve skutečném světě nejhlubší lidskou báseň“. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka „Žádné umění není tak neschopné ukořistit realitu jako právě realismus“: Český surrealismus, (post)avantgarda a diskuse o realismu a realitě v průběhu čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010], s. 133–136.

Poznámky pod čarou (s původním číslováním)

29 B. Brouk, Lidé a věci.

30 Tamtéž, s. 7.

31 B. Brouk, Lidé a věci, s. 120. M. Langerová si ve stati Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk v této souvislosti pozorně všímá vztahu Broukovy „revolty proti věcem“ v jeho knize z roku 1947 a uvádí ji do podnětné souvislosti s Benjaminovou kritikou „fetiše zboží“, ale také do vztahu surrealismu ke kýči, fetiši, který se stává za určitých okolností pro surrealisty profanizovanou relikvií. Jak autorka píše, byl Brouk důvěrným znalcem velkoobchodu (pocházel z rodiny majitele obchodních domů Brouk a Babka), tohoto „kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů“ (viz studii M. Langerové otištěnou v této knize). [Studie vyšla původně v časopise Česka literatura, 2007, r. LV, č. 6, k dispozici ke čtení zde – pozn. autora webu.]

32 Tamtéž, s. 32.

33 Tamtéž, s. 317.

34 Tamtéž, s. 120.

35 Tamtéž, s. 47.

36 A. A. Hansen Löve, Der frühe russische Realismus und seine Avantgarde, s. 388.

37 B. Brouk, Lidé a věci, s. 11.

38 Tamtéž, s. 11.

39 Tamtéž, s. 376.

40 Tamtéž, s. 12. K Broukově kritice avantgardy poznamenává Vratislav Effenberger (Interview. Milan Nápravník a Vratislav Effenberger, s. 59–65): Mentální rozvrat Bohuslava Brouka způsobil podle soudobých svědků alkoholismus, který ho přivedl po válce až ke knize Lidé a věci, v níž se svou atraktivní zběsilostí napadal surrealismus a Teigeho způsobem hodným S. K. Neumanna“ (s. 61).

41 Tamtéž, s. 318–319.

42 Nelze ovšem zapomínat, že myšlenka „biopolitiky“ má svoji antecedenci v představách „zdravé“ a „nové“ společnosti v „realistice“ sociálního darwinismu a biologismu na konci devatenáctého století, v představách, které souvisejí na jedné straně s afirmací pokroku a výdobytků kulturního a technického vývoje, na druhé straně s kritikou a odmítáním civilizační moderny. Psychiatr a sexuolog Richard von Krafft-Ebing, autor proslulé Psychopathia sexualis (1886), volá ve své přednášce o „nervozitě“ (Über Nervosität, Graz 1884) po návratu k jednoduchým „původním“ formám „přirozeného“ života, kdy by se člověk opět věnoval obdělávání pole, lovu a rybolovu místo práci v uzavřených prostorách kanceláří a továren. Ve své době renomovaný kriminolog Hans Groos uveřejnil v roce 1896 text „k otázce deportace“ (Zur Deportationsfrage) a v roce 1905 článek Degeneration und Deportation (in: Hans Groos, Gesammelte kriminalistische Aufsätze I–II, Leipzig 1902, 1908), kde navrhuje zcela vážně deportaci a izolaci „degenerovaných individuí“, ohrožujících „zdraví“ národa a rasy. Za těmito návrhy působí jako jejich ideová báze socio-biologický darwinismus a lamarckovská nauka o dědičnosti. Volání po obnovení „zdravých“ principů, odvozených z „přirozeně“ kruté přírody tvoří ideologickou výbavou rasově-biologického a třídně-materialistického teroru. V říjnu 1937 vydává Brouk jako soukromý tisk novoročenku s názvem Poslední dnové etiky. I přes záměrně ironicko-provokativní tón a rabiátsky agresivní teze vybízí tento text, také vzhledem k Broukově poválečné vizi nové „biopoliticky“ organizované společnosti, k zamyšlení. Brouk zde zdůrazňuje potřebu vítězství „přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha“, který je „možné zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít náboženství a zaujmout jeho místo může přírodověda jedině tehdy, oprostí-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. […] Věk rozumu, věk přírodních věd může vzejíti až na troskách etiky, naprostým vymýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. […] V naší době je totiž bezpečnost zaručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. […] Příroda po každé stránce přímo hazarduje materiálem, ale lidé to nechtějí postřehnout. Smrt každého individua považují za neštěstí. […] Duch humanity povznesl lidi k blbosti. […] Život je nelítostný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. […] Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový. […] Věda po dlouhé době přece jen vymýcením etiky přemáhá náboženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nové Evropy – vítězí nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.“

43 B. Brouk, Lidé a věci, s. 12.

 

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Josef Vojvodík (1964), nedatováno

Symboly obludností (obálka)

M. Langerová – J. Vojvodík – A. Tippnerová – J. Hrdlička: Symboly obludností (2009, obálka)

Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice

Bakalářská diplomová práce, obhájená v roce 2013 na Ústavu estetiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, je zaměřena na problematiku spojenou s pojmem „životního slohu“, zejména v teoretických textech Karla Honzíka a Bohuslava Brouka. Názory těchto autorů jsou uvedeny do souvislosti se starší českou estetikou (Otakar Hostinský) i analyzovány ve vztahu ke kontextu evropskému. Práce rovněž vyzdvihuje myšlenkový význam zmiňovaných autorů vzhledem k současné společnosti.

Práce je k dispozici ke stažení zde.

Lucie Kroulíková, titulní list

Lucie Kroulíková: Pojem „životního slohu“ v české estetice (2013), titulní list