Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Zrzavý

Pastel ze sbírky Bohuslava Brouka

Pastel malíře Jana Preislera (1872–1918) Tři jezdci, který byl kdysi součástí sbírky Bohuslava Brouka, je součástí právě zahájené výstavy Nečekané dědictví: Šíma, Štyrský, Toyen, Zrzavý… (Národní galerie, Palác Kinských, Staroměstské nám. 12, Praha 1, 30. 5.–24. 8. 2014).

Výstava představuje unikátní soubor uměleckých děl, který odkázala Národní galerii v Praze MUDr. Alena Žižková Lind. Kolekce obrazů a prací na papíře odkrývá sběratelčinu zálibu v autorech s vazbami na Francii, mezi nimiž byli surrealisté Toyen a Jindřich Štyrský, Josef Šíma, Jan Matulka, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, František Tichý, František Muzika nebo Španěl Honorio García Condoy.

„Velkorysé gesto ženy, jež měla v oblibě umělce s vazbami na Francii, odhalili pracovníci Národní galerie až po její smrti díky pozůstalosti, v níž svou sbírku instituci odkazuje. „Stalo se tak před čtyřmi lety, paní Žižková­ Lind ji dokonce původně chtěla odkázat anonymně,“ říká kurátorka výstavy Zuzana Novotná o souboru více než dvacítky děl. „Na radu přátel se ale v poslední vůli k vlastnictví přece jen přihlásila. A protože takový čin není v českých kruzích častý, rozhodli jsme se kolekci ukázat i veřejnosti.“ V komorních prostorách Konírny tak můžeme až do konce srpna vidět vedle sebe například Bramborové divadlo a Na zámku La Coste či ilustraci k 3. zpěvu Máchova Máje surrealistů Toyen a Jindřicha Štyrského, pařížské motivy Josefa Šímy, Zátiší s dýmkou a sklenicí Emila Filly, Preislerovy Tři jezdce, Bretaň Jana Zrzavého, Ženy nad hroby Františka Muziky, Tichého Pana Hydea či New York Jana Matulky. Dvěma díly je zastoupen i Španěl Honorio García Condoy. U některých děl byla k dispozici i poznámka o zajímavé provenienci nebo jejich vystavení. To se týká například Preislerovy kresby, jež pocházela ze sbírky psychoanalytika a surrealisty Bohuslava Brouka, či Kremličkovy kresby pocházející z majetku bratra Václava Špály Rudolfa.“ (Toyen, Šíma, Zrzavý… dědictví u Kinských. Pražský deník, 31. 5. 2014)

Jan Preisler - Tři jezdci (1912-1913)

Jan Preisler: Tři jezdci (1912-1913, pastel na papíře, 26 x 32 cm)

Reklamy

Malíř Jan Zrzavý o Broukovi

[…] A tuhle, víte, jsem potkal na Národní třídě Nezvala. Hrnul se ke mně a povídá: „Uděláme tě, Honzo, národním umělcem.“ A víte, co já mu na to řekl? „To nemusíte. Já už jsem!“

Odkudsi [Zrzavý – pozn. autora webu] vytáhl větší plátno: – To je Veles, bůh stád. – Byla na něm postava pastýře s vlčí hlavou. – Tenhle obraz je vlastně konfiskát. Koupil ho, předtím než utek, doktor Brouk. A nechal si ho u mne. Teď patří národnímu výboru. Ale já si vymínil, že tu bude dál. Těžko bych se s ním loučil. Já mám vůbec nejraději svý práce doma. […]

Úryvek ze vzpomínek Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let (Praha: Torst, 2007, s. 181).

Jan Zrzavý (1890-1977), nedatováno

Jan Zrzavý - Veles (1929, tempera, plátno, 100 x 130 cm)

Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu

O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka

Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.

Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.

Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.

Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.

Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.

Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.

Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.

S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.

Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).

Jaroslav Formánek