Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Teige
Andrea Sedláčková, Toyen a Brouk
Níže uvedené úryvky pocházejí z publikace Andey Sedláčkové Toyen: První dáma surrealismu (Praha: Prostor, 2023). Děkuji autorce za svolení je na tomto místě publikovat.
„Nežně zavřené v hodince smrti“
Malířka skoro každý den navštěvuje Národní kavárnu, Unionku, Metro, sedává v Mánesu buď na lodi Florida, která vedle Mánesu permanentně kotví, nebo uvnitř v kavárně s kubistickými freskami Emila Filly na stropě. Někdy zajde do dolního bohémského baru Ateliér, kde končí oslavy premiér a vernisáží. Často chodí taky do Trokadera, nazývaného Trokáč. Malý bar u Mánesa nemá ani předsíň, je zařízen několika ošumělými kanapíčky a barovým pultem a vysokými sedačkami. Vedle něj stojí pianino, na které rád improvizuje Jaroslav Ježek. Bar vede lesbický pár, což nikoho nepohoršuje.
Po Mančině boku se začíná objevovat osmnáctiletý mladíček, student obchodní akademie, má rok před maturitou. Pochází z bohaté rodiny, které patří řetězec obchodních domů Brouk a Babka a jeho kariéra by měla směřovat právě tam. Jenže Bohuslav Brouk se zajímá o úplně jiné věci. Je intelektuálně zdatný, právě publikoval v revui ReD několikastránkovou stať o vztahu psychoanalýzy a marxismu, v níž brání jejich koexistenci.0 Manka je o deset let starší, ale rychle se spřátelí s pohledným chlapcem s šedomodrýma očima, který okouzluje svět svojí inteligencí, ráčkujícím hlasem a čtveráckým úsměvem.
[…] Mance je v mnohém blízká i novinářka Milena Jesenská, která měla z mládí stejně jako Slávka Vondráčková lesbické zkušenosti (do historie literatury vstoupila především díky svému vztahu s Franzem Kafkou). V roce 1930 malířka seznámila s Milenou mladičkého přítele Bohuslava Brouka, který vzpomínal: „Milena byla pražskou celebritou a i Toyen, která zásadně všemi ženskými pohrdá, chovala k ní jistou reverenci.“ Toyen podle Brouka imponoval Milenin „morální postoj“. Dokazuje to historkou, kdy Milena v baru před desítkou přátel vrazila facku venerologovi (a sběrateli obrazů) Josefu Jandovi, který v opilosti ukázal na svého pacienta a křičel, že má syfilis. Toyen v tu chvíli Mileninu facku naprosto schvalovala, ba dokonce její reakci obdivovala.
Eros
[…] Manka míří do Rakouska. […] Na další fotografii je malířka nonšalantně opřená o kapotu luxusního automobilu před panoramatem horské krajiny. S kým se Manka kochala krásou malebného Rakouska? Kdo vůz řídil? […] Františka si za řidiče s automobilem najal kvalír, který pozval Manku na zahraniční výlet a disponoval poměrně velkými finančními prostředky. Tento džentlmen byl devatenáctiletý Bohuslav Brouk.
Obraz IV
[…] Večírek Poesie 1932 je velkolepý. […] V archivu se zachoval seznam padesátky autorčiných osobních hostů. Děvče z proletářského Smíchova, dcera pošťáka a domovnice, nyní uznávaná umělkyně, má široký vějíř významných přátel. Mezi pozvanými jsou básníci, novináři, nakladatelé, právníci, doktoři, ministerští radové, sběratelé umění. A samozřejmě také mladičký Bohuslav Brouk.1 […]
„Jde o revoluci, kterou na sobě musíme udělat“
[…] Aby získal členy hnutí, založeného na uvolnění podvědomí a osvobození mysli, musí Nezval provést „náborovu činnost“ mezi svými nejbližšími přáteli. Zprvu nejde o složitý úkol. Toyen surrealismus přijala naprosto přirozeně, jako by konečně vstoupila do domu, který na ni celý život čekal. Stejně tak Štyrský. Ke skupině se nadšeně přidává sochař Vincenc Makovský. Zdráhavě k surealismu přistupuje psychoanalytik Bohuslav Brouk, jeho bohémské povaze sdružování do různých spolků příliš neodpovídá, ale nakonec, asi kvůli Toyen, souhlasí. […] Proběhne série schůzek v pražských kavárnách Metro, Axa, u Paukrtů, kde se často sedí až do dvou do rána. Vytvoření surrealistické skupiny je vítězstvím Nezvalovy vůle, a nyní zbývá napsat programové prohlášení. […]
Broukovi se nezdá Nezvalova iniciativa směrem ke komunistům. Nezval, člen strany, totiž napsal dopis ústřednímu „agitpropu“ KSČ, v němž informoval o založení skupiny a jejím ztotožnění s třídním bojem proletariátu.
Úkolem skupiny je podle Nezvalových slov „vyzkoušeti a rozvinouti co nejvšestranněji, způsobem krajně revolučním a ve smyslu dialektického materialismu, lidský výraz ve všech sférách, kde se projevuje, písmem, řečí, kresbou, obrazem, plastickými výtvory, scénou a samotným životem“.
Brouk se nechce s takovým prohlášením ztotožnit, Toyen mezi ním a Nezvalem funguje jako spojka, nakonec ale Brouk ustoupí, a dokonce financuje tisk prohlášení o zrodu skupiny.
[…] Bohuslav Brouk po letech viděl vše černě. Kromě Štyrského a Toyen, kteří byli v jeho očích jediní surrealisté v pravém slova smyslu, to byla „reklamní a businessová záležitost“. Podle Brouka se Karel Teige nechal ke svému členství ve skupině přemluvit jen kvůli větší slávě a protože „jeho métier bylo vůdce avantgardy“, básník Konstantin Biebl se připojil, „jelikož už netvořil“, a Nezval vše vymyslel, aby „způsobil senzaci a vlastním dílem moc senzace neudělal“. Divadelník Honzl se prý stal členem z důvodu vyhoření a v surrealismu hledal nové podněty pro své režírování. Sám Brouk si uvědomoval, že důvodem jeho přijetí byla profese psychoanalytika, a dodal, že nic surrealistického nikdy nestvořil a ani stvořit nehodlal.
Bohuslav Brouk je v tuto chvíli růžolící mladík s plným, kvetoucím obličejem. Není tlustý, ale spíše statný, vypadá vždy jako trochu naditý do šatů o číslo menších, ať jsou sebedražší. Evokuje vesnického chasníka, jemuž se podobá také svou dobrosrdečností, pohostinností, schopností brát vše na lehkou váhu, kdykoliv hodit všechny starosti za hlavu. Je považován za pijana s obdivuhodnou výdrží, po těžkých flámech mu stačí jen pár hodin spánku. Má při svém nezničitelném zdraví a výkonnosti výhodu, že ráno vždy svěží usedne k psacímu stolu. Anebo zamíří do školy, postupně se stane dvojitým doktorem, filozofie a přírodních věd.
V Nezvalově diáři se Brouk a Toyen vyskytují společně, málokdy se malířka dostaví do kavárny či restaurace bez jeho doprovodu. Indiskrétní záznam v Nezvalově diáři z dubna 1934 ukazuje, že její vztah s o deset let mladším Broukem nebyl asi zcela platonický. Nezval píše: „Jdeme z Mánesu s Toyen a Broukem přes Střešovice domů.“
Vzhledem k tomu, že Toyen v tu dobu měla trvalou adresu na Smíchově, pravděpodobně mířila přes Střešovice na Letnou, kde bydlel Brouk.2 Byl dalším z jejích utajených milenců? Nezdá se to být vůbec vyloučené. Znamená to, že Toyen opravdu ukončila vztah se Štyrským? Jenže co znamená zmínka v Nezvalově diáři z března 1934, že se kdosi pohádal s Teigem kvůli Štyrského polygamii? Měl Štyrský dvě milenky, anebo že žil „v trojce“ s Broukem a Toyen?
Pakliže měla malířka poměr s Broukem, jistě nešlo o závaznou známost, kterou celý život odmítala, a dvaadvacetiletý bohém také neměl ambice být připoutaný pouze k jedné partnerce, jak později konstatoval ve své knize Manželství, sanatorium pro méněcenné3: „Mají-li se manželé alespoň jakž takž trvale sexuálně stýkat, je nutno zrušit přikázání věrnosti a pardonovat alespoň v minimální míře cizoložství.“ […]
Opuštěné doupě
[…] Na scéně je stále Bohuslav Brouk. Dvakrát s Toyen navštíví Krkonoše, nejdřív v září po jejím návratu z Paříže (když už je Štyrský po pařížském kolapsu uzdravený) a potom na Vánoce 1935. V únoru následujícího roku Bohuslav Brouk malířku doprovází na maškarní ples Mánesa. V květnu vyrazí Manka s Broukem na Liberecko (doprovázeni Nezvalem a Štyrským), v létě podniknou (se Štyrským) měsíční výlet do Itálie a na podzim se vypraví v doprovodu sestry Zdeňky do jihotyrolských Dolomit. A poslední dny roku 1936 Toyen oslaví s vášnivým lyžařem Broukem opět v Krkonoších. […]
Přes kopečky
Přátelům, kteří se ocitli za železnou oponou, začíná příšerný život.
Do emigrace odchází Bohuslav Brouk, kterého hned po puči vyhodili z práce pro jeho nepřátelský postoj k „našemu lidově demokratickému zřízení“, jak stojí ve vyhlášce o pátrání, jež po Broukovi zahájila Státní bezpečnost v květnu 1948. Brouk pár dní předtím oznámil manželce, že si jede odpočinout do lázní – a už se nikdy nevrátil. Přešel přes zelenou hranici, strávil nějakou dobu v uprchlickém táboře v Řezně, kde se podle slov StB „spojil s cizí mocí k úkladům o republiku, čímž se dopustil velezrady a přečinu zběhnutí“. Začátkem června Brouk poslal manželce lístek z Paříže spolu s gratulací k svátku jejich staršímu, šestiletému synovi.4
Brouk z milionářské rodiny nebyl zvyklý na existenční problémy a později prohlásil, že se hodil do emigrace jako parník na Saharu. První pařížskou noc strávil v nehostinné hale bývalé továrny s osmdesáti postelemi, která sloužila jako ubytovna Armády spásy. Nemluvil francouzsky, takže jeho možnosti byly omezené. Naštěstí získal práci pro Československý výbor pro pomoc uprchlíkům a díky malému platu se mohl přestěhovat do hotelu. Často si půjčoval peníze a málokdy je vracel.
V Paříži se Brouk seznámí s Drahomírou Vandasovou5, která brzy vstoupí do života Toyen a Heislera a protne ho jako ostrý nůž. […]
Hodně lidí by ji chtělo utěšovat v její osamělosti, s humorem popisuje, že podle některých je úplný ledovec, druzí prohlašují, že musí mít nějakého tajného pána, třetí usuzují na nějakou tajnou neřest a všichni tvrdí, že je nemorální, když předstírá, že miluje svého manžela6. Pravděpodobně už v tuto chvíli je mezi těmito „lidmi“ také Bohuslav Brouk. […]
Drahomíra píše na začátku listopadu 1948 svému manželovi do Prahy, že k ní chodí každý den na návštěvu Bohuslav Brouk, jenž „propadá vandasovskému jedu“, což je podivná formulace znamenající, že se mu Drahomíra líbí. Dokonce „mi napsal báseň a prohlásil, že se bude muset jít utopit, protože kvůli mně porušil panictví, pokud jde o poezii. Chlubil se totiž, že ani v mladých letech se nezprofanoval, aby psal básně. Řekla jsem mu, že pořád tvrdím, že emigrace láme charaktery“. Dále paní Vandasová varuje manžela, který se má setkat s paní Broukovou7 (i Broukovi využívají Drahomířina kanálu diplomatické pošty): „Jenom prosím se mi s ní nezapleť. Oni totiž mají velmi volný poměr mezi sebou a sdělují si intimity (v originále dopisu intimitky – pozn. autora webu) svého pohlavního života.“ Přepíše Broukovu báseň a jejímu autorovi se vysmívá, tvrdí, že kam si Brouk sedne, tam usne a dodává, že „duše spřízněná ho láká a chtěl by se příznit v posteli“.
Já vzdal se pro vás vpravdě všeho
Poklidu noci a všech lidí
ač z těch jsem, co chladní chtějí zdát se
A za svůj sentiment se stydí
Já dovedl se sterým smát
Bych v jeseni své sklonil šíji
Před vámi, duše spřízněná
Pro niž jsem v pití proměnil svou říji
I slzy jsem vám ukázal
které mi dřív vytryskly jen vztekem
Já vás mám prostě příliš rád
A posměch váš – mi nebuď lékem.
Brouk se v Paříži přátelí také s manželi Jiránkovými8, kteří s malou dcerkou překročili jednu zimní noc šumavskou hranici a nyní bydlí v hotelu v rue des Écoles, jenž je v podstatě celý obsazen československými exulanty. Brouk podle slov Evy Jiránkové neměl co dělat, byl hrozně opuštěný, toulal se sám po nocích: „A moc pil a často se stalo, že k nám přišel ráno, seděl celou noc na policii zavřenej v kleci, na policii mu sebrali tkaničky, aby se neoběsil, a pásek, a přišel, tak jsme mu vždycky sháněli nějaký části obleků, aby mohl zas dojít domů se převlíct.“
Brouk byl podle jejích slov absolutní bohém: „Já si ještě pamatuju jednu takovou příhou s Broukem, když za mnou přišel a měli jsme hlad a neměli jsme na večeři ani víno a měli jsme zimník mýho manžela a bylo hrozný horký léto. A my jsme vzali zimník a šli jsme s Broukem, já a Brouk, do arabský čtvrti a tam jsme Arabům prodali ten zimník za pár halířů, abysme měli na večeři a na to víno, tak jsme to šli propít. Pamatuju se, že jsme z toho měli vlastně legraci, že se nám podařilo v takovým vedru, v arabský čtvrti v Paříži, prodat kabát.“
Nikdo v tu dobu neměl pracovní povolení, takže si emigranti přivydělávali načerno, pražské dámy se živily tím, že navlékaly perličky, a dobře placenou prací byla též ruční výroba prezervativů, do jejichž prodeje se pak český intelektuál zapojil: „Brouk chodil po všech hotelech a emigrantech a sbíral do krabice prezervativy, a když měl dvě nebo tři krabice, tak se mu zaplatila cesta do Lyonu, kde je odevzdával. A protože byl hrozně nešikovný,“ vzpomíná paní Jiránková, „tak někde sklouzl v metru a celou tu krabici s těma prezervativama rozsypal na tom nástupišti, a tak se vylekal, že utekl, takže ta jeho ztráta byla veliká, finanční, protože mu to už nikdy zpátky nikdo nezaplatil.“ Brouk, sám bývalý psychoanalytik9, si jistě musel klást otázku nad skrytým významem této situace. Každopádně v očích paní Jiránkové byl Brouk „hrozně nepraktickej. Vlastně úplně zoufalej případ“.
„Je vous adore pour toujours“
Nepraktický Brouk píše další básně a texty o emigraci. V létě 1949 je vydává za vlastní peníze, kterých jistě neměl dost, pod pseudonymem Jan Vlasák v nakladatelství, které pro tuto příležitost založil. Jistě nevybral náhodou jeho název Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotopí se)10 a název jeho další knihy, Dopisy z exilu příštím milenkám11, by mohl být pojítkem k nedostupné Drahomíře. I když, byla skutečně tak nedostupná? Jeden z dopisů v Broukově knize končí slovy, jimiž je Drahomíra docela dobře popsána: „Váš měkký obličej s tupým nosíkem, věnčený tmavými kadeřemi, připomíná mi snivou lučinu pod hlubokým lesem. Na vašem těle nacházím dolíčky a úžlabiny prosycené omamnou vůní kvítí z polních cest, kde na věnečku kolem čela zabzučela bludná včela…“. […]
Toyen si pronajímá ateliér blízko Pantheonu, kam se přestěhuje, ale stále dochází do Bois-Colombes na schůzky surrealistů. Ty navštěvuje i Bohuslav Brouk, jak zaznamenal jiný český emigrant, básník František Listopad12: „… byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je jí blízko.“ Jenže pak se něco pokazí: „Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč.“
Není vyloučené a zdá se to dokonce pochopitelné, že psychoanalytik ukončil návštěvy u Toyen a Heislera kvůli Drahomíře, do které byl asi zamilovaný. Mohl pociťovat normální chlapskou rivalitu směrem k Heislerovi a být enervován oddaností Toyen vůči mladému básníkovi.
„Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala,“ vyprávěl František Listopad, „to bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý…“
Všichni jsou vychýleni ze své dlouhá léta budované životní rovnováhy. Nechtějí si to přiznat, protože se k odchodu dobrovolně rozhodli, ale exil je těžkou zkouškou. Brouk na začátku listopadu 1949 opouští Paříž a stěhuje se do Lyonu.
Francouzská tajná policie Bohuslava Brouka sledovala a udělala si o něm obrázek ne zcela odpovídající realitě. V jejím podání vypadá jako seriozní muž. Agent uvádí, že Brouk za svoji práci v Československém výboru pro pomoc uprchlíkům pobíral plat patnáct tisíc franků, vždy pravidelně platil za svůj hotelový pokoj tři tisíce tři sta franků měsíčně a „jeho soukromý život je příkladný“. Agent konstatuje, že psychoanalytik byl krátce po válce členem komunistické strany, ale jeho aktivita skončila rozčarováním.13 Ač antikomunista, chová se od svého příjezdu korektně, přinejmenším veřejně, a neúčastní se jakékoliv propagandy. Jenže Brouk má podle raportu problém v tom, že mnozí českoslovenští emigranti jsou přesvědčeni, že stále tajně slouží komunistické straně. Francouzský agent přichází s překvapivou verzí, že Brouk o podezření ví a je příčinou jeho rozhodnutí opustit Paříž. Zpráva končí slovy, že Brouk bude pracovat v Lyonu v kožešnické firmě.
Težko říci, zda byl Brouk obětí agentománie, která ho vyštvala z Paříže. Každopádně v Lyonu skončil jako pomocný stavební dělník a o něco později získal výjezdní vízum do Austrálie.14 Jeho pražskou rodinu budou čekat typické „radosti“, manželka, která se s ním brzy rozvede, musí nastoupit jako dělnice do továrny, jeho bratr je zatčen a poslán do jáchymovských dolů.15 V roce 1950 bude u Brouka provedena domovní prohlídka a následně zajištěn veškerý jeho majetek, včetně dvacítky cenných obrazů, jež budou zkonfiskovány a uloženy do hlubin depozitáře Národní galerie. Brouk měl ve své sbírce několik obrazů Toyen, ty ale paní Brouková předvídavě ukryla u přátel.
Z dopisů
[…] Mezi dopisy pro Toyen se nachází také dva pozdravy od Bohuslava Brouka, který se v padesátých letech nejdříve přestěhoval do Austrálie a od roku 1958 žil v Londýně. První je dosti kýčovitá kartička se sněhulákem a třemi ptáčky: „Všechno nejlepší do nového roku 1970!“ Brouk ji doplnil svou básní „Nohy“16:
Zda na ty nohy vzpomínáte?
Jak blaze bylo mezi nima!
Teď u krbu se ohříváte
v Londýně mlžném, když je zima
Brouk na pohlednici udává svou novou londýnskou adresu. Staří přátelé tedy zůstali v kontaktu, protože Brouk už disponoval novou adresou Toyen. V roce 1975 posílá Brouk malířce pohled z cesty po Norsku. Motiv jistě nevybral náhodou: mladá žena v červených kalhotách stojí na vysokém útesu. V hloubce několika set metrů pod ní se rozprostírá fjord, na kterém plují dva parníky. Žena situaci dominuje, zároveň je vystavená nebezpečí, stačil by krok a mohla by spadnout dolů. Nesmí trpět závratí.
Brouk na lístku přítelkyni upozorňuje, že Munchovo muzeum se nachází v ulici Toyengata – „Toyen brána“.
Poznámky pod čarou
0 Problém Oidipus-komplexu v moderní sociologii (ReD, 1930, r. 3, č. 9, s. 257–261).
1 Brouk později publikuje článek „Poesie 1932“ a choromyslnost (Volné směry, 1933–[19]34, r. XXX, č. 2, s. 71–72).
2 Brouk bydlel v ulici V Zátiší 8, dnes Haškova.
3 Manželství – Sanatorium pro méněcenné. Obálka a typografická úprava Toyen. [Praha]: vl. nákl., [1937].
4 Ivan Brouk (1942–2023), operetní herec v angažmá např. v Divadle Oldřicha Stibora, Státním divadle Ostrava nebo Divadle Josefa Kajetána Tyla.
5 Drahomíra Vandasová (roz. Rotterová, 1916–1967), právnička, nakladatelka a básnířka. Spolumajitelka nakladatelství Podroužek. V r. 1948 emigrovala do Paříže, kde pracovala v Éditions Sokolova.
6 Václav Vandas (1904–1968), právník.
7 Miroslava Brouková (roz. Bulovová, 1917–1994), zvaná Áťa, sestra manželky básníka Konstantina Biebla, první manželka B. Brouka.
8 Eva Jiránková (1921–2014) a Miloš Jiránek (1907–1989), právník, syn malíře Miloše Jiránka a synovec Jaroslava Stránského, jehož tiskovým podnikům řediteloval (Lidové noviny, nakl. Fr. Borový), stejně jako Topičovu salonu, v Paříži působil jako novinář, od r. 1951 zaměstnanec britského ministerstva zahraničních věcí.
9 Brouk psychoanalytikem ve smyslu terapeutickém nikdy nebyl.
10 De facto se nejednalo o nakladatelství, ale o název edice a jednorázové rozmnožení konkrétního díla cyklostylem (náklad činil 100 ks). Latinské rčení FLVCTVAT·NEC·MERGITVR je součástí velkého znaku města Paříže.
11 Literární historik Vladimír Papoušek tuto esej charakterizuje jako „jeden z vůbec nejautentičtějších českých existencialistických textů“. (Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursů a hodnot v textech Bohuslava Brouka. In PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč evantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007, s. 113 a in BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 31).
12 František Listopad (1921–2017), Broukův přítel, spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér. Z pařížského exilu odešel v r. 1959 do Portugalska. Více viz Zde trapno existovat.
13 „[…] v emigraci, kde jsem přes 1 a půl roku pomáhal jako sekretář komitétu v Paříži odhalovat mezi příchozími emigranty zakuklené komunisty a kde jsem psal od titulku až po poslední písmeno Ripkovy noviny: Zpravodaj čs. emigrace, jsem stále osočován pro svůj legendární komunismus, pro svou komunistickou legitimaci, kterou jsem vlasně nikdy neměl.“ Podrobně v Broukově příspěvku Moje členství v KSČ, vzniklém pravděpodobně na přelomu let 1951/1952. Poprvé byl text otištěn v revui Analogon (1990, r. [2], č. 3, s. 68–71), podruhé v Zde trapno existovat (s. 90–97). Za pozornost stojí Broukovy odvážné kritické články poukazující na komunistickou politiku, výbor je k dispozici v publikaci Milana Drápaly (ed.) Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (Praha: Prostor, 2000) a v Broukově svazku Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930– 1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014).
Pokud jde o exil a jeho vnímání, stál Brouk jako jeden z mála takříkajíc bokem. Ač zdánlivě součástí oficiálního exilového společenství, jeho diskurz byl radikálně individualistický, od samého počátku podkopávající obvyklý (kolektivistický) model exulantství jakožto oběti a principiálního boje za vyšší ideály. (Viz Avantgarda a nostalgie.)
14 Brouk připlouvá do Austrálie počátkem dubna 1951, do Spojeného království se stěhuje v r. 1958. Během cesty do Austrálie vznikl autorův pozoruhodný text O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie, který vydal vlastním nákladem v podobě novoročenky k r. 1961. Otištěn byl pod nepřesným názvem v revui Analogon (2001, r. [12], č. 31–32, s. 49–52) a v Zde trapno existovat (s. 98–109).
15 Jaroslav Brouk (1910–1989).
16 Celá báseň – autorovo novoroční přání k r. 1970 – byla otištěna v Literárních novinách (12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 11) a v Zde trapno existovat (s. 144–145)
Móric Mittelmann-Dedinský o Broukovi
[…] chcem povedať pár slov o Broukovi. Poznal som ho dosť zblízka a v duchu som tlieskal F. X. Šaldovi, keď do svojho Zápisníka raz bol napísal glosu, v ktorej vyslovil počudovanie nad tým, že osobnosti ako Teige a Nezval sa spolčujú s „takovým Broukem“.[1] Naozaj, ten Brouk nenapísal doslova ani vetu, ktorá by mala význam a váhu.[2] Zmätene interpretoval Freuda a Einingera [sic!],[3] plietol si ich, vulgarizoval, nikdy nepochopil. Jeho hlavná činnosť spočívala v míňaní peňazí (bol spoluvlastníkom obchodného domu Brouk a Babka, ktorý mal filiálku aj v Bratislave)[4] v baroch Starého Mesta, pričom – ako som sa neskoršie dozvedel – neprispel, hoci mohol, ani na vydávanie surrealistických publikácií,[5] hoci sa tak kriklavo hlasno k surrealistom hlásil. Napokon vlastným nákladom vydal knihu Manželství — sanatorium pro méněcenné, v ktorej naozaj tými najprimitívnejšími argumentmi „odbavoval“ manželstvo ako číro „meštiacku inštitúciu“. Ked’ sa potom, asi pol roka po vydaní knihy, bohato oženil,[6] poslali mu Nezval, Teige, Štyrský, Toyen i Kosťa Biebl rekomandovane domov jeho knihu, ktorú im dedikoval. Bez jediného sprievodného slova, len ako doporučený list. Urobil som tak potom na návod Teigeho i ja, lebo aj mne ju venoval s velkohubým venovaním.
Úryvek z knihy Mórice Mittelmanna-Dedinského (1914–1989) Na chrbte tigra: Spomienky a úvahy (Bratislava: Albert Marenčin – Vydavateľstvo PT, 2001, s. 160).
[1] Jednalo se o Šaldovu reakci na Broukův příspěvek ve sborníků Ani labuť ani Lůna (1936).
[2] Význam Broukova díla nechť posoudí čtenáři například zde.
[3] Autor úryvku má na mysli rakouského filozofa Ottu Weiningera (1880–1903).
[4] Vlastníkem společnosti provozující síť obchodních domů Brouk a Babka byl Jaroslav Brouk st. (1884–1953), později se na chodu podílel Broukův bratr Jaroslav Brouk ml. (1910–1989).
[5] Brouk například financoval vydání letáku Surrealismus v ČSR (21. 3. 1934), kterým se ustavila Skupina surrealistů v ČSR.
[6] Úvahu vydal Brouk jako soukromý tisk k Novému roku 1938, s Miroslavou „Áťou“ Bulovovou (1917–1994), sestrou manželky Konstantina Biebla, se oženil až v roce 1940; nutno podotknout, že Brouk v tomto ohledu osvědčil svůj čestný charakter, neboť, jak sám píše, jeho manželka byla „židovskou míšenkou“.
Jaroslav Honza (Dubnický) se zmiňuje o Broukovi
[…] Do Metra nechodím, lebo mám málo peňazí. Neviem teda nič nového o plánoch pražskej skupiny. Brouk mi hovoril, že vydal zase nejakú novú knihu.[1] Ani som sa ho nepýtal, ako sa to menuje. Teige teraz chce vydať dve zbierky Heislerove.[2] Je to mladý človek a myslím, že ešte dosiaľ ani nedebutoval. To je všetko, čo viem o pražskej skupine. […]
[1] B. Brouk vydal na začiatku r. 1939 knihu Stoupa života.
[2] Český básnik J. Heisler vydal r. 1939 dve básnické zbierky: Přízraky pouště a Jen poštolky chčí klidně na desatero. Obe knihy vyšli aj s ilustráciami českej surrealistickej výtvarníčky Toyen.
Úryvek z dopisu historika Jaroslava Honzy (Dubnického) literárnímu teoretikovi Mikulášovi Bakošovi (Praha, 30. ledna 1939), otištěného v: KAMENČÍK, Marián – TEPLAN, Dušan. Slovenský nadrealizmus v korešpondencii (1935–1948). Fintice: FACE – Fórum alternatívnej kultúry a vzdelávania, 2022, str. 196.
Bohuslav Brouk píše Vítězslavu Nezvalovi
B. Brouk, Praha VII. V zátiší 8.
Milý Nezvale,
24. t. m. přijeli Š. a T. do Prahy. O příjezdu dostal telegram Teige a Brumlík[1]. Náhodou jsem potkal Teigeho a tak jsem byl též na nádraží. T & Š přijeli lůžkovým vozem a příplatu na něj frs 800,- si vypůjčila T. na konsulátu. Štyrský mohl docela dobře jíti, bez opory, a dobře již také mluví, ovšem s určitou námahou. Nejvíce starostí mu stále dělá Sfinx. Brumlík, když jej viděl, jak jde sám z vozu, velmi se podivil a je přesvědčen, že vše se za čas upraví. V pondělí Brumlík Š. prohlédne, a proto ti dopis napíši až příští týden. Do té doby doufám, že též něco vytáhnu z Toyen, která doposud toho moc neřekla. Štyrský nyní leží doma a chodím jej navštěvovat. T. na domluvu, proč Ti nepsala, říká, že není spisovatelem. Weiner Tvůj článek přeložil. Honzl je stále ještě v Řeži. Zdraví Tě Tvůj Brouk. Vyřiď, prosím Tě, všem doma pozdravení a díky za pohostinství za mé návštěvy v Brně.
Korespondenční lístek Bohuslava Brouka Vítězslavu Nezvalovi do Brna, 26. července 1935, Praha.
[1] Josef Brumlík (1897 Rokycany – 1989 New York), kardiolog mezinárodního významu, přítel mnoha umělců. V r. 1939 odešel do exilu (Francie, Mexiko, USA), po válce se na krátko vrátil do ČSR, z níž odešel v r. 1948 do New Yorku, kde působil jako lékař a vysokoškolský profesor. Více zde.
Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.
Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.
Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FF UK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.
Publikace nakladatelství Universum vychází 14. 5. 2021, ke koupi například zde.
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
Anketa Pokus o poznání iracionality plnicího pera
[…] Jedinečným způsobem, jímž surrealisté mezi sebou komunikovali, byly ankety. V rámci meziválečné avantgardy šlo o nový kolektivní prostředek. Skupina surrealistů publikovala dvě – POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY FOTOGRAFIE a POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA. Surrealistické vnímání triviálních předmětů zachycují nejen různicí se odpovědi, ale především otázky, jimiž se vlastně příslušníci skupiny surrealistů ptali sami sebe, přičemž — a to je podstatné – jejich autor zůstával anonymní. O tom, kdo je vymýšlel, zda byly dílem pouze jedné osoby nebo celé skupiny, se lze jen dohadovat. Každý člen k nim přistupoval velmi zodpovědně, téměř jako při maturitě. Zaměření ankety bylo freudistické, zvolený předmět se stal především odrazovým můstkem, poukazujícím zpětně na psychoanalytický způsob surrealistického osvojení si světa. Z otázek samotných jsou tudíž patrné určité meze, dané jejich předem určenou orientací. Psychoanalýze se ve Skupině surrealistů v ČSR věnoval přímo jeden z členů jako své hlavní odborné činnosti: Bohuslav Brouk, který byl o mnoho let mladší než ostatní, o ní od začátku třicátých let publikoval mnoho článků a knih. Jejich význam shrnul Štyrský do stručného textu,1 vyzdvihujícího Broukovy snahy, přijímané tehdy často s rozpaky. […]
1 Jedná se o článek Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126), ke stažení zde.
Úryvek z Edičního komentáře Karla Srpa – pod šifrou K. S. – z publikace Jindřicha Štyrského Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 148).
POKUS O POZNÁNÍ IRACIONALITY PLNICÍHO PERA
Otázky
1. Mužské? Ženské? 2. Denní? Noční? Společenské? Samotářské? 4. Kdy, jak, v čem odpovídá rozumu? 5. Citu? 6. Lásce? 7. Mateřské lásce? 8. Sexualitě? 9. Oidipovskému komplexu? 10. Které perverzi? 11. Je fantomatické? 12. Který předmět mu odpovídá? 13. Která rostlina? 14. Který nerost? 15. Které zvíře? 16. Který filozofický směr? 17. Která funkce myšlenky? 18. Která animální funkce? 19. Má se vyměňovati? 20. V co se mění ve snu? 21. Ve strachu? 22. V nostalgii? 23. Ve smrti? 24. Jaký váš ideál vám připomíná? 25. Jakému století odpovídá? 26. S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší? 27. Definujte je naprosto racionelně.
Odpovědi s odůvodněním
Mužské, ženské?
V. Nezval: Androgynní, (poněvadž je duté jak žena, a současně podlouhlé jak muž).
J. Štyrský: Mužské (penis).
B. Brouk: Mužské (deflorace).
K. Biebl: Mužské (tvar, pronikání).
J. Honzl: Mužské (tvar a spouští).
J. Kunstadt: Mužské (svou drzostí).
K. Teige: Mužské (penis).
K. King: Mužské (tvarem).
Denní, noční?
V. Nezval: Denní i noční (uvnitř tma, vně světlo).
J. Štyrský: Denní (oranžová barva).
B. Brouk: Navečer (rozsvěcuje se).
K. Biebl: Noční (zapomenutí sebe sama).
J. Honzl: Noční (vidím se u stolu a neznám jiné než černé péro).
J. Kunstadt: Denní (vídávám je většinou ve dne).
K. Teige: Denní (normální doba kancelářské práce).
K. King: Noční (pro představy, jež vyvolává).
Společenské? Samotářské?
V. Nezval: Samotářské (poněvadž jím píši sám poezii).
J. Štyrský: Společenské (prostituuje se).
B. Brouk: Odporný společník (úlisné).
K. Biebl: Společenské (zamykám dveře při práci).
J. Honzl: Samotářské (píši rád jen sám).
J. Kunstadt: Samotářské (píši s ním pouze o samotě).
K. Teige: Samotářské (práce konaná o samotě).
K. King: Samotářské (opatrujeme je u sebe).
Kdy, jak a v čem odpovídá rozumu?
V. Nezval: Vyvrací rozum (nedává tušit svůj vnitřek například divochovi).
J. Štyrský: V souladu s intelektem (prostituuje se).
B. Brouk: Odpovídá (je shovívavé).
K. Biebl: Je nepřítelem intelektu (popírá logiku).
J. Honzl: Odpovídá (poněvadž se z chuchvalce představ stává perem věta).
J. Kunstadt: Dnes odpovídá rozumu (svou logikou a jednoduchostí).
K. Teige: Intelektuální předtím, než začne psát, pak jako šílenec, který nepřestává mluvit, [a) úvahy před spaním, b) verbální automatism psaných slov].
King: Účelností (bývá zneužíváno).
Citu?
V. Nezval: V prázdnotě (cit si spojuji se smutkem a s prázdnotou).
J. Štyrský: Šroubem (píše, kape, plní se, je špičaté).
B. Brouk: Jako cukrátko v malém městě.
K. Biebl: Ve všem (jakmile potlačíš intelekt, zbývá cíl).
J. Honzl: Svou barvou (poněvadž barva per je to jediné, co mi je dělá drahými nebo odpornými).
J. Kunstadt: V jeho ebenových koncích (eben je hladký).
K. Teige: Je kruté (špička, která může bodnout).
K. King: Prodléváním (neurčité nálady, rozpaky, jež působí některým lidem).
Lásce?
V. Nezval: Plné (lásku si nikdy nepředstavuji pohlavně vyčerpanou).
J. Štyrský: Když se jím chystáme psát (příprava ke koitu).
B. Brouk: Vztyčené (neláme se).
K. Biebl: Svým zlatem (erotika jako hybná páka).
J. Honzl: Když je otevřené (nabývá sexuálních asociací).
J. Kunstadt: Položené na misce (popisoval jsem jeho momentální polohu, která mně připomněla ležící ženu).
K. Teige: V lásce sadické (špička, která může bodnout).
K. King: Opotřebování (a také zvyk, kterým si je přizpůsobujeme).
Mateřské lásce?
V. Nezval: Přetékajíc (jednak pojímám mateřskou lásku jako překypění, jednak skutečně matkám přetéká mléko).
J. Štyrský: Při nasávání (kojení).
B. Brouk: Při kojení (prýští).
K. Biebl: Ve smutku (k matce se vracím vždy jenom v neštěstí nebo v zoufalství).
J. Honzl: Neodpovídá (nedovedu spojit s představou matky).
J. Kunstadt: Zastrčené v kapse za kapesníkem (když odcházím z domu, matka mně dává kapesník a upravuje mně oděv).
K. Teige: Naprosto ne (špička, která může bodnout).
K. King: Kaňky na bílém papíře (děti po něm louží).
Sexualitě?
V. Nezval: Orgasmu (stříká).
J. Štyrský: Jako v čísle 6.
B. Brouk: Penisu.
K. Biebl: Svými dvěma nožičkami (olizuji pero: zkušenost).
J. Honzl: Ve výkladní skříni (nedostupné, pak dráždivými proměnami barev a tvarů).
J. Kunstadt: Pleť (připomíná mně tmavé ženy, které miluji).
K. Teige: Penis.
K. King: Stále obnovená zásoba inkoustu (píšeme mechanicky, mechanicky, avšak vždycky různě).
Oidipovskému komplexu?
V. Nezval: Sebevraždě (chtěl jsem je obrátit proti sobě při hádkách s otcem).
J. Štyrský: Jen staré pero (pociťuji to tak).
B. Brouk: Zčernalé (otec; zemřel).
K. Biebl: Svou náplní (matka nenávidí mé básně).
J. Honzl: Rozbité (násilí).
J. Kunstadt: Nevím (neznám dobře dějiny).
K. Teige: (nezodpověděno).
K. King: Snad (znám lidi, kteří nepíší ze soucitu s papírem).
Které perverzi?
V. Nezval: Onanii (někdy vytéká, když je bereme do ruky).
J. Štyrský: Sadismu (injekce, výron, chrlení krve).
B. Brouk: Sodomii (rudé).
K. Biebl: Homosexualitě (básníci věnují své básně skoro vždy zase básníkům).
J. Honzl: Sání (cítím odpor ke slinění tužky a pera).
J. Kunstadt: Sadismu (perem jako dýkou lze bodnout).
K. Teige: Sadismu (viz výše).
K. King: Všem (někteří lidé je nosí zbytečně).
Je fantomatické?
V. Nezval: Je (z mnoha důvodů, proto nedávám žádnému přednost).
J. Štyrský: V jistých rukou.
B. Brouk: Za výkladní skříní.
K. Biebl: Rozhodně (kapka inkoustu touží stát se Černým mořem).
J. Honzl: Je (zavřu-li oči, proměňuji je).
K. Teige: Jen v noci (ve dne je intelektuální, v noci je příšerou).
K. King: Ano (překvapuje v příhodných okamžicích).
Který předmět mu odpovídá?
V. Nezval: Svíčka (jako sexuální symbol předmětný a praktický).
J. Štyrský: Klika (dveře do cizí místnosti).
B. Brouk: Salónový lustr (všecky barvy).
K. Biebl: Panenská blána (roztrháme často, co napíšem).
J. Honzl: Kaaba z Mekky (barvou a tajemstvím, které uzavírá).
J. Kunstadt: Taktovka (tvarem).
K. Teige: Stožár (pero jako vlajka).
K. King: Růženec (mechanismus doteku).
Která rostlina?
V. Nezval: Rákos (je dutý).
J. Štyrský: Ostřice, rákos (hrot, dutost).
B. Brouk: Muchomůrka (odráží se).
K. Biebl: Bambus (udice).
J. Honzl: Peň svalovitě spletený (vidím peň a šroub pera).
J. Kunstadt: Indický strom (svou hnědou barvou).
K. Teige: Jedle (tvarová asociace).
K. King: Kaktus (zvláštní obliba pro ostny).
Který nerost?
V. Nezval: Drúza křišťálů (vrstvení mně připomíná tlak, rozčlenění tlaku).
J. Štyrský: Pazourek (ostří).
B. Brouk: Achát (vyleštěné).
K. Biebl: Radium (emanace).
J. Honzl: Čedič (poněvadž znám obraz čedičových skal pukajících ve sloupech).
J. Kunstadt: Ametyst (svou barvou).
K. Teige: Krápník (tvarová asociace).
K. King: Čedič (představa nebezpečí).
Které zvíře?
V. Nezval: Červec mopálový (pro svou vlastnost ronit barvivo).
J. Štyrský: Ježek, sépie (ostří, inkoust).
B. Brouk: Liška (rezavé).
K. Biebl:
J. Honzl: Zebra (pruhy, které vytvářejí kresbu).
J. Kunstadt: Kočka (svou štíhlostí a pružností).
K. Teige: Slepýš (tvarová asociace).
K. King: Kocour, medvídek (ochočení a nedůvěra).
Který filosofický směr?
V. Nezval: Finalismus (poněvadž bývá jeho plnění u konce).
J. Štyrský: Ten, který jím píše.
B. Brouk: Realismus (osvěžuje).
K. Biebl: Skepticismus (smutek z jistoty).
J. Honzl: Primitivní fetišismus (protože je to probuzení vědomí).
J. Kunstadt: Materialismus (působí na mne jako absolutní těleso, ne idea).
K. Teige: Kantiánství (představa, že kantiánství je „nejpsavější filosofie, nejpapírovější“).
K. King: Positivismus (skřípání).
Která funkce myšlenky?
V. Nezval: Tendence spánku naplniti prázdno bdění (čerpat obsah ze sebe vně).
J. Štyrský: Zaostřování (pohyb šroubení).
B. Brouk: Spořivost (zaráží).
K. Biebl: Krátké spojení (in medias res).
J. Honzl: Probuzení a přechod ze snění (jasno, které má napsaná věta).
J. Kunstadt: Touha (kdyby péro napínal, mohlo by se prodloužiti do nekonečna).
K. Teige: Pomsta (představa o jeho sadismu, pero, které píše invektivy).
K. King: Asociace (zvyšuje nervózu).
Která animální funkce?
V. Nezval: Poluce (někdy se rozlije samo).
J. Štyrský: Koitus v chůzi (píše se jím).
B. Brouk: Těhotenství (krev).
K. Biebl: Zuřivost (uplatnění sebe sama).
J. Honzl: Ztuhnutí.
J. Kunstadt: Spánek (nemůže se samo o sobě pohybovat).
K. Teige: Vyměšování (kaňky).
K. King: Exkrece, sekrece (nálada má vliv na jeho funkci).
Má se vyměňovati?
V. Nezval: Ne (bojím se jeho ztrály, už jsem ztratil plnicí pero).
J. Štyrský: Rozhodně vyměňovat (těším se na nové).
B. Brouk: Lhostejno (liší se od nás).
K. Biebl: Vždy totéž (utkvělá myšlenka).
J. Honzl: Nevyměňovat (je mi drahé).
J. Kunstadt: Nemít žádné (nenávidím plnicí pero).
K. Teige: Zahodit (v zahození pracovního nástroje, zbraně, je cosi osvobozujícího a vítězného).
K. King: Pokud je to nezbytné (nerada je ztrácím).
V co se mění ve snu?
V. Nezval: V plíce tuberkulózního člověka při agónii (z pocitu, že dochází inkoust, když potřebujeme a chceme ještě psát).
J. Štyrský: V les plnicích per nebo tužek (něco podobného se mně zdálo).
B. Brouk: Dělo (je namířeno).
K. Biebl: V hrot nekonečna (vždy v totéž).
J. Honzl: V rozevřený deštník (touha poznat jeho vnitřek a aby přesto zůstalo celé).
J. Kunstadt: Ve dvéře kanceláří (nenávidím jednoho úředníka, který píše plnicím perem).
K. Teige: V stratostat (asociace přes šíp, vzlet do výše stratosféry).
K. King: V obranný prostředek (jisté selhávající pohyby).
Ve strachu?
V. Nezval: V dutý strom, abych se do něho skryl (nepochybně z dětské bázlivosti).
J. Štyrský: V žahadlo, obušek, kyj, nůž (jsou to zbraně).
B. Brouk: Smrtihlav (vyrušuje).
K. Biebl: Boháč (sublimace).
J. Honzl: V nohu, kterou nemohu pohnout (pro strnutí, které mně vždy asociuje).
J. Kunstadt: V prudké světlo (bodne-li mne někdo perem, vznikne jiskra).
K. Teige: Kopí (asociace přes tvar).
K. King: Zástěna (vzdávám se všech věcí).
V nostalgii?
V. Nezval: V skleněný cimbál (miluji hudbu z nostalgie).
J. Štyrský: V pouťovou cukrovou tyčinku (rozpaky).
B. Brouk: Kachlíková kamna (jarmareční představa).
K. Biebl: V černou kávu (přítomnost času).
J. Honzl: Koberec, který se rozvinuje (pocit rozvinujícího se pera).
J. Kunstadt: Ve víko (rozžhaví se a promění v rovinu).
K. Teige: Psací brk starých písařů.
K. King: V krůpěj potu (vrací mně skutečnost).
Ve smrti?
V. Nezval: V zmáčknutou průdušku (mám představu, že smrt je udušení).
J. Štyrský: Ve svíci (z níž okapává vosk).
B. Brouk: Odpor k lidem (provokuje).
K. Biebl: V naplněnou skutečnost (nevím o žádném peru).
J. Honzl: V telegrafní sloup (zpráva).
J. Kunstadt: V kněze (poslední vůle psaná u kněze).
K. Teige: Holenní kost (tvarová asociace, tyč, tibia).
K. King: V tetování (hezké a zbytečné).
Jaký váš ideál vám připomíná?
V. Nezval: Ženu, o niž se bojím, že bude na konci slz (děsím se konce, ztráty, miluji slzy milujících).
J. Štyrský: Nahé lýtko, nahá noha obutá v pantoflíček s černým podpatkem (hladké a končí černým podpatkem).
B. Brouk: Korektnost (jasné).
K. Biebl: Všechny dámy, výhry i prohry (dvaatřicet karet).
J. Honzl: Dalekou cestu do tropů (inkoust mně připomíná tu cestu).
J. Kunstadt: Koupelna (pero a koupelna jako „vymoženosti“).
K. Teige: (Neodpověděl).
K. King: Spánek beze snů (moci začíti znova).
Jakému století odpovídá?
V. Nezval: Je-li naplněno, všem minulým, je-li prázdné, všem budoucím (minulost naplněna, budoucnost neznámo).
J. Štyrský: Nevím.
B. Brouk: Inkvizici (neústupné).
K. Biebl: Století všech pochyb (každá vteřina života).
J. Honzl: Století, kdy se primitivism mění v první kulturu (probuzení vědomí).
J. Kunstadt: XVI. století (středověk, písmáci).
K. Teige: XI. a XIX.
K: King: Století před narozením (mnoho pokaženého papíru).
S čím byste je dal dohromady v malířském zátiší?
V. Nezval: S kalamářem a s rybou (kalamář a péro sexuální situace, ryba iracionální prvek).
J. Štyrský: S vidličkou, zvoncem a krabičkou sardinek.
B. Brouk: S melounem (brutální).
K. Biebl: S gumovou rukavicí (izolace od toho, kdo píše).
J. Honzl: Rozevřené zelené listy kapusty (žena).
J. Kunstadt: Matčina fotografie (asociace).
K. Teige: S glóbem.
K. King: Se schránkou na popel (chrastí).
Definujte naprosto racionelně.
V. Nezval: Plnicí péro je co nejpraktičtější syntéza kalamáře a péra.
J. Štyrský: Plnicí pero je moderní psací nástroj, který nahrazuje zastaralý typ psacích potřeb.
B. Brouk: Písátko, pero bez soutěže.
K. Biebl: Plnicí pero je racionalisace.
J. Honzl: Plnicí pero je nástroj, který dovoluje psáti, aniž by bylo třeba namáčeti.
J. Kunstadt: Plnicí pero je praktická pomůcka, kterou lze psáti všude inkoustem, aniž bychom musili potřebovati lahvičku s inkoustem. Skládá se ze dvou dílů. V hlavním díle je prostora, která se plní inkoustem a končící obyčejně zlatým perem. Druhá část je chránítko.
K. Teige: Plnicí pero je psací nástroj, který v držadle obsahuje barvicí tekutinu, která stéká úzkým otvorem k peru a činí je ustavičně mokrým a ku psaní okamžitě způsobilým.
K. King: Předmět, který je zároveň hračkou i nástrojem k uvědomělé i neuvědomělé perverzi.
Anketa byla poprvé otištěna v časopisu Surrealismus, únor 1936, s. 35–40 (reprint Praha: Torst, 2004); přítomná verze byla otištěna v publikaci ŠTYRSKÝ, Jindřich. Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 115–124).
Bohuslav Brouk 
