Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Sade

Kateřina Kadlecová – Čeští prozaici: Sex je náš! A vždycky byl…

[…] Kvůli cenzorům odsuzujícím „pornografii“ vznikaly i v našich zemích po první světové válce „soukromé erotické tisky“ – ty byly zákonem tolerovány, neboť nebyly veřejně šířeny, prodávány ani vystavovány či půjčovány v knihovnách a vycházely v nízkých nákladech, maximálně tři sta kusů. Patří mezi ně nejen přisprostlé Rajcovačky naší Kačky nebo již zmiňovaná Erotická revue,1 ale rovněž Sexuální nocturno Vítězslava Nezvala či de Sadem ovlivněná básnická próza Emilie přichází ke mně ve snu Jindřicha Štyrského2 (obé jako reprint vydáno roku 2001 Torstem). Čtenáři těchto dnes nesmírně ceněných knih experimentátorů a avantgardistů a jejich přátel Bohuslava Brouka, Karla Teigeho, Františka Halase či Jiřího Koláře byli v dobovém tisku označováni jako „patologické“ osobnosti a zmíněná literární díla za „svinstvo“, „pornografický škvár“ či „pokoutní literaturu“. […]

Úryvek z článku Kateřiny Kadlecové Čeští prozaici: Sex je náš! A vždycky byl… (Reflex, 12. 1. 2012, r. 23, č. 2, s. 32).

Poznámky (autora webu)


1 Brouk přispěl do Erotické revue texty: Onanie jakožto světový názor. Erotická revue, říjen 1930–květen 1931, r. 1, č. [1], s. 79–84 a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, duben 1933, r. třetí, s. 24–28 (reprint Praha: Torst, 2001 a 2011).

2 ŠTYRSKÝ, Jindřich. Emilie přichází ke mně ve snu. Praha:  Edice 69 [= vl. nákl], 1933 (reprint Praha: Torst, 2001); Brouk je autorem významného doslovu o pornofilii.

 

Kateřina Kadlecová (www.radio.cz, nedat.)

Reklamy

Vojtěch Lahoda: Zdenek Rykr a Bohuslav Brouk

[…] Dobrovolná smrt má však i další aspekty, které možná konkrétní důvody přesahují. Tím, že byla poněkud „propagačním divadlem“, jak Markýz de Sade ve Filozofii budoáru nazval sebevraždu v době Revoluce, mohla být Rykrova akce atavistickou připomínkou dobrovolné smrti francouzských republikánů, kteří volili „svobodu nebo smrt1. Stala se „morálkou v akci“, prokázáním, dle Camuse, své svobody. Rykrův případ nejspíše souvisí s intelektuální náladou, kterou kolem pojmu „geniality“ (životní zdatnosti) a sebevraždy aktivoval vedle surrealistického zájmu o hysterii a podvědomí Bohuslav Brouk. V řadě Rykrových obrazů Elegií se objevuje hlava Génia, nejčastěji v emblému, případně plující v nebi. Hlava mladého muže v profilu má často mladické rysy. Již bylo uvedeno, že je můžeme považovat za kryptoautoportréty. Právě Bohuslav Brouk napsal knihu Patologie životní zdatnosti, vydanou v roce 1937 s obálkou Jindřicha Štyrského. Zde se Brouk mimo jiné zamýšlí nad otázkou „předčasného uhasnutí tvůrčích sil“, které mnohdy tvůrcům prospívá v tom, „že jejich život nabývá tragických rysů, jež jsou velmi příhodné, aby vzbudily lidský zájem a reverenci“ a umožňuje, aby si „lid z jejich kratičké činnosti, z jejich fragmentárního díla učinil lepší představu o jejich ‚nadání‘ a skvělosti, než jakou by byli tito tvůrcové v stavu prokázat, kdyby žili déle“.2 Rykr byl v době dobrovolného skonu na vrcholu tvůrčích sil a prošel všemi myslitelnými cestami moderního umění. Zdá se, víme-li, jaké obrazy z cyklu Žena v koupelně vytvářel malíř poslední rok svého života, tj. obrazy výlučně semiabstraktní a avantgardní, že jeho sebevražedné gesto není jen výpovědí o jeho osudu, trápení, ale také „divadelní“ sebevraždou avantgardy, s níž sice institucionálně nikdy nesplynul, ale ve svém důsledku ji neustálými experimenty naplňoval. […]

Úryvek z příspěvku Vojtěcha Lahody Elegie Zdenka Rykra (in 55. bulletin Moravské galerie v Brně. Brno: Moravská galerie v Brně a Město Brno, 1999, s. 80 a 82).

Poznámky

1 D. Timková, Dobrovolná smrt a elita Francouzské revoluce, Český časopis historický 96, 1997, s. 1–34.

2 B. Brouk, Patologie životní zdatnosti, Praha 1937, s. 198. Bohuslav Brouk vydal již v roce 1936 knihu o sebevraždě, O smrti, lásce a žárlivosti [2. vyd. O pošetiloti života i smrti, Praha 2009 – pozn. autora webu].

Zdenek Rykr (1900-1940), nedatováno

Vojtěch Lahoda (1955), Edinburk, duben 2009

Jaroslav Balvín o Broukově díle

[…] Používání erotické tematiky a pornografického a skatologického výraziva v různých projevech lidové slovesnosti plus v parodiích na klasická díla jako Babička vulgaris (která jsou ovšem rovněž projevem lidového kutilství, remixujícím literární brikoláže, jakési tvořivosti 2.0) vzbuzuje radostný úsměv z lidské hravosti, ve druhém případě i ze subverzního potenciálu. V sofistikovanějších umělých výtvorech, jako u Bohuslava Brouka, Vítězslava Nezvala nebo Egona Bondyho, kteří navazují mj. na markýze de Sade a Georgese Bataille, cítíme, že jim erotická, pornografická a skatologická tematika (a výrazivo) slouží spíše ve snaze dostat se v literární práci na dřeň některých životních okruhů. Tomu napovídá i těsné spojení erotiky a sexuality s otázkami smrti v jejich dílech, a vůbec daleko pochmurnější tóny než v lidové slovesnosti. Ostatně šlo také o prostředek vzdoru proti marasmu utlačitelské doby. […]

Úryvek z článku Jaroslava Balvína Trochu pozdní snaha o detabuizaci „sprosté“ literatury? (Kulturní magazín UNI, 9/2010).

Jaroslav Balvín (1981), nedatováno