Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Bohuslav Brouk: Stoupa života

Schlage die Trommel und fürchte dich nicht!

Heinrich Heine

 

Století racionalisace nesnáší „neúčelné“ činnosti a zkrátka proto je sport zdraví prospěšný. Empirickou cestou, nezaujatým pozorováním bychom ovšem stěží dospělí k to­muto přesvědčení. Koho by na příklad napadlo, že sport prospívá našemu fysickému zdraví, vidí-li uřícené footbalisty uhánět za míčem, až se na „travnatých“ hřištích zvedá prach, a pozoruje-li jim přihlížející obecenstvo, které se nechává svými vášněmi unášet tak daleko, že zmlátí do krve přívržence pro­tivníkovy strany a že se vykřičí do ochrap­tění. Ještě horšímu mínění o blahodárném účinku sportu na zdraví lidského organismu nemohou se pak zajisté ubránit lidé, kteří mají na paměti mrtvé, odnášené ze zápasnických arén a boxerských ringů, zmrzačené hráče footbalu a rugby, nebo umělá žebra a zlatými destičkami vyspravované lebky sportovců-závodníků, kteří se míhají jako střely po automobilových drahách, jejichž každá krkolomná zatáčka je z piety pojmenována jménem některého nešťastného závodníka, kterému již žádný lékař nemohl pomoci. Jak je všeobecně známo, vyžaduje si každá větší sportovní událost kromě silné policejní asistence, která má zabránit tomu, aby se diváci v tlačenici neumačkali a aby si při rozepřích neukousli nosy, i pohotovost lékařů a ambulancí, poskytujících první pomoc nejen divákům, jejichž úrazům nejsou nikdy v plné míře s to zabránit ani sebepečlivější a sebeobezřelejší bezpečnostní opatření, nýbrž, i ak­tivním sportovcům, mrzačících se v zběsilém zápolení o vítězství. Konečně, oceňujeme-li již sport s hlediska zdravotního, nezapomí­nejme rovněž, že netušený rozrůst sportu dal vzniknout i speciálnímu lékařskému odvětví – lékařství pro choroby sportovní. Dále, po­kud jde o vliv sportu na tělesnou krásu, zdá se pak taktéž pochybné, že by tento vliv byl příznivý. Stačí si vzpomenout na zjizvené obličeje a ploské nosy boxerů nebo na ne­úměrně vyvinuté nohy cyklistů, na masivní podstavce, na nichž se obvykle třepotá sub­tilní tělíčko s ptačí hlavičkou.

 

Spíše než domněnce, že sport je prospěšný zdraví a kultuře tělesné, mohli bychom dát za pravdu tvrzení, že sportem ozdravujeme svého ducha. Fedrováním sportu se lidé totiž lehce přimějí, aby ve volných chvílích ne­myslili a nemeditovali, to jest, aby se neod­dávali činnosti, právě v níž tkví hlavní sémě duševní nezdravosti. Víme přece, že podle poznatků moderní psychiatrie jsou hranice mezi normálními a chorobnými stavy duševními velmi rozplizlé a sotva znatelné, a že naše myšlenky jsou tím bližší sférám zrůdnosti a chorobnosti, čím jsou hlubší a ori­ginálnější. Kdo myslí, vydává se tedy nebezpečí, že otevře brány patologickým hlubinám své duše, a proto jen ten, kdo nemyslí a nepřemítá, má bezpečně zajištěno duševní zdra­ví. Vychovává-li sport člověka k bezduchosti, jsou opravdu duše sportovců chráněny a stře­ženy před chorobností. V „zdravém“ těle ne­sídlí nikdy chorobný duch, neboť jest to tělo bezduché. V tomto smyslu lze k omšelému sportovnímu heslu „In corpore sano, mens sana“ chovat naprostou důvěru.

 

Jak jsme poznali, je sport sotva s to pro­spívat našemu tělesnému zdraví, a po „zdra­ví“ duševním, o nějž se skutečně zasluhuje, není zase nikterak radno toužit, takže, mlu­víme-li o sportu, nechme jeho zdravotní pro­spěšnost stranou. Sport konec konců také na radu lékařů nevznikl. Sportování je důsle­dek industrialisace výroby. Použitím strojů a tayloristickým pracovním systémem byl totiž člověk zbaven možnosti náležitého po­hybu a náležitého vypětí tělesných sil při práci. Masy dělníků jsou dnes těmito výrob­ními způsoby povětšině odsouzeni den co den většinu času prodlévat skoro nečinně u strojů, hýbajíce v jistých intervalech toliko nějakou pákou nebo kolečkem, zatím co práce jejich soudruhů v kancelářích se zase omezuje zpra­vidla jen na nepatrné výkyvy rukou při psaní. Z člověka se stal robot-automat, který po celý svůj život pracuje věčně stereotyp­ním způsobem jen jediným a stále týmž or­gánem svého těla. Práce, vyčerpávající dříve člověka tělesně, počala lidi v moderní výrobě toliko duševně otravovat a nervově vydražďovat. Nezmořený satan těla hrozí ovšem re­voltou, neboť, změnilo-li se lidské chování, aniž by se této změně byl schopen přizpů­sobit lidský organismus, je samozřejmé, že svébytné požadavky našeho těla se domáhají ukojení jinou cestou. Prací nevybitá a uvol­něná tělesná energie si vskutku také nové odbytiště našla, a to právě ve sportu.

 

Jestliže na příklad lidé za dřívějších časů tahali lano, aby vlekli lodě vzhůru po řece, zbavují se dnes, jsouce nahrazeni motory, svých sil samoúčelnou hrou – přetahováním lana, „zábavou“, jíž se můžeme podivovat skoro na každém sportovním hřišti. Tělesné úkony byly moderní výrobou osvobozeny, to jest zbaveny své racionální funkce, a tak by­lo člověku umožněno pohybovat se a namá­hat zcela bezúčelně, neboli provozovat sport. Bylo by sice možné, aby člověk vyčerpával svou životní energii, novodobými pracovními metodami uvolněnou, aniž by sportoval, avšak společnosti vyhovuje zajisté tak bezduché a bezúčelné spalování tělesné energie, k jakému dochází sportem, právě nejlépe. Kdyby nebylo sportu, mohly by se totiž prací nezdolané tělesné síly projevit způsobem spo­lečnosti nemilým, ježto, jak víme, je tělo zapsáno čertu. Již od dětství jsou přece lidé vedeni ke sportu především proto, aby vy­pudili roupy ze svého těla.

 

Sport je činností paralysující lidské schop­nosti, stoupou pro bezúčelné zničení život­ních sil, které z bezpečnostních důvodů spo­lečnost nemůže potřebovat. Sport je dada, která byla zavlečena do lidského života za­jisté jedině v zájmu společnosti. Z fabrik a kanceláří pospíchají denně lidé do tělocvičen a na hřiště, kde buď bezúčelně pobíhají ja­ko splašení koně kolem dokola, nebo kde holdují různým prostocvikům, při nichž vyhlížejí jako mohamedáni, klanějící se houfně při modlitbách slunci.

 

Kdyby člověk, neznající ducha dnešní doby, přihlížel těmto exhibicím, nepochybně by se domníval, že tu běží o trýznění nějakých těžkých provinilců, kteří pro pouhopouhé ukojení sadistických choutek svých dozorců jsou nuceni na příklad každou vteřinu usednout do dřepu a zase se vztyčit, nebo celou půlhodinu bez oddechu skákat přes švihadla, atd. Zatím tu však jde prostě o dadaismus, kterému lidé holdují se vším zápalem a vášní, třebaže se mu na jiném poli, v oblasti kultury, vždy co nejposupněji posmívali a co nejvehementněji bránili. Ovšem lidé si dadaismus, nesmyslnost a bezúčelnost sportu neuvědomují, neboť slepě věří, že sport je zdraví prospěšný, a pro zdraví jsou, jak známo, ochotni vykonávat ledacos. Nejhloupější, nejnepříjemnější ideu lze přece s úspěchem propagovat, dodáme-li jí zdravotní význam. Řeknete lidem třebas, že je zdravé nosit v hubě citron, a druhý den budou všechny citrony po celém městě vy­prodány.

 

Jedním z největších sociálních „blahodiní“ sportu je potlačování sexuality. O zneškod­nění lidských sexuálních choutek pečuje sport v zásadě dvojím způsobem. Jednak sexualitu prostě potlačuje, což se mu daří fysickým unavováním, jednak ji svádí na scestí, do slepých uliček. Lásku, sportem na nepravé cesty uvedenou, lze nejlépe stopovat v ovzduší sportu profesionalistického. Profesionalismus produkuje totiž favority, v nichž lze spatřo­vat jistý nový druh prostitutek. Jsou to pro­stitutky, živící se ukájením platonických lásek. Miláčkem publika, kterému je vesměs sociálně znemožňováno prožívat lásku opravdovou, sexuální, stal se sportovní favorit-pro­fesionál: slavný běžce, footbalista, krasobrus­lař, zápasník, boxer, automobilový závodník, atd. Se stejnou vervou jako o sexuálního partnera rve se fanouškovské obecenstvo o recordmany a recordwomeny, prokazujíc jim tolik galantností a obětí jako kdysi Ludvík XIV. svým milostnicím. Dále pak nachází stávající řád společenský ve sportu amatér­ském, jakož i profesionalistickém vhodný hromosvod pro výbuchy lidské zlosti, kterou vzbuzuje svými nepopulárními zákony a na­řízeními. Zloba a nenávist, obrácená původně proti společnosti, vybíjí se „zdravými“ spor­tovními zájmy. Ať sportovci zápasí ve hře o vítězství sami, nebo ať již sportovnímu zá­polení jenom přihlížejí, odvracejí své zájmy a afekty od politických a kulturních zále­žitostí, a tak se stávají pro společnost ne­škodnými hovádky. Prostí lidé z řad spor­tovců trpí sexuální nouzí pod obrazem zbož­ňovaných favoritů a neumoudří se dříve, než pod nimi nezemrou podvýživou – nouzí hmot­nou.

 

Sport je v celé své šíři produkt doby, která nedovoluje, aby prací uvolněná vitalita by­la využita nějakým racionálním způsobem. Z obav před příliš překotným vývojem světových událostí donucuje společnost lidi ni­čit své životní sily, od pracovních cílů stro­jovou výrobou osvobozené, ve stoupě – v sportu. Z hlediska sociálního zdá se totiž nemožné, aby lidským roupům byla poskyt­nuta jakákoliv provozová energie. „Romantika“ posílá se v neděli vybít do lesů, aby se snad neprojevila v politice. Lidstvo je tak alespoň uchráněno od nebezpečí, které by mu mohlo plynout z utkvělých myšlenek: růz­ných revoltujících filosofů, kdyby se snad těmto ideám dostalo fysické podpory.

 

Ze stanoviska subjektivního je ovšem spor­tovní vášeň velmi těžce pochopitelná, neboť, jak z výše podaného výkladu je zřejmé, není vybíjení tělesné energie ve sportu prospěš­né jedinci, nýbrž společnosti. Leč nezapomí­nejme, že jistý pohyb a jisté vypětí těles­ných sil je nezbytné pro každého člověka, takže lidem, jsou-li povětšině od časného rána nepřetržitě skoro až do pozdních hodin večerních připoutáni k svému zaměstnání, nezbývá opravdu nakonec nic jiného, než se zbavovat své fysické energie tak nejapným, bezúčelným, ale co nejrychlejším a nejintensivnějším způsobem, jakým je sport. Vzhle­dem k tomuto poznání je arciť na sport nutno pohlížet jako na projev životní nouze, člověk slušně materiálně zabezpečený ne­musí sportovat, jelikož sdostatek volného ča­su mu umožňuje využít tělesných úkonů k vy­konání i jinak prospěšných a vábných funk­cí. Osvobozený pohyb, zbavený ve sportu jakékoliv vnější funkce, je dada, kterou pě­stují zámožní lidé jenom z bezduchosti, ze snobismu a z nudy. Jinak je sport určen výhradně chudým, vykořisťovaným, k jejich ohloupení. Sport není potřebou člověka, jenž se může denně pohybovat svobodně déle než jednu hodinu, a kterému není zabraňováno ukájet své afekty na patřičných objektech. Takový člověk zná svého pravého nepřítele a nebojuje jako dnešní sportovci s větrnými mlýny, zatím co jim hoří střecha nad hla­vou. Sport je zdravý a lidstvu prospěšný je­nom proto, že vyhání mládež z hospod pří­liš zfilosofovaných vzhůru do zelených niv a hájů vstříc blbosti.

 

Přepraco­vaná kursiva Sportovní narkotikum, otištěná v říjnu 1931 v kulturním letáku ROK pod pseudonymem Jan Vlasák. Tiskem firmy E. Wichner v Praze-Břevnově, Bělohorská tř. 201. Obálka od Toyen. Vydal autor jako svůj čtvrtý soukromý tisk k Novému roku 1939.

 

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

 

Audio verzi pod názvem Sport – stoupa života připravil Český rozhlas 3-Vltava. Účinkuje Aleš Procházka, režie Ivan Chrz, připravil Petr Turek. Vysíláno v rámci pořadu Český Sigmund Freud (31. prosince 2002) a cyklu Psáno kurzívou (19. února 2008). Délka 11:49 min.

 

Bohuslav Brouk: Stoupa života (1938), obálka Toyen

 

Bohuslav Brouk: Stoupa života (1938, tiráž s věnováním Konstantinu Bieblovi)

No comments yet»

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: